0040233 by Knižní klub

Kdo neskáče, je taky Čech! Zdeněk Haník

Ilustrace Jiří Slíva KNIŽNÍ KLUB

Na tomto místě se obvykle děkuje. „Tak tedy děkuji ženským očím i všem mužům, kteří mě inspirovali.“

Nรกzory

Kdo neskáče, je taky Čech To jsem vám byl kdysi pozván do diskusního pořadu ČT 24 O české identitě. Asi by se našli lepší kandidáti pro takovou relaci než já, ale oslovili mě, tak proč ne. Byli jsme pozváni čtyři diskutující: herec Ondřej Vetchý, polský publicista a spisovatel Mariusz Surosz, oděvní designérka Liběna Rochová a já. Pořad moderovala paní Drtinová. Já jsem reprezentoval pohled sportovce na českou identitu. Měl jsem uplatnit pohled trenéra národního družstva Česka, ale i Rakouska. Ptali se mě předem, zda by mi vadilo, kdyby mé představování uvedli sloganem „Kdo neskáče, není Čech“. Já na to, že je to výborný nápad, poněvadž když dav propukne v toto skandování, okamžitě (na chvíli) přestávám být Čechem. Nejsem puritán, a ať si Češi skáčou, ale já mám k masovým radovánkám odpor. Miroslav Horníček kdysi kdesi prohlásil něco ve smyslu, že je lékařsky osvobozen od zpívání masových písní. Tomu rozumím… V roce 1998, když naši hokejisté hráli v Naganu, bydlel jsem v Innsbrucku a měl nakročeno usídlit se trvale v Rakousku. Přesto jsem v nočních hodinách sledoval s napětím všechna utkání. A když Dominik Hašek, mimochodem i výborný volejbalista, vyhazoval hokejku nad hlavu na oslavu vítězství, plakal jsem jak želva dojetím a byl na svůj národ hrdý. Na druhé straně ale přiznávám, že jsem se přistihl, jak na Davis Cupu Česko–Srbsko v Praze, při zápasu Štěpánek vs. Tipsarevič, podvědomě fandím Srbovi. Na paži měl vytetovaný citát Dostojevského „Krása spasí svět“, který mi mluví z duše, a ihned

mi naznačil, že spadá do jiné kategorie lidí, kterou rovněž ctím. Imponoval mi hrou i chováním. Jak je to tedy s mým vlastenectvím? Ano, Štěpánek je Čech jako já a já jsem chtěl, aby Česko vyhrálo. Tipsarevič byl ale taky trochu náš. Myslím tím nás, skupinu lidí, která vedle vlastenectví vyznává i jiné hodnoty. Zkusím příklad z jiného soudku. Když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, vnímal jsem to tak, že ji dostala celá silná česká básnická generace, která v Evropě skutečně něco znamenala: Nezval, Halas, Holan, Seifert… Byla to cena za kvalitu, nejen za to, že Seifert tiše vzdoroval komunistům. To, že jsme byli pod jhem bolševika a nějak jsme se bránili, nikomu neimponuje tak, jak se básníci, konkrétně Holan a Seifert, bránili kvalitou, ČESKOU KVALITOU. A tak jsem pojal i své vystoupení ve zmíněné televizní diskusi. Jsem hrdý na češství Antonína Dvořáka, T. G. Masaryka, Karla Čapka, J. A. Komenského, ale i Jana Železného, Ivana Lendla a Věry Čáslavské. Jsem hrdý na sounáležitost ke kvalitě, nikoliv k masovým projevům národního cítění. Moderoval jsem svého času diskusi českých trenérů různých sportovních odvětví s Ivanem Lendlem. Imponoval mi svou skromností, přirozeností a upřímností. Na nic si nehrál, byl pokorně a tiše sebevědomý. To je pro mě velikánský Čech, přestože usiloval o americké občanství. Jsme malý národ, ale naši mocní, velcí sousedi ucítí a ocení, když projevíme kvalitu. Naopak jim může připadat směšné, když se bijeme v prsa „MY ČEŠI“ a projevujeme se průměrností a jalovým nacionalismem. Velké národy jako třeba Rusové umí nasazením lidské masy vyhrát válku. Němci svou masovou kázní nahánějí strach. Ale my Češi se musíme historicky spoléhat na úplně jiné zbraně.

Doufám, že se na mě nebudete zlobit, když prohlásím, že těmi zbraněmi nejsou masové oslavy typu „kdo neskáče, není Čech“. A proto, když se začne „počesku“ skákat, já se nepřidám. Kdo neskáče, je taky Čech, pouze to češství může vnímat trochu jinak.

Zabít svého otce Obě matky dvou nejvýraznějších osobností českého mužského basketbalového národního družstva Veselého a Satoranského jsou volejbalistky. Je sice škoda, že nám své potomky nepřivedly k volejbalu, ale vývoj jejich synů je i tak přínosem pro český sport. Tématem těchto řádek bude generační linka v trochu netypickém hávu… Znám dobře i otce Tomáše Satoranského, Pavla (stejně jako syn nosí přezdívku „Saty“), byl vynikající volejbalista na úrovni reprezentace a dnes je úspěšným podnikatelem a spoluvlastníkem ligového klubu Aero Odolena Voda. Příklad rodinné linie mi nahrává na jiné téma. Týká se mého syna, někdejšího reprezentačního nahrávače českého nároďáku. Tím tématem bude stav, kdy otec „stíní“ svému synovi. Na počátku kariéry mu sice „známé jméno otce“ pomůže, aby se dostal takříkajíc „do hry“, resp. nasedl do vlaku, který veze adepty k metě zvané sportovní úspěch. Potomek zblízka pozoruje otcův sportovní příběh, a otec synovi v době zrání navíc předává své cenné zkušenosti. Potud to znamená pro syna bonus. Ale později začne následovník slýchat: „táta, to byl jiný plejer“, nebo „zdědil po tátovi kumšt, ale hlavu ne“, či „táta si to uměl ošéfovat, syn je uťápnutej po mámě“ atd. Vnímá pochybnosti o tom, zda přeci jenom není „pouze jménem bez obsahu“. A pak je tu ještě bohužel někdy neblahé působení „velkých otců“ samotných na své pokračovatele i jejich okolí. Každý otec si přeje, aby jeho syn uspěl. Ale někteří z nás (nevyjímám se z toho) zároveň v dobré víře, že pomáhají, můžou nevědomky škodit, poněvadž si neuvědomí, že naše „otcovská historická úloha“ končí v momentu, kdy jsme díky své autoritě či kontaktům „otevřeli synům dveře“. Dále už je to na nich. Rodící se osobnost se totiž utváří především v tvrdé konfrontaci s nástrahami života

a občas se holt prohřeší proti „řádu světa“, což jí paradoxně může přinést trápením zaplacený, drahocenný posun vpřed. Z něj se posléze formuje životní zkušenost a vyzrálost, jež mohou mít stejnou cenu jako třeba akademické vzdělání. „Vstupenku do vlaku úspěšných“ sice obstará talent, rodokmen, vliv otce a jeho prostředí či výchova, ale v určité chvíli vývoje syn musí „tasit kord“. „Velcí otcové“ rádi zapomínají na to, že se sami museli utkat s nepřízní osudu, s křivdami, s chybnými odhady svých trenérů nebo učitelů, s problémy ve škole, se situační smůlou a následnou bolestí, s konflikty, které logicky v době dospívání přicházejí. Zapomínají, že si sami museli vybojovat pozici a autoritu v chlapské partě. Zapomínají, jakým způsobem si vydobyli přízeň nebes, a neumožní synům, aby učinili totéž. V obavách o jejich vývoj a ve svatém přesvědčení, že činí dobře, jsou odhodláni vybojovat nejdůležitější životní bitvy za ně. Pokud si klubající se osobnost netroufne ochutnat zapovězené ovoce, může zůstat vězet ve stínu a očekávaný vývoj nebude pokračovat. Můj syn je dobrý nahrávač (řemeslně určitě lepší než já), ale býval svého času podezírán z otcovy „tlačenky“. A všichni synové, kteří se octnou v podobné situaci, mají jedinou volbu: „zabít svého otce.“ Nikoliv doslovně jako v antických dramatech, ale psychologicky. Zní to brutálně, ovšem zda to „zabití“ bude mít polohu mírnou: například ve formě odchodu z rodného města a z rodinného sídla, oslábnutí komunikace, nebo ostřejší scénář: názorové střety, dočasné odloučení od otcova vlivu, ignorace otcových scénářů… to není podstatné. Důležité je to, že pokud má lidská bytost zachovat věrnost rozvoji svého vědomí (budoucího sebevědomí) musí se dopustit troufalého činu vzpoury proti „autoritě“. Cílem synova vývoje je sebe-uskutečnění, nikoliv uskutečnění otcových přání. Je to čin odvahy. Nenabádám k tomu, aby syn ignoroval otcova doporučení, či aby pošlapal rodinnou tradici. Tvrdím jen, že skutečná osobnost nevyroste ve skleníku. Zrod osobnosti žádá

oběti, odvahu a přitom úspěch není ani zdaleka zaručen. Žádné vítězství nemá takovou hodnotu jako „stát se chlapem“, vymanit se z otcovského stínu a jít vlastní cestou. Mému synovi se podařilo „mě zabít“, což paradoxně přispělo k našim dobrým vztahům. Využil jsem na začátku rodinnou stopu dvou vynikajících českých basketbalistů a vůbec netvrdím, že jejich osobní zkušenost je stejná jako moje. Mluvím o principu, který podle mého názoru funguje. A proto, velcí otcové! Váš věhlas, který otevřel vašim potomkům dveře, je může někdy hrozně dusit. Zkuste pochopit jejich složitou pozici. Pakliže nastane situace a vaši dědicové vás „vyzvou na souboj“, přijměte výzvu a pochopte, že požehnání v cestě za silnou osobností se dočkají, pouze když vás přemohou…

Beránci válku nevyhrávají Svého času mě na toto téma přivedl můj někdejší asistent u nároďáku Jirka Zach, když vyslovil pochybnost, zda my trenéři víme, jaké typy hráčů pro vrcholový sport vlastně hledáme. Dělá nám dobře, když se naši svěřenci rychle učí, když plní pokyny a vyvíjejí se podle našich trenérských představ. Ale je to to pravé, co hledáme a potřebujeme? Když jde ve sportovním utkání do tuhého, je přece žádána jiná mentální výbava než snaživost, učenlivost a pracovitost. Konfrontační situace má daleko blíž ke rvačce či válce než tréninku. Aby hráč vyhrával, potřebuje jinou „výzbroj“. A možná i vlastnosti, které běžně pokládáme za negativní. Jestliže je tedy vrcholný zápas válkou, byť jsou, například v mém sportu, válečníci odděleni sítí, pak pro ni musíme hledat bojovné typy. Že to nemohou být beránci nebo lidé plní soucitu a dalších ušlechtilých vlastností, je každému jasné. Ale jaké mají být vítězné typy hráčů? Musí být odolní ve střetu a konflikt pro ně nesmí být utrpením, nýbrž výzvou, či dokonce slastí. Nemůžeme tedy očekávat, že hráč, který se bojovně chová k soupeři, se nebude bojovně chovat i ke svému okolí, včetně trenéra či spoluhráčů. Kdysi jsem coby trenér dal v základní sestavě na mistrovství Evropy přednost jednomu smečaři před druhým, a ten pak zcela přirozeně reagoval agresí proti mně a celé naší práci. Nedal jsem mu totiž důstojnou šanci, a s tím se nemohl smířit. Za to se na něj přece nemohu zlobit. Není podstatné, jestli vás hráč má, nebo nemá rád. Podstatné je, jestli má rád hru a vyhrávání. A ještě více, zda ve vámi vedeném týmu hraje dobře.

Společenská konvence žádá po hráči, aby byl tak trochu pokrytcem. Vzpomínám si i na svou hráčskou kariéru. Neseděl jsem sice na lavičce náhradníků jako nahrávač často, ale když se tak stalo, byl jsem „nasraný“. Trenéři mě nabádali, abych svému nahrávačskému kolegovi na hřišti přál to nejlepší. „Jste přece jeden kolektiv,“ argumentovali správně. Řeknu vám to na rovinu. Nemohl jsem mu přát to nejlepší, protože posilování jeho pozice v týmu znamenalo zhoršení mého postavení, případně i mé zatracení. Když on hrál, já seděl. Dobré výkony mého nahrávačského soka by mě ještě hlouběji tlačily do role náhradníka. Jak jsem mu tedy měl přát? Volejbal se totiž hraje na jednoho nahrávače. Toto odhalení může vypadat zrůdně, ale domnívám se, že je pokrytecké, když se takové věci zakrývají. Ve chvíli, kdy by byl týmový úkol nějak podělen mezi nahrávače a oba by v něm našli svoji roli, byla by to jiná situace. Pak by se jednalo o podobný stav jako při střídání v hokeji, kde ten, kdo je v jednu chvíli na střídačce, je záhy zase ve hře. Přitom i uvnitř hokejového družstva vznikají spory či konflikty, kdo kolik času stráví na ledě. Proto upřímně říkám, že jsem se ve svých hráčských časech chtěl rvát na hřišti, ne přihlížet ze střídačky. Byl jsem určitě bojovný a jistě i konfliktní typ. A pocity, které popisuji, mohou být podobné těm, které mají hráči, o nichž je tady řeč. V současnosti jsem již plný pochopení pro pocity druhých. Umím naslouchat, nejenom mluvit. Dokážu se vžít do cizích příběhů a sám sebe i někdy upozadit. Proto už nemohu být hráčem! Stále více si uvědomuji, že jako trenéři máme vyřešit rozpor, který jsem už předeslal na začátku článku. Pro vývoj a učení potřebuje hráč určité vlastnosti, naproti tomu pro vlastní boj kvality jiné, ne-li dokonce zcela odlišné. Není možné, aby vrcholové sportovní družstvo bylo smečkou nenávistných egoistů. Úspěšný tým musí totiž spolupracovat a komunikovat,

společně myslet, společně cítit, společně prožívat. Ale málo platné, hráči, které vnímáme jako vyhrávače, jsou složití týpci a spolehněte se, že to s nimi nikdy nebude jednoduché. Jsou to zpravidla „konfliktní bytosti“, které musí být správně zapojeny do týmové činnosti. V takovém případě nejen že se týmový duch posílí, ale zároveň se konfliktní hráč obrušuje a kultivuje. Dokonce moje osobní zkušenost je, že když takový hráč projde poctivě mnoha bitvami, kde utrží šrámy i získá cenná vítězství, životně se uklidní a zmoudří. Ne že bych zde nabádal k velebení egoismu nebo že bych si liboval v obcování s problematickými osobami – a přehlížel skromnost, poctivost a pracovitost. Jenom nabízím pohled z jiného úhlu. Domnívám se, že dějiny vítězství jsou dějinami hrdinů, kteří se odvážili ukrást bohům oheň. Ti pracovití za nimi nesou vodu, ale jsou pro boj rovněž důležití. Ale jinak… Jestli si rozumíme.

Proč Češi nezpívají hymnu Dovolte mi zatoulat se do trochu odlehčenější polohy a tolerujte prosím fakt, že vás čtenáře a sportovce „vytáhnu“ na hudební festival, i když jak sami uvidíte, skončíme zase u sportu. Není moc hudebníků, kteří si dokážou sami (ať už s kytarou, nebo jiným nástrojem) sednout třeba před tři tisíce diváků, umlčet je svou hudbou, přikovat je k sedačkám a zcela vtáhnout do takového emocionálního stavu, v němž podle mého soudu hrají Brazilci volejbal a třeba Španělé fotbal. Do stavu zapomnění všeho okolního, do stavu naprosté zaujatosti touto chvílí (teď a tady), řekl bych „až brutální“ přítomnosti, do stavu, kdy je člověk sám u sebe, u své podstaty bytí. Umí to Nohavica, Radůza nebo také Vlasta Rédl… O tom posledním bude krátce řeč. Znám ho samozřejmě dlouho, pamatuji jeho skvostnou společnou desku s Hradišťanem. Jeho muzikálnost je v každém stavu patrná až dojemná. Plyne to z jeho muzikantské duše… Pamatuji si, jak Rédl přišel na jednom folkovém festivalu na pódium a řekl, že se mu nelíbí naše hymna a že by doporučoval jako hymnu známou lidovou píseň, kterou údajně miloval Masaryk, „Ach synku, synku“. Dodal, že závěr písně by byl tím nejvhodnějším odkazem do dnešní doby. Inu: „… když se ti zlámalo, dej ho spravit, nauč se synečku hospodařit…“ Muzikant Rédl píseň upravil „syntezátorovými fígly“ a zvýrazněnou rytmikou do jakéhosi marše, skoro až rockového charakteru, čímž jí dal údernost a působilo to opravdu bojovně. Dokonce někteří diváci-náruživci povstali na znamení úcty ke „státní hymně“ a přiložili ruku na srdce. A protože jsme národ,

který si jako nejvýznamnější postavu dějin zvolil osobu, která neexistovala (Jára C.), následovalo logicky to, že povstali všichni ostatní a rovněž cynicky „uctili“ národní hymnu. A tak se stalo, že v letním amfiteátru „český národ“ akceptoval píseň „Ach synku, synku“ jako českou státní hymnu. Já jsem ani nepovstal, ani neakceptoval, ale přemýšlel o tom, o čem již mnohokrát předtím. Proč hráči našeho volejbalového družstva nezpívají hymnu? Možná ji někteří koutkem úst nesměle pobrukují, ale Srbové nebo Brazilci svou hymnu řvou tak, že jim hrtan téměř vyletěl z úst. Zdá se, že pro celý ostatní svět je to zcela přirozené. Jako trenér nároďáku na MS 2006 v Japonsku jsem neviděl žádné družstvo, které by tento rituál nedodržovalo. Od Íránců, přes Američany až k Němcům a Francouzům. A proč vlastně nezpívám já sám? Vždyť zpívám rád a jsem emocionální člověk… Nejsem žádný vzorový vlastenec, ale když naklápějí naši vlajku, jsem dojatý, uvědomuji si, že tu stojím za náš národ, k němuž (kromě nenáviděných komunistů) patřili A. Dvořák, Komenský, Masaryk, a to byli jiní frajeři a neměli problém se svým češstvím. Stydíme se snad za to, že jsme Češi, nebo se bojíme projevit emoce? Brali bychom to příliš závazně nebo se bojíme ukázat, že jsme bojovně naladěni? A jsme vlastně bojovně naladěni? Nebo by pomohlo, kdyby jeden začal a druzí by se přidali? Nebo je to na mně jako trenérovi, abych to nařídil? Moculescu (kouč Německa v mé trenérské době) mi říkal, že to svým hráčům dal za úkol, ale byli to Němci, kteří umí vzít za vyšší věc… já bych s tím, že bych zpívání hymny nařídil, měl asi problém. Udělat z naší hymny frašku bych chtěl ze všeho nejmíň… Nebo má pravdu volejbalový trenér Petr Juda, který tvrdí, že naše hymna je málo bojovná. Manželka TGM při vybírání státní hymny údajně prosazovala „Ktož sú boží bojovníci“, což by nakonec nahrávalo i Vlastovi Rédlovi, který z písně „Ach synku, synku“ udělal bojovný popěvek. Co vy na to, bratři Češi, proč vlastně nezpíváme hymnu?

Profesionalismus „počesku“ Velmi snadno se ve sportovním prostředí šermuje se slovy „profesionál“ či „profesionální“. Od doby naivních představ, kdy se například vnímal profesionalismus pouze jako přísun peněz do sportu, který měl do roku 1989 přívlastek amatérský, už jsme se leccos naučili. Přesto prvky amatérského sportu ve vrcholovém přetrvávají… Než se dostaneme k pojmu „profesionální“, dovolte mi začít vzpomínkou na jednu historku. Chodíme s trenérskými kolegy Slávou Lenerem, Martinem Haškem a Jardou Hřebíkem hrát tenisovou čtyřhru na Spartu do Stromovky. Onehdy jsem si všiml, že vedle našeho kurtu usedla starší udržovaná dáma a jala se nás sledovat. Když jsme po skončení odcházeli z kurtu, oslovila nás: „Tedy, pánové, obdivuji vás, jak se tady ve vašem věku dvě hodiny honíte s takovou vehemencí.“ „To víte, madam, dokud je to v koulích, tak to funguje…“ odvětil jsem. Znalkyně života nezaváhala a kontrovala: „To každopádně, a platí to v každém směru…“ Pobaveni jsme slušně pozdravili a odešli na polívku, o kterou každou partii hrajeme. Začal jsem touto historkou, abych naší čtveřici představil jako typické zástupce amatérského sportu. Našemu hraní nechybí prvky vrcholového sportu: vášeň, náruživost, emoce, fyzické nasazení. Stejně jako třeba v hokejovém play-off se jedná o naprosto vážně míněnou bitvu o výsledek, který pro celý zbytek dne dokáže zlepšit i zhoršit náladu. To vše jsou příznaky „dobrého“ amatérského sportu, v němž nejsou zvenčí stanovovány cíle a limity. Přičemž znám i amatéry, kteří chodí hrát každý den, čili objem činnosti se v takovém případě blíží objemu profesionála. Ovšem hra

amatérů spočívá především v radosti z pohybu, romantice, kamarádství, uvolnění stresů z všedního dne, a především v radosti ze hry. Amatér může dokonce vlastní sportovní činnosti věnovat tolik energie jako profesionál, ale rozdíl je v umístění sportu v hodnotovém žebříčku člověka, a především v respektování nároků, které jsou kladeny zvenčí. Ke škodě českého sportu se stále zamlžuje pravá podstata profesionalismu, totiž sebeobětování, odlidštěnost, jednostrannost, orientace na limitní výkon, nepřetržité vyhrávání a s tím související sportovní byznys. Vůbec netvrdím, že život profesionála je ideální životní model. Ale profesionalismus určuje jasná pravidla hry, která se týkají všech aktérů: hráčů, trenérů i funkcionářů klubů. Profesionální sport je v dnešní době ovlivněn obchodem, vědou, penězi i slávou. Nekompromisně se sledují vytýčené sportovní a obchodní cíle. Při jejich nedosažení není možné se omluvit. Přichází výměny trenéra, hráčů, mediální přestřelky… nic příjemného: je to pragmatická chirurgie s cílem vyoperovat vše nemocné! Životní sloh profesionála je tedy spíše limitem než romantickou pointou. Většinou ale všichni upíráme zraky jen k těm nejšťastnějším, kteří sklidí slávu i peníze. Při ohánění se slovem „profesionál“ dochází někdy při hodnocení k citovým výkyvům, nadsázkám, furiantství, přijímání romantických zaklínadel, která se hospodsky tabuizují. Tvrdím, že všechny pravdy mají být jednoduché, a tak je i ta moje dnešní velmi prostá a zdánlivě banální: PROFESIONALISMUS ZNAMENÁ DOBROVOLNOU PODŘÍZENOST CÍLI. Naproti tomu herní nevázanost, radost z pohybu a naplňování hesla „nestárneme, dokud si hrajeme“, tak jak jsem ji na začátku popisoval u naší „varietní tenisové skupinky“, je žádoucí ve smyslu zdravého životního stylu a duševního zdraví, ale nemá s profesionálním sportem nic společného. Profesionální sport je závazný. Amatérský je nezávazný a vytváří pohodu, radost, relax, ale je třeba i zpeněžením svého talentu v rámci norem, které platí pouze od Beskyd po Krušné

hory, nikoliv za našimi hranicemi. Nacházíme se 25 let po zásadní změně společenských poměrů, principů i hodnot. Světový sport se závratně vyvinul, a abychom tempu vývoje stačili, musíme se stát profesionály, k čemuž evidentně něco chybí. Zdá se, jako kdyby rezidua amatérismu zůstaly v buňkách nás všech… Pokusím se o takové malé desatero: 1. Profesionál provozuje sport jako svou práci, pro amatéra je sport relaxační doplněk k životu, užívaný dle chuti a potřeby. 2. Profesionál vyhrávat musí, pro amatéra je vyhrávat příjemné – ale všechno je jenom hra. 3. Po profesionálovi se vyžaduje úspěch, po amatérovi se nevyžaduje nic. 4. Profesionál chápe sport jako seberealizaci – neúspěch znamená ohrožení existence, život amatéra sport obohacuje – amatér se sportu nepodřizuje. 5. Projevem života profesionála je vratkost, nestabilita a životní nejistota, život amatéra je sportovními úspěchy či neúspěchy nedotčen. 6. Profesionál podřizuje svůj život dění a rytmu sportovních aktivit, amatér nezná vnucený sportovní program. 7. Profesionál nemůže omlouvat neúspěchy drobnými zraněními nebo citovými stavy, amatér hraje či nehraje podle nálady, chuti a zdravotního stavu. 8. Život profesionála obsahuje průběžnou přítomnost bolesti, která vyplývá z psychického tlaku a požadovaných špičkových výkonů, amatér zná pouze příjemnou bolest svalů a maximálně jednodenní zkaženou náladu po špatném výkonu. 9. Odměnou profesionála jsou sláva, úspěch a peníze, odměnou amatéra je radost. 10. PROFESIONÁL PODŘIZUJE SVŮJ ŽIVOT SPORTOVNÍMU CÍLI ZA VŠECH OKOLNOSTÍ, AMATÉR VE SPORTU NEPODŘIZUJE ŽIVOT NIČEMU, POUZE SVÉMU POCITU.