0040158

NA ODSTŘEL

Knižní klub

Dostat toho malýho kluka bylo strašně jednoduchý. V pondělí jsem se dozvěděl, že je na odstřel a ve čtvrtek jsem už o něm věděl všecko. Kam chodí do školy, kde bydlí a tak. Rozhod jsem se, že ho odprásknu v pondělí. Po tý párty našich. Po tom, co se stalo s Nikolou. Tak jsem mu poslal smsku, aby věděl, co ho čeká.

Už jsem to zvládnul mockrát. Patřím k těm lepším. Anebo úplně nejlepším. To se nijak nevytahuju. Za tu dobu, co to v partě dělám, mám na kontě osum chcíplotin. A tenhle malej zmrd bude devátej.

Miloš Cajthaml

Miloš Cajthaml (1952) je scenárista a spisovatel.

Vystudoval FAMU, obor scenáristiky a dramaturgie, a pracoval jako dramaturg ve skupině filmů pro děti a mládež ve Filmovém studiu Barrandov.

Debutoval roku 1984 prózou Pronikavé soudy mladého muže, roku 1990 vydal novelu Jak se kreslí nula a roku 2017 román Motol.

Za prózu Na odstřel získal v roce 2018 Literární cenu Knižního klubu.

www.knizniklub.cz www.euromedia.cz

ISBN 978-80-242-6198-0 Doporučená cena 199 Kč

Miloš Cajthaml NA ODSTŘEL

Marek a Tom se setkávají náhodou – Marek je svědkem poněkud cynické hry „na odstřel“, v níž je Tom šampionem. Ačkoli jsou ze sociálně odlišných rodin, brzy zjistí, že mají ledacos společného: oba jsou jedináčci, co se snaží vypadat sebejistěji a zkušeněji, než ve skutečnosti jsou. A oba mají silnou vazbu na své otce, ve kterých vidí ty pravé mužské vzory.

Jenže nic není tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Markův otec přichází o práci, propadá sebelítosti, rodina se rozpadá a Marek se zavěsí na svého o pár let staršího kamaráda z bohatých kruhů, který ho uvede do oslnivého světa svých ještě starších přátel; do světa nočních klubů, alkoholu, drog a holek, které Marka ochotně zasvětí.

Pak i Tom začne pomalu zjišťovat, že ani jeho otec není tím pravým mužským vzorem, za jakého ho považoval. Dramatický, filmově vyprávěný příběh směřuje do tragického finále: Kdo je na odstřel?

Kateřině

„Ach Bože!“ zakřičel směrem všude tam, kde nic nebylo.

William Eastlake

I. TOM Já ho vůbec neznal. Teda… předtím jsem ho vůbec neznal. I když bydlíte v jednom městě, tak nemůžete znát všechny lidi. Prostě nemůžete. Celý to začalo v jeho škole… ne, vlastně pro mě to začalo dřív. To vám teda musím říct. Protože se něco stalo. A bylo to důležitý. Pro mě. Začalo to o den dřív, na tý párty, co naši pořádali. Oni pořádali párty hodně často.

Táta říkal, že je to kvůli kontaktům. Kontakty, to je to nejdůležitější, říkal. Kontakty a informace.

Abych to nezdržoval. Prostě naši zase pořádali párty, kam pozvali všechny důležitý lidi, akorát dalajláma a americkej prezident chyběli. Já stál u stolku s pitím, viděl jsem tátu a mámu, jak choděj od skupinky ke skupince a s každým přátelsky pokonverzujou, a uvažoval jsem, co z nabídnutýho pití bych si měl vzít, když vtom na mě někdo málem upadnul. „Jé, promiň,“ řekla. Já se zapotácel. „To nic,“ řek jsem.

[9]

Nikolu jsem znal. Byla asi o rok nebo dva starší než já a byla to dcera Maška, což byl ředitel tátovy firmy. Táta byl předseda správní rady a náčelník generálního štábu a sám pánbůh; Mašek byl ředitel.

Byl to docela fajn chlap, aspoň táta to říkal, a že si vede slušně. Mě teda tátovy kšefty nijak moc nezajímaly, ale věděl jsem, že je dobrej. Že je sakra dobrej.

Abych to nezdržoval. Nikola stála vedle mě, lehce o mě opřená a já… jako bych ji najednou viděl jinejma očima. Hrozně jí to seklo, ta sukně a halenka, vlasy jí padaly na odhalený ramena, všechno na ní bylo suprový. Viděla, že se na ni dívám jak hladovej vlk na malý jehně, řekla: „Tome, promiň, já vím, je to blbý, ale kde tu máte záchod?“ Možná to fakt nevěděla, možná to už měla celý připravený, ale v tý chvíli mi to bylo fuk, řek jsem: „PojM, já ti to ukážu,“ a šel jsem a ona za mnou. Vešli jsme do vily, v hale jsem jí ukázal, kde to je, šla ke dveřím, zmáčkla kliku, ale tam bylo zrovna obsazeno.

Podívala se na mě zoufale, tak jsem řek: „PojM!“, měli jsme v patře ještě další záchod, já ho používal, mělo to výhodu v tom, že na vás pak nikdo neječí, že jste nechali zvednutý prkýnko. Stoupali jsme nahoru do schodů, ona přede mnou, já za ní, podíval jsem se nahoru a na ni a najednou jsem musel polknout. BuM měla tanga velikosti nitě anebo kalhotky neměla vůbec.

Je fakt, že já šel taky párkrát naostro, ale pak jsem si ho jednou skřípnul do zipu u džín, a od tý doby jsem se radši oblíkal spořádaně. [ 10 ]

Ukázal jsem jí, kde to je, a aby se necejtila blbě, že čekám před klozetem, zašel jsem do svýho pokoje, ale dveře jsem nechal pootevřený, aby věděla, kde jako jsem. Za chvíli přišla. Stála mezi veřejema a povídá: „Tohle je tvůj pokoj?“ Kejvnul jsem a snažil se zakopat pod postel plastový láhve od minerálek. Vždycky když byly prázdný, tak jsem je chtěl odnést dolů, ale nějak jsem na to zapomněl. Jednou máma našla pod mou postelí dvanáct prázdnejch plastovejch lahví, říkala to tátovi: „Celej tucet prázdných lahví!“ a táta se smál: „Vidíš, jak dodržuje pitnej režim.“ Táta je prostě skvělej.

Abych to nezdržoval. Šla normálně dovnitř. „Máš to tu hezký,“ řekla a sedla si vedle mě na postel.

Díval jsem se na ni a řek: „Moc ti to sluší,“ a fakt jí to moc slušelo.

A najednou se to prostě stalo. Nejdřív jsme jen tak seděli vedle sebe na posteli a koukali na sebe a pak jsme si najednou leželi v náručí a líbali se a já vnímal její tělo, neměla podprsenku, hladil jsem ji tam, ale když jsem vjel rukou pod sukni, cejtil jsem, že kalhotky má. „Počkej,“ řekla udejchaně, ruku mi odtahovala pryč, teda jestli teM řekne, že nechce, tak normálně exploduju. „Máš ten… ochranu?“ Jasně! Jasně, že… nemám. Poslední jsem vypotřeboval, když jsem trénoval, jestli si to umim navlíct poslepu. To je děsně důležitý. No… abych řek pravdu, tak s holkama moc velký zkušenosti nemám. [ 11 ]

Teda vlastně skoro žádný. Když jsme končili devítku, tak jsme měli takovej mejdan, kde asi k něčemu došlo, ale skoro nic si to z toho nepamatuju. Připadalo mi tenkrát důležitější do sebe nalejt co nejvíc chlastu než se vyspat s holkou. I když se to asi tenkrát stalo. Nevim, nepamatuju se. „Já…“ řek jsem, „já… to přinesu!“ A už jsem si to hrnul ven. Věděl jsem, že je táta má v nočním stolku.

V ložnici. V tátově ložnici. Jednou jsem je tam našel a bylo mi divný, že tak starý lidi jako táta a máma spolu ještě provozujou sex. Někdy. Protože měli ložnice oddělený. Když jsem se táty ptal, proč nespěj spolu, řek: „Výhody časem poznáš. Když vidíš ženu namalovanou a připravenou, vzrušuje tě. Když ji vidíš v natáčkách s pleRovou maskou na obličeji, tak to není ono.“ No asi měl pravdu. Asi taky budu chtít oddělený ložnice. A když budu mít chuR… Ale abych nezdržoval. Šel jsem do tátovy ložnice a hledal v zásuvkách nočního stolku. Našel jsem, vzal to do ruky a najednou se za mnou ozval hlas: „Co tu děláš?“ Táta. Teda to bylo trapný. Cejtil jsem, jak jsem celej zrudnul.

Táta šel ke mně a povídá: „Tak ukaž!“ „Tati…“ zaprosil jsem, celej rudej. „No tak, Tome!“ Tak jsem mu to ukázal. Cejtil jsem se fakt děsně blbě. [ 12 ]

A táta nic. Jen se pousmál: „Příště si řekni. Nemusíš nám kvůli tomu prohledávat věci.“ Jako by se tím bavil.

Teda táta je fakt jednička. Schoval jsem krabičku do hrsti a řek, jako bych měl v krku knedlík: „Díky, tati.“ Táta se na mě díval, usmíval se: „Tak ty už seš chlap!“ a jen tak z legrace mě uhodil pěstí do ramene.

Ránu jsem mu vrátil. Jako stínovej box. Byla to naše hra. Jako dvou chlapů. Při tom: „No. Už sedmnáct let. Skoro.“ Pak mě to napadlo: „Neříkej to mámě. Ona…“ „Seš moc mladej na sex,“ táta ji jakoby parodoval. „Pro mámu budeš vždycky moc mladej. I v padesáti.“ Poplácal mě po zádech a hned mě od sebe jakoby odstrčil: „Jdi, aR dáma nečeká. Už se po ní sháněj rodiče.“ Tak jsem šel. No vidíte sami, jak je táta bezvadnej.

Abych to nezdržoval. Vrátil jsem se do svýho pokoje. Seděla na mý posteli a prohlížela si časopis. MŮJ časopis. „Tohle si prohlížíš? Když tu seš sám?“ zeptala se.

Teda já byl rudej až… až… no úplně všude. Koktal jsem: „Ne… To nic… To já… já…“ Jasně, že jsem si to prohlížel, když jsem tu byl sám.

Měl jsem tam svý favoritky. Už byly ode mě celý omatlaný. Vím, že na netu je to taky a lepší, ale tyhle holky, který jsem měl u sebe, i když jen na fotce, mě braly víc. Jako by byly se mnou. [ 13 ]

Ukázala na jednu fotku. „Je docela hezká, viM?“ Podíval jsem se na to, pak na ni. Sed jsem si vedle ní a pohladil ji. Žádná se jí nemůže vyrovnat. Řek jsem jí to. A taky: „Ty jsi hezčí.“ Myslel jsem to fakt upřímně.

Usmála se. „Jsi roztomilej.“ Vytáh jsem tu krabičku s kondomama.

Vzala mi ji. „Už jsi to s tim dělal?“ Nejdřív jsem kejvnul. Jasně, mockrát. Nejmíň milionkrát. Jsem mistr světa! Dívala se na mě a já na ni, vytáhla jeden z kondomů a: „já sama, jo?“ Teda! TeM… Kolikrát jsem si tohle představoval!

A teM… Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám jí pomoct? Nebo ji hladit? Nebo co? Nedělal jsem nic. Jen ležel. A nechal ji. A pak… VždyR víte, pak jsem začal dělat to, co jsem měl dělat. Vám to přece nemusim vysvětlovat.

Tak tohle se stalo den předtim, než jsem ho potkal.

[ 14 ]

II. MAREK Seděli jsme spolu u večeře a táta s mámou se bavili o dovolený, plánovaný dovolený na Kypru, a táta najednou váhavě: „možná bych s tím ještě chvíli počkal,“ a máma udiveně: „ale já už jsem nám tu dovolenou zamluvila,“ a já se přidal a připomněl tátovi: „sám jsi říkal, jak je to tam bezvadný. Hory… moře…“, jenže táta se na mě jen podíval a pak zpátky na mámu a řek: „letos budeme muset počkat,“, což byla zrada, protože nám to slíbil, máma se s podezřením zeptala: „proč?“, táta jí chtěl odpovědět, ale podíval se na mě a řek, abych šel do svýho pokoje, tak jsem teda šel, ale stejně je slyšel, slyšel jsem mámu: „to chceš říct, žes dal výpověM?“, pomalu jsem se sunul zpátky ke kuchyni, abych všechno slyšel, táta jedl a při tom: „nedal, ale očekávám ji.

Prostě jsem mu řekl, co si o něm myslím. O něm a o jeho chybném řešení, nikdy na moje rady nedal, a pak se diví, že mu to nevychází, a obviňuje z toho [ 15 ]

mě,“ a pak bylo chvíli ticho, a i když jsem to neviděl, bylo mi jasný, že máma se teM na tátu dívá takovým tím pohledem, co pak máte snahu se zavrtat sto metrů pod zem, dost dlouho nic neříkala, teprve potom: „a co dál?“ a táta na to: „co: co dál? Nic dál.

Prostě… mám svou hrdost. Přece takového troubu nenechám, aby se po mně vozil. Mám titul, mám vzdělání, má všechno, co jemu chybí,“ a máma namítla: „ale on má peníze a zaměstnává tě,“ a táta do toho: „Evo, přece… nemohla by sis mě vážit, kdybych tam zůstal, bylo by to pod mou úroveň, pod mou důstojnost,“ a máma řekla tiše, což bylo ještě horší, než kdyby křičela: „pod tvoji úroveň? A z čeho budeme teM žít? Z tvý důstojnosti? Za pár let ti bude šedesát. Jak snadno si myslíš, že ve svým věku seženeš zaměstnání? Budeš nás živit ze svý hrdosti?

Ze svý důstojnosti?“, táta na to klidně: „já strach nemám, jsou podnikatelé, kteří si váží zkušeností,“, ale máma už byla rozjetá: „jaký? Řekni mi jaký?

Naopak bojí se těch, kteří jsou chytřejší než oni, radši si najmou mladýho nezkušenýho kluka, po kterým se můžou vozit, kterýmu můžou dát míň peněz a kterýho můžou vykopnout, až se jim to bude hodit. Kde žiješ?“ vstala a odešla z pokoje, táta byl dřív na vysoký škole, učil tam, a byl děsně chytrej, teda je děsně chytrej, vyšlo mu taky několik knížek, jenže pak ho z vysoký propustili, jako že jich tam bylo moc a on byl nadbytečnej, že prej, prostě mu neprodloužili smlouvu, ale tátovi to nevadilo, proto[ 16 ]

že si hned našel nový místo jako poradce ředitele v jedný velký firmě, radil řediteli, co má dělat, jenže ředitel ho asi moc neposlouchal a dělal si věci dál podle svýho a někdy úplně blbě, jasně, že se to tátovi nelíbilo, tak řediteli řek, co si o něm myslí, a blbej ředitel mýho chytrýho tátu vykop, já jsem ale tátovi fandil, líbilo se mi, že je takovej upřímnej a zásadovej, a věřil jsem mu, a na rozdíl od mámy jsem se nebál, a když máma naštvaně odešla od večeře, vešel jsem dovnitř, a táta se na mě chvíli rozpačitě díval, jako by cejtil, že je blbý, že jsem je slyšel, „maminka se uklidní, musíme jí dát čas,“ řek, ale já to věděl, věděl jsem, že to táta zvládne, řek jsem: „seš dobrej táto, já bych tvýho šéfa taky poslal do prdele,“ prostě to ze mě vylítlo, i když jsem věděl, jak je táta háklivej na sprostý slova, viděl jsem, jak se nadech, ale pak zavrtěl hlavou: „to by na něj neplatilo – teda kromě jediného případu: šel by tam i rád, ale jenom kdyby věděl, že mu pak za to někdo dobře zaplatí!“ A druhej den jsem ho potkal.

Vůbec jsem ho neznal, nikdy předtím jsem ho tady neviděl, do naší školy nechodil, zrovna skončilo učení a my šli ze tříd, šel jsem s klukama, kecali jsme a blbnuli, a já ho neviděl, vrazil do mě, „kam čumíš, gumo?“ obořil se na mě a hned šel dál a já si všim, že mu něco vypadlo z kapsy, tak jsem se shejbnul a byla to fotka, kluka na fotce jsem znal, chodil ale níž, asi do sedmičky nebo do šestky, já se díval na toho vel[ 17 ]

kýho kluka, co nebyl z naší školy, jak jde dál až k šatnám a pak jsem uviděl, jak ze šatny vyšel kluk z fotky, normálně šel a jak spatřil toho staršího kluka, najednou se zarazil, starší kluk se jen zachechtal: „máš to spočítaný!“, jenže mladší kluk se vrhnul dopředu a schoval se za mě, já vůbec nevěděl, o co jde, vrazil do mě a začal zdrhat a já málem padnul na toho velkýho kluka, ten mě odstrčil a já najednou viděl, že má v ruce pistoli a koukal na to jak tetřev, vím, že se to stává, možná u nás ne, ale v Americe nebo třeba v Německu se to děje, že přijde do školy pošahanej kluk s pistolí a normálně postřílí ostatní pošahance, cejtil jsem, že bych měl utíkat pryč, ale nemoh jsem se ani pohnout, úplně jsem viděl, jak vyšla rána, jak střela mrštila klukem o zeM, ten sklouznul po stěně dolů a všude po těle a obličeji měl krev, ale byla to jen fantazie, ta pistole nebyla opravdová, byla paintballová a on z ní vystřelil plastovou kuličku na mladšího kluka, toho to asi pěkně zaštípalo, „jau!“ vykřik a třel si bok, a velkej kluk se jen usmál a schoval si pistoli do kapsy a udělal si fotku mobilem a pak normálně vycházel ze školy a já za nim křik: „počkej!“, on se na mě podíval, podával jsem mu fotku, co mu vypadla a řek: „tohle jsi ztratil,“ ale kluk se jen zasmál, nechtěl ji, otočil se a vycházel ze školy.

Vůbec jsem to nechápal, pak jsem ho viděl před školou, seděl naproti baráku v parku, dřepěl na lavičce a telefonoval, a mě ten kluk zajímal, fakt mě [ 18 ]

zajímalo, co dělal a tak, šel jsem k němu, ten kluk zatím zaklapnul mobil, vytáh krabičku cigaret, jednu vyndal a zapálil, vtom si mě všimnul a zeptal se: „kouříš?“, já nekouřim, teda už jsem to zkoušel, ale bylo to nic moc, ohlídnul jsem se ke škole a najednou mi připadalo bezvadný bejt před školou a suverénně kouřit, tak jsem mu na to kejvnul, a ten kluk dělal jako že si rozepíná zip u džín a řek: „tak mi ho vyhul,“ považoval to za děsnej fór a aby věděl, že to tak beru, řek jsem zřetelně: „ha, ha, ha,“, ten kluk jen hodil hlavou a řek: „no tak sorry, no, byl to fór,“, a nabídnul mi cigaretu, já si ji vzal a nechal si zapálit, tak jsme oba jsme mlčeli a kouřili a pak řek: „to je jen taková hra,“ a já se zeptal: „že někoho jako zastřelíš, jo?“ a on na to: „no, musíš ho podle fotky najít a… pchch!“, natáh ukazovák jako pistoli, tak tohle by se mi líbilo, řek jsem: „to může bejt dobrý, ne? Jako detektiv,“ a ten kluk řek: „je to sranda,“ a podíval se na mě: „co teM děláš?“ a já pokrčil rameny, co bych měl dělat?, řek jsem, že nic, že půjdu domů, a ten kluk navrhnul: „nechoM, tam to znáš,“, zved se a já se zved taky, a jeli jsme pak tramvají a autobusem a cestou si povídali, řek, že se jmenuje Tom, a já mu taky řek, jak se jmenuju a co naši dělaj a tak, ale to, že se teM hádaj, to jsem mu teda neříkal, chodil na nějakej speciální soukromej gympl, co se tam učej snad všechny světový jazyky i klingonštinu.

Teda to bylo hustý, bydlel v obrovský vile s obrovskou zahradou, ve vile jako z filmu a my vcházeli [ 19 ]

brankou dovnitř, šli jsme tou velkou zahradou a najednou se ozval hlas: „Tomášku, to jsi ty?“ a Tom řek: „jo, to jsem já, mami,“, šli jsme za hlasem a já uviděl jeho mámu, stála na zahradě u skalky, asi ji upravovala, zeptala se: „jak se ti to líbí?“, já nevěděl, jestli se ptá mě, nebo Toma, takže jsme odpověděli oba unisono „hezký, fakt moc hezký“, řekla: „úplně jsem to celý přerovnala,“ a Tom na to: „hmm, pěkný, mami, já mám práci,“ a teprve teM se jeho máma na Toma podívala a viděla i mě, tak jsem řek rychle: „dobrý den,“ a Tom do toho: „to je kámoš, ten, hmmm…“ nezapamatoval si moje jméno, řek jsem rychle: „Marek Klíma, dobrý den,“, Tomova máma pokývla a otočila se ke skalce, zasněně se na ni dívala, jako duchem nepřítomná řekla: „dobrý den,“ a my šli do vily, co vypadala úplně jak v nějakým filmu, něco takovýho jsem ještě neviděl, šli jsme kolem velký prosklený stěny a za ní byl bazén, bazén plnej vody, „vy tu máte bazén?“ zeptal jsem se jako naprostej idiot a přitom se na ten bazén díval a Tom řek: „no, chceš si zaplavat?“, ale bylo vidět, že ho bazén na rozdíl ode mě nijak zvlášR nebere, já zavrtěl hlavou, „nemám plavky,“ a Tom na to: „tady je nepotřebuješ, vole,“ jenže to se mi nechtělo, řek jsem „ani ne,“ a myslel na to, že kdybysme takhle měli doma bazén, tak já bych se tam teda cachtal každej den od rána do večera, a šli jsme dál a do jeho pokoje, musel to bejt Tomův pokoj, měl plakáty na stěnách, rozestlanou postel, notebook, televizi s velkou obrazovkou, úplně všechno [ 20 ]

tam měl, zapnul notebook: „něco ti ukážu,“ já si zatím sed na jeho postel a čekal, Tom se na mě podíval a mrknul na mě jakože něco uvidim, počítač mu naběh a na ploše, kde já mám nějaký mraky nebo co, měl fotku nádherný nahatý holky s velkejma prsama, já polknul: „týýjo… hustý,“ Tom na to: „no jo,“, jako by ho to vůbec nevzrušovalo a otevřel jeden z programů, byly tam fotky asi deseti lidí, různě starý a já tam viděl i fotku toho dneska jakože zastřelenýho kluka ve škole a byly u toho nějaký poznámky, Tom k tomu podotknul: „tohle jsou už mrtvoly, samý chcíplotiny,“ a já vstal z postele a šel se podívat blíž k notebooku, slyšel jsem takovou jemnou ránu, jako když něco padne na koberec, otočil se a viděl, že na zem padly nějaký barevný časopisy, pak jsem se podíval na fotky těch lidí a najednou se za mnou ozval Tom a já se prudce otočil a viděl, že drží v ruce foRák a fotí mě, „a ty budeš další,“, úplně mě to vyděsilo, couvnul jsem a kecnul znova na jeho postel a Tom se rozesmál: „neboj, dělám si srandu,“ podíval jsem se pod nohy, na zem, kam vypadly časopisy a zved je, byly to tlustý časopisy plný barevnejch fotek úplně nahatejch ženskejch, Tom se na mě podíval a řek: „si je vem, já už je nepotřebuju,“ já zavrtěl hlavou, jasně, že bych je rád měl, ale takhle mi to připadalo blbý, jenže Tom to považoval za vyřízenou věc: „a jen ber.“

[ 21 ]

III. TOM Dostat toho malýho kluka bylo strašně jednoduchý.

V pondělí jsem se dozvěděl, že je na odstřel a ve čtvrtek jsem už o něm věděl všecko. Kam chodí do školy, kde bydlí a tak. Rozhod jsem se, že ho odprásknu v pondělí. Po tý párty našich. Po tom, co se stalo s Nikolou. Tak jsem mu poslal smsku, aby věděl, co ho čeká.

Už jsem to zvládnul mockrát. Patřím k těm lepším. Anebo úplně nejlepším. To se nijak nevytahuju.

Za tu dobu, co to v partě dělám, mám na kontě osum chcíplotin. A tenhle malej zmrd bude devátej. Vypravil jsem se tam v půl druhý. Věděl jsem, že teM končí školu, aspoň šestá třída, do který chodil. Zvonilo, já chvíli čekal venku a pak jsem vešel do školy. Končili snad úplně všichni, ze všech tříd se vyhrnuly děti, uprostřed haly stáli nějaký kluci a postrkovali se a pak jsem viděl toho svýho kluka. Vycházel ze šatny, ale i on mě uviděl. Snažil se schovat za skupinkou [ 22 ]

ostatních, ale na mě byl krátkej. „Máš to spočítaný,“ křik jsem na něj a vystřelil. A bylo to. Tak takhle jednoduchý to bylo.

Odcházel jsem ze školy, co bych tu ještě dělal, ale zastavil mě kluk, co do mě předtím vrazil. A podával mi fotku toho malýho, co jsem právě odprásknul, asi mi vypadla z kapsy, podíval jsem se na ni a zasmál se: „Nech si ji. Pověs si ji doma. Von už je mrtvej.

Totální chcíplotina,“ a vyšel jsem ze školy.

Sed jsem si na chvíli v parku před školou a zavolal Richardovi, že je úkol splněnej. Pak jsem si zapálil jako po dobře vykonaný práci. A to jsem si ho všim.

Stál u lavičky, na který jsem seděl a koukal na mě.

Zatáh jsem z cigarety, díval se na něj a pak se zeptal: „Kouříš?“ jako kdybych mu chtěl nabídnout cígo.

Nejdřív zaváhal, jako by si před školou netroufal, pak ale kejvnul. Položil jsem si ruku na zip džín a utřel ho: „Tak mi ho vyhul.“ „Ha ha ha,“ řek.

To se mi líbilo. Že to vzal jako fór. Tak jsem mu to cígo nabíd. Vzal si, já mu zapálil, seděli jsme a kouřili a já tušil, že on to všechno viděl, tak jsem mu vysvětlil: „To je taková hra.“ „Že někoho jako zastřelíš, jo?“ zeptal se a já mu to vysvětlil. Pak, nevím proč, mě napadlo: „Co teM děláš?“ „Nic. Jdu dom,“ řek.

Navrhnul jsem: „NechoM, tam to znáš, pojM,“ zvedli jsme se. [ 23 ]

Nevím, co mě to napadlo, bylo v něm něco… něco zajímavýho… abysme si rozuměli, nejsem na kluky, ale mně se líbilo, že fór bere jako fór a neuráží se, že je úplně normální. Tak takhle jsem ho poznal.

Jmenoval se Marek a byl o dva roky mladší, takže chodil do devítky, ale byl chytrej, asi po svým tátovi, co je prej učil na nějaký vejšce. Nechtěl o svejch rodičích mluvit, v každý rodině je něco, akorát já mám bezvadnýho tátu, kterýmu bych moh říct všecko.

Moh bych, ale neříkám. Třeba o střílení lidí jsem mu nikdy neřek a taky o spoustě dalších věcí. Moh bych, ale neřek.

Máma byla na zahradě v těch svejch příšernejch růžovejch holínkách a přerovnávala skalku. Dělala to skoro každej den, máma je perfekcionistka, dokud nebylo něco na svým správným místě, nedala pokoj.

Dal jsem jí pusu na tvář, mám mámu moc rád, dívala se na skalku a říkala: „Úplně jsem to přerovnala,“ mně to teda tak nepřipadalo, možná pár kamenů přesunula, ale já to nepoznal, řek jsem rychle: „Hezký mami, ale já mám práci.“ Teprve teM si všimla Marka. Pozdravil „Dobrý den“, přeuctivě, musel jsem se v duchu usmát, šli jsme dál, viděl jsem Marka, jak se rozhlíží kolem s otevřenou pusou. Je fakt, že vila byla veliká, aspoň pro nás tři, jenže táta s mámou to plánovali pro mě a pro moji ženu (teda až nějakou budu mít) a pro moje děti (až nějaký budu mít) a děti mejch dětí (až nějaký budou mít) a tak. [ 24 ]

Ve svym pokoji jsem mu ukázal seznam devíti lidí, co jsem už vodrovnal, díval se na to a já si z něj udělal srandu, vyblejsk jsem ho a řek: „A ty budeš další.“ Vyděsil se. Úplně strašidelně se vyděsil. Musel jsem se zasmát. „Dělám si srandu,“ řek jsem.

Kecnul na mou postel a odtud vypadly mý časopisy. Časopisy mejch favoritek, díval se na to, viděl jsem, jak má lačnej pohled, řek jsem: „Si je vem. Já už je nepotřebuju.“ „Ne, to ne,“ odmítal naoko. „A jen ber,“ řek jsem. Stejně jsem nechtěl, aby je našel třeba táta. Ne, že by něco říkal, ale nechtěl jsem, aby si myslel, že si to pořad ještě dělám nad fotkama sám. Už to nedělám, jsem chlap. A chlapi si to sami přece nedělaj.

[ 25 ]