0040160

Tereza Boučková

Závod s časem

[99 nejrychlejších fejetonů]

ODEON

Zavod s casem /99 nejrychlejsich fejetonu/_001 a 003.indd 3

6/27/18 11:17 AM

Copyright © Tereza Boučková, 2018

ISBN 978-80-207-1841-9

I.

Jen tak si trochu schnĂ­t

Krejčík

Doba beznaděje nám temně seděla v duších, rodina a přátelé odešli do emigrace, další a další se do ciziny houfně chystali, milovaní seděli v kriminálu, většina mlčela, kdo nemlčel a neodešel, měl co dělat, aby to se sebou a v sobě vydržel, aby nepropadl zoufalství, vždy1 jen blázen věřil ve změnu, vždy1 čas jako by nás zazdil v bezčasí, v nicotě, a už zas v rezignaci.

A najednou a zničehonic jediné promítání, vzpomínám, šla jsem na ně s mámou, myslím, že do Městské knihovny. Byly tak dva tři roky po Chartě, zas nejhorší léta, kdy se estébáci hodně snažili co nejvíc lidí, do odporu nějak namočených, rozložit a zdeptat. Poprvé a nadlouho naposled tam dávali nový a hned zakázaný Krejčíkův film, fantazii ze života Emy Destinnové podle scénáře Zdeňka Mahlera.

Božská Ema, příběh o výjimečném, světově proslulém talentu, lásce, češství, statečnosti, touze, zradě, udavačství, hrdosti, vlastenectví, slabošství, samotě, zklamání a osamění… Téma tehdy tak krutě aktuální. Zněla tam nádherná muzika, která všechny silné momenty – a že jich bylo – ještě mnohonásobně umocňovala. A nám se čím dál víc svírala hrdla. Vyrážely z nás 7

stále silnější vzlyky. Brečely jsme s mámou tak strašně, tak zoufale, tak neovladatelně, že jsme vlastně hrozně rušily. Ostatní š1astní, kteří se o projekci dozvěděli a do sálu se taky dostali, nás okřikovali, možná si mysleli, že jsme nějaké provokatérky StB… Byly jsme jen zasažené. Jiřím Krejčíkem, Bohem nadaným tvůrcem. Umělcem, jehož filmy bolí. Můžete se při nich buC skvěle pobavit, jako třeba při sledování Penzionu pro svobodné pány a Svatby jako řemen, anebo ubrečet.

Těžko si v paměti srdce vybavuji nějaké jiné filmy, při kterých jsem prožívala tak nevýslovné pohnutí. Snad ruský Jeřábi táhnou a americký Nejkrásnější léta našeho života. A pak, ano, zas Krejčíkův! Když teC počátkem května dávali jeho Vyšší princip. V televizi, odpoledne, protože uvedení v hlavním vysílacím čase by zřejmě rozbilo všechny ty dnešní adorované pitominy na cucky, zas se mi to stalo. Prožila jsem si ten příběh do dna. A zas a strašně jsem ho obrečela, zas až tak totálně.

A bylo mi smutně a krásně, že tak skvělé dílo bez jediného kazu vzniklo a že jsem ho mohla vidět.

A Jiří Krejčík, stále plný síly a elánu, v nedávném GENu řekl, že největší úsilí a nejvíc energie musel v životě vynaložit na to, aby látky, které mu papaláši z Barrandova nutili, nikdy nenatočil! A trpce dodal, že všechny své filmy vytvořil, bohužel, za totality a žádný v nynější demokratické době! Paradoxem naší svobody je, že ani ta mu film podle jeho volby nedopřála. Proč?

O tom je přece… Božská Ema.

8

Vše pro děti

Bydlíme v lese smíšeném. Kolem prvního června se změní v pohádkový, a tak na okamžik zůstane. Přípravami na Mezinárodní den dětí žije členstvo TJ Sokol Vráž dlouho předem. Vše začíná v hospodě U jelena, kde se dohodne, kdo bude koho předvádět. Pak je ve vsi veliké ticho, jež ruší jen šicí stroje. Mnohé domácnosti přestávají tou dobou fakticky existovat. Nejenže nikde není teplé jídlo, není žádné. Děti hladovějí, protože budoucí pohádkové postavy nemají čas na nákupy, vaření…

Všude se tajně šije a zkouší, vyrábějí se kulisy, shánějí rekvizity, kompletují celky. Osoby a obsazení jdou napříč manželskými páry a nezbývá než věřit, že se jim v tom novém pohádkovém svazku nezalíbí a nezůstanou tak až do smrti smr1oucí…

Dětský den se blíží, kostýmy ještě nejsou hotové, nic není hotové, děti otravují, uškrtit je na chvíli je málo, ale co by rodič pro jejich svátek neudělal, že? A tak se, hladové a otrhané, alespoň dohadují o sponzorských dárcích, které budou v cíli dostávat… Přípravy v lese vrcholí. Rodiče – dobrovolníci sekají trávu, přivážejí lavičky, připravují pro děti občerstvení.

Konečně čtrnáctá hodina odbila a fronta dětských čekatelů 9

(první tři místa zabrali pěstmi moji tři hoši) se hýbe. Pohádkové postavy konečně ožívají a kladou razítko za úkoly. A bez razítek nejsou dárky. Z pohledu mých kluků bylo nejhorší přišít u Myšičky a Krtečka knoflík, s Machem a Šebestovou zazpívat, prát prádlo u Manky s Rumcajsem, cvičit s Bobem a Bobkem a sníst špenát od Pepka Námořníka a jeho Olí. Úplně nejhorší ale bylo dát pít z láhve s dudlíkem přerostlému Simpsonovic miminu, narvanému v starém pérovém kočárku. A ještě u knírkatých malířek namalovat hezký (!) obrázek.

Odpoledne uběhlo a vyčerpané, ale š1astné postavy se i s občerstvením přemís1ují na louku na Sokolce, kde je pro děti nachystaná diskotéka. Uvádí ji až do časných ranních hodin Večerníček. Křemílek s Vochomůrkou mají brzy nosy nakřivo. Obelix nám předvádí erotické tance u lešenářské trubky, Asterix naopak sotva stojí. Přijíždí Brouk Pytlík na babetě (několik protijedoucích řidičů se málem vybouralo ), motýlu Emanuelovi se muchlají křídla, Makové panence suknička, Beruška ztrácí tečky a Ferda Mravenec málem zadeček, Simpsonovic mimino náruživě dudlá citrónový fernet. Zato obrovská máma Simpsonová s chlupatými mužskými lýtky glanc ani ping-pongové míčky z očí neztrácí. Někde potratila manžela a kluka, ale to se v pohádkách stává. Včelce Máje i Vilíkovi žlutá fasádní barva na obličeji už víc než týden perfektně drží, námořní důstojník jde do kola, začíná tančit hada, drží se Babky Kořenářky, ta se drží Rychlé Roty, ta zas toho a ten onoho, pivo teče proudem, je noc.

Někde jsou i děti. Dostávají k svému svátku poslední, už nerazítkovaný úkol: Odvést rozdováděné rodiče domů. Nemají to lehké, chudáčci.

10

Muži

Jsou ještě na světě takové zvláštní bytosti. Ve věku aut, počítačů a mobilních telefonů se pohybují uvolněně, i vypadlé pojistky opraví hravě, když mají silnou motivaci, když je o to požádá opuštěná žena odvedle. Do zaměstnání chodí slušně oblečení, rádi a včas. Voní. Tehdy se také každé ráno dobrovolně holí.

V práci bývají mnohomluvní, ochotní, galantní. Dovedou hlasitě pochválit podnikovou kuchyni.

O svoji rodinu se starají zodpovědně, někdy si vzpomenou i na oslavu manželčiných narozenin – když už je všude zavřeno a dort dávno snědený. Jména svých dětí znají, ale nechtějte po nich, aby poznali také jejich kalhoty, boty. Někdy si pletou jejich počet. Pokud číslovku trvale zvyšují, je možné, že se nepletou…

Obvykle přicházejí domů večer. Nevoní. Sednou si ke stolu a mlčí – mají odmluveno. Často se zachmuří, zvláš1 když kdosi vede (bez patřičné psychologické přípravy) řeči o kapajícím kohoutku v koupelně, o podezřele měkkém kole na autě, o sekání trávníku. Domácí kuchyni pochválit nemusí, chválí ji tím, že jedí. Mají averzi k automatickým myčkám nádobí. K živým 11

myčkám zpravidla averzi nemívají. Dokonce se zdá, že je svým zvláštním nerozpoznatelným způsobem milují.

Když mohou něco udělat pro obecní blaho, veselí a dobře naložení jdou budovat lavičky, kosit kolem cest trávu a řezat křoviny, uklízet obaly po hladových turistech… Obvykle se pak připotácejí domů pozdě v noci. Táhne z nich blaho, zapité s dobrým sousedem pivem, fernetem, pivem, fernetem, pivem, fernetem, fernetem, fernetem.

Dvakrát ročně na ně přijde něco, co se nazývá dovolená.

Zvláštním bytostem slouží k překonávání přírodních živlů. Přestanou se vonět, holit. Sedají na kola, obouvají pohory, vyrážejí co nejvýš a nejdál, a když jim štěstí přeje, začne je bičovat déš1, masírují je kroupy… Brzy ztratí cestu, ztratí mapu. Na stezce pro kola se objeví žebříky, hurá! Most přes řeku náhle zmizí a není, je nutné brodit, jen houš1! Správný směr se ukáže být chybným, tedy čelem vzad a znovu nahoru a dolů, dolů a nahoru, sláva, sláva! Vyskytne-li se na obzoru další zvláštní a ztracená bytost, rozdělí se s ní o poslední energetickou tyčinku, poslední energetický lok…

Obvykle přilézají domů k ránu, roztřesení, mokří, rozervaní, zmazaní, smradlaví. Podivně scvrklí vráskami a hladem. Nechají se manželkou opečovat, nakrmit. Rádi by jídlo pochválili, hýbají pusou, ale hlas z ní nevychází, vyschl. Nechají se tedy uložit do postele. Usínají s přeš1astným výrazem ve tváři. Strašlivě chrápou…

Muži jsou tak jiní než my, ženy. Zapla1pámbu.

12

Na Kameni dřevo

Vladimíra Matouška jsem poznala v letech hluboké totality, někdy před šestnácti lety. Do brněnské Kamenné kolonie, do přítulného domečku s nezamčenými vstupními dveřmi, nás v noci přivedl kamarád. Posadili jsme se v kuchyni a lidé, kteří už seděli za stolem, nás pohostili čajem. Dlouho jsme si povídali, a pak usnuli na zemi, na velikých polštářích. Ráno se ukázalo, že nás hostil někdo, kdo sám byl na hostině.

Teprve tehdy sešli s patra dolů praví obyvatelé domu v Kamence – Vladimír a jeho žena Vlasta s prvním dítětem. V patře na schodech zůstal někdo sedět, někdo veliký a silný, v nízkém podkroví zvláštně monumentální. Byl to apoštol Pavel, kterého Vladimír vytvořil ze dřeva. K němu postupem let přidával další sochy a objekty. Ježíše, svatou Kateřinu, svatou Ninu, Poctu Trojici, Zjevení Janovo, Modlitbu, Proroka… K prvnímu dítěti přidávali s Vlastou další.

Poslední sčítání se zastavilo na sedmičce. Víc jim Pámbu naděloval kluky. Dlouho měli jen ty. První holčička, Nina, v pořadí čtvrté dítě, nechtěla čurat vsedě.

Skoro dvacet let prali plínky. A žili nejprve z jednoho nízké13

ho platu Vladimírova podřadného zaměstnání. TeC z honorářů a zakázek, které buC jsou, anebo nejsou. Vkus je naštěstí i naneštěstí velmi osobní záležitost. A Vladimír sochá, co musí. Věří v Boha a svou víru vkládá do dřeva a někdy i do bronzu. Jeho svatí jsou zvláštně hranatí, urostlí, pevní. Bourají naše zažité kulaté a oblé představy. Nedávno vytvořil na zakázku farníků Panenku Marii. Udělal ji těhotnou, ale nelíbilo se to. Udělal druhou, těhotnou jen trochu. Nakonec vznikla třetí, bez bříška v naději. Tvorba někdy musí, kromě duše, nasytit i tělo. Zvláš1, když je těch těl dohromady devět.

Vladimírovy vlasy od té doby, co ho znám, silně prokvetly.

Některé děti dospěly, ty nejmenší chodí bez plínek. Už tehdy, před lety, jsem obdivovala život, který s Vlastou žili a žijí. Dům mají otevřený a srdce také. Přicházejí k nim lidé na hodinu, na dva dny, na několik let. Tak dlouho zvětšovali jídelní stůl, až ho nedávno úplně zrušili. Nevejde se k nim. Sedí na polštářích, pijí s hosty víno a čaj a povídají s nimi třeba až do rána. Pračka nepřetržitě pere. Vlasta třídí při hovoru ponožky. Ještě stále je rozlišuje na klučičí a holčičí. Chvílemi (vsedě) spí.

Před třemi lety si Vladimír zorganizoval výstavu v ruském Petrohradě. Padly na to všechny rodinné peníze. Do Petrohradu prý každý umělec musí, tam má být vstupní brána do světa umění! Jenže on už do něho dávno patří. A jeho tvorba patřila celý srpen výstavním prostorám hradu Kámen.

14

Česká řada Svazek 33

Tereza Boučková Závod s časem [99 nejrychlejších fejetonů] Obálku s použitím obrazu Ondřeje Kohouta navrhl Ivan Brůha Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 248 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9977. publikaci, v Odeonu publikace 774.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk EUROPRINT a. s., Praha Vydání první Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz