Myslela jsem ze te znam_001 az 003.qxp_Sestava 1 04.07.19 10:33 Strรกnka 3
Přeložila Marie Macháčková
Copyright © Penny Hancock, 2019 All rights reserved Translation © Marie Macháčková, 2019 First published 2019 by Mantle an imprint of Pan Macmillan 20 New Wharf Road, London N1 9RR www.panmacmillan.com ISBN 978-80-249-3945-2
1 HOLLY
Byl zase sám. Hlavu sklopenou. Neskladná kabela mu visela z kostnatých ramen. Nohavice mu plandaly kolem tyčkovitých nohou nad klaunovsky velkými botami. Byl zrovna ve věku, kdy souměrnost je cizí slovo. Vytáhlé tělo se dosud nestihlo vyplnit. Přes obličej mu visela patka rovných černých vlasů a skrývala zarudlé tečky od akné, rozeseté po tvářích. Saul se na návsi postavil kousek stranou a soustředěně hleděl do země na místo, které za desítky let školní mládež vyšlapala dohola. Na opačné straně návsi se objevila nějaká dívka. Patřila k Saffiiným kamarádkám, ale vypadala víc knihomolsky. Méně sebevědomě. Jdi k němu. Bav se s ním, přesvědčovala jsem ji v duchu. Prosím. Je to fajn kluk. Je milý a hodný. Ale dívka obešla mého syna širokým obloukem a zamířila přímo ke skupince místních oblíbenců. Přála jsem si, aby Saul nemusel chodit do školy. Aby nemusel zapadnout do kolektivu. Nic na něm nepasovalo. Objevily se další skupinky dívek v krátkých sukních, hihňaly se, pohazovaly lesklými vlasy a v rukou svíraly mobily. Pak dorazila partička hezkých kluků, kteří už vypadali téměř dospěle. Čistá pleť, dokonalý sestřih, vyčesaná patka nad čelem. Kypěli zdravím. Zástupy dětí mi procházely pod oknem dobrou 7
Penny Hancocková
půlhodinu a postupně se shromažďovaly na zastávce autobusu, který je odveze do školy. Potom vesnice opět ztichne. „Jsi na něj příliš vázaná,“ ozval se za mnou náhle Pete a vylekal mě. „Trpíš separační úzkostí.“ Pete je psychoterapeut. Dávat jednotlivým pocitům nálepky je jeho práce. „Netrpím separační úzkostí,“ odbyla jsem ho a sklo okna se zamlžilo mým teplým dechem. „Jsem prostě ustaraná matka, kterou trápí, že její syn nemá žádné kamarády.“ „Pojď ke mně.“ Pete mě objal kolem pasu a políbil mě vzadu na krk. Opřela jsem se o něj. „Saul je v pohodě, Holly. Je mu šestnáct. Hledá se. Musíš mu dát prostor. Věř mi, vídám problémové děti každý den. Saul je tichý a citlivý, před šesti lety ztratil otce. Ale v jeho chování nevidím žádný náznak, že bychom měli mít důvod k obavám. Jestli někdo, tak spíš ty bys měla ubrat.“ Otřela jsem zamlžené kolečko. Saul byl venku pořád sám. „To není tak jednoduché. Po tom všem, čím si prošel.“ Otočila jsem se a políbila jsem Petea na tvář. „Musím jít.“ Peníze, mobil, make-up. Tuto mantru jsme si s Jules opakovaly každé ráno, abychom na nic nezapomněly. Momentálně jsem všechno už měla v kabelce. Těsto na pizzu bylo v chladničce a čekalo, až se vrátím domů. „Mrzí mě, že dnes večer nebudu doma,“ řekl Pete. „Ale zítra přijedu co nejdřív. Nechceš odvézt na nádraží?“ „Půjdu pěšky, děkuju, Pete. Je to opačným směrem, než jedeš ty.“ „Tak se uvidíme zítra,“ loučil se a jeho polibek mě rozechvěl. To byl nečekaný bonus naší dvouleté známosti. S Petem jsme se brali krátce po seznámení. Jednoduše jsme zašli na cam bridgeskou matriku a to byla celá svatba. Tak jsme si byli jeden druhým jistí. 8
Myslela jsem, že tě znám
V práci jsem na Saula většinou už nemyslela. Teprve zase až večer, kdy se obvykle pohádáme kvůli jeho domácím úkolům. Rýpavými poznámkami se snažím zamaskovat, jakou mi dělá starost, že vypadá stále tak nešťastně od chvíle, kdy jsem ho ve snaze začít znovu vzala z londýnské školy a přestěhovala se s ním sem na vesnici. Když jsem v předklonu napřená proti větru kráčela podél travnaté plochy na návsi a snažila se uniknout před deštěm, zavibroval mi mobil. Zrovna v tu chvíli přijel autobus a puberťáci zmizeli v jeho útrobách. „Kde jsi?“ ozval se z mobilu Julesin hlas. „Právě jdu na nádraží. První konzultační hodiny mám až v jedenáct, takže jedu vlakem v osm třicet pět. Je to ale hnusné počasí. Lije jako z konve. Auto si vzal Pete.“ „Měla jsi mi dát vědět.“ „To je v pořádku. Aspoň se projdu.“ „Nezapomeň na dnešní večer. Na tu Tessinu narozeninovou oslavu v nové hospodě ve Fen Ditton. Bude to čistě dámská jízda.“ „Jasně, já vím. Už se těším.“ „Neskočíme napřed ke mně? Rowan je pryč. Mohly bychom si dát skleničku na rozjezd a pak si vzít společně taxíka.“ „To zní dobře. Jinak všechno v pořádku?“ „Až na to, že mám nervy s třináctiletou náladovou puberťačkou, tak ano. A co ty?“ „Hned je mi líp, když tě slyším. Promluvíme si později.“ Zastrčila jsem mobil do kapsy bundy a nasadila si kapuci. Bude příjemné se po celém dni konzultací se studenty, kteří mě zahrnou svými náměty, starostmi a úzkostmi, trochu odreagovat. Dosud jsem neměla příležitost se s místními ženami blíže seznámit – neměla jsem šanci navázat klasická mimoškolní přátelství, která jsou tak častá u matek dětí na základní škole. 9
Penny Hancocková
Když jsme se přede dvěma lety na vesnici přistěhovali, bylo Saulovi už čtrnáct. Dnes jsem se tedy těšila, že dostanu příležitost si o svých obavách promluvit s ostatními. Vždycky se najde nějaká matka, která si dělá starosti o vlastní dítě a zasadí věci do té správné perspektivy. Když jsem vyšla z vesnické zástavby, po obou stranách se přede mnou otevřela rovinatá pole posetá kalužemi, táhnoucí se až k černému chumáči stromů na obzoru. Všude jen rozbahněná černohnědá půda a bezkrevné mraky. Těžko říct, co bylo delší: jestli přímka polní cesty mizící za obzorem v bodě, kde se zem stýkala s oblohou, nebo lesklá stužka odvodňovacího příkopu vinoucí se do ztracena a splývající s mračny. Stačilo přimhouřit oči a krajina se proměnila v jednolitou plochu šedavého lesklého bahna. Když jsme se přistěhovali, měla jsem pocit, že jsem udělala hroznou chybu. Jako by oddrenážování záplavové vody vysálo z okolní krajiny i veškerý život. Nikde nebyl žádný strom, květina ani zvíře, na kterém by mohl spočinout zrak. Na rozlehlé pláni byly vidět jen skladové železobetonové haly a nad nimi se klenula obloha tak široká, že když se člověk otočil kolem své osy, měl nepřetržitý výhled na obzor. Nepatřila jsem sem. To nebyl můj domov. Neznala jsem tady nikoho kromě Jules a do zdejší úzce stmelené komunity se mi proniknout nepodařilo. Potřebovala jsem však změnu, i když to znamenalo opustit místo, kde se Saul narodil a kde Archie zemřel. Saul londýnskou školu nenáviděl. A splátky na hypotéku našeho domu v Hackney nás ničily. „Přestěhuj se za město,“ navrhla mi Jules. Sama před čtyřmi lety, když šla Saffie na druhý stupeň, opustila Londýn. V této vesnici se Rowan narodil. „Jsou tady slušní lidé, kteří drží pospolu. A kolik je tu prostoru! Zamiluješ si to.“ Okamžitě prošla v iPadu nabídky nemovitostí. „Podívej, třeba tohle,“ ukazovala mi. „Řadový domek, dvě ložnice, 10
Myslela jsem, že tě znám
zahrada. Přímo v naší vesnici. Stojí polovinu, než kolik dostaneš za dům v Hackney. Mohla bys ho rovnou koupit.“ „Mám pocit, že bych tím zradila Archieho,“ namítla jsem. „Nemůžu se přestěhovat.“ „Holly, jsou to už čtyři roky. Musíš se přes to konečně přenést. A Saul taky.“ Jules měla pravdu. Za čtyři roky, které uplynuly od Archieho smrti, se Saul z desetiletého žáka základní školy změnil na vytáhlého puberťáka. Oba jsme potřebovali začít znovu. Lpěla jsem na starých plánech, na starých snech. „A co práce?“ namítla jsem. „Těžko tady najdu místo lektorky kreativního psaní. Na jedno je několik uchazečů.“ „Tak budeš dojíždět jako všichni ostatní.“ „Dojíždět?“ „Je to jenom hodinu cesty z King’s Cross. Cesta ti zabere zhruba stejně času, jako kdybys jela autobusem z Hackney. Podívej, málokdo si teď už může dovolit bydlet v Londýně. Tahle vesnice se přes den vylidní, ale večer tady voní barbecue, bouchají špunty a pivo teče proudem.“ „Velmi poetické.“ „Každý večer se oslavuje. A děti mají pořád co dělat. Veslování, tenis, jízda na koni. Je tu mnohem zdravěji než v Londýně. Saulovi se tu bude určitě líbit.“ Nakonec jsem tedy projevila zájem o domek, který mi Jules našla, a získala jsem ho ještě trochu levněji. V londýnském South-East něco neslýchaného. Možná to něco vypovídalo o téhle vesnici. Možná jsem to měla brát jako varování. Saulovi se nápad příliš nezamlouval. Ovšem který puberťák přivítá s nadšením představu, že se bude stěhovat zhruba sto kilometrů od svého rodného domu do vesnice, v níž nezná živou duši? Přesvědčila jsem ho, že to bude zábava. Do školy to bude kousek místním autobusem – žádná dlouhá cesta 11
Penny Hancocková
metrem se dvěma přestupy jako tady v Londýně. A londýnskou školu stejně nemá rád. A tak jsme se přede dvěma lety v jeho čtrnácti letech přestěhovali do malého řadového domku hned na návsi. Dva roky. A přestože jsem měla Petea, stejně jsem si tady stále připadala jako vetřelec. * Ranní vlak byl plný studentů, kteří dojížděli do Cambridge. Překáželi ve dveřích, smáli se, ukazovali si navzájem mobily, vyměňovali si názory na nejnovější instagramové posty a whatsappové skupiny. Snažila jsem se mezi nimi najít podobného samotáře, jako byl Saul, ale marně. Na nádraží v Cam bridgi ti veselí hluční puberťáci vystoupili a mohla jsem si sednout. Z vlaku jsem viděla zoraná pole, místy zaplavená vodou. Na lesklé hladině se odrážely stromy, kterým se už začínaly vrcholky korun zbarvovat doruda. Potom se krajina zvlnila, objevily se zelené kopečky poseté cihlovými domky a míjely jsme stanice s názvy Hitchin, Stevenage nebo Welwyn Garden City. Za hodinu už jsme projížděli roztahaným předměstím severního Londýna. Když jsme míjeli Emirates Stadium, pípl mi mobil. Okamžik jsem zaváhala, ale potom jsem se stejně podívala, kdo mi píše. Přesně jak jsem se obávala – byl to tweet od „Kance“. @Hollyseymore chtěla by to, ale té kurvě nikdo nedá #sex #konsenzus #feminacistka Tenhle troll reagoval na univerzitní seminář prvního ročníku, na němž se probíralo téma verbálního souhlasu při pohlavním styku. Studentské odbory si vymohly, aby se hovořilo o narůstajícím problému „chlapecké kultury“ na univerzitě. Vzhledem k tomu, že na katedře jsem patřila ke služebně nejstarším členům profesorského sboru, požádali mě, abych jim pomohla téma probrat. Studenti navíc zjistili (díky Googlu), že jsem se 12
Myslela jsem, že tě znám
před mnoha lety ještě na škole angažovala jako dobrovolnice v krizovém centru pro oběti znásilnění Rape Crisis. Tenkrát jsem nedokázala odolat žádné výzvě ani protestní akci a nenechala jsem si ujít příležitost účastnit se pochodu za práva žen. Navrhovaný seminář však vyvolal vzrušenou diskusi. Někteří studenti namítali, že půlhodinové debaty nejsou nejlepší způsob, jak vysvětlit mladým mužům, že pokud není výslovně řečeno „ne“, neznamená to ještě souhlas. Navíc ti, kteří by o tématu potřebovali slyšet nejvíc, tedy studenti mužského pohlaví, pravděpodobně na semináře stejně chodit nebudou. Další se zase rozčilovali, že podobný seminář vůbec považujeme za nutný. Připadalo jim to urážlivé. Napsala jsem článek do novin s tím, že zlepšení sexuální výchovy na školách, zvláště pro chlapce, by sice mohlo být účinnější než nepovinné kurzy pro studenty, ale vzhledem k aktuální situaci se zatím seminář jeví jako jediná možnost, jak se vypořádat s otázkou sexuálního obtěžování a narůstajícím počtem znásilnění na kampusu. Od té doby jsem pravidelně dostávala urážlivé vzkazy. Ten poslední mnou otřásl. Čišela z něj nenávist. Jsou to jenom slova, uklidňovala jsem se. Nevšímej si jich. Nicméně se v tom skrývala jistá ironie, když vezmeme v úvahu, že právě slovy jsem se živila. * Když jsem vyšla z nádraží King’s Cross, přestalo pršet a Londýn se celý blyštěl – od mokrých chodníků až po lesklé výlohy. Měla jsem dost času, proto jsem se na univerzitu vydala pěšky a vzala jsem to ulicemi s raně viktoriánskými řadovými domy jižně od Euston Road a pak uličkou kolem činžovního domu z padesátých let, který sloužil jako bydlení pro sociálně slabší. V této části města bylo pusto prázdno, jen před smíšeným zbožím nějaký starý Bangladéšan zametal chodník a za zamlženou 13
Penny Hancocková
výlohou italské kavárničky, na něž se dá mimo hlavní ulice i dnes ještě občas narazit, sedělo pár lidí a popíjelo kávu. Naproti Woburn Place se na Gordon Square vítr opíral do korun stromů a jejich stíny tančily na štěrkových cestičkách, které se klikatily mezi záhony polehlými deštěm. Keře byly obsypané barevnými bobulemi a vysoké traviny začínaly zlátnout. Snad na každé fasádě zdejších domů visela modrá památeční nástěnná deska se jménem: Christina Rossettiová,Virginia Woolfová,Vanessa Bellová, všechny tady bydlely. Emmeline Parkhurstová žila na místě dnešního hotelu Principal. Připadalo mi, jako kdyby se tu stále vznášel duch těchto spisovatelek a průkopnic feminismu. Archie si mě často dobíral: „Ty věříš, že jejich talent tady do sebe nasaješ ze vzduchu.“ Nikdy tomu nerozuměl – jak by mohl? S těmito ženami, které milovaly tohle město stejně jako já, jsem vždycky cítila jistou spřízněnost. Tehdy jsme si naplánovali, že se vystřídáme – Archie jako právník bude vydělávat peníze a pak zase já, až bude Saul ve škole, se začnu věnovat psaní. („Jednou bude modrá plaketa viset před tvou pracovnou,“ dobíral si mě. „Holly Seymo reová přišla na nápad napsat svůj román V pravý čas, zrovna když v této budově pila čaj.“) Potom, až dokončím doktorát, který jsem částečně chtěla založit na zmiňovaném románu, se vrátím do práce jako vedoucí katedry za lepší plat a svou knihu napíše zase on. Místo toho jsem záhy ovdověla a musela jsem přijmout práci obyčejného asistenta. Učila jsem vysokoškoláky kreativní psaní. Takovou literární kariéru jsem si zrovna nepředstavovala, ale prostředí univerzity jsem milovala. Pracovala jsem na dohled od Britského muzea a ve čtvrti plné georgiánských domů, od jejichž bílé štukové fasády se odráželo černé kovové zábradlí. A Archie měl pravdu: vždycky jsem věřila, že pracovat 14
Myslela jsem, že tě znám
v dosahu místa, kde je tak hustá koncentrace feministických myšlenek a literárních talentů, je pro dobro věci. Přešla jsem Montague Street k univerzitě a odemkla jsem si pracovnu. Na laptopu jsem klikla na soubor nazvaný „Román – V pravý čas“. Měla jsem nápad, který mi tehdy připadal chytrý a nosný. Chtěla jsem psát o dvou ženách, jedné z této londýnské čtvrti, z Bloomsbury, z meziválečného období, a druhé ze současnosti. Obě bude spojovat jeden jediný předmět – kalamář, který ta současná žena objeví na půdě. Když Archie zemřel, námět splaskl jako propíchnutý balon. Vyprchal z něj život. Už jsem mu nevěřila. Od té doby jsem soubor téměř neotvírala. Padesát tisíc slov přišlo vniveč. Když jsem ovdověla, zápletka ztratila smysl. Měla bych celý soubor hodit do koše. * „Jak to mám vydat?“ Můj první dopolední student Jerome napsal experimentální román sestavený ze slov bez písmene „e“. Jerome je modrooký hipster s narezlou bradkou a proděravělým uchem. Ve tváři se mu zračí naivní optimismus. Podala jsem mu rukopis, do kterého jsem mu připsala komentáře, a mluvili jsme o tom, jestli textové omezení – lipogramy, tolik oblíbené u literární skupiny OuLiPo – paradoxně neposkytují spisovatelům více volnosti k vyjádření. Potlačila jsem nutkání mu poradit, že pokud už chce svou knihu vydat, měl by napsat raději něco komerčnějšího. Jerome hýřil neotřesitelným sebevědomím, a když jsem opatrně namítla, že jazyková omezení by neměla být na úkor příběhu, důrazně se bránil. Odešel plný sebedůvěry, díky níž to v životě nepochybně někam dotáhne, i když třeba zrovna psaním díru do světa neudělá. Mei Lui byla tichá, bezbarvá studentka druhého ročníku, jejíž bledý obličej ukazoval na špatnou životosprávu nebo 15
Penny Hancocková
na příliš časté ponocování. Napsala román o šedesáti tisících slovech, v němž popisovala zážitky vietnamské dívky, která si vydělává na doktorát v Anglii tím, že pracuje jako placená společnice. Probraly jsme, z jakého úhlu by bylo nejlepší příběh pojednat, a shodly jsme se, že má charakter zpovědi, takže je ideální ho převyprávět v ich-formě. Na odchodu se ještě otočila. „Je to… autobiografický příběh,“ řekla váhavě. „Chápu. Chceš si o tom promluvit?“ Zrozpačitěla, zavrtěla hlavou a pospíchala pryč. Chtěla jsem ji zavolat zpátky, ale vtom se objevila naše vedoucí Luma. „Holly, Hanya říká, že páteční seminář o konsenzu si bere na starost, ale byla by ráda, kdybys jí zkontrolovala, co si připravila.“ „Dobře. Ať se zastaví kolem oběda.“ „Dostala jsi zase nějaké vzkazy?“ „Jeden nebo dva. Nevšímám si jich. Bude to nějaký zakomplexovaný ignorant.“ „Zní to dost ošklivě. Mrzí mě, že mají spadeno zrovna na tebe.“ „Lepší na mě než na studentky.“ „Myslíš?“ „Anonymní trollové bývají na Twitteru obzvlášť nepříjemní. Vadilo by mi, kdyby se zaměřili na některou z dívek. Mám ale za úkol tyhle semináře propagovat a nedopustím, aby Kanec prosadil svoje.“ Luma vstoupila do mé pracovny a zavřela za sebou. „Právě jsem mluvila s Giovannou. S tou z prvního ročníku – tou nadanou. Je to Italka a má dlouhé tmavé vlasy. Celou dobu mi tam brečela. Její přítel jí prý vyhrožoval, že ji pustí k vodě, když se s ním nevyspí. Navrhla jsem jí, aby zašla na Hanyin seminář. Giovanna se bojí, že ji ten chlapec opustí. To 16
Myslela jsem, že tě znám
by upřímně řečeno bylo pro ni požehnání. Ale prý ho miluje. Prý je to génius. Píše cosi ve stylu skupiny OuLiPo a na její psaní se tváří, že je to odpad.“ „Nejmenuje se ten mladík náhodou Jerome?“ „Jak to víš?“ „Je to můj student. Na můj vkus je až příliš sebevědomý.“ Obě jsme se pousmály. „Na seminář by měl jít spíš on, ne Giovanna, ale těžko ho můžu nutit.“ „Pořád nechápu, proč tihle studenti usilují o titul zrovna z kreativního psaní,“ povzdechla si Luma. „Co jim jejich bývalý učitel angličtiny navykládal, že se rozhodli vydat se na profesní dráhu, která v jejich případě nejspíš stejně nikam nevede? Navíc většina z nich je příliš mladá, aby ustáli všechny ty životní rány, které na ně čekají. Proč se do toho vůbec pouštějí?“ „Mají sny?“ hádala jsem. „Chtějí se vyznat ve světě, který jinak téměř nedává smysl?“ Přednášet příliš dlouho na jedné instituci s sebou přináší tu nevýhodu, že už člověk viděl úplně všechno. Zažil studenty, kteří byli příliš mladí, aby vydrželi kritiku, nebo natolik ostřílení, že si připadali jako chodící spisovatelský zázrak. Další zase měli sklony k samoúčelnému experimentování jako Jerome, ale většinou postrádali vytrvalost dotáhnout práci do konce. Bohužel málokdo uspěl. Naši studenti přicházeli vybavení silnou motivací psát, ale zároveň s sebou vlekli i nálož vlastních potíží. Většina z nich trpěla úzkostmi. Pár z nich mělo finanční potíže. Jiní se potýkali se svou genderovou identitou. Občas jsem si připadala jako podvodník, protože jsem pobírala plat za vyvolávání představy, že si zdejší studenti mohou a budou vydělávat psaním, přestože jsem věděla, jaké překážky jim stojí v cestě. A že ani já jsem to nedokázala. * 17
Penny Hancocková
Krátce jsem si povykládala s Hanyou o mediální prezentaci na příštím semináři a odučila jsem odpolední přednášku na téma Pillmanovy teorie „Osekej to až na dřeň“ („Osekávejte svoje texty tak dlouho, až už není co osekat,“ vykládala jsem moři vážných tváří a při tom jsem přemýšlela, jestli jejich kreativní míze pomáhám, nebo ji přiškrcuji). Pak jsem opět zamířila na nádraží King’s Cross. Ve vzduchu bylo cítit spadané listí a nasládlá vůně pražených kaštanů a v obchodech se objevily první dýně. Podzim je tady. Naproti Horse Hospital (kdysi tam byli ustájení nemocní koně, nyní byl prostor vyhrazený umění) jsem minula hospodu Friend at Hand, kam jsme s Archiem pravidelně chodívali. Bylo po pracovní době a podnik se plnil lidmi – dveřmi jsem krátce zahlédla sklenice piva na stolech a svíčky. Přepadla mě nostalgie po časech, kdy jsem vešla dovnitř, sedla si za jeden z těch oprýskaných dřevěných stolů, popíjela a klábosila až do pozdního večera. Nyní jsem však jen v italském lahůdkářství Carlo’s Italian Deli, zastrčeném na rohu Marchmont Street, koupila několik kousků čerstvé mozzarelly, abych měla pro Saula na pizzu, a skleničku artyčokových srdíček a pokračovala jsem ke King’s Cross. * Po sedmé už jsem byla zpátky v naší vesnici. „Nedáš si čaj?“ „Jsi zlatíčko. Přesně to potřebuju. Jak jsi to uhodl?“ Pokrčil rameny. Zatoužila jsem ho popadnout do náruče a říct mu, jak se mi hned zlepší nálada, když ho vidím. A že ho miluju víc, než se dá vypovědět slovy. „Jak ses měl?“ zeptala jsem se místo toho a zula jsem si boty. „Blbě.“ Dobrá nálada mě opustila. 18
Myslela jsem, že tě znám
Saul zapnul varnou konvici a vložil do hrnku polštářek s čajem. „Není to lepší?“ „Ve škole? Co jsi čekala? Nechci o tom mluvit, mami. Co je k večeři?“ „Dáš si pizzu? Dnes večer mám program. Jdu ven s Jules.“ „Jasně, pizza je fajn.“ „Těsto je hotové. A koupila jsem ti u Carla trochu té dobré mozzarelly.“ „Mohla jsi ji koupit v normálním obchodě,“ řekl Saul. Usmála jsem se na něj. Věděl, jak nemám ráda, když se jídlo šidí. Připravila jsem pizzu a dala ji do trouby. Potom jsem si nahoru vzala čaj, osprchovala jsem se, převlékla do čistého, navoněla se parfémem Coco Mademoiselle a zrovna jsem si nasadila náušnice, když se ve dveřích do ložnice objevil Saul. „Nedostanu se na internet,“ oznámil mi zamračeně. „Nefunguje připojení. Večer je v háji.“ „A neměl bys radši dělat úkoly?“ nadhodila jsem a zadívala jsem se na něj v zrcadle. „Už jsem je udělal.“ „Saule, za hodinu jsi je přece nemohl stihnout.“ „Jestli chceš, ukážu ti esej, kterou jsem napsal na téma Inspektor se vrací, ale unudíš se k smrti.“ Včas jsem se zarazila a spolkla jsem přednášku o nuancích této divadelní hry, v níž se vina za ženinu sebevraždu přesunuje střídavě z jedné postavy na druhou, až nakonec je zřejmé, že na ní mají svůj podíl všichni. „Je otrava, že nemáme internet,“ mračil se Saul. „Ale my ho máme, jenom…“ „Jenom nefunguje. Proč tady vůbec bydlíme? Co je to za pitomost bydlet v baráku, kde není připojení?“ Měl pravdu v tom, že nám každou chvíli vypadl signál, ale ani Pete, ani já jsme neměli čas to řešit. 19
Penny Hancocková
„Chceš, abych si dělal úkoly, ale polovičku z nich dávají na ten zasranej web, a když se k nim nedostanu, jak je mám udělat?“ Saul máchl iPadem a přitom jen těsně minul moje ucho a srazil lahvičku parfému. Chytil ji, ale na okamžik to vypadalo, že s ní mrští do zrcadla. „Saule, dávej pozor.“ Na poslední chvíli se zarazil, ale nakonec to odnesla lampa, která se převrátila, spadla na podlahu a rozbila se. Poslední dobou stačilo, aby Saul zdvihl ruku a hned všechno létalo. Neuvědomoval si, jak rychle vyrostl. „Děsně se nudím! V téhle debilní díře se nedá nic dělat.“ Zhluboka jsem se nadechla. Dříve Saul podobnými výkyvy nálad netrpěl. Vím, že souvisejí s hormonálními změnami, jimiž právě prochází. Ve chvílích, kdy je vyčerpaný, nudí se nebo má hlad, se jednoduše nedokáže se zátěžovou situací vyrovnat. A v takový okamžik se můj malý roztomilý chlapeček změní v někoho zcela jiného. „Pizza už bude hotová. Běž si ji vytáhnout z trouby.“ * Když jsem za čtvrt hodiny sešla dolů, v jedné ruce držel kousek pizzy, ve druhé mobil a palcem na něm hrál nějakou hru. „Měl jsem hlad,“ řekl a ani nezvedl hlavu od displeje. „Když už musíš na internet, nemohl bys použít mobil?“ zeptala jsem se a kývla tím směrem. „Vyčerpal jsem předplacená data.“ „Co kdybych se zeptala Jules, jestli bys nemohl jít na internet k nim? Vzala bych tě s sebou.“ Neodpověděl. „Saule?“ „Tak jo.“ * 20
Myslela jsem, že tě znám
„Jen ať Saul přijde, ráda ho uvidím,“ ujistila mě Jules. „Může zároveň pohlídat Saff. Rowan je pryč a Saff odmlouvá a nechce dělat úkoly. Saul bude držet stráž.“ Zasmála jsem se a vrátila se k Saulovi. „Všechno je domluvené. Rowan je pryč a Jules nechce nechávat Saffie samotnou, takže je ráda, že tam budeš s ní.“ Saul vzhlédl. „Proč ji nechce nechat samotnou?“ „Poslední dobou je s ní těžké pořízení. Prosazuje se jako všichni dospívající. Dej na ni trochu pozor. Dohlédni, aby strávila večer u svého počítače.“ „To jí mám jako dělat chůvu?“ „Stačí, že tam budeš. Jules říká, že Saff má plno úkolů. Ty se zatím můžeš dívat na jejich domácí kino. A mají všechno – Netflix, Sky a tak.“ * K Jules je to dvacetiminutová procházka přes náves a pak po cestě, které zdejší starousedlíci občas říkají Úvoz. Když jsme procházeli kolem hospody, Saul začal napodobovat, co by asi říkali místní, kdyby nás zahlédli: „Zas jsou tady ti přivandrovalci… to jsou ti měšťáci, na ně si dejte bacha.“ „Řada zdejších štamgastů taky dojíždí,“ upozornila jsem ho. „Stejně jako já.“ Saul to samozřejmě věděl, ale snažila jsem se jenom oddálit to, co mělo nevyhnutelně přijít. „Proč jsme se vůbec stěhovali z Londýna?“ Krátce jsem zalétla pohledem k jeho sklopené hlavě. Kopal si s kamínkem. Povzdechla jsem si. Už jsme o tom mluvili tisíckrát. „Ani v Londýně jsi nebyl moc šťastný, Saule. Copak si nepamatuješ? Školu jsi nenáviděl.“ Neodpověděl a ani jsem se mu nedivila: tady si nijak nepolepšil. Když nastoupil do nové školy, spolužáci ho šikanovali a nakonec to dospělo tak daleko, že tam 21
Penny Hancocková
odmítal vůbec chodit. Zkusila jsem to odjinud. „A fotografický kroužek máš přece rád. Ten v Londýně vůbec nenabízeli.“ „Jen se opakuje a zkouší. Pořád dokola. Je to na hovno.“ „Některé děti, které s tebou čekají na autobus, vypadají… no… sympaticky. Třeba by sis mezi nimi kamaráda našel. Mrzí mě, že se s nikým nebavíš. Že jsi pořád sám.“ „Žádný člověk není ostrov,“ zacitoval Saul. Zastavila jsem se a dala se do smíchu. „Odkdy čteš Donna?“ „Od… ani nevím. Od chvíle, kdy jsem našel na záchodě sbírku poezie.“ „A víš, že technicky vzato to není báseň?“ Potěšilo mě, že knížky, které jsem nechala na polici na toaletě, skutečně čte. „John Donne ji označoval za meditaci. Napsal ji, když se domníval, že umírá. Tehdy neřešil nic jiného než otázku hříchu a to, co ho čeká v příštím životě…“ „A vůbec…,“ vyhrkl honem Saul, který pochopil, že mu hrozí přednáška, a snažil se odvést mou pozornost, „o kamarády stejně nestojím.“ Vzhledem k tomu, že jsem Saula viděla na návsi každé ráno, věděla jsem, že to není tak úplně pravda. Očividně doufal, že si ho někdo všimne a pozve ho do party. Podstatou dobré terapie a dobrého rodičovství, říká Pete, je zamyslet se nad tím, co vám vaše dítě sděluje. Jeho vyjádření neblokovat ani nepopírat. Správně bych tedy měla zopakovat Saulova poslední slova: Ty nestojíš o kamarády? Ale místo toho jsem vyhrkla: „Ale ty kamarády potřebuješ. Neměl bys trávit tolik času sám.“ „Ty jsi taky věčně sama.“ „To je moje volba.“ „Moje taky.“ Teď už mi došlo, že to nikam nevede. Chvíli jsme šli mlčky. Potom Saul nadhodil: „Ale krajina je tady super. Aspoň něco.“ 22
Myslela jsem, že tě znám
Snažil se mě uchlácholit? To byl celý on. Díval se na oblohu, na které zatím vítr rozehnal všechny mraky, takže byla křišťálově čistá. „Je vidět Velký vůz, koukni.“ Zastavil se a ukázal nahoru. „A tamhle je Mléčná dráha.“ Postavila jsem se vedle něj a vzhlédla. V mrazivém vzduchu se hvězdy na tmavé obloze blyštěly ostře a jasně jako špendlíkové hlavičky. Téměř na objednávku se ozvalo soví zahoukání a oba jsme se zasmáli. Jako kdyby příroda chtěla ještě víc k sobě připoutat pozornost. „Tady je úplně jiný svět. Než jsme se přistěhovali, nikdy jsem neviděl labutí hnízdo ani mundžaky. A nikdy jsem neslyšel, že by se cestě říkalo úvoz. Ani jsem neznal roddon.“ „Roddon?“ „Hráz vytvořená sedimenty přinášenými do řeky přílivem,“ odrecitoval mi. „Je to typické pro tuhle oblast. Jak to, že to nevíš? Tyhle blbosti do nás přece hustíš ve škole.“ „Nikdy jsem tenhle výraz neslyšela.“ „Je to na palici. Jako bychom byli v cizině. Netvař se tak ustaraně, mami.“ „Vypadám ustaraně?“ Cosi zamumlal a musela jsem ho požádat, aby to zopakoval ještě jednou. „Říkám, že vypadáš ustaraně pořád.“ „Jsem v pohodě,“ snažila jsem se o optimistický tón a vzala jsem ho pod paží. Udivilo mě, že se neodtáhl, ale kolem nás byla tma jak v ranci a na kilometry ani živáčka. „Jsem v pohodě, pokud i ty jsi v pohodě.“ „Tak to jsme dva.“ *
23
Penny Hancocková
Jules bydlela v domě přes koleje a měla výhled na řeku a okolní pole a louky. Prosklenou stěnou bylo vidět zdymadlo, kovový mostek a kilometry dlouhý horizont. Jak Saul jednou řekl, náš domek by se do toho jejich vešel pětkrát. „Rowan pořád něco přistavuje,“ líčila mi Jules, když se nastěhovali. „Kamarádí s nějakým stavebníkem a ten nám vybudoval verandu. Teď chce Rowan koupací sud.“ I kuchyň rozšířili a na pracovní povrchy použili luxusní umělý kámen značky Corian („nejnovější hit na trhu“) v ledově bílé barvě Glacier White. Všechno ostatní bylo sladěné do módního světlešedého odstínu. Jules a Rowan pravidelně pořádali letní oslavy, které byly známé široko daleko. Zvali na ně téměř každého: celou vesnici, Julesiny zaměstnance z obchodu i z rozličných frančíz (Jules má velmi úspěšný butik s luxusním dětským oblečením) a Rowanovy kamarády z golfu. V plastových kbelících s ledem se chladilo šampaňské, hosté polehávali na černých ratanových lehátkách pod terasovými zářiči, vykládali si anebo tančili až do pozdních večerních hodin. Saul si určitě večer v tom velkém domě užije, rozvalí se do pohodlné rohové pohovky, a až si dodělá práci na iPadu, bude se dívat na filmy na Netflixu. V skrytu duše jsem měla radost, že souhlasil a šel se mnou. Nelíbila se mi představa, že večer co večer sedí doma sám ve svém pokoji. „Saffie je nahoře a dělá si úkoly. Možná dolů vůbec nepřijde,“ hlásila Jules Saulovi. „Máš tedy televizi sám pro sebe a z ledničky si posluž vším, na co dostaneš chuť. Kolem desáté se prosím jenom koukni, jestli už šla Saffie do postele, ano?“ Jules měla černé krajkové šaty a lodičky na jehlách. Napadlo mě, jestli ve své tunikové halence, legínách a střevících na nízkém podpatku nejsem moc neformálně oblečená. „Holly, namíchala jsem ti gin s tonikem. Saule, v ledničce je pivo, jestli chceš.“ 24
Myslela jsem, že tě znám
„Děkuju, jsi poklad,“ řekla jsem a vzala jsem si pití. Saul vytáhl pivo a odtrhl víčko. „Vypadáš dobře, Saule,“ pokračovala Jules. Stála před zrcadlem a dělala si řasy. „V obchodě se nám budeš moc hodit. Nechceš začít už přespříští sobotu? Hetty by tě stihla zaškolit, než po sobotní směně půjde domů.“ Saul rozpačitě pokrčil rameny a dlouhé vlasy mu přepadly přes obličej, takže nebylo vidět, že zrudl. Na svůj věk byl hodně vysoký. Vytáhl se už ve dvanácti tak překotně, jako kdyby ho někdo katapultoval do dospělého těla, přestože ho ještě bavilo dělat kouzelnické triky, a když měl v noci zlé sny, přišel za mnou do ložnice. Svou výšku nenáviděl. Přesvědčovala jsem ho, že jednou bude za svých sto osmdesát centimetrů vděčný, ale teď nesnášel, že všude trčí. Chtěl být neviditelný. Občas ho paralyzovala nesmělost – kdykoli se po něm chtělo nějaké společenské chování, ztuhl a nikdo s ním nehnul. Vždycky bych mu tak ráda řekla, ať to nebere tak tragicky, uvolní se a chová se přirozeně. A ostatním bych zase vysvětlila, že tohle není ten pravý Saul. Pravý Saul je laskavý, zábavný a ohleduplný. Byla jsem Jules moc vděčná, že mu nabídla místo ve svém obchodě, aby „se trochu dostal mezi lidi“. Zároveň jsem však měla obavy, jestli to zvládne. Možná jí svými nespolečenskými způsoby odradí zákazníky. „To je dobrý nápad, Jules,“ ujistila jsem ji, když bylo jasné, že od Saula se odpovědi nedočká. „Pustíme si televizi, ne?“ nadhodila jsem. Saul se táhl za mnou přes Julesin rozlehlý obývací pokoj a svalil se na pohovku. Lokla jsem si pití a všimla jsem si, že dnes večer mu to opravdu sluší. Měl na sobě šedý vlněný svetr, který jsem mu věnovala vloni na Vánoce, tmavé džíny a tenisky, které mu dělaly velkou nohu. Hodně se podobal Archiemu. Jakmile vyroste z telecích let, bude z něj taky pohledný muž. 25
Penny Hancocková
„Kdy se vrátíte?“ zeptal se. „Co nejdřív. V jedenáct? O půl dvanácté? Co říkáš, Jules?“ „Tak nějak.“ „Jaké je heslo na wifi?“ zajímal se Saul. „Zeptej se Saff. Saffie!“ zavolala Jules nahoru. „Odcházíme. Pojď prosím dolů. Saul potřebuje heslo na wifi.“ Moje „nevlastní dcera“ se vynořila nad schody. Když jsme se já a Jules staly matkami (v rozmezí asi tří let), poctily jsme se navzájem tím, že jsme každá šla dítěti té druhé za kmotru. Vzhledem k tomu, že jsme ani jedna na chození do kostela moc nebyly, radši než kmotry jsme si říkaly nevlastní matky. Když jsem teď Saffie uviděla, trochu jsem zalapala po dechu. Snad přes noc se z ní stala mladá žena. Měla na sobě školní uniformu s volně uvázanou kravatou, s krátkou sukní a upnutým černým svetříkem do véčka, který obepínal její nové křivky. Vypadala jako Jules v menším vydání. Seběhla ze schodů. Trošku to přehnala s kouřovými očními stíny, a když mě přišla obejmout, ucítila jsem závan těžkého ovocného parfému. Sevřelo se mi srdce, protože jsem si ještě živě pamatovala, jaké to je, zoufale se snažit zapadnout mezi vrstevníky, kteří jako by všichni měli to správné oblékání a chování v krvi. Jaké to je, když se tělo splaší a uteče mentálnímu věku. Saffie se v tom zase o tolik nelišila od Saula, ale každý na situaci reagoval po svém: Saffie změnu, která u ní probíhala, zdůrazňovala, kdežto Saul z ní byl očividně nervózní. „Co jsem ti říkala, Saffie? Nechci, aby ses tak moc malovala. Nepotřebuješ to,“ ozvala se Jules s pohledem stále upřeným do zrcadla. „Vždyť já se moc nemaluju,“ zamumlala Saffie pod nos. „Ale maluješ!“ Jules se otočila ke mně s výmluvným gestem: co si s ní mám počít? Nech to být, naznačila jsem jí neslyšně. 26
Myslela jsem, že tě znám
„Holky ve škole se malují mnohem víc,“ bránila se Saffie. „Trochu jsem ubrala, jak jsi chtěla, ale ty sis toho stejně nevšimla. Nikdy si ničeho nevšimneš.“ Saffie se pod make-upem zarděla. Nepotřebovala žádné kázání přede mnou ani před Saulem. „Vypadáš skvěle,“ řekla jsem jí. „Rosteš do krásy stejně jako tvoje máma.“ Saffie ke mně vzhlédla a věnovala mi široký úsměv. Najednou se opět objevila ta malá holčička, kterou byla ještě při mé poslední návštěvě. „S lichocením nejdál dojdeš,“ prohlásila Jules a mrkla na mě. Objala jsem Saffie kolem ramen a dala jí pusu do vlasů. „Napadlo mě, Saff, jestli bys nechtěla i letos o Vánocích jít se mnou, Freyou a Theou na balet.“ Freya a Thea byly Peteovy děti – moje nevlastní dcery. Freya a Saff se společně kamarádily. „Na pohádkového Louskáčka. Mám vzít lístek i pro tebe?“ „Paráda! Já balet miluju!“ Saffie se mi hlavou opřela o rameno a znovu jsem ucítila závan toho těžkého parfému. „Balet není nic pro Saula. Ty zůstaneš radši doma, že, Saule?“ Saul nepatrně zrudl a kýval hlavou, až mu vlasy poletovaly kolem obličeje. „Takže to bude dámská jízda, Saff.“ Dívka se na mě opět usmála. „Dobře, tak my jdeme. Saffie.“ Jules se k dceři naklonila a chtěla ji políbit, ale Saffie uhnula a odtáhla se. Přesunula se do obývacího pokoje a stočila se do křesla co nejdál od Saula. Když jsme odcházeli, ani nezvedl oči. Byla jsem v pokušení se s ním rozloučit, jako když mu bylo šest, ale Saffie mu diktovala heslo, písmeno po písmenu, a Saul je beze slova vyťukával do svého iPadu. Nikoho by nenapadlo, že v Londýně spolu doslova vyrůstali – předtím než se Jules přestěhovala. Nyní se Saffie dívala na televizi a Saul dál upřeně hleděl na svou soukromou obrazovku. 27