0040235

Rivalka_001 az 003.qxp_Sestava 1 25.04.19 9:56 Strรกnka 3

C H A R LOTTE D U C K WO RTH O Vร

Přeložila Jiřina Stárková

THE RIVAL Copyright © 2018 Charlotte Duckworth Translation © Jiřina Stárková, 2019 ISBN 978-80-249-3911-7

Rivalka_cs6.indd 4

30.04.19 11:06

Každá matka je pracující matka. anonym

Rivalka_cs6.indd 5

30.04.19 11:06

Rivalka_cs6.indd 6

30.04.19 11:06

Pěkně po lžičkách. To je ono. Ty to dokážeš.

V nose pach mého vlastního mléka a k tomu něco v uších: hlas. Mírný, nesnesitelný, naléhavý. S přídechem zoufalství.

Prosím.

Studený tlak kovu na rtech.

Krmí mě jako miminko. Jako miminko. Popadnu ho za ruku a řeknu mu, jak je to směšné. Všechno je naruby, popletené.

Všichni si vyměňují místa. Židličkovaná!

Jíst, pít, spát. To mi ustavičně opakuje zdravotní sestra.

Ale textura není správná. Moc hrudkovitá. Něco není v pořádku. Lepí se mi na patro, ulpívá na rozpraskaných rtech. Vyplivnu to a nechám stékat po bradě. Už je mi to jasné. Pokoušejí se mě otrávit. Drží s ní. Jak jinak…

Ona vždycky dostane to, co chce. Pro lidi jako ona je to typické.

Ashley, řekne něčí hlas. To je zvláštní… zní jako ten můj.

On zavrtí hlavou a znovu mi vnutí jídlo do úst.

Ne. Lžička narazí na zuby. Dásněmi mi projede ostrá bolest.

Jsme tady jenom my dva.

7

Rivalka_cs6.indd 7

30.04.19 11:06

Rivalka_cs6.indd 8

30.04.19 11:06

PRVNÍ Č ÁST

Rivalka_cs6.indd 9

30.04.19 11:06

Rivalka_cs6.indd 10

30.04.19 11:06

TEĎ O SEDM MĚSÍCŮ POZDĚJI

Helena Je úterý. Zase. Úterky mého předešlého bytí plynuly bez povšimnutí. Bez nabitého očekávání pondělků, hořkosladké blaženosti nedělí a radostné předtuchy čtvrtků. Splynuly s pracovním týdnem, vstřebané zaneprázdněností života, pohlcené pracovními schůzkami, e-maily a neodkladnými záležitostmi.

Teď jsou úterky trochu jiné.

Moje terapeutka má v ordinaci plakát. Schovaný za dveřmi, jako by si nebyla jistá, jestli je vkusný. Pokaždé, když jsou dveře zavřené a brání mi v útěku, pestrobarevné písmo mi připomene: Je dobré mluvit! Ano, pro ni je to dobré. I teď za ní dojíždím týden co týden sedm kilometrů. Zaplatím šest stříbrných (desetidolarových bankovek), sedím na pohovce (pořád jsem trochu zklamaná – za ty peníze bych čekala nejmíň lenošku od Le Corbusiera) a brečím, jak má brečet truchlící matka. Brečím tolik, až sama sebe nenávidím. Brečím, až mi pod víčky popraskají krevní vlásečnice, až opovrhuju sama sebou natolik, že se chci vymazat ze světa a začít znovu. A v závěru vyhrazených pětačtyřiceti minut si otřu obličej, vysmrkám se a zase jedu domů jako poslušná holčička. Úterky.

11

Rivalka_cs6.indd 11

30.04.19 11:06

c h a r l o t t e d u c k w o rt h o vá Jack čeká, až se vrátím. Když přijíždím, v okně obývacího pokoje spatřím podsvícenou šmouhu jeho obličeje. Zoufale čeká na zásadní obrat, na nějaký signál, že jsem udělala pokrok. Ale já mu nemám co nabídnout. Vejdu do předsíně, tašku položím na zem a mlčky ho obejmu. Neptá se, jak schůzka probíhala.

Dnes večer na mě jako obvykle čeká v troubě něco teplého.

Nějaké vydatné jídlo – přestože on ví, že se v něm jen porýpám.

Při večeři mluvíme o nedůležitých věcech a pak u krbu popíjím červené víno, i když jsem po něm otupělá, protože násobí účinky léků, které užívám.

Náš krb není krb v pravém slova smyslu, je to spíš cihlový kout s velkým ohništěm obloženým kachlíky, s kamny na dřevo a starými zrezivělými skobami, které tam zůstaly po koňských kovových ozdobách na postroje, jež sbíral předešlý majitel. Tohle získáte za útěk na venkov: ar půdy vedoucí k žalostné říčce, pět ložnic, dvě koupelny, venkovní přístřešky s výbavou nové tesařské firmy vašeho manžela a v okruhu jednoho kilometru žádné sousedy.

Dokonalý rodinný domov. Nebýt lidí, kteří pravidelně umírají na mém prahu.

Tak jako každý večer sedíme před krbem v družném mlčení, jak se tomu s oblibou říká, které je však často jen lhostejné. Jack si čte. Vím, že se ve skutečnosti chce dívat na televizi, konkrétně na politické drama na Netflixu, něco takového by přišlo vhod, ale snaží se mě podpořit a poskytnout mi prostor k „upřímnému rozhovoru“. Jenže místo abych s ním mluvila, tak jako jindy provinile zírám do prázdna a počítám zrezivělé skoby v cihlách, odshora dolů. Je jich osmnáct, ale pokaždé je pečlivě přepočítám, pro případ, že jsem některou přehlédla.

Dnes přemýšlím, jak bych ty hřeby v předešlém životě využila ke zkrášlení interiéru. Možná na zavěšení obrazů? Já, Jack a naše rozkošné potomstvo. Ne, to by bylo příliš povrchní. Co ještě? O Vánocích by se na ně dal pověsit věnec. Věnec, ne, tak 12

Rivalka_cs6.indd 12

30.04.19 11:06

r i va l k a se tomu neříká. Věnce se dávají na domovní dveře a na hroby.

Girlanda. Nádherná vinutá girlanda s cesmínou a plody skalníku – obtáčela by celý klenutý otvor nad ohněm a vytvářela hlavní dekoraci.

Před námi se táhne prázdný a studený týden. Letos jsme oheň ještě nezapálili a nohy mě zebou i pod přikrývkou. Říjen je hrozně bezútěšný měsíc. Přemítám, co si počneme se studeným nudným víkendem v závěru studeného nudného týdne, jen my dva, doma. Před pár týdny můj otec naznačoval, že v neděli přijede na návštěvu, ale jako obvykle to nepotvrdil. Včera jsem volala jeho osobní asistentce. Ve svém diáři prý nemá plánovanou návštěvu poznamenanou.

Polknu mohutný doušek vína.

Jack najednou odloží knihu. Spočinu pohledem na hřbetě. Je to životopis automobilového závodníka Senny. Nejasně si pamatuju, že zemřel mladý, ale že zemřel při tom, co miloval. Jeho náhlý odchod veřejnost zasáhl, všichni truchlili nad obrovskou ztrátou. Ale já mu závidím. Měl krásnou smrt. Všichni jednou zemřeme, tak proč ne takhle? Koneckonců, smrt je smutná jenom pro naše pozůstalé.

Jack se na mě dívá. „Na co myslíš?“ ptá se. V matném světle se jeho obličej zdá ztrhanější, než jak si ho pamatuju, a v duchu si nadávám, že jsem mu nevěnovala větší pozornost a nevšimla si, že se to podepsalo i na něm. „Na Sennu,“ odpovím, protože je to pravda. Kývnu ke knize položené na opěradle křesla. „Myslela jsem na to, jak mu závidím.“ Jack zavrtí hlavou. Neví, jak se mnou má jednat. Když jsem podlehla sebelítosti předtím, mávl rukou s tím, že jen hraju na city, ale teď jsem nedotknutelná. „Miláčku –“ začne a já vím, že se chce zeptat, jak probíhala dnešní terapie, ale rozmyslí si to a zarazí se.

13

Rivalka_cs6.indd 13

30.04.19 11:06

c h a r l o t t e d u c k w o rt h o vá „To nic.“ V úsměvu zvednu koutek úst. „Promiň. Byla to hloupost.“ Nasadím melodický hlas a předstírám lhostejnost.

Sáhnu pro skleničku a zvednu ji vysoko do vzduchu. „Neměj obavy. Nezabalím to. Rozhodně ne tenhle týden, když je ještě ve sklípku malbec!“ Tváří se mu mihne nesouhlas; rty se semknou do úzké linky.

Ví, že alkohol mi zhoršuje deprese. Nenávidím se za to, co mu provádím. „Jen jsem chtěl říct, že ti někdo volal, když jsi byla pryč,“ řekne. „Ale tvářila ses tak nepřístupně…“ Někdo mi volal. Podle toho, jak mi to oznámil, usuzuju, že se mi konečně, konečně ozvala. Došlo jí to a kaje se, je zkroušená, chce mě poprosit za odpuštění. Chce to nějak napravit, ačkoli ví, že to nejde.

Jenže to je Ash z mých představ. Neexistuje, protože to není skutečný člověk. Ash taková není. Je to někdo na hony vzdálený realitě, někdo, koho jsem vytvořila, když jsem se s ní seznámila, někdo, do koho jsem vložila větší důvěru, než jakou si kdy zasloužil.

Víno z ničeho nic ztrpkne. Postavím sklenici na nízký stůl a dívám se, jak po vnitřní stěně stéká rubínová kapka. „Kdo to byl?“ ptám se. V těch několika vteřinách, než mi odpoví, se to pokouším uhodnout. Kate? Můj otec? Matka… sotva…

A když mi to pak řekne, dojde mi, že to vlastně vím. Samozřejmě to byl on. Pokoušel se mě zastihnout už týdny. Mobil nezvedám. Vlastně ho mám většinou vypnutý. Ale sledovala jsem, jak se hromadí zmeškané hovory, a vyslechla jsem si jeho bodrou hlasovou zprávu.

Jack dlouze vydechne. Jsem zvědavá, jestli něco tuší, nebo ho už nebaví přehrabování v minulosti, protože nikdy neví, jak zareaguju. „David,“ odpoví. To jméno mě z nějakého důvodu uklidní.

Je to důkaz, že aspoň moje schopnost dedukce neochabla jako všechno ostatní. „Chce, abys mu zavolala.“ 14

Rivalka_cs6.indd 14

30.04.19 11:06

TENKRÁT Ash Posadím se v nejzazším koutku recepce a vyndám zápisník a pero. Dnešní den slavím vítězství, a to není ani půl deváté dopoledne. Začnu psát.

O vaší důležitosti rozhoduje váš přístup, ne schopnosti.

Ten zápisník je moje tajemství. Neví o něm ani Gary. Před pár lety jsem zaslechla, jak někdo mluví o ranních stránkách. Špatně jsem rozuměla a nejdřív jsem měla za to, že jsou to ranní ztráty – a že svěřujete papíru nářky nad tím, co jste měli rádi a o co jste přišli. Ale pak jsem o ranních stránkách četla online – jak vám můžou změnit život a zlepšit duševní zdraví – a řekla jsem si, proč ne? Skvělá záminka k pořízení nových psacích potřeb.

Tak jsem se do toho pustila. Jen jedna stránka denně nesourodých myšlenek. Poznámky o počasí, mé fyzické kondici, stavu pleti, o mojí babi. Ale přiznávám, že v poslední době jsem posedlá aforismy. Stáhla jsem si aplikaci a každé ráno v šest, kdy mi zazvoní budík, se jeden bonmot objeví na obrazovce mobilu.

Moudro dne.

A dnes zvlášť vhodné.

Jen co se mi v hlavě spustí proud myšlenek, přiložím pero na stránku.

Víření bubnů, prosím! Život Ashley Thompsonové: Autobiografie 15

Rivalka_cs6.indd 15

30.04.19 11:06

c h a r l o t t e d u c k w o rt h o vá Nechtěné dítě. Vychovávaná prarodiči, vyrůstala v domově, kde se klasická detektivní hra Cluedo považovala za intelektuální činnost. Kde jediným čtivem byl časopis Woman’s Weekly a kde se okázale přehlížely křížovky, zato se všichni trápili nad vícesměrkami. Ale nad podobné problémy se povznesla, byla přijata na Londýnskou školu ekonomie (redakční poznámka: avšak ne na Oxfordskou univerzitu, z důvodu jasné zaujatosti – když při přijímacím pohovoru slyšeli její přízvuk, okamžitě ji odmítli), vystudovala obor obchodní podnikání, název její bakalářské práce zněl „Ženy, které rozbily skleněný strop“, dva roky se věnovala odborné praxi, a aby se uživila, současně pracovala v obchodě s oděvy, a teď je z ní čerstvý nováček v jednom z největších nových technologických startupů, založených během posledních pěti let. Ve zbrusu nové kanceláři. V patnáctém poschodí, s vysokými okny s výhledem na Granary Square.

Dítka, učte se od Ashley: když se budete náležitě snažit, dosáhnete čehokoli.

O vaší důležitosti rozhoduje váš přístup, ne schopnosti.

Kolem textu nakreslím rámeček, v rozích s důmyslnými kudrlinkami. Můj rukopis, jedna z mála věcí, které mě štvou, není úhledný a uspořádaný jako moje myšlenky. Písmo je příliš kostrbaté a rozviklané, a právě proto píšu ve verzálkách, když mám pocit, že to někdo zahlédne. Možná to působí arogantně, ale je to lepší než jiné možnosti.

Co dál?

Dnes jsem první den v nové práci. Před zahájením pracovní doby jsem uběhla 10 kilometrů a dosáhla nejlepšího osobního výkonu – pokud mám věřit aplikaci, kterou používám, a já jí beze zbytku nevěřím, protože někde mezi Colliers Wood a Tooting mě na okamžik přestala sledovat. Takže čekám ve vstupní hale, až si pro mě někdo přijde. Abych se dostala do budovy a zase ven, potřebuju mít průkaz s fotografií. Recepční mi sdělila, že přístroj je momentálně mimo provoz, ale že ho má technik 16

Rivalka_cs6.indd 16

30.04.19 11:06

r i va l k a po obědě opravit, tak doufám, že odpoledne budu mít patřičný doklad k dispozici.

Zarazím se a poslední dvě věty škrtnu. Zbytečné informace.

Cestou do práce jsem vypila dvě dvojitá espressa, a teď toho trochu lituju. Viditelně se mi chvějí ruce. Uvidíme, jak se vyvine den. Už jsem si naplánovala – Uprostřed věty mě vyruší vrznutí židle. Zvednu hlavu. Dívka s rovnými zrzavými vlasy a nepravidelnými pihami si usmyslela, že si sedne naproti mně, přestože zbylé čtyři stoly v recepci jsou prázdné.

Na stůl přímo přede mě položí tašku. Značka Mulberry, ale předpotopní, omšelá, skoro se za ni stydím. „Ahoj,“ řekne s úsměvem. „Taky jste tu poprvé?“ Přetvařuj se, dokud to nebude vypadat přirozeně.

Zaklapnu zápisník a obdařím ji svým nejzářivějším úsměvem. „Ahoj!“ Poněkud nepřirozené, Ashley, kroť se. „Ano. Není to senzační?“ „Moje řeč. Připadá mi neskutečné, že jsem sehnala práci právě tady – pořád se musím štípat, abych věděla, že se mi to nezdá.“ Krátce, bezmála omluvně se zasměje. „Moje mladší sestra je velká fanynka KAMU, tráví hodiny pročítáním hodnocení jejich výrobků, je posedlá jejich komentáři. Mám dojem, že je nadšenější než já. Věděla jste, že v jedné zasedací místnosti mají pingpongový stůl?“ Přemýšlím, co k tomu mám dodat, ale před další konverzací mě zachrání Helena. Dnes má na sobě přiléhavé džíny, lodičky a proužkované námořnické triko. Zklamala mě. Nevím proč, ale britská kreativní ředitelka importu ze Silicon Valley by neměla nosit džíny. A námořnické triko? Chce snad vypadat jako Kate Middleton?

Ve skutečnosti se jí i trochu podobá. Není tak štíhlá, ale má stejné, hluboko posazené mandlové oči. A je blondýna. Vlasy 17

Rivalka_cs6.indd 17

30.04.19 11:06

c h a r l o t t e d u c k w o rt h o vá má dlouhé, vlnité a s uměle dodaným efektem objemu. Mám podezření na týdenní foukanou v některém kadeřnickém salonu v Chelsea. Na podobné podniky i podobný typ žen tam narážím při svých četných procházkách při obhlížení výloh na King’s Road. „Ashley!“ zvolá a žene se ke mně.

Jaký by asi byl její popis aktuální situace? Její životopis znám skoro stejně dobře jako ten svůj; před prvním pohovorem jsem si našla patřičné informace.

Helena Brentonová (rozená Cawstonová), jedináček. Univerzita Oxbridge, titul MBA. Chytrá, příslušnice vyšší střední třídy, vyrůstala v příměstském okrese Londýna, vzdělávala se v internátních školách. Třicet čtyři let. Nedávno provdaná za mimořádně žádoucího, mimořádně tuctového bankéře. Její otec vlastní řetězec obchodních domů, matka se krátce před Heleniným narozením věnovala modelingu.

Vzhlédnu k ní s úsměvem, nevím, jestli mám vstát, nebo počkat, až ke mně přijde. Pihatka naproti mně sáhne pro telefon a začne si s ním hrát, zkroušená, jako by ji vybrali jako náhradnici do týmu dívčího basketbalového týmu. „Zdravím, Heleno!“ Zase ten pronikavý hlas. Ale Helena mému hlasu ani zaujetí nevěnuje pozornost. Proč taky? Ženy jako ona nic podobného nevnímají. „Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat,“ řekne trochu udýchaně, ale jen proto, že spěchala. Jsem zřejmě na obtíž, jenom někdo, na koho si vzpomněla v poslední chvíli. „Naše mobilní aplikace měla výpadek a musela jsem to konzultovat s technickým týmem. Nezajdeme na kafe? Docela by mi bodlo.“ Snažím se vymyslet výmluvu. Další kafe by mě odrovnalo.

Přesněji vykoplo do „manického režimu“, jak tomu říká Gary.

Pohotová vytáčka mi splyne ze rtů za necelé dvě vteřiny. „Já kafe nepiju,“ prohlásím přesvědčivě a vstanu. Jakmile se mi ta představa usadí v mysli, lež přestane být lží. „Kofein 18

Rivalka_cs6.indd 18

30.04.19 11:06

r i va l k a nepiju v žádné formě. Dehydratuje organismus a ten pak stárne.

Ale dám si perlivou vodu.“ Heleně sotva znatelně zacuká obočí. Zamíří do rohu recepce ke kávovému baru s neonovým osvětlením a ostěním z tmavě mořeného dřeva a ohlédne se přes rameno. „Nejsem si jistá, jestli v Kiss and Make Up vydržíte bez kofeinu třeba jen pět minut, ale obdivuju vaši…“ Odmlčí se.

Myslím, že mě ještě neobdivuje. Ale bude.

19

Rivalka_cs6.indd 19

30.04.19 11:06

TEĎ Helena Je pozdě. Nebo brzy, podle toho, jak se to vezme. 2.34 po půlnoci, abych byla přesná. Pro většinu novopečených maminek není neobvyklé být v tuhle hodinu vzhůru. Ovšem já nejsem jako většina novopečených maminek.

Podívám se na Jacka. Spí. Nechápu, jak může prospat všechny ty nehody. Vím, že si dává do uší ucpávky – dělá to od té doby, kdy bydlel na rušné Fulham Palace Road –, ale stěžuje si, že mu vypadávají. Než vstanu, pohladím ho po zádech, pak vklouznu do pantoflí a za gumu pyžamových kalhot zastrčím mobilní telefon.

Po špičkách se kradu po schodech a přes kamennou dlažbu v hale.

Dnes v noci jsem slyšela přijíždět auto – jak by ne, byla jsem vzhůru. Před nárazem mě na zlomek sekundy napadlo, že to řidič možná zvládne. Třeba bude mít štěstí, třeba se zdi včas vyhne. Ale to se nestalo.

Venku uvidím auto trčící nad zídkou. Je trochu nakřivo, nakloněné na bok, ale nepřevrátilo se. Vyjdu z naší příjezdové cesty a zamířím k vraku. Tentokrát je to stříbrná corsa, starý model. Řidič za roztříštěným čelním sklem je na rozdíl od vozu mladý – a neřekla bych, že je opilý. Uklidním se, dýchám zhluboka a mžouráním zaháním slzy. Otevřu dveře na straně spolujezdce a nakloním se dovnitř. Potom co se ujistím, že pořád dýchá, zavolám sanitku. Jeho taška s doklady leží na sedadle vedle něho. Vyndám z ní řidičský průkaz.

20

Rivalka_cs6.indd 20

30.04.19 11:06

r i va l k a Aaron. V průkazu je i jeho adresa – bydlí v sousední obci.

Pravděpodobně se vracel z hospody po zavírací době. Ale jestli je místní, mohlo ho napadnout, co riskuje. Měl na to být připravený.

Vzpomínám si, jak nás realitní makléř s prasečíma očkama ujišťoval, že neuvěřitelně nízká cena domu se silnicí nesouvisí. Že samozřejmě není nebezpečná a k té spoustě loňských nehod došlo předtím, než farmář, jemuž pozemek naproti patří, nechal zeď z dlažebních kamenů zbourat a místo ní natáhl drátěný plot. A že teď je cesta naprosto spolehlivá. Ideální místo pro založení rodiny, dodal, zadíval se na Jacka a zdvihl jedno obočí.

Zatímco myslím na něj a jeho lži, mladík se probírá z bezvědomí, víčka se mu mihotají jako miminku probouzejícímu se ze spaní. „Nehýbej se,“ řeknu, nakloním se přes sedadlo a stisknu mu ruku. „Bude to v pořádku.“ „Chci svou mámu,“ řekne a rozpláče se. Začne sebou škubat a pokouší se vylézt z auta. „Nehýbej se,“ opakuju o něco přísněji. „Jestli se budeš hýbat, ublížíš si ještě víc.“ „Mámu… prosím… chci mámu.“ Jeho máma. Dovedu si ji představit: boubelatá, tváře plné popraskaných žilek, husté obočí a srdečný úsměv. Je na svého syna pyšná. Nejspíš má bratra, nebo snad mladší sestru. Ta ještě chodí do školy. Aaron. Je její velký brácha, její hrdina. A teď tady leží, bezmocný a s vyrážkou po holení, zpod baseballové čepice mu vytéká krev a řine se po tváři. Nevidím pod čepici, nevím, jak vypadá zranění. Dýchá rychle a mělce, skoro jako by vzlykal. Jako ryba na suchu, zoufale lapající po vzduchu. „Moje máma… chci… mámu,“ řekne, otočí hlavu a upře na mě oči, ve kterých se zračí přítomný a zároveň vzdálený pohled.

Utiším ho, znovu mu sevřu ruku, řeknu, aby vydržel, opět ho ujistím, že bude v pořádku.

21

Rivalka_cs6.indd 21

30.04.19 11:06

c h a r l o t t e d u c k w o rt h o vá Ale co já vím, jestli bude v pořádku? Loni jsem na vlastní kůži poznala, jak umí zdraví klamat. Jednu chvíli jste naprosto v pohodě, a vzápětí…

Sanitce trvá příjezd déle, než by mělo. Sleduju čas v telefonu: přesně dvanáct minut. O dobrých pět minut víc, než je průměr.

Vím, že sobotní noc je neuvěřitelně rušná, proto mě to moc nepřekapuje. Ale přesto to není v pořádku. Stačí si představit, kolik krve můžete ztratit za dvanáct minut.

Poděkují mi, tak jako pokaždé. Některé zdravotníky už znám, ale ty dnešní ne. Vždycky si mě měří s účastí a zmatkem.

Vím, co se jim honí hlavou – proč tady ta ženská bydlí? Proč se neodstěhuje? Kdo je to? Co všechno prožila? Jsem zvědavá, jestli poznají, že jsem mladší, než vypadám, že za těmi kruhy pod očima se skrývá půvab – jako u mojí matky, jak jsem kdysi od někoho zaslechla na jednom z večírků pořádaných mým otcem.

Položí ho na lehátko a zajistí popruhy. Baseballovou čepici mu nesundají, a tak se už nedovím, co se děje pod ní. Slyším, jak říkají něco o jeho noze. Nohy jsem si nevšimla; soustředila jsem se na krev stékající po tváři. Čekám, až ho naloží do sanitky, a než ho odnesou, naposledy mu stisknu ruku. Policisté si pilně zapisují poznámky; povím jim všechno, co vím. Je chladno a já mám na sobě jen tenkou mikinu s kapucí, kterou jsem strhla z věšáku u dveří. Chci se vrátit dovnitř.

Když se otočím k odchodu, policistka se mě zeptá, jestli jsem v pořádku. Odpovím, že ano, jsem v pořádku. Protože je to pravda. Protože ačkoli je to pokaždé skličující, nic mě nemůže sklíčit víc, než když jsem přišla o ni.

Jsem zpátky ve své pracovně. Říká se tomu pracovna, přestože tady už nepracuju a je to jenom útočiště; místo, kde se schovávám před světem. Jack mě chtěl překvapit a místnost zařídil a vybavil nábytkem z 50. let – stolem z růžového dřeva, původním křeslem od Arneho Jacobsena, 22

Rivalka_cs6.indd 22

30.04.19 11:06

r i va l k a nastavitelnou lampou, policemi z kolekce String. Stěny obložené tmavě hnědou tapetou z ramie, tmavě zelený koberec s vysokým vlasem. Na oknech svislé laťkové žaluzie, na které se v čekárnách u lékařů chytá prach a jichž se v současné době lidé většinou zbavují. Ale celek působí vkusně. Všechno spolu ladí.

Když se tady ukrývám, Jack někdy bez varování strčí dovnitř hlavu a načapá mě nad tabulkovým procesorem. Mrkne na mě, vynutí veselý úsměv a poznamená něco jako: „Já to věděl, ovládnutí světa na spadnutí – druhé kolo!“ a já se usměju, přikývnu a přeju si, ať zase odejde.

Jack.

Co mám říct o Jackovi? Nespali jsme spolu už déle než rok.

Teď ho víc zajímá rugby než sex. Neví, jak mi pomoct. Je hodný.

Měl mě raději, když jsem chodila do práce.

On za nic nemůže. Poznám, že jsem mu na obtíž: jako stárnoucí příbuzná, o kterou se musí starat, člověk, k němuž chová nostalgickou náklonnost, ale přitom si přeje, aby si pospíšil a zemřel. Trochu jsem o tom přemýšlela. Totiž o smrti. Ale jsem zbabělá. Možná kdyby existoval naprosto bezbolestný způsob, třeba bych to zvážila. Ale v hloubi duše pořád plápolá ten plamínek. Titěrná naděje. Že to bude lepší. Že to může být lepší.

A to mě trápí ze všeho nejvíc.

Nepracuju tady, vedu si však záznamy. Někdo to dělat musí, a protože to mám z první ruky… S tou silnicí se musí něco udělat a rozhodla jsem se, že místní úřad přinutím jednat. Zevnitř na dveřích mám připíchnutý kalendář. Den, kdy dojde k nehodě, označím písmenem N. Je-li smrtelná, červeně.

Nepotrvá dlouho a Jack mě tady najde, proto si musím dnešní noc zaznamenat. Aaron Turner. První oběť po třech týdnech.

Tři týdny byl klid. Říjen se vkradl pozvolna, bez dramatických změn. Přes den je pořád snesitelně, skutečná zima je jen po ránu – příjemné ostré zaštípání, které dodává vzduchu svěžest.

Zima bude horší. V nadcházejících týdnech nehod přibude.

23

Rivalka_cs6.indd 23

30.04.19 11:06

c h a r l o t t e d u c k w o rt h o vá Od svého stolu vidím, kde se Aaronův život navždy změnil.

Napíšu si, co mi říkal, jaký měl výraz, co měl na sobě, všechny střípky jeho příběhu.

A potom, s nepříliš čistým svědomím, vyndám skicák a začnu kreslit. To je jediná možnost; do zítřka podrobnosti zapomenu. Jeho oči, volající po mámě. Chci si je zapamatovat.

24

Rivalka_cs6.indd 24

30.04.19 11:06

Charlotte Duckworthová RIVALKA Z anglického originálu The Rival, vydaného nakladatelstvím Quercus v Londýně roku 2018, přeložila Jiřina Stárková Obálku upravila Soňa Šedivá Redigovala Marie Kejvalová Odpovědná redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá Technický redaktor David Dvořák Počet stran 320 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 667. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Rivalka_cs6.indd 320

30.04.19 11:06