0040236

001-003 Mec a ptacek.qxp_Sestava 1 02.05.19 11:54 Strรกnka 3

Amy Harmonovรก

n s k é J y r a e

m o ř e

země Jeru

Přeložil Ondřej Kronich

The Bird and the Sword Copyright © 2016 Anmy Harmon Map design by Maxime Plase (http://www.maxsmaps.com/) All rights reserved Translation © 2018 by Ondřej Kronich ISBN 978-80-7617-377-4

n s k é J y r a e

m o ř e

země Jeru

Přeložil Ondřej Kronich

The Bird and the Sword Copyright © 2016 Anmy Harmon Map design by Maxime Plase (http://www.maxsmaps.com/) All rights reserved Translation © 2018 by Ondřej Kronich ISBN 978-80-7617-377-4

SLOVNÍČEK VÝSLOVNOSTI

Jeru – Džerů Meshara – Mešara Tiras – Tíras Boojohni – Bů-dža-ní Degn – Dejn Corvyn – Kor-vin Zoltev – Zol-tev Volgar – Vol-gár Kjell – Kel Kilmorda – Kil-mór-da Bin Dar – Bin-dár Drue – Drů Firi – Fírí Bilwick – Bil-vik Enoch – Í-nak Quondoon – Kvon-důn Janda – Džan-da Jyraen – Dže-ra-jen Nivea – Ni-ví-a

Neboť slovo je živé a mocné.

Ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč.

Proniká až na rozhraní duše a ducha kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

SLOVNÍČEK VÝSLOVNOSTI

Jeru – Džerů Meshara – Mešara Tiras – Tíras Boojohni – Bů-dža-ní Degn – Dejn Corvyn – Kor-vin Zoltev – Zol-tev Volgar – Vol-gár Kjell – Kel Kilmorda – Kil-mór-da Bin Dar – Bin-dár Drue – Drů Firi – Fírí Bilwick – Bil-vik Enoch – Í-nak Quondoon – Kvon-důn Janda – Džan-da Jyraen – Dže-ra-jen Nivea – Ni-ví-a

Neboť slovo je živé a mocné.

Ostřejší než jakýkoliv dvousečný meč.

Proniká až na rozhraní duše a ducha kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

PROLOG

Byla tak malá. Jediná věc, která na ní byla veliká, byly její oči, jež zcela vyplňovaly obličej; šedé a chmurné jako mlha na vřesovištích. V pěti letech dorostla velikosti dětí o dva roky mladších, a byla štíhlá způsobem, který mi dělal starosti. Ve skutečnosti nevypadala nijak nezdravě. Popravdě nikdy nebyla nemocná. Ani jednou. Ale byla jemná, téměř křehká, jako malý ptáček. Malé kosti a drobné rysy, špičatá brada a elfí uši. Světle hnědé vlasy, těžké a poddajné, měla jako peří a otíraly se mi o obličej, kdykoliv jsem ji držela u sebe, když zůstanu u této ptačí metafory.

Byla můj malý skřivánek. To označení mi vytanulo na mysli, když jsem na ni spočinula očima, a já to přijala jako dar od Otce všech slov s důvěrou toho, že takto to mělo být. „Co to děláš, Skřivánku?“ Řekla jsem to záměrně ostře, ale moje dcera se nebála ani trochu, ačkoli byla přistižena na místě, kde by být neměla. Bála jsem se, že si propíchne prst na ostrém vřetenu kolovrátku nebo spadne z vysokých, otevřených oken s výhledem do nádvoří. Tohle byl můj zvláštní pokoj a milovala jsem to tady, zejména když byla se mnou. Ale ona mě neuposlechla, když sem vstoupila sama. „Dělám maňásky,“ odpověděla a její nakřáplý hlas byl v komickém kontrastu k její malé postavě. Mezi našpulenými rty vykukoval růžový jazyk, což naznačovalo velkou soustředěnost. Omotala provázek kolem vycpaného kusu látky v ruce 9

PROLOG

Byla tak malá. Jediná věc, která na ní byla veliká, byly její oči, jež zcela vyplňovaly obličej; šedé a chmurné jako mlha na vřesovištích. V pěti letech dorostla velikosti dětí o dva roky mladších, a byla štíhlá způsobem, který mi dělal starosti. Ve skutečnosti nevypadala nijak nezdravě. Popravdě nikdy nebyla nemocná. Ani jednou. Ale byla jemná, téměř křehká, jako malý ptáček. Malé kosti a drobné rysy, špičatá brada a elfí uši. Světle hnědé vlasy, těžké a poddajné, měla jako peří a otíraly se mi o obličej, kdykoliv jsem ji držela u sebe, když zůstanu u této ptačí metafory.

Byla můj malý skřivánek. To označení mi vytanulo na mysli, když jsem na ni spočinula očima, a já to přijala jako dar od Otce všech slov s důvěrou toho, že takto to mělo být. „Co to děláš, Skřivánku?“ Řekla jsem to záměrně ostře, ale moje dcera se nebála ani trochu, ačkoli byla přistižena na místě, kde by být neměla. Bála jsem se, že si propíchne prst na ostrém vřetenu kolovrátku nebo spadne z vysokých, otevřených oken s výhledem do nádvoří. Tohle byl můj zvláštní pokoj a milovala jsem to tady, zejména když byla se mnou. Ale ona mě neuposlechla, když sem vstoupila sama. „Dělám maňásky,“ odpověděla a její nakřáplý hlas byl v komickém kontrastu k její malé postavě. Mezi našpulenými rty vykukoval růžový jazyk, což naznačovalo velkou soustředěnost. Omotala provázek kolem vycpaného kusu látky v ruce 9

a vytvořila hlavu, i když ta byla jaksi deformovaná. Už měla hotové nohy a ruce a další tři dokončení maňásci leželi vedle ní na podlaze. „Skřivánku, víš přece, že tu nemůžeš být sama. Pro tak malé děvče to není bezpečné. A nemůžeš používat slova, když nejsem s tebou,“ vyčítala jsem jí. „Ale ty jsi byla pryč tak dlouho!“ řekla a zvedla ke mně utrápený pohled. „Nedívej se na mě takhle. Pro neposlušnost neexistuje omluva. Nikdy.“ Sklonila hlavu a svěsila ramena. „Mrzí mě to, matko.“ „Slib mi, že si budeš vše pamatovat a poslouchat.“ „Slibuji, že si to budu pamatovat… a poslouchat.“ Čekala jsem a nechala, až se ten slib usadí v nás obou, vyryje se do vzduchu tak, aby byla svými slovy zavázána. „A teď… řekni mi o svých maňáscích.“ „Tenhle rád tančí.“ Ukázala na žmolkovitou panenku vlevo. „A tenhle rád šplhá…“ „Jako jistý malý skřivánek, já vím,“ přerušila jsem ji něžně. „Ano. Jako já. A tenhle miluje skákání.“ Zdvihla nejmenší figurku. „A tenhle ten?“ Ukázala jsem na maňáska, kterého právě dokončila. „Tohle je princ.“ „Vážně?“ „Ano. Maňáskový princ. A umí létat.“ „Bez křídel?“ „Ano. Nepotřebuješ křídla k létání,“ zašveholila a zopakovala tak něco, co jsem jí kdysi řekla. „A co potřebuješ, dcero?“ zeptala jsem se jí zvídavě. „Slova,“ odvětila a její velké, šedé oči se rozzářily. „Pověz,“ zašeptala jsem.

Zvedla nejbližšího maňáska a přitiskla rty k místu, kde by se nacházelo srdce.

10

„Tancuj,“ zašeptal Skřivánek a věřil, že to bude možné. Položila ho na podlahu a společně jsme se dívaly. Malá, hadrová panenka se začala vrtět a zvedat své neuměle tvarované paže a nohy, vyskočila a točila se po místnosti. Tiše jsem se zasmála.

Malý Skřivánek zvedl další. „Skákej,“ naléhala a vtiskla slovo do maňáskových prsou.

Vyskočil jí z ruky a bezhlese odhopkal za taneční panenku.

Zopakovala to a udělila slovo zbylým maňáskům a společně jsme pak fascinovaně pozorovaly, jak se jedna panenka vydrápala po záclonách a Maňáskový princ vyletěl do vzduchu, paže rozpřažené jako hrbolatá křídla, a vrhal se střemhlav dolů jako šťastný pták.

Tleskala svýma ručkama a tančila a skákala se svými novými přáteli. A já tančila s ní. Byli jsme tak rozveselené a tak uchvácené, že jsem neslyšela zvuky bot v chodbě za dveřmi, dokud nebylo téměř pozdě. Byla jsem hloupá – nedbalá. To se mi nepodobalo. „Skřivánku, vezmi ta slova zpátky!“ vykřikla jsem a rozběhla se zamknout dveře.

Skřivánek uchopila tančící panenku a vzala své slovo zpět, jak jsem ji to naučila. „Jucnat,“ řekla a polkla jej zpátky. Hopsající maňásek pelášil kolem jejích nohou a ona ho sebrala ​​a zašeptala: „Jekáks.“ Ozvalo se bušení na dveře a můj služebník Boojohni zvolal naléhavým hlasem: „Paní Mesharo! Král je tady. Pán Corvyn říká, že musíte ihned přijít.“ Chytila jsem šplhajícího maňáska, který lezl po kamenné stěně kousek od těžkých dveří. Hodila jsem ho Skřivánkovi a ta i z něj odejmula slovo. „Kde je ten letec?“ zasyčela jsem a horečnatě jsem po něm pátrala, zírala na vysoké trámy a nahlížela do tmavých štěrbin. Konečně jsem ho koutkem oka zahlédla. Proletěl otevřeným oknem a třepotal se jako kapesník ve vánku. Ale žádný vítr zde nevál. „Paní Mesharo!“ Boojohni byl stejně vyjukaný jako my, ale z velmi odlišného důvodu.

11

a vytvořila hlavu, i když ta byla jaksi deformovaná. Už měla hotové nohy a ruce a další tři dokončení maňásci leželi vedle ní na podlaze. „Skřivánku, víš přece, že tu nemůžeš být sama. Pro tak malé děvče to není bezpečné. A nemůžeš používat slova, když nejsem s tebou,“ vyčítala jsem jí. „Ale ty jsi byla pryč tak dlouho!“ řekla a zvedla ke mně utrápený pohled. „Nedívej se na mě takhle. Pro neposlušnost neexistuje omluva. Nikdy.“ Sklonila hlavu a svěsila ramena. „Mrzí mě to, matko.“ „Slib mi, že si budeš vše pamatovat a poslouchat.“ „Slibuji, že si to budu pamatovat… a poslouchat.“ Čekala jsem a nechala, až se ten slib usadí v nás obou, vyryje se do vzduchu tak, aby byla svými slovy zavázána. „A teď… řekni mi o svých maňáscích.“ „Tenhle rád tančí.“ Ukázala na žmolkovitou panenku vlevo. „A tenhle rád šplhá…“ „Jako jistý malý skřivánek, já vím,“ přerušila jsem ji něžně. „Ano. Jako já. A tenhle miluje skákání.“ Zdvihla nejmenší figurku. „A tenhle ten?“ Ukázala jsem na maňáska, kterého právě dokončila. „Tohle je princ.“ „Vážně?“ „Ano. Maňáskový princ. A umí létat.“ „Bez křídel?“ „Ano. Nepotřebuješ křídla k létání,“ zašveholila a zopakovala tak něco, co jsem jí kdysi řekla. „A co potřebuješ, dcero?“ zeptala jsem se jí zvídavě. „Slova,“ odvětila a její velké, šedé oči se rozzářily. „Pověz,“ zašeptala jsem.

Zvedla nejbližšího maňáska a přitiskla rty k místu, kde by se nacházelo srdce.

10

„Tancuj,“ zašeptal Skřivánek a věřil, že to bude možné. Položila ho na podlahu a společně jsme se dívaly. Malá, hadrová panenka se začala vrtět a zvedat své neuměle tvarované paže a nohy, vyskočila a točila se po místnosti. Tiše jsem se zasmála.

Malý Skřivánek zvedl další. „Skákej,“ naléhala a vtiskla slovo do maňáskových prsou.

Vyskočil jí z ruky a bezhlese odhopkal za taneční panenku.

Zopakovala to a udělila slovo zbylým maňáskům a společně jsme pak fascinovaně pozorovaly, jak se jedna panenka vydrápala po záclonách a Maňáskový princ vyletěl do vzduchu, paže rozpřažené jako hrbolatá křídla, a vrhal se střemhlav dolů jako šťastný pták.

Tleskala svýma ručkama a tančila a skákala se svými novými přáteli. A já tančila s ní. Byli jsme tak rozveselené a tak uchvácené, že jsem neslyšela zvuky bot v chodbě za dveřmi, dokud nebylo téměř pozdě. Byla jsem hloupá – nedbalá. To se mi nepodobalo. „Skřivánku, vezmi ta slova zpátky!“ vykřikla jsem a rozběhla se zamknout dveře.

Skřivánek uchopila tančící panenku a vzala své slovo zpět, jak jsem ji to naučila. „Jucnat,“ řekla a polkla jej zpátky. Hopsající maňásek pelášil kolem jejích nohou a ona ho sebrala ​​a zašeptala: „Jekáks.“ Ozvalo se bušení na dveře a můj služebník Boojohni zvolal naléhavým hlasem: „Paní Mesharo! Král je tady. Pán Corvyn říká, že musíte ihned přijít.“ Chytila jsem šplhajícího maňáska, který lezl po kamenné stěně kousek od těžkých dveří. Hodila jsem ho Skřivánkovi a ta i z něj odejmula slovo. „Kde je ten letec?“ zasyčela jsem a horečnatě jsem po něm pátrala, zírala na vysoké trámy a nahlížela do tmavých štěrbin. Konečně jsem ho koutkem oka zahlédla. Proletěl otevřeným oknem a třepotal se jako kapesník ve vánku. Ale žádný vítr zde nevál. „Paní Mesharo!“ Boojohni byl stejně vyjukaný jako my, ale z velmi odlišného důvodu.

11

„Pojď, Skřivánku. Bude to v pořádku. Je příliš vysoko, než aby ho ostatní spatřili. Drž se za mnou, rozumíš?“ Přikývla a já viděla, že jsem ji vyděsila. K obavám byl důvod. Návštěva krále nebyla nikdy vítaná. Otevřela jsem dveře a zdrženlivě Boojohniho pozdravila. Obrátil se a vykročil pryč s jistotou, že ho budu následovat.

Na širokém nádvoří tvrze bylo shromážděno dvacet jezdců a můj manžel se zrovna ukláněl a poklonkoval, když jsem dorazila se Skřivánkem loudajícím se za mými sukněmi. Na někoho, kdo tak pohrdal králem, políbil můj pán překvapivě rychle královské boty. Strach udělal slabochy z nás všech. „Paní Mesharo!“ zahřímal král a můj manžel se zvedl a otočil se ke mně, ve tváři úlevu. Hluboce jsem se uklonila, jak si situace žádala, a Skřivánek napodobila můj pozdrav a upoutala králův pohled. „Copak to tu máme? Vaše dcera, Mesharo?“ Jednou jsem kývla, ale nesdělila její jméno. Jména měla moc a já jsem nechtěla, aby ji on získal. Byla doba, kdy jsem zvažovala, že se budu ucházet o královu přízeň – byla jsem vnučka pána Enocha, a tudíž šlechtického původu, a táhlo mě to k pohlednému králi Zoltevovi z Degnu. To bylo před tím, než jsem ho viděla, jak usekl ruce staré ženy, která byla přistižena, jak přetváří pšenici do dlouhých zlatých prutů. Poprosila jsem otce, aby mi místo toho sjednal manželství s pánem Corvynem. Corvyn byl slabý, ale nebyl zlý, ačkoli jsem přemýšlela, zda slabost není stejně nebezpečná. Slabí dovolovali zlu vzkvétat. „Žádné syny, Corvyne?“ zeptal se mírně král.

Můj manžel v hanbě zavrtěl hlavou, jako by byl tou skutečností uveden do rozpaků, a já ucítila záblesk zuřivosti. „Ukazuji svému synovi jeho království. Všechno toto bude jednoho dne jeho.“ Král Zoltev naznačil tvrz, hory, dokonce i lidi, kteří před ním klečeli v poctě, jako kdyby vlastnil samotnou oblohu nad našimi hlavami a vzduch, který jsme dýchali. „Princi Tirasi, dovol, ať tě vidí tvůj lid.“ Král se otočil v sedle a pokynul synovi, ať přistoupí.

12

Královská stráž se rozdělila a uvolnila cestu chlapci na obrovském černém hřebci, aby mohl dojít k otcovu boku. Chlapec byl vytáhlý a štíhlý, samý loket a ramena a kolena a nohy, v období nejrychlejšího růstu. Vlasy a oči měl tmavé, téměř černé jako kůň pod ním, a jeho kůže byla stejně teplá jako Přetvůrcovo zlato. Jeho matka, zesnulá královna, nepocházela z Jeru, nýbrž z jižní země známé pro temnější pleť tamních obyvatel a jejich dovednost s mečem. Jel na koni pohodlně, ale ve volném kruhu jej obklopovali bojovníci, jako by ho chránili. Na prsou neměl královský erb a jeho válečný oř se pyšnil přehozem z jednolité zeleně, jako měl každý člen stráže, ale to mohlo být pro jeho bezpečnost. Být synem neoblíbeného krále – nebo i oblíbeného, když na to přišlo – z vás dělalo cíl pro únosy a mstu.

Znovu jsem se hluboce uklonila a Skřivánek se kolem mě vyřítila a zvedla ruku, aby si mohla sáhnout na princova koně, nebojácně jako vždycky. Vypadala vedle toho obrovského zvířete jako dětská víla a princ sklouzl ze sedla a napřáhl k ní ruku v pozdravu, přičemž ji představil svému koni. Skřivánek se radostně zachichotala, vsunula drobnou ruku do jeho, a on se usmál, když jej políbila na klouby prstů. Měla jsem za to, že jsem zaslechla její šepot, když se ústy dotkla jeho kůže, a vykročila jsem vpřed, abych ji odtáhla pryč v náhlé obavě, že mu předala jeden ze svých zdánlivě nevinných darů. Ale nikdo se na ni nebo prince nedíval.

Ze zástupu se ozvalo zalapání po dechu a já zvedla oči k třepotajícímu se bílému maňáskovi ve vzduchu. Po jeden úder srdce bylo ticho, jak člověk i zvíře sledovali hloupé stvoření, kterak plachtí a střemhlav se snáší jako nějaká podivně tvarovaná holubice. Stejně jako dítě přitahované k matčině sukni se maňásek vrátil ke svému tvůrci. „Otče, podívej!“ Byl to princ, okouzlený zábavným létajícím objektem. „Je to kouzelné!“ „Maňáskový princ nás sledoval, matko,“ zašeptala Skřivánek plaše a natáhla ruku směrem k panence, kterou prodchnula jediným slovem. Leť. Tak neškodné. Tak nevinné. Tak smrtící.

13

„Pojď, Skřivánku. Bude to v pořádku. Je příliš vysoko, než aby ho ostatní spatřili. Drž se za mnou, rozumíš?“ Přikývla a já viděla, že jsem ji vyděsila. K obavám byl důvod. Návštěva krále nebyla nikdy vítaná. Otevřela jsem dveře a zdrženlivě Boojohniho pozdravila. Obrátil se a vykročil pryč s jistotou, že ho budu následovat.

Na širokém nádvoří tvrze bylo shromážděno dvacet jezdců a můj manžel se zrovna ukláněl a poklonkoval, když jsem dorazila se Skřivánkem loudajícím se za mými sukněmi. Na někoho, kdo tak pohrdal králem, políbil můj pán překvapivě rychle královské boty. Strach udělal slabochy z nás všech. „Paní Mesharo!“ zahřímal král a můj manžel se zvedl a otočil se ke mně, ve tváři úlevu. Hluboce jsem se uklonila, jak si situace žádala, a Skřivánek napodobila můj pozdrav a upoutala králův pohled. „Copak to tu máme? Vaše dcera, Mesharo?“ Jednou jsem kývla, ale nesdělila její jméno. Jména měla moc a já jsem nechtěla, aby ji on získal. Byla doba, kdy jsem zvažovala, že se budu ucházet o královu přízeň – byla jsem vnučka pána Enocha, a tudíž šlechtického původu, a táhlo mě to k pohlednému králi Zoltevovi z Degnu. To bylo před tím, než jsem ho viděla, jak usekl ruce staré ženy, která byla přistižena, jak přetváří pšenici do dlouhých zlatých prutů. Poprosila jsem otce, aby mi místo toho sjednal manželství s pánem Corvynem. Corvyn byl slabý, ale nebyl zlý, ačkoli jsem přemýšlela, zda slabost není stejně nebezpečná. Slabí dovolovali zlu vzkvétat. „Žádné syny, Corvyne?“ zeptal se mírně král.

Můj manžel v hanbě zavrtěl hlavou, jako by byl tou skutečností uveden do rozpaků, a já ucítila záblesk zuřivosti. „Ukazuji svému synovi jeho království. Všechno toto bude jednoho dne jeho.“ Král Zoltev naznačil tvrz, hory, dokonce i lidi, kteří před ním klečeli v poctě, jako kdyby vlastnil samotnou oblohu nad našimi hlavami a vzduch, který jsme dýchali. „Princi Tirasi, dovol, ať tě vidí tvůj lid.“ Král se otočil v sedle a pokynul synovi, ať přistoupí.

12

Královská stráž se rozdělila a uvolnila cestu chlapci na obrovském černém hřebci, aby mohl dojít k otcovu boku. Chlapec byl vytáhlý a štíhlý, samý loket a ramena a kolena a nohy, v období nejrychlejšího růstu. Vlasy a oči měl tmavé, téměř černé jako kůň pod ním, a jeho kůže byla stejně teplá jako Přetvůrcovo zlato. Jeho matka, zesnulá královna, nepocházela z Jeru, nýbrž z jižní země známé pro temnější pleť tamních obyvatel a jejich dovednost s mečem. Jel na koni pohodlně, ale ve volném kruhu jej obklopovali bojovníci, jako by ho chránili. Na prsou neměl královský erb a jeho válečný oř se pyšnil přehozem z jednolité zeleně, jako měl každý člen stráže, ale to mohlo být pro jeho bezpečnost. Být synem neoblíbeného krále – nebo i oblíbeného, když na to přišlo – z vás dělalo cíl pro únosy a mstu.

Znovu jsem se hluboce uklonila a Skřivánek se kolem mě vyřítila a zvedla ruku, aby si mohla sáhnout na princova koně, nebojácně jako vždycky. Vypadala vedle toho obrovského zvířete jako dětská víla a princ sklouzl ze sedla a napřáhl k ní ruku v pozdravu, přičemž ji představil svému koni. Skřivánek se radostně zachichotala, vsunula drobnou ruku do jeho, a on se usmál, když jej políbila na klouby prstů. Měla jsem za to, že jsem zaslechla její šepot, když se ústy dotkla jeho kůže, a vykročila jsem vpřed, abych ji odtáhla pryč v náhlé obavě, že mu předala jeden ze svých zdánlivě nevinných darů. Ale nikdo se na ni nebo prince nedíval.

Ze zástupu se ozvalo zalapání po dechu a já zvedla oči k třepotajícímu se bílému maňáskovi ve vzduchu. Po jeden úder srdce bylo ticho, jak člověk i zvíře sledovali hloupé stvoření, kterak plachtí a střemhlav se snáší jako nějaká podivně tvarovaná holubice. Stejně jako dítě přitahované k matčině sukni se maňásek vrátil ke svému tvůrci. „Otče, podívej!“ Byl to princ, okouzlený zábavným létajícím objektem. „Je to kouzelné!“ „Maňáskový princ nás sledoval, matko,“ zašeptala Skřivánek plaše a natáhla ruku směrem k panence, kterou prodchnula jediným slovem. Leť. Tak neškodné. Tak nevinné. Tak smrtící.

13

Hmátla jsem po létající figurce ve vzduchu a schovala jsem si pěst za zády, kde se Skřivánek nyní choulil. Cítila jsem, jak mě její drobné ruce zoufale tahají za sukni, ale já se neodvažovala na ni upřít pozornost. „Kouzlo!“ zasyčeli královští vojáci a najednou se kouzlo zlomilo. Koně couvli a meče byly vytaseny. Princ měl hrůzu v očích a do toho se snažil uklidnit koně, který byl před pouhou chvílí krotký. „Čarodějnice,“ vydechl král. „Čarodějnice!“ Vykřikl a napnul svůj meč k nebesům, jako by přivolával úplně jinou mocnost.

Jeho kůň couvl a oči mu zářily. „Přiznejte se, paní Mesharo,“ zařval. „Poklekněte a přiznejte se, a já vás zabiju rychle.“ „Když mě zabiješ, ztratíš duši a svého syna na obloze,“ varovala jsem ho a pohled mi krátce zabloudil k jeho mladému synovi, který se setkal s mým pohledem, zatímco rukama mačkal hřívu svého obrovského koně. „Poklekněte!“ přikázal Zoltev a vzduchem se neslo jeho rozhořčení. „Jsi monstrum a Jeru tě uvidí takového, jaký jsi. Nebudou si klekat, abys mě mohl setnout, ani se nepřiznám, jako bys byl nějaký můj bůh.“ Skřivánek zasténala a přitiskla rty k maňáskovi v mé pěsti. „Ťel,“ uslyšela jsem její šepot. Svíjející se maňásek zplihl, zatímco král máchl mečem v konečném rozsudku. Někdo zakřičel a zvuk pokračoval bez ustání, jako kdyby král rozetnul oblohu vedví a mezerou začala skapávat hrůza. Padla jsem k zemi, objala mou malou holčičku s maňáskem stále v zaťaté pěsti.

Necítila jsem žádnou bolest. Jen tlak. Tlak a smutek. Neuvěřitelný smutek. Moje dcera zůstane sama se svým obrovským darem. Nebudu ji schopná chránit. Cítila jsem, jak mi krev vytéká z těla nad ni, přitiskla jsem rty k jejímu uchu a povolala jsem slova, která reprezentovala každou živou věc. „Polkni, dcero, vtáhni je, ta slova, která leží na tvých rtech.

Zamkni je hluboko uvnitř své duše, skryj je, dokud nepřijde 14

jejich čas vyrůst. Zavři ústa před tou silou, neproklínej, neléči, dokud nenastane ona hodina. Nebudeš mluvit a nebudeš vyprávět, nebudeš volat nebesa ni peklo. Budeš se učit a budeš vzkvétat. Ticho, dcero. Zůstaň naživu.“ Slyšela jsem, jak někdo křičí, prosí o milosrdenství, a uvědomila si, že Boojohni se vrhl přese mě a snaží se mě chránit před dalším úderem. Ale dalšího úderu nebyla potřeba.

Corvyn si klekl vedle mě, sténal v hrůze, a já zvedla hlavu od Skřivánčina ucha, abych spatřila jeho ochromené šedé oči, slzící strachem. Musela jsem mu dodat sílu, přimět ho, aby věřil, byť jen pro jeho vlastní přežití. Soustředila jsem se na to, co bylo třeba říct. Moje síla se rozlévala na dlažební kameny. „Skryj její slova, Corvyne. Protože jestli umře… jestli se jí něco jen stane, poneseš stejný osud.“ Jeho oči se rozšířily, zatímco moje se zavřely a slova a svět utichly.

15

Hmátla jsem po létající figurce ve vzduchu a schovala jsem si pěst za zády, kde se Skřivánek nyní choulil. Cítila jsem, jak mě její drobné ruce zoufale tahají za sukni, ale já se neodvažovala na ni upřít pozornost. „Kouzlo!“ zasyčeli královští vojáci a najednou se kouzlo zlomilo. Koně couvli a meče byly vytaseny. Princ měl hrůzu v očích a do toho se snažil uklidnit koně, který byl před pouhou chvílí krotký. „Čarodějnice,“ vydechl král. „Čarodějnice!“ Vykřikl a napnul svůj meč k nebesům, jako by přivolával úplně jinou mocnost.

Jeho kůň couvl a oči mu zářily. „Přiznejte se, paní Mesharo,“ zařval. „Poklekněte a přiznejte se, a já vás zabiju rychle.“ „Když mě zabiješ, ztratíš duši a svého syna na obloze,“ varovala jsem ho a pohled mi krátce zabloudil k jeho mladému synovi, který se setkal s mým pohledem, zatímco rukama mačkal hřívu svého obrovského koně. „Poklekněte!“ přikázal Zoltev a vzduchem se neslo jeho rozhořčení. „Jsi monstrum a Jeru tě uvidí takového, jaký jsi. Nebudou si klekat, abys mě mohl setnout, ani se nepřiznám, jako bys byl nějaký můj bůh.“ Skřivánek zasténala a přitiskla rty k maňáskovi v mé pěsti. „Ťel,“ uslyšela jsem její šepot. Svíjející se maňásek zplihl, zatímco král máchl mečem v konečném rozsudku. Někdo zakřičel a zvuk pokračoval bez ustání, jako kdyby král rozetnul oblohu vedví a mezerou začala skapávat hrůza. Padla jsem k zemi, objala mou malou holčičku s maňáskem stále v zaťaté pěsti.

Necítila jsem žádnou bolest. Jen tlak. Tlak a smutek. Neuvěřitelný smutek. Moje dcera zůstane sama se svým obrovským darem. Nebudu ji schopná chránit. Cítila jsem, jak mi krev vytéká z těla nad ni, přitiskla jsem rty k jejímu uchu a povolala jsem slova, která reprezentovala každou živou věc. „Polkni, dcero, vtáhni je, ta slova, která leží na tvých rtech.

Zamkni je hluboko uvnitř své duše, skryj je, dokud nepřijde 14

jejich čas vyrůst. Zavři ústa před tou silou, neproklínej, neléči, dokud nenastane ona hodina. Nebudeš mluvit a nebudeš vyprávět, nebudeš volat nebesa ni peklo. Budeš se učit a budeš vzkvétat. Ticho, dcero. Zůstaň naživu.“ Slyšela jsem, jak někdo křičí, prosí o milosrdenství, a uvědomila si, že Boojohni se vrhl přese mě a snaží se mě chránit před dalším úderem. Ale dalšího úderu nebyla potřeba.

Corvyn si klekl vedle mě, sténal v hrůze, a já zvedla hlavu od Skřivánčina ucha, abych spatřila jeho ochromené šedé oči, slzící strachem. Musela jsem mu dodat sílu, přimět ho, aby věřil, byť jen pro jeho vlastní přežití. Soustředila jsem se na to, co bylo třeba říct. Moje síla se rozlévala na dlažební kameny. „Skryj její slova, Corvyne. Protože jestli umře… jestli se jí něco jen stane, poneseš stejný osud.“ Jeho oči se rozšířily, zatímco moje se zavřely a slova a svět utichly.

15

JEDNA

Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo bylo Bůh.

Nedokážu tvořit slova. Nedokážu tvořit zvuky. Myslím a cítím.

Vnímám obrazy a barvy. Všechny jsou ale uvězněné uvnitř, protože nedokážu tvořit slova.

Ale slyším je.

Svět žije slovy. Zvířata, stromy, tráva a ptáci šveholí vlastními slovy. „Život,“ říkají. „Vzduch,“ dýchají. „Teplo,“ šumí. Ptáci volají „Leť, leť!“ a listy na ně mávají, rozvíjejí se, zatímco šeptají „rosť, rosť“.

Miluji ta slova. Není v nich žádná lest či zmatek. Slova jsou jednoduchá. Ptáci cítí radost. Stromy také. Cítí radost ve svém stvoření. Cítí radost, protože JSOU. Každá živá věc má slovo a já je slyším všechny.

Ale nemůžu je tvořit.

Matka mi řekla, že pomocí slov Bůh stvořil světy. Pomocí slov stvořil světlo a temnotu, vodu a vzduch, rostliny a stromy, ptáky a zvířata, a z prachu a zeminy těchto světů stvořil děti, dva syny a dvě dcery, a uhnětl je k obrazu svému a vdechl život do jejich těl z hlíny.

17

Na začátku dal každému dítěti slovo, mocné slovo, které vyvolalo zvláštní schopnost, drahocenný dar, který je měl vést jejich světem. Jedna dcera dostala slovo přetvářet, neboť dokázala přetvářet všechny druhy věcí ve zlato. Trávu, listy, pramen vlasů. Jednomu synovi bylo dáno slovo měnit, která ho obdařilo schopností proměnit se na lesní zvíře nebo vzdušného tvora.

Slovo léčit bylo dáno zas jinému synovi, aby uzdravoval bratry a sestry od nemocí a zranění. Jedna dcera dostala slovo vyprávět, a ta dokázala předpovědět, co přijde. Někteří říkali, že dokáže formovat budoucnost silou svých slov.

Přetvůrkyně, Měnitel, Léčitel a Vypravěčka žili dlouho a měli mnoho vlastních dětí, ale dokonce i s požehnáním slov a velkolepými schopnostmi byl život ve světě nebezpečný a obtížný. Často byla tráva užitečnější než zlato. Člověk byl více žádoucí než zvíře. Náhoda byla svůdnější než vědění a věčný život byl zcela bezvýznamný bez lásky.

Léčitel mohl uzdravit své sourozence, když onemocněli, ale nemohl je zachránit před nimi samotnými. Pozoroval, jak jeho bratr, Měnitel, strávil tolik času jako zvíře, až se stal jedním z nich. Přetvůrkyně, která milovala Měnitele, byla tak šílená žalem, že přetvářela a přetvářela, pořád dokola, dokud se sama nepřetvořila ve zlato, v sochu smutku vedle studny světa, ze které kdysi vylezla. Vypravěčka, když si uvědomila, že to všechno předvídala, přísahala, že už nikdy nepromluví, a Léčitel, náhle sám, zemřel na zlomené srdce, které si odmítl vyléčit.

Jejich děti se rozšířily po celé zemi a roky přešly v desetiletí a desetiletí přešly ve staletí. Jejich počty se mocně rozrostly a bylo jich mnoho s mocí slov nebo schopností měnit nebo léčit nebo přetvářet. Ale síla byla zředěna a proměňována, jak se dary mísily. Vznikly nové dary a některé dary byly ztraceny. Někteří používali své dary k ubližování.

Potomek Měnitele, král, který se dokázal proměnit v draka, pustošil krajinu, ničil zemi ohněm a zabíjel lidi, kteří se proti němu postavili. Jeden silný válečník, který sám chtěl být králem, draka zabil a vysloužil si vděčnost vyděšených lidí. Tvrdil, že 18

každý by měl mít stejné dary. Řekl, že ti, kteří dokázali přetvářet nebo vyprávět nebo měnit nebo léčit, by neměli mít schopnost používat své dary, protože jim dávaly výhodu nad ostatními lidmi. Lidé začali být žárlivější a ustrašenější, a mnozí souhlasili s ambiciózním válečníkem, ačkoliv někteří ne. Jedna žena, jejíž syn byl zachráněn léčitelem, tvrdila, že dary přinášejí prospěch všem. Jeden muž, jehož plodina byla zachráněna vypravěčem, který předpověděl hroznou bouři a varoval ho, s ní souhlasil.

Ale hlasy strachu a nespokojenosti jsou vždy nejhlasitější, a jeden po druhém byli vypravěči, léčitelé, měnitelé a přetvůrci zničeni. Vypravěči byli upáleni na hranici. Přetvůrcům usekali ruce. Měnitele lovili jako zvířata, která připomínali, a léčitele ukamenovali na vesnických návsích, dokud se ti se zvláštními dary – jakýmkoliv darem – svých schopností nezačali bát a neskrývali své talenty před sebou navzájem.

Onen válečník se stal králem a jeho syn vládl po něm. Na trůn usedala generace za generací válečných králů, kteří neustávali ve snaze odstraňovat Nadané, přesvědčeni, že rovnost může být nastolena pouze tehdy, když nikdo nebude zvláštní. A tak byla moc slova vymýcena.

Moje matka tvořila slova. Byla vypravěčkou a její slova byla kouzelná. Mluvila a slova se stala životem. Realitou. Pravdou.

Můj otec to věděl a bál se toho. Slova mohou být strašná, když je pravda nevítaná.

Moje matka byla opatrná, tak opatrná, že slova zbavila zvuku, když zemřela. Nyní se tiše hemží všude kolem mě, jako tišší pozorovatelé čekající na někoho, kdo by je chtěl vyslovením přivést k životu.

Ale když jsem se procházela, les byl plný zvuků.

Noc mi šeptala, slova se vrstvila na sebe. Sova houkala hů, ale o odpověď nestála. Už ji znala a pozorovala bez obav. Měsíc nade mnou byl obrovský, půda pod mýma nohama měkká a já si vychutnávala pocit, že patřím mezi ostatní tiché tvory. Byli jsme stejní. Žili jsme, ale nikdo si nás doopravdy nevšímal. Přejela jsem prsty po hrubé kůře a cítila, jak opětuje pozdrav, přestože 19

Na začátku dal každému dítěti slovo, mocné slovo, které vyvolalo zvláštní schopnost, drahocenný dar, který je měl vést jejich světem. Jedna dcera dostala slovo přetvářet, neboť dokázala přetvářet všechny druhy věcí ve zlato. Trávu, listy, pramen vlasů. Jednomu synovi bylo dáno slovo měnit, která ho obdařilo schopností proměnit se na lesní zvíře nebo vzdušného tvora.

Slovo léčit bylo dáno zas jinému synovi, aby uzdravoval bratry a sestry od nemocí a zranění. Jedna dcera dostala slovo vyprávět, a ta dokázala předpovědět, co přijde. Někteří říkali, že dokáže formovat budoucnost silou svých slov.

Přetvůrkyně, Měnitel, Léčitel a Vypravěčka žili dlouho a měli mnoho vlastních dětí, ale dokonce i s požehnáním slov a velkolepými schopnostmi byl život ve světě nebezpečný a obtížný. Často byla tráva užitečnější než zlato. Člověk byl více žádoucí než zvíře. Náhoda byla svůdnější než vědění a věčný život byl zcela bezvýznamný bez lásky.

Léčitel mohl uzdravit své sourozence, když onemocněli, ale nemohl je zachránit před nimi samotnými. Pozoroval, jak jeho bratr, Měnitel, strávil tolik času jako zvíře, až se stal jedním z nich. Přetvůrkyně, která milovala Měnitele, byla tak šílená žalem, že přetvářela a přetvářela, pořád dokola, dokud se sama nepřetvořila ve zlato, v sochu smutku vedle studny světa, ze které kdysi vylezla. Vypravěčka, když si uvědomila, že to všechno předvídala, přísahala, že už nikdy nepromluví, a Léčitel, náhle sám, zemřel na zlomené srdce, které si odmítl vyléčit.

Jejich děti se rozšířily po celé zemi a roky přešly v desetiletí a desetiletí přešly ve staletí. Jejich počty se mocně rozrostly a bylo jich mnoho s mocí slov nebo schopností měnit nebo léčit nebo přetvářet. Ale síla byla zředěna a proměňována, jak se dary mísily. Vznikly nové dary a některé dary byly ztraceny. Někteří používali své dary k ubližování.

Potomek Měnitele, král, který se dokázal proměnit v draka, pustošil krajinu, ničil zemi ohněm a zabíjel lidi, kteří se proti němu postavili. Jeden silný válečník, který sám chtěl být králem, draka zabil a vysloužil si vděčnost vyděšených lidí. Tvrdil, že 18

každý by měl mít stejné dary. Řekl, že ti, kteří dokázali přetvářet nebo vyprávět nebo měnit nebo léčit, by neměli mít schopnost používat své dary, protože jim dávaly výhodu nad ostatními lidmi. Lidé začali být žárlivější a ustrašenější, a mnozí souhlasili s ambiciózním válečníkem, ačkoliv někteří ne. Jedna žena, jejíž syn byl zachráněn léčitelem, tvrdila, že dary přinášejí prospěch všem. Jeden muž, jehož plodina byla zachráněna vypravěčem, který předpověděl hroznou bouři a varoval ho, s ní souhlasil.

Ale hlasy strachu a nespokojenosti jsou vždy nejhlasitější, a jeden po druhém byli vypravěči, léčitelé, měnitelé a přetvůrci zničeni. Vypravěči byli upáleni na hranici. Přetvůrcům usekali ruce. Měnitele lovili jako zvířata, která připomínali, a léčitele ukamenovali na vesnických návsích, dokud se ti se zvláštními dary – jakýmkoliv darem – svých schopností nezačali bát a neskrývali své talenty před sebou navzájem.

Onen válečník se stal králem a jeho syn vládl po něm. Na trůn usedala generace za generací válečných králů, kteří neustávali ve snaze odstraňovat Nadané, přesvědčeni, že rovnost může být nastolena pouze tehdy, když nikdo nebude zvláštní. A tak byla moc slova vymýcena.

Moje matka tvořila slova. Byla vypravěčkou a její slova byla kouzelná. Mluvila a slova se stala životem. Realitou. Pravdou.

Můj otec to věděl a bál se toho. Slova mohou být strašná, když je pravda nevítaná.

Moje matka byla opatrná, tak opatrná, že slova zbavila zvuku, když zemřela. Nyní se tiše hemží všude kolem mě, jako tišší pozorovatelé čekající na někoho, kdo by je chtěl vyslovením přivést k životu.

Ale když jsem se procházela, les byl plný zvuků.

Noc mi šeptala, slova se vrstvila na sebe. Sova houkala hů, ale o odpověď nestála. Už ji znala a pozorovala bez obav. Měsíc nade mnou byl obrovský, půda pod mýma nohama měkká a já si vychutnávala pocit, že patřím mezi ostatní tiché tvory. Byli jsme stejní. Žili jsme, ale nikdo si nás doopravdy nevšímal. Přejela jsem prsty po hrubé kůře a cítila, jak opětuje pozdrav, přestože 19

to byl víc pocit než slovo. Svět spal. Les spal také, i když ne tak hluboce. Zde byl svět, který se probouzel, a já jsem se opřela o strom, který mi připadal jako kamarád, a dovolila, aby mě zalil pocit míru.

A pak… náhlé zaječení prorazilo listy a probodlo klid, strom se schoulil do sebe a slova, která se kolem mě vznášela, okamžitě utichla a zanechala jenom jedno. Nebezpečí. Nebezpečí, hučel les, ale místo abych utíkala pryč, jsem se obrátila ke zvuku.

Něco v hrozných bolestech trpělo.

Nevím, proč jsem se tam rozběhla. Ale udělala jsem to. Běžela jsem za výkřikem, který rozčísl temnotu, a chloupky na mé pokožce se varovně postavily. Výkřik krátce utichl, jen aby se znovu rozezněl, smrtelné volání, a já se vřítila na mýtinu a zarazila se. Tam, zaléván měsíčním svitem, byl ten největší pták, jakého jsem kdy viděla. Ležel v klubíčku a z hrudi mu trčel šíp.

Peří se chvělo, jak se nadechoval, usilovně lapal po dechu, a já se k němu opatrně přibližovala, jeden krůček za druhým.

Nemohla jsem ho uklidnit tak, jak matka uklidňuje dítě; lidské zvuky zřídka uklidňují zvířata, pokud ono zvíře není milovaný mazlíček nebo věrný kůň. Toto nebylo ani jedno. Pták zvedl lesklou bílou hlavu, oči černé a upřené na můj obličej, a zoufale, přesto ostražitě mě pozoroval. Křídla se mu třásla puzením k letu, ale nebyla v tom žádná síla.

Byl to orel, jakého může člověk vidět jen z dálky, pokud vůbec. Byl nádherný se svou královskou, bílou hlavou a uhlově černým peřím, jen konce perutí měl krvavé červené. Neodvažovala jsem se ho dotýkat, ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Můj dotek by jej rozrušil a pták by se usilovně snažil vzlétnout, což by mu přivodilo jen bolest. Přidřepla jsem si a studovala ho ve snaze zjistit, zda se dá něco udělat, abych zmírnila jeho utrpení.

Natáhla jsem ruku a položila ji na bližší peruť. Když jsem zavřela oči, přisunula jsem k němu slovo, a ta myšlenka byla prodchnutá tichou energií. Byl to způsob, jakým se mnou zvířata sdílela svou esenci, a zdálo se, že to občas funguje, když jsem se pokoušela dosáhnout svého.

20

Bezpečí, řekla jsem mu tiše. Bezpečí.

Křídlo se mi pod rukama přestalo třepotat. Otevřela jsem oči a vděčně jsem ho pozorovala.

Bezpečí, slíbila jsem znovu. Byl dokonale klidný, ale pohled měl upřený na můj obličej a dech byl mělčí.

V příštích okamžicích měl zemřít. Šíp byl pohřben hluboko v jeho hrudi a vytáhnutí by jej akorát zabilo rychleji. Dělala jsem si více starostí s jeho bolestí a zvířaty, která by ho mohla najít a udělat si z něj potravu, ještě než bude mrtvý.

Pak tu byla otázka samotného šípu. Kde byl střelec?

Naslouchala jsem pozorně, napínala smysly, slyšela rozpravu stromů, šumění nočního života a šustění větru. Necítila jsem nebezpečí nebo strach a neměla jsem pocit pronásledování nebo blížících se lidských myšlenek. Možná orel dokázal letět nějakou dobu, než spadl, a tak unikl lučištníkovi.

Světlo. Cítila jsem, jak to slovo vzlíná z ptáka. Světlo. Přemýšlela jsem, jestli touží po dni, jako by ho sluneční svit dokázal zachránit před osudem, jako by noc byla zodpovědná za jeho smrt. Nebo snad pták viděl zář věčnosti, která mu kynula, aby letěl do nekonečných nebes mezi bohy.

Světlo.

Mohla bych zůstat. Mohla bych zůstat až do svítání, kdyby vydržel tak dlouho. Držela bych predátory dál, zatímco by opustil jeden svět, aby přeletěl do jiného. Uvolnila jsem se vedle něj a přesunula ruku k hedvábnému peří na jeho prsou.

Můj dotyk byl lehký a mé záměry tíživé; vtlačovala jsem sílu svého záměru do jeho bolestných nádechů. Úleva, řekla jsem mu. Pohodlí. Klid. Mír. Slova byla jen balzámem, nikoliv lékem. Nejsem koneckonců léčitelkou. Ale také jsem mu o zdraví vyprávěla, přestože to bylo jen přání. Byl tak úchvatný a já nenáviděla, že ho vidím umírat.

Boojohni mě přijde hledat. Bude reptat a skuhrat a sténat nad svýma bolavýma nohama a sukovitými koleny, ale přijde, protože mě miluje, a bude se strachovat, jestli se brzy nevrátím.

21

to byl víc pocit než slovo. Svět spal. Les spal také, i když ne tak hluboce. Zde byl svět, který se probouzel, a já jsem se opřela o strom, který mi připadal jako kamarád, a dovolila, aby mě zalil pocit míru.

A pak… náhlé zaječení prorazilo listy a probodlo klid, strom se schoulil do sebe a slova, která se kolem mě vznášela, okamžitě utichla a zanechala jenom jedno. Nebezpečí. Nebezpečí, hučel les, ale místo abych utíkala pryč, jsem se obrátila ke zvuku.

Něco v hrozných bolestech trpělo.

Nevím, proč jsem se tam rozběhla. Ale udělala jsem to. Běžela jsem za výkřikem, který rozčísl temnotu, a chloupky na mé pokožce se varovně postavily. Výkřik krátce utichl, jen aby se znovu rozezněl, smrtelné volání, a já se vřítila na mýtinu a zarazila se. Tam, zaléván měsíčním svitem, byl ten největší pták, jakého jsem kdy viděla. Ležel v klubíčku a z hrudi mu trčel šíp.

Peří se chvělo, jak se nadechoval, usilovně lapal po dechu, a já se k němu opatrně přibližovala, jeden krůček za druhým.

Nemohla jsem ho uklidnit tak, jak matka uklidňuje dítě; lidské zvuky zřídka uklidňují zvířata, pokud ono zvíře není milovaný mazlíček nebo věrný kůň. Toto nebylo ani jedno. Pták zvedl lesklou bílou hlavu, oči černé a upřené na můj obličej, a zoufale, přesto ostražitě mě pozoroval. Křídla se mu třásla puzením k letu, ale nebyla v tom žádná síla.

Byl to orel, jakého může člověk vidět jen z dálky, pokud vůbec. Byl nádherný se svou královskou, bílou hlavou a uhlově černým peřím, jen konce perutí měl krvavé červené. Neodvažovala jsem se ho dotýkat, ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Můj dotek by jej rozrušil a pták by se usilovně snažil vzlétnout, což by mu přivodilo jen bolest. Přidřepla jsem si a studovala ho ve snaze zjistit, zda se dá něco udělat, abych zmírnila jeho utrpení.

Natáhla jsem ruku a položila ji na bližší peruť. Když jsem zavřela oči, přisunula jsem k němu slovo, a ta myšlenka byla prodchnutá tichou energií. Byl to způsob, jakým se mnou zvířata sdílela svou esenci, a zdálo se, že to občas funguje, když jsem se pokoušela dosáhnout svého.

20

Bezpečí, řekla jsem mu tiše. Bezpečí.

Křídlo se mi pod rukama přestalo třepotat. Otevřela jsem oči a vděčně jsem ho pozorovala.

Bezpečí, slíbila jsem znovu. Byl dokonale klidný, ale pohled měl upřený na můj obličej a dech byl mělčí.

V příštích okamžicích měl zemřít. Šíp byl pohřben hluboko v jeho hrudi a vytáhnutí by jej akorát zabilo rychleji. Dělala jsem si více starostí s jeho bolestí a zvířaty, která by ho mohla najít a udělat si z něj potravu, ještě než bude mrtvý.

Pak tu byla otázka samotného šípu. Kde byl střelec?

Naslouchala jsem pozorně, napínala smysly, slyšela rozpravu stromů, šumění nočního života a šustění větru. Necítila jsem nebezpečí nebo strach a neměla jsem pocit pronásledování nebo blížících se lidských myšlenek. Možná orel dokázal letět nějakou dobu, než spadl, a tak unikl lučištníkovi.

Světlo. Cítila jsem, jak to slovo vzlíná z ptáka. Světlo. Přemýšlela jsem, jestli touží po dni, jako by ho sluneční svit dokázal zachránit před osudem, jako by noc byla zodpovědná za jeho smrt. Nebo snad pták viděl zář věčnosti, která mu kynula, aby letěl do nekonečných nebes mezi bohy.

Světlo.

Mohla bych zůstat. Mohla bych zůstat až do svítání, kdyby vydržel tak dlouho. Držela bych predátory dál, zatímco by opustil jeden svět, aby přeletěl do jiného. Uvolnila jsem se vedle něj a přesunula ruku k hedvábnému peří na jeho prsou.

Můj dotyk byl lehký a mé záměry tíživé; vtlačovala jsem sílu svého záměru do jeho bolestných nádechů. Úleva, řekla jsem mu. Pohodlí. Klid. Mír. Slova byla jen balzámem, nikoliv lékem. Nejsem koneckonců léčitelkou. Ale také jsem mu o zdraví vyprávěla, přestože to bylo jen přání. Byl tak úchvatný a já nenáviděla, že ho vidím umírat.

Boojohni mě přijde hledat. Bude reptat a skuhrat a sténat nad svýma bolavýma nohama a sukovitými koleny, ale přijde, protože mě miluje, a bude se strachovat, jestli se brzy nevrátím.

21

Můj otec mě k němu uvázal, když jsem byla mladá. Uvázaná jako neposlušný pes. Můj otec se tolik bál, že se mi něco stane, že mě nikdy nenechal nehlídanou. Boojohniho prací bylo se postarat, že se mi nic nestane. Byli jsme asi stejně vysocí, takže jsme vypadali jako dvě nezbedné děti, které byly tvrdě ukázněné, kamkoli jsme šli. Boojohni to nesnášel ještě víc než já. Ale jemu byly jeho potíže a ponížení vynahrazeny. Moje ponížení nebylo bráno v potaz.

Boojohni byl trol, který se více podobal opici než dospělému muži, s plochým gumovým nosem nad působivým vousem, který pasoval k jeho divokým vlasům. Ty začínaly nízko na čele a pokračovaly po zádech. Byl jen sto dvacet centimetrů vysoký, dospělý, ale nosil oblečení, chodil po dvou nohách a málokterý člověk byl tak moudrý jako on, ačkoliv on sám by byl první, kdo by se od lidí distancoval.

Nyní jsem byla mnohem vyšší než Boojohni, ale i tak byl stále mým ochráncem, ačkoli jsem už z vodítka vyrostla. Nehodlala jsem být zavřená v kleci, i když se o to otec snažil. Pokud by jeho starostlivost pocházela z lásky, snad by se to dalo vydržet. Ale vycházelo to z pudu sebezáchovy, ze strachu, a rozkoly mezi námi se od smrti mé matky prohlubovaly a prohlubovaly.

Tiše jsem si povzdechla, jenom nepatrně, ale orel zvedl oči a zadíval se na mě.

Světlo. To slovo se z něj opět zvedlo. Naléhavé. Tázavé.

Brzy, konejšila jsem ho a hladila jej po hlavě. Lhala jsem. Žádné světlo přijít nemělo. Svítání bylo hodiny daleko. Ale já zůstanu a Boojohnimu zbyde akorát to jeho reptání. Měl nos jako lovečtí psi mého otce. Najde mě celkem snadno, pokud se bude snažit.

Uvolnila jsem se, omotala si dlouhé šaty kolem nohou, abych zapudila mírný chlad, a přitáhla si přes sebe plášť. Doba růstu se rychle blížila a sníh již díkybohu slezl. Stromy byly oděné do zeleně a tráva byla hustá. Schoulila jsem se k ptákovi, položila si hlavu na paži a druhou rukou jsem ho nadále konejšila a hladila a v myšlenkách si přála jeho uzdravení.

22

Ukázala jsem se jako chabá ochránkyně.

Soustředila jsem se natolik silně, s takovým úmyslem, a svou energii jsem napínala na to, abych předala tomu ubohému ptákovi klid a mír, že jsem rychle usnula, ukolébána svými vlastními přáními.

23

Můj otec mě k němu uvázal, když jsem byla mladá. Uvázaná jako neposlušný pes. Můj otec se tolik bál, že se mi něco stane, že mě nikdy nenechal nehlídanou. Boojohniho prací bylo se postarat, že se mi nic nestane. Byli jsme asi stejně vysocí, takže jsme vypadali jako dvě nezbedné děti, které byly tvrdě ukázněné, kamkoli jsme šli. Boojohni to nesnášel ještě víc než já. Ale jemu byly jeho potíže a ponížení vynahrazeny. Moje ponížení nebylo bráno v potaz.

Boojohni byl trol, který se více podobal opici než dospělému muži, s plochým gumovým nosem nad působivým vousem, který pasoval k jeho divokým vlasům. Ty začínaly nízko na čele a pokračovaly po zádech. Byl jen sto dvacet centimetrů vysoký, dospělý, ale nosil oblečení, chodil po dvou nohách a málokterý člověk byl tak moudrý jako on, ačkoliv on sám by byl první, kdo by se od lidí distancoval.

Nyní jsem byla mnohem vyšší než Boojohni, ale i tak byl stále mým ochráncem, ačkoli jsem už z vodítka vyrostla. Nehodlala jsem být zavřená v kleci, i když se o to otec snažil. Pokud by jeho starostlivost pocházela z lásky, snad by se to dalo vydržet. Ale vycházelo to z pudu sebezáchovy, ze strachu, a rozkoly mezi námi se od smrti mé matky prohlubovaly a prohlubovaly.

Tiše jsem si povzdechla, jenom nepatrně, ale orel zvedl oči a zadíval se na mě.

Světlo. To slovo se z něj opět zvedlo. Naléhavé. Tázavé.

Brzy, konejšila jsem ho a hladila jej po hlavě. Lhala jsem. Žádné světlo přijít nemělo. Svítání bylo hodiny daleko. Ale já zůstanu a Boojohnimu zbyde akorát to jeho reptání. Měl nos jako lovečtí psi mého otce. Najde mě celkem snadno, pokud se bude snažit.

Uvolnila jsem se, omotala si dlouhé šaty kolem nohou, abych zapudila mírný chlad, a přitáhla si přes sebe plášť. Doba růstu se rychle blížila a sníh již díkybohu slezl. Stromy byly oděné do zeleně a tráva byla hustá. Schoulila jsem se k ptákovi, položila si hlavu na paži a druhou rukou jsem ho nadále konejšila a hladila a v myšlenkách si přála jeho uzdravení.

22

Ukázala jsem se jako chabá ochránkyně.

Soustředila jsem se natolik silně, s takovým úmyslem, a svou energii jsem napínala na to, abych předala tomu ubohému ptákovi klid a mír, že jsem rychle usnula, ukolébána svými vlastními přáními.

23

Amy Harmonová MEČ A PTÁČEK Z anglického originálu The Bird and the Sword, vydaného nakladatelstvím CreateSpace v New Yorku v roce 2016, přeložil Ondřej Kronich Obálku podle zahraničního originálu upravila Jana Šťastná Redigoval Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 304 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10552. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.