0040303

Budovatelé státu Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa Petr Zídek a kol.

Jana Čechurová, Dagmar Hájková, Jan Hálek, Zdeněk Hazdra, Libor Jůn, Michal Kolář, Milan Kšiňan, Radovan Lovčí, Martina Lustigová, Pavel Marek, Antoine Marès, Martin Nekola, Jiří Noha, Michal Pehr, Jiří Pernes, Zdeněk Pousta, Jaroslav Rokoský, Petr Sýkora, Josef Tomeš, Dalibor Vácha, Aleš Vyskočil, Marek Waic, Petr Zídek

knižní klub

budovatele_statu.indd 3

05.11.2018 13:42:30

© 2018 MAFRA, a. s.

Copyright a zdroje fotografií jsou uvedeny na konci knihy.

ISBN 978-80-242-6230-7

budovatele_statu.indd 4

05.11.2018 13:42:30

Obsah

9 Úvod 11 Virtuos politického kompromisu – Antonín Švehla 16 Charismatický snílek premiérem – Karel Kramář 21 Revolucionář ve službách kontinuity – Alois Rašín 26 Kněz u zrodu republiky – Isidor Zahradník 31 Tribun lidu, který se nechal unést – František Soukup 36 Slovák s českou duší – Vavro Šrobár 41 Náš člověk ve Vídni – Vlastimil Tusar 46 Šedá eminence na výsluní – Přemysl Šámal 51 Muž 28. října, který zemřel v base – Jiří Stříbrný 56 Tvůrce „československého zázraku“ – Edvard Beneš 62 Spisovatel generálem – Rudolf Medek 67 Průkopník samostatnosti – Antonín Kalina 73 Okouzlující hvězdář, letec a diplomat – Milan Rastislav Štefánik 78 Generalissimus sokolského vojska – Josef Scheiner 84 Muž 29. října – Viktor Dyk 89 Vicekonzul ve službách Maffie – Bedřich Štěpánek 94 Spolehlivý emisar za velkou louží – Vojta Beneš 100 Vůdce převratu v Brně – Adolf Stránský 105 Zakladatelka Červeného kříže – Alice Masaryková 110 Antimilitarista ministrem obrany – Václav Klofáč 115 První Slovák premiérem – Milan Hodža 120 Monsignore politikem – Jan Šrámek 125 Úředník pro kritické chvíle – Jan Černý 130 Novinář, odbojář a diplomat – Cyrill Dušek 135 Konzervativní velkostatkář – Karel Prášek 140 Básník inspektorem branné moci – Josef Svatopluk Machar 145 Ombudsman katolíků v první vládě – Mořic Hruban 150 Autor první československé ústavy – Alfred Meissner 155 Feministka, jež psala Hitlerovi – Františka Plamínková 160 Advokát rozčarovaný z politiky – Jaroslav Budínský

budovatele_statu.indd 5

05.11.2018 13:42:30

165 Moderní husitský hejtman – František Udržal 170 Matador českého socialismu ve Spojených státech – Josef Martínek 175 Ministr, který dovolil sundat kříž – Gustav Habrman 181 Zásadový ministr financí – Karel Engliš 186 Mlynář z Hané, jenž se stal bankéřem – Kuneš Sonntag 191 „Jednooký hrdina Žižkovy slávy“ – Jan Syrový 196 První Masarykův osobní tajemník – Jaroslav Císař 202 Železný předseda sněmovny – František Tomášek 207 Sedlák kavalír z Jičínska – Bohumír Bradáč 212 Poslankyně, která si nebrala servítky – Fráňa Zemínová 217 Premiér, jenž se do funkcí nedral – Jan Malypetr 222 Čech v americkém Kongresu – Adolph J. Sabath 227 Agrárník, který se cítil nedoceněn – František Staněk 233 Odbojář, který se rozešel s Hradem – Lev Borský 238 Soudruh diplomat – Zdeněk Fierlinger 243 Tribun selského lidu – Josef Vraný 248 Bankéř vlastenec – Jaroslav Preiss 253 Rytíř fejetonu – Karel Horký 259 Malíř, jenž seznámil Beneše se Štefánikem – Ludvík Strimpl 264 Sociální demokrat na druhé straně chaosu – Rudolf Bechyně 270 Právník, jenž zanevřel na Čechy – Karel Pergler 276 Kněz odsouzený k smrti – Jozef Tiso 281 Rudý princ – Maximilian Lobkowicz 286 Druhý muž třetí republiky – Josef David 291 Masarykův tajný posel – Emanuel Voska 297 Stvořitel svého státu – Tomáš Garrigue Masaryk 305 Autoři 310 Jmenný rejstřík 318 Zdroje fotografií

budovatele_statu.indd 6

05.11.2018 13:42:30

Úvod Sté výročí vzniku Československé republiky si Lidové noviny připomněly – kromě jiného – rozsáhlým seriálem Budovatelé státu, jenž si od října 2017 do konce roku 2018 našel místo na poslední straně pondělního vydání. Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa, se setkaly s živým ohlasem čtenářů, kteří se často ptali, zda seriál vyjde i souborně. Rozhodli jsme se proto uspořádat knižní vydání, které ­právě držíte v ruce.

Budovatelé státu v knižní podobě zahrnují životní příběhy 56 lidí, kteří hráli důležitou roli při vzniku samostatného státu nebo v prvních letech jeho existence. Ambicí projektu bylo přinést portréty nejen všeobecně známých a dodnes oslavovaných otců zakladatelů Československa, ale i osob neprávem zapomenutých. Vedle Masaryka, Beneše, Štefánika, Kramáře, Švehly či Rašína tu tak najdete třeba Isidora Zahradníka, kněze, jenž jako první 28. října 1918 vyhlásil samostatnost, advokáta Jaroslava Budínského, který patřil k vůdcům převratu v Brně, nebo amerického kongresmana českého původu Adolpha J. Sabatha, jenž ve prospěch československé věci významně ovlivnil prezidenta Wilsona. Nechtěli jsme se omezovat jen na osobnosti bez poskvrny – v knize proto najdete také třeba Zdeňka Fierlingera, jenž byl jedním z nejodvážnějších velitelů československých legií a později zhanobil své jméno spoluprací s komunisty, nebo Jozefa Tisa, jenž ve 20. letech prováděl státotvornou politiku a po druhé světové válce byl odsouzen k smrti a popraven za zločiny, které spáchal v čele slovenského státu.

Téměř každý bude asi v publikaci někoho důležitého postrádat.

Určitě by zde mohlo být více legionářů či Slováků. Výběr byl nutně subjektivní a hlavně ovlivněný praktickými důvody. Ne ke každé významné osobnosti se dochovalo dost pramenů, aby bylo možné její příběh zpracovat formou čtivého novinového článku. Ne každý „budovatel státu“ našel svého historika. Mnohým zřejmě přijde divné, že je v knize tak málo žen. Musíme si ale uvědomit, že ženy získaly volební právo teprve v roce 1918. Vznik státu i jeho budování za první republiky byly téměř výhradní doménou mužů. Jsou-li v knize z 56 osobností

budovatele_statu.indd 9

05.11.2018 13:42:30

10

úvod

tři ženy (tedy něco málo přes pět procent), je to ještě podstatně lepší poměr, než byl mezi poslanci Revolučního národního shromáždění, z jehož 256 členů bylo žen jen osm (tedy asi tři procenta).

Kniha, v níž spojilo síly 23 renomovaných historiček a historiků, volně navazuje na podobný projekt z let 2013/2014 nazvaný Osobnosti Lidových novin, jenž představil životní příběhy lidí, kteří v letech 1893–1989 vytvářeli nejstarší český deník. Oba projekty mají pozoruhodný průnik v osobě zakladatele „Lidovek“ a zároveň „budovatele státu“ Adolfa Stránského. Mezi budovatele státu by ostatně bylo možné zařadit i mnohé další redaktory a přispěvatele Lidových novin, jejichž redakce – o čtvrtstoletí starší než republika – byla v říjnu 1918 centrem převratu v Brně.

Petr Zídek historik a redaktor Lidových novin

budovatele_statu.indd 10

05.11.2018 13:42:30

Virtuos politického kompromisu Antonín Švehla Petr Zídek Antonín Švehla (1873–1933) dominoval československé politice od vyhlášení republiky do konce 20. let. Mistr zákulisních jednání byl již pro své současníky trochu záhadou – a zůstává jí i pro dnešní historiky.

Převratné události začínají většinou nenápadně. V pondělí 28. října 1918 ráno by si nikdo nepomyslel, že večer bude vyhlášen samostatný československý stát. Netušili to ani čtyři vůdci Národního výboru, kteří se někdy před devátou hodinou sešli v kanceláři předsedy agrární strany Antonína Švehly na Havlíčkově náměstí. Národní socialista Jiří Stříbrný, sociální demokrat František Soukup a národní demokrat Alois Rašín se dohodli se svým hostitelem, že se dle sobotního usnesení Národního výboru pokusí převzít Obilní ústav a pak se uvidí.

Do instituce, která hrála klíčovou roli při zásobování obyvatelstva potravinami a sídlila v Paláci Lucerna, se vydali Švehla se Soukupem.

Zde si nechali předvolat ředitele Schwarze, kterému Švehla oznámil, že Obilní ústav přebírá Národní výbor, aby svolal personál. K němu pak pronesl krátký projev: „Prohlašuji vám, že správa tohoto podniku přechází z bývalé rakouské vlády na československý stát. Prohlašuji, že jste zbaveni závazku vůči rakouské vládě, a beru vás do slibu. Kdo nechce, nemusí.“ Přísahu zatím neexistujícímu státu prý složili s jednou výjimkou všichni úředníci.

Zatímco Švehla se Soukupem jednali v Lucerně, byla na vývěsce Národní politiky uveřejněna zpráva o nótě, kterou rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy upřesňoval podmínky, za kterých je monarchie ochotna uzavřít mírovou dohodu. Čtenáři si nótu mylně vyložili jako okamžitou kapitulaci Rakouska. V centru Prahy se začaly

budovatele_statu.indd 11

05.11.2018 13:42:30

12

virtuos politického kompromisu „Měli jsme všichni jedinou myšlenku: klid, aby nebylo krveprolití.“ Antonín Švehla (nedatovaný snímek z 20. let).

srocovat jásající davy. V této atmosféře se pak Švehla se Soukupem přesunuli do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Spolu s Rašínem a Stříbrným se dohodli, že vydají zákon o zřízení samostatného státu. Starostu Sokola Josefa Scheinera pověřili, aby začal organizovat brannou moc a učinil opatření k zabrání zemského vojenského velitelství. Sami se vydali – již automobilem, který jim poskytl policejní ředitel Bienert – na Malostranské náměstí, kde sídlilo místodržitelství.

Místodržitel Max Coudenhove odjel ráno do Vídně, takže deputaci přijal viceprezident, Čech Jan Kosina. Tomu Švehla řekl, že Národní výbor v zájmu udržení pořádku přebírá správu země a aby místodržitelství dále řídil jeho jménem. „Se zřetelem na situaci je odpor celkem bez vyhlídky na úspěch,“ rezignovaně telegrafoval Kosina do Vídně. Podobně převzali „muži 28. října“ nedalekou Zemskou správní komisi, která nahrazovala rozpuštěný zemský sněm. „Měli jsme všichni jedinou myšlenku: klid, aby nebylo krveprolití, a uvažovali jsme, co vše musíme dělat, aby se nic nestalo,“ vzpomínal na 28. říjen později Švehla. Hlavně díky jeho prozíravosti se převrat

budovatele_statu.indd 12

05.11.2018 13:42:30

antonín švehla

13

obešel bez násilí. Do ulic nechal poslat kapely, aby lidi vybili nadšení zpěvem vlasteneckých písní, a důvěrníky, kteří odrazovali davy od zesměšňování a ponižování rakouských (národnostně především maďarských) vojáků, kteří mohli převrat snadno potlačit. A večer vyslal do pražských divadel agitátory, kteří publikum seznámili s vývojem situace.

Venkov jedna rodina Kdo byl muž, který tak prozíravě řídil převrat v říjnu 1918 a pak vládl deset let československé politice? Narodil se v početné selské rodině, kde politika byla již tradicí. Jeho otec Antonín Švehla starší (1837–1900), který hospodařil asi na 70 hektarech v přípražské Hostivaři, byl dlouholetým starostou své obce a také zakládajícím členem agrárního hnutí.

Antonínu Švehlovi mladšímu se na rozdíl od několika sourozenců nedostalo formálního vzdělání. Vystudoval jen čtyři ročníky gymnázia a již od 14 let pracoval v rodinném mlýně a pekárně. Po otcově smrti převzal statek, ale politická činnost jej brzy pohltila tak, že starost o hospodářství připadla z velké části na manželku Bohumilu, kterou si vzal v roce 1899 a s níž měl dvě děti.

To, že na sklonku monarchie byli agrárníci nejsilnější českou politickou stranou, byla do značné míry zásluha Antonína Švehly. Právě hostivařský sedlák prosadil, že se strana, která původně zastupovala hlavně velkostatkáře, bude orientovat pod heslem „venkov jedna rodina“ na střední a malé rolníky. Švehla nebyl charismatický řečník ani nevládl brilantním perem. Jeho hlavní politickou devízou byla schopnost jednat s lidmi, dobře odhadovat jejich slabé a silné stránky a získávat je na svou stranu. Brzy také pochopil, že moderní politická strana potřebuje svůj tisk – v roce 1906 proto založil deník Venkov. O tři roky později se ve svých 36 letech stal předsedou agrární strany. Zůstal jím až do smrti o téměř 25 let později. „První ve straně jest Švehla, pak dlouho nepřijde nikdo, než přijdou teprve jiní. Co míní Švehla, co řekne Švehla a jak rozhodne Švehla, na to čeká celá strana jako na evangelium, beze Švehly žádné důležitější otázky se nerozhodne,“ popsal Švehlovu pozici prvorepublikový ministr financí Cyril Horáček. Švehla nekandidoval v roce 1907 do říšské rady, ale o rok později do českého zemského sněmu. „Myslím, že nejlepším místem k našemu

budovatele_statu.indd 13

05.11.2018 13:42:30

14

virtuos politického kompromisu

uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsem ničím. Tady můžeme být vším,“ komentoval své rozhodnutí, které mohlo být ale ovlivněno také jeho slabou znalostí němčiny. V roce 1912 se stal předsedou svazu českých poslanců v zemském sněmu.

Oportunistou od kolébky Za světové války prováděl Švehla opatrnou politiku dvou želízek v ohni. Navenek byl zcela loajální k habsburské monarchii, ale ve skrytu byl v kontaktu s odbojovou Maffií. Její ilegální list se tiskl s vědomím Švehly v tiskárně agrárního tiskového družstva. Švehla také vyslal do zahraničí za Masarykem agrárního poslance Josefa Düricha, který se ale nakonec v zahraničním odboji zdiskreditoval svým nekritickým obdivem k ruské monarchii. „Kdyby byli vo mně řekli, že jsem byl oportunistou, to by měli úplný recht – já byl oportunistou už v kolébce,“ komentoval v roce 1924 Švehla svou politiku za války v rozhovoru s Janem Masarykem. Podle původní dohody, kterou učinili domácí a exiloví politici na konci října 1918 v Ženevě, se měl Švehla stát ministrem zemědělství. Nakonec ale prosadil, že zaujal mnohem důležitější post ministra vnitra. Vzhledem k tomu, že premiér Karel Kramář odjel již v polovině ledna 1919 na mírovou konferenci do Paříže, stal se Švehla klíčovou osobností vlády. A zůstal jí až do roku 1927, kdy jej z aktivní politiky vyřadila těžká nemoc.

Pozici agrární strany, která měla již před válkou 91 000 členů v 2 500 místních organizacích, upevnila pozemková reforma. Při parcelaci velkostatků byli posíleni především střední rolníci, tvořící jádro strany. Pozemkový úřad, který reformu prováděl, byl stejně jako ministerstvo zemědělství po celou první republiku v rukou agrární strany (od roku 1922 se oficiálně jmenovala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu). Švehla byl architektem rudozelené koalice agrárníků se sociálními demokraty a národními socialisty, která v červenci 1919 vystřídala všenárodní koalici. Významně ovlivnil podobu provorepublikové ústavy přijaté v únoru 1920. Švehlovým dítětem se také stala neformální, ale o to důležitější instituce, tzv. Pětka. Rozkol v sociální demokracii způsobil na podzim 1920 pád vlády Vlastimila Tusara a turbulentní situaci dostala za úkol vyřešit úřednická vláda Jana Černého. O podstatných věcech pak v zákulisí rozhodovali předáci pěti hlavních stran: agrárník

budovatele_statu.indd 14

05.11.2018 13:42:31

antonín švehla

15

Švehla, národní demokrat Rašín, národní socialista Stříbrný, sociální demokrat Bechyně a lidovec Šrámek. Švehla prosadil, že o jednáních se nevedly zápisy, Pětka jednala zcela diskrétně a to, na čem se usnesla, vzápětí vláda provedla nebo poslanci odhlasovali. Přestože byla spjatá s úřednickou vládou, fungovala tato „nejspornější instituce československé politiky“, jak ji nazval Ferdinand Peroutka, označovaná pak podle počtu koaličních předáků také Šestkou či Sedmičkou, až do roku 1938.

Politika je krásná Antonín Švehla vedl od října 1922 do března 1926 dvě vlády všenárodní koalice a po krátkém intermezzu druhé úřednické vlády Jana Černého od října 1926 do února 1929 vládu tzv. panské koalice, tedy nesocialistických stran, do níž vstoupili i zástupci českých Němců. Od konce roku 1927 byl však Švehla nemocný, a tak vládu fakticky vedl předseda lidové strany Jan Šrámek.

I jako premiér byl Švehla diskrétní politik. Na veřejnosti téměř nevystupoval, a to ani během volební kampaně. Do novin nepsal a rozhovory až na řídké výjimky neposkytoval. Jeho skromnost hraničila s obsesí. Když prezident Masaryk dopsal své paměti na válku Světová revoluce, dal je číst Švehlovi. A ten jej požádal, aby ho nelíčil jako vůdčího politika, kterým za války bezpochyby byl. Masaryk mu vyhověl a část zmínek o něm prostě vyškrtl. O Švehlovi jeho současníci mnoho nevěděli a většina tehdejších Čechů by ho možná ani nepoznala. A kdo chce dnes o Švehlovi psát, stojí před těžkým úkolem: zatímco po Masarykovi či Benešovi nám zbyly obrovské archivy, Švehla po sobě zanechal tři archivní krabice, v nichž nenajdeme téměř nic osobního.

V září 1933 se Švehla svěřil Karlu Čapkovi: „Politika je krásná, ale ze všech nejkrásnější, člověče, je politika československá. Protože je tak těžká.“ Za několik měsíců Švehla zemřel. Do dějin vstoupil jako politik, který se dokázal dohodnout se všemi. A jako státník, který uměl zájem státu nadřadit nad zájem své strany.

budovatele_statu.indd 15

05.11.2018 13:42:31

Charismatický snílek premiérem Karel Kramář Martina Lustigová Karel Kramář (1860–1937) rychle promrhal politický kapitál, který získal v roce 1916 odsouzením k smrti. V prvorepublikové politice ztělesňoval směr, který byl kritický k prezidentu Masarykovi a ministru zahraničí Benešovi.

Středa 8. ledna 1919. Premiér Karel Kramář přijímá návštěvy ve své pracovně na Hradě. Kolem druhé hodiny vychází na chodbu. Tam už dlouho čeká nervózní mladík. Když vidí předsedu vlády, lehce se ukloní, z pravé kapsy vytáhne revolver a vystřelí. Ze vzdálenosti jednoho metru nemůže minout. Přesto premiér vyvázne bez zranění. Život mu zachraňuje souhra náhod: má na sobě těžký zimník, kulka prochází náprsní taškou, ve které je kromě peněz i několik složených listin, a odráží se od přezky šlí. I tak se ale ještě dlouho bude vtipkovat o Kramářově nadité peněžence, která mu zachránila život.

Pracovnu premiér opouští v doprovodu malíře Karla Langera: „Odstrčil jsem ministerského předsedu na dveře a ve strachu, aby útočník znovu nevystřelil, sevřel jsem ho vší silou do náručí. Vojenský sluha mu zatím vyrval revolver z ruky.“ Předsedovi vlády je jasné, s jakým štěstím atentát přežil: „Kdyby byl býval podniknut v mé pracovně, byl by se asi podařil.“ Útočník Alois Josef Šťastný je zadržen, Kramář se zastaví doma a odpoledne pak řídí jednání vlády: „Já to odnesl jen nervovým otřesem, ale těm otřesům jsem dávno zvyklý.“ Ferdinand Peroutka poznamenal, že premiér dosud neřekl a neudělal nic, za co by mohl být nenáviděn: „Ale byl ministerským předsedou a tím se útočník patrně cítil nějak utlačován. Je marné snažit se pochopit tento čin po rozumové stránce.“ Šťastný byl za zločin nedokonané

budovatele_statu.indd 16

05.11.2018 13:42:31

karel kramář

17

Hořký návrat z mírové konference. Karel Kramář (vlevo) spolu se svým nástupcem na postu předsedy vlády Vlastimilem Tusarem (uprostřed), pražská Národní třída, 27. září 1919.

úkladné vraždy odsouzen k osmi letům vězení, již v roce 1920 byl ale ­omilostněn.

Ješitné „Dítě“ První československý premiér byl charismatickým politikem. „Vynikal osobním kouzlem, jemuž téměř nikdo neodolal,“ napsal o něm francouzský historik Ernest Denis. Kramář měl řečnické nadání, které umocňoval jeho zvučný hlas. Byl také nesmírně sebevědomý, možná až ješitný. Když za ním přišla delegace stranických kolegyň, které žádaly, aby na kandidátkách Kramářovy národní demokracie bylo zastoupeno více žen, a strana tak oslovila více voliček, reagoval: „Ale dámy, vždyť přece ženy na té kandidátní listině volí především – mne.“ Vzdělaný Kramář vstoupil do politiky v rámci realistické skupiny v mladočeské straně po boku Tomáše G. Masaryka. Tomu se tehdy říkalo Pastýř, o deset let mladšímu Kramářovi Dítě. Zatímco Masaryk se brzy s mladočechy rozešel, Kramář se stal jejich vůdčí postavou a politikem „na plný úvazek“, což mu umožnily rodinné finance. Vztah obou

budovatele_statu.indd 17

05.11.2018 13:42:31

18

charismatický snílek premiérem

mužů se pak na dlouhá léta omezil spíše na formality. Spolupracovat začali zase na chvíli až při budování československého státu. Podle Kramáře měl Masaryk coby prezident hrát spíše symbolickou roli, aniž by se výrazněji vměšoval do každodenní politiky. Vadilo mu také, když se prezident otevřeně vyjadřoval například k zahraničním otázkám: „Zůstaňte trochu nad vodami, zvykněte si, že jste prezident, že nemusíte už do všeho mluvit, že je daleko lépe, řeknete-li své mínění mně, vládě nebo svým přátelům, důvěrně, přátelsky – než novinářům do novin.“ Po celou dobu první republiky panovalo mezi oběma politiky značné napětí.

Poprvé byl Kramář zvolen poslancem v roce 1891, už v roce 1897 se stal druhým, později i prvním místopředsedou poslanecké sněmovny říšské rady. Brzy se také stal lídrem mladočeské strany. Na vrchol popularity se dostal za první světové války. Rakouským úřadům vadily Kramářovy styky se zahraničními (nepřátelskými) představiteli, vinily ho ze šíření protirakouských nálad nebo z toho, že mařil projev loajality českých politiků. Byl obžalován ze zločinu velezrady a zločinu proti branné moci státu a v červnu 1916 byl odsouzen k trestu smrti.

Proces s Kramářem a jeho druhy, jak se tehdy říkalo, byl chápán jako proces s celým českým národem.

Kramář věznění snášel velmi těžce. Podle svých slov cítil „nevýslovně hluboké ponížení“, že ho „hodí do smradlavé cely jako sprostého vraha nebo zloděje“. Neustále si na něco stěžoval – na jídlo, zimu, průvan, nepohodlný nábytek. Jeho spoluvězeň Alois Rašín k měsícům v cele poznamenal: „Neklesnout do špíny, čistě žít, nepoddat se, nesestoupit na nižší stupeň kultury, to je ten strašný zápas, který inteligentní člověk prodělává ve vězení.“ Začátek července 1917 přinesl politickým vězňům amnestii. Triumfální návrat z vězení učinil z Kramáře skutečného „vůdce národa“, ověnčeného aureolou mučedníka. Jeho popularita rostla. Během slavnostního přivítání na Žofíně k němu výstižně pronesl novinář Jan Herben: „Když jste byl odvážen, patřil jste jedné straně. Když jste nyní přijel, patříte celému národu.“ Koncem října 1918 odjela delegace domácích politiků vedená Kramářem do Ženevy na konzultace s představiteli zahraniční akce.

Probírali, kdo bude prezidentem nebo jaké bude složení první vlády.

Domácí události ale nabraly rychlejší spád, než účastníci ženevských jednání očekávali. Vracející se politikové byli zaskočeni, že se hlavní věci už udály – bez nich.

budovatele_statu.indd 18

05.11.2018 13:42:31

karel kramář

19

Přestože tedy nepatřil mezi „muže 28. října“, byl Kramář v době vzniku republiky stále nejvýraznější osobností domácí politiky. Jeho vládu všenárodní koalice zvolilo na své první schůzi v listopadu 1918 Revoluční národní shromáždění. „Volba provedena aklamací,“ psaly tehdy Národní listy. Vedle Kramářovy státoprávní (později národní) demokracie v ní zasedli agrárníci, socialisté, sociální demokraté, lidovci a zástupci Slováků. V parlamentu vlastně neměla opozici. Premiérem ale Kramář nezůstal dlouho. V komunálních volbách v červnu 1919 uspěly socialistické strany, Kramářova národní demokracie skončila z vládních stran poslední. „Nové rozvrstvení politických sil a stran, způsobené volbami, přivedlo rekonstrukci vlády,“ napsal v červenci 1919 Kramářovi prezident Masaryk.

Vedení své vlády se Kramář navíc moc dlouho nevěnoval. V lednu 1919 totiž odjel v čele československé delegace na pařížskou mírovou konferenci. Těšil se, že se bude pohybovat mezi světovými státníky, kam podle svého mínění patřil. Čekal ho ale tvrdý střet s realitou.

Velmi kriticky tehdejšího premiéra zhodnotil „jeho“ ministr zahraničí Edvard Beneš, který napsal Masarykovi: „Kramář: naprosto nemožný.

Dělá zde zle, nemá smyslu pro význam náš, své osoby, naši úlohu, atd.“ Kramář totiž kolem sebe pořád viděl věhlas „vůdce národa“, ten ale doma odezníval a v Paříži neznamenal vůbec nic. Svou činnost na mírové konferenci do značné míry podřizoval plánu prosadit ozbrojenou intervenci, jež by svrhla bolševickou vládu v Rusku. Jenže pro takový nápad nenacházel podporu. Zatímco do Paříže Kramář odjížděl jako oblíbený politik a premiér, v září 1919 se vrátil jako nepochopený předseda své národnědemokratické strany a řadový poslanec, jímž ostatně zůstal až do konce svého života. Marně snil o prezidentském úřadě.

Ztrátu významného postavení si ale zavinil sám také tím, že svým odjezdem uvolnil místo jiným politikům a nevěnoval se domácím problémům.

Pravdou třeba proti všem V pozadí Kramářových ruských a slovanských vizí stála jeho manželka – Ruska Naděžda Nikolajevna. Z říše snů je například předválečný plán na vznik mohutné slovanské federace, jejíž hranice Kramář rýsoval bez ohledu na ambice dotčených národů. A slovanskou politiku neopustil ani po válce, viděl v ní „jedinou záchranu míru“. Tyto

budovatele_statu.indd 19

05.11.2018 13:42:31

20

charismatický snílek premiérem

představy se ovšem pohybovaly v rovině utopie. Kramář ale také nepřestával varovat před bolševickou vládou a jejím šířením, odmítal snahy o navázání diplomatických styků se Sovětským svazem, a když byly navázány, komentoval to v roce 1934 slovy: „Slovanská zrada je dokonána, spáchán je největší zločin slovanský.“ Věřil, že bolševická vláda padne a místo ní nastoupí demokratické Rusko. I proto u manželů Kramářových měli vždy otevřené dveře zástupci protibolševické emigrace. „Pravdou třeba proti všem.“ Heslo z balkonu Kramářovy pražské vily, jíž se pro majitelův vztah s Masarykem svého času přezdívalo „vzdorohrad“, prvního československého premiéra dobře vystihuje.

Málokterý politik dokázal jít za svými sny bez ohledu na to, co to přinese jemu nebo jeho politické straně, jako právě Karel Kramář. Snaha prosadit intervenci proti bolševikům Kramářovi výrazně ubrala na popularitě. Když šel podle svého přesvědčení za „národní věcí“, upozaďoval dílčí stranické nebo své vlastní zájmy.

Za první republiky kritizoval přebujelou moc politických stran nebo existenci přísně vázaných kandidátních listin, ve kterých viděl „násilí nad svobodou volby, nad svobodou občanskou volit lidi své důvěry“. V republice podle něj vznikla „oligarchie několika lidí ve vedení stran“. Vadila mu i rozdrobenost politické scény. Kramářovi národní demokraté za první republiky působili ve vládě i v opozici. Jejich volební zisky (mezi 4 a 6,3 procenta) ovšem nebyly zrovna závratné, a strana proto nemohla hrát tak významnou roli, jak by si její lídr přál.

Od poloviny 30. let pak s dalšími stranami vystupovali pod značkou Národního sjednocení. Sám Kramář se stal symbolem protihradní politiky.

Stárnoucí Karel Kramář už nesehrál v pozdější prvorepublikové politice výraznější roli. Stal se z něj zahořklý člověk trpící tím, že ho jeho národ nechápe. V obecném povědomí ho dnes připomíná rezidence premiérů a mezi znalci růží odrůda nesoucí jeho jméno, kterou šlechtitel Jan Böhm představil v roce Kramářova úmrtí (1937).

budovatele_statu.indd 20

05.11.2018 13:42:31

Jmenný rejstřík

Adamsová J. 272

Blaskowitz Johannes 195

Albert Eduard 142

Boettinger Hugo 260

Alexandr I. Karadjordjević 67, 71

Böhm Jan 20

Andrássy Gyula 11, 32, 36

Borský Lev 233–237

D’Annunzio Gabriel 76

Bořek-Dohalský František 282

Ashton-Gwatkin Arthur 153

Bořek-Dohalský Zdeněk 205, 206 Bradáč Bohumír 139, 207–211, 219, 220

Badeni Kazimír 167

Bradáčová Anna 211

Baráčkem-Jacquier Pavel 43

Bradley Preston 109

Batthyány Vilmos 278

Bráf Albín 183

Beck Max 137

Bráf Viktor 283

Bechyně Rudolf 15, 124, 178, 264–269

Braunerová Zdeňka 132

Bechyně Zdeněk 268

Briand Aristid 57, 58

Bechyňová (Hyánková) Františka 265

Brožík Václav 33

Bechyňová Jarmila 269

Březina Otokar 173

Beneš Edvard 9, 15, 19, 25, 30, 39, 40,

Budínský Jaroslav 100, 127, 160–164

43, 46, 48, 53, 55, 56–61, 66, 72, 75–77, 84, 87, 88, 90, 92–94, 96,

Cadorno Luigi 76

109, 111, 115, 118, 119, 124, 129, 133,

Carroll Lewis 196, 200

145, 147, 154, 159, 168, 174, 179, 188,

Císař Jaroslav 196–201

193, 194, 199, 206, 219–221, 226,

Císař Rudolf 198

230, 233, 235, 236, 238, 240, 242,

Císařová (Jiránková) Antonína 200

243, 246, 247, 253–257, 259–263,

Císařová Božena 198

267, 268, 270, 274, 277, 278, 284,

Clemenceau Georges 59

286, 289, 290, 294, 299, 300, 301

Coburg, princ 118

Beneš Vojta 94–99, 268

Coudenhove Max 12, 36

Benešová Hana 60, 109, 134, 241, 261,

Crane Charles Richard 225

263 Beran Rudolf 247

Čapek Karel 15, 66, 104, 257

Bienert Richard 12

Čeček Stanislav 62, 65

Bielek Ivan 271

Čech Svatopluk 142

Bílek Rudolf 90

Čepička Alexej 146

budovatele_statu.indd 310

05.11.2018 13:42:58

311

Černý Jan 14, 15, 45, 54, 125–129, 186, 193

Fierlinger Jan 242

Černý Tomáš 47

Fierlinger Otokar 240

Černý Václav 46

Fierlinger Zdeněk 9, 146, 154,

Červený Jiří 63 Číla Mikuláš A. 195

238–242, 263 Fierlingerová (Ottahalová) Emma 238 Fierlingerová (Favre) Olga 240, 242

David Josef 286–290

Filla Emil 235

David Milan 288

Fisher Ludvík 271

Davidová (Fürstová) Marie 288

Frank Karl Hermann 221

Daxner František 271

Franke Emil 215

Denis Ernest 17, 46, 58

František Josef I. Habsburský 22, 56,

Dérer Ivan 268

111, 112, 143, 301

Dolanský Josef 220

Freund Sigmund 151

Dostálek Jan 220

Fröhlich Richard 107

Dumba Konstantin 294

Foch Ferdinand 81

Durdík Josef 202

Fuád I. 130, 133, 134

Dürich Josef 14, 253, 255, 256

Fuerst Otto 225

Dušek Bohuslav 134

Fügner Jindřich 82

Dušek Cyrill 35, 130–134 Dušek Vavřinec 131

Gaunt Guy 294

Dušková (Smolíková) Pavla 132–134

Gayer Edmund 41

Dyk Viktor 72, 84–88, 111, 138, 236,

Gebauer Jan 202

244, 301

Girsa Václav 288 Giunio Rudolf 89

Ebert Friedrich 44

Goll Jaroslav 28, 202

Ebertová Eva 142

Gottwald Klement 36, 40, 242

Eliáš Alois 221

Grégr Julius 102, 112

Engliš Karel 181–185, 189, 190

Guth-Jarkovský Jiří Stanislav 131

Engliš Karel jr. 184 Englišová Věra 184

Habrman Gustav 171, 175–180

Englišová Vlasta 184

Habrmanová Marie 177

d’Este František Ferdinand 96, 117, 293

Hácha Emil 35, 49, 109, 154, 194, 279 Hájek Jan 35

Farský Karel 29

Hálek Vítězslav 142

Ferdinanda I. Habsburský 143

Hampl Antonín 211

Feyrer Vilém 157

Harding Warren G. 90

Fiedler František 184

Hašek Jaroslav 64

Fierlinger Eugen 238

Havel Václav 66, 297

budovatele_statu.indd 311

05.11.2018 13:42:58

312

jmenný rejstřík

Havlasa Bohumil 112

Janin Maurice 77

Havlíček Borovský Karel 117

Jehlička František 280

Heidrich Arnošt 240

Jehlička Ladislav 123

Heinold Karl 125, 143, 186

Jiránek Miloš 200

Heinrich Arnošt 100

Jirásek Alois 138

Henlein Konrad 301

Jonáš Karel 246

Herben Jan 18, 244, 297 Herterich Ludwig von 260

Kalina Antonín 67–72

Hilar Karel Hugo 264

Kalina Antonín Svatopluk 68

Hitler Adolf 119, 155, 159, 194, 195, 279,

Kalinová (Wirthová) Ludmila 68

301

Kalista Zdeněk 66

Hladík, farář 263

Kalousek Josef 28

Hlinka Andrej 38, 39, 118, 119, 277,

Karel I. Habsburský 36, 110, 111, 132,

279, 280 Hodža Milan 39, 115–119, 169, 189, 194, 211, 227, 232, 263

199, 227, 251 Kašpárková Marcela 108 Kautsky Karl 203

Hodžová (Pifková) Irena 117

Kafka Bohumil 169, 260

Hora Josef 66

Kepl Rudolf 58

Horáček Cyril 13, 186

Kestřanek Paul 52

Horáková Milada 216

Klofáč Jaroslav 114

Horká Alena 255

Klofáč Václav 53–55, 90, 110–114, 146,

Horká Věra 255

212, 286

Horká (Dürichová) Emanuela 253, 255

Kmeťko Karol 270

Horký Karel 253–258, 298

Kolomenskij Nikolaj Petrovič 62

Hrdlička Aleš 271

Kolísek Alois 148

Hruban Mořic 145–149

Kollár Jan 58

Hruban Vladimír 149

Komenský Jan Amos 58

Hus Jan 33, 54, 58, 299

Kopecký František 294

Husák Otakar 233, 236

Kosina Jan 12, 127

Hussarek Max von Heinlein 165

Koudelka Joseph 172

Huyn Paul 29

Kovanda Julius 143

Hviezdoslav Pavol Országh 38

Kovtun Jiří 293, 301

Hynais Vojtěch 260

Kraemerová Helena 29 Kramář Karel 9, 14, 15–20, 24, 25, 46,

Charvát Jaroslav 43

49, 54, 59, 72, 78, 104, 111, 115, 135,

Chvalkovský František 274

143, 145, 147, 179, 186, 190, 211, 230, 248, 250, 252

Ingr Sergej 268

budovatele_statu.indd 312

Kramářová Naděžda 19

05.11.2018 13:42:58

313

Krapka Josef 265

Macharová Jiřina 142

Kratochvíl Bohuslav 285

Macharová Sylva 142

Krejčí František Václav 288

Machiavelli Niccolò 237

Krejčí Jaroslav 154

Machník František 211

Krejčí Ludvík 193, 263

Malypetr Antonín 218

Krofta Kamil 211, 263

Malypetr Jan 168, 210, 217–221, 231

Kubát, sekční šéf MV 217

Malypetr Jan (strýc) 218

Kudrna Josef 152

Malypetr Jan (syn) 219, 221

Kunz Jaroslav 104

Malypetr Jiří 219, 220

Kutnar František 169

Malypetr Josef (bratr) 218

Kvapil Jaroslav 48, 50, 140

Malypetr Josef (otec) 218

Kyjovský Jan 34

Malypetrová (Vopršalová) Božena 219 Malypetrová (Stránská) Božena 219

Laclos Choderlos de 75

Mamatey Albert 271

Lammasch Heinrich 44

Marek Ferdinand 187

Lancová Juliana 157

Mareš Bohumil 34, 35

Landová-Štychová Louisa 215

Marcha Jaroslav 190

Langer František 239

Marold Luděk 195

Langer Karel 16

Marten Miloš 132

Laušman Bohumil 268

Martínek Josef 170–174

Lenin Vladimir Iljič 76, 193, 231, 241

Masaryk Herbert 105

Lev XIII. 28, 121

Masaryk Jan 14, 57, 105, 109, 119, 239,

Linhartová Aloisie 34, 35 Lobkowicz Ferdinand Josef 283

263, 268, 284 Masaryk Garrigue Tomáš 9, 15, 17–19,

Lobkowicz Ferdinand Zdeněk 283

21, 25, 33, 36, 37, 44, 46–49, 51,

Lobkowicz Jaroslav 283

54–59, 65, 69, 71, 78, 80, 84, 87, 88,

Lobkowicz Maximilian Erwin

90, 93, 96–98, 100, 105–109, 111,

281–285

113, 114, 118, 119, 123, 128, 130, 132,

Lobkowiczová Gillian 283, 285

134, 137–140, 142–144, 152, 158, 163,

Lukjanov Grigorij 133

166, 168, 170–173, 175, 176, 183–185,

Luža Vojtěch 192

190, 196, 199–203, 205, 206, 211, 214, 217, 219, 221, 225, 230, 231,

Macek Josef 264

233, 234, 237, 238, 240, 242, 247,

Mach Alexander 280

252–257, 262, 267, 270, 273, 284,

Mácha Karel Hynek 66 Machar Josef Svatopluk 66, 140–144, 148 Macharová (Marešová) Hedvika 142

budovatele_statu.indd 313

286, 291–296, 297–302 Masaryková Anna 105 Masaryková Alice 105–109, 134, 168, 261

05.11.2018 13:42:58

314

jmenný rejstřík

Masaryková Herberta 105

Pekař Josef 151

Masaryková Charolotta 105–107

Pelikán Jaroslav 109

Masaryková Olga 105, 107, 299

Pellé Maurice 81

Masařík Hubert 277, 281

Pergler Karel 196, 197, 225, 270–275

Mastný Vojtěch 281

Pergler Oldřich 271

Máša Jan 125

Peroutka Ferdinand 15, 16, 39, 44,

Mamatey Albert 271

109, 117, 125, 137, 247, 266, 267

Maugham Somerset William 294

Petr I. Karadjordjević 67

Maxa Prokop 178, 267

Petříčková Ruth 109

Medek Ivan 66

Pik Luděk 178

Medek Mikuláš 66

Písecký Ferdinand 271

Medek Rudolf 62–66

Plamínek František 156

Medek Václav 63

Plamínková Františka 155–159

Medková (Slavíčková) Eva 66

Plamínková (Grubnerová) ­

Meissner Alfred 150–154, 264

Františka 156

Meissnerová (Sommerová) Olga 151

Plečnik Jože 107, 108

Meissnerová (Sommerová) Růžena 151

Podlipná Anna 243

Michelová Louise 177

Podlipný Jan 80

Morávková Libuše 167

Poincaré Raymond 59

Myslivec Václav 124

Pöschmann, generál 100 Pospíšil Vilém 251

Neipperg Anna Berta von 283

Prášek Josef 139

Němec Bohumil 220, 247

Prášek Karel 135–139

Neruda Jan 206

Prášek Karel jr. 139

Neumann Friedrich 167

Preiss Jaroslav 48, 82, 111, 248–252

Nietzsche Friedrich 237

Pribina, kníže 279

Novák Arne 258

Prokůpek Adolf 243 Prunar Václav 70

Osuský Štefan 179

Purghart Emil 262

Palacký František 58

Randík Jozef 278

Palacký Jan 202

Rašín Alois 9, 11, 12, 15, 18, 21–25, 32,

Papánek Ján 109

36, 41, 48, 49, 51, 53, 72, 82, 111, 124,

Paulová Milada 50

135, 184, 185, 187, 219, 248–252.

Pavlík Gorazd 29

Rašín Ladislav 50

Pavlů Bohdan 62, 65, 263, 288

Reich Edvard 190

Pecka Josef Boleslav 171, 178

Renner Karl 44

Pechmanová Ludmila 215

Revilliod Henri 107

budovatele_statu.indd 314

05.11.2018 13:42:58

315

Rieger František Ladislav 183 Richter František 288

Staněk František 179, 188, 209, 227–232

Rokoský Jaroslav 168, 220

Stašek Bohumil 123

Ronge Max 41

Steed Henry Wickham 293

Roosevelt Franklin Delano 226

Steiner Josef 33

Rost Viktor 139

Stopford Robert 153

Runciman Walter 153

Stránský Adolf 10, 100–104, 162, 163,

Rutte Miroslav 55

184 Stránský Jaroslav 101, 104, 186, 200

Sabath Adolph Joachim 9, 222–226

Stránský Karel 221

Sabathová (Fuerstová) May Ruth

Strimpl Ludvík 240, 259–263

225 Samassa Paul 117 Sazonov Sergej Dmitrijevič 111

Strimplová Eva 259, 261 Strimplová (Matějčková) Jiřina 259, 261

Sedlmayerová Oldra 108, 134

Stříbrný František 55

Seifert Jaroslav 66

Stříbrný Jiří 11, 12, 15, 32, 42, 49,

Seton-Watson Robert 299

51–55, 110, 114, 124, 144, 211, 257

Scheiner Josef 12, 37, 46, 52, 78–83

Suchý Oldřich 246

Schenk Antonín 219

Svatkovskij Vsevolod Petrovič 300

Schwarz, ředitel Obilního ústavu 11

Sychrava Lev 74, 260, 262

Sís František 48, 82

Syrový Jan 129, 191–195, 263

Sixtus Ferdinand Bourbounsko-

Syllaba Ladislav 23

-Parmský 76 Smolík Otomar 132

Šalda František Xaver 258

Sonnino Sidney 76

Šámal Jaromír 50

Sonntag Kuneš 186–190

Šámal Přemysl 25, 46–50, 93, 179,

Sonntag Kuneš jr. 189, 190

263

Sonntag Martin 188

Šámalová Pavla 47

Sonntagová (Nemluvilová) Anna 188

Šantrůček Bohuslav 112

Sonntagová (Opltová) Božena 189

Šimon Tavík František 260

Sonntagová Eva 189

Šlechta Emanuel 290

Soukup František 11, 12, 31–36, 42,

Šmeral Bohumír 35, 43, 176, 204, 266,

51–53, 117, 140, 141, 206

267

Spengler Karel Antonín Gustav 125

Šmeral Theodor 35

Spina Franz 190

Šmidke Karol 40

Srb Vladimír 47, 151

Šoupal Josef 21

Stalin Josef Vissarionovič 119, 241,

Špatný Emil 113

268

budovatele_statu.indd 315

Španiel Otakar 260

05.11.2018 13:42:59

316 Šrámek Jan 15, 120–124, 145, 148, 149, 220 Šrobár Vavro 32, 36–40, 51, 53, 118, 120

jmenný rejstřík

Tusarová Hedvika 45 Tyrš Miroslav 80, 218 Tyršová Renáta 243

Šrobárová (Kučová) Berta 38 Šťastný Alfons 245 Šťastný Alois Josef 16 Štefánik Milan Rastislav 9, 57, 58,

Udržal František 39, 81, 165–169, 210, 219, 231 Udržalová Marie 167

73–77, 97, 236, 253–256, 259–261,

Udržalová Marie jr. 168

270, 271, 273, 288, 299

Uhrová Eva 159

Štěpánek Bedřich 89–93

Urbánek František 106

Štěpánek Václav sr. 90 Štěpánek Václav jr. 91

Váchal Josef 63

Štěpánková Anna 93

Vaníček Jindřich 80

Šusta Josef 202

Vavrečka Hugo 297

Švagrovský Max 172

Viková-Kunětická Božena 158, 214

Švec Josef Jiří 239

Vilímek Jaroslav Igor 65

Švehla Antonín 9, 11–15, 25, 32, 36,

Vojcechovský Sergej 62

41, 51, 53, 54, 100, 118, 120, 122, 124,

Volková Klotilda Leopoldina 283

129, 135–137, 139, 162, 165, 168, 187,

Voska Emanuel 90, 173, 198, 269, 271,

188, 189, 207, 208, 217, 219, 227, 230, 231, 244–247, 266, 267, 279

291–296 Vosková (Ročňáková) Anna 291, 292

Švehla Antonín sr. 13

Vraná Miroslava 247

Švehlová Bohumila 13

Vraný Josef 231, 243–247 Všetečka Jakub 298

Teige Karel 142 Teplanský Pavol 278

Weigner Karel 82

Theer Otakar 261

Werner Karel 159

Thun František 158

Weyr František 153

Tiso Jozef 9, 276–280

Wilson Woodrow 9, 76, 100, 196, 198,

Tomášek František 202–206

222, 224, 225, 273, 300

Tomášek Jaroslav 204

Winter Lev 120, 152, 265

Tomášková (Soukupová) Marie 204

Wolf Karl Herman 167

Truman Harry S. 226

Wurm, JUDr. 102

Třebický Jan 248 Tuka Vojtech 280

Zahradník Brodský Bohumil 29

Tumulty Joseph 225

Zahradník Isidor 9, 26–30

Tusar Vlastimil 14, 17, 41–45, 54, 117,

Zanantoni Eduard 33, 140

128, 136, 187, 266

budovatele_statu.indd 316

Zápotocký Antonín 211

05.11.2018 13:42:59

317

Zavoral Metoděj 263

Žic Valentin 89

Zemínová Fráňa 156, 211, 212­–216

Žilinskij, generál 111

Zenkl Petr 216, 263

Žitko Ivan 89

Zlámal Oldřich 172

Žižka Jan 169, 191 Žukovskij Vladimir 69

budovatele_statu.indd 317

05.11.2018 13:42:59

Zdroje fotografií

Fotografie na obálce: TGM v Karlových Varech s ministerským předsedou A. Švehlou, červenec–srpen 1927, MÚA AV ČR, AÚTGM, fond ÚTGM, sign. 3558 Str. 12 ČTK; str. 17 Atelier Bruner Dvořák – Archiv Národního muzea, Hradní fotoarchiv, sign. 1919/1075; str. 22 ČTK; str. 27 Národní archiv, Řád premonstrátů – Klášter Strahov, K. 103; str. 32 ČTK; str. 37 ­Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 42 ČTK; str. 47 ČTK; str. 52 ČTK; str. 57 ČTK; str. 63 ČTK; str. 68 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.lang­hans.cz; str. 74 ČTK; str. 79 ­Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.lang­hans.cz; str. 85 ČTK; str. 90 Archiv autora; str. 95 ČTK; str. 101 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 106 ČTK; str. 111 ČTK; str. 116 ČTK; str. 121 ČTK; str. 126 ČTK; str. 131 Archiv Národního muzea; str. 136 ČTK; str. 141 ČTK; str. 146 ČTK; str. 151 ČTK; str. 156 Archiv Národního muzea; str. 161 Archiv autora; str. 166 ČTK; str. 171 Archiv ­autora; str. 176 ČTK; str. 182 ČTK; str. 187 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www. langhans.cz; str. 192 ČTK; str. 197 Archiv autora; str. 203 ČTK; str. 208 ČTK; str. 213 ČTK; str. 218 ČTK; str. 223 Wikimedia Commons, Harris & Ewing; str. 228 ČTK; str. 234 Archiv autora; str. 239 ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo/Scherl; str. 244 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 249 ČTK; str. 254 Archiv © NADACE LANGHANS PRAHA. www.langhans.cz; str. 260 ČTK; str. 265 ČTK; str. 271 ČTK; str. 277 ČTK; str. 282 Lobkowiczské sbírky, zámek Nelahozeves, Česká republika; str. 287 ČTK; str. 292 Muzeum stříbra v Kutné Hoře; str. 298 ČTK.

budovatele_statu.indd 318

05.11.2018 13:42:59

Budovatelé státu Příběhy osobností, které ovlivnily vznik Československa Petr Zídek a kol.

Jana Čechurová, Dagmar Hájková, Jan Hálek, Zdeněk Hazdra, Libor Jůn, Michal Kolář, Milan Kšiňan, Radovan Lovčí, Martina Lustigová, Pavel Marek, Antoine Marès, Martin Nekola, Jiří Noha, Michal Pehr, Jiří Pernes, Zdeněk Pousta, Jaroslav Rokoský, Petr Sýkora, Josef Tomeš, Dalibor Vácha, Aleš Vyskočil, Marek Waic, Petr Zídek Editor Petr Zídek Jazyková redakce Iva Pospíšilová Odpovědná redaktorka Petra Diestlerová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 320 Vydala Euromedia Group k. s. – Knižní klub v edici Universum, Nádražní 30, 150 00, Praha 5, v roce 2018 jako svou 10 295. publikaci Obálka, grafická úprava a sazba Stará škola (staraskola.net) Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

budovatele_statu.indd 320

05.11.2018 13:42:59