Issuu

M i c h a l

Č e r n í k

Ilustroval Gabriel Filcík

Pohadecky_KB.indd 5

21.08.19 16:22

Te x t © M i c h a l Č e r n í k , 2 019 I l l u s t r a t i o n s © G a b r i e l F i l c í k , 2 019 I S BN 9 7 8 - 8 0 - 76 1 7- 6 0 4 - 1

Pohadecky_KB.indd 6

21.08.19 16:22

První

pohádečky pro předškoláky

Pohadecky_KB.indd 7

21.08.19 16:22

První pohádečk y pro předškolák y

Jak se přivolává jaro Mrzlo a fujavice řádila, i když už mělo být jaro. Janek na dvoře štípal dříví do kamen. U hromady špalíků se do svého peří choulil kos a pozoroval Janka. „Kose, kosíku, měl bys zazpívat, aby už konečně bylo jaro!“ povídá mu Janek. „V takové zimě zpívat neumím,“ odpověděl kos. „Ale mně žádná zima nezabrání, abych nezpíval,“ řekl Janek. Odložil sekyru a navrhl: „Kose, zazpíváme si spolu. Ať fujavice ví, že skončil její čas.“ Janek začal zpívat. Kos vyletěl na střechu stavení a spustil tu svou kosí písničku. Janek a kos zpívali tak krásně, že fujavice utichla. Z mraků se vyklubalo slunce. Sníh začal roztávat. Po cestě si vykračovalo jaro. Janek na kosa vesele křikl: „Vidíš, kose, náš zpěv zahnal fujavici a přivolal jaro!“ Jaro si v náručí neslo sněženky, bledule, petrklíče, sedmikrásky a vrbovou větvičku s rozkvetlými kočičkami.

Pohadecky_KB.indd 9

21.08.19 16:22

Jarní pohádka

Zelená pohádka

Starý sníh roztál a vzduch už voněl jarem a hlínou. Brzy ráno na okno chalupy dědy Škopka zaťukaly vločky sněhu. „I vy jedny vločky, neotevřu vám, před jarem se u mě v chalupě neschováte!“ zvolal děda. K poledni na okno zaťukaly kapky deště. „Kdepak, kapičky, nevpustím vás! Vy patříte zahradě a polím,“ upozornil děda. Skrze mraky se proklubalo slunce a paprskem zaťukalo na okno. „Vítám tě, sluníčko! Tak pojď dál,“ pronesl radostně děda a otevřel okno. Věděl, že právě teď přišlo jaro do polí, na jeho zahrádku i do jeho chalupy.

Řekla si kapka deště: „Spojím se s ostatními kapkami. A bude ze mne déšť.“ Řeklo si semínko trávy: „Spojím se s ostatními semínky. A bude ze mne louka.“ Řeklo si obilné zrno: „Spojím se s ostatními zrny. A bude ze mne obilné pole.“ Řeklo si sluníčko: „Já se na svět hřejivě usměju.“ A hřejivě se usmálo. Z nebe zapršelo, louka se zazelenala trávou a na poli rostlo obilí. Zaječice se zajícem vyvedli na louku a do pole malé zajíčky a řekli jim: „Naučíme vás všechno, co umíme my.“ Dělo se vše, jak se má dít.

Pohadecky_KB.indd 10

21.08.19 16:22

První pohádečk y pro předškolák y

Jak se probouzí den Ještě před svítáním kohoutek vyběhl na dvorek a zakokrhal: „Kykyryký!“ Slunce se probudilo a vysvitlo. Kohoutek zakokrhal podruhé: „Kykyryký!“ Probudily se slepičky a vyběhly na dvorek. Kohoutek zakokrhal potřetí: „Kykyryký!“ Zdálky se ozvalo zakokrhání a pak další a další. Kokrhali kohouti v celém kraji. Dveře stavení se otevřely a vyšel z nich hospodář. Kohoutek se důstojně prošel po dvorku. Byl na sebe pyšný. Dneska to byl on, kdo brzy ráno ze všech kohoutů v kraji nejdříve zakokrhal a probudil den.

Pohadecky_KB.indd 11

21.08.19 16:22

Kdo má štěňátka? Štěňátko vesele běželo po návsi. U vrat stavení se popelila slepička s kuřátky. „Slepičko, tvoje štěňátka jsou heboučká jako chmýří. A všechna krásně žlutá!“ zvolalo štěňátko. „Já mám kuřátka, pejsku!“ opravila ho slepička. K rybníku pochodovala husa s housátky a štěňátko zvolalo: „Zdravím tě, husičko, máš pěkně bílá štěňátka! A jak se při chůzi roztomile kolébají.“ „I ty hloupý psíku,“ podivila se husa. „Já nemám štěňátka ale housátka.“ Štěňátko na rybníku spatřilo kachnu s káčátky a zahalekalo: „Kačenko, máš pěkná štěňátka! A jak rychle dovedou plavat!“ „Pejsku, měl bys vědět, že kachny mají kachňátka!“ zasmála se kachna. Pod lípou si hrála kočka s koťaty. „Kočičko, koukám, jaká máš krásná štěňátka,“ chválilo štěňátko. „Co to povídáš za nesmysly?“ zlobila se kočka. „To jsou moje koťátka.“ V lískovém křoví učila sýkorka létat mladé. Štěňátko se zastavilo a povídá: „Tvoje štěňátka jsou jako obláčky, jenom vzlétnout!“ „Jaká štěňátka, pejsane? Já mám ptáčátka!“ opravila ho sýkorka. Štěňátko běželo dál po cestě. U lesa se na trávě pásla srnka s koloušky. „Srnečko, ty máš roztomilá štěňátka!“ zvolalo štěňátko. „Pejsku, kdybys byl o trošinku chytřejší, věděl bys, že já mám koloušky,“ poučila ho srnka. Štěňátko už bylo zkroušené. Posadilo se a dumalo: „To jsou mi zvláštnosti. Jak to, že nikdo nemá štěňátka? Kampak štěňátka zmizela? A kdo je tedy má mít?“ Ještě před spaním štěňátko dumalo, proč žádné ze zvířátek, které dnes potkalo, nemá štěňátka. Dlouho nemohlo usnout.

Pohadecky_KB.indd 12

21.08.19 16:22

První pohádečk y pro předškolák y

Kdo zpívá nejkrásněji Brzy ráno, ještě před svítáním, vyletěl na střechu domu drozd, zazpíval a křikl: „Já zpívám nejkrásněji!“ Na větev stromu usedl kos, zazpíval a křikl: „Já zpívám nejkrásněji!“ Na plotu seděla sýkorka, zazpívala a křikla: „Já zpívám nejkrásněji!“ Na dvoře zazpívala pěnkava a křikla: „Já zpívám nejkrásněji!“ Na pumpu usedl špaček, zazpíval a křikl: „Já zpívám nejkrásněji!“ Na lavici slétl dlask, zazpíval a křikl: „Já zpívám nejkrásněji!“ Na dvorek přiletěli vrabci a spustili: „My zpíváme nejkrásněji!“ Ptáci se překřikovali, kdo z nich zpívá nejkrásněji. Už už to vypadalo, že z hádanice bude i pranice. Vyšlo sluníčko a nahněvaně řeklo: „I vy jedni chlubilové! Jestli se budete hádat, přestanu vám svítit.“ Ptáci utichli. Sluníčko smířlivě pokračovalo: „Všichni zpíváte nejkrásněji, ale každý zpívá jinak.“ Ptáci se pýchou nadmuli. Znovu se dali do zpěvu a každý zpíval po svém. Jejich hlasy se slévaly v jediný nádherný sborový ptačí zpěv. Sluníčko spokojeně naslouchalo a usmívalo se.

Pohadecky_KB.indd 13

21.08.19 16:22

Jak myši pomlouvaly kocoura Myši seděly v myší díře a pomlouvaly kocoura. První řekla: „Je to strašné zvíře.“ Druhá řekla: „Drápy si na nás brousí!“ Třetí řekla: „A jak šeredné má vousy!“ Čtvrtá řekla: „A jak má hrozné zuby!“ Pátá řekla: „A jak příšerné zvuky vydává!“ Šestá řekla: „Nejraději by nás všechny zardousil.“ Tak myši seděly celý den v myší díře a pomlouvaly kocoura. V noci tichounce vylezly a škvírou se protáhly do sýpky. Byl tam ohromný kopec zrní, moc si na něm pochutnávaly. Když se najedly, zase tiše šupajdily zpátky do díry. Kocour zatím spal ve světnici pod lavicí. Dostal zbytky od večeře a do deštivé noci se mu vůbec nechtělo. Jedna z myší spokojeně řekla: „Ještě že je náš kocour tak líný. Jinak bychom se nenajedly.“ To je dobře, pochvalovaly si myši a radovaly se, že jejich kocour je tak líný.

O vychloubačném holubovi Na balkon domu usedl holub. Podíval se na zahradu a naparoval se: „Kdyby se mi chtělo, v drápcích odnesu ze zahrady všechny stromy. Ale nechce se mi.“ Zamával křídly, vznesl se a opět usedl na balkon: „Kdyby se mi chtělo, obletím celý svět. Ale nechce se mi.“ Na balkon vyšla paní, zatleskala rukama a křikla: „Jedeš, holube! Znečišťuješ nám balkon!“ Holub slétl na zahradu. Podíval se na dům a nazlobeně zavrkal: „Kdyby se mi chtělo, budu bydlet v tomhle domě a lidi přestěhuju do holubníku. Ale nechce se mi.“ Holub nikdy ze zahrady neodnesl stromy v drápcích, nikdy neobletěl celý svět a nikdy nebydlel v domě místo lidí. Nechtělo se mu.

Pohadecky_KB.indd 14

21.08.19 16:22

První pohádečk y pro předškolák y

Štěňátko mňoukat neumí Na kočku zaštěkalo štěňátko: „Haf, haf!“ Kočka nic. Štěňátko znovu zaštěkalo. „Haf, haf!“ Kočka nic. Štěňátko zaštěkalo znovu. „Haf, haf!“ Kočka se protáhla a zeptala se: „To musíš pořád štěkat?“ „Já ti chci jen povědět, že je mi hezky,“ řeklo štěňátko. „Ó jé,“ zasmála se kočka. „Když ti je hezky, tak musíš mňouknout a příst.“ Kočka mňoukla, protáhla se, stulila se a předla. Štěňátko se protáhlo jako kočka, stulilo se jako kočka, ale nedařilo se mu ani mňoukat, ani příst. I tak mu bylo moc hezky. Něco jako vánek mu našeptávalo, že bude štěkat. A jinačí to už nebude.

Výchovná lekce Veverka měla před sebou hromádku ořechů, louskala je a pochutnávala si na jádrech. Přišel k ní myšák a řekl: „Dej mi ořech!“ Veverka prskla a zahnala ho. „U nás se zdraví!“ křikla za myšákem. Po chvíli přišel myšák znovu a pozdravil: „Dobrý den, veverko. Dej mi ořech!“ Veverka prskla a zahnala ho. „U nás se zdraví a prosí!“ křikla za myšákem. Po chvíli opět přišel myšák a pozdravil. „Dobrý den, veverko. Prosím tě, můžeš mi dát ořech?“ Veverka mu dala ořech a myšák s ním upaloval pryč. Veverka za ním křikla: „U nás se zdraví, prosí a děkuje!“ Nevychovanec jeden, pomyslela si veverka, snad si to zapamatuje.

Pohadecky_KB.indd 15

21.08.19 16:22

O ošklivém rakovi Po lesní cestě si to pomaloučku šinul rak. Ze stromu seskočila veverka a podivila se: „Ty jsi tedy ošklivé zvíře.“ Před raka slétla sojka a zahalasila: „Kde se tady vzala ta příšera?“ Na cestě se objevila myš a vypískla: „Je to hrozitánské strašidlo, jde z něj strach!“ Rak mlčel a šinul si to dál. Cestou rozčileně klapal klepety. Po dlouhé chvíli se zastavil a rozkřikl se: „Jaké ošklivé zvíře? Jaká příšera? Jaké hrozitánské strašidlo? Já jsem rak. A jestli to nevíte, tak bydlím v potoce!“ Ale to ho už neslyšela veverka, sojka ani myš. Rak došel až ke břehu potoka. Na hladině spatřil svůj obraz. Nemohl se vynadívat, jak se sám sobě líbil, a spokojeně zastřihal klepety.

Žabákův nejdelší skok Na písčitém břehu rybníka skákal žabák. Z vody ho pozorovaly žabky. Z hladiny vykukovaly jen jejich velikánské oči. Žabák se ze všech sil odrazil a skočil. Pak se otočil a svými kroky měřil vzdálenost skoku. „Pět kroků!“ hlásil žabičkám. Odrazil se a skočil znovu. Otočil se a znovu svými kroky měřil vzdálenost skoku. „Osm kroků! To je ono!“ jásal žabák. „Tak daleko neskočí žádný žabák na světě!“ „Jak to můžeš vědět?“ zeptala se jedna z žabiček. „Vím to! Protože ze všech žabáků na světě já skáču nejdál!“ Vtom se na obloze objevil čáp. Mířil přímo na žabáka. Žabky zmizely v rybníku. Žabák hrůzou zavřel oči. Odrazil se ze všech sil a skočil.

Pohadecky_KB.indd 16

21.08.19 16:22

První pohádečk y pro předškolák y

Letěl dlouho. Letěl velmi dlouho. Letěl snad celou věčnost. Dopadl doprostřed rybníka. Plaval až ke dnu a zabořil se do bahna. Po chvíli se z bahna vyhrabal a ulehčeně si povídá: „Teda, tohle mi opravdu, ale opravdu nikdo neuvěří. Ze břehu jsem skočil až doprostřed rybníka!“ Sám sobě se divil, že skočil tak daleko. Tak daleko by opravdu, ale opravdu neskočil žádný žabák na světě.

Jak býci zápasili Na louce byla šťavnatá travička. Ráno se na ní potkali dva býci. První býk frknul: „Uhni z louky, je moje.“ Druhý býk frknul: „Ty uhni z louky. Tady se budu pást já.“ Žádný nechtěl z louky pryč. Býci sklonili své hlavy. Rozeběhli se. A už byli v sobě. Hodinu se rozbíhali a hlavami do sebe drcali. Hodinu zápasili s rohy zaklesnutými do sebe. Hodinu se váleli po louce. Když byli docela vysílení, první býk zmoženě řekl: „Mám veliký hlad.“ Druhý býk zasípal: „Najíme se.“ Sklonili k zemi své statné hlavy, ale šťavnatá travička nikde. Býci ji při svém zápolení udusali a zašlapali do země. „Kam zmizela moje tráva, travička?“ podivil se první býk. „A proč jsme se vlastně prali? Proč?“ ptal se druhý býk. Z křoví býky pozoroval zajíc a posměšně křikl: „Troubové! Troubové! Troubové!“

Pohadecky_KB.indd 17

21.08.19 16:23

Jak vrabci měli květináč Vrabci Pepa, Véna a Jára měli květináč plný hlíny. Pepa navrhl: „Do květináče něco zasadíme.“ Vrabci hledali, co by mohli zasadit. „Našel jsem slunečnicové semínko! Vyroste nám slunečnice,“ ohlásil Véna. Semínko uchopil do zobáčku a omylem ho spolkl. „Našel jsem obilné zrnko! Vyroste nám klas,“ oznámil Pepa. Zrnko uchopil do zobáčku a omylem ho spolkl. „Našel jsem drobek z rohlíku! Vyroste nám rohlík,“ oznámil Jára. Drobek uchopil do zobáčku a omylem ho spolkl. Vrabci byli nešťastní. Do květináče se jim nepodařilo nic zasadit. Tu Pepa křikl: „Mně tady z ocásku vypadlo pírko!“ Do zobáčku uchopil pírko a zasadil ho do květináče. Dlouho chodili vrabci Pepa, Véna a Jára kolem květináče a radovali se. Květináč s pírkem se jim moc líbil.

O smutném srnečkovi Večer stál srneček na palouku, cítil se strašně sám a bylo mu smutno. Na pařez před ním slétl slavík a povídá: „Vidím, že ti je smutno.“ Srneček přisvědčil. „Já ti zazpívám,“ řekl slavík. A zpíval. Srneček poslouchal a bylo po smutku. Další večer stál srneček na palouku, cítil se strašně sám a zase mu bylo smutno. Na palouku se objevila veverka a povídá: „Vidím, že ti je smutno.“ Srneček přisvědčil.

Pohadecky_KB.indd 18

21.08.19 16:23

První pohádečk y pro předškolák y

„Když budeme dva, smutek uteče,“ řekla veverka. Přisedla si k srnečkovi na pařez a smutek byl pryč. I další večer stál srneček na palouku, cítil se strašně sám a bylo mu opět smutno. Po nebi se koulel měsíc, usmíval se na srnečka a povídá: „Vidím, že ti je smutno.“ Srneček přisvědčil. „Kdykoliv se na mne podíváš, budeš se šťastně culit jako já,“ poradil měsíček. Srneček se díval na měsíc a šťastně se usmíval jako on. Věděl, že teď už není sám, že má přátele a že mu s nimi bude vždycky mile.

Oslík a ozvěna Oslík se po pěšině zatoulal až do skalní soutěsky. Najednou bylo všude kolem hluboké ticho a na oslíka padla tíseň veliká jako černý mrak. „Iááá!“ zahýkal. Vzápětí se od skal ozvalo trojí: „Iááá, iááá, iááá!“ Nejsem tu sám, zaradoval se oslík. Spadla z něj tíseň a odpověděl: „Iááá!“ Od skal se opět ozvalo trojí: „Iááá, iááá, iááá!“ Oslík si ulehčeně poskočil a radostně dvakrát hýkl: „Iááá, iááá!“ Od skal se hned radostně šestkrát za sebou ozvalo: „Iááá, iááá, iááá! Iááá, iááá, iááá!“ Až do večera si oslík s novým kamarádem spokojeně hýkali. Pak se oslík vydal domů. Těšil se na zítřek, až se sem vrátí a bude si s novým kamarádem opět povídat.

Pohadecky_KB.indd 19

21.08.19 16:23

Hejno špačků Na hrušeň uprostřed pole usedl špaček a spustil: „Já jsem špaček a jsem tady, hejno dávám dohromady!“ Slétl k němu další špaček a také spustil: „Já jsem špaček a jsem tady, hejno dávám dohromady!“ Postupně se přidávali další špačci. Když jimi byla hrušeň obsypaná, první špaček zamával křídly a vzletěl k obloze. Za ním se vznesli ostatní špačci. Bylo jich obrovské hejno. Hejno jako černý mrak kroužilo pod sluncem a stín padl na hrušeň a celé pole. Špačci se hrdě rozkřičeli, zastínili i veliké slunce. Tu se na nebi objevil sokol a vlétl do hejna. „Darebové!“ křikl sokol. „Zastínit slunce smí jenom mrak!“ Špačci se rozletěli do všech světových stran a z ukřičeného hejna nezbylo vůbec nic. Jako když vítr rozfouká na nebi mráček.

Jak si myšky vyměnily pole Na jednom poli žila myška. Za polem se rozkládal velikánský les. Myška se dívala na les a říkala si: „Copak je asi za tím lesem?“ Druhý den se dívala na les a říkala si:

Pohadecky_KB.indd 20

21.08.19 16:23

První pohádečk y pro předškolák y

„Jsem strašně zvědavá, co za tím velkým lesem je.“ Za lesem bylo také pole a na něm žila myška. I tahle myška se dívala na les a říkala si: „Copak je asi za tím lesem?“ Druhý den se dívala na les a říkala si: „Jsem strašně zvědavá, co za tím velkým lesem je.“ Obě myšky se vydaly na cestu přes les. Šly dlouho, šly velmi dlouho. Šly několik dní. Myšky už byly z putování utrmácené, když vyšly na okraj lesa. První myška se podivila: „A jéje, tady je úplně stejné pole jako to moje!“ Druhá myška se podivila: „A jéje, tady je úplně stejné pole jako to moje!“ První myška se otočila na les a prohlásila: „Brr, takovou dálku se trmácet zpátky už nechci:“ I druhá myška se otočila na les a prohlásila: „Brr, takovou dálku se trmácet zpátky už nechci:“ První myška začala v zemi hrabat díru. A zabydlela se. I druhá myška začala v zemi hrabat díru. A zabydlela se. Tak si myšky vyměnily pole, i když o sobě nevěděly. A bylo to.

Pohadecky_KB.indd 21

21.08.19 16:23

Zajíc s dlouhýma ušima Ráno stál zajíc na velkém balvanu. Svěsil obě uši. Vztyčil jedno ucho a třepal jím. Vztyčil obě uši. Oběma ušima mával. Z trávy na louce se dívala zaječice se třemi malými zajíčky a podivila se. „Táto, co to provádíš?“ „Cvičím,“ odpověděl zajíc a všechny cviky s ušima opakoval. Druhý den ráno stál zajíc opět na balvanu: Svěsil obě uši. Vztyčil jedno ucho a třepal jím. Vztyčil obě uši. Oběma ušima mával. Z trávy se dívala zaječice se třemi malými zajíčky a zeptala se: „Táto, cvičíš?“ „Mámo, necvičím. Provádím znakovou řeč.“ „Znakovou řeč?“ podivila se zaječice. Zajíc pokračoval: „Když svěsím obě uši, tak jsem smutný. Když vztyčím jedno ucho a třepu jím, tak někomu hrozím. Když vztyčím obě uši, tak zdravím. Když oběma ušima mávám, tak mám radost.“ „Aha,“ řekla chápavě zaječice. Třetí den ráno stál zajíc opět na balvanu. Roztáhl uši do stran a rychle jimi mával. Z trávy se ozvala zaječice: „Copak, táto, cvičíš, anebo provádíš znakovou řeč?“ „V noci se mi zdálo, že jsem mával ušima jako pták křídly a létal jsem,“ vysvětloval zajíc. Ještě rychleji zamával ušima, odrazil se, vyskočil a křikl: „Mámo, letím!“ A dopadl na zem. Až udělal kotrmelec. „Táta lítá! Táta lítá!! Táta lítá!“ křičeli nadšeně tři malí zajíčci. „Táto, opravdu, ty jsi letěl!“ řekla zaječice. Zajíc poznal, že se mu zaječice směje a svěsil uši. Byl smutný. Věděl, že bude létat jen ve snu.

Pohadecky_KB.indd 22

21.08.19 16:23

První pohádečk y pro předškolák y

Proč se hříbátko bálo o rybu Hříbátko přišlo k rybníku a sklonilo hlavu k vodě, aby se napilo. Z vody na něj koukala veliká ryba. Koulela očima a otevírala a zase zavírala pusu. „Utopíš se!“ zvolalo hříbátko. Ryba dál kulila na hříbátko oči a otevírala a zavírala pusu. „Vůbec tě neslyším!“ volalo hříbátko. Ryba dál na hříbátko kulila oči a otevírala a zavírala pusu. „Ty asi voláš o pomoc, viď?“ ptalo se hříbátko. Strčilo do vody jednu nohu, aby rybu vytáhlo. Ryba se lekla, mrskla ocasem, až voda vystříkla na hříbátko. „Chtělo jsem tě zachránit!“ křiklo hříbátko. Ale ryba už nikde. „Chudinka, utopila se,“ posmutnělo hříbátko. Sklonilo hlavu k vodě a napilo se. Dávalo pozor, aby nespadlo do vody a neutopilo se jako ta veliká ryba.

Pohadecky_KB.indd 23

21.08.19 16:23

Kozel provždy bude kozlem Po návsi ve vysokých botách důležitě vykračoval kozel. Na sobě měl kalhoty, kabátek, kolem krku šátek, na hlavě čepici a zpíval si: Chodím sem a tam a jsem velký pán! Chodím tam a sem a člověkem jsem! Husí hejno jen překvapeně zíralo. Kohout se slepicemi přestali uždibovat trávu a udiveně koukali. Kůň se pobaveně zařehtal. Kozel si dál pyšně vyzpěvoval: Chodím sem a tam a jsem velký pán! Chodím tam a sem a člověkem jsem! Ze stavení vyšla hospodyně s koštětem. „Kozle jeden, já tě hledám a ty si tady špacíruješ! Jedeš zpátky do chlívku?!“ zvolala a přetáhla kozla koštětem. Důležitost kozla byla najednou pryč. Poslušně proběhl vraty do dvora a vklouzl do chlívku. Po chvíli z vrátek vystrčil hlavu a několikrát dlouze zamečel. „Mééé, mééé, mééé!“ Jeho smutné mečení se neslo návsí. Všichni věděli, že kozel je zase kozlem.

Pohadecky_KB.indd 24

21.08.19 16:23

První pohádečk y pro předškolák y

Straka má svůj poklad Straka seděla v hnízdě a pyšně si prohlížela svůj poklad. Zlatý řetízek, náušnice, prstýnek, stříbrnou lžičku, stříbrný talířek, zrcátko, kovový hřebínek. Na vedlejším stromu uviděla veverku a zvolala na ni: „Veverko, pojď se podívat na můj poklad!“ Veverka si prohlídla poklad. „K jídlu to není,“ řekla. „Ale krásně září. Jako sluníčko,“ namítla straka. „Září jako sluníčko, ale nehřeje,“ vedla si svoji veverka. „Ale sluší mi! Podívej, jak jsem krásná!“ nedala se straka a pověsila si zlatý řetízek na krk. Straka rozpřáhla křídla, aby vzlétla. Řetízek se zachytil za větev, strhl straku a ona se začala škrtit. „Pomoc! Pomoc!“ volala. Veverka ji vyprostila a řekla: „Ten zlatý řetízek ti opravdu moc sluší.“ Straka se znovu posadila na svůj blyštivý poklad. Cítila se být nejbohatší strakou na světě.

Vlaštovky mouchy nepočítají Na drátu elektrického vedení seděly vlaštovky. První z nich navrhla: „Holky, budeme závodit. Která z nás chytne nejvíc much.“ Druhá namítla: „Copak ty umíš počítat?“ První vlaštovka mlčela. Třetí vlaštovka řekla. „Nikdo z nás neumí počítat.“ A pak křikla: „Holky, letíme!“ Vlaštovky vzlétly k nebi. Létaly křížem krážem, vesele čiřikaly a chytaly mouchy jako o závod. Pranic jim nezáleželo na tom, kolik jich která chytí.

Pohadecky_KB.indd 25

21.08.19 16:23

Jak balvan vzpomínal U silnice byl veliký balvan obrostlý mechem. Janek na něj zaťukal a povídá: „Kamaráde, probuď se! A pověz mi něco, co nevím!“ „No jo, no jo, už jsem se probudil,“ zamručel balvan. Janek si sedl na zem, zády se o něj opřel a řekl: „Poslouchám.“ „Vzpomínám si, že odedávna tady všude kolem byl jen les.“ Balvan se odmlčel a začal znovu podřimovat. „Nespi a povídej,“ pobízel ho Janek „Vzpomínám si, že před tisíci lety tudy vedla pěšina. Lidi po ní chodili tam a zase zpátky,“ vyprávěl balvan a zase umlkl. „Povídej dál,“ vybízel ho Janek. „Vzpomínám si, že před pěti sty lety tu byl všude kolem les a vedla tudy kamenitá cesta. A chodili po ní lidi tam a zpátky nebo jezdili na koních tam a zpátky.“ „Povídej,“ vybízel Janek. Balvan vyprávěl. „Vzpomínám si, že před sto lety tu už byla všude kolem pole, vedla tudy silnice a jezdili po ní povozy a kočáry tažené koňmi tam a zpátky.“ Balvan se odmlčel a řekl: „Už nemám na co vzpomínat. Vzbuď mne až za sto let.“ „Moc jsi mi toho nepověděl. Dobře, vzbudím tě,“ slíbil Janek. Poplácal balvan po hlavě, po zádech, po břiše a šel.

Pohadecky_KB.indd 26

21.08.19 16:23

První pohádečk y pro předškolák y

Jak se krtek zabydlel Krtek se trmácel po kamenité pláni. Packami hrábl v zemi a ošklíbl se: „Hlína je tvrdá. Kdepak, tady bych bydlet nemohl.“ Popošel dál a znovu v zemi hrábl packami. „Je tu jen samý kámen. Ani tady bych bydlet nechtěl.“ Zase popošel kousek a zase v zemi hrábl packami. Vyhrábl otlučený hrnec a plechovku a rozčilil se: „Brr, to je hrůza! Kdo by mezi tím harampádím bydlel!“ Tak došel až k potoku. Přes potok vedla lávka. Krtek se zastavil a povídá si: „Mohl bych se pod potokem podhrabat na druhou stranu.“ Díval se na potok a nahlas uvažoval: „Mohl bych potok přeplavat.“ Dál se díval na potok. „Mohl bych potok obejít,“ říkal si. Prohlédl si lávku a odhodlaně pravil: „Raději potok přejdu po lávce.“ Krtek bázlivě vstoupil na lávku. Kráčel opatrně krůček po krůčku. Děsila ho voda, která pod ním tekla. Co kdyby spadl a utopil se. Konečně přešel na druhou stranu potoka. Před ním se prostírala krásná zelená louka. „Juj!“ zajásal krtek. „Tady budu bydlet!“ Zahrabal v hlíně packami a zmizel v ní. Zbyl po něm jen kopeček čerstvé hlíny, prostě krtina. Jako by na louku někdo odložil černý klobouk.

Pohadecky_KB.indd 27

21.08.19 16:23

Doma je doma Hlemýžď čili šnek si to sunul po pěšině a potkal brouka střevlíka. A že právě začínalo pršet, povídá mu: „Já se mám, já si svůj domeček nosím s sebou. A když prší, schovám se doma. Doma mám postýlku, stůl a židli.“ Hlemýžď čili šnek si vlezl do domečku. Druhý den si to hlemýžď čili šnek opět sunul po pěšině a potkal myšku. A že pražilo slunce, povídá jí: „Já se mám, já si svůj domeček nosím s sebou. A když praží slunce, schovám se do domečku. Doma mám postýlku, stůl, židli a kuchyňku.“ Hlemýžď čili šnek si vlezl do domečku. Třetí den si to hlemýžď čili šnek zase sunul po pěšině a potkal mravence. A že se stmívalo, povídá mu: „Já se mám, já si svůj domeček nosím s sebou. A když přichází noc, vlezu si do domečku. Doma mám postýlku, stůl, židli, kuchyňku a televizi. Večer se dívám na televizi.“ Mravenec se zastavil a zvolal: „A já zase vím, že v domečku nemáš ani postýlku, ani stůl, ani židli, ani kuchyňku, ani televizi. Jenom si všechno vymýšlíš!“ Hlemýžď čili šnek si vlezl do domečku a rozhlédl se. Opravdu, neměl postýlku, stůl, židli, kuchyňku ani televizi. Nu co, říkal si, nemusím mít všechno, i tak se mi tu moc líbí. Doma je doma.

Pohadecky_KB.indd 28

21.08.19 16:23