0040242

strepy zivota_01 a 03.qxp_Sestava 1 21.05.19 11:06 Stránka 2

STŘEPY ŽIVOTA Z Osvětimi se neodchází

Steve Ross

spolupráce: Glenn Frank a Brian Wallace

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 4

Steve Ross with Glenn Frank and Brian Wallace FROM BROKEN GLASS Copyright © 2018 by Steve Ross, Glenn Frank and Brian Wallace.

This edition published by arrangement with Hachette Books, New York, NY, USA. All rights reserved.

Translation © 2019 by Anna Štorkánová ISBN 978-80-7617-460-3

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 5

Mé matce Basii

stล epy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Strรกnka 6

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 7

předmluva

Předmluva

S

zmulek Rozental přijel v roce 1949 do Bostonu jako malý chlapec, sirotek a uprchlík. V té době měl tuberkulózu, nejmírnější z ran, jež utrpěl během svého pobytu v nacistických táborech smrti. Prošel si hrůzami, které by neměl zažít žádný člověk a už vůbec ne dítě.

V Bostonu se proměnil z nemocného přeživšího ve všestranného amerického hrdinu.

Stevův příběh je svědectvím o svobodě a volnosti, jež až příliš mnoho z nás bere jako samozřejmost. Steve pochopil, co Amerika znamená dávno předtím, než vstoupil na její půdu, když si schoval americkou vlaječku, kterou mu dal jeden americký voják v Evropě. Radoval se z možnosti vychovávat tu děti, aniž by poznaly strach a bídu.

Získal diplom z psychologie, aby mohl pomáhat jiným, kteří trpí. Věnoval valnou část svého života starání se o druhé. Chtěl však něco víc, něco naprosto esenciálního pro přežití jeho vlastního ducha a na památku jeho i mnoha dalších rodin – pro Američany a zvláště pro Bostoňany –, co bude ztělesňovat a připomínat tu neskutečnou pohromu nazývanou šoa (holokaust). Žádal, abychom nikdy nezapomněli na tu nenávist, ale ani na sílu naděje. Byl si vědom, že tyto fundamentální principy by mohl vyjadřovat vhodný památník.

A tehdy jsem do Stevova příběhu vstoupil já.

7

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 8

Steve RoSS

Znal jsem Steva z dob, kdy jsme oba pracovali jako poradci pro mládež v Jižním Bostonu a Dorchesteru. Steve byl oblíbenou postavou mezi dětmi, kterým radil. Když jsem v roce 1983 poprvé kandidoval na starostu, několik „Stevových dětí“ bylo se mnou. Sdílely mou filozofii, že vláda by měla sloužit všem a především těm, kdo tvrdě pracují, aby uživili rodinu, a žijí od výplaty k výplatě. Věřily ve „stavění mostů“, jak jsme o to usilovali my se Stevem, mezi rozdílnými čtvrtěmi a dlouhodobě trpícími komunitami.

Když za mnou Steve přišel se svou vizí památníku holokaustu, už byl pro naši městskou správu hrdinou. Jakmile se objevil na radnici, lidé mu podávali ruce a objímali ho. On sám se však stále považoval jen za Szmulka Rozentala z polské Lodže, chlapce ze štetlu (menší město se silnou židovskou populací), který přišel do starostovy kanceláře s čapkou v ruce.

Toho rána jsme mluvili o minulosti i budoucnosti, zatímco jsme se z okna dívali na historické Dock Square. Teprve se muselo rozhodnout, jakou podobu bude ten památník mít. Nicméně nám bylo oběma okamžitě jasné, kde by měl vyrůst. Když jsem řekl, že souhlasím, aby stál v areálu mezi Union a Congress Street, kde by působil stejně dramaticky jako historie, kterou ctí, Stevovy oči se rozzářily. Představoval si, jak se bude památník vypínat v těsném sousedství bostonských symbolů svobody a sociální spravedlnosti.

Z kanceláře starosty jsme viděli Faneuil Hall, jejíž místnost v druhém patře se navždy zapsala do dějin jako „kolébka svobody“. Peter Faneuil, uprchlík stejně jako Steve, věnoval městu budovu, kde abolicionisté zapálili rozbušku, která roznítila boj za ukončení otroctví. O sto let později, v říjnu 1963, zde John F. Kennedy, pronesl v před-

8

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 9

předmluva

večer voleb svou řeč, v níž přísahal, že bude „zastáncem starých lidí, dětí i hendikepovaných a přítelem všech, kteří byli opomíjeni, všech, kdo potřebují pomocnou ruku, a všech, kdo potřebují dobrého souseda“.

Před touto síní stojí socha Samuela Adamse, jenž vypadá, jako by byl připravený znovu vytáhnout do boje za svobodu a rovnost. Adams napsal a pronesl tisíce slov na podporu těchto práv člověka, ale žádné nebylo tak silné jako jeho prostá odpověď, když byl jeho rodině nabízen „dar“ v podobě ženy držené v otroctví. „V mém domě nemohou žít otroci. Pokud sem přijde, musí být volná.“ Nedaleko od pana Adamse sedí James Michael Curley oblečený ve svém typickém třídílném obleku. Za svého života často svůj oblek korunoval dokonale vytvarovaným homburgem. Přesto nevyrůstal v přepychu, ale v naprosté bídě. Jeho otec i matka unikli strádání v Irsku a přestěhovali se do Bostonu. Oba rodiče byli uprchlíci a přežili plavbu na „plovoucích rakvích“, aby začali nový život v Bostonu jako Steve Ross. Jim Curley to městu oplatil jako náš „starosta chudých“. Postavil veřejné školy a zdravotní střediska, veřejné pláže a lázně. Dál za památníkem leží místo, kde se černoch a Ir stali prvními oběťmi v našem boji za nezávislost. Oba zabili angličtí vojáci před Old State House během tzv. Bostonského masakru.

Toho rána jsem řekl, že památník holokaustu se musí nacházet ve společnosti těchto historických milníků.

A tam teď také stojí, především díky Stevu Rossovi. Těch šest věží, které se tyčí na památku holokaustu, a tato skvělá kniha, jež je prosycená Stevovým morálním hlasem, dokazují, že zbytek už je historie.

Ray Flynn, bývalý starosta Bostonu a velvyslanec USA ve Vatikánu

9

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 10

Úvod

C

esta z Varšavy do Kraśniku se ztrácela pod příkrovem mlhy. Podél se táhly míle lesů tvořených stožárovitými opadavými stromy, které splývaly s šedou zimní oblohou. Místy se v krajině objevila menší zemědělská usedlost.

Ten den byla zima a padal mokrý sníh. Bylo to 71 let po holokaustu. Měl jsem zrovna narozeniny, ale nemyslel jsem na oslavu, protože jsem byl myšlenkami jinde. Představoval jsem si, jaký chlad musel pociťovat můj otec, Steve Ross, jenž přežil několik takových zim jen v lehkém oblečení. V těchto lesích se pokoušel ukrýt, ale nakonec ho nacisté zajali a poslali do deseti koncentračních táborů, kde zůstal až do osvobození Dachau 29. dubna 1945.

Vyrazil jsem do Kraśniku zjistit něco víc o posledních dnech vyvražděné rodiny mého otce – mých prarodičů, tet, strýců, bratranců a sestřenic. Když nacisté dorazili v září 1939 do Lodže, můj otec, kterému tehdy bylo osm let, a jeho rodina uprchli se vším, co dokázali pobrat. Vydali se na východ, směrem k ruské hranici, ale chytili je v Kraśniku, městečku poblíž Lublinu.

Když jsem se vypravil po stopách svého otce, řídil jsem se jeho rukopisem, který dal pečlivě dohromady tým jeho oddaných přátel a spolupracovníků. Jeho životní příběh,

10

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 11

Úvod

jenž je předmětem této knihy, vedl mé kroky, zatímco jsem se snažil odhalit minulost mé rodiny, abych tak lépe pochopil svou vlastní.

Když jsem dorazil do malého archivu, obdržel jsem vysoký stoh zaprášených knih, na jejichž linkovaných stránkách se nacházely sotva čitelné, ručně psané poznámky, za ta léta už značně vybledlé.

Několik hodin jsme my tři – já, moje snoubenka Karolina a náš průvodce Krysztof – procházeli tyto knihy a jedli přitom housky od snídaně, které jsme si zabalili do tašky. Jak jsem listoval těmi křehkými stránkami, najednou jsem narazil na několik řádků se jménem Rozental, což bylo příjmení mého otce, než ho američtí imigrační úředníci změnili na Rosse. Když jsem pátral v záznamech o své rodině, ve sloupci s adresou bydliště byla napsána písmena ND, což je zkratka polského nie dotyczy, tedy „neplatné“. Tehdy jsem pochopil, že to je vše, co po mé rodině zbylo.

Zalila mě záplava emocí a nedokázal jsem se ubránit slzám, zatímco mě Karolina objímala a snažila se mě utěšit.

Nešlo o to, že bych věřil, že mí příbuzní nějakým zázrakem přežili. Spíš mě zasáhlo to neosobní zdokumentování jejich vraždy. Uvědomil jsem si, že tato stránka je to jediné, co mohu považovat za poslední místo jejich odpočinku, kde bych mohl truchlit.

Ten den jsem se dozvěděl ještě něco dalšího, co mi dodalo kapku naděje uprostřed moře beznaděje. V posledních dnech před likvidací ghetta v Kraśniku, když byli zbývající Židé posláni do koncentračních táborů, moje babička vycítila, že se blíží konec. Učinila zvláštní rozhodnutí a vzdala se svého nejmladšího dítěte – mého otce – v naději, že by mohl přežít.

Požádala neznámou rodinu, aby k sobě mladého

11

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 12

Steve RoSS

Szmulka vzali. Neochotně jí vyhověli, přestože byly známy případy, kdy byli lidé odsouzeni k smrti za to, že u sebe přechovávali Židy.

Díky tomuto rozhodnutí jedna selská rodina zachránila mému otci život. Během těch několika měsíců, kdy u nich přebýval, se vyhnul osudu, který potkal mé prarodiče, tety, strýce, bratrance a sestřenice. Přestože zažil nepředstavitelnou krutost, hladovění a mučení, přežil, stejně jako jeho starší bratr, jehož znám coby svého strýce Harryho.

A tak mé pátrání začalo znovu. Tentokrát jsem nebádal po své rodině, ale po těch cizích lidech, kteří zachránili život mému otci. Dozvěděl jsem se, že to byla rodina Sadowských. V době, kdy tato kniha vyšla, náš průvodce Krysztof aktivně prohledával archivní záznamy veřejných škol, aby našel potomky této rodiny. Chtěl bych jim říct, že když přijali mého otce do svého domova, pomohli mu přežít. Díky tomu dnes žije i naše rodina – já, moje sestra Julie a její syn Joseph.

Můj otec hledal ještě jednoho člověka. Celý jeho život mu byl největším vzorem. Přestože toho muže potkal jen krátce, ten okamžik znovu oživil jeho touhu žít.

Byl to velitel jednoho amerického tanku, který osvobodil Dachau. Když tam tak mladý Szmulek Rozental stál, seskočil z tanku, popadl ho kolem ramen a pronesl k němu první vlídná slova, jež můj otec za těch posledních pět hořkých let slyšel. Objal ho a dal mu najíst.

Můj otec o tom mluvil v televizním pořadu Unsolved Mysteries, když se toho vojáka snažil vypátrat. „Působil tak tvrdě a drsně, a přesto mě dokázal obejmout. Tehdy pro mě nikdo jiný nic takového neudělal,“ řekl můj otec. „Kdybych toho vojáka našel, řekl bych mu, že je součástí mého života. Stal by se součástí mé rodiny. Chtěl

12

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 13

Úvod

bych mu říct, co pro mě udělal… Vzal jsem si z něj příklad a naučil se díky němu milovat lidi.“ Můj otec po něm pátral celý svůj život. A pořád s sebou nosil americkou vlaječku se čtyřiceti osmi hvězdami, kterou mu ten voják dal. Ta vlaječka, pár dalších detailů, jež si vybavuje, a jeho neúnavná touha po shledání se svým osvoboditelem jsou součástí životního příběhu mého otce, který vypráví v této knize.

Tento příběh samozřejmě zahrnuje jeho neuvěřitelné přežití Hitlerových táborů smrti včetně jeho útěku z Osvětimi. Zahrnuje i jeho život po příjezdu do Spojených států a jeho snahu věnovat každou minutu svého života odvděčení se této zemi, jež ho vysvobodila z té pekelné jámy.

Oplácel tu laskavost jako sociální pracovník v ulicích Bostonu: staral se o rizikovou mládež a ujišťoval se, že chodí do školy a později na univerzitu. S neúnavným úsilím pomáhal tisícům dětí. Napravováním rozbitých životů jiných lidí svým způsobem pomáhal napravit ten svůj.

Později se z mnohých dětí, jimž pomohl a s nimiž pracoval, stali úspěšní obchodní lídři, právníci a zákonodárci.

Společně s pomocí bostonského starosty Raye Flynna si mohl splnit svůj sen o vybudování památníku pro ty, kteří zahynuli. Místa, kde by mohl on i my ostatní truchlit nad rodinami, o něž jsme přišli. Nyní stojí Památník holokaustu Nové Anglie na prominentním místě na bostonské Freedom Trail a ročně ho navštíví miliony lidí.

V roce 2017 se památníku dostalo velmi nešťastného označení – oběť antisemitismu. Dvaadvacet let byla tato téměř celoskleněná stavba zářivým pomníkem uctívajícím památku lidí a hodnot vyznávaných komunitou, v níž se nachází. Ale jen pár dní poté, co bílí extremisté vpochodovali do Charlottesville ve Virginii, skandovali slogany „Nenahradíte nás“ nebo „Židi nás nenahradí“ a nechávali

13

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 14

Steve RoSS

za sebou raněné, a dokonce i mrtvé, jeden z panelů uprostřed noci poškodili vandalové. To léto už to byl druhý případ, kdy někdo zničil panel památníku. Tento vandalismus – spolu se zprávami o pravicových aktivistech, kteří v Bostonu chystají podobné shromáždění, jež v Charlottesville skončilo oběťmi na životech – vyvolal protiprotestní akci. Následující víkend se padesát tisíc lidí vydalo do centra Bostonu, aby se postavilo proti této nenávisti. Na novém odhalení památníku jsme s otcem poslouchali řečníky, kteří se odkazovali na tzv. Křišťálovou noc (Kristallnacht) – krvavý pogrom, jenž světu odhalil skutečný záměr Hitlerových plánů s židovskými obyvateli. Všem přítomným to připomnělo, že i my jsme teď byli nuceni budovat nové základy ze střepů. Přesto jsme nedopustili, abychom museli znovu odhalit, jak snadno může společnost sklouznout k násilí. Jak napsal německý židovský básník Heinrich Heine v roce 1820: „Tam, kde pálí knihy, budou nakonec pálit i lidi.“ Nepotřebovali jsme, aby nám někdo připomínal, že totéž se dá říct o místech, kde se toleruje ničení našich pokladů.

Skutečnost, že památník holokaustu byl znesvěcen hned dvakrát, zatímco tato kniha vznikala, jenom upevnilo mé přesvědčení, že lidé po celém světě by měli znát tento příběh. Nejen proto, aby se dozvěděli více o této temné kapitole v historii lidstva, ale také abychom mohli společně pracovat na vytvoření světa, v němž se taková zvěrstva jako holokaust už nikdy nebudou opakovat. Doufám rovněž, že čtenáři této knihy objeví, jak každý, byť sebemenší, laskavý, odvážný a odbojný čin může přinést naději a obrodu příštím generacím.

Michael Ross

14

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 15

KaPitola

1

Střepy života

l

idé pořád opakují jednu frázi: „Nikdy nezapomeňte.“ Říkají to v synagoze i v kostele, když mluví o krutosti ve světě. Říkají to, kdykoli zemře nějaký přeživší z holokaustu, během vzpomínkových akcí po celé zemi. „Nikdy nezapomeňte.“ Slavní lidé vytvořili základy pro to, abychom nikdy nezapomněli. Některé koncentrační tábory byly dokonce zachovány, aby všem připomínaly, co se tam dělo.

Když se nad těmi slovy zamyslím, občas mě to mate.

Vím, že se tím myslí to, aby naši synové, dcery a vnoučata nezapomněli tuto pravdu. A aby ti u moci chápali, že nesmíme dovolit, aby se to někdy opakovalo. Vím, že ta fráze znamená, že chceme, aby budoucí generace po celém světě odolávaly těm nenávistným silám. Aby se stavěly proti ponižování a nedopustily, aby se nějaká skupina lidí obviňovala ze všeho špatného, co se děje ve světě, a stala se předmětem vyhlazování. To všechno vím a také si to přeji.

Někdy si však říkám, že bych udělal všechno pro to, abych mohl zapomenout.

Chci zapomenout tak moc, až je mi z toho do pláče.

Přál bych si, abych se mohl alespoň na jediný den, jedinou hodinu nebo jediný okamžik zbavit všech těch vzpomínek. Přál bych si nevědět o tom, že se mi kdy něco z toho

15

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 16

Steve RoSS

stalo. Přál bych si to všechno vymazat a zažít pár chvil drahocenného klidu. Ta omílaná fráze „Nikdy nezapomeňte“ mi někdy zní spíš jako prokletí. Uvnitř vím, že je to sobecké. Vím, že ostatní trpěli stejně nebo i víc než já. Vím, že mnoho lidí to nepřežilo. Teď je mi 87 let a stále toužím dospět do okamžiku, kdy bych dokázal zapomenout na ty, které jsem ztratil.

Jmenuji se Steve Ross, i když to není moje pravé jméno.

Narodil jsem se jako Szmulek Rozental. Můj život začal v polské Lodži roku 1931.

16

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 17

KaPitola

2

Problémy ve světě Lodž, Polsko Léto 1939

K

dyž je vám osm, neuvědomujete si, že svět má problémy. Nechápete, že váš život by se mohl během okamžiku změnit. Nečekáte, že by se mohlo stát něco zlého. Mně bylo osm v roce 1939.

To léto se mi nezdálo být jiné než všechna léta před ním. V červenci a srpnu bylo teplo a sucho, naše ulice Kammiena byla prašná a ulepená a slunce nad naším domem vycházelo časně a zapadalo pozdě. Koně s povozy jezdili se známým a pravidelným klapáním po vyprahlých dlažebních kostkách a vozili jídlo a zboží z jednoho místa na druhé. Polští vojáci také často jezdili nebo chodili kolem našeho dvorku. Někteří vypadali přísně, ale jiní se ve skupinách smáli a pošťuchovali se. Jakmile moje babička a matka slyšely, jak se venku baví vojáci, okamžitě všeho nechaly. Měly nervózně stažený obličej a já se podivoval, co je tak vyděsilo. „Neboj, babi,“ zavolal jsem na babičku, když jsem vyběhl ven, abych se podíval, kam ti vojáci jdou. Doufal jsem, že se s nimi spřátelím, aby si moje rodina nedělala takové starosti. „Szmulku, okamžitě se vrať,“ křičela na mě matka. „Nejsou to hodní lidé.“

17

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 18

Steve RoSS

Náš byt se nacházel v posledním poschodí třípatrového domu s dřevěnými schody, které skřípaly a vrzaly při každém kroku. Aby na mě paní Tzilcicová nekřičela, snažil jsem se našlapovat co nejopatrněji, ale stejně to nebylo příliš platné. Doufal jsem, že ostatní matky a babičky v domě všeho nenechají, aby mě šly vyplísnit za to, že dělám hluk. „Nemůžeme v noci spát kvůli vám nahoře,“ křičela na mě paní Tzilcicová. „Bydlí vás tam moc pohromadě a všichni chrápete a chodíte sem a tam. Dokonce i babička Jietta si na vás stěžuje.“ Byl jsem si docela jistý, že babička Jietta si nestěžovala. V létě i v zimě neuplynul jediný den, aby se neuvelebila v okně a nesledovala mě a moje kamarády, jak si hrajeme na dvorku. Ten její úsměv na tváři jsme viděli i o tři patra níž. Vždycky jsme jí zamávali a ona nám zamávala zpátky. „Paní Tzilcicová říkala, že děláme v noci moc velký hluk,“ řekl jsem bratru Herzilovi. „Prý kvůli nám babička Jietta nemůže v noci spát.“ „Paní Tzilcicová je fúrie,“ odpověděl mi. „Babička Jietta je hluchá a už jí neslouží nohy. Navíc nás má ráda.“ Můj otec pracoval celý den ve svém řeznictví za rohem, a když jsme skončili výuku v šulu (v jidiš se synagoga nazývá šul, tedy škola), trávil jsem čas s kamarádem Piniou, jehož otec byl místní pekař.

Neuplynul snad jediný den, abychom s Piniou nebyli spolu. Měl kulatý obličej a červené tváře, hnědé vlasy mu na hlavě trčely jako zplihlý klobouk a vepředu mu padaly do očí. Neustále se usmíval a vypadal dychtivě, jako by za obzorem čekalo něco úžasného. A když si někdo troufl nás popichovat nebo nám nadávat, nafoukl se. „Tohle je Szmulek a až vyroste, bude lepší než vy,“ řekl. „Bude z něj někdo.“ Někdy mi říkal „král filozof“. Nevím, kam na ty nápady chodil, ale vždycky jsem se tomu musel

18

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 19

pRoblémy ve Světě

smát – už jen proto, že mi to bylo trapné. Pinia se na mě zakřenil a přitakal, jako by chtěl říct: Jdeme. Řekl jsem jim, jak to bude.

Neměli jsme žádné hračky, tak jsme si celé hodiny házeli s ořechy nebo jsme se vzájemně učili písničky. Pokud se stalo něco tak nezvyklého, jako že kolem s hukotem projel automobil či dokonce náklaďák, honili jsme se za ním, abychom se mohli nadýchat pachu těch podivných nových benzinových motorů a ucítili na jazyku kouř.

Když se nám to podařilo, skákali jsme, smáli se a mhouřili oči štěstím. A pak jsme uhýbali před koni táhnoucími povozy, které vyplašily ty hlučné a rychlé stroje, jež právě projely kolem.

K večeru se otec vrátil domů a za ním se linula pachuť krve. Přišel za mnou na dvorek a dal mi pusu, jeho vousy mě přitom šimraly na tváři. Vousy a kotlety mu začínaly prokvétat stříbrem a jeho oči byly hluboké, vlídné a unavené. „Budu tě líbat, až ti z nosu zbude jen malý knoflík,“ říkával.

Přestože si řezničinou moc nevydělal, v Talmudu našel všechno, aby dokázal zaplnit své srdce. „Studuj,“ promlouval ke mně, „a slovo Boží ti řekne, co máš dělat.“ Studoval dlouho a pilně a pravidelně se i modlil, aby dokázal uživit svou rodinu. „Bůh má pro všechno nějaký důvod,“ tvrdil. Přestože bylo hodně pravdy v tom, co mě učil, tu poslední lekci bylo pro mě nejtěžší se odnaučit.

Byl jsem nejmladší dítě. Rodičům bylo přes čtyřicet, když mě měli. Myslím, že jsem nebyl plánovaný, ale na tom nezáleželo.

Můj starší bratr Herzil měl na starosti elektrické rozvody v synagoze. Vzpomínám si, jak jsem se radoval a usmíval, když jsem ho viděl dokončovat rozvody v budově a rozsvěcet první žárovku, kterou nainstaloval. Bylo to ve-

19

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 20

Steve RoSS

čer před bohoslužbou a svatyně byla prázdná. „To je kouzlo,“ řekl, když se žárovka rozsvítila. A já mu věřil.

Moje sestry Bella a Lonia měly byty kousek od nás.

Každá měla tři děti, a i když už měly vlastní život, moje matka a hlavně babička si o ně často dělaly starosti. „Abe říká, že přijdou Němci a že jsou nebezpeční,“ prohlašovala babička. Opakovala, před čím ji při každé návštěvě pořád dokola varoval náš rodinný přítel. „Před Szmulkem ne,“ žádala moje matka. „Němce probereme později.“

20

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 206

oBSaH

Předmluva Úvod Střepy života Problémy ve světě Život v Americe Sbohem, Lodži Práce pro město Cesta do bezpečí Přítel v Bostonu Statek Strejda Les Vzpomínky a únik Snění o domově Muž, který ztratil směr Práce a smrt Intervence Sebezáchova Pinia Odkrývání minulosti Herzil Ztráta naděje Srdeční problémy Vysvobození z Budzyně

7 10 15 17 21 25 36 40 56 61 69 74 83 87 98 101 104 107 119 124 126 135 139 142

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 207

Radom Ať je to sebehorší Čest pracovat Vlak do Osvětimi Jak jsem se dozvěděl o Robertu Hallovi Tetování Imatrikulace Pád impéria Mrtví, zmizelí a zapomenutí Krize se školními autobusy Zbraně v dáli Nikdy nezapomeňte Vztyčení památníku Osvobození Poděkování

144 151 154 158 161 167 173 176 178 181 185 188 194 196 203

střepy.qxp_Sestava 1 30.04.19 11:28 Stránka 208

Steve Ross ve spolupráci s Glennem Frankem a Brianem Wallacem

StřePY Života

Z anglického originálu From Broken Glass, vydaného nakladatelstvím Hachette Book Group v New Yorku v roce 2018, přeložila Anna Štorkánová Redigoval Martin Pitro Obálku navrhla Kateřina Stárková Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 208 Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Brána Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 460. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz.