Aly Martinezová NEJJASNĚJŠÍ SOUMRAK
IKAR
Prolog
Porter
„Catherine, počkej,“ zavolal jsem a zastrčil si peněženku do zadní kapsy modrých kalhot. Rychle jsem se podíval dolů na Hannah, která si pohodlně hověla v dětské autosedačce, zatímco jsem s ní opatrně vybíhal z ordinace kardiologa. „Připoutej se, Travisi!“ vyštěkla Catherine vysokým, podrážděným hlasem. „Proč nemůžu jet s tátou?“ stěžoval si a práskl dveřmi. Natočil jsem se bokem, vmáčkl se mezi dvě zaparkovaná auta a dostal se k nim ve chvíli, kdy zařadila rychlost. Rychle jsem jí zabouchal na kapotu, než stihla vycouvat. Trhla sebou a její čokoládově hnědé oči spočinuly na mně. Zvedl jsem Hannah do vzduchu a poklepal na přední sklo. „Nezapomněla jsi náhodou někoho?“ Vytřeštila oči a ústa se jí zformovala do slova „Sakra“. Zatáhla za ruční brzdu, trhnutím otevřela dveře a vylezla ven. „Myslela jsem, že ji dneska hlídáš ty.“ „Hlídal jsem ji. Ale musím zpátky do práce.“ Přidusala ke mně, vzala mi z ruky autosedačku, vrátila se zpátky k autu, prudce otevřela dveře a naložila ji dovnitř. 5
„Tati! Můžu jet domů s tebou?“ zakřičel Travis otevřenými dveřmi. Shýbl jsem se a podíval se mu do očí. „Promiň, chlapče, musím zpátky do práce.“ Obličej mu povadl a mě zavalil pocit viny. „Co kdybychom si zahráli nějaký videohry, až se vrátím domů?“ nabídl jsem mu náhradu. Rozzářil se mu obličej. „Tak jo!“ Naši konverzaci utnulo Catherinino prásknutí dveřmi. Natáhla ruku ke klice u dveří řidiče, ale já ji chytil za paži. „To budeš nasraná celej den?“ Naklonila hlavu, podívala se na mě a svůj názor na věc měla jasně vepsaný ve tváři. „Jo, Portere. Můžeš si být celkem jistej, že budu nasraná celej den.“ Zanaříkal jsem. „Ježiši, Catherine. On s tvým plánem prostě nesouhlasí. A podle mě bychom ho měli poslouchat. Koneckonců je to doktor.“ Její pohled teď nabyl vražedného rázu. „A tohle je můj syn!“ Nikdo nechce slyšet, že jeho dítě potřebuje nové srdce, ale my jsme věděli, že ten den jednou tak jako tak přijde. Když jsem se jim vetřel do života, Travisovi byly čtyři roky a už byl diagnostikován. Tehdy mi Catherine řekla, že s těmi správnými léky a léčbou se to zlepší. Ale stačilo jednou zabrouzdat na strejdovi Googlovi a já věděl, že se mýlí. Dilatační kardiomyopatie byla nevyléčitelná. Léčit? Ano. Zvládat? Ano. Vyléčit? Jen pomocí trans plantace. Ale Catherine se celé čtyři roky přesvědčovala o opaku. Strávila nespočet hodin na internetu a hledala informace o Travisově nemoci. Živila se příběhy se šťastnými i nešťastnými konci dětí s podobným onemocněním až do úplné posedlosti. Toho rána našemu kardiologovi ukázala návrh léčby společně se jmény léků a jejich dávkováním. 6
Věřila, že našeho syna dokážou vyléčit. Ale když jsem ji v tom nepodpořil, nedopadlo to zrovna nejlépe. „Nemáš ani tušení, jak moc to bude bolet, až o něj přijdeme. Umřu společně s ním. Já nemůžu…“ Odmlčela se, když se jí začala třást brada, a nervózně se ohlédla za rameno dozadu tam, kde seděl Travis. „No tak,“ vydechl jsem a objal ji. „To bude v pořádku.“ „Bude?“ zakňourala. „Jo. Bude,“ zalhal jsem. „Já si to nemyslím.“ Roztřásla se jí ramena a celá se mi v náručí zhroutila. Bylo neobvyklé vidět tuto Catherininu emocionální stránku. Ale od doby, co se narodila Hannah, moc dobře nespala. Moje malá holčička byla zdravá jako rybička a spala jako zařezaná, ale Catherine se za noc několikrát budila a chodila ji kontrolovat. Utratil jsem malé jmění za aspoň půl tuctu nejrůznějších chůviček a monitorů dechu, které měly údajně spustit alarm, kdyby dítě přestalo dýchat, ale nic z toho nedokázalo Catherinin strach potlačit. Ze začátku jsem tomu nevěnoval příliš pozornost, ale čím byla Hannah starší, tím to bylo s Catherine horší. Kdykoli jsem se uprostřed noci vzbudil, Catherine byla vždycky vzhůru, zírala na dětskou postýlku a ruku měla položenou na dceřině hrudníčku, jako by čekala, až se přestane nadzvedávat. Ale ona se jen usmála a zametla to pod koberec s tím, že se jen ráda dívá na to, jak spí. Jenomže jsem moc dobře věděl, že je v tom něco víc. Kdykoli jsem se s ní o tom ale chtěl pobavit, vždycky mě odbyla a na něco se vymluvila, aby mohla změnit téma. „Co když umře ještě před tím, než najdou dárce?“ zašeptala mi u krku. Paže se mi kolem ní napjaly. „Catherine, zlato. Vždyť tu transplantaci ještě ani nepotřebuje. Pořád máme nějaké možnosti.“ 7
Zachvěl se jí dech. „Nemůžu ho znovu ztratit, Portere.“ „To se nestane,“ zašeptal jsem neústupně. „Přísahám na svůj vlastní život, že o Travise nepřijdeme. Vyslechneme si doktory a zkusíme být zatím optimističtí, než budeme muset řešit transplantaci.“ „Ty to nechápeš,“ zaplakala. „Jestli se mu něco stane –“ Odtáhl jsem se od ní, abych se jí mohl podívat do očí. „Nic se mu nestane. Přestaň se chovat, jako by ta transplantace znamenala rozsudek smrti. Může mu to zachránit život.“ „Taky ho to může zabít. A co pak bude se mnou?“ S ní. Přesně tam končily všechny tyhle konverzace. Jak jeho smrt ovlivní ji? Na nás všechny ostatní zapomeňte. Do háje, klidně zapomeňte i na to, že by Travis mohl opravdu umřít. Vždycky to bylo jen o Catherine. Ztěžka jsem vydechl a pustil ji. „Všichni budeme v pořádku.“ Podíval jsem se jí přes rameno a zjistil, že Travisovy temné oči hledí přímo na nás, takže jsem na něj vrhl uklidňující úsměv a přidal k tomu mrknutí, aby mi to spolkl. Pak jsem zašeptal směrem ke Catherine: „Musíš se dát dohromady. Sleduje nás. Nemůžeme čekat, že to zvládne, když se oba zhroutíme.“ „Ach, nedej bože, aby zjistil, že jeho matka není dokonalá.“ Zaskřípal jsem zuby a procedil jsem: „Takhle jsem to nemyslel. Nikdo neříká, že musíš být dokonalá.“ „Musím odsud,“ odsekla a trhnutím otevřela dveře. Kurva. Teď byla nasraná a rozrušená. Když si sedala dovnitř, netroufl jsem si cokoli dalšího říct. Už jsem ji podráždil dost, nemělo smysl to ještě zhoršovat. Lovil jsem klíče z kapsy a mířil směrem k autu, zatímco se ve mně usazovala tíha viny. Nenáviděl jsem, že se tak trápila, ale v tomhle stavu se s ní vůbec nedalo mluvit. 8
Za posledních několik let se náš vztah drasticky změnil. Namlouval jsem si, že se to prostě v manželství stává. Obzvláště když do toho přidáte nesnáze nemocného dítěte, nečekaného těhotenství a vyčerpání z novorozence. Ale abych byl k sobě upřímný, začali jsme se rozpadat ještě před tím vším. Miloval jsem svou ženu, ale už to nebylo takové, jaké to bývávalo. Láska se teď z pocitu proměnila spíše do vědomého rozhodnutí. Vlezl jsem do auta a v žaludku se mi rozlézal strach. Potřebuju se vrátit zpátky do práce, ale svědomí mi to nedovolilo. Moje rodina mě potřebovala. Moje žena mě potřebovala. Takže když její auto vyjelo z parkoviště a zabočilo doleva, to moje ho následovalo. Silnice byly téměř prázdné, takže jsme se k našemu výjezdu dostali ani ne za deset minut. „Ahoj Karen. Tady Porter. Dneska už nedojdu,“ oznámil jsem sekretářce a vyjel za Catherine z dálnice. „Ale ne,“ pronesla soucitně. „Návštěva u doktora nedopadla dobře?“ „Ani ne, myslím, že bude nejlepší, když si na zbytek dne vezmu…“ Slova se mi zadrhla v puse, když jsem spatřil, jak Catherinino auto najelo k bočnici. Zatímco jsem čekal, až ho zase narovná, naskákala mi husí kůže a pomyslel jsem si, že se jen asi na chvilku podívala dolů nebo podávala něco dozadu miminku. Ale než narazila do svodidel, ani se jí nerozsvítila brzdová světla. Zvuk kovu narážejícího o kov byl pronikavý, ale vědomí toho, že moje rodina byla uvnitř tohoto auta, bylo ohlušující. Když se mi ztratili z dohledu ve chvíli, kdy přepadli přes stranu mostu, stáhl se mi žaludek. 9
Stalo se to tak rychle, že se mi to ani nezdálo skutečné. Dupnul jsem na brzdy a telefon mi vyletěl z ruky, jak jsem auto ve smyku zastavil. Vystřelil jsem z něj a sprintoval směrem k betonovému zábradlí. Jezdil jsem přes ten most poslední dva roky dennodenně, ale v tom okamžiku jsem si nemohl vybavit, co je pod ním. Představoval jsem si jen, jak se moje rodina řítí do proudícího provozu aut nebo na horu kamenů. A ať už je to jakkoli zvrhlé, ulevilo se mi, když jsem spatřil, jak se auto potápí pod vodu. Zdálo se totiž, že voda je teď tou nejlepší možností. Catherine uměla plavat. Travis taky. Ale Hannah… Rozběhl jsem se co nejrychleji dolů po kamenitém srázu. Asi v polovině jsem uklouzl a zbytek sjel po zadku, ale to mě ani trochu nezpomalilo. „Catherine!“ zařval jsem a nořil se do ledové vody, aniž bych si cokoli sundal. Teď to za mě převzal adrenalin. Dostat se k autu mi zabralo aspoň tak sedm set let. A s každou uplynulou vteřinou, kdy se na povrch nevy nořila ani jedna jejich hlava, kousek mě umřel. Nejasně jsem si uvědomoval, že na mě z mostu křičí nějací lidé, a koutkem oka jsem zahlédl, jak se z opačné strany břehu potápí do vody nějaký muž. Ale až příliš jsem se soustředil na nekonečnou cestu ke své rodině na to, abych našel útěchu v tom, že kolemjedoucí zastavili, aby mi pomohli. Když jsem se konečně k autu dostal, jeho přední část byla už pod vodou, střecha byla vidět jen zčásti a kufr visel ve vzduchu jako bójka. Srdce mi bilo tak rychle, až jsem se bál, že mi z hrudníku vyskočí. Ale to by mi vůbec nevadilo, pokud by vydrželo 10
dostatečně dlouho na to, abych je mohl všechny dostat do bezpečí. „Travisi!“ Zoufale jsem se snažil otevřít dveře na jeho straně, ale bez většího úspěchu. „Už to bude, kamaráde. Drž se pevně!“ zakřičel jsem, aniž bych věděl, jestli mě vůbec slyší. Potřeboval jsem, aby věděl, že tam jsem. Bouchnul jsem pěstí do okna, ale jediná věc, co se rozbila, byla kůže na mých kloubech. Hlavou mi vířily všelijaké myšlenky a snažil jsem se přijít na to, jak se dostat dovnitř, dokud jsem neuslyšel jeho tlumený nářek. „Tati!“ Srdce se mi zastavilo a svět se kolem mě otřásl. „Jsem tady! Dostanu vás ven!“ Oběma rukama jsem si zastínil obličej, abych zablokoval sluneční paprsky, a nahlédl dovnitř zadním okýnkem. Catherine ho pevně držela kolem pasu na klíně a z obočí jí stékal pramínek krve. Travis měl hlavu zvrácenou dozadu, rukama plácal o hladinu a pusu měl doširoka otevřenou, jak se snažil popadnout dech ve vodě, jež oba nekompromisně pohlcovala. „Catherine!“ zakřičel jsem a bušil dál do skla. „Odemkni ty dveře. Podej mi ho!“ Ale ani se nepohnula. Hleděla na mě svýma chladnýma, skleněnýma očima, zatímco jí brada mizela pod vodou. „Ne! Ne! Ne!“ opakoval jsem. Prohledával jsem vnitřek auta a všiml si, že přední okénka jsou o pár centimetrů spuštěna a voda se jimi valí dovnitř. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil se pod vodu. Řeka byla zakalená, a tak jsem viděl spíše obrysy než konkrétní detaily, ale podařilo se mi dostat k předním dveřím. Zahákl jsem si prsty o vršek skla, nohama se opíral o dveře a zatáhl tak silně, jak jsem dovedl. Sklo se mi roztříštilo 11
v rukou, ale nějakých ran jsem si v návalu adrenalinu sotva všiml. Vlezl jsem do potápějícího se auta a zamířil přímo ke vzduchové bublině. „Vylez ven!“ zakřičel jsem na Catherine a strkal ji s Travisem směrem k oknu. Když jsem však uviděl Hanninu autosedačku úplně ponořenou ve vodě, tělem mi projela panika. Zběsile jsem zamířil přímo k ní a začal zdlouhavý proces jejího vyprošťování svými třesoucími se prsty. Každý odepnutý řemínek a přezka znamenaly malé vítězství. Jakmile jsem se dostal zpátky ke vzduchové kapse, vystrčil jsem Hannah nahoru. Nebyla při vědomí, ale modlil jsem se, aby se jí nějakým zázrakem plíce naplnily kyslíkem. Jakmile jsem si uvědomil, že tam pořád zůstává Catherine s kopajícím a mlátícím Travisem, který měl už obličej téměř úplně pod vodou, stáhl se mi žaludek. „Rychle!“ nařídil jsem, popadl ji zepředu za tričko a táhl ji za sebou, zatímco jsem plaval tak rychle, jak jsem jen dokázal, se svou nehybnou dcerou v náručí zpátky na povrch. Jakmile jsem se vynořil, vyzdvihl jsem Hannino tělíčko vysoko nahoru a šlapal vodu, zatímco jsem se točil v kruhu a čekal, až spatřím Catherininu a Travisovu hlavu nad povrchem. Na těch několik vteřin se všechno zastavilo. Na ničem kolem mě nezáleželo. Na ledové vodě. Na sirénách ozývajících se v dálce. Na žluči, která se mi drala do krku. Na ničem kromě těch dvou tmavých hlav, na jejichž vynoření jsem tak zoufale čekal. „No tak, no tak, no tak,“ prosil jsem, zatímco jsem plaval ke břehu a děsil se toho, že v mých rukou spočívá mrtvé tělo mé dcery. 12
Ani jsem se nepodíval na osobu, které jsem Hannah předal, a ihned jsem plaval zpátky k autu se srdcem až v krku a s tíhou tisíce lodí na svých prsou. Z vody teď už vyčuhoval jenom nárazník a mně připadalo, jako by společně s tím autem mizel i celý můj život. Kde, do prdele, jsou? Znovu jsem se ponořil a zamířil k autu. A pak mi byla najednou každá otázka, na kterou jsem chtěl znát odpověď, zodpovězena, když jsem je spatřil zpátky uvnitř auta. Moc jsem toho sice neviděl, ale pochopil jsem, že Catherine pažemi objímá Travise kolem ramen, zatímco jemu se ruce bezvládně vznášejí podél boků. Nejprve jsem popadl syna a prudce se odrazil od sedačky auta, ale najednou mi byl z rukou vytržen zpátky. Plíce jsem měl v jednom ohni, ale vyplavat na povrch pro mě bylo vyloučené. Raději bych v tom autě zemřel, než abych to vzdal. A jak jsem bojoval proti jejímu sevření, obával jsem se, že přesně to se taky stane. Vzduchová kapsa už byla pohlcena, bylo tu jen potápějící se auto, které se snažilo mou ženu a syna stáhnout do smrtelných hlubin řeky. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Nejdřív jsem si myslel, že je dezorientovaná, možná i zraněná z toho pádu. Ale s každou další míjející vteřinou byla pravda jasnější a jasnější. Její ruce škrábající ty moje. Její nohy kopající mě do břicha. Její pevný a odhodlaný stisk svírající našeho syna. Nebyla to nehoda; každé její rozhodnutí bylo strategicky předurčeno k tomu, aby ho měla u sebe – a aby oba zůstali v tom autě. Poslední kapkou pro mě byl zapnutý bezpečnostní pás, který je měl udržet na místě. Když jsem 13
je ven tahal poprvé, ten pás tam nebyl. V žádném případě to nemohla být náhoda. Byl to záměrný, vypočítaný tah. Zamrzl jsem. Před očima se mi promítl den, kdy jsem ji potkal na farmářském trhu. Šel jsem koupit rajčata a domů se vrátil s rodinou. Zatmělo se mi před očima, začala mě obklopovat temnota a tělo se hlasitě dožadovalo kyslíku. Ale předchozí pokus zachránit je oba se teď proměnil v zápas na život a na smrt. Ruce se mi přestaly třást a strach se proměnil ve vztek. Proklínal jsem ji a křičel na ni, jak ji nenávidím, aniž by bylo cokoli slyšet. Ale nepřestával jsem, dokud jsem jí svého syna nevytrhl z náruče. Aniž bych se ohlédl, zamířil jsem nahoru a nechal ji tam zemřít. Ale sama tam nezůstala. Porter Reese, muž, který ji slíbil milovat v nemoci i ve zdraví, muž, který ji držel, když plakala, a usmíval se na ni, když se smála, muž, který se jí zaslíbil navěky, zemřel v té řece hned vedle ní. A trvalo to tři temné, zvrácené, nenávistí naplněné roky, než byl znovu oživen.
14
(1)
Charlotte
Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem ani zformulovat jednu rozumnou myšlenku. Přebral to čirý instinkt. Vykroutila jsem se z Porterova objetí a v žilách mi vzplanula krev. A Lucas – můj syn Lucas – křičel, když jsem ho brala s sebou. Přemohla mě nutkavá potřeba utéct. Ale Porter byl rychlejší. Jednou rukou mě zachytil za paži pevným, ale nikoli hrubým stiskem. „Přestaň, Charlotte,“ zahřměl. „Nedělej to. Není to Lucas.“ Slyšela jsem sice jeho slova, ale mně připadala jako prázdné souhlásky naplněné týdny lží. Tom se objevil vedle mě a nízkým, výhrůžným hlasem řekl: „Nech ji být, Reese.“ „Vrať mi mýho syna,“ vyštěkl a prsty mi zabořil hlouběji do paže. Vyzývavě jsem mu zírala do očí. „Je můj.“ „Tati!“ zaplakal Lucas a snažil se vykroutit z mého sevření. Ale na světě neexistovala síla, která by mi ho mohla vzít. Tentokrát už ne. Ne znovu. 15
Už nikdy. Porter chytil nataženou ruku svého syna. Držel ho, jako by uzavíral okruh mezi námi třemi. „To je v pohodě, kamaráde. Je to jenom jedno velký nedorozumění.“ Zvedl svůj pohled ke mně a tvrdě se na mě podíval. Ani trochu nevypadal jako ten muž, do kterého jsem se postupně zamilovávala. Zřejmě proto, že ten muž vůbec neexistoval. Tohle byl ten pravý Porter. Ten, který ode mě držel mého syna posledních deset let. „Ustup!“ nakázala jsem s rozkročenýma nohama, s paží obmotanou kolem Lucasova hrudníku a celým svým tělem připraveným na válku. „On není Lucas,“ prohlásil skrze zaťaté zuby. „Ustu…“ začala jsem opakovat svůj požadavek, ale hlas se mi zasekl v krku. Zjihl mu obličej, stisk jeho ruky na mé paži povolil a ten podvodník, o kterém jsem si vždycky myslela, že je můj Porter, se znovu objevil. „Nech ho jít a vyřešíme to. Všechno bude v pohodě.“ Bylo to šílené, ale srdce se mi nad jeho povědomými slovy stáhlo, i když můj mozek s křikem vyžadoval, abych ho nenáviděla. „Proč mi tohle děláš?“ „Proč to dělám já tobě?“ zeptal se a v obličeji se mu zračila zvláštní směs nevíry a údivu. „Charlotte, já, kurva, nemám ani ponětí, co se právě teď děje. Vím jenom to, že držíš v ruce mý dítě a oslovuješ ho jménem svýho mrtvýho syna. Na světě toho není moc, co bych pro tebe neudělal, miláčku. Ale hranici stanovuju u svých dětí.“ Zírali jsme na sebe. Konečné zúčtování. Matka proti Otci. Dědičnost proti Prostředí. Srdce proti Duši. 16
A ani jeden z nás nebyl ochoten ustoupit. Ne když přišlo na to držet se toho jediného světla, které kdy budeme mít. „Dávám ti poslední šanci, Reese. Pusť ji,“ zavrčel Tom vedle mě. Porter se ale díval jen na mě. „Pustím ji, až ona pustí Travise.“ Travis. Jeho syn. Na to kašlu. Byl to můj syn. Zmínka jeho jména ve mně zažehla rozbušku. Roky potlačovaného vzteku konečně vybuchly a živily doběla rozpálenou zuřivost, jakou jsem v sobě snad ještě nikdy necítila. Byla živoucí a nehezká. Ale přicházela z toho nejkrásnějšího místa v mém srdci. Z místa, které vzniklo a bylo naplněno v ten den, kdy se můj chlapeček narodil. Z místa, na které jsem během těch posledních deseti let přes veškeré své snahy nikdy nedokázala zapomenout. Místa, kde se shromažďovala ta nejhorší bolest, jakou může člověk zažít a která se jako divoké zvíře drápala na povrch každé ráno, kdy jsem se bez něj vzbudila, aby mě zničila. Místa, které bylo momentálně poprvé za těch podělaných deset let konečně naplněno. Celý obličej se mi rozechvěl, když jsem zplna plic zakřičela. „Jmenuje se Lucas!“ V té explozi mi musela sklouznout ruka, protože můj syn se najednou vyprostil z mého sevření a zamířil přímo za Porterem, který si ochranitelsky stoupnul před něj. „Ne!“ zaječela jsem a vrhla se dopředu. Porterova ru ka vyrazila směrem ke mně, přistála na mém hrudníku a držela mě zpátky. 17
A pak se kolem nás rozpoutalo samotné peklo. Tom mě chytil kolem pasu a táhl mě zpátky, zatímco Charlie šel po Porterovi. „Jdi dovnitř, Travisi,“ zavrčel Porter, když jeho tvář tvrdě přistála na cihlové zdi vedle dveří. Můj chlapeček tam bez hnutí stál se zděšeným výrazem v bledé tváři a vzhlížel k Porterovi. Žena stojící ve dveřích se k němu rychle pohnula. Popadla jej za ramena, přitáhla si ho k sobě, zakryla mu obličej a začala s ním couvat směrem k domu. „Lucasi!“ vykřikla jsem a začala kopat a vzdorovat proti Tomovu sevření. „Není to Lucas!“ zařval zpátky ke mně Porter, zatímco mu Charlie nasazoval na zápěstí želízka. Ale byl to on. A já jsem ho právě znovu ztratila. „Ne. Ne. Ne!“ křičela jsem, když se za ním zavřely dveře. „Lucasi!“ „Charlotte, podívej se na mě,“ zvolal Porter, zatímco mu Charlie četl jeho práva. „Není to on. Přísahám bohu, že to není on.“ „Drž hubu, Reese,“ nařídil mu tvrdě Tom a držel si mě těsně u sebe. Jak se ke mně Porter snažil dostat, celé tělo se mu napínalo a prohýbalo. „Charlotte, prosím, podívej se na mě, miláčku,“ prosil mě tak sladkým hlasem, až jsem, přísahám bohu, v hrudi ucítila ty úlomky ze svého lámajícího se srdce. Ani ne před deseti minutami bych se v tom moři jeho modrých očí s radostí ztratila na celou věčnost. Ale to bylo před tím, než jsem měla něco, za co bych mohla bojovat. „Lucasi,“ vykoktala jsem a slzy mi kapaly z brady. Tom si mě přitáhl do medvědího objetí, a i když jsem 18
měla obě paže přišpendlené k tělu, prsty jsem i tak natahovala, jako bych jimi snad mohla dosáhnout ke dveřím. „Prosím,“ žadonila jsem tiše. „Prosím, vraťte mi ho.“ „Charlotte!“ pokračoval Porter, ale já své oči upírala na dřevěné dveře, které oddělovaly má nebesa od mého pekla. Tam byl můj syn. Můj chlapeček. A byl naživu. Kolena se mi konečně podlomila a celý ten boj vyústil do zdrsněného nářku. „Ach bože. Je to opravdu on.“ Tom mě dál pevně držel. „Musíme na stanici.“ „Jak… jak je tohle možný?“ dostala jsem ze sebe. „To, kurva, nemám ani ponětí, ale musíš se vzpamatovat. Čím dřív to zjistíme, tím dřív ho budeš mít zpátky.“ Celé tělo se mi třáslo, ale s těmi slovy se mi tep zpomalil a plíce se zas nafoukly. Dostanu ho zpátky. Vrátí se zpátky domů. Zase bude můj. Už několik let jsem nebyla natolik odvážná, abych o takové chvíli jen snila. A teď to bylo tady – byla to realita. Ale z nějakého pošahaného důvodu, který jsem nedokázala pochopit, mě u srdce stále bolelo. Jakmile jsem se otočila, dostala jsem svou odpověď. Porter seděl na zadním sedadle policejního auta. Paže měl svázané za zády, vytřeštěné oči připíchnuté na mě, obličej stažený strachem a ústa se mu pohybovala v opakující se formulaci mého jména. A pak jsem si uvědomila, že jsme si jen bláhově mysleli, že nějakou temnotu vůbec známe. * * *
19
„Charlotte!“ zavolal na mě Brady, když rozrazil dveře do konferenční místnosti se svou ženou Stephanie v patách. Čekala jsem tam už dvě hodiny a pochodovala tam a zpátky. Tělo jsem skoro necítila a z mozku jsem měla kaši. Nic už mi nepřipadalo skutečné. Během dneška jsem se vzbudila vedle Portera – muže, do kterého jsem se zamilovávala –, zjistila, že můj syn je mrtvý, truchlila za něj na břehu u mostu, zjistila, že můj syn není mrtvý, a pak ho poprvé po téměř deseti letech zase spatřila. A to všechno se stalo těsně před tím, než jsem odhalila, že muž, vedle kterého jsem se vzbudila, věděl, kde můj syn celou tu dobu byl. Jo, na takový den mě nemohlo připravit zhola nic. Prožívala jsem ho a stejně jsem tomu všemu nemohla přijít na kloub. Připadalo mi to jako noční můra přímo uprostřed toho nejsladšího snu. Srdce se mi lámalo na kusy a zároveň se naplňovalo až po okraj. „Ahoj,“ zašeptala jsem a založila si ruce na prsou, abych se uchránila před tím chladem, který většinou Bradyho doprovázel. Zastavil pár centimetrů přede mnou, chytl se zezadu za zátylek a oči upíral k zemi. „Tom říkal, žes ho viděla.“ Ztěžka jsem polkla a ze všech sil se snažila, aby se mi netřásl hlas. „Viděla.“ Zvedl ke mně pohled, ve kterém se zračilo asi milion protiřečících si emocí. Ale jeho obvyklý smrtelný výraz byl ten tam, když se zeptal: „Jak vypadá?“ Srdce se mi obměkčilo. Brady byl blbec, ale i jeho syn byl přece naživu, takže jsem naši společnou historii na chvilku odložila stranou a odpověděla mu. „Jak ty. Já. Kdokoli.“ S třesoucí se bradou jsem se zarazila. „Nikdo.“ 20
V několika vteřinách jsem na sobě měla přilepené jeho hubené tělo. Nemohla jsem si ani vzpomenout, kdy jsem se ho naposledy dotýkala. Oba jsme našeho syna milovali, ale Lucas byl výsledkem známosti na jednu noc. Nebyli jsme s Bradym milenci v žádném ohledu. Přátelé? Možná kdysi. Ale už dlouho ne. To objetí bylo přinejlepším trapné. Nikdo nemohl popřít, že byl Brady atraktivní chlap, a za ty roky nezestárl zrovna nejhůř. Ale tohle bylo celé špatně. Paže měl sice pevné, ale ne hřejivé jako Porter. Ježíši, proč jsem teď myslela na Portera? Aha, protože bych dala cokoli za to, aby teď v té místnosti stál se mnou. Se svým tělem ochranitelsky mě obepínajícím. Se svými rty u mého ucha, aby mi šeptal, že to všechno dobře dopadne. Se svou temnotou uklidňující svět všude kolem. Aniž by měl cokoli společného se zmizením mého syna. Jinými slovy fantasmagorie pro poblouzněné. Neměla bych ho potřebovat tak, jak jsem ho potřebovala. To byla má první chyba s Porterem: spoléhala jsem na něj, kdykoli byla realita až příliš těžká. Ale dělala jsem to. A právě teď, pokud můj život někdy spadal do nějaké kategorie, „příliš těžká“ celkem odpovídalo situaci. Můj mozek pořád nechápal hlavu a patu toho, proč Lucase měl. Nejočividnější důvod byl to, že ho unesl. A ten méně očividný? Sakra, k tomu jsem ještě pořád žádnou teorii neměla. Protáhla jsem paže pod Bradyho a objetí jsem mu opětovala. „Já… ehm…“ zamumlala Stephanie. „Raději počkám venku a dám vám minutku.“ Brady mě propustil, naklonil se ke své ženě, odstrčil jí z obličeje blonďaté kudrny a jemně chytil její čelist do rukou. Něco jí něžně zašeptal do ucha a ona zavřela oční 21
víčka. Když domluvil, naklonila nepatrně hlavu a nabídla manželovi své rty. Políbil ji. A pak ještě jednou, než dodal: „Miluju tě.“ Bylo to dojemné a u Bradyho pro mě tak neznámé, že mě to na chvilku uvedlo do rozpaků. Sledoval ji hřejivýma očima, jak směřuje ke dveřím, a pak byla s posledním ohlédnutím přes rameno pryč. Brady se otočil zpátky ke mně a vypustil z úst zadržovaný dech. Sledoval mě. Já sledovala jeho. Ani jeden z nás nevyslovil jedinou hlásku, ale od příjemného ticha s Porterem to bylo na hony daleko. A pak konečně třesoucím se hlasem řekl: „Je po všem. Konečně je po všem.“ Ale mně nepřipadalo, jako by to pro mě skončilo. Děsila jsem se toho, že to teprve začíná. A neměla jsem nikoho, kdo by tomu pocitu rozuměl. Měla jsem na dosah všechno, co jsem kdy chtěla, a stejně mě to děsilo k smrti. A z důvodu, který se dal vysvětlit jen tou zarážející samotou způsobenou náhlou Porterovou nepřítomností v mém životě, jsem se odvážila Bradymu nabídnout zpověď v temnotě. „Mám strach.“ Srazil obočí. „Co? Proč?“ Otázky. Soustředila jsem se na dveře za jeho zády. „Nemám tušení.“ „Ty seš blázen, Charlotte. Za tohle jsme se modlili od prvního dne. A konečně je to tady. Neměj strach.“ Soudy. Zocelila jsem se, ignorovala tu bolest ve svém srdci a upjatě jsem se na něj usmála. „Máš pravdu.“ 22
Přetvářky. Naklonil se o několik centimetrů ke mně a snížil hlas. Ale nebylo to takové, jak před tím mluvil se svou ženou. Jako by teď šeptal nad hrobem. „Musíš si ty sračky vyhnat z hlavy. Nechci, aby to viděl. Musí mít pocit, jako by to takhle bylo správně. Protože to je takhle správně. Lucas se vrací domů.“ Ztěžka jsem polkla. „Jasně. Promiň. Dám se dohromady.“ Omluvy. Mou pozornost přitáhl nějaký zvuk u dveří. Dovnitř vešla moje máma se dvěma kelímky kávy v rukou. „Ahoj Brady,“ řekla a pochybovačně se na nás dívala. Byla tady se mnou od té doby, co jsem dorazila, a odešla ode mě jen dvakrát. Poprvé za Tomem, aby zjistila, co se děje. A podruhé asi před deseti minutami pro kávu – a zřejmě znovu za Tomem, jelikož s ní teď vešel dovnitř. Namířil si to rovnou ke mně. „Už ti to Brady řekl?“ „Ještě jsem to nestih,“ odpověděl a odstoupil ode mě. Poplachem se mi na zátylku postavily vlasy. „Co mi měl říct?“ Tomovi povolil obličej a zašeptal: „Je to on.“ „Já vím,“ přikývla jsem. To jsem mu mohla povědět už u Porterova domu. Neměla jsem o tom ani pochyb. Netušila jsem, jak to vím, ale v tu vteřinu, kdy jsem ho spatřila střízlivýma očima, jsem věděla, že je můj. Ale Tomova další slova mě stejně zasáhla silněji, než bych si kdy mohla představit. „Ne, Charlotte. Opravdu je to on. Pamatuješ na ty otisky, které jsme vzali z jeho hraček, když tehdy zmizel? Shodují se. Je tvůj.“ Důkaz. Nepopiratelný. Absolutní. Konečný. Mrkla jsem, ale tentokrát mi tělo zaplavila panika, která mi rozostřila vidění. 23
„Ach, zlatíčko,“ vydechla máma, posunula se ke mně a přitiskla si mě bokem k sobě. „Takže kdy ho budeme moct vidět?“ zeptal se Brady, který mé blížící se zhroucení ignoroval. „No,“ začal Tom. „Je na konci chodby. Takže hádám, že je to na vás. Předal jsem papíry Bradyho právníkovi, kterej s tím teď běží k soudci Grathamovi domů. S předpokladem, že má všechno, co je třeba, podepíše příkaz k dočasný péči, než bude stanovenej oficiální soud. Než si ho vemete domů, chce s váma mluvit sociální pracovnice, ale vidět ho můžete, kdykoli budete chtít.“ „Dočasná péče?“ vyštěkl Brady. „Je to jen formalita,“ ujistil ho Tom. Tichým hlasem jsem se odvážila zeptat: „A co Porter?“ Tomův obličej se zatvrdil. „Co s ním?“ „Jo,“ vyrazil ze sebe Brady. Dlouhým krokem se posunul stejně jako Tom mým směrem, ale ve tváři měl mnohem tvrdší výraz. „Co s ním?“ Olízla jsem si své suché rty a očima přelétla mezi nimi. „No, já tím myslela… jak to s ním vypadá? Jak je do toho všeho zapletený on?“ „Unesl našeho syna!“ Tom zvedl ruku, aby Bradyho umlčel. V obličeji měl stále tvrdý výraz, ale hlas měl klidný. „Naši lidi na něm ještě dělaj a snaží se zjistit, jakou v tom všem hrál roli.“ Významně se na vteřinu zadíval na Bradyho a pak znovu pohlédl ke mně. „Nevypadá to, že by byl u toho únosu přítomnej. Když potkal Catherine Reesovou, Lucasovi byly už čtyři. Máme za to, že její dítě zemřelo, ale ještě nemáme příčinu smrti. Vypadá to na přirozenou smrt. Možná syndrom náhlého úmrtí, nebo nějaká nemoc. Kdo ví. Zřejmě z toho byla tak mimo, že když uviděla Lucase v tom parku, vzala si ho, aby nahradil jejího syna. Jednoduše ho nastrčila přímo do Travisova života.“ 24
Zvedla jsem svou třesoucí se ruku, abych si zakryla ústa, a vydechla, „Takže Porter o tom nevěděl?“ „No to si ze mě snad děláš srandu,“ zaúpěl Brady. Tom se zamračeně otočil k Bradymu, který se vedle mě celý třásl. Nicméně se svou starou kamarádkou nadějí, která mi teď putovala krevním oběhem, mi to bylo úplně fuk. „Odpověz mi,“ požadovala jsem. „To nevíme,“ připustil Tom. „Odmítám uvěřit tomu, že na to nepřišel před tím, než tě začal uhánět. To, že chodil s biologickou matkou dítěte, který unesla jeho žena, tady nikomu nesedí. Je to trochu moc náhoda na to, aby to nebylo podezřelý. Ale my na to přijdeme. To mi věř, zlato. Už se o Portera Reese vůbec nemusíš zajímat.“ Ach, ale podle toho, jak se mi srdce rozpadalo na milion maličkých kousíčků, jsem se teda o Portera zajímat rozhodně musela. Brady zatnul ruku na boku v pěst, druhou si zmáčkl kořen nosu a vyštěkl: „Nemůžu uvěřit, že jsi s tím parchantem chodila.“ Udělal se mi knedlík v krku a zády mi projel mrazivý pocit, ale dokázala jsem sesbírat tolik odvahy, abych ze sebe dostala, „Mně je ale poměrně jedno, čemu můžeš a nemůžeš uvěřit, Brady.“ Roztřásly se mi ruce a Tom mě chytil za rameno a přitáhl si mě k sobě, zatímco svá slova směřoval k Bradymu. „Přemýšlej o tom takhle. Všechno to dobře dopadlo. Našli jsme ho, ne? Starejme se teď o Lucase.“ Přikývla jsem, zhluboka se nadechla a doufala, že to nějak zklidní zmatek a paniku uvnitř mě. Nezklidnilo. Ale dokázala jsem předstírat lépe než kdokoli jiný na planetě. A jak se hodiny sunuly kupředu, musela jsem dělat přesně to. 25
(2)
Porter
Seděl jsem na špatné straně obousměrného zrcadla na policejní stanici, lokty opřené o malý stůl a obličej zabořený v dlaních. Mé srdce prázdné. Má mysl chaotická. Můj žaludek spletený do klubíčka. Celý můj život do prdele k nepoznání. Bláhově jsem si myslel, že když Catherine toho dne sjela z mostu, byla to její největší zrada. No to jsem se teda spletl. „Odpovězte na otázku, Portere.“ „Ne!“ vyštěkl jsem a zvedl hlavu, abych se podíval do očí už třetímu policajtovi, co sem přišel, aby se mě zeptal na tu stejnou zkurvenou otázku, kterou jsem v posledních dvou hodinách dostal. „Nevím, o čem to mluvíte.“ „Takže Catherine…“ „Ne“ vyjel jsem, prudce odstrčil stůl a vstal ze židle. Měl jsem nervy nadranc. Otisky prstů seděly. DNA ještě pořád testovali, ale já už se vzdal veškerých nadějí na to, že by výsledek byl rozdílný. 26
Travis byl Charlottin syn. A nikdo na celém zasraném atlantském policejním oddělení nevěřil tomu, že jsem s tím neměl nic společného. „Catherine mi vůbec nic neřekla. Rozumíte? Ani jsem ji neznal, když Lucas zmizel. Travisovi byly čtyři, když jsme spolu začali chodit, čtyři a půl, když jsme se vzali, pět, když jsem ho adoptoval, a osm, když se zabila. A ani jednou za ty roky se mi nezmínila o tom, že by ukradla dítě z nějakýho podělanýho hřiště.“ Civěl na mě, aniž by na svém obličeji dal cokoli znát, a pomalým pohybem otevřel svou složku. „Dobře. Když už jste se o tom zmínil, popovídejme si o tom dni, kdy vaše žena umřela.“ Škubla mi čelist, jako by mě do ní právě udeřil. „Cože?“ Kopnul do mé židle, postrčil ji směrem ke mně a pokynul hlavou, abych se posadil. „Tady se píše, že jste ten den byl u nehody přítomen. Byl jste první a poslední člověk ve vodě. Obě děti se vám podařilo dostat ven, ale vaše žena byla z nějakého důvodu pořád v autě, když vytáhli její tělo, že?“ Zapřel se dozadu, složil si ruce na prsa a s očekáváním mě pozoroval. Jako by mi žilami projel led. „Jo. Tak se to, kurva, stalo,“ odsekl jsem. Zlověstně jsem se naklonil dopředu a prstem dloubnul do složky, ze které to četl. „Píše se tam taky, že jsem se v tom autě sám málem utopil, když jsem se ji snažil zachránit? Jak proti mně bojovala až do svý smrti? A co tak to, že to vůbec nehoda nebyla? Záměrně z toho mostu sjela. Takže si teď jednu věc ujasněme. Moje žena jen tak neumřela – zabila se.“ Výraz stále zachovával klidný. „Toho dne jste se trochu pohádali? Kapánek se to zvrtlo? Na těle měla nějaké oděrky a modřiny, jak později zjistili na patologii.“ Bez kapky humoru jsem se mu vysmál. „Děláte si ze mě prdel?“ 27
„Ale vůbec ne, pane Reesi,“ namítl zdlouhavým, těžkým jižanským přízvukem. „Sjela ze zkurvenýho mostu!“ vybuchl jsem a hlas se mi odrážel od okolních zdí. „S mýma dětma v autě. Všichni jsme ten den měli nějaký oděrky a modřiny. Nejenom Catherine. Travis byl…“ „Lucas,“ opravil mě. Zíral jsem na něj vytřeštěnýma, divokýma očima a vyzýval ho, aby mě opravil znovu. Zvedl ruce předstíranou kapitulací a na rtech mu hrál nafoukaný úsměv. „Jenom jsem se chtěl ujistit, že jsme všichni na stejný straně.“ Znovu pokynul bradou k židli. „Posaďte se, Portere.“ Nepřestával jsem na něj civět a cukalo mi v čelisti. „Toho dne jsem udělal všechno, co jsem mohl. A nebudu tady teď stát a poslouchat, jak naznačujete něco jinýho. Má žena unesla dítě, miminko, sakra, a vy si tady sedíte a předstíráte, že nebyla natolik blázen, aby se zabila. Vytáhněte si hlavu z prdele, odložte ty pochodně a podívejte se na důkazy. Já jsem nebyl ničeho z toho součástí. Mým jediným zločinem bylo, že jsem si zamiloval malýho kluka, kterej patřil někomu jinýmu.“ „Posaďte se, Portere.“ Skrze zaťaté zuby jsem se nadechl a zoufale se v sobě snažil najít klid, který už podle mých obav dávno neexistoval, a s nechutí a neutuchajícím vztekem v srdci jsem se posadil dolů na židli. Opřel se o lokty, spojil před sebou prsty do věžičky a dotkl se jimi svého rtu. „Ten chlapec jde domů se svou matkou.“ Začal mě dusit můj vlastní dech, když mi do břicha narazilo něco, co připomínalo nákladní vlak. Propletl jsem si prsty, podepřel si rukama hlavu a zmateně se snažil naplnit plíce kyslíkem. 28