0040206

3

4 Copyright © Daniela Fischerová, Igor Chaun, Jiří Kratochvil, Iva Pekárková, Lenka Procházková, Jiří Suchý, Petr Šabach, Michal Viewegh, Zdeněk Jizera Vonásek, 2005 All rights reserved Cover illustration © Vladimír Suchánek, 2005 ISBN 978-80-7617-082-7

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 5

Michal Viewegh Sauna

1/ Pokud by se Hugových nejbližších spolupracovníků někdo zeptal, zda si na svém šéfovi všimli v posledních dnech nějakých známek podrážděnosti či nervozity, bezpochyby by do jednoho s údivem odpověděli, že nikoli, neboť ve skrývání skutečných citů byl Hugo odjakživa mistr. Sám před sebou si nicméně musel přiznat, že je už víc než týden podivně rozladěný, že se nadměrně potí a především cítí jakousi neznámou svíravou úzkost.

Příčina tohoto (pro Huga ne právě obvyklého) stavu byla nabíledni: Patricie, jeho o dvacet let mladší přítelkyně, se chystala odjet na víkend s kolegy z práce hned s pěti mladými muži, přičemž nejstaršímu z nich, zjišťoval znepokojeně Hugo, bylo teprve třiadvacet.

Všichni, jak se vyjádřila Patricie, úplně ulítávali na snowboardu, zatímco čtyřicátník Hugo samozřejmě upřednostňoval lyže (když se před lety začala na sjezdovkách objevovat první prkna, nesl to coby pravověrný lyžař se

5

miluj2_zlom.qxd

6

2.2.2005

16:11

Str. 6

značnou, i když samozřejmě nepřiznanou nelibostí, a ani pozdější masový nárůst obliby snowboardů nic nezměnil na tom, že se Hugo na všechny ty povykující partičky ve značkovém oblečení, věčně se povalující pod těmi jejich skokánky a U-rampami, díval jako na nepřátelské vetřelce). Čekala ho tudíž volba ze dvou špatných možností - buďto musí jet také a po celé dva dny hrát před těmi mladými snowboarďáky vyčerpávající roli čtyřicetiletého sympaťáka (jak by řekl on sám), respektive roli fakt pohodáře (jak by řekla Patricie), nebo pustit Patricii do Špindlerova Mlýna samotnou a po celé dva dny (a dvě noci!) čelit nejrůznějším vtíravým představám... Pokud by Patricie skutečně odjela sama, bylo by to za šest měsíců jejich vztahu vůbec poprvé, co by spala mimo Hugův byt.

Jednou to pochopitelně přijít musí, uvědomoval si, nicméně pouhé pomyšlení na to, že už tento víkend stráví sám doma, zatímco Patricie bude kdesi na sněhu polehávat s pěti mladými kluky a kouřit trávu, mu bylo krajně nepříjemné.

Rozhodl se, že přece jen raději pojede.

2/ „Tak co, miláčku, jak ses rozhod?“ zeptala se ho Patricie v úterý hned po příchodu z práce.

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 7

Hugo vyšel z pracovny do předsíně, aby ji políbil a znovu si potěšeně uvědomil, jaké množství světla a mladistvého půvabu dodává jeho staromládeneckému bytu už jen samotný Patriciin příchod. Před necelým půl rokem ji víceméně náhodně oslovil v baru Solidní nejistota - s naučenou nenuceností a bez valného zájmu -, ale už o dva týdny později musel s úžasem konstatovat, že je do té nakrátko ostříhané světlovlasé dívky po uši zamilován a že si kupodivu přeje, aby u něho bydlela... Rád vedle ní usínal (zvykl si jí pokládat ruku na krk, na ono vzrušující rozhraní mezi krátkými nepoddajnými vlasy a teplou kůží) a rád se vedle ní probouzel; na rozdíl od něho vypadala skvěle i ráno.

Hugovi ostatně připadalo, že neexistuje snad nic, žádná činnost, při níž by Patricie nevypadala půvabně; i když si například (jako právě teď) v předklonu zouvala boty, když se při cvičení ve fitness centru zpotila, když si při jídle vzala příliš velké sousto, a dokonce i tehdy, když na Huga vystrkovala nahý zadek - pokaždé vyhlížela přímo úžasně. „Jak jsem se rozhod pro co?“ řekl Hugo s úsměvem. „Jestli pojedeš,“ upřesnila Patricie s poněkud okázalou trpělivostí.

Okázalá trpělivost, musel v duchu konstatovat Hugo, jí slušela zcela mimořádně.

7

miluj2_zlom.qxd

8

2.2.2005

16:11

Str. 8

„Na ty hory... Vo víkendu...“ Hugo konečně chabě zapředstíral cosi jako překvapený úlek. Úplně jsem na to zapomněl, měl znamenat jeho výraz. „Jo, ty hory!“ zvolal. „Jasně!“ Patricie vyčkávala. Hugo bojoval o čas. Cítil, jak se mu začínají potit ruce. „A musím se rozhodnout hned teď? “ „Hned teď samozřejmě ne, ale musíš mi to říct dneska, miláčku. Musím zejtra nahlásit, jestli budu sama, nebo jestli budem dva. Chápeš.“ Hugo se nadále usmíval, ale zároveň pátral v Patriciině obličeji po sebemenších stopách neupřímnosti. Neobjevil sice nic, co by ho znepokojilo - ale zároveň také nic, co by ho uklidnilo. „Když pojedu,“ začal Hugo a zatvářil se, jako že přemýšlí nahlas, „bude to vypadat, jako když tě kontroluju.“ Zdálo se, že tento nevítaný aspekt své případné přítomnosti na horách objevil teprve nyní, v této chvíli. „Ale nebude,“ řekla okamžitě Patricie, na Hugův vkus snad až příliš automaticky. „Navíc bych si připadal starej...“ Patricie zavrtěla hlavou, ale neřekla nic. „Možná kdyby mě někdo opravdu srdečně pozval...“ nadhodil Hugo.

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 9

Ponižoval se - ale nedokázal si pomoct. „To jsem udělala,“ odmítla jeho narážku Patricie. „Minimálně dvakrát.“ „Možná kdyby na mě ten dotyčný jaksi víc naléhal...“ usmíval se neupřímně Hugo.

Patricie vzdychla, popošla k němu a pověsila se mu na krk. „Oukej, tak znova: Pojeď, prosím. Budu moc ráda, když pojedeš.“ Hugo jí s potěšením otíral tvář o šíji, vdechoval její vůni a zároveň jí oběma dlaněmi sevřel pevný oblý zadek.

Nyní byla Patricie jenom jeho. „Opravdu,“ pošeptala mu. „Tak dobře,“ řekl Hugo. „Tak já pojedu - když tolik naléháš.“ Patricie od něho odstoupila (trochu rychle, pomyslel si lehce zklamaný Hugo) a suše se zasmála. Hugo nedokázal odhadnout, zda má, či nemá z jeho rozhodnutí radost. Připadal si trapně - ale zároveň cítil úlevu.

3/ Začalo to dobře. Pronajatý penzion byl překvapivě útulný (byl zde dokonce i malý bazén a sauna), ale především za celý páteční večer nepadla ani jediná narážka na Hugovu účast na zájezdu firmy, v níž sám

9

miluj2_zlom.qxd

10

2.2.2005

16:11

Str. 10

nepracuje. Až na mládence s kotletami a` la Elvis (přezdívaného ovšem Maňas), který se při příchodu Huga do přetopené společenské místnosti nepatrně, leč postřehnutelně ušklíbl, přijali všichni Patriciina staršího partnera nečekaně vlídně, byť samozřejmě s jistou zvědavostí. Kdykoli se Hugo během večera vmísil do debaty, celá společnost nápadně ztichla, ale Hugo zkoušku zvládl - příliš se nevnucoval, byl příslušně sebeironický a vyprávěl jen léty mnohokrát prověřené a nikterak dlouhé historky; názorům ostatních dával většinou za pravdu, ale jednou či dvakrát kvůli vyváženosti zdvořile nesouhlasil (najít zdánlivě přesvědčivé argumenty byla v téhle intelektuální sestavě hračka).

Po třech hodinách se poprvé zvedl, aby si odskočil na toaletu (chtělo se mu mimochodem už dost dlouho, ale s ohledem na svůj věk se snažil odchod na záchod co možná oddálit, aby se od nepřátelsky působícího Maňase náhodou nedočkal nějaké narážky na své údajné problémy s prostatou). Jakmile místnost plnou rozdováděných mladých lidí opustil, onen nenucený, pobavený výraz, který ve svém obličeji stále znovu a znovu obnovoval, v jediné vteřině zmizel a okamžitě jej vystřídala netečnost a únava. Vyčural se, umyl si ruce a ledovou vodou si opláchl rozpálený obličej. Začínal věřit, že obstál - a když si mu po návratu Patricie (už mír-

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 11

ně podnapilá) přede všemi sedla na klín a pošeptala mu, že by si šla lehnout a že by hrozně moc chtěla, aby šel Hugo s ní, změnila se jeho víra téměř v jistotu.

Dokázal to, ušklíbl se v duchu (navenek se už opět přátelsky usmíval).

Po třech hodinách vyčerpávající přetvářky ho čtyři z pěti přihlouplých dvacetiletých snowboarďáků možná nepovažovali za úplného idiota.

4/ Na pokoji mu Patricie oznámila (s odzbrojující generační otevřeností, která Huga okouzlovala a zároveň šokovala), že se milovat sice chce, ale ať prý Hugo počítá s tím, že ona se dneska určitě neudělá, protože má naváto - a ona, když má naváto, tak se nikdy neudělá.

To byla pro Huga - za stávajících okolností - přímá výzva, takže v následující půlhodince předvedl na proleželém dvojlůžku výkon bezmála na samé hranici lidských možností (alespoň Hugovi to tak připadalo). Vědomí, že zde v jistém smyslu svádí osamělou bitvu s pěti pohlednými mladými muži, jej zprvu sice ochromovalo, ale vzápětí se paradoxně obrátilo v jeho prospěch; aby totiž onu přesilu mladíků porazil, musel vynaložit veškerou svou zkušenost, dovednost a sílu - čímž se stalo, že Patricie navzdory počá-

11

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 12

teční skepsi hned dvakrát překročila svůj stín (jak by eufemisticky řekl Hugo, náhražkou za - pro něho nepřijatelné sloveso - udělat se); když poprvé zjistila, že se onen sladký okamžik nezvratně blíží, v jejích široce rozevřených očích se objevil upřímný údiv. „Áááááááá!“ rozkřikla se vzápětí tak hlasitě jako ještě nikdy předtím.

Hugo jí vyčítavě zakryl ústa polštářem. Tohle muselo být slyšet, uvědomoval si. O pravosti jejího orgasmu nepochyboval - jen si říkal, jestli Patricie z nějakého důvodu poněkud nepřehrává.

12

5/ V sobotu bylo už od rána všechno špatně.

Hned po ránu Huga značně rozčílilo (přirozeně jen v duchu), že Patricie uvařila a donesla kávu nejen jemu, ale z jakéhosi neznámého důvodu i Maňasovi... Zrovna jemu! Hugo jí s úsměvem poděkoval, ale ve skutečnosti to vnímal jako veřejnou potupu. Co má co nosit Maňasovi kafe? zuřil tajně. Proč ho nenechala, aby si to zasraný kafe uvařil a přines sám? O co jí jde?

Na sjezdovce to nebylo o nic lepší.

Aby dokázal sobě i ostatním, že se nepotřebuje stále držet Patriciiny sukně, odhodlal se jezdit sám a hned vzápětí svého rozhodnutí litoval. Cítil se mizerně a za jízdy i při čekání na vlek neustále marně vyhlí-

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 13

žel Patriciin černý kulich (s roztomile vykukující čupřinou blond vlasů) a olivově zelenou větrovku.

Asi po hodině osamoceného, neradostného ježdění ji pod sebou zahlédl z lanovky - napůl ležela, napůl seděla na hraně terénního zlomu, v ruce mobilní telefon, palcové rukavice položené vedle na sněhu, a zjevně komusi psala textovou zprávu, přičemž Maňas ještě s dalším mladíkem se jí v tom žertem snažili zabránit: zatímco Maňas Patricii zezadu objímal, druhý mladík se jí telefon pokoušel vytrhnout z ruky. Hugovi se nahrnula červeň do tváří. Po tomhle vždycky toužil (a zároveň se toho bál) - zůstat neviděn a při tom pozorovat, jak se Patricie chová v jeho domnělé nepřítomnosti. Nyní tu možnost tedy měl. Cítil, jak se začíná po celém těle potit a jak mu buší srdce. Nasadil široký úsměv a zdvihl ruku na pozdrav, ale nikdo si ho nevšiml. Hugo ve zlomku vteřiny zvažoval možnost, že by na Patricii zavolal; nakonec to neudělal, nicméně ruku ponechal zdviženou (nezasvěcenému pozorovateli se tak mohl jevit jako bůhvíproč hajlující lyžař). V téže chvíli uslyšel pípnutí, ohlašující příchod zprávy, a aniž odvrátil oči od dění pod sebou, po hmatu rozepnul zip malého příručního batohu a zašátral po telefonu. Patricie telefon naopak právě uschovala do jedné z mnoha kapes své bundy, a jakmile měla obě ruce volné, s veselou zuřivostí na oba

13

miluj2_zlom.qxd

14

2.2.2005

16:11

Str. 14

mladíky zaútočila (to už se Hugo musel otočit na sedačce proti směru jízdy); Maňas však její výpad odrazil, povalil ji na zem, vyhrnul jí větrovku i - Hugo nevěřil svým očím - žluté bavlněné tričko a začal jí pod ně hrnout sníh. Sedačka lanovky vystoupala ke stožáru, přehoupla se přes nejvyšší bod a rychle klesala.

Hugův poslední pohled patřil Patriciinu zmítajícímu se nahému břichu.

Potom ji ztratil z dohledu.

POCKAME NA TEBE V BUFETU. MILUJU TE. P. stálo na displeji. Ještě na lanovce si Hugo navlékl řemínky hůlek na zápěstí, a jakmile nahoře vystoupil, na nic nečekal a okamžitě se spustil sjezdovkou dolů. Jel o poznání rychleji než kdykoli předtím; uvědomoval si, že notně riskuje. U bufetu prudce zastavil, odepnul si lyže a rozhlédl se. Podle snowboardů opřených o dřevěné obložení poznal, že Patricie a ostatní už jsou uvnitř. Dobře věděl, že jeho jedinou šancí je pobavený nadhled - ale udržet si jej bylo čím dál těžší. Když se jeho dech konečně jakž takž zklidnil, Hugo nasadil výraz lyžaře, upřímně se radujícího z jiskřícího sněhu, slunce, volnosti a rychlosti - a rázně vešel dovnitř.

6/ Odpoledne už Hugo a Patricie lyžovali spolu. Patricie Hugovi pochválila jeho lyžařské umění, po ně-

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 19

Iva Pekárková Příběh lásky

Dělali to každé ráno a každý večer a Zuzana si potom, když šla do školy (když přestupovala z autobusu na metro a z metra na tramvaj a potácela se pak, s očima ještě napůl zavřenýma, ulicí až před budovu gymnázia), připadala jak zatavená do bubliny; do bubliny jménem Stařeček.

Někdy ta bublina byla vzduchová, ale Zuzana si bohužel to ráno zrovna nasadila žábry, takže se celé dopoledne topila. Jindy ta bublina byla plná vody a Zuzana měla někdy žábry, jindy plíce, ale jen velmi vzácně (tak jako ostatně zrovna dnes) odpovídalo prostředí téhle bubliny Zuzaninu momentálnímu dýchacímu vybavení, takže... „Nebylo už těch bublin trochu dost?“ zamračil se na mě můj manžel Ray. „To chceš vážně popsat patnáct stránek bublinama? Není to trochu blbý? Tu povídku musíš do tří dnů odevzdat, nezapomeň. Víš vůbec, kolik ti za tuhle krávovinu zaplatěj?“ „Nějak to přece musím otevřít!“ bránila jsem se chabě. „Tohle je fantastickej příběh lásky, nemyslíš?

19

miluj2_zlom.qxd

20

2.2.2005

16:11

Str. 20

Zuzaně ještě není osmnáct, ale skoro dva roky žije s chlapem, kterýmu už je hodně přes padesát. Otec - mimochodem dobře o deset let mladší než tenhle pán - ji vyhodil z domu, takže její Stařeček tady hraje nejen roli otcovské figury, ale je navíc i její milenec a nezapomeň... nezapomeňte...“ rozhlédla jsem se kolem stolu, pátrajíc po náznacích sympatií či snad aspoň soucitu ve tvářích kamarádů ukrytých za půllitry, „především jediná spojka na MINULOST, O KTERÉ NIC NEVÍ! Píše se rok 1980 nebo tak něco, jediné pravdivé knihy o historii jsou uzamčené v trezorech, Zuzana nemá přístup k informacím, po kterých beznadějně žízní, je přesvědčená, že se narodila nejmíň o dvacet, třicet let později, než měla, nepamatuje si ani na osmašedesátý a ruskou invazi - a tenhle pán dobře vycítí, že pokud si ji chce udržet, musí ji zaujmout příběhy z minulosti, vždyť on zažil dokonce i druhou světovou válku! A tak jí vypráví...“ „Samý voloviny.“ (Ray můj příběh samosebou dobře zná.) „No ano, ale to ona neví, to se ukáže teprve na konci. Až na konci začne bejt Zuzaně nápadný, že i když jí většinou vyprávěl o skutečnejch historickejch událostech, tak ON V NICH VŽDYCKY, BEZ VÝJIMKY, HRÁL HLAVNÍ ÚLOHU! Teprve ke konci...“ „A to ona fakt chodí s chlapem o... no skoro o čtyřicet let starším?“ zeptala se M.

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 21

„Jo, chodí. Protože tenhle muž nejenže v jejím životě hraje tak trochu otcovskou úlohu, on...“ „To není možný!“ řekla M. a na dotvrzení svých slov si zhluboka lokla. „Je!“ zařvala jsem. „Ovšemže je to možný. A nejen to! Ten člověk se stane jedinou historickou knihou jejího života, všechno, co ví o dějinách tohohle národa, ví Zuzana od něj, samozřejmě přefiltrovaný jeho osobností, misogynní, šovinistickou, rádoby disidentskou, po všech stránkách silně potrhlou, nicméně...“ „Já bych s nikým takovým v životě nechodila,“ nedala se M. „Tenhle příběh je prostě vycucanej z prstu. To se nehodí.“ „Jo, ale tady moje manželka s takovou existencí vážně čtyři roky žila.“ „Fakt?“ E. si s očima navrch hlavy stíral ze rtů pěnu z poctivého českého pivíčka. Už mu bylo osmadvacet, ale Amíci jsou prostě takoví - na jedné straně toho hodně, ale fakt hodně o životě vědí, a na druhé straně je úplně běžný, jen trochu posunutý příběh dočista vyvede z konceptu.

Občas se mi zdá, že snesou úplně všechno - incest, vraždu, zoofilii -, jen když je to pěkně popsatelné a dá se na to nalepit cedulka s vědeckým názvem té které úchylky. Ale jakmile cedulku není kam nalepit, anebo přesné vědecké označení schází, jsou z toho hnedle celí nesví. „Jestli je to skutečnej příběh, kterej jsi skutečně

21

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 38

Jiří Kratochvil Dame de coeur

38

On: Takže jen vavřince? Opravdu si nic nedáte? Já bych třeba, podívejme se tady, irské skopové! Ne, musím se držet zpátky. Ale vy jste jak lunt!

Ona: A vy zase jak špunt. Z pěkné bachraté flašky.

On: Koukám, jak dokážete být zlá. Skoro bych se ptal, proč jsem si s váma dával schůzku.

Ona: Hned vám to připomenu. Slíbil jste mi vyprávět příběh.

On: Ještě jsem ho nikdy nenapsal a ještě jsem ho nikomu nevyprávěl.

Ona: Tak to je nejvyšší čas. A taky jste slíbil, že to bude milostný příběh. Jiný nechci. Takhle se posadím, natáhnu nohy. Promiňte, tohle jsem nechtěla.

On: Nevěřte, ale teď zrovna nevím, jak začít.

Ona: A to je, jak víme, moc dobrej začátek.

On: Varuju vás, bude to trochu... jak bych to řekl?

Ona: Obscénní? Jen do toho! Těším se.

On: A ještě něco. Je to prastarý příběh. Z mého mládí. No, vlastně z dětství.

miluj2_zlom.qxd

2.2.2005

16:11

Str. 39

Ona: Tak to musí být hodně a hodně prastarý příběh.

On: Když jsem slíbil, tak jsem slíbil. Napřed shrnu reálie. Psal se rok 1952 a chodil jsem do sedmé třídy. A přišla k nám nová učitelka. Doslova zjevení z jinýho světa. Ze světa grácie, noblesy, půvabu.

A neumíte si představit, co to tenkrát znamenalo. Byli jsme dvanáctiletí klacci, ale když vešla do třídy, my tam stáli úplně zkamenělí.

Ona: Ještě vyruším, můžu poprosit, abyste ji nějak popsal? Nějaký výstižný detail, co říkáte?

On: Povím vám, jak se nám sama představila. Řekla, že se jmenuje Jana Sladká, jak ten Kozina z Psohlavců. Ale že na to nemáme spoléhat, protože taky dokáže být hořká a kyselá. A pak nám nabídla: Ale my - a to už teď vidím -, my se do sebe zamilujeme, platí?

Ona: A zamilovali?

On: Pokud jde o nás, celá třída. A naráz. A po uši.

A drtivě.

Ona: A pokud jde o ni?

On: Nespěchejte na mě. K tomu přijdem. (Pauza 7 vt.) Byl jsem tenkrát cosi jako třídní bavič. Vyprávěl jsem, a dokonce už i psal takové kovbojské povídačky.

O Tomu Mixovi, králi kovbojů. No jasně, autostylizace. V tomhle věku to ani nejde jinak. Ale asi jsem už měl ten svůj vypravěčskej talent. Kluci si to opiso-

39

miluj2_zlom.qxd

40

2.2.2005

16:11

Str. 40

vali zezadu do školních sešitů. A byla z toho nepříjemnost, kterou hodili na krk té nové učitelce. Vyřešila to šalamounsky. Pokárala ty, co si mé povídačky opisovali do školních sešitů, ale zároveň z nich přečetla celé třídě nahlas ukázku. A měl jsem na ni po vyučování počkat. Počítal jsem s tím, že teď já budu po škole za trest opisovat, ale když se konečně objevila, měla přes rameno kabelku a ve škole jsme se vůbec nezdrželi a šli po Husově ke kasárnám a pak nahoru na Špilberk. Zelené stráně špilberské zuřivě kvetly a lípa, již jsme míjeli, bzučela nadita včelstvem.

Ona: Čímž jste to umístil do roční doby.

On: Přesně tak, to mi přijde důležité.

Ona: Takže šli jste spolu na Špilberk.

On: No vlastně jen přes Špilberk, protože na druhé straně jsme zas sestoupili dolů a kolem pravoslavného kostela až na ulici biskupa Gorazda. Otočila klíčkem a octli jsme se v chodbičce s nájemními byty, otočila druhým a už jsme byli v předsíňce s otevřenými dveřmi do pokoje. A v pokoji dvě stěny plné knih. Řekla mi, abych šel dál a že ta knihovna je její pýchou a že si mám vybrat, co chci a co unesu. Stál jsem tam jak pablb, neschopný vybrat pranic. Naskládala mi hromádku z předválečných překladů angloamerické literatury a navrch Nezvalova Rimbauda. Když Rimbaud začal psát svý geniální básničky, byl v tvým věku. Cítil jsem, jak mi hoří