0040178

G I L L I A N F L Y N N O V Á

KNIŽNÍ KLUB

ostre predmety_03.indd 1

27.06.18 11:17

OstrePredmety2018

6/26/18 11:02 PM

Stránka 4

Přeložila Ludmila Hanzlíková

SHARP OBJECTS Copyright © 2006 by Gillian Flynn This translation published by arrangement with Crown Publishers, an imprint of the Crown Publishing Group, a division of Random House, Inc. Translation © Ludmila Hanzlíková, 2013 ISBN 978-80-242-6207-9

MÝM RODIČŮM, M AT T U A J U D I T H F LY N N O V Ý M

KAPITOLA 1

M

ěla jsem nový svetr, křiklavě rudý a ohavný. Bylo 12. května, ale teplota ukazovala jen pár stupňů nad nulou, a tak jsem po čtyřech dnech, co jsem se klepala zimou v halence, raději vlítla do výprodeje, než abych se doma prohrabávala krabicemi se zimním oblečením. Jaro v Chicagu.

Seděla jsem ve své dokonale opevněné kóji a zírala na monitor. Můj dnešní příběh patřil k méně hrozivému druhu zla. Čtyři děti ve věku od dvou do šesti let byly nalezeny zamčené v bytě v South Side, měly tam pár tuňákových sendvičů a krabici mléka. Byly samy tři dny, pobíhaly tam jako hejno kuřat mezi jídlem a výkaly na koberci. Jejich matka odešla, aby si zahulila, a prostě na ně zapomněla. To se občas stává. Žádné popáleniny od cigaret, žádné polámané kosti. Pouze neodpustitelné zanedbání. Tu matku jsem viděla, když ji zatkli: dvaadvacetiletá Tammy Davisová, tlustá blondýna, růžová zdravíčka na tvářích dokonale vykroužená do velikosti dna panákových skleniček. Dovedu si ji představit, jak sedí v odřeném křesle, v puse svírá kovový náústek, ostrý závan kouře. A už vše odplouvá, její děti se ztrácejí v dálce, a je zpátky na střední škole, kdy se o ni ještě zajímali kluci a ona patřila k nejhezčím, bylo jí třináct a měla krásné růžové rty, cucala skořici, než někoho políbila.

7

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

Panděro. Pach. Z cigaret a kávy. Můj šéf, uznávaný, unavený Frank Curry, pohupující se ve svých odřených semiškách.

Zuby zažloutlé od tabáku. „Jak jsi daleko s tím článkem, kotě?“ Na stole ležel napínáček hrotem nahoru. Lehce do něj strčil zažloutlým nehtem palce. „Jsem už skoro hotová.“ Mám teprve pár řádek. Potřebuju ale celou stránku. „Fajn. Nasol jí to, ulož to a přijď za mnou do kanceláře.“ „Můžu jít klidně hned.“ „Nasol jí to, ulož to a pak přijď za mnou do kanceláře.“ „Fajn. Za deset minut.“ Chtěla jsem zpátky svůj napínáček.

Vykročil z mé kóje. Kravata mu sahala skoro až do rozkroku. „Preakerová?“ „Ano, Curry?“ „Nasol jí to.“ Frank Curry si myslí, že jsem pěkná měkkota. Možná kvůli tomu, že jsem ženská. A možná proto, že jsem měkkota.

Curryho kancelář je ve druhém patře. Jsem si jistá, že propadá panice, kdykoli koukne z okna a vidí kmen stromu. Úspěšní šéfredaktoři nekoukají na kůru; ti vidí listí – pokud vůbec z výšky dvacátého či třicátého patra nějaké stromy rozeznají.

Zato Daily Post, čtvrtý v pořadí oblíbenosti mezi chicagskými listy, odkázaný na předměstí, tu měl dost místa kolem. Stačila dvě patra, vytrvale se rozmáhající do všech stran, dům nenápadný v sousedství prodejny koberců a obchodu s lustry.

Významný developer postavil naši čtvrť během tří pečlivě naplánovaných let – 1961–1964 – a pojmenoval ji po své dceři, která při jízdě na koni utrpěla vážný úraz jen měsíc před dokončením výstavby. Aurora Springsová, rozhodl a nechal

8

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

se vyfotografovat vedle zbrusu nové cedule s názvem čtvrti.

Pak sebral rodinu a odstěhoval se. Ta dcera, které už je přes padesát a je zdravá, až na občasné brnění v pažích, žije na Floridě a vždy po pár letech přijíždí, aby se dala vyfotit vedle té cedule s jejím jménem, tak jako taťka.

Napsala jsem o tom při její poslední návštěvě. Currymu se to vůbec nelíbilo, nesnáší takové obrázky ze života. Když to četl, zlil se pod obraz likérem Chambord, po jeho odchodu to v kanceláři bylo cítit po malinách. Curry se opíjí tiše, avšak často. Není to proto, že má tak pěkný výhled do okolí, zahání tím pocit smůly.

Vešla jsem do jeho kanceláře a zavřela za sebou. Nikdy jsem si nepředstavovala, že takhle bude vypadat pracovna mého šéfredaktora. Toužila jsem po dubovém obložení stěn a skle s nápisem „šéfredaktor“ na dveřích, aby začínající reportéři mohli sledovat naši hádku kvůli prvnímu dodatku ústavy.

Curryho kancelář je fádní a běžně zařízená, stejně jako celá budova. Můžete se bavit o novinařině, stejně jako o onkologickém vyšetření rodidel. Všem je to jedno. „Pověz mi něco o Wind Gap.“ Curry si opíral špičku propisky o zarostlou bradu. Skoro jsem viděla modrou tečku v jeho strništi. „Leží úplně dole v Missouri, v takovém tom výběžku. Na dohled od Tennessee a Arkansasu,“ odpověděla jsem a spěšně dávala dohromady, co vím. Curry rád zkoušel reportéry z témat, která považoval za relevantní – počet vražd v Chicagu za minulý rok, demografické údaje týkající se okresu Cook nebo – z jakéhosi důvodu – historie mého rodiště, což bylo téma, kterému bych se ráda vyhnula. „Bylo založeno ještě před občanskou válkou,“ pokračovala jsem. „Je blízko Mississippi, jeden čas sloužilo jako přístav. Teď tam prosperují prasečí jatka. Žije tam kolem dvou tisíc obyvatel. Dědici bohatých a chudina.“

9

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

„A ty patříš ke kterým?“ „K chudině. Ale z bohaté rodiny.“ Usmála jsem se. On svraštil čelo. „Co se to tam sakra děje?“ Mlčela jsem a v duchu probírala různé pohromy, které mohly na Wind Gap dolehnout. Patří k těm nešťastným místům předurčeným k problémům: srážka autobusu nebo tornádo. Výbuch sila nebo do studně spadlé batole. A také mi to mírně zkazilo náladu. Doufala jsem – jako vždy, když mě Curry pozval do své kanceláře – že mě chce pochválit za poslední článek, že mě povýší, nebo že mi sakra předá papír se schváleným zvýšením platu o jedno procento – rozhodně jsem však nebyla připravená bavit se o nejnovějších událostech ve Wind Gap. „Tvoje matka tam stále žije, Preakerová?“ „Jo, máma. A nevlastní otec.“ Nevlastní sestra se narodila, když už jsem byla na vysoké škole, pro mě je její existence poněkud neskutečná, že si často ani nevybavím její jméno.

Amma. A pak ještě Marian, která už dávno zemřela. „Do háje, a to s nimi nejsi vůbec v kontaktu?“ Naposledy o Vánocích: chladné zdvořilé zavolání po vypití tří bourbonů. Bála jsem se, že matka to ucítí i přes telefon. „Už dlouho ne.“ „Kristepane, Preakerová, aspoň občas si přečti zprávy.

Mám dojem, že tam loni v srpnu došlo k vraždě, ne? Uškrcená holčička?“ Kývla jsem, že jako vím. Lhala jsem. Matka je jediný člověk, s kým jsem ve Wind Gap v občasném kontaktu, ale o tomhle se vůbec nezmínila. Zvláštní. „Teď se pohřešuje další. Skoro mi to připadá, že by mohlo jít o sériový zločin. Zajeď tam a přivez mi příběh. Hoď sebou.

Zítra ráno ať jsi tam.“ Ani náhodou. „I tady máme dost hrůzy, Curry.“

10

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

„A taky tři konkurenční plátky s dvojnásobným personálem a prachama.“ Rukou si prohrábl vlasy, které mu pak trčely do všech stran. „Už mě nebaví, že nás se zprávami vždycky někdo předběhne. Teď máme šanci s něčím přijít.

S bombou.“ Curry věří, že se správným příběhem se přes noc staneme nejčtenějším listem v Chicagu a získáme celostátní uznání.

Loni jiné noviny, nikoli ty naše, poslaly svého reportéra do jeho rodné obce kdesi v Texasu, když se tam při jarních povodních utopila skupina středoškoláků. Napsal truchlivou, avšak promyšlenou úvahu na téma vody a lítosti, na nic nezapomněl, zmínil se o jejich basketbalovém týmu, který přišel o tři nejlepší hráče, nevynechal ani místní pohřební ústav, který si zoufale nedokázal poradit s očištěním utopených.

Ten materiál získal Pulitzerovu cenu.

Ale ani teď se mi nechtělo tam jet. Tak moc nechtělo, že jsem se pevně chytla opěradel křesla, jako kdyby mě z něj chtěl Curry násilím vypáčit. Seděl tam a chvíli na mě upíral světle hnědé oči. Odkašlal si, pohlédl na fotku své ženy a usmál se, jako když se doktor chystá sdělit špatné zprávy.

Curry rád pouštěl hrůzu – už na škole si takhle představoval šéfredaktora – byl to však jeden z mála opravdu slušných lidí, co jsem znala. „Hele, kotě, jestli to nemůžeš udělat, tak nemůžeš. Ale řekl bych, že by ti to jen prospělo. Provětrala by sis hlavu. Dala by ses zase dohromady. Je to zatraceně přitažlivé téma – a to potřebujeme. Ty to potřebuješ.“ Curry mě vždy podporoval. Myslel si, že budu jeho nejlepším reportérem, tvrdil, že uvažuju zcela originálně. Během těch dvou let v redakci jsem ani jednou nesplnila očekávání.

Občas až neskutečně. Teď jsem vnímala, jak moc se mi přes stůl snaží dodat odvahu. Kývla jsem a doufala, že to vyznělo přesvědčivě.

11

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

„Jdu se sbalit.“ Na křesle jsem zanechala stopy po zpocených dlaních.

Nemám žádné domácí mazlíčky, o které je třeba pečovat, ani kytky, které je nutné svěřit sousedům. Do sportovní tašky jsem nacpala oblečení na pět dní, moje pojistka, že z Wind Gap vypadnu, než skončí týden. Když jsem se naposledy rozhlédla po bytě, v mžiku mi to došlo. Vypadal jako studentské bydlení: levný, dočasný a zcela nenápaditý. Slíbila jsem si, že až se vrátím, koupím si pořádnou pohovku – jako odměnu za ohromující příběh, který tam určitě objevím.

Na stolku u dveří je fotka, na které jsem já asi tak desetiletá, na klíně držím sedmiletou Marian. Obě se smějeme. Ona má překvapením vykulené oči, já křečovitě zavřené. Tisknu ji k sobě, její krátké hubené nohy mi visí přes kolena. Nevzpomínám si už, kvůli čemu jsme se tak smály. Za ta léta se z toho stala příjemná záhada. Myslím, že to ani nechci vědět.

Koupu se ve vaně. Nikdy se nesprchuju. Neumím zacházet se sprchou, kůže mě hned začne brnět, jako kdyby do mě někdo pouštěl proud. V motelu jsem si proto rozložila na odtokový kanálek ve sprše erární tenký ručník, hlavici namířila na stěnu a seděla tam v necelých deseti centimetrech vody nashromážděné ve vaničce. Plaval v ní cizí pubický chloupek.

Vylezla jsem ven. Další ručník tu nebyl, a tak jsem doběhla k posteli a zabalila se do levné, ale savé deky. Pak jsem vypila zteplalý bourbon a proklela nefungující mrazák.

Wind Gap je jedenáct hodin jízdy z Chicaga na jih. Curry mi velkomyslně povolil diety na jednu noc v motelu a také snídani. Když ji pořídím na benzince. Jakmile budu na místě, ubytuju se u matky. To rozhodl sám. Předem jsem věděla,

12

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

jak matka zareaguje, až se ocitnu u jejích dveří. Znervózní, sáhne si do vlasů, neobratně mě obejme, až se odvrátím. Bude řeč o nepořádku v domě – zcela nepravděpodobném. Starost o to, jak dlouho se zdržím, zabalená do předstírané radosti. „Jak dlouho si tě tu užijeme, drahoušku?“ zeptá se. Což znamená: „Kdy odjíždíš?“ Je to druh zdvořilosti, z kterého se mi dělá zle.

Bylo mi jasné, že bych si měla připravit poznámky, zapsat si otázky. Místo toho jsem vypila další bourbon, pak spolkla aspirin a zhasla. Ukolébalo mě tiché předení klimatizace a elektronická střelba počítačové hry ze sousedního pokoje a usnula jsem. Byla jsem pouhých třicet mil od svého rodiště, ale potřebovala jsem ještě jednu noc strávit jinde.

Ráno jsem spolykala starou gumovou koblihu a zamířila na jih, teplota prudce stoupla, po obou stranách silnice rostl bujný les. Tahle část Missouri je zlověstně plochá – dlouhé míle fádních lesů, proťatých tenkou stužkou dálnice, po které jsem jela. Stále se opakující pohled.

Zdálky Wind Gap neuvidíte: nejvyšší budova má jen dvě patra. Po dvaceti minutách jízdy jsem věděla, že už se tam blížím – nejdřív se objevila benzinová pumpa. Seděla u ní parta zanedbaných výrostků, do půl těla vysvlečených a nudících se. Poblíž parkoval starý pickup, batole v plenkách vyhazovalo do vzduchu plnými pěstičkami štěrk, zatímco jeho matka tankovala benzin. Vlasy měla odbarvené na blond, ale hnědé odrosty jí sahaly skoro až k uším. Cosi na ty kluky zakřičela, ale nezachytila jsem, co to bylo, neboť už jsem byla pryč.

Vzápětí začal les řídnout. Minula jsem malou obchodní zónu se soláriem, obchodem se zbraněmi a prodejnou látek. Pak se objevil shluk starých domů, kdysi se tu mělo stavět, ale sešlo z toho. A konečně tu bylo město.

13

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

Nevím proč, ale když jsem míjela ceduli vítající mě ve Wind Gap, zatajila jsem dech, jako to dělají děti, když se jede kolem hřbitova. Osm let jsem tady nebyla, ale bylo to tu stejné. Dolů touto ulicí dojedu k domu mé učitelky klavíru, bývalé jeptišky, jejíž dech páchl po zkažených vejcích; to jsem ještě chodila do obecné školy. Tahle pěšina vedla do parčíku, kde jsem vykouřila svou první cigaretu, byl tehdy horký letní den. A pokračovat dál po téhle široké cestě, dorazím do Woodberry, do nemocnice.

Rozhodla jsem se jet rovnou na policejní stanici. Ta je na konci Main Street, jež – věrná svému názvu – je skutečně hlavní ulicí ve Wind Gap. Na Main Street najdete salon krásy a železářství, krám se vším „za padesát devět“, pojmenovaný Všechno za padesát devět, a knihovnu s dvanácti policemi.

Je tu také Candyin obchod s oblečením, kde koupíte svetry, roláky a vesty zdobené obrázky kachen a školních budov.

Mnoho slušných žen ve Wind Gap pracuje ve školství, je v domácnosti nebo jsou zaměstnané v obchodech, jako je ten Candyin. Za pár let tu možná najdete Starbucks, který místu přinese to, po čem tolik touží: předbalenou, předschválenou módnost. Zatím je tu jen pajzl, patřící rodině, jejíž jméno si nemůžu vybavit.

Na Main Street bylo pusto. Žádná auta, nikde nikdo. Po chodníku běžel pes, nikdo na něj nevolal. Všechny lucerny byly polepené žlutými páskami a zrnitými xerokopiemi snímku malé dívenky.

Zastavila jsem a strhla jeden z nich; byl nakřivo přilepený na stopce, asi ve výši dítěte. Domácí práce. „Pohřešuje se,“ stálo tam výrazným písmem, nejspíš napsaným fixkou. Na fotografii byla usmívající se tmavooká holčička s hustými vlasy. Ten typ dívky, o které by učitelé řekli, že je „šikovná“.

Líbila se mi.

14

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

Natalie Jane Keeneová Věk: 10 Pohřešovaná od 11. 5.

Naposledy viděna v parku Jacoba J. Garetta, na sobě měla modré džínové kraťasy a pruhované tričko Volejte na číslo 555-7377 Doufala jsem, že přijdu na policejní stanici a tam mi řeknou, že Natalie Jane se už našla. A že je v pořádku. Třeba zabloudila nebo si v lese podvrtla kotník či utekla z domova, ale pak si to rozmyslela. A já sednu do auta a pojedu zpátky do Chicaga a s nikým tu nepromluvím. Ulice křižující hlavní byly prázdné, protože polovina obyvatel prohledávala Severní les. Recepční na stanici mi pověděla, že si mám počkat – šéf Bill Vickery se co nevidět vrátí na oběd. Čekárna se vyznačovala rádoby domáckým prostředím – jako u zubaře. Sedla jsem si na oranžové sedadlo na kraji a listovala časopisem Redbook. Osvěžovač vzduchu zapojený do nedaleké zásuvky se sykotem šířil umělou vůni, která měla připomínat luční vánek. Po půlhodině jsem měla prolistované tři časopisy a začínalo se mi z té vůně dělat zle. Když konečně dorazil Vickery, recepční kývla směrem ke mně a s neskrývaným opovržením šeptla: „Od novin.“ Vickery, štíhlý chlapík po padesátce, už stačil propotit uniformu. Košile se mu lepila k hrudi a kalhoty měl vzadu na zadku zkrabacené. „Vy jste od novin?“ Zahleděl se na mě přes vypouklé bifokální brýle. „Odkud?“ „Náčelníku Vickery, jsem Camille Preakerová z chicagského Daily Post.“ „Z Chicaga? Proč jste přijela až z Chicaga?“ „Ráda bych s vámi mluvila o těch dvou dívkách – Natalii Keeneové a o té, co byla zavražděna loni.“

15

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

„Proboha, jak jste se tam o tom vůbec doslechli?“ Podíval se na recepční, pak zpátky na mě, jako kdybychom se domluvily. Potom mávl, abych ho následovala. „Nepřepojujte mi žádné hovory, Ruth.“ Recepční jen zvedla oči k nebi.

Bill Vickery mě vedl dřevem obloženou chodbou, vyzdobenou snímky pstruhů a koní v laciných rámech, do své kanceláře, která byla bez oken; vlastně to byl malý čtverec uprostřed kovových registraček. Usedl a zapálil si cigaretu, mně nenabídl. „Nechci, aby se to dostalo ven, slečno. Rozhodně nedovolím, aby se tohle dostalo ven.“ „Obávám se, náčelníku Vickery, že už nemáte na vybranou.

Oběťmi jsou děti. Veřejnost by měla být informována.“ Tuhle větu jsem si opakovala celou cestu sem. A ostatní ponechat na božích pochybeních. „Proč se staráte? Nejsou to vaše děti, jsou to děti z Wind Gap.“ Zvedl se a zase usedl, přerovnal pár papírů. „Určitě se nemýlím, když řeknu, že se Chicago až doteď nezajímalo o děti z Wind Gap.“ Hlas se mu ke konci zlomil. Potáhl z cigarety, pootočil tlustým prstenem z růžového zlata a několikrát zamrkal. Napadlo mě, jestli se nerozbrečí. „Máte pravdu. Nebo taky ne. Nejde o nějakou senzační reportáž. Je to důležité. Jestli vám to pomůže, i já jsem z Wind Gap.“ Vidíš, Curry. Snažím se.

Podíval se zpátky na mě. Zahleděl se mi do obličeje. „Jak se jmenujete?“ „Camille Preakerová.“ „Jak to že vás neznám?“ „Nikdy jsem nic neprovedla, pane.“ Pousmála jsem se. „Příjmením Preakerová?“ „Matka se zhruba před pětadvaceti lety provdala a změnila si jméno. Adora a Alan Crellinovi.“

16

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

„Aha. Znám je.“ Zná je tu každý. Prachy neměl ve Wind Gap jen tak někdo, tedy opravdu velké prachy. „Přesto vás tu nechci, slečno Preakerová. Napíšete o tom, co se tu stalo, a příště si nás lidé budou pamatovat kvůli... tomuhle.“ „Třeba by ta publicita pomohla,“ namítla jsem. „V některých případech to tak bylo.“ Vickery chvíli mlčel, zamyšleně hleděl na svůj zabalený oběd na okraji stolu. Vonělo to jako boloňské špagety. Zamumlal cosi o mrtvých dětech a svinstvu. „Ne, děkuju, slečno Preakerová. A bez komentáře. Není nic, co bych chtěl říct k jakémukoli probíhajícímu vyšetřování.

Klidně mě citujte.“ „Podívejte, mám právo tu být. Proč si dělat naschvály? Vy mi poskytnete nějakou informaci. Cokoli. Já vám pak půjdu z cesty, aspoň zatím. Nechci vám ztěžovat práci. Já zase dělám tu svou.“ To byl další argument, který mě napadl kdesi u St. Louis.

Z policejní stanice jsem odcházela s xerokopií mapy Wind Gap, na které mi náčelník označil malým křížkem místo, kde bylo loni objeveno tělo zavražděné dívenky.

Devítiletá Anne Nashová byla nalezena 27. srpna v potoce Falls, hlučném vodním toku vinoucím se středem Severního lesa. Od večera dvacátého šestého, kdy se ztratila, skupina pátračů les pročesávala. Avšak po páté ráno ji našli lovci. Byla uškrcena kolem půlnoci obyčejnou prádelní šňůrou dvakrát obtočenou kolem krku. Poté byla vhozena do potoka, ve kterém bylo po letním suchu jen málo vody. Šňůra se zachytila o balvan, a ona se tak celou noc vznášela ve zvolna tekoucím proudu. Při pohřbu nechali rakev zavřenou. To bylo vše, co mi Vickery prozradil. Zabralo to hodinu vyptávání, abych se dozvěděla aspoň tohle. ***

17

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

Z telefonního automatu v knihovně jsem zavolala na číslo uvedené na letáku. Podle hlasu starší žena se představila jako nouzová linka Natalie Keeneové, v pozadí však bylo slyšet puštěnou myčku nádobí. Žena mi sdělila, že pokud ví, stále probíhá pátrání v Severním lese. Ti, kdo chtějí pomoci, se mají dostavit na hlavní příjezdovou cestu a přinést si vodu na pití. Čekají se velmi vysoké teploty.

Na místě pátrání seděly na dece nehybně čtyři blond dívky a opalovaly se. Ukázaly mi na jednu z pěšin a pověděly mi, abych šla po ní, dokud nedojdu k pátračům. „Proč jste tady?“ zeptala se ta nejhezčí. Zčervenalou tvář měla zakulacenou jako dívenka před pubertou a vlasy svázané stužkami, zato její hrdě vypjatá ňadra jako by patřila dospělé ženě. Spokojené dospělé ženě. Usmála se, jako kdyby mě znala, což bylo vyloučené, poněvadž když jsem naposledy byla ve Wind Gap, nemohla ještě ani chodit do školy. Ale byla mi povědomá. Třeba je to dcera některé z mých spolužaček. Věk by tomu odpovídal, pokud se nechala zbouchnout hned po škole. Možné to je. „Prostě chci pomoct,“ odpověděla jsem jí. „Fajn,“ ušklíbla se a přestala jsem ji zajímat, teď se věnovala odlakování nehtů na nohou.

Sešla jsem z křupajícího štěrku a ponořila se do lesa, kde bylo snad ještě tepleji. Vzduch byl vlhký jak v džungli. Zlatobýl a škumpa mě šimraly do kotníků a všude kolem poletovaly chomáčky bílých bavlníkových semínek, vlétaly mi do úst a lepily se mi na paže. Když jsem byla malá, říkali jsme jim šatičky víl. Naráz jsem si vzpomněla.

Kdesi v dáli lidé volali „Natalie!“, slabiky stoupaly a klesaly jako nápěv. Šla jsem rychle ještě deset minut, než jsem je dostihla: asi čtyřicet lidí postupovalo v dlouhé řadě a s pomocí klacků prohledávali křoviny. „Hej! Něco nového?“ křikl muž s pivním pupkem, který

18

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

byl ke mně nejblíž. Sešla jsem z pěšiny mezi stromy a zamířila k němu. „Můžu nějak pomoct?“ Vytáhnout notes jsem se ještě neodvážila. „Jděte vedle mě,“ řekl. „Hodí se každá pomoc. Čím nás bude víc, tím líp.“ Několik minut jsme šli mlčky vedle sebe, můj parťák se občas zastavil, aby si zhluboka odkašlal. „Občas si říkám, že bychom měli tady ten les vypálit,“ vyhrkl náhle. „Jak to tak vypadá, nestalo se tu ještě nic dobrého.

Jste známá Keeneových?“ „Já jsem reportérka. Z Chicago Daily Post.“ „Hm... No tohle. Budete tady o tom psát?“ Náhle se mezi stromy rozlehlo kvílení, dívčí křik: „Natalie!“ Rozběhli jsme se za tím hlasem a mně se zpotily dlaně.

Zahlédla jsem blížící se postavy. Nějaké děvče se slámově světlými vlasy proběhlo kolem nás k pěšině, obličej rudý a naběhlý. Potácela se jako opilá a k obloze vykřikovala Nataliino jméno. Nějaký starší muž, nejspíš její otec, ji dohnal, objal ji kolem ramen a odváděl ven z lesa. „Našli ji?“ křikl můj parťák. Všichni zavrtěli hlavou. „Asi se jen vyděsila,“ zavolal dozadu jiný. „Bylo to na ni příliš.

Dívky by tu vůbec neměly být – vzhledem k tomu, co se děje.“ Muž se podíval přímo na mě, sundal kšiltovku, aby si otřel čelo, a zase začal pátrat v trávě. „Smutná práce,“ poznamenal můj parťák. „Smutné časy.“ Postupovali jsme pomalu vpřed. Odkopla jsem rezavou plechovku od piva. Pak další. Nějaký pták mi proletěl kolem očí a pak vystřelil vzhůru do korun stromů. Na zápěstí mi přistála kobylka. Strach nahánějící kouzlo. „Můžu se vás zeptat, co si o tom všem myslíte?“ Vytáhla jsem notes a mávla s ním. „Nevím, co bych vám tak mohl říct.“ „No co si myslíte. Dvě holčičky z tak malého města...“

19

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

„Nikdo neví, jestli to spolu nějak souvisí, ne? Ledaže je vám známo něco, co nám ne. Co my víme, třeba se Natalie objeví a bude v pořádku. Ještě to nejsou ani dva dny.“ „A pokud jde o Ann, existují nějaké teorie?“ zeptala jsem se. „Musel to udělat nějaký šílenec, někdo pošahaný. Projížděl tudy, zapomněl si vzít prášky a slyšel hlasy, jak k němu promlouvají. Tak něco.“ „Proč to říkáte?“ Zastavil se, ze zadní kapsy kalhot vytáhl balíček tabáku, do úst vložil pořádný štipec a žvýkal ho, dokud nepustil šťávu. V ústech jsem pocítila šimrání. „Proč by jinak vytrhal té mrtvé holčičce zuby?“ „On jí vytrhal zuby?“ „Všechny, až na mléčné stoličky.“

Po další bezúspěšné hodině a bez dalších informací jsem se rozloučila se svým parťákem Ronaldem Kamensem („Můžete klidně uvést i mé druhé jméno, jestli chcete: J“) a vydala se na jih k místu, kde loni našli mrtvou Ann. Trvalo čtvrt hodiny, než ke mně přestalo doléhat volání Nataliina jména.

Uběhlo dalších deset minut a už byl slyšet Falls Creek, zurčivý tok vody.

Nést dítě tímhle lesem by bylo obtížné. Na pěšinu trčí větve a keře, z půdy vystupují kořeny. Pokud Ann byla správnou dívkou z Wind Gap, místa vyžadujícího maximální ženskost slabšího pohlaví, měla jistě vlasy dlouhé až k pasu. Určitě by se jí v těch keřích zachytávaly. Neustále jsem si pletla pavučiny s lesknoucími se chomáči vlasů.

Půda kolem místa nálezu byla stále ještě udupaná, jak se hledaly stopy. Také se tu povalovaly novější cigaretové nedopalky, které tu nechali zvědavci. Nudící se mládež, strašící se povídačkami o šílenci trousícím zkrvavené zuby.

20

O S T R É

P Ř E D M Ě T Y

V potoce bývala řada balvanů, za něž se zachytil konec prádelní šňůry, kterou měla Ann kolem krku, zůstala uvězněná a vznášela se tam polovinu noci. Teď však voda hladce plynula po písečném dně. Pan Ronald J. Kamens se mi totiž pyšně pochlubil: místní ty kameny vypáčili ze dna, naložili na korbu dodávky a na předměstí je roztloukli. Bylo to dojemné gesto víry, jako kdyby tato destrukce do budoucna zamezila zlu. Podle všeho to nefunguje.

Sedla jsem si na břeh potoka, dlaněmi jsem přejížděla po kamenité hlíně. Zvedla jsem hladký horký kámen a přitiskla si ho ke tváři. Říkala jsem si, jestli sem Ann někdy přišla, když ještě žila. Možná nová generace děcek z Wind Gap objevila zajímavější způsoby, jak zabít prázdniny. Když jsem vyrůstala já, chodili jsme si zaplavat na místo kus dál po proudu, kde velké balvany vytvářely mělké nádrže. Kolem nohou se nám motali ráčci a my jsme vyskakovali a ječeli, když jsme se jich dotkli. Nikdo neměl plavky, to by bylo třeba předem naplánovat. Prostě jsme pak jeli na kole domů v mokrých kraťasech a tričku, vodu z vlasů jsme vytřepali jako psi.

Starší kluci, vybavení brokovnicemi a kradeným pivem, chodili kolem nás do lesa, aby stříleli veverky nebo králíky.

Zkrvavené maso jim pak viselo za opasky. Tihle kluci, namachrovaní, nalití, páchnoucí potem a nás okázale přehlížející, mě vždycky přitahovali. Teď už vím, že existují různé způsoby lovu. Džentlmen ve stylu Teddyho Roosevelta, který při honu na vysokou skončí po dni v přírodě u sklenky ginu s tonikem, to není typ, s jakým jsem vyrůstala. Kluci, které jsem znala, začínali hodně brzy a potrpěli si na krev. Libovali si v tom smrtícím trhnutí zasaženého zvířete: jednu vteřinu se ladně vznášelo jako proud vody, a vzápětí padlo pod jejich kulkou na bok.

Chodila jsem snad ještě na základní školu, bylo mi asi dvanáct, když jsem se byla podívat v lovecké boudě sousedovic

21

G I L L I A N

F LY N N OVÁ

kluka. Byla to prkenná kůlna, ve které visela stažená a vykuchaná zvířata. Proužky vlhkého, růžového masa se houpaly na provázcích, aby se usušily. Špinavá podlaha byla od krve.

Na stěnách fotografie nahých žen. Některé ležely s roztaženýma nohama, jiných se zmocňovali muži. Jedna byla spoutaná, měla skelný pohled, ňadra vypnutá a žilkovaná jako grapefruit, zatímco si ji chlápek bral zezadu. Úplně jsem je v tom hustém, krvavém ovzduší cítila.

Doma jsem ten večer vklouzla prstem do kalhotek a poprvé masturbovala, lapala jsem po dechu a dělalo se mi špatně.

22

OstrePredmety2018

6/26/18 11:01 PM

Stránka 272

Gillian Flynnová OSTRÉ PŘEDMĚTY Z anglického originálu Sharp Objects, vydaného nakladatelstvím Shaye Areheart Books – Crown Publishing v New Yorku roku 2006, přeložila Ludmila Hanzlíková Obálku upravila Kateřina Stárková Odpovědná redaktorka Kateřina Skokanová Kyselá Technický redaktor David Dvořák Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9985. publikaci Sazba Olaf Šnajder Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání třetí Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz