0040297

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 3

Katrina Shawverová HENRY Pravdivý příběh o přátelství a cestě polského plavce z Osvětimi do Ameriky

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 7

Per aspera ad astra Přes překážky ke hvězdám

„Minulost se doopravdy stala, ale historie je jen to, co někdo zapsal.“ A. WHITNEY BROWN

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 9

PŘEDMLUVA Tato kniha je založena výhradně na mnoha mých osobních rozhovorech s Henrym Zgudou, které se odehrávaly od listopadu 2002 do roku 2003. Mám krabici od bot plnou magnetofonových nahrávek, které zachycují Henryho polský přízvuk a sarkastický humor. Pokud jeho angličtina působí v tomto vyprávění jednoduše nebo ploše, je to tím, jak mluvil. Angličtina byla jeho pátou řečí, a proto si často pletl slovesné časy nebo některá slova. V zájmu čtenáře jsem poněkud učesala jeho „kostrbatou“ angličtinu a s ohledem na plynulost příběhu někdy volně převyprávěla jeho líčení, ale zachovala jsem jeho ducha a osobnost.

Vyprávění je protkáno historickými souvislostmi, aby si udělali představu i lidé, kteří tu dobu sami nezažili. Každý rok je mezi námi méně těch, kteří přežili a mohou o tom vyprávět. Naštěstí jsem Henryho potkala v pravý čas, dříve než jeho příběh a předměty s ním spojené mohly upadnout v zapomnění.

9

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 10

OBSAH PROLOG . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 NEOBVYKLÁ NABÍDKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 ZATČENÍ: KRAKOV 1942 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 1. ČÁST: DRUHÁ POLSKÁ REPUBLIKA: 1918–1939 . . . . . . . . . . . . . . . 33 Henry a já začínáme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Stručná historie Polska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Dětství v Krakově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 Mariánský kostel a oltář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Všechno nejlepší k narozeninám, Henry . . . . . . . . . 53 Krásný pohled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 Kovbojové a indiáni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55 Karel May . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 Z plavání člověk hloupne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Večeře za deset zlotých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Začátky YMCA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Slepá Marie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70 Helena Weissová . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72 Firma Freege . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Nakládačka v Jordanově parku . . . . . . . . . . . . . . . . 75 Proč lidé nenáviděli Židy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76 10

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 11

OBSAH

2. ČÁST: POLSKO VE VÁLCE: 1939–1942 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 1. září 1939: Zděšení a hrůza . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Karol Wojtyła . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91 Cukr a myšince . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

3. ČÁST: KONCENTRAČNÍ TÁBOR OSVĚTIM, POLSKO: ČERVEN 1942 – BŘEZEN 1943 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 Zanechte vší naděje, kdo vstupujete . . . . . . . . . . . . 99 Počátek Osvětimi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 Vězeň 39551 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104 Budování silnic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Tyfus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Sbírání kůry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115 Zůstat uprostřed . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116 Spřátelili jsme se . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119 Osvětim v říjnu 2013 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 Hlad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 Kazi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128 Frauenlager . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 Hudba v táboře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Vězeňská pošta, balíčky a peníze v Osvětimi . . . . . 135 Dopisy z Osvětimi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 Táborová nemocnice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150 Povýšení na kuchaře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153 Ještě Polsko nezhynulo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Počátky Březinky neboli Osvětimi II . . . . . . . . . . . 159 Přijíždí vlak plný Židů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Smrtící výstřely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Teddy Pietrzykowski . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Boxerská utkání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170 11

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 12

KATRINA SHAWVEROVÁ

Tajné vražedné spiknutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 Stehebunker v bloku číslo 11 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Noční plavání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176

4. ČÁST: KONCENTRAČNÍ TÁBOR BUCHENWALD, VÝMAR, NĚMECKO: BŘEZEN 1943 – SRPEN 1944 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 Nádraží ve Zhořelci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Vězeň 10948 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Základní informace o Buchenwaldu . . . . . . . . . . . 188 Henryho příjezd do Buchenwaldu . . . . . . . . . . . . . 197 Dnešní Buchenwald . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 Z kamenolomu do kamenického komanda . . . . . . 208 Goethův dub . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Vězeňské kino, divadlo, koncerty . . . . . . . . . . . . . . 211 Vězeňská rozptýlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 213 Doručování pošty, balíčků a peněz vězňům v Buchenwaldu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215 Puffhaus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 220 Američané bombardují Buchenwald . . . . . . . . . . . 224 Po bombardování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

5. ČÁST: KONCENTRAČNÍ TÁBOR BUCHENWALD, VÝMAR, NĚMECKO: LEDEN 1945 – KVĚTEN 1945 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229 Buchenwaldské krematorium . . . . . . . . . . . . . . . . 231 Původ Henryho hrůzné fotografie . . . . . . . . . . . . . 242 Evakuace Buchenwaldu a pochod smrti . . . . . . . . 244 Drahá maminko, jsem naživu . . . . . . . . . . . . . . . . 250 Dvakrát těsně vedle . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252

6. ČÁST: POLSKO V DOBĚ KOMUNISMU: 1946–1956 . . . . . . . . . . . . . . 255 12

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 13

OBSAH

7. ČÁST: SPOJENÉ STÁTY: ZEMĚ SVOBODY A DOMOV BOHATÝCH: 1958–1968 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267 Zaoceánský parník SS America . . . . . . . . . . . . . . . . 269 Teď jsem fyzioterapeut . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 275 Nemocnice svatého Barnabáše pro dlouhodobě nemocné pacienty . . . . . . . . . . . . 278 Třes a operace mozku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 282 Henry poznává Nancy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 Jerzy Kosiński . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 290 Pestrý život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 293

DOSLOV . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 297 PODĚKOVÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 PŘÍLOHA A: DALŠÍ TÁBOROVÁ POŠTA HENRYHO ZGUDY . . . . . . . . . . . . 307 PŘÍLOHA B: POLSKO PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE . . . . . . . . . . . . . . . . 310 POUŽITÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 312 DOPLŇKOVÉ ZDROJE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316

13

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 15

PROLOG Jak mohl Henry, kterého znám, přežít tohle?

Jednoho studeného, šedého a pochmurného dne v říjnu 2013 jsem s manželem navštívila státní muzeum Osvětim-Březinka.

Po mnoha hodinách strávených pročítáním dokumentů v archivech jsme tři hodiny procházeli dvěma areály koncentračního tábora. Osvětim I byla původně polská vojenská kasárna, která Němci později přebudovali na koncentrační tábor. Dnes bývalý tábor funguje jako muzeum a kanceláře. Obrovský areál Březinka neboli Osvětim II – byl vybudován o tři kilometry dál a dokázal najednou pojmout sto tisíc lidí – je dnes většinou prázdný a tichý, tedy až na přicházející turisty.

Když se areál tábora Březinka toho dne v sedm hodin večer zavíral, byli jsme můj manžel, já a naše soukromá průvodkyně Magda jediní tři lidé, kteří u osamělého vstupu do tábora zůstali. Turisté se většinou vyhýbají nepříjemnému chladu a neuvědomují si, že právě toto je nejopravdovější zážitek z tábora.

Stáli jsme poblíž klenutého vjezdu, jímž procházejí železniční koleje vedoucí do pekel, a já jsem se zachvěla – nikoli kvůli pohasínajícímu dennímu světlu a rychle klesající teplotě, ale kvůli mrazivému přízraku více než milionu zavražděných nevinných lidí.

Každý z nich na mě volal: „Nezapomeňte na nás.“

15

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 16

KATRINA SHAWVEROVÁ

S Henrym Zgudou jsem se poprvé setkala v listopadu 2002 na základě jednoho telefonického hovoru, který považuji za šťastnou náhodu. Pravidelně jsem ve svém okolí vyhledávala zajímavé lidi, organizace nebo události, o nichž bych mohla psát, a tenkrát jsem zrovna potřebovala nějaký nápad pro svůj pravidelný sloupek v deníku The Arizona Republic, který vychází ve Phoenixu. Zatelefonovala jsem Henrymu a dohodli jsme se, že s ním za tři dny udělám rozhovor. Věděla jsem o něm jen to, že je původem z Polska, přežil dva německé koncentrační tábory – Osvětim a Buchenwald – a tvrdí, že chodil do školy s papežem Janem Pavlem II. Bydlel necelý kilometr od mého domu.

Po našem prvním setkání jsem instinktivně věděla, že mám na dosah ruky strhující a fascinující příběh, jemuž hrozí, že navždy upadne v zapomnění. Henry byl jedináček a nikdy neměl děti, čímž částečně vysvětluji svou smělost, s níž jsem mu brzy po našem prvním rozhovoru zatelefonovala podruhé. Zdálo se mi, že nemá nikoho, komu by svůj příběh mohl předat. „Henry, co byste říkal tomu, kdybychom společně napsali knihu?“ Na základě této prosté, ale neuvěřitelně naivní a spontánní nabídky jsme se začali s Henrym dvakrát týdně scházet k rozhovorům, a z našich setkání se brzy zrodilo přátelství. Fascinovalo mě, že člověk, který tolik vytrpěl, žil tak spokojeně – bez zjevné hořkosti. Henry vyprávěl a já jsem poslouchala. Tu a tam jsem ho přerušila otázkou. Scházeli jsme se v jeho domě, sedávali jsme na kryté verandě u kulatého kovového stolu, na němž se vršily papíry i fotografie, a na příhodném místě vždycky ležela miska s drobným občerstvením. Obvykle jsme zavírali skleněné posuvné dveře oddělující verandu od kuchyně, aby jeho žena Nancy neslyšela ty nejkrutější příběhy, ale později jsem se dozvěděla, že jich poměrně dost znala. Díky vzájemným sympatiím a díky tomu, že mi Henry důvěřoval, jsme otevřeně hovořili takřka o všem.

16

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 17

PROLOG

„Proč mluvit o všem tom špatném? Jsem naživu. Zapomeňte na to,“ říkával Henry. Překvapoval ho můj soustavný zájem a ochota poslouchat některé jeho drsnější příběhy. „Neunavuje vás to už?“ Nikdy mě to neunavilo.

Henry a já jsme si padli do noty a já jsem se vyhřívala v láskyplné atmosféře, která u nich doma vládla.

Henry mluvil, psal a četl polsky, německy, francouzsky a latinsky. Jakmile se v roce 1959 dostal do Spojených států, naučil se také anglicky. Ale k tomu se dostaneme později. Mluvil s těžkým polským přízvukem a často si pletl slovesné časy. Některé věci a místa znal jen pod polskými nebo německými jmény a já jsem musela odhadovat jejich anglické ekvivalenty.

Bylo to jako loupat cibuli: při každém dalším setkání Henry prozradil několik dalších překvapení, ať už to byla nějaká zvláštní historka, nebo překvapivá zásoba původních dokumentů a předmětů. Zahnědlé fotografie a novinové výstřižky na samolepicích stránkách jednoho jediného fotoalba zachycujícího pětaosmdesát let života ho vracely do míst, kde se odehrávaly jeho příběhy. Nechala jsem náš rozhovor plynout, a i když se Henryho myšlenky někdy zatoulaly k podružné vzpomínce, nijak jsem nezasahovala. Právě v těch chvílích zazněly ty nejúžasnější a nejméně očekávané příběhy.

Při práci na tomto vyprávění na mě stále více doléhala současnost. Henry byl polský katolík, kterého uvěznili a tři roky mučili v koncentračním táboře z jediného důvodu: byl Polák a Hitler se zapřisáhl, že celé Polsko zničí.

V Polsku si Henryho vážili jako člověka, který přežil Osvětim, stejně jako si u nás vážíme válečných veteránů a válečných zajatců. Přesto téměř každý, komu jsem se o tomto muži a našem společném projektu zmínila, reagoval překvapeně: „Cože? On nebyl Žid? Proč byl zavřený? Při holokaustu trpěli jenom Židé.“ 17

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 18

KATRINA SHAWVEROVÁ

Jen jedna žena reagovala slovy, která mě překvapila: „Oni ho uvěznili? Zřejmě to musel být důležitý člověk.“ Ta žena byla samozřejmě Polka.

Musela jsem podniknout důkladný průzkum a nechat přeložit originální dokumenty z polštiny, francouzštiny a němčiny, ale tento příběh by nebyl úplný, kdybych nenavštívila Polsko.

Na podzim roku 2013 jsme se tam s manželem vydali, abychom navštívili Krakov, Varšavu a Osvětim, a pak jsme pokračovali do Německa, na místo nedaleko Výmaru, kde ležel koncentrační tábor Buchenwald.

V srpnu 2014 jsem s pomocí Mezinárodní vyhledávací služby našla 130 dokumentů, které souvisely s Henryho zážitky v koncentračních táborech. Ověřila jsem, že devadesát pět procent jeho vyprávění odpovídá skutečnosti. Musím ale upozornit na jednu věc: vzhledem k tomu, že dokážu přečíst jen dokumenty v angličtině, vycházím pouze z těch zdrojů, které byly napsány anglicky nebo byly do angličtiny přeloženy.

Tu a tam jsem se Henryho ptala na vztahy mezi Poláky a Židy, protože nejsem ani Polka, ani Židovka. Snažila jsem se pochopit sociální strukturu a kulturní předsudky panující v předválečném a později i válečném Polsku. Jak to, kladla jsem si otázku, že dokonce ani dnes není Henryho příběh – stejně jako příběhy milionů dalších polských obětí války a takřka úplná zkáza všeho polského – součástí definice a učení o holokaustu? Odpovědi, k nimž jsem nakonec došla, jsou stále živé, citlivé a stejně složité jako doktorská disertace.

Henry zcela upřímně a věcně odpovídal na všechny mé otázky. Jsem přesvědčena o tom, že jeho postřehy jsou důležité, protože nebyly vyřčeny s cílem být politicky korektní či nekorektní. Hovořil prostě, věcně a v mezích toho, jak znal život.

Každý jeho příběh vykresluje souvislosti a odráží dění v obklíčené zemi. Vrozená zvědavost, touha podněcovat myšlení a potřeba vyprávět méně známé příběhy, které mě ponoukaly 18

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 19

PROLOG

k tomu, abych psala blog i novinové články, hnaly kupředu i tento projekt.

Francouzský básník George Bernanos napsal: „Naděje je riziko, které musíme podstoupit.“ Henry zase říkal: „Jedinou nevyléčitelnou chorobou v Osvětimi byla naděje.“ Henry zemřel rok po našem seznámení. Jeho příběhy utichly a prázdné místo, které zanechal v mém životě, bylo větší, než jsem si dokázala představit.

Mezi jeho vdovou Nancy a mnou se zrodilo nečekané a mimořádně hluboké přátelství. Nancy zemřela v červnu 2013 ve svých dvaadevadesáti letech a po jejím odchodu zůstalo v mém životě další prázdné místo. Dodnes mi nesmírně chybí.

Nancy často říkala, že jsem její anděl. „Katrino, nedokážete si představit, jakou k vám chovám důvěru. Henry říkával, že jste prostě úžasná.“ S Nancy jsme si padly do noty stejně jako s Henrym a dokázaly jsme si povídat o čemkoli, obvykle nad sklenkou vína.

Dokázala mě rozesmát. Nejednou mi nabídla všechny milostné dopisy, které jí Henry kdysi psal svou lámanou angličtinou.

Smála se pokaždé, když je četla. Odmítla jsem, protože se mi to zdálo příliš troufalé – nepatřila jsem přece do rodiny. Předpokládala jsem, že je bude chtít někdo z příbuzenstva. Dnes opravdu lituji toho, že jsem si je nevzala. Vyhodil je někdo, koho to nezajímalo nebo kdo nevěděl, co obsahují.

Jednou se mi Nancy svěřila, že už několik lidí přede mnou stálo o to, aby mohlo napsat Henryho příběh. Přijal jen mou nabídku. Opatrovat něčí příběh znamená velkou odpovědnost, Henry a já jsme byli ale především přátelé. Jeho příběh mě dojímal a zůstal se mnou. Ať už nás osud svedl dohromady z jakéhokoli důvodu, jsem přesvědčena, že se mi ten příběh nedostal do rukou pro nic za nic. Nehledala jsem jej. Vybral si mě nečekaně a náhodou a já věřím, že jsem to právě já, kdo ho má předat dál.

19

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 20

KATRINA SHAWVEROVÁ

Při psaní těchto slov hledím na dvě fotografie, které visí na stěně nad mým počítačem. Na jedné z nich Henry čte mému tehdy čtrnáctiletému synovi Devinovi chvíli potom, co dohráli partii šachu. Druhá fotografie zachycuje mě a Nancy, jak zvedáme číši červeného vína k přátelskému přípitku. Usměji se pokaždé, když se na ně podívám.

Na Henryho počest zvedám skleničku polské vodky. Henry, jste ten nejbohatší muž, jakého jsem kdy poznala.

Na zdrowie! Na zdraví!

20

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 21

NEOBVYKLÁ NABÍDKA Phoenix, Arizona listopad 2002 Stála jsem před pěkným malým domem na konci slepé ulice.

Slunce nad hlavou, modrá obloha a chladný větřík představovaly dokonalé počasí pro procházku na nedalekou Jižní horu.

O víkendech byly stezky plné zimních turistů a cyklistů na horských kolech. Neúnavné letní slunce konečně začalo ztrácet sílu.

Vybledlé přední dveře domku byly ozdobené malým slaměným věncem opentleným stuhami a americkými vlajkami. Stála jsem tam, protože mi před dvěma dny někdo zatelefonoval a poradil, abych navštívila jistého pána původem z Polska, který toho hodně prožil. Považovala jsem ten telefonát za šťastnou náhodu, protože jsem se právě vrátila z dovolené a neměla jsem žádné nápady, o čem psát. Vždycky jsem hledala zajímavé příběhy, proto jsem onomu pánovi hned zavolala a domluvila si schůzku.

Zaklepala jsem a otevřela mi přátelská a upravená žena, asi sedmdesátiletá. Srdečně mě pozdravila a pozvala mě dál. „Dobrý den, děvenko. Pojďte dál. Jen pojďte. Henry už na vás čeká.“ Mluvila s výrazným bronxským přízvukem a okamžitě mi připomněla mou babičku Gertrudu, která žila celý život nedaleko New Yorku.

Za ní stál vysoký, štíhlý, ale svalnatý šedovlasý muž v růžové polokošili, jejíž barva se ostře odrážela od jeho opálené tváře. Široce se usmíval a přísahala bych, že jsem v jeho očích zahlédla přátelskou jiskru.

21

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 22

KATRINA SHAWVEROVÁ

Přistoupila jsem blíž, abychom si podali ruce. Muž se však nepatrně uklonil, zlehka mi políbil hřbet pravé ruky a řekl: „Ahoj. Já jsem Henry.“ S překvapením jsem si uvědomila, jak neobvyklým a zcela nečekaným pozdravem náš rozhovor začal.

Následovala jsem Henryho přes účelně zařízenou a světlou kuchyň. Ucítila jsem čerstvě uvařenou kávu a vůni vanilky, jež se linula z parfémované svíčky poblikávající na stole. Posuvnými skleněnými dveřmi jsme vyšli na krytou verandu. Ve vzdáleném koutě vedle staré kožené pohovky, jejíž hnědé sedací polštáře byly popraskané a vyschlé jako pouštní řečiště, stál zaprášený rotoped. Za sítěmi proti hmyzu jsem viděla petúnie a jiné barevné květiny lemující malý kamenitý dvorek. Po cihlové zídce se plazila bugenvilea, byla obsypaná šarlatovými květy a zářila v ranním slunci.

Henry pokynul k jedné ze čtyř židlí stojících kolem hnědého kovového stolu. Když jsem židli po betonové podlaze odsunula, na protest zavrzala. Henry odsunul protější židli, která také vrzla, a s očekáváním se posadil. Vedle tlustého šanonu plného novinových výstřižků ležela malá hromádka ohmataných brožovaných knih. Vytáhla jsem zápisník a chystala se zahájit rozhovor.

Nancy postávala za mnou. „Děvenko, nechcete kávu? Čaj? Vodu? Nebo něco jiného?“ „Ne, děkuji, Nancy. Nic mi nechybí.“ Chvíli předtím jsem dopila druhý šálek ranní kávy a neměla jsem žízeň. Kromě toho bývám neobratná a stává se mi, že něco převrhnu. V žádném případě jsem nechtěla vypadat neprofesionálně a v domě toho příjemného páru něco rozlít.

Spokojená Nancy zavřela posuvné dveře, zamávala nám přes sklo a šla si po svém.

Pro svůj sloupek, který měl mít 600 slov, jsem během hodiny získala informací víc než dost... Henry mluvil o olympij22

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 23

NEOBVYKLÁ NABÍDKA

ských sportovcích a o tom, že byl celý život závodním plavcem a plaveckým trenérem. Ukázal mi fotografie a vyprávěl několik příhod z Osvětimi, které jsem nikdy neslyšela. Během našeho rozhovoru také vytáhl vybledlou fotokopii časopiseckého článku o osvobození Osvětimi. „Vidíte? Podívejte se na ty vyhublé lidi za plotem. To jsem já na konci války.“ Z nějakého důvodu jsem si ani nevšimla jeho výrazného polského přízvuku. Copak záleželo na tom, že si stejně jako tolik jiných přistěhovalců pletl slovesné časy? Já sama jsem stejně jako většina Američanů nikdy nepotřebovala znát další jazyk – kromě povinných dvou let španělštiny nutných k tomu, abych absolvovala střední a vysokou školu. Zvládnu Como esta usted?, ale to je tak všechno. Na každého, kdo dokáže plynně mluvit nejméně dvěma jazyky, jsem vždycky pohlížela se závistí a respektem.

Litovala jsem, že jsem si na rozhovor vyhradila jen hodinu, ale v onen den jsem měla příliš mnoho povinností, které bylo potřeba splnit před třetí hodinou, kdy jsem musela ve škole vyzvednout svoje tři děti. Jen nerada jsem se rozloučila, posbírala své poznámky a slíbila Henrymu a Nancy, že jim dám vědět, až se můj článek objeví v novinách.

Zbytek dne utekl rychle. Usadila jsem se u počítače v koutě obývacího pokoje a napsala první verzi sloupku. Pak jsem se vrhla na spoustu drobné domácí práce. Vyzvedla jsem ze školy děti: čtrnáctiletého Devina a jedenáctiletá dvojčata Jamie a Derricka. Po svačině se usadili kolem kuchyňského stolu a začali psát úkoly. Já jsem odešla k počítači, abych vypilovala článek a odeslala ho šéfredaktorovi.

Přiblížila se večeře a já jsem byla ráda, že jsem ráno vyndala z mrazáku plech domácích lasagní. Zatímco jsem spařovala brokolici, Jamie mazala česnekový chleba máslem a Derrick prostíral stůl. Na Devina po večeři čekalo mytí nádobí. Všichni 23

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 24

KATRINA SHAWVEROVÁ

tři se chtěli naučit vařit. Naše domácí pravidlo zní: pokud vaříš, někdo jiný myje nádobí. Nikoho nebaví mýt nádobí.

Přišel i můj manžel Rick, opláchl si ruce a usedli jsme k večeři. Jamie byla na řadě, aby odříkala modlitbu před jídlem. „Bůh je velký. Bůh je dobrý. Děkujeme mu za naše jídlo.

Amen.“ S touto modlitbou jsem vyrůstala a je jediná, kterou znám.

Všechny moje děti by ji odříkaly i ze spaní. „Hádej, co jsem se dnes dozvěděla v přírodopise, mami,“ zubila se Jamie. „Houby mají pohlavní styk.“ Rick se chopil nahrávky na smeč: „V tom případě to určitě dělají velice pomalu.“ Nazítří ráno jsem zavezla děti do školy, vrátila se domů, zapnula pračku a nalila si druhý šálek kávy. Pračka zpovzdálí tiše vrčela a já se pohodlně usadila u kuchyňského stolu s ranními novinami. Všimla jsem si nenápadného titulku v rubrice „Životní styl“. „Přeživší z Osvětimi promlouvá ke středoškolákům.“ Autor článku ženu citoval: „Je velmi důležité mluvit s mladými lidmi o minulosti. Moje rodina zůstane naživu, pokud na ni nezapomeneme.“ Najednou jsem dostala bláznivý nápad. Zírala jsem na titulek v novinách a uvažovala, jestli je to znamení. Snažila jsem se tu myšlenku zaplašit.

Moje racionální já řeklo: „Na co to k čertu myslíš?“ Moje nejisté já proneslo: „Ale ne.“ Moje spontánní já prohlásilo: „A proč ne, do prčic?“ Zrovna v tu chvíli zaklepala na dveře moje dobrá kamarádka Pam, a aniž by čekala na odpověď, s poloprázdným šálkem kávy v ruce vstoupila dovnitř. Klepání pro nás bylo pouhou formalitou.

Dolily jsme si kávu a přesunuly se na prosluněnou terasu s výhledem na náš obyčejný, trávou porostlý dvorek s houpač24

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 25

NEOBVYKLÁ NABÍDKA

kou vzadu u plotu. Každá z nás odsunula od kulatého venkovního stolu dvě židle – na jednu jsme se posadily a na druhou jsme natáhly nohy. V dlaních jsme svíraly hrnky horké kávy.

Jedna z mnoha věcí, které mám na Pam ráda, je fakt, že i když má šest dětí, není nikdy ve stresu. Je jediná matka v sousedství, kterou znám, je nesmírně schopná a pomáhá mi udržovat si zdravý rozum. Trávíme spolu spoustu času. Pam mě dobře zná a já důvěřuji jejím instinktům.

Zatímco jsme popíjely kávu, pověděla jsem jí o Henrym a přidala několik příhod, které mi vyprávěl. Něco mi říkalo, že se za nimi skrývá obrovský podmořský ledovec jedinečných příběhů, které by mohly upadnout v zapomnění. Kromě toho jsem blázen do historie, ráda čtu životopisy a věřím ve šťastné konce.

Pam uvažovala věcně. „Jestli o ty příběhy nikdo jiný nestojí, musíš je vyslechnout ty. Určitě jsi ho nepotkala pro nic za nic.“ O dva dny později zvítězila moje spontánnost a naivita.

Popadla jsem telefon a zavolala Henrymu. Tentokrát zvedl sluchátko on sám. „Henry, co si myslíte o tom, že bychom společně napsali knihu? Vy máte svoje příběhy a já umím anglicky a umím psát.

Co na to říkáte?“ Cítila jsem jeho překvapení a snad i hrdost nad tím, že se o něj zajímá úplně cizí člověk. Teprve po čase mi došlo, jak neobvyklá a smělá byla moje nabídka. Nikdo, opravdu nikdo nezatelefonuje docela cizímu člověku, aby mu nabídl, že napíše jeho příběh a že to udělá zadarmo.

Henry souhlasil, a tak jsme se připravili na první oficiální „knižní“ rozhovor. Koupila jsem diktafon, mikrofon a dva útlé knižní průvodce po Krakově. Byly to jediné dvě knihy o Krakově, které jsem v knihkupectví našla, obě byly vydány ve Velké Británii a každá uváděla jméno města v jiné podobě. V jedné se psalo „Cracow“ a ve druhé „Kraków“. V roce 2002 Polsko 25

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 26

KATRINA SHAWVEROVÁ

zřejmě nebylo vyhledávaným turistickým cílem jako třeba Praha, Paříž nebo Pompeje.

Přesto jsem si říkala: Nemohli by aspoň jméno města napsat stejně?

Když jsem potom stála u pokladny a platila za obě útlé knížky, vzpomněla jsem si, co mi před lety říkal otec: Dávej pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se ti to splnit.

Co jsem si to na sebe ušila?

26

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 27

ZATČENÍ: KRAKOV 1942 Krakov, Polsko 30. května 1942 HENRY VYPRÁVÍ SVŮJ PŘÍBĚH: Kráčel jsem úzkou uličkou hned vedle parku Planty. Někdo mi řekl, že Němci hledají mladé chlapce, aby je pozatýkali, a proto jsem obcházel kolem hlavního náměstí ve velkém kruhu. Všechny dveře a okna byly zatlučené prkny a ulice byla liduprázdná.

Měl jsem namířeno do střediska YMCA za kamarády. Nedošel jsem tam. Dveře všech domů na ulici byly zavřené a zamčené.

Lidé raději zamkli dříve, než Němci začali zatýkat.

Za zatáčkou jsem uviděl přijíždět velký náklaďák. Před ním šli s puškami v rukou vojáci SS. Jeden z nich mi pokynul, abych přišel blíž. „Kommen Sie hier. Kommen Sie hier.“ (Pojďte sem.)

Ostatní tři nebo čtyři vojáci na mě mířili puškami. Co jsem měl dělat? Bylo mi tenkrát čtyřiadvacet a oni vypadali stejně staří jako já. Připadal jsem si v bezpečí, protože jsem měl německé doklady – pracoval jsem ve Freege. Obrátil jsem se a šel jsem rovnou k nim. Zdvořile se mě zeptali: „Jste Polák? Žid?

Němec?“ Rozhodl jsem se odpovědět svou nejlepší středoškolskou němčinou: „Alt Deutscher Staat. Jawohl!“ (Jsem ze staré německé země. Ano, pane!)

Alt znamená starobylý, téměř prehistorický. Proč? Protože kdysi dávno Němci prohlašovali, že Krakov je staré německé město. Bylo to ale před tisíci lety. Teď byl Krakov pod německou nadvládou znovu.

27

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 28

KATRINA SHAWVEROVÁ

Co se mnou udělali? Dali mi pěstí do nosu, kopli mě do zadku a přinutili nastoupit na korbu náklaďáku. Našel jsem tam asi dvacet kamarádů z YMCA. Němci sebrali celé basketbalové družstvo, pár chlapců z boxerského oddílu a fotbalisty – samé silné kluky. Já jsem byl jediným hráčem vodního póla, kterého ten den zadrželi. Neustále jsme si šeptali: „Kam nás vezou? Co s námi udělají?“ Někdo řekl, že bychom měli sníst všechny papíry, kde byla napsaná jména, adresy a telefonní čísla.

Náklaďák se pomalu rozjel, ale nejel dlouho. Po chvíli zastavil, slyšeli jsme nějaké rozkazy. Potom auto projelo branami vězení Montelupich a zastavilo na velkém nádvoří. Dozorci SS otevřeli korbu a poodstoupili. Mířili na nás puškami.

Tu budovu už jsem viděl dříve, není daleko od středu města.

Před 400 lety ji nechala vybudovat rodina Montelupich jako své sídlo a ze zahrad, jež ho obklopovaly, je v současnosti park.

V 19. století ovládli Krakov Rakušané a budovu přestavěli na věznici. Vysoká okna opatřili mřížemi. V tu chvíli jsem neviděl nic jiného než ostnatý drát a skleněné střepy na horním okraji zdí. Neměl jsem čas rozhlížet se kolem, protože dozorci na nás mířili puškami a křičeli: „Raus. Raus.“ (Ven. Ven.) Nahnali nás do sklepa pod velkou budovou. V tmavé betonové místnosti nás byly asi dvě nebo tři stovky. Bavili jsme se šeptem a nevěděli jsme, co máme dělat.

Druhý den ráno odvedli asi čtyřicet z nás do přízemní cely ve tvaru písmene L. Tři zadržené muže propustili jako volksdeutsche (německé státní příslušníky žijící v Polsku). U velkých, těžkých posuvných dveří stál v rohu místnosti sud plný výkalů.

Byla tam také velká kachlíčkovaná kamna a ze stropu visela jediná pětadvacetiwattová žárovka, která osvětlovala celou místnost. Všichni se posadili kolem stěn. Neměli jsme na čem spát a beton byl studený, ale každý si pro sebe zabral nějaký prostor.

Povídali jsme si. Někdo měl u sebe tupou tužku a některým 28

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 29

ZATČENÍ: KRAKOV 1942

zůstaly zápalky, z jejichž krabiček jsme si vyrobili karty a hráli s nimi bridž. Alespoň jsme se nějak zabavili.

První den se nedělo nic.

Druhý den nás vyslýchali.

Jednoho po druhém nás odvedli do kanceláře SS. U stolu seděl důstojník a vedle něj stáli dva dozorci. Postavil jsem se proti stolu, ale ne moc blízko. Důstojník na mě vrhl bezvýrazný pohled. Potom zahájil výslech. „Řekni nám o své ilegální činnosti.“ Nevím, o čem mluvíte.

Prásk! Prásk! Jeden z dozorců mě zezadu udeřil do hlavy a přes záda těžkým dřevěným klackem, jako by máchl baseballovou pálkou. „Slyšel jsi rádio?“ Ne! zařval jsem bolestí, když mě dozorce znovu uhodil.

Vyšetřovatel zvýšil hlas. „Cože? Jsi absolvent střední školy a chceš mi namluvit, že neposloucháš vysílání BBC?“ Ne! Prásk! Prásk! Prásk! Po tvářích mi stékala krev. Sotva jsem se držel na nohou. „Cože? Neviděl jsi ty lístky, které BBC nechala shazovat z letadla?“ Ne! Nechybělo mnoho a omdlel jsem. „Tak dost! Kalhoty dolů. Hned!“ Vzpomínám si na to, jako by to bylo včera, protože to bolelo jako čert, větší bolest jsem v životě nezažil. Měli plnicí pero značky Penkala, je to drahé pero s ostrou špičkou, dlouhé a tlusté jako klacík. Píchali mě tam dole tou ostrou špičkou. Křičel jsem, dokud jsem neomdlel. Vyhodili mě na tvrdou betonovou podlahu na chodbě a moje oblečení hodili na mě. V bolestech jsem se plazil zpátky do místnosti, kde nás drželi, a kdykoli jsem se zastavil, dozorce do mě kopal. Slyšel jsem, jak za mnou začínají s dalším, kterého přivedli po mně.

29

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 30

KATRINA SHAWVEROVÁ

Po prvním bití nám dali dva dny na zotavenou.

Pořád jsem hledal způsob, jak se dostat ven. Dobrovolně jsem se přihlásil, že budu každé ráno vynášet kbelík s výkaly.

Znamenalo to, že se dostanu ven z místnosti, i když jen na pár minut. Byl jsem jediný, kdo se zvenku vracel zpět. Nikdo z ostatních, které jednou odvedli, se už nikdy nevrátil.

Třetího dne to začalo nanovo. Jednoho po druhém nás odvlekli k výslechu.

Vzpomínám si, že nám během čekání přikázali, abychom se postavili čelem ke stěně. Nesměli jsme se ani hnout a museli jsme být zticha, jinak jsme dostali ránu. Zkusil jsem něco pošeptat kamarádovi, který stál vedle mě, ale zaslechli mě. Bum! Praštili mě tak, že jsem narazil hlavou do kamenné zdi.

Mezi čtyřiceti vězni v naší cele byli i dva kněží a slavný olympijský lyžař Stanisław Marusarz. Na Olympijských hrách v roce 1936 se umístil na sedmém místě ve skoku na lyžích a já jsem se s ním ve vězení seznámil. Byl také jedním z několika mála lidí, kterým se kdy podařilo uprchnout z vězení Montelupich.

Přežil válku a závodil na olympijských hrách v roce 1948 a 1952, ale já už jsem ho nikdy potom neviděl.

Naše cela byla v přízemí. Některá okna byla zamřížovaná.

Někdo našel ručník a dva nejodolnější chlapci ho namočili do kyblíku s výkaly, aby ho navlhčili. Potom ho omotali kolem dvou mříží jako škrtidlo. Ohnuli a roztáhli od sebe dvě mříže tak, že se mezi nimi mohl protáhnout dospělý člověk. Stan a dva další kluci se rozhodli, že to zkusí. Stan vyskočil z okna první a rozběhl se k třímetrové zdi, která měla nahoře skleněné střepy a ostnatý drát. Druhý vyskočil z okna a běžel ke zdi. Stan se mu snažil pomoci nahoru, ale mladíkovi se nepodařilo vylézt a Němci ho střelili do zad. Třetí vylezl z okna, ale Němci ho zastřelili, ještě než se dostal ke zdi. Jen Stanisław unikl.

Několik dní po této příhodě se v naší cele objevili dva kuchaři z kuchyně SS, přistoupili k jednomu oknu a nepatrně 30

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 31

ZATČENÍ: KRAKOV 1942

vyviklali jednu tyč z mříží. Smáli se u toho. Po chvíli odešli a my jsme to pustili z hlavy.

Asi v deset večer, zrovna když jsme se chystali spát, přišel do cely major SS, opilý jak zákon káže. Šel rovnou k tomu oknu a chtěl vědět: „Kdo to udělal?“ Jeden z profesorů, kteří tam byli s námi, promluvil německy: „Jawohl, Herr Major, dnes ráno přišli dva němečtí vojáci a udělali to.“ Major celý zrudl a zařval na toho chudáka: „Zbláznil ses?

Dva němečtí vojáci?“ Popadl profesora, vrazil mu facku, srazil ho na zem a dvakrát nebo třikrát do něj kopl. Profesor zůstal ležet a major obrátil svou opilou tvář k nám. Mířil na nás u toho pistolí.

Najednou se ozval jeden chlapec, který stál v rohu u kamen.

Třásl se a řekl: „Já vím, kdo to udělal.“ Německý major mu přikázal: „Pojď sem.“ Chlapec tedy vykročil doprostřed místnosti, ale byl asi tak vyděšený, že omdlel.

Opilý major na nás začal náhodně ukazovat a vybral deset z nás. Držel jsem v ruce bridžové „karty“ a byl jsem si jistý, že je major viděl. Obrátil se a ukázal pistolí přímo na mě. Měl jsem to spočítané. „Nicht du!“ (Ty ne!) Mávl pistolí někam za mě.

Byl jsem vyšší než většina ostatních. Nepostřehl jsem, že se za mě schoval nějaký menší chlapec. Major zpozoroval pohyb, popadl ho a spolu s ostatními devíti vybranými muži ho vyvedl ven. O deset minut později se z nádvoří ozvalo rata tat tat tat.

Slyšeli jsme výstřely a já se celý třásl. Opřel jsem se zády o stěnu, sklouzl na podlahu a složil hlavu do dlaní. Teď už nás bylo jen čtyřiadvacet.

15. června nám řekli, abychom se oblékli a postavili se do řady. Dozorci nás odvedli na nádvoří, kde na nás čekalo nákladní auto. Netušili jsme, kam nás odvezou. Náklaďák vyjel 31

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 32

KATRINA SHAWVEROVÁ

z Montelupichu a skrze lesy mířil na západ. Nejeli jsme déle než hodinu. Stále jsme vyhlíželi zpod plachty. Jak jsme se blížili k cíli, uviděl jsem, že kolem cesty pracují muži v šedomodrých pruhovaných uniformách. Poznal jsem dva bratry, se kterými jsem se přátelil. Karol a Wilik Tomaszczykovi táhli dřevěný dvoukolák, něco jako plochý trakař. Wilik mě v projíždějícím autě poznal a posunkem mi naznačil: „Henry, drž se.“ Vzpomínám si, že jsem to považoval za dobré znamení. Řekl jsem ostatním: „Jestli to zvládli oni, zvládneme to taky.“ Když jsme projížděli bránou tábora s červenými cihlovými baráky, všiml jsem si na ní německého nápisu „Arbeit Macht Frei“ (Práce osvobozuje). Netušil jsem, co je to za místo, ale pamatuji si, že jsem pocítil velkou úlevu. Vždycky jsem uměl vzít za práci. Tohle bude určitě lepší než věznice Montelupich.

32

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 33

1. ČÁST DRUHÁ POLSKÁ REPUBLIKA

1918–1939

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 34

Henry Zguda při prvním přijímání. Nedatováno.

(Archiv Henryho Zgudy)

HenryKor2.qxp_Sestava 1 25.06.19 11:19 Stránka 35

HENRY A JÁ ZAČÍNÁME Týden po našem prvním setkání jsem v devět ráno zazvonila u Henryho dveří. I tentokrát mi otevřela Nancy a pozvala mě dál. Překypovala pohostinností a byla tak přátelská, že jsem jí musela její úsměv hned oplatit. „Nazdar, děvenko. Pojďte dál. Jen pojďte. Jsem tak ráda, že jste se vrátila. Léta na Henryho naléhám, aby napsal svoje příběhy, ale nikdy to neudělal. Zkoušeli jsme to, ale je to velmi těžké.

Je toho tolik a kde začít? Ale teď jste tady vy. Díkybohu.“ Následovala jsem Nancy na stejnou verandu, kde jsem s Henrym dělala první rozhovor. Ještě než jsme prošly kuchyní, ucítila jsem čerstvě uvařenou kávu a svíčku, ten den s vůní skořice a jablka. Když jsem šla kolem ledničky, všimla jsem si, že na ní visí můj fejeton o Henrym vystřižený z novin.

Henry vstal, aby mě pozdravil. Jak je v Americe zvykem, napřáhla jsem k němu pravici na znamení pozdravu i na stvrzení naší nové dohody. I tentokrát mou ruku zlehka zvedl a políbil její hřbet.

Nancy poletovala kolem nás. „Děvenko, mám čerstvou kávu. Dáte si? Mohla bych vám uvařit i čaj.“ „Ne, děkuji, Nancy.“ „Dobře, a nemáte chuť na koláč? Přinesu vám kousek.“ „Ne, opravdu, Nancy, děkuji. Teď nebudu.“ Brzy jsem zjistila, že Nancy nabízela jídlo a pití každému, kdo k nim přišel.

35