Issuu

Vydání knihy podpořil Rodinný pivovar Bernard v Humpolci.

Zločinné úklady ladiče pian

„KLAVÍRY, TY BOŽSKÉ NÁSTROJE, mají duši. Proto potřebují opravdovou duši i jejich ladiči. Bez ní by pořádně nenaladili ani ten nejdražší nástroj ani nejlevnější klimpr,“ tvrdíval můj děda, sám amatérský ladič i pianista, milovník Ference Liszta a Fryderyka Chopina. A kupodivu i černošského blues. Ke stáru s láskou vyťukával ty posmutnělé melancholické tóny zchromlými prsty na zažloutle bílých a černých klávesách starého rodinného piana, které se marně pokoušel naladit. „Dobrý ladič musí mít ryzí, křišťálově čirý charakter. I pouhá skvrnka na čistém štítě se totiž promítne do utvářených tónů a hra na jím naladěném nástroji se pro citlivého člověka stává utrpením,“ dodával. Neměl jsem důvod dědečkovi nevěřit, býval středoškolským profesorem a jeho okolí ho

považovalo za moudrého. Až po letech, kdy už dávno hrál andělům oživlými prsty na zářivě bílé i temně černé klávesy stříbrného nebeského křídla, jsem zjistil, jak moc se mýlil. Poznal jsem ladiče, o jehož charakteru dnes vím své. Přesto byl ke konci života považovaný za mistra svého řemesla, za dokonalého umělce, před nímž se v obdivu skláněl hudební svět. Ten muž, asi padesátiletý, bydlel ve starém domě obklopeném zpustlou, kopřivami a lopuchem zarostlou zahradou. Ohrazovala ji vysoká kamenná zeď, z níž výhružně čněly k obloze ostré skleněné střepy z nevratných lahví. Kdo ví, co všechno za tou zdí ladič skrýval, ale nad jeho tajemstvími jsem zase tak moc nepřemýšlel. Bylo mi šestnáct a zajímala mě výhradně jeho dcera, která mi svou krásou oslazovala hořce bolestné (nebo bolestně hořké) období dospívání. O ní jsem snil, pro ni jsem žil – a jak je zřejmé –, psal jsem i cituplné básně, které se neodeslané vršily v hlubokém šuplíku mého psacího stolu. Při pohledu na její tvář i postavu samolibé úsměvy několika uznávaných jihlavských krásek

jaksi tály a měnily se v nepůvabné závistivé škleby. My, mladí muži, jsme zase ztráceli pro nás tak typické inteligentní výrazy tváře a proti naší vůli se nám samovolně otvírala ústa. Být dospělejší, jistě by se neméně samovolně otvíraly i naše poklopce a draly by se z nich dosud dřímající nástroje, uvyklé či spíše odkázané na naše dlaně. Ladičova dcera totiž nebyla jen mimořádně půvabná; džíny jí těsně obepínaly dokonale vykrouženou prdelku a její halenky a trička ukrývala dvě jistě nádherná prsa, která svou velikostí a skrytou vnitřní energií hrozila protrhnout i tu nejpevnější látku. Celá mužská polovina města toužebně očekávala, kdy se tak konečně stane! Být u toho bylo snem všech mladých mužů, otců rodin i bělovlasých starců. „Pánové, tak úžasný kozy civilizovanej svět dosud neviděl,“ znalecky pomlaskával spolužák Dvořáček, když jsme hodnotili přednosti i nedostatky spolužaček a všem nám známých dívek. A samozřejmě také filmových hvězd a modelek i nahých amatérek z levných pornografických časopisů, na jejichž koupi jsme se skládali z našich směšně malých kapesných.

A těšili jsme se na nové číslo drahého Playboye, které si uhrovitý Dvořáček půjčoval z otcovy tajné zásuvky. Ovšem kvalit, bohužel jen tušených, ladičovy dcery nedosáhly v našich kritických očích ani blonďaté playmate z Ameriky či Ruska, obdařené vskutku výraznými poprsími, ani šikmooké a zřetelně plošší Asiatky, ba ani kakaově hnědé černošky nebo o něco světlejší míšenky s postavami pružných gazel, abych se vyjádřil metaforicky. Často jsme se přeli, jaké že barvy je klín naší Nedostupné a zda jeho porost je spíš hustší a mohutný anebo (po vzoru rafinovaných Západoevropanek) dráždivě vyholený do úzké čárky směřující k piercingem vyzdobenému pupíku. „Blondýnky ji mají zrzavou,“ kasal se svými znalostmi Dvořáček, který měl starší blonďatou sestru – a tu a tam se mu naskytla příležitost pozorovat dráždivou ženskou fyziognomii, i když to zavánělo incestem. Nejspíš pro její neodolatelné půvaby střežil ladič svou dceru tak, že ani ti největší jihlavští dobyvatelé neměli žádnou relevantní šanci a mohli si svá úžasná erotická dobrodružství

jenom představovat. Na veřejnost chodil ladič s dcerou pouze v neděli, kdy navštěvovali cukrárnu U Ignáce. Oč méně jsme naši Zbožňovanou vídali, o to častěji jsme ji slýchávali hrát. Cvičila dlouhé hodiny o víkendech; přes týden studovala na pražské konzervatoři a byla ozdobou a nepochybně i velkou nadějí přísně výběrového ústavu. Vlastně jsem ji poslouchal hlavně já, protože náš dům s ladičovým sousedil, což mi kamarádi záviděli. Domnívali se a já je při tom nechával, že někdy musím alespoň něco zahlédnout, že jistě ze střechy tajně nakukuju do její koupelny, ale své poznatky z čirého sobectví tajím a na půdu je nepozvu. Jak rád bych zahlédl, jak rád bych nakukoval, jak rád bych o tom vyprávěl historky plné brilantních i přehánějících metafor. Ale přes vysokou zeď jsem neviděl ani její sušící se prádlo, o kterém bych mohl podat zprávu. Musím se ovšem přiznat, že hudbu mé Přenádherné jsem zase tak moc nevnímal (spíš než Beethovena jsem měl rád rokenrol Roll over Beethoven, který ona nehrála), nepovznášela moji mysl k oněm niterným duchovním prožitkům,

jak o nich zasvěceně mluvíval můj děda, hudební fajnšmekr a znalec; jeho lásku ke klasice – a ovšem i absolutní hudební sluch – jsem rozhodně nezdědil. Spíš jsem se zabýval ryze technickou otázkou, jak může má Neodolatelná tak skvěle hrát, když přes svá vyvinutá prsa nedohlédne na klávesy a dost možná ani na noty? Napadalo mě, že možná má na křídle instalovanou složitou soustavu zrcadel, pomocí níž překonává její zrak tu polaskání hodnou přírodní překážku. Má touha po poznání byla převeliká, ale protože jsem byl poněkud bojácný (sám před sebou si to po letech můžu přiznat), jen jsem si představoval, jak odvážně překonávám zeď s ostrými střepy, jak skáču do nebezpečné džungle zahrady a konečně nahlížím do pokoje, kde preluduje má Nejmilovanější. Ano, miloval jsem ji až chorobně – a jak se mi tehdy zdálo – i zcela beznadějně. Často a rád jsem si ten sladce bolestivý (nebo bolestivě sladký?) pocit z nešťastné lásky v sobě hýčkal a občas jsem se sám nad sebou, nad svým hořkým údělem a nenaplněnou láskou dojímal, dokonce

jsem se někdy i rozbrečel – přirozeně v naprostém soukromí. Popravdě řečeno – častěji než do pokoje jsem ve svých utkvělých, sexem prosáklých představách nahlížel do koupelny nebo do ložnice mé Nejúžasnější, kde v horkých měsících jistě spala úplně nahá. Protahovala se táhlými kočičími pohyby na posteli, takže jsem viděl úplně všechno a z různých stran. A byla to jiná podívaná, než nabízely umouněné pornografické časopisy. Někdy dokonce vztahovala ruce k imaginárnímu milenci, zatímco shrnutá (a z mého pohledu nepotřebná) deka se válela na podlaze. Představy, v nichž jsem pochopitelně JÁ byl tím vytouženým milencem, se mi často přenesly i do snů a já se pravidelně probouzel s provlhlým pyžamem, které jsem pak zapomínal sušící se na ústředním topení. Můj otec jen chápavě pokyvoval hlavou a podstrkoval mi na noční stolek nezáživnou, zastaralou publikaci Dospíváme v muže, vydanou ještě za prudérního komunistického režimu, který nepovolil názorné a návodné ilustrace. Přestože jsem hudbě mé Vzrušující nevěnoval zdaleka tolik pozornosti, kolik by si zasloužila,

nemohl jsem si nepovšimnout, že náhle, doslova ze dne na den, jí umně vyluzované tóny ještě víc zkrásněly, získaly netušenou hloubku a jakousi nadčasovost a zároveň jemnou a průzračnou oduševnělost. Najednou jsem její hru vnímal mnohem pozorněji, a ačkoliv mé vizuální představy neztrácely erotický charakter, spíše než spící či koupající se jsem si ji představoval, jak sedí u klavíru (přirozeně v jakési kratičké průhledné košilce nebo i zcela nahá) a dráždivě se mazlí s černobílými klávesami, a měl jsem pocit, že hraje na má vystouplá žebra. To vše mě vzrušovalo i v okamžicích bdělého snění natolik, že jsem se několikrát týdně uchyloval na záchod, abych v nezbytném soukromí ulevil své bolestné touze. V té době se stala ještě jedna velice zvláštní věc. Ladič, ač byl dlouhá léta považován za odborníka sotva průměrného, v pravém slova smyslu regionálního, najednou začal získávat uznání. A nejen u amatérských klavíristů v našem městě, ale také v mnohem širším okolí. Brzy ho dokonce zavalila lavina prestižních zakázek z celého světa – odmítal totiž jezdit za prací dál

než do Prahy. Exoticky pomalované kamiony téměř denně přivážely pečlivě zabalené klavíry proslulé značky Steinway z koncertních síní od Tokia až po New York, od Sydney až po islandský Reykjavík. Pozoruhodné na tom bylo, že obvykle jezdí ladič za nástrojem, aby se ten následnou přepravou opět nerozladil. To se však v případě našeho souseda nikdy nestalo, jím naladěné klavíry přečkaly i hluboké výmoly na mizerné silnici z našeho města. Z neznámého ladiče se brzy stal Mistr a jím naladěná koncertní křídla se trvale pyšnila nádherným, u jiných nástrojů neslýchaným zvukem, který vyvolával u všech hudbymilovných jedinců sladké trnutí v osrdí. A v cechu ladičském závist, neboť prestižních zakázek i pro ty nejlepší z nich valem ubývalo. Iritovala je smutná povzdechnutí zklamaných zákazníků – je to dobré, ale nějak… to není ono. Něco prý chybí. Nebo přebývá? Občas mě napadalo, co by tomu říkal můj dědeček a zda ladičův charakter je skutečně tak běloskvoucí, jak by podle dědovy teorie měl být.

Obsah

Zločinné úklady ladiče pian

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Andělské milování (Roman a Julie)

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Láska na lokální železnici Obří milování

U Hraběte a panny Komtesky

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Milostný debakl ministra vnitra Sen ředitele Neřolda

. .................................

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

99 159

Sobaki, choditě domoj (Andělské peep-show) Osudný omyl hajného Holouša Smrt užitečného idiota

...........

117

.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

131

. .............................................

145

Graficky upravil a obálku navrhl Luděk Bárta Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 160 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Listen, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9911. publikaci Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

160

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.