0040135

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 5

Věnování: S oddaností Chamtrulu Dongyu Nyimovi a Chamtrulu Shedrup Nyimovi, kteří jsou srdcem mého života.

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 7

úvodní slovo Ctihodná Tändzin Palmo je zralý duchovně praktikující člověk a zároveň učitelka, jejíž učení a přítomnost se dotýkají srdcí mnoha lidí. Tato kniha, byť je jen malým výběrem učení, které Palmo už roky přednáší, obsahuje základní principy praktického využití Buddhovy dharmy.

Buddhistická filozofie je někdy složitá a obtížně pochopitelná a bez jasného porozumění je těžké ji zahrnout do běžného života. V pojetí Džecünmy se však stává srozumitelnou a prakticky využitelnou. Nestálost například vysvětluje slovy: „Nejde jen o filozofický pohled. Je to velmi osobní. Teprve když v hloubi duše pochopíme, že se vše z okamžiku na okamžik mění a nikdy se ani na chvíli nezastaví, jsme schopni na ničem neulpívat.“ Jednoduše řečeno, Džecünma umožní každému, aby pochopil nestálost a odříkání.

V jednotlivých kapitolách užívá k vykreslení praktičnosti Buddhovy dharmy a potřeby cvičit se v dharmě s opravdovým porozuměním příkladům a své vlastní zkušenosti. Obdivuji její schopnost vyjádřit složitou filozofickou teorii prostými slovy. Jde o vlastnost vzácnou, já sám tuto schopnost nemám.

Tato kniha je díky svému uspořádání vhodná jak pro začátečníky, kteří hledají opravdové štěstí, tak pro pokročilé praktikující, kteří si cestu ke štěstí potřebují připomenout a oživit.

Rád bych Džecünmě poblahopřál k tomu, jak dovede sdílet své porozumění dharmě v denním životě, a jsem si jist, že tato kniha bude přínosem pro mnoho lidí. Je určena každému, kdo potřebuje a chce znát cestu k opravdovému štěstí.

Gyalwang Drukpa

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 9

předmluva

Když uplynul můj prodloužený pobyt v Itálii a v roce 1990 jsem se vracela do Indie, požádali mě vysoce postavení lamové v klášteře Taši Džong, abych založila ženský klášter. Zeptala jsem se Jeho Svatosti dalajlamy, co si o tom myslí, a on poněkud optimisticky navrhl, abych si na to, než se odeberu zpět do ústraní, vyhradila dva roky.

Rozhodla jsem se tedy, že úkol splním, a v době, kdy píši tyto řádky, tam stojí ženský klášter, ve kterém žije na sedmdesát mnišek – přestože všechny jeho budovy ještě nejsou dostavěné.

Zpočátku bylo velice těžké přijít na to, jak vzbudit zájem a založit fond na podporu kláštera. Nejsem inkarnovaný Rinpočhe, natož Tibeťanka. A navíc mám ženské tělo, které se uprostřed patriarchální tradice značně vyjímá. Proto nemohu dostat zmocnění ani požehnání – co užitečného tedy mohu nabídnout? A tak jsem začala pronášet promluvy dharmy, ve kterých jsem se s posluchači – laiky, kteří měli rodiny, práci a žili společensky, dělila o své zkušenosti se spirituální praxí. Zcela se to lišilo od časů, kdy se dharma přednášela jen před shromážděním v klášteře.

—9—

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 10

v proudu života

Při cestování po světě mi vždy šlo o to, jak může dharma pomoci lidem v každodenním životě. Jak může ulehčit jejich životům a dát smysl naší existenci? Osobně cítím, že svět k překonání své nenasytnosti, agresivity a důrazu na vlastní uspokojení – našich starých společníků, tří jedů – nikdy nepotřeboval Buddhovo učení tolik jako dnes.

Tato kniha obsahuje některé z promluv přednesených před posluchači na Východě i na Západě, pro které je výzvou mít ve společnosti, která je obklopuje, smysluplný život. V této knize nenajdete pokyny k ezoterické praxi ani metody pokročilé meditace. Její obsah je určen běžným praktikujícím, kterým jde o to, aby se učení dharmy stalo jejich životní zkušeností.

Důležitým aspektem dharmy je proměna naší běžné mysli a získání pozitivního přístupu, který přinese prospěch nejen nám samotným, ale i těm, kteří s námi přijdou do kontaktu. Základní problém, kterému čelíme, je, jak změnit mysl plnou negativních myšlenek a emocí – chamtivosti, hněvu, podrážděnosti, závisti a podobně – v klidnou a přátelštější mysl, s níž je pro každého (včetně nás samých) potěšením žít. Tato kniha je sestavena tak, aby jednoduchým způsobem pomáhala běžným praktikujícím žít pomocí dharmy smysluplně.

Mysl je se svým neustálým proudem myšlenek, vzpomínek, názorů, nadějí a strachu naším stálým společníkem, kterého se nemůžeme zbavit dokonce ani ve snu. Je tedy smysluplné vytvořit si pro svou cestu dobrého společníka.

— 10 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 11

nestálost

V jedné sútře jde Buddha se svými žáky džunglí, shýbne se pro hrst listí a zeptá se: „Čeho je víc, listí v džungli, nebo listí v mé ruce?“ Žáci odpovědí: „Listí v džungli je nekonečné množství, zatímco listů v tvé ruce je jen několik.“ Buddha na to: „To je podobenství o tom, kolik jsem poznal a kolik z toho vám sděluji. Ale stejně je to, co vám říkám, vše, co potřebujete k vlastnímu osvobození.“ Měli bychom vzít na vědomí, že z celého obsáhlého vědění, kterého Buddha dosáhl, když se jeho mysl při prožitku osvícení úplně otevřela, vybral ty prvky, které byly pro naše vysvobození z říše zrození a smrti základní a nejdůležitější.

Na začátku této mise Buddha zdůrazňoval to, čemu říkáme tři znamení existence, tři charakteristiky všech našich prožitků, které zpravidla úporně popíráme. Prvním znakem existence je nespokojenost. Život, který běžně vedeme zmateným a rušným stylem, není uspokojivý. Je dukkha – což je protikladem sukhy, jež znamená uvolnění, potěšení, vše, co je příjemné. Není to totéž co štěstí, spíš to znamená, že vše jde hladce. Dukkha je opakem. Je to „ne-uvolněnost“ – věci — 11 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 12

v proudu života

se nedějí tak, jak bychom si přáli. Samozřejmě že všechno se děje tak, jak se děje, bez ohledu na to, zda se nám to líbí, či ne. Tato základní nespokojenost je jednou z hlavních vlastností naší existence coby neosvícených bytostí.

Druhým znakem existence je nestálost. Třetím znakem je to, že nic samo o sobě nemá vlastní existenci. Poukazuje na to, jak se vše snažíme zpevnit. Pokoušíme se zpevnit vnější objekty, a zvláště se snažíme upevnit sami sebe. Téměř automaticky tak vytváříme zdánlivě pevné vnitřní jádro, které nazýváme „já“, a vše necháváme kolem tohoto jádra obíhat: já si myslím tohle; já cítím tohle; já jsem tohle; tamto je moje, tohle je to, co jsem. Ale přitom se sami sebe téměř nikdy nezeptáme: „Kdo je toto já, ten pavouk uprostřed sítě?“ Nestálost. Snažíme se, aby věci zůstaly takové, jaké jsou – poutáme se ke své představě stálosti. Je běžné, že se bráníme představě změny, zvlášť když jde o něco, čeho si ceníme. A naopak si samozřejmě přejeme, aby se změnilo to, co se nám nelíbí. Ale to, co máme rádi, si držíme.

Změny mají různou úroveň. Jsou změny velké – neustále se měnící počasí a stejně tak i Země včetně moří. Po nějakém čase je vše zcela proměněné. Méně nápadná změna je ta, která probíhá v každodenním životě. Objevují se vztahy, domovy a majetek a posléze se ztrácejí.

Mění se naše těla. Zpočátku jsme maličká, bezmocná a zranitelná stvoření. Potom vyrosteme. Dospějeme, zestárneme a zemřeme.

A ještě je tu jedna, mnohem nepatrnější chvilková změna. Ve skutečnosti nic nezůstane během dvou okamžiků nezměněné. Život je jako řeka, bez ustání plyne. Řecký filozof Herakleitos řekl, že žádný člověk nemůže dvakrát vstoupit do jedné řeky. Ale ve skutečnosti je to tak, že do té jedné řeky nemůže dvakrát vstoupit tentýž člověk.

Vše se mění. To je důvodem toho, proč trpíme.

— 12 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 13

nestálost

Život je neuspokojivý, protože se stále mění. Nemá pevný základ, jaký si pořád přejeme uchopit. Toužíme po bezpečí a věříme, že právě v něm spočívá naše štěstí. A tak se pokoušíme dát věcem trvání. Pořizujeme si domy, které se zdají velmi stálé, a zaplňujeme je nábytkem.

Vstupujeme do vztahů a doufáme, že potrvají navěky. Máme děti a věříme, že i ony upevní naši představu identity, něčeho, co bude neměnné. Své děti milujeme a naše děti budou milovat nás; a tak to bude po celý život. Děti jsou naším bezpečím.

Jenže takové bezpečí samo o sobě je velmi nejisté. Skutečné bezpečí znamená mít i v nejistotě pocit klidu a pohodlí. Když jsme vyrovnaní s proměnlivostí věcí a s pocitem nejistoty, nic nás nevyvede z rovnováhy – a to je to největší bezpečí. Snažíme-li se zastavit řeku pomocí přehrady a uchovat věci takové, jaké jsou, neboť tak se cítíme v bezpečí a pod ochranou, potom máme problémy.

Všechno se z okamžiku na okamžik mění. Dokonce i ve fyzice se učíme, že předměty, které se zdají pevné a neměnné, jsou ve skutečnosti v neustálém pohybu. Předměty nejsou stabilní – přestože nám smysly poskytují zcela opačný, zkreslený dojem; nezůstávají pevné a stálé.

Díváme se jeden na druhého. Dnes tě vidím takto. A zítra mi budeš připadat stejný. Přitom však stejný nebudeš. Tolik se toho za tu dobu stane, a dokonce i jen na buněčné úrovni. Buňky rostou a odumírají; neustále se mění. A my se ve své mysli stále z okamžiku na okamžik také měníme. Kvůli pocitu bezpečí se marně snažíme dát věcem pevnost a udržet je takové, jaké vždy byly. Je to jako se starými zámky.

Vybudujeme velmi silné a pevné zdi a myslíme si, že budou stát věčně.

Ale to je iluze. I když se snažíme proud svého života zastavit, nic nesvedeme, stejně odplyne. Proud neudržíme tím, že ho sevřeme. Proud lze zachytit pouze tehdy, když ho držíme jen velmi zlehka.

— 13 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 14

v proudu života

Není potřeba trpět. Když trpíme, je to proto, že mysl podléhá sebeklamu a my nevidíme věci takové, jaké skutečně jsou. Máme strach ze ztráty, a když o něco přijdeme, cítíme zármutek. Taková je však přirozenost věcí – objeví se, nějakou dobu trvají a potom odcházejí.

V naší kultuře se otázka ztráty považuje za něco velmi těžkého.

A naopak když něco získáme, je to skvělé. Zvláště v současnosti jde v naší kultuře založené na konzumu o neustálý zisk. Vyhazujeme věci, jež vyšly z módy, a místo nich si pořizujeme nové. Ale co se týká těla a těl ostatních, je náš přístup jiný. I když si to nemyslíme, nechat se čas od času recyklovat je velmi potřebné. Je paradoxní, že každý v naší společnosti mluví otevřeně o sexu, zatímco v jiných společnostech je toto téma tabu. V západní společnosti je naproti tomu tabu smrt.

Byla jsem vychována ve spiritistické rodině. Moje matka byla spiritistka, a tak jsme u nás doma měli každý týden seance. Smrt byla každodenním tématem; mluvilo se o ní s velkým nadšením a zájmem.

Nebylo to nic morbidního. V životě jsem se sama párkrát ocitla v situaci, kdy jsem si skutečně myslela „Teď umřu“ a vždy následovala reakce: „Podívejme se, co se stane.“ Takto jsem uvažovala právě díky tomu, že jsem téma smrti znala z dětství jako velmi otevřené. Jsem za to velice vděčná, protože v naší společnosti jsou hovory o smrti lidem nepříjemné. Mnoho lidí se bojí o sebe a o ostatní. Nejsme smířeni s tím, že vše, co přijde, nějakou dobu trvá a pak odchází. Ale takový je cyklus. Vše je pomíjivé. A právě to, že nejsme schopni tuto skutečnost přijmout, nám způsobuje zármutek. Protože na všem velmi lpíme, balancujeme i ve svých vztazích mezi nadějí a strachem – velmi se obáváme ztráty.

Vše plyne. To se týká nejen vnějších věcí, ale i vztahů. Některé vztahy trvají dlouho a jiné krátce, tak už to chodí. Někteří lidé zde pobudou nějakou dobu, jiní odejdou velmi rychle.

— 14 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 15

nestálost

Každým rokem se narodí miliony lidí a miliony lidí zemřou. To, jak se na Západě vyhýbáme přijetí této skutečnosti, je velmi zarážející.

Popíráme, že kohokoli, koho milujeme, můžeme kdykoli ztratit. Když někdo umírá, často mu nejsme schopni říct: „Jsme moc rádi, že jsi tu s námi byl. Ale teď ti přejeme šťastnou a bezpečnou cestu vpřed.“ To, co nám způsobuje zármutek, je ve skutečnosti právě popírání.

Pomíjivost není jen otázkou filozofie. Je velmi osobní. Pouze když zcela pochopíme a přijmeme skutečnost, že se vše z okamžiku na okamžik mění a nikdy se ani na chvíli nezastaví, jedině tehdy jsme schopni věci pustit. A když je uvnitř skutečně pustíme, potom nastane obrovská úleva. Je paradoxní, že právě to otevře úplně novou dimenzi lásky. Lidé si myslí, že člověk, který na ničem nelpí, je chladný. Ale to není pravda. Každý, kdo se někdy setkal s velkým duchovním mistrem, oproštěným od lpění, byl často zasažen jeho vřelou laskavostí projevovanou nejenom někomu, koho měl rád, nebo vlastním příbuzným, ale každé bytosti. Nepřipoutanost nás zbavuje strachu a tím uvolňuje uvnitř nás něco velmi hlubokého. Všichni máme obvykle mnoho obav: strach ze ztráty, strach ze změny, neschopnost prostě přijímat.

Pomíjivost tedy není pouze akademickou otázkou. Musíme se skutečně naučit, jak k ní ve svém každodenním životě přistupovat.

Při buddhistické praxi bdělosti – bytí v přítomném okamžiku – člověka jako první zasáhne to, když uvidí, jak vše neustále plyne, objevuje se a mizí. Je to jako tanec. A každé bytosti musíme dát pro její tanec prostor. Vše je ve víru tance – dokonce i molekuly uvnitř buněk tancují. My si však své životy velmi ztěžujeme. Na zádech si jako balvany v batohu neseme neuvěřitelně těžká břemena. Myslíme si, že nesení tohoto velkého těžkého batohu je naším bezpečím – myslíme si, že nás to uzemňuje. Neuvědomujeme si volnost a lehkost, která — 15 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 16

v proudu života

plyne z jeho odložení a zanechání. Neznamená to vzdát se svých vztahů, své profese, své rodiny, svého domova. Jde nikoli o vnější, nýbrž o vnitřní změnu, kdy se naše velmi těsné sevření změní v uchopení zcela lehké.

Zrovna nedávno, když jsem byla v australské Adelaidě, mi kdosi podal papír s kreslenými obrázky, které znázorňovaly, jak věci držet.

První obrázek naznačoval, jak je držet jemně – jako bychom v ruce měli právě vylíhlé kuřátko. Druhý obrázek ukazoval, jak držet věci dovedně – s úctou a důstojně, avšak bez těsného sevření. A poslední obrázek říkal: „A potom musíme věci nechat být. Ale to je celé další téma – budeme ho probírat později!“ Ano, musíme vědět, jak držet věci zlehka a s radostí. To nám dává schopnost otevřít se proudu života. Když ztuhneme a zpevníme se, mnoho ztrácíme. Své partnery, děti a ostatní lidi, s kterými jsme navázali vztah, si můžeme upevnit tak, že jim přidělíme určité role.

Jde o to, jak je vidíme. Po nějaké době se již nesetkáváme se skutečným člověkem. Místo něj vidíme pouze své projekce. Přestože jsou tito lidé zcela jedineční a třeba zrovna prožívají vnitřní přerod a proměňují se, nevidíme je, neboť jediné, co rozeznáváme, jsou naše vzorce. Tak se stává, že lidé začnou jeden druhého nudit nebo se přinejmenším uzavřou do vztahu, který ztratil svou původní vitalitu. Je to tak proto, že neprožíváme skutečný okamžik, ale vnímáme jen svou verzi probíhajících událostí.

Když se na něco podíváme, na okamžik to vidíme, ale pak do toho vstoupí naše posuzování, názory a porovnávání. Ty se stanou filtrem mezi námi a člověkem nebo jiným objektem, na který se díváme, a tento filtr nás stále víc vzdaluje od skutečnosti. Zůstáváme se svými dojmy a představami, ale to, čeho se tyto představy týkaly, už je pryč. To platí zvláště tehdy, když jsou objektem druzí lidé.

— 16 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 17

nestálost

Všichni víme, že když se různí lidé vyjadřují k nějaké události, vypadá to, jako kdyby každý z nich vyprávěl jiný příběh. Všichni jsme zažili situaci, kdy nám někdo vyprávěl o společně prožité události a my jsme si v duchu říkali: „Takhle se to nestalo!“ či „Tohle neřekli!“ nebo „Tak to přece nebylo; vůbec jsi to nepochopil!“ Jinými slovy, vše je neuvěřitelně subjektivní. Nevidíme věci samotné, vidíme pouze svou verzi. Nikde se to nepromítne tolik jako při našem přehlížení stále se měnící skutečnosti. Je to, jako kdyby nám někdo bez ustání vytahoval koberec pod nohama a my bychom si to nechtěli přiznat. „Ten koberec zůstane tam, kde já chci. Stejný koberec, pod stejnýma nohama.“ Ale protože se to nestane – protože nikdy nemůžeme, byť si o tom vytváříme sebevětší iluze, mít věci stále stejné –, trpíme.

Je velmi důležité vědět, že štěstí a klid mysli nenajdeme ve stálosti a stabilitě. Štěstí přichází z hledání bezpečí ve stále se měnící přirozenosti věcí. Cítíme-li se šťastní, a tudíž schopní být optimističtí uprostřed proměnlivého dění, nic naše štěstí neodvrátí. Vybudujeme-li však něco strnulého a nechceme, aby se to kdy měnilo – vztah, práce ani cokoli dalšího –, potom, když o to přijdeme, úplně ztratíme rovnováhu. Lidé považují neustálou změnu za něco děsivého.

Ale když pochopíme, že samou podstatou věcí vlastně je plynutí a změna, staneme se zcela vyrovnanými, otevřenými a přijímajícími.

Když se snažíme přehradit proud řeky, voda se mění ve stojatou. Vše musíme nechat plynout. Potom bude voda vždy svěží a čistá.

Když jsem poprvé přijela do Indie, našla jsem si práci dobrovolnice v Domácí škole, která vyučovala mladé tulky a inkarnované lamy. Poté jsem se přestěhovala ke svému lamovi Chamtrulu Rinpočhemu. Byla jsem ordinována a šest let jsem pro něj pracovala jako mniška a sekretářka. I když jsem nedostávala žádné peníze, vždy mi poskytl pokoj k bydlení a jídlo. Bylo o mě postaráno. Potom se tato — 17 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 18

v proudu života

komunita přesunula do svého současného působiště Taši Džong.

V té době se na tom území pěstoval čaj; zatím tam nebylo nic postaveno a všichni členové komunity žili ve stanech. Chamtrul Rinpočhe mi řekl: „Bude pro tebe lepší, když sem přijdeš až za rok, teď bys zde jako mniška neměla kde bydlet. Zatím se rok věnuj svým vlastním věcem. Až zde budou postaveny nějaké budovy, vrať se.“ Celá komunita odešla do Taši Džong a já jsem zůstala sama v horské stanici zvané Dalhousie. Pamatuji si, jak jsem stála na kopci a dívala se na planinu na jedné straně a na hory na straně druhé a jak jsem se najednou cítila opuštěná. Můj lama byl pryč. Moje komunita odešla.

Nikdo z mé rodiny tam nebyl, ani nikdo z mých přátel. Neměla jsem žádné peníze ani místo, kde bych mohla zůstat. Byla jsem bezradná.

Pomyslela jsem si: „Bože můj…“ A pak jsem si vzpomněla: „Celý můj život patří Buddhovi a dharmě. Kdo praktikuje dharmu a je na pravé duchovní cestě, nebude nikdy hladovět.“ Tak jsem si tedy řekla: „Dobrá. Celý svůj život jsem vložila do rukou Buddhy, dharmy a sanghy, tak ať se o něj postarají.“ A v tu chvíli jsem si jasně uvědomila, že být v nejistotě je naprosto v pořádku.

Uviděla jsem, že skutečný pocit bezpečí nevychází z připoutanosti k bezpečí, ale pramení z toho, že se cítíme bezpeční uprostřed nejistoty.

Právě v tom okamžiku jsem v úžasu poznala, že je v pořádku nechat věci prostě být. Řekla jsem si: „Nedělej si starosti.“ Bylo to velmi osobní. Nechci vám radit, abyste to všichni udělali právě takhle.

Mnozí máte rodiny a přátele, a tak to u vás může být jiné. Mně však bylo velmi jasné, že když si nebudu dělat žádné starosti – s tím, kde bydlet a jak žít bez peněz, a pouze se oddám Buddhovi a dharmě, vše bude fungovat. A vše samozřejmě fungovalo a nepřestalo fungovat ani v dalších třiceti letech.

— 18 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 19

nestálost

K vesmíru máme velmi malou důvěru. Důvěra znamená nejen posedávat a nic nedělat, ale i chápat, v jakém rozsahu se věci dějí. Ve skutečnosti nemusíme dělat všechno sami. Zapojíme-li – nevím, jak to nazvat – určitou vesmírnou energii, vše se o sebe postará samo.

Když se však snažíme udělat sami úplně všechno, potom vesmírná energie jakoby poodstoupí a řekne: „Dobrá, tak si s tím poraď sám.“ Rozumíte?

Když se upřímně, od srdce zaměříme na něco opravdu dobrého, čemu skutečně věříme, potom to, co potřebujeme, přijde. Neznamená to, že by se z nás stal Bill Gates. Pravděpodobně zůstaneme stále chudí, ale na tom nesejde, protože jak všichni víte, o bohatství a majetek v životě nejde. Musíme však mít víru v to, že pokud budeme dělat na světě to, co dělat máme, tak k nám to, co potřebujeme, přijde. To souvisí s otázkou nestálosti, neboť s tím, jak se v životě vše mění, se měníme i my sami.

Všichni máme schopnost být přizpůsobiví, otevření a nechat věci jít svou cestou. To, co způsobuje problémy, je ztuhlost. A to nás přivádí k další důležité otázce vzácné lidské existence. Naše společnost orientovaná na produkci se stále více snaží nás přesvědčit, že jsme zde proto, abychom se měli dobře a hromadili čím dál více toho, co chrlí velký byznys. Jestliže je to letos moderní, musíme to chtít, i když je to třeba úplný šunt. Ale nestačí to jen chtít, musíme také tvrdě pracovat a koupit si to. Myslíme si, že nás to učiní šťastnými, a jsme přesvědčeni, že právě to je štěstí.

Mnozí z nás, kteří vidí podstatu nestálosti, tento přístup odmítají. Blahopřeji. Většina světa ho totiž bohužel přijímá. Tomuto klamu právě začíná propadat převážná část „Třetího světa“ – věří, že čím víc hmotného majetku bude člověk mít, tím bude šťastnější.

Mnoho lidí bez ohledu na to, v které části světa žijí, je přesvědčeno, — 19 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 20

v proudu života

že smyslem jejich života je být úspěšný a že znakem úspěšnosti je pohodlí a bohatství. Znamená to mít víceméně všechno, co chceme – dobrý vztah, ve kterém vše funguje tak, jak si přejeme, pevné zdraví, štěstí, dostatek peněz na to, abychom si mohli dopřát všechno, co se nám zamane. A když se nám to podaří, získáme dobrý a šťastný život. Ale ve skutečnosti máme obrovský lidský potenciál, který souvisí s naší inteligencí a schopností mít s ostatními bezmezný soucit. Tento rozvinutý lidský potenciál nám dovoluje zaměřit se v životě na něco smysluplného, hlubšího, něco vnitřního. Když však všechnu svou energii věnujeme jen tomu, abychom byli šťastní, spokojení a žili v pohodlí, nijak se nelišíme od zvířat.

V Životě Milaräpy, příběhu velkého tibetského jogína z jedenáctého století, se píše, že když jednou meditoval ve své jeskyni, přiběhl k němu vyděšený jelen. Milaräpa zazpíval, to jelena uklidnilo a sedl si vedle Milaräpy. Chvíli nato vběhl do jeskyně i pes honící jelena.

Milaräpa zazpíval také psovi, pes se uklidnil a sedl si vedle Milaräpy z druhé strany. Poté tam vběhl rozlícený lovec jménem Gonpo Dordže. O mém lamovi Chamtrulu Rinpočhem se říká, že je inkarnací právě tohoto Gonpa Dordžeho. Když lovec uviděl, jak jelen a pes spolu klidně sedí, začal vzteky řvát a pokusil se na Milaräpu vystřelit a zabít ho, jenže Milaräpa byl vůči šípům odolný. Po chvíli se lovec trochu uklidnil, a tak Milaräpa zazpíval i jemu. Potom mu řekl: „Říká se, že lidský život je něco velice vzácného, ale na tobě já nic vzácného neshledávám!“ Později se Gonpo Dordže stal jedním z nejvýznamnějších Milaräpových žáků.

Není to tak i s mnoha lidmi, které známe? Máme vzácný lidský život, ale jak s ním nakládáme? V čem je jeho vzácnost? Náš lidský život je vzácný pouze tehdy, když ho užíváme smysluplným způsobem.

Jinak na něm nic vzácného není. Pouhý fakt, že jsme lidé, k tomu — 20 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 21

nestálost

nestačí. Drahocenný a vzácný je pouze tehdy, když jej využijeme smysluplně.

Jsme tady. Upřímně řečeno, nevím, proč jsme tady. Ví to někdo?

Podle buddhistické kosmologie existuje dvacet šest nebeských a osmnáct pekelných říší. Bytosti nacházející se v pekelných říších jsou tak pohlceny vlastním trápením, že nejsou schopny myslet na nic jiného než na sebe. Bytosti v nebeských říších jsou sváděny potěšením v takové míře, že nedostávají žádný podnět k vlastnímu zdokonalení. Zvířata zase nemají inteligenci na to, aby si byla sama sebe vědoma jako lidé. Lidským bytostem se však dostává směsice bolesti a potěšení. A díky tomu se můžeme učit. Máme možnost volby. Ať se stane cokoli, vždy si můžeme vybrat, jak zareagujeme; zda obratně, nebo nešikovně. Okamžik za okamžikem vytváříme své vlastní životy. Někdy jsou lidé tak chyceni ve svých vyjetých kolejích, až mají pocit, že pro ně není úniku. Ale to samozřejmě ve skutečnosti není pravda – ven se dostat můžeme.

Psala jsem si s několika vězni v Americe. Jsou chyceni tak, jak je to jen možné. Často jsou obklopeni nepříjemnými spoluvězni a dozorci. Jeden vězeň v Texasu přesto založil malou skupinu dharmy skládající se ze stejně smýšlejících vězňů. Chtěli sedět a meditovat a občas rozmlouvat o dharmě. Poprosili dozorce a trvalo šest měsíců, než dostali povolení sedět na podlaze. Představte si to: bylo pro ně těžké získat i jen povolení k tomu, aby se setkali; natož aby jen tak seděli na podlaze. „Ne, nemůžete sedět na podlaze. Proč chcete sedět na podlaze? To je zvláštní...“ Ale dokonce i v této zdánlivě neovlivnitelné situaci, z které nemohou fyzicky utéct, se tito lidé vnitřně mění. Upřímně využívají velmi nepříznivých podmínek k vlastnímu růstu, k prohloubení vlastního porozumění, k rozšíření svého soucítění a nahlížení do své minulosti, aby viděli, kde udělali chybu.

— 21 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 22

v proudu života

Učí se, jak se této chyby v budoucnosti vyvarovat. To je to, co znamená být člověk. Proto je lidský život tak drahocenný. Jsme schopni to udělat. A proto bychom neměli tuto příležitost bezduše marnit.

Toto je čas, kdy se můžeme obrovskými skoky posouvat a neomezeně rozpínat, dokonce i když jsou věci někdy velmi nepříznivé, a zvláště když jsou nepříznivé.

Pokud se vše daří, snadno se necháme ukolébat představou, že jsme mnohem lepší a vyspělejší, než tomu ve skutečnosti je. Když je na nás každý milý, podmínky jsou příznivé a všechny naše vztahy jsou dobré, snadno si můžeme pomyslet: „Jsem v zásadě dobrý člověk, všechno je v pořádku, jsem plný lásky a soucitu.“ Ale učíme se hlavně tehdy, když se věci nedějí tak, jak bychom si přáli, když lidé nedělají, to, co chceme, když věci neprobíhají podle našich plánů. Tehdy opravdu vidíme, jak na tom jsme, kam až sahá náš soucit a nakolik je naše trpělivost skutečná. Jestliže jsou k nám lidé oškliví a hrubí, podvádějí nás a opouštějí, máme možnost uvidět, jak jsme schopni s tím naložit.

Potřebujeme to tak. Ale neznamená to, že musíme nějaké bolestné zážitky nebo protivné lidi vyhledávat – přijdou k nám sami. A až přijdou, měli bychom mít mysl, která je schopná vstřebávat, rozumět, přijímat a používat to, co se děje, a ne mysl, která utíká nebo se pokouší setkání vyhnout, anebo prostě vytváří další negativitu.

Je to naše příležitost. Šantidéva, buddhistický filozof, který žil v sedmém století v Indii, řekl v Cestě bódhisattvy, že tato země je plná kamení a trní. Jít po ní je velmi bolestné. Co tedy uděláme? Poklademe celý svět kobercem?

To by bylo nad naše síly, neboť je to obrovská plocha. Toho však není třeba; stačí, když pokryjeme svá chodidla – obujeme si boty a můžeme jít, kam chceme. Podobně se nemůžeme zbavit světa plného — 22 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 23

nestálost

nepřívětivých podmínek a obtíží. Na světě jsou miliardy lidí a každý z nás je pouze jedním z nich. Není nutné, abychom ostatní měnili.

Jediné, co musíme udělat, je proměnit svou vlastní mysl. Když se promění mysl, promění se všechno.

Jednou z cest jak proměnit svou mysl, vedle rozvoje takových kvalit, jako je trpělivost, porozumění a tolerance, je skutečně uvidět, že život, který máme, je velmi cenný. Je tak hodnotný, protože je naší pracovnou – zde, pokud budeme chtít, uděláme pokrok, ať už se nacházíme v jakékoli stanici.

Ve svém životě můžeme využít jakýkoli okamžik. Někdy si lidé myslí, že praxe znamená chození do dharmových center, sezení v meditaci nebo provádění rituálů a podobné věci. Jsou přesvědčeni, že jen toto je praxe, a zbytek dne považují za ztrátu času. Myslí si, že je zde tento velký předěl, a často jsou zoufalí z pocitu, že jejich rodiny a děti jsou překážkami, které jim brání v duchovním životě. Ale skutečnost je taková, zvláště v současnosti, že musíme přijmout situaci, ve které se nacházíme, a použít ji jako svou duchovní cestu. Samozřejmě, meditace je velmi důležitá, ale není jediným prostředkem, který je potřeba k tomu, abychom se stali osvícenou bytostí. Je zapotřebí rozvinout také další kvality – skutečně otevřené, štědré srdce, které je přijímající a trpělivé. Musíme mít velmi jasné etické chování, abychom v životě nikdy žádným způsobem nezraňovali ostatní.

A nezraňovali ani sebe samotné. Musíme žít velmi nenásilně, nemyslet jenom na sebe, ale starat se o druhé, takže naším prvním podnětem při setkání s každou bytostí je: „Ať se máš dobře a jsi šťastný.“ Nezáleží na tom, jestli jde o někoho, koho známe, nebo o osobu, kterou neznáme, nebo o někoho, koho třeba dokonce nemáme rádi.

Ať se máš dobře a jsi šťastný. Tuto dobrou vůli můžeme tvořit všichni.

Když ji šíříme, pomalu se vše, co v životě děláme, proměňuje v praxi.

— 23 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 24

v proudu života

Máme tento život – to je to, co máme. Jak ho využijeme? Nebo ho smysluplně promarníme? Záleží na nás. Nemůžeme vinit své rodiny, přátele, rodiče, výchovu, společenské postavení, vládu. Je to na nás. Štěstí a neštěstí záleží na jednotlivci. Je na nás, jak s podmínkami, v kterých se nacházíme, naložíme. Když jsme například vážně nemocní, máme možnost volby: buď podlehneme zoufalství, frustraci a hněvu, nebo si řekneme: „Vida, jaká úžasná příležitost k uvědomění si, že všichni odejdeme, že umřeme. Co je tedy v životě důležité a co důležité není? Tato nemoc mi dává příležitost ujasnit si své vztahy, vyřešit záležitosti a také se skutečně zaměřit na to, co je pro mě důležité.“ Místo toho, aby člověk měl na svou nemoc zlost, jí může být téměř vděčný. Může ji využít. Může využít úplně všechno.

Každý z nás je zodpovědný za svůj vlastní život a za pomáhání, dávání lásky a porozumění těm, kteří nám jsou nejblíže. Naše rodina, děti, rodiče – ti všichni jsou naší praxí, a ne její překážkou. Jsou to ti, kdo potřebují naši lásku, náš soucit, naši trpělivost, naše radostné úsilí. Naši moudrost. Není těžké sedět a meditovat na laskavost a soucit s cítícími bytostmi, které vidíme někde na obzoru. Ale cítící bytosti, pro které musíme opravdu vyvinout lásku a soucit, jsou ty, které jsou přímo před námi, zvláště ty, za které jsme karmicky nejzodpovědnější.

Ty jsou předmětem našeho cvičení.

Každodenní život je pro nás duchovním životem. Jsme-li natolik pozorní, že jsme schopni ho využít ke cvičení, potom má náš život smysl. Jinak dny míjejí – je tu nestálost, jak víme – okamžik za okamžikem, den za dnem, rok za rokem a náhle stojíme tváří v tvář smrti; a co jsme dokázali? Nevíme, kdy zemřeme. Každý nádech může být naším posledním. Když se ráno vzbudíme, měli bychom si říct: „Jak je úžasné, že jsem v noci nezemřel!“ A když jdeme spát, měli bychom — 24 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 25

nestálost

si pomyslet: „Jak je úžasné, že jsem prožil celý den a ještě nezemřel.“ Kdo ví, kdy zemře? Opravdu nikdo. Všichni ti lidé, kteří zemřeli při dopravních nehodách – napadlo je, že zemřou? Smrt přichází bez ohledu na věk, úspěch, krásu a zdraví. Když odcházíme, tak odcházíme. Musíme tedy žít každý den, jako by byl naším posledním. Pokud si opravdu řekneme: „Zítra zemřu…“ – jak potom se svým dnem naložíme? Zcela jistě začneme celou svou situaci přehodnocovat.

Jednou, když jsem pobývala v jeskyni, byla obrovská vánice a vchod zapadl sněhem. Vichřice trvala celých sedm dní a sedm nocí a jeskyně byla úplně zasněžená. Když jsem otevřela okno, uviděla jsem jen ledovou stěnu. Pak jsem otevřela dveře a přede mnou stála opět ledová stěna. Pomyslela jsem si: „Tak, a je to.“ Jeskyně byla velmi malá a bylo jasné, že mi brzy dojde kyslík a zemřu. Tak jsem se tedy připravila. Vyndala jsem si ty malé pilulky, které se mají vzít ve chvíli přicházející smrti (musím však říct, že byly tvrdé jako kámen), a procházela jsem svůj život. Litovala jsem toho, co jsem udělala špatně, a radovala se z věcí, které se mi povedly. Bylo to velmi blahodárné, neboť jsem byla opravdu přesvědčená, že mi zbývá jeden den, nanejvýš dva. Dívala jsem se na věci z pohledu jejich důležitosti – zda mělo smysl o nich přemýšlet, anebo zda byly zcela bezvýznamné.

Mysl je běžně zahlcena nepřetržitým brebentěním, stálými komentáři k úplně bezvýznamnému dialogu ze seriálu, který si pro sebe zpřítomňujeme. Ale když jsme přesvědčeni, že nám k myšlení zbývá jen omezený čas, začneme být velmi nároční a jsme si mnohem více vědomi toho, jak svůj čas využíváme a co ve své mysli děláme.

Jestliže žijeme s vědomím, že každý den je posledním, vážíme si každé chvíle. Neznamená to být fatalistický nebo trudnomyslný.

Kdyby byl tento den naším posledním, starali bychom se o to, jak nakládáme s časem. Nevytvářeli bychom další problémy a snažili — 25 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 26

v proudu života

bychom se vyřešit ty, které už máme. Byli bychom k lidem milí. Když už je nikdy neuvidíme, proč se k nim nechovat hezky? Nebyli bychom snad laskaví ke své rodině, dětem, partnerům a všem lidem, které opouštíme, kdybychom věděli, že už je víckrát neuvidíme?

Možná že ano. Jednoho dne se to stane.

Proč se nepřipravit?

otázky Otázka: Právě jsi zmínila schopnost rozlišovat různé myšlenky, které přicházejí při meditaci. Co se vlastně v tvé mysli stalo, že jsi získala tuto schopnost?

JTP: Tuto schopnost máme všichni. Jde o to, že když sedíte a nahlížíte do samotné mysli, přicházejí myšlenky, pocity a emoce. Nejdříve je zde pouze povrch myšlenek a emocí, ale později, když mysl pronikne hlouběji do skrytých emocí nebo myšlenek, je zcela jasné, že každá z myšlenek a emocí, které prožíváme, má tonální charakter – je buď příjemná, nebo nepříjemná a my můžeme velmi jasně rozpoznat, které myšlenky jsou zdravé a které jsou nezdravé.

Buddha řekl, že je čtvero správných úsilí: úsilí vyřadit negativní myšlenky v okamžiku jejich vzniku, úsilí zabránit vzniku budoucích negativních myšlenek, úsilí kultivovat dobré myšlenky, které již máme, a úsilí zvýšit jejich výskyt. To lze provádět pouze tehdy, když máme dostatečnou představu o obsahu své mysli. Musíme být pozorní. Pak můžeme vidět, že některé vyvstávající myšlenky a emoce jsou destruktivní – ty negativní pro nás nemají žádný užitek a nijak nám nepomohou. Když zahlédneme, jak povstává pocit hněvu nebo silné připoutanosti – když

— 26 —

VprouduZivotaKor2.qxp_Sestava 1 12.07.19 11:12 Stránka 27

nestálost

to skutečně vidíme a doopravdy to rozpoznáme –, potom v okamžiku předtím, než to začneme komentovat, se to samo promění.

Otázka: To je zajímavé. Trvalo ti dlouho, než ses to naučila?

JTP: Ve skutečnosti ani ne. Poprvé se to stalo, ještě než jsem začala žít v jeskyni. Ale bylo to v době, kdy jsem velmi trpěla kvůli připoutanosti.

Najednou jsem v jednom okamžiku uviděla, o co jde. Byl to okamžik jasnosti a pochopení. V tu chvíli to celé odpadlo a znovu se již nic neobjevilo.

Otázka: Rozvíjely všechny tvé meditace v jeskyni od té chvíle tento jediný vhled?

JTP: Ukázalo se, že je to určitým způsobem možné. Potom ovšem přišly další okamžiky vhledu, ale nikdy už nešlo o vhled tak hluboký a úplný.

Ale v tom okamžiku to bylo velmi jasné. Je to, jako kdybychom měli provaz spletený z mnoha pramenů. Potom se několik pramenů přetrhne a my cítíme, jak se provaz poddává – ve skutečnosti je ještě vcelku, ale cítíme poddajnost. Přesně takové to bylo. Uvnitř něco odpadlo a nikdy se to už znovu nezformovalo. Byl to okamžik úplné a veliké jasnosti. To je to, o co se na jednu stranu také snažíme – opravdu vidět, protože okamžik prozření je okamžikem osvobození. Běžně to však nespatříme, neboť naše mysli jsou zaplněné. Máme příliš mnoho komentářů, předsudků, myšlenek, pocitů, představ, konceptů, které zakrývají skutečný prožitek.

Meditace otvírá v mysli prostor; otvírá prostor k prožívání. Běžně jsou naše životy tak zahlcené, že nemáme dokonce ani čas se nadechnout. Ale meditace uvolňuje prostor pro dýchání a tím se věci začínají

— 27 —