0040294

J I Ř Í

F I D L E R

DĚJINY Č E S KO S L O V E N S K ÝC H

LEGIÍ V

LEGIE 001 az 376.indd 3

D A T E C H

24.10.19 9:00

JIŘÍ FIDLER

DĚJINY ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ V DATECH Copyright © Jiří Fidler, 2019 Photos © VÚA, ČTK, Profimedia, archiv autora, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-7617-971-4

LEGIE 001 az 376.indd 4

24.10.19 9:00

Věnováno mému dědovi Rudolfu Fidlerovi, dobrovolníkovi čs. legií v Rusku, a všem jeho spolubojovníkům.

LEGIE 001 az 376.indd 5

24.10.19 9:00

IDEA ČESKOSLOVENSKÉ STÁTNOSTI Státy se udržují ideami, na kterých vznikly, napsal svého času hlavní tvůrce Československého státu Tomáš Garrigue Masaryk. Tehdy naštěstí netušil, že stát, jehož ideu vytvořil a prosadil v reálném světě mezinárodních vztahů, Republika československá, nebude mít v historii dlouhého trvání a že ve své původní formě přežije svého tvůrce jen o rok. Samozřejmě, Československo zůstalo na evropské politické mapě přes sedm desetiletí, těžko však lze tvrdit, že jeho existence po kritickém podzimu 1938, po osvobození na jaře 1945 a až do konce osmdesátých let 20. století měla mnoho (zdali vůbec něco) společného s původní Masarykovou ideou.

Bez ohledu na krátce vymezenou historickou dobu dvaceti let, v nichž byla idea naplňována konkrétní státní existencí, však šlo o ideu životaschopnou. Tak životaschopnou, že dokázala přimět desetitisíce dobrovolníků, aby vyměnily relativní klid a více či méně snesitelné strádání v zajateckých táborech za opětovné nebezpečí smrti na bojištích světové války. Desetitisíce dobrovolníků, našich otců, dědů a pradědů, se upnuly k ideji československé státnosti, přerušily veškeré reálné i psychické kontakty se státem původním a vstoupily na cestu boje a odříkání, aniž by konec této cesty byť jen zahlédly. Vedla je nastíněná idea jednoho starého muže, který ve věku více než šedesáti pěti let mohl v klidu užívat úcty a respektu za své celoživotní vědecké dílo. Český stát píše svoji historii již více než jedenáct století, ovšem jen jedno století ve své republikánské formě. Vznik republiky na sklonku

první světové války byl úzce spojen právě s ideou státnosti československé, jež se stala součástí státnosti české, a to v okamžiku proměny monarchie v republiku. Přes všechny historické peripetie byla idea české státnosti pevně spojená s existencí zemí Koruny české, ideou monarchistickou. Česká politická elita, která se konstituovala v druhé polovině 19. století, se až do světové války bezezbytku ztotožňovala s existencí monarchie a jejím hlavním politickým cílem byla obrana českého historického práva, práva na existenci a kontinuitu Českého království se všemi jeho vedlejšími zeměmi.

Masivní válečný otřes, hrozící likvidací všeho, co česká politika byla schopna vybojovat za uplynulých padesát let, přiměl většinu českých politiků k hledání alternativy. Nakonec ji našli v myšlence onoho starého muže, za jehož ideu se nejprve postavily ony desetitisíce dobrovolníků ve zbrani a následně ji, v příznivé historické konstelaci, přijali představitelé vítězících mocností světové války. Československý stát, jenž byl vyhlášen 28. října 1918, je svého druhu politologickou raritou. Na jeho počátku stála myšlenka člověka, jenž silou své charismatické osobnosti a silou oné myšlenky dokázal přesvědčit desetitisíce mužů ke strádání a obětem, přičemž pro mnoho z nich šlo o oběť nejvyšší. Během tří až čtyř let se tato idea starého muže stala ideou celého vojska, které se kolem ní seskupilo, organizovalo a vítězilo na bojištích nejen světové, ale hlavně ruské občanské války. Čs. zahraniční vojsko nebylo jen kapkou v moři – na straně dohodových spojenců se vyrovnalo

/7

LEGIE 001 az 376.indd 7

24.10.19 9:00

vojsku belgickému, polskému, portugalskému či srbskému. Navíc převážná jeho část se v rozhodující chvíli přelomu jara a léta 1918 ocitla na rozhodujícím místě, kde dokázala úspěšně zhatit nepřátelské plány a výrazně přispět k vítězství dohodových spojenců. Československá státní idea se nejprve prosadila mezi dobrovolníky, kteří vytvořili vojsko připravené této ideji sloužit, tuto ideu bránit a tuto ideu prosadit. Byli to českoslovenští dobrovolníci, kteří se svými značnými bojovými výkony a úspěchy postarali o životaschopnost československé ideje i státnosti. Hledíme-li na naši historii posledního století, vidíme, že právě dobrovolníci ve vojenských stejnokrojích sehráli rozhodující úlohu v obrovské proměně, kterou česká státnost ve druhé dekádě 20. století prošla. České dějiny jsou naplněny různými zvraty a osudovými křižovatkami. Skutečnost, že český stát trvá téměř nepřetržitě již více než jedenáct století, je namnoze dána skutečností, že v kritických okamžicích existovali muži ochotní položit za tento stát život. Dobrovolníci z let první světové války však dokázali mnohem více – ztotožnili se s pouhou ideou, nasadili pro ni své životy a proměnili ji v reálný stát, zcela odlišný oproti minulosti svou republikánskou formou, ale prohlubující již dané zásady demokracie a zaručených práv jednotlivce, přenesených z předchozí monarchie.

Celé století již uplynulo od oněch převratných událostí, avšak naše republika dokázala překonat všechna úskalí historického vývoje a prokázala svoji životaschopnost. Odkaz starého muže a desetitisíců jeho následovníků ve stejnokrojích je zavazující, ač pro mnohé jen verbálně. Bohužel, mnozí ti, co mají plná ústa pojmů s daným problémem souvisejících, jich v lepším případě užívají jen ke svému hmotnému prospěchu. V horším případě pak chtějí, zaštítění oním odkazem, svoje názory prosadit jako jediné správné a jiné názory potlačit. Ve svobodné společnosti však není názorová unifikace přípustná. Každý názor má právo na sdělení, jeho oprávněnost a platnost však vzniká jen při potkávání, poměřování a diskutování s názory jinými. Je právem občanů hledat, nacházet a posléze interpretovat názory, je také právem historiků hledat, nacházet a interpretovat dějiny. Československé dějiny jsou pouhým zlomkem české historie, historie československého vojenství je pouhým zlomkem historie českého vojenství a také jednou z mnoha částí československé historie. Avšak i tento snad pouhý zlomek stále čeká na svoje hledání, nacházení a interpretaci. Je výsostným právem historiků v onom procesu hledání a nacházení nepřestávat…

PhDr. Jiří Fidler, Ph.D. Kladno, jaro–léto 2019

8/

LEGIE 001 az 376.indd 8

24.10.19 9:00

LEGIE A HISTORIOGRAFIE Moderní česká historiografie (a zvláště pak to, co se za ni jen vydává) operuje v posledním čtvrtstoletí s kritikou toho, co bychom mohli označit jako „kolektivní skleróza“. Přitom jedním ze stěžejních slov nacházejících se v názvech daných děl je pojem „zapomenutý“. Pokud by se provedl soupis publikací, jež s tímto pojmem operují, jednak by se jimi dala zaplnit slušná knihovna, jednak by se zjistilo, že jsme – aspoň podle těchto titulů – zapomněli prakticky vše. Přitom publicistika ohledně „zapomínání“ tento proces spojuje s předchozím režimem, aniž by si uvědomovala, že jde o obecný historický trend, velmi dobře patrný nejen v české historiografii nejpozději od 17. století. Na mnohé z vlastních dějin zapomínali čeští historikové (a obecně vzdělanci) v době mocnářství, na mnohé zapomínali v době meziválečné republiky, přímo masově se na mnohé zapomínalo v poválečných desetiletích, na mnohé z minulosti se s radostí zapomíná i dnes. Přesto existují historické události či jejich části, na které se podivně zapomínalo v dobách, kdy jiné části téhož stály doslova na piedestalu. A byly to právě dějiny legií, jež podlehly selektivnímu zapomínání již po 10 až 15 letech, přičemž tento trend byl převzat prakticky beze změny v současné době.

Markantním příkladem selekce legionářské historie se stala vydavatelská činnost čs. pošty ve třicátých letech. Od března 1934 do září 1938 bylo vydáno 71 výplatních a příležitostných známek, mezi nimiž dominují dvě tematické skupiny – známky s portréty trojice „otců-zakladatelů“ (celkem 15 ks, z toho 10x T. G. Masaryk,

3x E. Beneš a 2x M. R. Štefánik) a známky legionářské (celkem 11 ks). Počet poštovních známek s tematikou legií je v dané době úctyhodný a plně odpovídá prestiži, jíž se legionáři v dané době těšili. Pokud si však těchto známek všimneme podrobněji, překvapí jejich skladba, jež byla jednoznačně motivována politickými důvody.

První čtyři známky ze srpna 1934 byly věnovány vzniku prvních vojenských jednotek o 20 let dříve – České družině (motiv dvou známek) a Rotě Nazdar (jedna známka), přičemž poslední známka zachycuje dobrovolníky v typických stejnokrojích počátku války – francouzském, ruském a srbském. V této emisi je počátek legií zachycen věrohodně a ve správném významovém poměru.

Situace se začíná měnit o rok později. Vzhledem k zahraniční orientaci na Francii vycházejí v květnu 1935 dvě známky připomínající 20. výročí bojů o Arras, tedy finální akci Roty Nazdar, jež po bitvě přestala existovat. Násobně početnější a vojensky významnější akce dobrovolníků na východoevropském válčišti v letech 1915 a 1916 již ve známkové tvorbě připomenuty nejsou. Teprve v červnu 1937 se objevuje opět dvouznámková emise k 20. výročí bitvy u Zborova. Dva bojové střety dobrovolníků, významově zcela nesouměřitelné, jsou připomenuty obdobným edičním rozsahem.

Vrcholem tohoto trendu se stává poslední emise legionářských známek vydaná v březnu 1938.

Zobrazuje připomínku 20. výročí bojových akcí legií v roce 1918, přičemž reprezentuje všechny tři legie – Bachmač (ruská), Doss Alto (italská) a Vouziers (francouzská). Svým opravdovým

/9

LEGIE 001 az 376.indd 9

24.10.19 9:00

významem je ale nezpochybnitelná jen známka připomínající činnost francouzské legie. Boje v prostoru Terron–Vouziers byly opravdu její nejvýznamnější akcí roku 1918. Střet u Doss Alto, do něhož se zapojila pouhá jedna rota (ze šesti desítek) italské legie, je proti tomu málo významnou epizodou, ale byl postaven krvavé terronské bitvě na roveň. Naprosté politikum byl v tomto případě výběr bachmačské bitvy za reprezentanta bojové činnosti ruské legie v roce 1918. Desítky obdobně rozsáhlých a leckdy mnohem významnějších bojových akcí na sibiřské magistrále od jara do podzimu 1918 nebyly brány za vhodné k připomenutí hrdinství příslušníků ruské legie.

Právě výběr míst bojů československých legií v roce 1918 v naší známkové tvorbě ukázal trend selekce legionářských dějin, jenž se objevil již na přelomu dvacátých a třicátých let, jenž byl masivně posílen po osvobození (ve faleristice vytvořením Zborovské, Bachmačské a Sokolovské pamětní medaile) a jenž byl také převzat v posledním čtvrtstoletí. Trend, v němž se hlasitě připomínalo vše z legionářské historie až do jara 1918, ale poté byly nejvýznamnější bojové akce ruské legie v prostoru od řeky Volhy až po břehy Tichého oceánu buď marginalizovány, nebo přímo pomíjeny mlčením. Svoji roli v této stále více zjevné ostrakizaci mohla sehrát diplomacie (uzavření limitované spojenecké smlouvy se Sovětským svazem), stejnou roli však mohla sehrát také skutečnost, že vysoce úspěšné bojové vystoupení našich jednotek po jejich přepadení bolševickými bojůvkami na magistrále neprobíhalo s posvěcením politického vedení odboje, ba spíše jemu navzdory. Právě to však může mít vliv na skutečnost, že vítězné boje na magistrále jsou poněkud opomíjeny i v současnosti.

V únoru 2002 vydal prezident republiky Václav Havel rozkaz, jímž za armádní svátek vyhlásil 30. červen, připomínající legionářskou tradici.

Co tak vojensky významného se v dějinách legií

toho dne událo? V bojích proti rudoarmějským jednotkám na magistrále dobyli legionáři město Šadrinsk, což jim otevřelo jednu z cest na uralský Jekatěrinburg. Takových střetů se však během jara a léta 1918 na magistrále odehrály desítky a stovky, výběr armádního svátku cílil zcela jistě na něco jiného. Toho 30. června obdržel 21. čs. střelecký pluk ve francouzském městečku Darney bojový prapor, na který poté jeho vojáci přísahali. Naším armádním svátkem tedy není jakýkoli úspěšný bojový střet z celého tisíciletí našich národních dějin, ale nějaká vojenská slavnost. Proč však právě Darney? První bojový prapor obdržela Česká družina již v říjnu 1914. V květnu 1918 byl v Římě udělen bojový prapor celé divizi italské legie. Nejvýznamnější akcí tohoto druhu bylo hromadné předání bojových praporů plukům 2. čs. střelecké divize ve městě Jekatěrinburgu v listopadu 1918.

Celkem obdržely legionářské pluky v letech 1914 až 1920 více než dvě desítky bojových praporů, takže akce v Darney rozhodně nemá punc jedinečnosti.

Jedním z možných vysvětlení je ohlas meziválečné tradice vázanosti na Francii, její pokračování po 30. září 1938 je však značně problematické.

Zajímavější (a notně ironické) zdůvodnění se objevilo krátce poté v denním tisku – o slavnosti v Římě tvůrci rozkazu nevěděli a v rámci každoročních oslav armádního svátku je pro politiky a ministerské úředníky jistě přijatelnější služebně navštívit Francii než Rusko. Daný trend však měl pokračování a nesl se ve znamení výrazné selekce legionářských dějin právě v duchu trendu ze třicátých let, tedy absolutním pomíjením bojových akcí vedených příslušníky ruské legie na magistrále na jaře a v létě 1918. V květnu 2012 rozhodl ministr obrany Alexandr Vondra o vyhlášení 11 památných dnů české armády. Nelze se divit, že z tisíciletých českých dějin stojí naší armádě za připomenutí pouze husité, první a druhý odboj, jde o trend českého „kolektivního zapomínání“

10 /

LEGIE 001 az 376.indd 10

24.10.19 9:00

D ĚJ I N Y Č ES KO S LOV EN S K ÝC H L EG I Í V DAT EC H / LE G IE A HIS TOR IO G R AF IE

delší než 150 let. Překvapí ovšem jak pouhé tři památné dny věnované legiím (druhý odboj jich má šest), tak jejich výběr – připomínka bojů u Arrasu, Doss Alta a Zborova. Dva z památných dnů tak souvisí s drobnými hodinovými střety desítek či stovek dobrovolníků. Naproti tomu rozhodné vícedenní boje za účasti tisíců našich vojáků, jež měly strategický význam pro vývoj světové války, nejsou hodny pozornosti. Tehdejší náčelník generálního štábu k tomu podotkl, že „armáda se hlásí ke všem pokrokovým tradicím zrozeným z historických událostí“. Tato slova by bylo možné tesat do kamene pro svoji nadčasovost, jinak by se asi nevyjádřil žádný armádní politruk ani za normalizace, ani v padesátých letech.

V těchto historických a politických konsekvencích tak nepřekvapí současný stav historického zpracování bojových akcí čs. legií. Lze jej považovat za tristní, neboť za celé čtvrtstoletí nedokázal – mimo několika výjimek – překonat publikace meziválečného období. Mezi ony výjimky patří bitva u Zborova, jež se v posledním dvacetiletí dočkala několika monografií, z nichž ta poslední má téměř komplexní charakter a velmi těžko bude

v budoucnu překonána.1 Další výjimku představují publikace zaměřené na české a slovenské zajatce v dohodových zemích, kteří ztělesňovali hlavní rezervoár dobrovolníků legionářských jednotek.2 Ruku v ruce s tím se v posledním desetiletí objevují vydání pamětí jednotlivých legionářů, a to hlavně péčí Čs. obce legionářské a s ní spřízněných edičních domů.3 Zcela tristní je situace při zpracování syntetických publikací o dějinách legií, zde není nově k dispozici nic, co by se jen trochu přiblížilo meziválečným kompendiím.4 Dlouhou dobu očekávaný první svazek Historie československé armády, týkající se právě legií, z pera pracovníků instituce nejpovolanější, Vojenského historického ústavu, je po více jak 13 letech stále v nedohlednu.5 Také situace v oblasti menších přehledových prací není nijak dobrá. První z nich6 je vlastně převyprávěním původní publikace z roku 1968 s občas převrácenými znaménky, což nezachránil ani autorský vklad nejmladší členky kolektivu.

Další z těchto přehledových publikací mají buď charakter tištěného průvodce výstavy,7 nebo nepřinášejí fakticky nic nového.8 Vysoce medializo-

1 K bitvě viz Galandauer, Jan: Bitva u Zborova 2. července 1917. Praha, Havran 2002; Fidler, Jiří: Zborov 1917. Brno, Jota 2003; Zborov 1917–2007. Praha, MO ČR 2007 (druhé doplněné vydání 2017) a hlavně Zborov 1917–2017.

Red. M. Rach a kol. Praha, ČsOL – Epocha 2018.

2 Např. Zabloudilová, Jitka: V ruském zajetí. Praha, Epocha 2018.

3 Za nejzajímavější lze považovat paměti jednoho z prvních dobrovolníků Otakara Husáka, viz Jdi! Vzpomínky legionáře Otakara Husáka. Kn. 1–2. Red. M. Rak. Praha, ČsOL – Epocha 2017–2018. Úspěšně tak navazují na další paměti čs. generálů – legionářů, viz Gajda, Radola: Moje paměti. Brno, Bonus A 1996 (druhé vydání 2008); Němec, Matěj: Návraty ke svobodě. Praha, Naše vojsko 2004; Bejl, Jindřich: Deník legionáře. Praha, Plot 2013 apod.

4 Holeček, Vojta a kol: Za svobodu. Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi. Sv. 1–4. Praha, PO 1924–1929; Bednařík, František: V boj! Obrázková kronika československého revolučního hnutí v Itálii. Praha, PO 1927; Boháč, Jaroslav: Kronika československé legie ve Francii. Sv. 1. Praha, PO 1938.

5 V roce 2006 byl vydán 6. svazek (období 1945 až 1955), poté vyšly svazky druhý, třetí a sedmý, takže překvapivě chybí právě zpracování jak legií, tak 2. odboje.

6 Pichlík, Karel – Klípa, Bohumír – Zabloudilová, Jitka: Českoslovenští legionáři (1914–1920). Praha, Mladá fronta 1996.

7 Československé legie 1914–1920. Red. M. Mojžíš. Praha, ČsOL – Epocha 2017.

8 Bílek, Jiří: Československé legie na frontách I. světové války. Líbeznice, Víkend 2018.

/ 11

LEGIE 001 az 376.indd 11

24.10.19 9:00

vaný a finančně Ministerstvem obrany ČR značně podporovaný pokus o svého druhu encyklopedii legií skončil také vydáním prvního svazku.9 Přitom tento svazek se zaměřil na sice zajímavou, ale fakticky z hlediska tématu marginální oblast legionářských vyznamenání. Tristní u tohoto pokusu byla skutečnost, že politrucko-ideový úvod dokázal jeden z výše postavených úředníků ministerstva napsat, nepříliš dlouhý historický přehled ruské legie však musel být převzat od autora z meziválečného období, neboť nikdo z početného kolektivu autorů se nedokázal Františku V. Šteidlerovi akribií aspoň vyrovnat.

Zcela mimořádný počin mapující aspoň zčásti mezinárodní souvislosti vzniku a nasazení čs. legionářských jednotek, zvláště pak v kritickém období podzim 1918 – jaro 1919, zpracoval v exilu Victor M. Fic.10 Jeho pasáže týkající se vojenských akcí legií jsou však do značné míry degradovány zásadními terminologickými chybami (není jasné, zda jde o neznalost autorovu, či o málo zdařilý tvůrčí příspěvek překladatele a místních „expertů“). Hlavní přínos tohoto díla spočívá v podrobném rozboru aspirací jednotlivých velmocí zvláště v roce 1918, využívajících úspěchů čs. legionářů pro své cíle. Dané téma by rozhodně nemělo být opuštěno, protože obdobný rozbor zájmu velmocí v době vzniku čs. vojenských jednotek, pokud by se dokázal oprostit od nánosu

již stoletých legend, by zcela jistě přispěl značnou měrou k celkovému pochopení legionářského fenoménu. Vzhledem ke stavu současného bádání nad touto problematikou však musí prozatím převážit skepse. Čest současné historiografie v oblasti zpracování legionářských dějin tak zachraňují České Budějovice. Již v roce 1996 vydal Robert Sak11 první moderní přehlednou publikaci o bojových akcích čs. legií na magistrále. Na něho v posledním desetiletí navázal Dalibor Vácha svými vědeckými i popularizačními pracemi o čs. legii v Rusku, a to se zvláštním zřetelem na bojové akce na magistrále, což je jinak jev zcela nevídaný.12 Český čtenář se díky této autorské dvojici mohl dozvědět množství nových informací, jež jsou jinak oficiálními institucemi do značné míry opomíjeny.

Autor této publikace měl možnost se do zpracování historie čs. legií zapojit již vícekrát. Poprvé to bylo redakční prací nad Slovníkem prvního československého odboje, do něhož navíc přispěl několika desítkami hesel.13 Následovala účast v autorském kolektivu knihy Slavné bitvy naší historie, kde zpracoval právě pasáže několika legionářských bitev.14 Další jeho publikace již byly samostatné, přičemž legionářů se týkají dvě, již zmíněný encyklopedický slovník věnovaný zborovské bitvě a životopisné črty 19 legionářských osobností.15

9 Orián, Edmund a kol.: Československá legie v Rusku 1914–1920. Sv. 1. Praha, Naše vojsko 2014.

10 Fic, Victor M.: Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa. Sv. 1–4. Praha, Academia 2004, Brno, Stilus 2007–2014.

11 Sak, Robert: Anabáze, drama československých legionářů v Rusku (1914–1920). Jinočany, H+H 1996.

12 Vácha, Dalibor: Bratrstvo. Všední a dramatické dny československých legií v Rusku 1914–1918. Praha, Epocha 2015; Vácha, Dalibor: Ostrovy v bouři. Každodenní život československých legií v ruské občanské válce 1918–1920. Praha, Epocha 2017; Vácha, Dalibor: Horké léto 1918. Praha, Epocha 2018; Vácha, Dalibor: Prokletá magistrála. Praha, Epocha 2019.

13 Galandauer, Jan a kol.: Slovník prvního československého odboje 1914–18. Praha, HÚ AČR – Hermes 1993.

14 Čornej, Petr – Bělina, Pavel: Slavné bitvy naší historie. Praha, Marsyas 1993.

15 Fidler, Jiří: Generálové legionáři. Brno, Books 1999.

12 /

LEGIE 001 az 376.indd 12

24.10.19 9:00

D ĚJ I N Y Č ES KO S LOV EN S K ÝC H L EG I Í V DAT EC H / LE G IE A HIS TOR IO G R AF IE

Předkládaná publikace se snaží aspoň zčásti odstranit nejzávažnější problém současné české historiografie čs. legií, nerovnoměrné zpracování problematiky. Z tohoto důvodu byla využita forma válečného deníku, shromažďujícího zatím dostupné informace o vývoji organizačních struktur, o bojových akcích a o přesunech legionářských jednotek od jejich vzniku až po návrat do vznikajícího československého státu. Autor se snažil postihnout všechny důležitější události z let 1914 až 1920, přesto jeho práce má v mnoha obdobích charakter pouhého prvního vhledu na málo

známé události. Zároveň se pokusil o jejich časové sjednocení, neboť mnoho událostí v ruském prostředí do počátku roku 1918 je v odborné i popularizační literatuře, kvůli užívání nejednotného kalendáře, špatně určeno. Publikace je pouhým kompendiem událostí a za cíl si klade hlavně časovou orientaci čtenáře ve velmi složitém a dynamickém období jednoho z nikoli nevýznamných prvků našich národních dějin. Pokud by se práce v budoucnu stala jedním z východisek při zpracování historické syntézy čs. legií, byl by autorův záměr splněn v úplnosti.

/ 13

LEGIE 001 az 376.indd 13

24.10.19 9:00

OBSAH

IDEA ČESKOSLOVENSKÉ STÁTNOSTI. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 LEGIE A HISTORIOGRAFIE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 1914.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 1915.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 1916.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75 1917.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 1918.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 1919.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305 1920 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337 ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 369 INFORMAČNÍ ZDROJE. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371

LEGIE 001 az 376.indd 15

24.10.19 9:00

R O K

1914

LEGIE 001 az 376.indd 17

24.10.19 9:00

LEGIE 001 az 376.indd 18

24.10.19 9:00

D Ě J I N Y Č E S KO S L O V E N S K Ý C H L E G I Í V D AT E C H / R O K 1914

NEDĚLE / 28. ČERVEN / 15. ČERVEN Skupina prosrbských aktivistů spáchala v bosenském Sarajevu vražedný útok na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda. Celé spiknutí připravil představitel srbské vojenské rozvědky plukovník Dragutin Dimitrijević, jenž se obával následníkových plánů ohledně politické přestavby monarchie ve prospěch jižních Slovanů. Teroristickou skupinu, která byla vyslána ze Srbska do Bosny, tvořili příslušníci srbského nacionalistického hnutí Sjednocení, nebo smrt (tzv. Černá ruka) a bosensko-srbského hnutí Mladá Bosna. Teroristé využili mizivých bezpečnostních opatření a dvakrát zaútočili na otevřený automobil následníka trůnu, pohybující se nízkou rychlostí po ulicích Sarajeva.

První útok, jejž provedl pomocí vržené bomby srbský terorista Nedeljko Čabrinović, zasáhl jiný automobil, kde zranil dva cestující. Druhý útok spáchal bosenský aktivista Gavrilo Princip, a to pomocí pistole, přičemž nejprve zasáhl následníkovu manželku Žofii do břicha a poté arcivévodu Františka Ferdinanda do krku. Obě zranění byla smrtelná, Žofie vévodkyně z Hohenbergu zemřela téměř okamžitě (přispělo k tomu její těhotenství a zasažení plodu), arcivévoda František Ferdinand vykrvácel během cesty do nemocnice. Oba atentátníci byli zadrženi a při výslechu vyzradili celou teroristickou organizaci, jejíž členové byli postupně zatčeni. V říjnu 1914 se v Sarajevu konal soudní proces s 25 obviněnými členy skupiny, přičemž pět osob bylo odsouzeno k trestu smrti (dvěma císař František Josef I. zmírnil trest), 11 bylo odsouzeno k trestu vězení od tří let po doživotí a devět osob bylo osvobozeno. Atentátníci Nedeljko Čabrinović a Gavrilo Princip, kteří v okamžiku akce nedosáhli věku 19 let, byli odsouzeni k maximálnímu možnému trestu 20 let vězení, jejž si odpykávali v terezínské pevnosti. Oba zde také během války zemřeli na tuberkulózu, kterou

trpěli již před atentátem – Čabrinović v lednu 1916 a Princip v dubnu 1918. Srbský organizátor celé akce plukovník Dragutin Dimitrijević, který se již v červnu 1903 podílel na zavraždění srbského krále Alexandra I. a jeho manželky Dragy, byl později srbskou exilovou vládou zatčen a po odsouzení k trestu smrti byl v červnu 1917 v Soluni popraven.

Sarajevský atentát podle představy ilustrátora francouzského deníku Le Petit Journal z 12. července 1914.

ÚTERÝ / 30. ČERVEN / 17. ČERVEN Rakousko-uherské ministerstvo zahraničí požádalo srbskou vládu o vyšetření sarajevského atentátu a vydání jeho srbských iniciátorů. Srbská vláda

/ 19

LEGIE 001 az 376.indd 19

24.10.19 9:00

nejprve vydala prohlášení, že potlačí jakékoli projevy namířené proti vztahům Rakousko-Uherska a Srbska, o několik hodin později však srbské ministerstvo zahraničí odmítlo jakoukoli spolupráci na vyšetřování. Bělehrad zároveň prohlásil, že se jej záležitost se sarajevským atentátem nijak netýká.

ministerský předseda Karl hrabě Stürgh, kdežto uherský ministerský předseda István hrabě Tisza se vymezoval proti konfrontaci a odmítal expanzi na Balkáně obecně (v případě anexe srbského území se obával nárůstu slovanského obyvatelstva v monarchii). Společný ministr zahraničí Leopold hrabě Berchtold z Uherčic, považovaný obecně za přímého exponenta arcivévody Františka Fer-

SOBOTA / 4. ČERVENEC / 21. ČERVEN V rakouském Artstettenu se konal soukromý pohřeb zavražděného následnického páru, bez účasti císaře Františka Josefa I. Důvodem k tomu byla neskrývaná císařova nevraživost k následníkovi a hlavně jeho manželce, přičemž tato nevraživost měla v panovníkově okolí až patologické rysy. Snaze dvora o prosazení bezvýznamnosti pohřbu se vzepřel následník trůnu arcivévoda Karel i příslušníci vysoké šlechty monarchie, kteří bez ohledu na císařovo přání doprovodili zavražděný manželský pár na jeho poslední cestě. Rakousko-uherská diplomacie však odmítla nabídku několika evropských panovníků (včetně německého císaře Viléma II.) ohledně jejich účasti na pohřbu a následně dokázala promarnit celoevropskou vlnu sympatií se svojí zemí jako obětí teroristické akce.

ČTVRTEK / 9. ČERVENEC / 26. ČERVEN Ve Vídni se konalo zasedání tzv. společné ministerské rady Rakousko-Uherska, které posoudilo vývoj politické situace v Evropě a rozhodlo o přechodu ke konfrontační politice, v čemž ji utvrdil postoj srbské veřejnosti (zvláště pak tisku), oslavující vraždu následníka trůnu jako odplatu za údajný útlak Srbů v Rakousko-Uhersku.

Ke konfrontačnímu postupu otevřeně vyzvali společný ministr financí Leon rytíř Biliński, v jehož pravomoci byla správa Bosny a Hercegoviny, a společný ministr války generál Alexander rytíř Krobatin. K nim se později přidal rakouský

Pohřební průvod zavražděného arcivévody Františka Ferdinanda a jeho manželky.

dinanda, byl smrtí následníka trůnu natolik otřesen, že zcela změnil své politické priority a s novým konfrontačním kurzem váhavě souhlasil.

Poté, co přišly zprávy z Berlína, kde bylo rakousko-uherským představitelům zjevně naznačeno, že Německo se za svého spojence postaví ve všech situacích a zaštítí jej proti Rusku, a poté, co byl v Bukurešti získán příslib neutrality v případném konfliktu se Srbskem, konfrontační kurz ve společné ministerské radě zvítězil.

ÚTERÝ / 14. ČERVENEC / 1. ČERVENEC Srbský ministerský předseda Nikola Pašić odmítl rakousko-uherský protest ohledně oslavování atentátníků v srbském tisku s odůvodněním nemožnosti zásahu proti svobodě slova. V té době

20 /

LEGIE 001 az 376.indd 20

24.10.19 9:00

D Ě J I N Y Č E S KO S L O V E N S K Ý C H L E G I Í V D AT E C H / R O K 1914

již mělo vyšetřování k dispozici informace o technické podpoře atentátníků ze strany některých důstojníků srbské armády. Rakouský císař František Josef I. o těchto indiciích informoval osobním dopisem německého císaře Viléma II., jenž vyjádřil souhlas s návrhem Vídně na omezenou vojenskou akci vůči Srbsku. Ta měla přimět Bělehrad k ukončení podpory teroristických skupin v Rakousko-Uhersku.

NEDĚLE / 19. ČERVENEC / 6. ČERVENEC Ve Vídni se konalo zasedání společné ministerské rady, které zredigovalo a schválilo návrh požadavků na srbskou vládu, jimiž mělo být dosaženo spravedlivého vyrovnání mezi oběma zeměmi v důsledku atentátu na následníka trůnu, spáchaného minimálně s vědomím oficiálních srbských vojenských kruhů. Rada navíc rozhodla ohledně

načasování celé akce, ke které mělo dojít až po skončení rusko-francouzských jednání na nejvyšší úrovni.

Srbský ministerský předseda Nikola Pašić oznámil, že jeho země nepřijme žádné požadavky, které by ohrozily důstojnost Srbska a které by byly nepřijatelné pro jakoukoli nezávislou zemi. Diplomatický sbor v Bělehradě byl neoficiálně informován, že srbská vláda nedovolí vytvoření společné vyšetřovací komise, nevydá žádnou osobu sebevíce podezřelou do zahraničí a žádným způsobem neomezí psaní domácího tisku, oslavujícího atentátníky.

PONDĚLÍ / 20. ČERVENEC / 7. ČERVENEC Francouzský prezident Raymond Poincaré a premiér René Viviani připluli na nejnovější bitevní lodi France do Kronštadtu, kde zahájili oficiální

Francouzská bitevní loď France, na které cestovali prezident R. Poincaré a premiér R. Viviani na oficiální návštěvu do Ruska.

/ 21

LEGIE 001 az 376.indd 21

24.10.19 9:00

návštěvu Ruského císařství. Zde byli přivítáni císařem Mikulášem II. a státníci vedli po tři dny politické rozpravy v Petěrhofu. Během oficiální návštěvy bylo několikrát zdůrazněno vojenské spojenectví obou zemí v případě nevyprovokovaného útoku na jednu z nich. Francouzský prezident se při návštěvě Sankt-Petěrburgu setkal s diplomatickými zástupci evropských států v Rusku, přičemž 21. července měl dlouhý rozhovor s rakousko-uherským vyslancem. Ten mu sdělil oficiální názor vlády, že za sarajevský atentát je plně odpovědná srbská vláda, podporující teroristické organizace. Ve Vídni čekali s dalšími kroky až na odjezd francouzského prezidenta z Ruska večer 23. července, aby oba spojenečtí státníci nemohli přímo konzultovat situaci po rakousko-uherské demarši Srbsku.

ČTVRTEK / 23. ČERVENEC / 10. ČERVENEC Rakousko-Uhersko předložilo Srbsku pozdě večer rozsáhlou demarši, v níž podalo přehled důkazů, že sarajevský atentát byl naplánován a technicky připraven v Bělehradě. Následovala desítka požadavků na satisfakci, a to v ultimativní formě a s krátkou časovou lhůtou 48 hodin. Srbský následník trůnu princ Alexandr se okamžitě telegraficky spojil se Sankt-Petěrburgem a požádal o vystoupení Ruska ve prospěch spojenecké slovanské země. Císař Mikuláš II. obratem sdělil, že Rusko nezůstane k osudu Srbska lhostejné. Srbská vláda využila této ruské podpory k pevnému postoji vůči rakousko-uherské demarši, a to hlavně se zřetelem na parlamentní volby, které se měly v zemi konat o měsíc později.

PÁTEK / 24. ČERVENEC / 11. ČERVENEC Německý vyslanec v Paříži oznámil francouzské vládě, že Berlín se plně staví za rakousko-uherské ultimátum Srbsku. Francie, Rusko a Velká Británie proti rakousko-uherským podmínkám nijak

neprotestovaly, žádaly však Vídeň, aby prodloužila termín požadované odpovědi o dalších 48 hodin.

SOBOTA / 25. ČERVENEC / 12. ČERVENEC Srbská vláda předala oficiální odpověď na rakousko-uherskou demarši, v níž byla ochotna akceptovat pouze dva předložené požadavky, zatímco na ostatní bylo záměrně reagováno pomocí rozporuplných formulací. Tři hodiny před doručením odpovědi navíc Srbsko vyhlásilo všeobecnou mobilizaci svého vojska proti Rakousko-Uhersku. Tato akce byla koordinována s Ruskem, jež ve stejné době zahájilo tajnou částečnou mobilizaci, a byla den předem oficiálně oznámena Francii.

Srbská vláda již v té době spoléhala na všeobecnou vzpouru slovanského obyvatelstva v Rakousko-Uhersku, pokud by došlo k vojenskému útoku na Srbsko. Vídeň označila postoj Bělehradu za odmítnutí demarše a na základě předchozí hrozby přerušila se Srbskem diplomatické styky.

Pozdě večer císař František Josef I. podepsal, hlavně pod dojmem srbské mobilizace, vyhlášení částečné mobilizace osmi armádních sborů pro případ války proti Srbsku. Rakousko-uherský generální štáb zároveň rozhodl o operačním rozvinutí vojsk proti Srbsku, a to podle plánu, v němž se nepočítalo se zásahem Ruska ve prospěch Srbska.

Rakouská vláda přijala kvůli hrozícímu válečnému konfliktu a obavě z vyvolávání vnitřních nepokojů mezi slovanskými národy mimořádná ústavní opatření. V souladu s nimi císař uzavřel Říšskou radu, jež byla nově svolána až na jaře 1917.

NEDĚLE / 26. ČERVENEC / 13. ČERVENEC Na území tzv. Předlitavska vstoupila v platnost mimořádná opatření podle § 14 říšského zákoníku. Po dobu uzavření Říšské rady bylo možné vládnout pomocí císařských nařízení se zákonnou platností. Politická správa v Dalmácii byla, stejně jako v Bosně a Hercegovině, podřízena vojenskému

22 /

LEGIE 001 az 376.indd 22

24.10.19 9:00

D Ě J I N Y Č E S KO S L O V E N S K Ý C H L E G I Í V D AT E C H / R O K 1914

velení, což mj. znamenalo zrušení porotních soudů a nástup vojenské justice. V ostatních zemích byly všechny státní, zemské i obecní instituce povinny spolupracovat s vojenskou správou a plně ji podporovat. Část trestných činů byla k projednávání převedena do pravomoci vojenských soudů.

Došlo k pozastavení platnosti všeobecných práv občanů, práva spolčovacího a shromažďovacího, práva svobodného projevu, práva na osobní svobodu, na ochranu domácnosti, na listovní a pečetní tajemství, výrazně byla omezena svoboda tisku poskytovat nezávislé informace. V případě protistátních přečinů byly civilní osoby podřízeny pravomoci vojenských soudů. Došlo k omezení osobní dopravy, pošty a telegrafů, došlo ke zrušení telefonního a telegrafního spojení se zahraničím, omezilo se vydávání pasů. Všechna tato opatření vůči vlastním občanům výrazně překročila válečná omezení, která vůči obyvatelstvu zavedly ostatní evropské státy.

ÚTERÝ / 28. ČERVENEC / 15. ČERVENEC Rakousko-Uhersko vypovědělo přesně v 11 hodin válku Srbsku a následujícího dne začala jeho Dunajská flotila ostřelovat vojenské cíle v Bělehradě. Rusko reagovalo oficiálním vyhlášením částečné mobilizace a operačním rozvinováním svých vojsk nejen proti Rakousko-Uhersku, ale také proti Německu, což odpovídalo podmínkám tajného dodatku francouzsko-ruské spojenecké smlouvy z roku 1892. Čeští krajané ve Francii, organizovaní v tělovýchovném spolku Sokol a v Českoslovanském spolku Rovnost, uspořádali v Paříži demonstraci na podporu Srbska. Organizátoři vedli průvod z náměstí Svornosti k budově rakousko-uherského vyslanectví. Před budovou vyslanectví spálili rakousko-uherskou vlajku a odmítli se vrátit do vlasti a nastoupit jako mobilizovaní záložníci do vojska. Během projevů podpory Srbsku se

Prohlášení císaře Františka Josefa I. o válce proti Srbsku.

poprvé objevil návrh na vytvoření symbolické české vojenské jednotky v sestavě francouzské armády. Protirakouská demonstrace byla o den později rozsáhle komentována většinou francouzského tisku, který seznamoval veřejnost s národnostním složením Rakousko-Uherska a s poměrem jednotlivých národů vůči státu.

V americkém Chicagu proběhla demonstrace českých, slovenských a srbských krajanů vymezujících se proti rakouskému ultimátu. Během demonstrace byl založen Česko-slovanský pomocný výbor, který po získání informace o rakouském

/ 23

LEGIE 001 az 376.indd 23

24.10.19 9:00

vypovězení války zahájil peněžní sbírku na podporu Srbska.

STŘEDA / 29. ČERVENEC / 16. ČERVENEC Císař František Josef I. vydal výnos o všeobecné mobilizaci branné moci. Ta se týkala aktivních vojáků na dlouhodobé dovolené, příslušníků náhradní zálohy ročníků 1890 až 1892, záložníků i náhradních záložníků ročníků 1882 až 1889, domobranců ročníků 1872 až 1881 a nevycvičených odvedenců i příslušníků náhradní zálohy ročníku 1893.

Ruský císař Mikuláš II. navrhl v osobním telegramu německému císaři Vilémovi II., aby rakousko-srbský spor byl předložen mezinárodní konferenci, jež měla být svolána do Haagu. Německý panovník na tuto iniciativu neodpověděl.

Francouzský prezident Raymond Poincaré po návratu ze státní návštěvy Ruska a Švédska rozhodl o zvýšení bojové pohotovosti armády a do Sankt-Petěrburgu poslal oficiální demarši, že jeho země splní všechny body spojenecké smlouvy s Ruskem.

ČTVRTEK / 30. ČERVENEC / 17. ČERVENEC Ruský císař Mikuláš II. podepsal výnos o všeobecné mobilizaci ruské armády a rozvinutí vojsk nejen proti Rakousko-Uhersku, ale také proti Německu a Rumunsku. Původně rakousko-srbský vojenský konflikt, který by snad velmoci dokázaly eliminovat, případně udržet jeho lokální charakter, začal získávat parametry celoevropského koaličního střetu.

PÁTEK / 31. ČERVENEC / 18. ČERVENEC Rakousko-Uhersko vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. To vedlo v celé monarchii k výběrům vkladů z bank a spořitelen, takže nakonec bylo třeba 1. srpna vyhlásit dvoutýdenní moratorium na všechny výběry hotovostí.

V Berlíně byl vyhlášen stav válečného nebezpečí, mobilizace však vyhlášena nebyla a tisk, který o ní mylně informoval, byl konfiskován.

V Bruselu byla vyhlášena všeobecná mobilizace belgické armády, vojenská opatření na hranicích s Německem provedlo také Nizozemsko a Švýcarsko.

Francouzská vláda rozhodla o postavení cizích státních příslušníků v zemi v případě své mobilizace. Rakousko-uherští a němečtí státní příslušníci měli povinnost do 24 hodin opustit zemi, příslušníci jiných států měli Francii opustit během tří až čtyř dnů. Takzvaní nepřátelští cizinci s trvalým bydlištěm ve Francii se měli připravit na nucenou konfinaci v západofrancouzských departementech. Několik set trvale usídlených rakousko-uherských státních příslušníků si proto požádalo o udělení francouzského občanství, jejich žádosti však byly obratem zamítnuty.

Britská vláda poslala do Berlína a Paříže dotaz, zda bude respektována belgická neutralita v případě francouzsko-německého válečného konfliktu.

Z Paříže přišla kladná odpověď, Berlín odpověděl vyhýbavě.

SOBOTA / 1. SRPEN / 19. ČERVENEC Německo nejprve vyzvalo Rusko, aby odvolalo vyhlášení všeobecné mobilizace, a po odmítnutí výzvy ruskou vládou vyhlásilo Rusku válku a zároveň zahájilo všeobecnou mobilizaci.

V Sankt-Petěrburgu proběhla řízená panslavistická manifestace českých krajanů na podporu Ruska a Srbska. Manifestaci svolal Český výpomocný spolek a zpočátku se jí účastnilo jen několik desítek českých krajanů. Během projevů loajality před Kazaňským chrámem se však začalo k manifestaci připojovat petěrburské obyvatelstvo, takže dalšího pochodu k vyslanectví Srbského

24 /

LEGIE 001 az 376.indd 24

24.10.19 9:00

D Ě J I N Y Č E S KO S L O V E N S K Ý C H L E G I Í V D AT E C H / R O K 1914

království se již účastnilo několik desítek tisíc osob. Vyslanec Miroslav Spalajković přijal delegaci českých krajanů a poté pozdravil účastníky manifestace z balkonu vyslanectví. Celá akce byla několik dnů komentována ruským tiskem a vytvořila pozitivní obraz českých krajanů v očích ruské veřejnosti, což umožnilo krajany bez ruského poddanství postupně vyčlenit z opatření proti tzv. nepřátelským cizincům.

V Paříži se konala početně velmi zastoupená schůze českých krajanů, na které padl návrh na vstup českých dobrovolníků do francouzské armády. Schůze odsouhlasila tzv. prohlášení pařížských Čechů, v němž se krajané vymezili vůči svému ztotožňování s Rakušany. Prohlášení francouzskou vládu žádalo, aby uznala Čechy za spojenecký národ, vyjmula je z internace nebo konfinace a umožnila českým dobrovolníkům vstup do vojska.

Demonstrace ruských Čechů v Sankt-Petěrburgu na podporu Ruska a Srbska po vypuknutí války.

NEDĚLE / 2. SRPEN / 20. ČERVENEC Francouzská vláda vyhlásila všeobecnou mobilizaci a zahájila přesuny většiny vojsk k hranici s Německem. Německá armáda zahájila postup na západ a obsadila území Lucemburska. Do Bruselu byla zaslána výzva, aby belgická armáda

nebránila přesunům německých vojsk přes belgické území.

Ruský císař Mikuláš II. vydal manifest o německém vyhlášení války Rusku, v němž označil svoji zemi za jedinou, která je ochotna se ujmout ochrany práv slovanských národů. Manifest však charakterizoval Slovany jako souvěrce, tedy se týkal pouze slovanských národů vyznávajících pravoslaví.

PONDĚLÍ / 3. SRPEN / 21. ČERVENEC Německo vyhlásilo ve 13 hodin válku Francii.

Belgická vláda krátce nato odpověděla na německou výzvu, že v případě vstupu německých vojsk na belgické území se bude bránit všemi prostředky. Den poté vstoupily německé vojenské jednotky, podle Schlieffenova plánu, na území neutrální Belgie, aby od severu obchvátily francouzský pevnostní systém.

Itálie vyhlásila v počínajícím válečném konfliktu neutralitu. Odmítla tak splnit své závazky vůči Německu a Rakousko-Uhersku se zdůvodněním, že nebyla informována o dohodě Vídně a Berlína ohledně nátlaku na Bělehrad. Zároveň vyhlásila, že Rakousko-Uhersko vůči Srbsku zahájilo útočnou válku, na kterou se spojenecká smlouva nevztahuje.

Veřejná schůze moskevského Rusko-českého spolku památky Mistra Jana Husi rozhodla, že krajané z Moskvy a okolí s rakouským občanstvím si hromadně podají žádost ohledně přijetí do ruského poddanství. Spolek poté vydal výzvu všem českým krajanům žijícím na ruském území, aby si podávali podobné žádosti. Vzhledem k velké účasti členů dalších krajanských spolků bylo zároveň rozhodnuto o vytvoření sjednocujícího orgánu krajanských spolků v Moskvě, jímž se stal Český výbor spojených krajanských spolků v čele s Louisem Tučkem, ředitelem filiálky firmy Laurin a Klement v Moskvě. Členové výboru se téhož

/ 25

LEGIE 001 az 376.indd 25

24.10.19 9:00

dne rozhodli vyhlásit mezi českými krajany nábor dobrovolníků do české jednotky, jež by podpořila bojové akce ruské armády.

Pařížský policejní prefekt Célestin Hennion na vlastní odpovědnost rozhodl, že rakousko-uherští státní příslušníci, kteří se prohlásí za Čechy, budou dočasně vyjmuti z opatření vůči nepřátelským cizincům. Čeští krajané v Paříži (a později také v dalších místech) díky tomu nebyli v prvním srpnovém týdnu nuceně vystěhováni do přikázaných míst pobytu. Pro potvrzování národní spolehlivosti vytvořili čeští krajané v Paříži improvizovanou Náborovou kancelář českých dobrovolníků, jejíž dobrozdání byla francouzskými úřady většinou akceptována.

V londýnském Hyde Parku se konala manifestace českých krajanů, které se zúčastnilo několik stovek osob. Během manifestace byla sepsána a odsouhlasena rezoluce, jejíž signatáři odsoudili válečné akce Rakousko-Uherska vůči Srbsku a odmítli se vrátit do vlasti a nastoupit jako mobilizovaní záložníci do vojska.

konala manifestační schůze českých krajanů, na které vystoupil francouzský historik Ernest Denis (autor rozsáhlých prací Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře). Ten ve svém projevu předložil program obnovení samostatnosti českého státu, pro nějž ihned získal podporu několika poslanců parlamentu.

ÚTERÝ / 4. SRPEN / 22. ČERVENEC

SOBOTA / 8. SRPEN / 26. ČERVENEC

Velká Británie vyhlásila válku Německu, přičemž svůj krok zdůvodnila napadením neutrální Belgie.

Spojené státy americké vyhlásily v počínajícím válečném konfliktu neutralitu.

V Londýně vznikla Česká legie pro britskou službu, do níž během několika týdnů vstoupila většina českých krajanů žijících ve Velké Británii.

Její členové se zavázali neuposlechnout rakousko-uherského mobilizačního rozkazu a přispět podle svých možností k britskému válečnému úsilí.

Ruský císař Mikuláš II. vydal manifest ohledně rakousko-uherského vyhlášení války Rusku, přičemž označil válečný konflikt jako válku obou německých států proti všemu Slovanstvu. Manifest byl českými krajany v Rusku vysvětlován jako příslib osvobození všech Slovanů, i když panovník vždy uváděl slovanské národy jako souvěrce, tedy pravoslavného vyznání. Česká legie pro britskou službu odeslala britské vládě seznam 106 dobrovolníků, kteří se přihlásili ke službě v britských ozbrojených silách. Britská vláda sice tuto nabídku odmítla, projevila ale ochotu neuplatňovat na české krajany pravidla vůči nepřátelským cizincům. Část odmítnutých dobrovolníků se následně přihlásila do francouzské Cizinecké legie, kam byli v říjnu a listopadu 1914 přijati.

STŘEDA / 5. SRPEN / 23. ČERVENEC Černá Hora jako nejbližší srbský spojenec vyhlásila válku Rakousko-Uhersku.

Večer se v restauraci v pařížském Palais Royal

ČTVRTEK / 6. SRPEN / 24. ČERVENEC Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Rusku a Srbsko vyhlásilo válku Německu. Rumunsko vyhlásilo svoji neutralitu jak v konfliktu rakousko-srbském, tak rakousko-ruském.

PÁTEK / 7. SRPEN / 25. ČERVENEC Krajanský týdeník Čechoslovan vycházející v Kyjevě referoval o vzniku moskevského Českého výboru spojených krajanských spolků a o jeho rozhodnutí vytvořit českou vojenskou jednotku. List přinesl závažnou podrobnost, že do této jednotky se mají hlásit dobrovolníci, kteří odmítnou návrat do Rakousko-Uherska.

26 /

LEGIE 001 az 376.indd 26

24.10.19 9:00

D Ě J I N Y Č E S KO S L O V E N S K Ý C H L E G I Í V D AT E C H / R O K 1914

V Kyjevě se konala veřejná schůze Slovanského dobročinného a vzdělávacího spolku Jana Amose Komenského, jíž se zúčastnilo asi 2 000 českých krajanů. Také zde se krajané rozhodli hromadně požádat o ruské poddanství a zároveň vytvořili zvláštní fond pro raněné vojáky ruské armády. Delegace krajanů navštívila ruské vojenské představitele ve městě, mimo jiné také generála Fjodora F. Trepova, kyjevského, podolského a volyňského generálního gubernátora, jemuž vyjádřila loajalitu českých krajanů Ruskému císařství. Představitel kyjevského spolkového života Jindřich Jindříšek zaslal telegram císařské kanceláři, v němž ujistil panovníka o úplné loajalitě ruských Čechů nové vlasti. Císař Mikuláš II. nechal obratem zaslat do Kyjeva odpověď, ve které poděkoval všem Čechům žijícím v Kyjevě a jihozápadním Rusku za projevenou loajalitu.

NEDĚLE / 9. SRPEN / 27. ČERVENEC V pařížském Palais Royal se konala schůze představitelů krajanských organizací, na níž byl zvolen výbor České kolonie ve francouzském hlavním městě. Předsedou výboru se stal redaktor Josef Hoffman-Krátký.

PONDĚLÍ / 10. SRPEN / 28. ČERVENEC Generál Michail A. Beljajev, náčelník Hlavní správy generálního štábu ruské armády, jednal v Sankt-Petěrburgu se zmocněncem českých krajanů Zdeňkem Rejmanem o organizování českých dobrovolnických jednotek a poté připravil návrh na vytvoření takové jednotky z Čechů usedlých v Ruském císařství. Hlavním úkolem jednotky měla být propagace česko-ruské vzájemnosti a podpora ruských jednotek po jejich vcelku očekávaném vstupu na území Českého království.

STŘEDA / 12. SRPEN / 30. ČERVENEC Francouzská vláda vznesla ve Vídni dotaz, zda

rakousko-uherská branná moc bude podporovat postup německé armády do Francie. Protože však nedostala uspokojivou odpověď, vyhlásila Francie válku Rakousko-Uhersku, k čemuž se večer připojila také Velká Británie.

Ruská vláda schválila návrh na vytvoření českých dobrovolnických oddílů v sestavě ruské císařské armády a schválila statut Českého výboru pro pomoc obětem války, který byl vytvořen v Kyjevě.

ČTVRTEK / 13. SRPEN / 31. ČERVENEC V pařížském tisku vyšlo prohlášení výboru České kolonie ke slovenským občanům Rakousko-Uherska nacházejícím se ve Francii, aby neodjížděli ze země a naopak se hlásili jako dobrovolníci do francouzské armády za účelem osvobození všech slovanských národů monarchie.

PÁTEK / 14. SRPEN / 1. SRPEN Generál Michail A. Běljajev, náčelník Hlavní správy generálního štábu ruské armády, vydal směrnici o organizaci české dobrovolnické jednotky.

Výstavbou jednotky bylo pověřeno velitelství Kyjevského vojenského okruhu, konkrétně zástupce velitele okruhu generál Nikolaj A. Chodorovič.

O týden později byl schválen detailní postup při náboru dobrovolníků a jejich zařazení do jednotky. Nábor byl svěřen emisarům českých spolků v Sankt-Petěrburgu, Moskvě, Kyjevě a Varšavě, kteří obdrželi zplnomocnění od příslušných vojenských úřadů a finanční dotaci na hrazení nezbytných výdajů.

SOBOTA / 15. SRPEN / 2. SRPEN Vrchní velitel ruské armády velkokníže Nikolaj Nikolajevič vydal manifest k národům Rakousko-Uherska, v němž jim slíbil osvobození od vídeňské vlády. Manifest byl šířen hlavně na území Českého království, kde vzbuzoval rozsáhlé rusofilské nálady a očekávání mezi obyvatelstvem.

/ 27

LEGIE 001 az 376.indd 27

24.10.19 9:00

PONDĚLÍ / 17. SRPEN / 4. SRPEN Francouzská vláda rozhodla o přijímání dobrovolníků do ozbrojených sil po dobu trvání války, přičemž zatím nespecifikovala žádná omezení.

Dobrovolníci se mohli hlásit od 21. srpna do jednotek metropolitního i koloniálního vojska. Pod dojmem této zprávy začal výbor České kolonie v Paříži sestavovat první seznamy dobrovolníků z řad českých krajanů.

Dobrovolníci z řad českých krajanů prošli v Paříži odvodem do jednotek Cizinecké legie a následujícího dne 300 odvedených odjelo do jihofrancouzského Bayonne.

ČTVRTEK / 20. SRPEN / 7. SRPEN Velitel Kyjevského vojenského okruhu generál Vladimir J. Bucholc pověřil výstavbou české vojenské jednotky podplukovníka Nikolaje J. Lotockého, jehož jmenoval zatímním velitelem České družiny se sídlem v Kyjevě Dobrovolníci z řad francouzských Čechů při odvodu do

PÁTEK / 21. SRPEN / 8. SRPEN Ruský císař Mikuláš II. přijal v Moskvě v audienci členy Českého výboru spojených krajanských spolků vedené Louisem Tučkem, kteří jej seznámili s vlastní (naprosto nerealistickou) představou o českých politických požadavcích – vytvoření Českého království s romanovským knížetem na trůně a dobrovolným přestupem všeho českého obyvatelstva k pravoslaví.

SOBOTA / 22. SRPEN / 9. SRPEN V Chicagu došlo ke sloučení českých, slovenských, slovinských a chorvatských sokolských jednot do společného Slovanského sokolského svazu. Svaz se zaměřil jak na pořádání sbírek ve prospěch vdov a sirotků, tak na propagaci slovanské vzájemnosti. Český krajanský spolek Sdružení svobodomyslných v New Yorku publikoval v několika krajanských listech výzvu ke sjednocení spolkové činnosti českých krajanů ve Spojených státech amerických a k zahájení finančních sbírek ve prospěch válkou postižených krajanů ve staré vlasti.

Cizinecké legie (Foto VÚA Praha).

ÚTERÝ / 25. SRPEN / 12. SRPEN Představitelé českých krajanů v Chicagu iniciovali vznik celoamerické krajanské organizace, která měla politicky i finančně podporovat veškeré akce vedoucí k osamostatnění českého státu.

PÁTEK / 28. SRPEN / 15. SRPEN Podplukovník Nikolaj J. Lotockij vydal v Kyjevě první rozkaz České družiny, v němž se představil jako zatímní velitel a oznámil zahájení činnosti.

Toto datum tedy lze chápat jako den vzniku čs. dobrovolnických jednotek, bojujících během světové války na straně koalice dohodových mocností.

V New Yorku vznikl Českomoravský výbor pro osamostatnění českého národa, který ihned navázal kontakty s krajanskými organizacemi v Chicagu a dalších městech za účelem vytvoření celoamerického krajanského sdružení.

SOBOTA / 29. SRPEN / 16. SRPEN Ve všech zemích tzv. Předlitavska došlo ke zruše-

28 /

LEGIE 001 az 376.indd 28

24.10.19 9:00