0040287

PROLOG

T

en chlapec má andělskou tvář. Zářivě zlaté kadeře. Botticelliho rty.

Dětsky velké oči. Dojem kazí jen skvrny na krku. Temné skvrny na bílých křídlech. Jen sám Ďábel ví, co udělal – a zničil.

KAPITOLA 1

S

talo se to uprostřed podzimu ve čtvrtek v 17:27. Počasí bylo nestálé a já jsem byla poprvé po týdnech venku. „Vlak přijíždějící na první nástupiště směřuje na sever podél Temže přes King’s Cross St Pancras. V zájmu vlastní bezpečnosti se držte za žlutou čárou.“ Ustoupila jsem do bezpečné vzdálenosti. Okraj nástupiště má svou přitažlivost, které nedůvěřuji. Jak se vlak řítil do stanice, lidé se strkali o nejlepší pozice k nástupu. Dopravní špička probouzí v lidech to nejhorší. Každý musel někde být.

Dveře se syčivě otevřely a dav se valil dovnitř. Vagon byl plný, ale podařilo se mi zahlédnout jedno místo proti směru jízdy a rázně se na ně posadit, než je stačil zabrat někdo jiný. Zhluboka jsem nasála vzduch a soustředila se na dýchání. Moc to nešlo, měla jsem stlačený hrudník.

Nadechni se a zadrž dech, pomyslela jsem si. Dnešek má být zvláštním dnem. „Vlak je připraven k odjezdu. Ustupte prosím ode dveří, budou se zavírat.“ Vagon páchl jako zapařené odpadky nebo hnijící ovoce. Nakrčila jsem nos a rozhlédla jsem se ve snaze zorientovat se a získat pevnější pozici. Strategie zvládání stresu, říkal tomu můj někdejší psychoterapeut.

Prohlížel si mě nějaký muž stojící o kousek dál v uličce. Byl velice nakrátko ostříhaný, rukávy u košile tak nažehlené, že by se jimi dalo řezat, a pevně utažený uzel na kravatě. Když jsem pozorovala jeho 11

VICTORIA SELMANOVÁ

rozechvělé lícní svaly a rychle mrkající oči, pomyslela jsem si, že musí být hodně napjatý a nervózní.

Ve vedlejší řadě se nějaký muž s cystickým akné, propadlými tvářemi a zkaženými zuby poplácával rukama a nípal se v kůži. Veškeré fyzické příznaky a vzorce chování nasvědčovaly závislosti na metamfetaminu.

Když zachytil můj pohled, rychle se odvrátil.

Narkotika nejsou má parketa, ale něco jsem pochytila od Duncana, když se přesunul na mravnostní neboli SCD9, jak se dnes nazývá.

Většina feťáků závislých na metamfetaminu má záznam v trestním rejstříku. A profilují se skoro vždycky stejně – paranoia, násilné chování, nespavost, halucinace. I když pokud nejsou na drogách, myslí jim to celkem jasně.

Naproti mně seděla skoro sedmdesátiletá dáma s malým zlatým křížkem na krku a růžencovým náramkem a četla si Metro, okusovala si nehty a podupávala nohou. Takže byla nervózní. Nebo možná celá nesvá z toho, co čte, pomyslela jsem si, když jsem se podívala na titulek v novinách položených na klíně. Bez rozmýšlení jsem jí věnovala rychlý pohled.

Křížek. Růženec. Takže katolička – věřící ve vykoupení a v peklo.

Halenku zapnutou až ke krku. Neznačkovou malou kabelku s tuhými uchy a přezkou. Osoba lhostejná ke společenskému postavení, uzavřená před okolním světem. A béžové šaty neutrálního odstínu, často spojovaného s pocitem osamělosti a odloučení. Sklopila jsem pohled. Měla jsem sako téže barvy.

Tohle byla žena, která se uzavřela před světem. Možná ji zklamal někdo, komu důvěřovala. Možná si myslela, že je bezpečnější žít si sama pro sebe, nebo prostě neměla ráda lidi.

Zastavili jsme u návěstidla. Ramenem jsem se opírala o stěnu vagonu a hlavou o okno. Ucítila jsem bolest za levým okem, počínající příznak migrény. Chladné sklo bolest tišilo.

Krajina byla šedá, stejně jako obloha. Vysoké zdi byly posprejované obscenitami. Tunely a kovové mostní podpěry. Železničářské domky a dráty. Všechno pod tlustým příkrovem sazí. Po vedlejší koleji se valil nákladní vlak. Hnědo-žlutá lokomotiva táhle třicet zrezivělých vagonů 12

KREV ZA KREV

postříkaných sprejerskými tagy. Vlak končil osmi stříbrnými cisternami s logem Shell na bocích. „Omlouváme se za čekání. Brzy vyjedeme.“ Zívla jsem, otevřela si Metro, které jsem si vzala na nádraží, a začala si jím listovat. Po pěti stránkách jsem narazila na článek o výročí vraždy Samuela Catlina. Na barevné dvoustraně byla jeho fotografie ve školní uniformě, kterou tehdy zveřejnily všechny noviny. Byla tam také jeho fotografie, jak v obráceně nasazené baseballové čepici a s batůžkem polepeným samolepkami s dinosaury mává rodičům na rozloučenou.

Snímek byl pořízen na zastávce autobusu, když poprvé odjížděl sám do školy.

Bylo mu deset let a domů už toho večera nedorazil.

Prosba rodičů o dopadení synova vraha Před pětadvaceti lety byl cestou domů ze školy unesen a zavražděn tehdy desetiletý Samuel Catlin. Jeho tělo bylo později nalezeno u kanálu na cestě pro přetahování lodí u Camdenského zdymadla v severním Londýně s hlavou na složené bundě. Navzdory rozsáhlému vyšetřování a všeobecnému zájmu o případ nebyl pachatel tohoto činu nikdy dopaden.

Včera jeho rodiče vydali opětovnou prosbu o pomoc veřejnosti při dopadení synova vraha. „Samuel měl úžasné světlé vlasy a úsměv, při němž tálo srdce. Chtěl být pilotem vrtulníku, až vyroste. Měl rád sušenky a palačinky s čokoládou – všechno sladké.

Naše životy už bez něj nikdy nebudou stejné. Nepřestaneme, dokud nenajdeme toho, kdo nám ho vzal,“ řekla jeho devětapadesátiletá matka Anne.

Někdo určitě něco ví. Může si myslet, že je to příliš bezvýznamné, ale záleží na každé podrobnosti. Jestli něco víte, 13

VICTORIA SELMANOVÁ

obraťte se prosím na policii. Potřebujeme vaši pomoc, aby Samuelův vrah mohl být konečně dopaden a po­trestán.“ Samuelův otec potlačoval slzy, když řekl, že devastace jeho rodiny je tím horší, že vrah jeho syna nebyl nikdy předveden před spravedlnost. Žádáme všechny, kdo mají nějakou informaci, aby volali Bojovníky se zločinem na číslo 0800 555 111.

Žena naproti mně zavřela oči a vzdychla. Palcem si poklepávala na držadlo kabelky. V koutku úst jí pocukávalo, jako by potlačovala pláč. Četla také článek o Samuelu Catlinovi.

Zašeptala něco tak tiše, že nebýt mé schopnosti odečítat ze rtů mi to mohlo uniknout.

Nikdy ho nechytili.

Znovu vzdychla a pokřižovala se.

Vzdychla jsem také. Sdílela jsem její pocity, ale zároveň jsem věděla, že nevyřešené případy dětských vražd zůstávají navždy otevřené. Prosba Catlinových možná přinese nové důkazy, pomyslela jsem si. I když vzhledem k času, který od té doby uplynul, to bylo dost nepravděpodobné.

Znovu jsem se roztěkaně rozhlédla. Noviny neudržely mou pozornost. Četla jsem stále dokola jednu řádku, neschopna se soustředit.

V noci jsem sice spala, ale byl to mizerný spánek: lehký a trhaný, přerušovaný děsivými sny, takže když jsem se ráno vzbudila, měla jsem pocit, jako bych vůbec nespala. A vypadalo to, že jsem nebyla jediná.

Přes uličku seděl muž s váčky pod očima, manžety košile poskvrněné fixem a bílou skvrnu na rameni proužkovaného saka. Takže otec novorozeněte a batolete; tím batoletem byla zřejmě malá holčička, podle třpytivé růžové skvrny od inkoustu. A novorozeně mělo umělou výživu, podle křídové barvy skvrny na rameni. Žena vedle něj – blondýna v minisukni a s dlouhou rýhou mezi ňadry – si nanášela lesk na rty. Špatně skrývané stíny pod očima mi 14

KREV ZA KREV

prozrazovaly, že ani ona se moc nevyspala, ale podle úsměvu ulpělého v koutcích úst a ekchymózy na krku z jiného důvodu než já.

A co ta žena, která si nepřítomně hladila sotva patrné bříško a dívala se do neurčita? No, ta možná zrovna nezívala, ale jestli jsem se v ní nemýlila, do devíti měsíců bude o spánkové deprivaci vědět své. „Budeme vjíždět do stanice Kentish Town. Než vystoupíte z vlaku, přesvědčte se prosím, že máte všechny osobní věci.“ Katolička naproti mně složila své noviny, zasunula je do kabelky, a než vstala a vydala se ke dveřím, zkontrolovala sedadlo, jestli tam něco nezapomněla.

Když jsme vyjížděli z tunelu do šera, podívala jsem se na hodinky.

17:27.

Vzduch byl teplý, rytmický klapot kol uklidňující. S hlavou opřenou o sklo a kabelkou přitisknutou k hrudi se mi začaly zavírat oči, když se vlak otřásl. Ozvalo se ohlušující skřípění oceli o ocel, jak lokomotiva začala zpomalovat.

Prudce jsem otevřela oči. Přes souběžnou kolej ležely tři cisterny s logem SHELL a rudým nápisem HOŘLAVINA uprostřed.

15

KAPITOLA 2

Č

as jsem začala vnímat zkresleně. Mezi jedním okamžikem a tím následujícím uplynul jen zlomek vteřiny, ale mně to připadalo delší.

Bylo to samozřejmě pouhé zdání. Emocionální centrum mozku se aktivizovalo.

Vlasy mě brněly. Tělo bylo napjaté. Žaludek se o jednu příčel propadl. Večerní dopravní špička vrcholila. Byli jsme uvězněni v kovové krabici, stovky natěsnaných cestujících. Mužů, žen a dětí. Dělníků pohroužených do novin a myslících na večeři. Školáků naložených úkoly a hrami.

Těhotná žena přes uličku se s otevřenými ústy chytila za bříško. Dívka s leskem na rtech strnula se štětečkem nad soupravou s líčidly. Unavený otec doširoka otevřel oči.

Instinktivně jsem zdvihla ruce, abych si kryla obličej. Nebyl čas za­ ujmout ochrannou polohu nebo zalehnout na zem. Nebyl čas zalézt pod sedadlo nebo varovat spolucestující.

Jeli jsme nejméně stokilometrovou rychlostí, takže i přes prudké brzdění a vzdálenost od nákladního vlaku bylo zpomalení nedostatečné.

Ozvalo se hřmotné zadunění, jak jsme narazili do vykolejené cisterny – náraz a zpětný náraz.

Vagon se po nárazu na okamžik ocitl ve vzduchu, než dopadl na zem.

Nějaká neviditelná ruka mě vmáčkla do sedadla. Cestující naproti mně byli silou nárazu vymrštěni v přemetech ze svých sedadel a se zkroucenými krky naráželi do protějších lidí a předmětů.

Vteřinu nato se ozval výbuch. Ohnivá koule. Praskající okna. Tříštěné sklo. Létající trosky.

16

KREV ZA KREV

Vzduch byl hustý prachem a kouřem. Pach nafty byl tak silný, že jsem jeho hořkost a palčivost cítila v ústech. Nafta se rozptýlila a vzplála.

Výkřiky, úpění a dětský pláč. A někde v dálce vyzvánění mobilu, „Tubular Bells“. Zvuk byl navíc tlumený dočasnou ztrátou sluchu způsobenou výbuchem.

Měla jsem vyschlá ústa a kůži smáčenou potem. Bylo horko jako v peci. V dálce, zcela mimo dosah, jsem viděla muže pohlceného plameny, přes černý kouř spíše jeho rozmlžené obrysy. Ohořelé trosky vlaku olizovaly malé plamínky.

Pach nafty ustupoval odporně sladkému pachu ohořelého masa. Poblíž se někdo rozkašlal.

Chvěla jsem se po celém těle, ale nešlo jen o fyziologickou reakci na stav ohrožení, teď už ne. Teď už šlo o něco závažnějšího, o samotné přežití.

17

KAPITOLA 3

R

eakce na situaci po explozi byla součástí mého výcviku. Věděla jsem, co dělat a jak se udržet naživu.

Krátce jsem se nadechovala otevřenými ústy. Většina lidí si myslí, že nejhorším následkem výbuchu je horko nebo případná střepina. Není.

Je to přetlak od nárazové vlny.

Když se bojíme, instinktivně zadržujeme dech, ale to jen promění naše plíce ve vysokotlakové balony. Po prostorově omezené explozi je tlakové vlny prorazí a roztrhají a způsobí vnitřní krvácení a prudkou bolest v hrudi. Na popáleniny a zranění od trosek umírá jen asi šest procent obětí. Zbytek zemře na poškození plic.

Osahala jsem si obličej a hruď, abych zjistila rozsah poškození.

Ošklivě pořezaná tvář, modřiny, ale žádná zlomená žebra, žádné bolesti břicha, zad ani hrudníku. Pocit ucpaných uší ustupoval, takže sluch zůstal nedotčen. Oči mě štípaly od kouře, ale nepálily a neměla jsem zamžené vidění. Mohla jsem dýchat, a když jsem se postavila, zjistila jsem, že i chodit – tedy skoro chodit. Pravá noha nebyla zraněná, ale nebyl na ni spoleh. Upadla jsem do trosek.

Vem to čert, pomyslela jsem si a pokusila se znovu postavit. Zapřela jsem se dlaněmi o stěnu a podařilo se mi dostat do polovztyčené polohy.

Podívala jsem se po vagonu a zhodnotila situaci. „Držte se při zemi. Zakryjte si ústa!“ zakřičela jsem. Můj hlas byl tlumený, a jak jsem se nadechla prachu, rozkašlala jsem se.

Ve vagonu bylo nedýchatelno a temno od kouře. Nejdřív jsem rozpoznávala jen obrysy. Lidí uvězněných na svých místech. Dalších na 18

KREV ZA KREV

podlaze pod sutinami a rozbitým sklem vymrštěných ze sedadel, která se při výbuchu utrhla a vyletěla stěnou vagonu ven.

Jak se však kouř začal průrvami vyražených oken a dveří rozptylovat, mé oči se stále víc přizpůsobovaly přítmí. Otec v proužkovaném obleku bez obličeje. Další člověk ošklivě popálený, s roztaženýma rukama i nohama, pod hromadou kovu. Nehybné tělo mladé ženy; oči doširoka otevřené, důlky prázdné.

Uprostřed vagonu zel kráter, všude skleněné střepy a potrhaná těla. Mrtvoly manželů, otců a dědů. Manželek, matek a babiček. Synů a dcer. Bratrů a sester. Lidí, kteří dobíhali vlak. Lidí, jejichž rodiny už je nikdy neuvidí.

Nadechla jsem se a znovu se rozhlédla kolem sebe, tentokrát jinýma, hodnotícíma očima. Kde začít?

Všude vykřikovali lidé a volali o pomoc. Muž s roztaženýma rukama a nohama ronil slzy, drcen vahou kovu, která na něm ležela. Obličej měl černý krví a prachem. Ruce měl oteklé a propíchané střepinami. Chtěla jsem k němu jít, ale mezi námi byla propast. S tou svou zatracenou nohou bych se k němu nedostala, a i kdyby, nemusela jsem se dostat k někomu jinému, kdo taky potřeboval pomoc. Bylo lepší zůstat tady a ošetřovat zraněné, k nimž jsem se mohla dostat snadněji.

Poblíž ležela ta dívka s leskem na rtech. Byla bledá, měla potrhané šaty a nehýbala se.

Přiložila jsem tvář k jejímu nosu a ústům, abych zjistila, jestli vůbec dýchá. Nic. Vzpomněla jsem si na její předchozí tajemný úsměv. Odhrnula jsem jí vlasy a prsty se pokoušela ucítit tep v krkavici. Přála jsem si, aby žila. Nejdřív jsem si nebyla jistá, ale pak jsem ho ucítila. Slabý tep. Znamení, že ještě není připravena to vzdát.

Položila jsem jí jednu ruku doprostřed hrudi, druhou jsem dala na ni a stlačila. „Raz, dva, tři…“ Třicet stlačení. Dva vdechy. Zopakovat.

No tak.

Vdechla jsem jí trochu vzduchu do plic. Hrdlo a ústa se jí naplnily krví. Znamenalo to konec.

19

VICTORIA SELMANOVÁ

„Pomozte mi,“ řekl rozechvělý ženský hlas. Nebylo to zdaleka, ale já jsem byla náhle vyčerpaná. Přesunout se byť jen o pár metrů mi připadalo jako nadlidský úkol.

Kulhavě jsem k ní přes trosky vykročila. S každým krokem mi mezi žebry pronikala bolest. V krku mě štípalo. Oči mě bolely. „Pomozte mi,“ vzlykla, když jsem se k ní dostala. Byla to ta žena, která si před nehodou hladila bříško. Vlasy měla slepené krví. Krev jí prosakovala klínem džín. „Přišla jsem o ni, viďte?“ Oči se jí zalily slzami. „Chtělo by to škrtidlo,“ řekla jsem, i když jsem věděla, že nemluví o své noze.

Podél stehenní kosti měla hlubokou tržnou ránu, z níž trčela velká kovová střepina. Skrz prsty, jimiž si ránu instinktivně tiskla, protékala krev. Svlékla jsem si vestu a obvázala jí stehno. Nebylo to ideální a Duncan by určitě řekl, že to nemůže „zabrat“, ale nic jiného jsem neměla a při troše štěstí to mohlo zabránit úplnému vykrvácení. „Jak se jmenujete?“ zeptala se, když jsem utahovala obvaz. „Ziba. Ziba MacKenzieová.“ „Já jsem Liz Cartwrightová. Musíte dát manželovi vědět, co se mi stalo. Uděláte to? Prosím. Dáte mu vědět?“ „Vy se odsud dostanete a řeknete mu to sama. Slyšíte mě?“ Přikývla a já jsem utáhla uzel ještě pevněji. „Teď si přiložte ruku sem a stlačujte,“ řekla jsem a rozhlédla jsem se po vagonu po dalším kandidátovi.

Uviděla jsem tu katoličku zhroucenou na podlaze. Dobelhala jsem se k ní. „Tak co?“ položila jsem jí ruku na rameno. „Jak jste na tom?“ Byla to hloupá otázka. Už z pouhého pohledu na ni jsem přesně poznala, jak je na tom. Neměla žádná vnější zranění, ale chvěla se jí víčka. Na krku měla velkou modrou skvrnu od tečkovitého krvácení a masivní otok na stehně. Vnitřní zranění. Pro ni jsem nic udělat nemohla.

20

KREV ZA KREV

Vzdychla jsem a rozhlédla se po vagonu. Instinktivně jsem třídila raněné. Jenže ta katolička hodnotila situaci jinak.

Popadla mě za ruku a silně stiskla; obličej jí zbělel a oči se doširoka rozevřely. Přesto se na mě nedívala. Její pozornost přitahovalo něco jiného.

Mohla jsem ji setřást, kdyby se ke mně neotočila. Měla stejné oči jako Duncan – šedozelené, které mi připomínaly horská jezera. Klekla jsem si k ní a vzala jí hlavu do dlaní. Odporovalo to všem směrnicím.

Byli tu jiní, kterým jsem mohla skutečně pomoct. Ale nedbala jsem na to. Už jsem nebyla příslušnicí zvláštních jednotek a nechtěla jsem ji tu nechat umřít samotnou.

Tu a tam jí cuklo v těle, jako by jí projel neviditelný proud. „To nic,“ řekla jsem. „Jsem tady.“ Chtěla jsem, aby slyšela můj hlas. Věděla jsem, že nezáleží na tom, co říkám, ale že vůbec něco říkám. Že jí dávám na vědomí, že jsem tu s ní.

Zkusila promluvit. „On…“ Zadrhla se a pak znovu otevřela ústa a zašeptala něco nesrozumitelného. Ale byla odhodlaná dostat ta slova ven. „Já vám nerozumím,“ řekla jsem a naklonila jsem se k ní, abych ji lépe slyšela. „Co mi to chcete říct?“ Podívala se mi do očí, stiskla mi ruku, zhluboka se nadechla, jako se nadechuje člověk, který se chystá potopit pod hladinu. „Udělal to on. Musíte to někomu říct.“ „Kdo on?“ řekla jsem. „Co udělal?“ „Prosím,“ řekla a jejím tělem otřásl poslední výdech. Žila jen tak dlouho, aby stihla předat svůj vzkaz. Jenže já jsem naprosto neměla ponětí, co znamenal.

21

KAPITOLA 4

K

dyž na místo přijely první záchranářské týmy v ochranných přilbách a reflexních vestách, uvolňovala jsem ohořelé oblečení dívky s popáleninami třetího stupně, abych zamezila dalšímu poškození od otoků.

Pokožku na rukou měla voskovitou, rudou a pokrytou puchýři „Potřebujeme tu gázu a chladivé obvazy,“ zakřičela jsem a zamávala rukama, abych upoutala pozornost. Venku železničáři vyváděli cestující na násep. Přeživší ve vlaku, kteří se mohli pohybovat, si vzájemně pomáhali při přelézání sedadel a ven z vagonu vyraženými okny. Několik metrů ode mě se muž v obleku zšedivělém prachem snažil vyrazit dveře železnou tyčí – zábradlím utrženým při nárazu. „Jestli můžete chodit, pojďte sem,“ volal záchranář, který svítil baterkou do vagonu.

Lidé k němu klopýtali přes ohořelé trosky. Někteří se opírali o stěnu, jiní podpírali jeden druhého. Záchranář natáhl ruku a pomáhal jim z vagonu. Jeden po druhém seskakovali a zmámeně se vydávali podél trati na druhou stranu, kde další záchranáři rozdávali deky a kávu. „Nenecháte mě tu, že ne?“ ozval se z všeobecné paniky dívčí hlas. „Nenechám tě tu. Zkus se uklidnit. Z toho se dostaneš.“ „Nikdo se z toho nedostane!“ zaječela postarší žena uvězněná v sedadle pod kusem něčeho těžkého. „Všichni umřeme!“ „Nikdo neumře.“ Vpravila jsem do hlasu tolik autority, kolik jsem jen dokázala. A taky podráždění. Hysterie tu nikomu nepomůže. „Měla byste se dostat z vlaku,“ řekl mi jeden záchranář, který u dívky zkoumal případné poškození plic. Ukázal hlavou na řeznou ránu v mém obličeji. „Běžte si to nechat prohlédnout.“ 22

KREV ZA KREV

„Slíbila jsem, že tu zůstanu. Jak můžu pomoct?“ Pokrčil rameny. „Uklidňujte ji,“ zašeptal. „Mluvte na ni.“ V nezávazném tlachání zrovna nevynikám, stejně jako v komunikaci s dospívajícími dívkami, i když jsem si tím obdobím také prošla. „Tak jakou máš ráda muziku?“ zeptala jsem se.

Připadalo mi to jako bezpečný námět hovoru. „Hlavně klasiku,“ řekla a sykla bolestí. „Piano je můj život. V únoru dělám zkoušky na Julliard.“ „To musíš být hodně talentovaná.“ Odvrátila jsem od ní pohled, abych jí svým výrazem neprozradila, co ještě netušila. „Co dál?“ zeptala jsem se záchranáře, když ji nakládal na provizorní nosítka.

Třásly se mi ruce. Byla jsem vyčerpaná, ale bolest v noze začínala ustupovat natolik, že už jsem se na ni dokázala postavit, takže jsem mohla být užitečná. „Musíme vyčistit cestu, abychom dostali zraněné ven.“ „Rozumím,“ řekla jsem a vyhrnula si rukávy.

Až venku u těžce poškozeného vlaku, z něhož stoupal štiplavý, patnáct metrů vysoký oblak kouře, na mě dolehl celý rozsah toho neštěstí.

Jak se to stalo? Jak se mohla každodenní cesta proměnit v apokalyptickou noční můru? Jak jsem mohla přejít od myšlenek, jestli se už dneska konečně zvednu z pohovky, k myšlenkám, jestli neskončím jako maso v konzervě?

Ve své profesi jsem viděla spoustu těl v pytlích, ale tohle bylo jiné.

A taky mě to poznamenalo. Když se vagon naplnil kouřem, mlha, v níž jsem žila posledních několik týdnů, se zvedla. Při pomáhání lidem ve vlaku jsem si uvědomila, co umím nejlíp. Když hoří domy, neutíkám.

Vrhám se rovnou do plamenů.

Rozhlédla jsem se a viděla, že nejsem jediná. Muži a ženy, kteří se předtím strkali, aby se dostali do vlaku, teď usilovně pomáhali úplně cizím lidem.

23

VICTORIA SELMANOVÁ

Dopravní špička může probouzet v lidech to nejhorší, ale tragédie odhaluje to nejlepší.

Jednotlivé příběhy se vyjevily později. Hrdinské činy, vzájemná pomoc úplně cizích lidí. Muž vytáhl dívku z hromady trosek, přestože byl sám vážně zraněný. Další, který unikl ze svého vagonu, jen aby v havarovaném vagonu před ním pomáhal těm, kteří tam přežili.

A pak jsem zaznamenala prosté projevy lidskosti. Kluk v kapuci dal napít staré paní s rozříznutou čelistí ze své lahve vody. Žena podpírala kulhajícího muže na cestě podél kolejí. Chování, které vás přiměje k zamyšlení, jestli svět přece jen není tak zkažený, jak jste si mysleli. A do toho se mi neustále vtírala neodbytná otázka.

Kdo byla ta katolička? A co se mi to pokoušela sdělit?

24

KAPITOLA 5

Z

křížila jsem ruce na prsou, zastrčila dlaně do podpaží a zachumlala jsem se do saka. Pot mě chladil na zádech. Vzduch byl chladný. Začínalo mrholit. V dálce jsem slyšela vytí sirén a všude zvonily mobily.

Zpráva o neštěstí už se roznesla. Příbuzní a přátelé sháněli své milované.

Kabelku jsem ztratila ve vlaku, ale mobil jsem stále měla v kapse.

Instinktivně jsem navolila Duncanovo jméno. V telefonu to cvaklo. „Tato linka už není v provozu.“ Roztřásla se mi ruka. Telefon mi proklouzl mezi prsty. „Tak co, holčičko, jste v pořádku?“ řekla postarší černá žena s huňatými šedými vlasy a hlubokou řeznou ranou nad okem – další přeživší.

Sebrala ze země můj telefon a jednou rukou si mě přitáhla k sobě.

Z lidského dotyku se mi sevřelo hrdlo.

Bylo to hloupé, ale jsem už prostě taková, že každé ráno sáhnu na vedlejší postel, i když manžel je mrtvý déle, než jsme byli svoji. A přesně takhle mě pokaždé zaskočí, když sáhnu na to chladné místo, kde by měl být. I po takové době stále očekávám, že tam bude, stejně jako jsem teď čekala, že zdvihne telefon.

Jeho smrt mi proměnila život v prázdnou rokli, kde je jen prach a kamení. Ten, kdo řekl „Je lepší milovat a utrpět ztrátu než vůbec nikdy nemilovat“, mluvil nesmysly. Neuplyne ani vteřina, kdy bych necítila chladnou prázdnotu jeho nepřítomnosti.

Kéž bych věděla, jak na tebe zapomenout, Duncane. Raději jsem tě vůbec neměla potkat, než být sama v téhle propasti. „To je ono, už vás držím,“ řekla žena s huňatými vlasy a tiskla si mou tvář ke své; teplo jejího těla mi připomínalo něco z jiného života.

25

VICTORIA SELMANOVÁ

„V základní škole zřídili provizorní třídicí centrum. Je to tamhle.

Pojďte, půjdeme spolu.“ „To je v pořádku. Nic mi není.“ Natočila si mě, vzala mě za předloktí a shlédla ke mně. Nebyla vysoká, ale vyšší než já – jako většina lidí. Vypadala jako výcvikový seržant a podobně i mluvila. „Ale mně se moc nelíbíte. Ta řezná rána na tváři je hrozná. Budete potřebovat šití.“ Tolik povyku kvůli troše krve! V poušti jsme si to ošetřovali sami.

Vteřinové lepidlo zacelilo ránu stejně jako šití. Všichni jsme nosili v batůžcích vteřinové lepidlo UHU. V terénu se člověk naučil vystačit si s tím, co měl.

Je to už nějaký čas, kdy se jednomu z kolegů při výcviku podařilo nechat se střelit do nohy. Z nějakého důvodu s sebou neměl lékárničku a v batůžku neměl ani tlakový obvaz, ale měl aspoň náhradní čisté ponožky.

Rozbalila jsem je, složila a přitiskla mu je k ráně, utrhla si rukáv a polštářek zajistila. Nejsem medička, ale pomohlo to.

Uvažovala jsem, že to té ženě, která mi pomáhá, řeknu, ale neměla jsem energii na vyprávění příběhu. A upřímně to za to úsilí ani nestálo. „Jděte dál,“ řekla jsem místo toho. „Já vás dohoním. Jen si potřebuju nejdřív zavolat.“ Když odcházela, znovu jsem vytáhla telefon. Tentokrát jsem navolila číslo Jacka Wolfea.

26

KAPITOLA 6

J

e sedmého října 07:07. Okamžik dokonalosti. 777. Trojice sedmiček.

Muž, který si říká Raguel, se na okamžik zahledí na čísla na svém digitálním budíku, než se posadí v posteli. Má křečemi ztuhlé nohy z fetální polohy, v níž spí. Rád by se díval na budík déle, ale neodváží se.

Má jen šedesát vteřin, než se čísla změní a bude pozdě. 07:08 nemá smysl, je to zmatečné. 07:07 je jiné. Úžasné.

Znovu nastaví budík, přehodí nohy přes pelest postele a nohama zatápe po pantoflích. Jsou měkké a hnědé a mají plastové podrážky, ne žluté pěnové jako na tom druhém místě.

Jak se sehne a dotkne se prstů u nohou, aby rozproudil krev, v hlavě se mu začnou ozývat hlasy. „Spěchej,“ syčí jako plazící se hadi. „Rychle, rychle, rychle, nebo ji propásneš.“ Tiše odrecituje otčenáš a odejde po špičkách do koupelny. Nemá důvod být potichu nebo chodit po špičkách, ale stejně to dělá. Zvyk je železná košile. Vymočí se a otočí kohoutkem. Pod ledovou vodou mu zrudnou ruce. Nemá čas nechat vodu odtéct.

Za deset minut musí být připravený k odjezdu – v 07:17 – a předtím má ještě spoustu práce.

Podrží ruce pod proudem vody. Počítá do sedmi. Obrátí ruce. Počítá do sedmi. Znovu a znovu, dokud si každou stranu neomyl sedmkrát po sedmi vteřinách. Je důležité dělat věci správně. Jinak se všechno zhatí.

Vrací se do ložnice. Už nějakou dobu tady žije, ale soukromí mu stále připadá jako přepych, něco, co je třeba si hýčkat. „Za všech okolností buďte vděční, neboť to je Boží vůle,“ řekne nahlas a pokřižuje se.

27

VICTORIA SELMANOVÁ

Šepotavé hlasy souhlasně zamumlají. „Ano. Dobře. Výborně.“ Tajemná postava ukrývající se v rohu se zavrtí.

07:11. Tik tak. Raguel musí spěchat. Ustele si, přetáhne přes přikrývky přehoz a urovná jej tak, aby přečníval na všech stranách stejně.

07:13. Zbývají čtyři minuty. Ale čtyři a tři je sedm. To zvládne. „S Boží pomocí,“ řekl rychle, když hlasy nabydou na kritičnosti.

Za neustálého počítání si svléká pruhované kalhoty od pyžama a skládá je na polštář. Pak si stahuje nátělník a pečlivě jej skládá, než ho položí na kalhoty od pyžama. Stále počítá a obléká si slipy, bílé ponožky, tmavomodré plátěné kalhoty, košili a kravatu. Nikdy nezačne s oblékáním dalšího kusu dřív, než se dopočítá k posvátnému číslu.

Dívá se do zrcadla a je potěšen svým zjevem. Většina ostatních kravatu nenosí, ale on si potrpí na eleganci. Způsoby dělají muže, říkávala jeho matka. Oblečení vzbuzuje úctu.

Dává fikusu na okenní římse sedm krátkých doušků z konvičky, sedmkrát opatrně ukusuje banán a sedmkrát si vyčistí zuby; přejede je kartáčkem, vypláchne ústa, vyplivne a zopakuje to. Celou dobu nespouští oči z hodin.

07:17. Dokázal to. Do dnešního dne vykročil správně.

Bůh bude potěšen, stejně jako když mu Raguel vzal telefon po prvním zazvonění a za svitu rudého měsíce si vyslechl šeptem vyslovené svoje jméno.

Raguel. Seděl u vody a na svých dlouhých prstech klavíristy počítal písmena a myslel na šifru, již ho naučila matka, když byl malý. Každé písmeno má v abecedě svou numerickou pozici, A=1, B=2 a tak dále, řekla mu tehdy.

Ale písmena ve jménu „Raguel“ dávala součet šedesát čtyři. To nemá se sedmi nic společného.

To nemůže být správně, pomyslel si a zaťal si nehty do kůže. Bolestivě. Musí se zarýt hlouběji, jestli chce najít odpověď. Šedesát čtyři. Šest a čtyři. Šest krát čtyři je dvacet čtyři. Dvacet čtyři kněží sloužilo v chrámu krále Davida.

28