0040104

001-003 Nejtemnejsi usvit.qxp_Sestava 1 31.01.19 9:56 Strรกnka 3

ALY MARTINEZOVร

THE DARKEST SUNRISE Copyright © 2017. The Darkest Sunrise by Aly Martinez Published by arrangement with Brower Literary & Management All rights reserved Translation © Anna Poskerová, 2019

ISBN 978-80-249-3786-1

Prolog

Charlotte

Klacky a kamení způsobí zranění, slova mi však neublíží.

Kdokoli tuhle říkanku vymyslel, je nestoudný lhář. Slova jsou často tou nejostřejší zbraní ze všech a dokážou vyvolat ty nejsilnější emoce, jaké člověk může prožít. „Jste těhotná“ nebyla přesně ta slova, která jsem v prvním ročníku medicíny chtěla slyšet.

Ano, sice jsem věděla, jak celý ten rozmnožovací systém funguje, ale opilecká jednorázovka s mužem, kterého jsem potkala přesně o hodinu dřív, zrovna neměla skončit prasklým kondomem a mým těhotenstvím. „Je to kluk,“ řekla mi doktorka, když mi ten zakrvácený, nádherný uzlíček položila o devět měsíců později na prsa.

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli lze jeho chrčící nářek považovat za slovo, ale ten zvuk mi změnil celý život. Jeden pohled do šedých nezaostřených očí, a náhle jsem nebyla jen nějaká nerozhodná ženská, která měla dítě. Byla jsem matka, a to na prvotní úrovni.

Srdcem. Duší. Na věky věků. „Lucasi,“ zašeptala jsem, když jsem v náručí držela tři kila a dvě stě gramů malého chlapce, kterého jsem měla nadosmrti ochraňovat. Až do morku kostí jsem věděla, že neexistuje zhola nic, co bych pro něj neudělala. Ale jak 5

jsem se v následujících letech opakovaně přesvědčila, ne všechno bylo v mých rukou. „Váš syn bude muset jednoho dne podstoupit transplantaci srdce,“ řekl mi doktor, když jsme po dlouhé noci strávené na pohotovosti napjatě seděli v kanceláři kardiologa.

V té chvíli jsem rovnou mohla dát Lucasovi to své, protože mi připadalo, že mi ta slova vyrvala srdce přímo z hrudi.

Ale on byl můj. Vypiplala jsem ho uvnitř svého těla takřka z ničeho, jen ze shluku buněk dělících se do neuvěřitelného, maličkého človíčka, který by si jednoho dne prorazil svou vlastní cestu tímhle šíleným světem.

Deset prstů na rukou. Deset prstů na nohou. Mé havraní vlasy. Ďolíčky na bradě po jeho otci. To děťátko se přetvořilo z něčeho, co jsem nikdy nechtěla, do té jediné věci, kterou jsem potřebovala. Odmítla jsem možnost, že by mohl být nemocný.

Když doktor odešel, Brady na mě přes celou místnost zíral s naším synem pevně přitisknutým v náručí a začal mě napadat dalšími slovy. „Vyléčí ho, že jo?“ Ale až má odpověď mě ťala do živého. „Ne.“ O Lucasově diagnóze jsem věděla až příliš mnoho na to, abych věřila, že ho někdo vyléčí. Jednoho dne, pravděpodobně někdy před jeho osmnáctými narozeninami, mu jeho křehké srdce vypoví službu a já budu z donucení bezmocně sledovat, jak jediný důvod mé existence bojuje o život. Zařadí ho na kilometr dlouhý seznam žadatelů a my začneme ten bolestivý – a morálně vyčerpávající – boj s čekáním na to, až někdo zemře jen proto, aby naše dítě mohlo žít.

Znalost v té chvíli nebyla výhodou. Dala bych cokoli za to, abych netušila, co pro nás doktorova slova znamenala.

Stovky lidí na tom seznamu zemřou ještě předtím, než 6

dostanou svého dárce. A to ani nemluvím o těch, jejichž život skončí přímo na operačním stole, nebo o těch, jejichž těla orgán odmítnou, a tak několik hodin po transplantaci umřou.

Na medicíně jsme se vzájemně ujišťovali statistikami lidí, kteří byli zachráněni. Ale tohle byl můj syn. Měl jen jeden život. Nemohla jsem riskovat, že ho ztratí. Že bych ho ztratila já.

I když jsem byla úplně zdevastovaná, snažila jsem se zůstat pozitivní. Falešně jsem se usmívala, předstírala jsem, že přijímám povzbuzující slova od našich přátel a rodiny, a dokonce se mi podařilo říct několik vlastních utěšujících slov Bradymu. On se neobtěžoval mi to nějak podobně oplatit. Takový vztah jsme spolu neměli. Ukázalo se, že když jsme byli oblečení, tak jsme měli jen málo společného. Nicméně když se narodil Lucas, stali jsme se něčím, co připomínalo přátele. A s vidinou budoucnosti, kterou jsme měli strávit četnými cestami do nemocnice, se to pouto utvrdilo.

Teda až do té doby, kdy nás o šest měsíců později jedno slovo všechny zničilo.

Klacky a kamení způsobí zranění, slova mi však neublíží.

Lži.

Slabiky a písmena nemusí jít sice nahmatat, ale i tak vám mohou zruinovat celý život rychleji než kulka z pistole.

Jediné slovo.

Jen to stačilo, aby mi z oblohy zmizelo mé jediné slunce. „Šššš,“ zavrněla jsem a natáhla se přes držadlo kočárku, abych synovi strčila dudlík visící na modrobílé puntíkované stužce s jeho jménem zpátky do pusy.

Celou noc byl náladový. Jako by věk šesti měsíců byl ta nejnáročnější práce na světě. Nedovedu si ani představit to každodenní utrpení plynoucí z neustále přístupného mléčného bufetu a týmu lidí, který reaguje na každý váš 7

vrtoch, včetně těch, co nejsou nic jiného než ublinknutí nebo učůrnutí na výše zmíněné jedince.

Bylo první podzimní ráno, ale parné atlantské léto stále ještě viselo ve vzduchu. Mezi mým nemocničním a Lucasovým neexistujícím spánkovým režimem jsem sotva stála na nohou.

Můj chlapeček zbožňoval venkovní procházky a mně se zase moc líbilo, jak jej to nehledě na jeho všemožné snahy zůstat vzhůru uspávalo. A tak jsem ho s nadějí, že bychom si ráno mohli ještě trošku pospat, uložila do nepřístojně drahého kočárku, který mi před porodem koupila Bradyho matka, a vzala jsem ho na procházku místním parkem.

Obrovské dětské hřiště necelého dva a půl kilometru od našeho domu bylo jedním z mých nejoblíbenějších míst na světě a přesně ten důvod, proč jsem do školy jezdila každý den o patnáct minut déle. Bavilo mě sledovat všechny ty děti a představovat si, jaké to bude, až bude Lucas v jejich věku. Hlavou mi probleskl obrázek toho, jak se hrne přes prolézačky, aby unikl davu uculujících se holčiček, a musela jsem se nad tím pousmát. Bude tak kamarádský, jako jsem já? Nebo tichý a rezervovaný jako Brady? Nebo nemocný, uvíznutý v nemocnici a čekající na srdce, které nemusí nikdy přijít? Až zoufalý výkřik nějaké ženy mě přinutil vyhnat tyhle myšlenky z hlavy. „Pomoc!“ Jediné slovo. Šlápla jsem na brzdu kočárku a podívala se směrem k ní.

Když ze země zvedala bezvládné tělíčko batolete, stáhlo se mi hrdlo.

Tělem mi projel záchvěv adrenalinu a instinktivně jsem se těch několik metrů k ní rozběhla. „On nedýchá!“ křičela a zoufale mi své dítě bez známek života cpala do náruče. „Zavolejte záchranku,“ nařídila jsem. Když jsem to malé 8

tělíčko pokládala na piknikový stůl a roky studia zaplavily mou mysl nesmyslným chaosem, puls se mi zrychlil. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Zaklonila jsem mu hlavu, abych zkontrolovala dýchací cesty, které měl prostupné, ale nevycházel z nich žádný vzduch. „Já… já nevím,“ zajíkala se. „Jenom spadnul… Ach bože! On nedýchá!“ „Uklidněte se,“ vyštěkla jsem. Nebyla jsem si ale jistá, na kterou z nás mluvím. Bylo to poprvé, co jsem jako medička zachraňovala život. A i když jsem na tom díky znalostem ze školy určitě byla mnohem lépe než kdokoli jiný v tomhle zatraceném parku, tak bych být jí chtěla u svého dítěte někoho kvalifikovanějšího.

Ale zatímco se skupinka maminek shromažďovala kolem nás, aniž by jediná z nich nabídla pomoc, byla jsem všechno, co měla. A tak jsem se srdcem až v krku začala jednat a modlit se, aby to stačilo.

Během několika minut z chlapcových modrých rtů unikl slabý nářek.

Na úlevný výkřik jeho matky jsem v životě nezapomněla. Byl tak hluboký, jako by se vytvořil až uvnitř její duše a jejími ústy jen unikl ven. „Ach bože!“ zakřičela a s třesoucíma se rukama se nahnula přes jeho neklidné tělíčko a přitiskla si jeho hlavu ke svému krku.

Když jeho nářek zesílil, poodstoupila jsem, abych jim dala víc prostoru. Nemohla jsem od toho zázračného dítěte, které ještě před několika minutami nebylo ničím jiným než bezduchým tělem, odtrhnout zrak. Teď se pevně tisknul ke krku své matky.

S chvějící se bradou a slzami deroucími se ven z očí jsem se usmála. Tak trochu jsem se vším bojovala. Zvládnout medicínu a pochyby o sobě samé jakožto svobodné matce bylo už tak dost těžké, ale když do toho ještě přidáte 9

dvanáctihodinové směny následované šestihodinovým studiem, začnete se rychle ztrácet před očima. Došlo to tak daleko, že jsem začala uvažovat, že dokud nebude Lucas trochu starší, tak si vezmu pár let volna.

Když přijela záchranka, měla jsem radost, že všechna ta těžká dřina a obětování přinesly malému chlapci druhou šanci na život. V té chvíli se mi zpětně vyjevily všechny důvody, proč jsem se vůbec chtěla stát lékařkou.

Pablo Picasso jednou řekl: „Smyslem života je najít to, na co máte talent. Cílem života je rozdat ho ostatním.“ Už když mi bylo sedm a moje sousedka si odřela koleno a já jí ho ovázala dřív, než jsem šla pro její mámu, jsem věděla, že mám buňky na medicínu.

Bylo načase, abych svůj talent využila v situacích, kdy to bude potřeba. „Děkuju vám,“ zavolala na mě roztřesená matka, zatímco jsem od ní couvala a naplňovalo mě mé nové odhodlání.

Lehce jsem přikývla a položila si ruku na své bušící srdce. Měla jsem pocit, že bych měla děkovat já jí.

Když se mi začala ztrácet za zdí ošetřovatelů a čumilů, otočila jsem se na podpatku a zamířila k Lucasově kočárku.

Ale o vteřinu později jsem se s hrůzou zastavila.

Nebyl tam.

Prohledávala jsem očima okolí a myslela jsem si, že jsem se v tom chaosu zadívala špatným směrem. Ale po několika vteřinách mi to došlo. Něco bylo špatně.

Hrozně, strašlivě špatně. „Lucasi,“ zavolala jsem, jako by mi můj šestiměsíční syn mohl odpovědět.

Neodpověděl.

Vlastně mi neodpověděl vůbec nikdo.

Vlasy na zátylku se mi zježily a prudce se mi zrychlil puls. Točila jsem se dokola a svět kolem mě se pohyboval pomalu. Mozek se mi zaplnil možnostmi, kde by mohl být.

10

Ale i v tom hrozném okamžiku jsem s naprostou jistotou věděla, že jsem ho nechala přímo tam, bezpečně připoutaného v kočárku jen několik metrů od sebe. „Lucasi!“ zaječela jsem, zatímco má úzkost stoupala do závratných výšin.

Zběsilými pohyby jsem běžela k pomalu mizejícímu davu.

Chytila jsem paži nějaké ženy dřív, než kolem mě prošla. „Neviděla jste mého syna?“ Oči měla vyplašené, ale zavrtěla hlavou.

Prodrala jsem se k další ženě. „Neviděla jste mého syna?“ Také zakroutila hlavou, že ne. Pokračovala jsem, odchytávala jsem náhodné lidi kolem sebe a v duchu žadonila, aby konečně někdo přikývnul. „Zelený kočárek. Modrý potisk?“ Opět nesouhlasné potřesení hlavou.

Vidění se mi rozmazalo a pálilo mě v hrdle, ale nepřestávala jsem tam pobíhat kolem dokola.

Byl tady. Někde. Musel tady být.

Srdce mi divoce bušilo do žeber a další nával adrenali­ nu – a to, čeho jsem se tak děsila, že je skutečnost – pus­ tošil mé tělo. „Lucasi!“ ječela jsem.

Myšlenky se mi rozutekly a já jsem úplně ztratila veškerý rozum. Zběsile jsem běžela k prvnímu kočárku, který jsem uviděla. Byl růžový a měl na sobě bílé puntíky, ale on přece mohl být uvnitř.

Její dítě. Ne moje. „Lucasi!“ Žluč mi v krku vypálila ohnivou cestičku. S každou další ubíhající vteřinou se mé zoufalství zhoršovalo. Vjela jsem si rukou do vlasů, zatímco do mě paralyzující bezradnost zarývala své drápy a s výhružkou mě stahovala na kolena.

Donutila jsem se zůstat na nohou.

11

Pro něj bych udělala cokoli. „Lucasi!“ Vykřikla jsem přidušeně naposledy a pak mě převálcovala vlna třesu.

Jediné slovo.

Pro ni fungovalo. Pro tu druhou ženu. Když byla zoufalá a hrozilo, že svého syna ztratí, přivedla jsem jí ho zpátky.

Někdo to samé udělá i pro mě.

Musí. „Pomoc!“ zakřičela jsem zplna hrdla.

Jediné slovo.

A pak se mi svět zatměl před očima.

12

(1)

Porter

„Tati?“ Ano, blesklo mi hlavou, ale spal jsem tak hluboce, že jsem ta slova už nedokázal vyslovit. Už týdny jsem se pořádně nevyspal. Pendlovat mezi prací a dětmi mě víc než vyčerpávalo. „Tati?“ Tady jsem, zlatíčko. „Tati!“ zakřičela.

Posadil jsem se zprudka na posteli a v polospánku jsem prohledával pokoj.

Stála ve dveřích, své dlouhé, oříškově hnědé vlasy měla zapletené do copů a svou směšnou košilkou s Hello Kitty, kterou odmítala poslední týden sundat, zametala dřevěnou podlahu. „Co se děje, Hannah?“ zeptal jsem se a dlaní jsem si vy­ tíral z očí ospalky. „Travis nemůže dýchat.“ Tři slova, kvůli nimž se zrodily mé noční můry, která děsila mé sny a žila v tvrdé realitě každého mého dne.

Odhodil jsem peřinu a vyskočil z postele. Má bosá chodidla duněla o podlahu, jak jsem chodbou běžel k jeho pokoji.

Hannah s ním začala spávat v místnosti jen o pár týdnů 13

dřív. Její velký bráška se choval, jako by to byla nějaká krutá a vynalézavá forma mučení, ale potajmu se mu, myslím, její společnost zamlouvala.

A i když jí bylo jen tři a půl, cítil jsem se rozhodně o dost líp, že tam s ním o nocích, jako je tahle, někdo je.

Pootevřel jsem opatrně dveře dokořán tak, abych neroztrhl plakát s minecraftem, který jsme tam dnes pověsili, a spěchal jsem k jeho posteli. Tu jsem ale našel prázdnou. „Trave?“ zavolal jsem.

Odpověděla mi Hannah. „Je v koupelně.“ Odkopl jsem z cesty krabici s legem a otevřel spodní šuplík nočního stolku, abych z něj vytáhnul inhalátor.

Z horní postele se na mě ale náhle sesunula lavina prázdných lahví od ionťáků.

Spěchal jsem pokojem a najednou mě zasáhla vlna hrdosti. Tohle byl můj syn. Byl vážně nemocný, poslední týden proležel v posteli, a přesto se mu nějak podařilo nastražit tu pastičky. „Ahoj,“ zašeptal jsem, když jsem zahnul za roh do koupelny v chodbě. Žaludek se mi při pohledu na něj stáhl. Útlým tělíčkem spočíval na okraji vany, ramena mu padala dolů a lokty se opíral o svoje stehna. Byl zmáčený potem a v obličeji neměl žádnou barvu. Hluboký, pracný dech se mu nedostával do plic a zaobloval jeho záda s každým pokusem o nádech. „Prosím… já nechci,“ dusil se.

Věděl jsem, o co mě prosí, ale v tu chvíli jsem mu nemohl nic slíbit. „Šššš, jsem tady.“ Pohladil jsem ho po jeho nakrátko ostříhaných, hnědých vlasech, a jak jsem se v rychlosti chystal sestavit jeho přístroj, ze všech sil jsem se snažil předstírat klid.

Už několik týdnů byl na antibiotikách, ale infekce v jeho plicích tentokrát neustupovala. Před několika měsíci ještě 14

Travisův inhalátor nebyl ničím víc než drahým těžítkem, na které se jen prášilo. Ale v rámci několika posledních týdnů se to tak zhoršilo, že jsme museli dokonce koupit náhradní, který jsme nechávali v jeho pokoji.

Myslel jsem si, že je to špatné, když se přes den neobešel bez jedné inhalace, ale teď jsme byli na třech.

Mému synkovi je jedenáct. Měl by někde venku hrát fotbal a chovat se jako malý hajzlík, zlobit holky, které se mu líbily – a ne se probouzet ve tři ráno a bojovat o holý život. A s každým dnem, kdy to s ním šlo nevyhnutelně od desíti k pěti, jsem se stále víc a víc děsil toho, že ho jedno­ ho dne ztratím.

Nadechoval se tak ztěžka, že se ten sykot rozléhal po ce­lém domě, a plíce mu bolestivě skřípaly.

Pokoj zaplnilo známé zabzučení, když se inhalátor s hučením probudil k životu. „Uklidni se a zkus dýchat,“ zašeptal jsem a srdce se mi zachvělo, když jsem mu mezi rty vložil nátrubek a on zvedl svou bledou, třesoucí se ruku, aby inhalátor udržel na místě.

Kriste. Tentokrát to bylo vážně špatné.

Sesunul jsem se se srdcem až v krku na chladnou dlaždicovou podlahu k jeho nohám a omotal jsem svou ruku okolo jeho stehna. Můj synek byl rozený bojovník, takže jsem si nebyl jistý, jestli mu má přítomnost vůbec nějak pomáhá, ale pro mě byl ten dotek vyloženě zázračný.

Počítal jsem své nádechy společně s ním a za několik minut se mi už točila hlava. Nechápal jsem, jak ještě může vůbec stát na nohách.

Prosím, Bože. S Pánem Bohem jsem za ty tři roky vyjednával o Travisově zdraví už tolikrát, že jsem mohl být knězem.

Hrudník se mi sevřel jako ve svěráku. Inhalace nepomáhala. Alespoň ne dostatečně rychle.

15

V žaludku jsem ucítil strach. Bude mě nenávidět. Ale to já jsem tady rodič; těžká rozhodnutí byla moje práce – i kdyby mě měla zničit. Jeho bolest a trápení kolovaly i mými žilami. Nebyl to jen jeho boj. Týkal se nás všech.

Kdyby se mu snad někdy něco stalo, musel bych tu díru ve své duši s sebou nosit po zbytek života.

Slíbil jsem mu, že se o něj postarám. Neslíbil jsem mu však, že během toho budu vždycky jeho kamarád. „Hannah, donesla bys mi prosím můj mobil?“ „Ne!“ dusil se Travis.

Zavřel jsem oči a opřel si hlavu o jeho rameno. „Je mi to líto, kamaráde.“ „Já… tam… nejdu,“ zapískal.

Ztěžka jsem polkl, abych potlačil zdrcující emoce. Musel jsem být dostatečně silný za nás za všechny – nehledě na to, že se mi srdce tříštilo na kusy.

Nemůžu si tím projít znovu.

Ale zároveň nemůžu udělat ani opak. „Musíš jít, Trave.“ Prudce se zvedl na své slabé nohy, ale zatočila se mu hlava a klopýtnul dopředu.

Nadzvedl jsem se a chytil ho kolem pasu, než se hlavou stihnul praštit o poličku. Inhalátor zarachotil o podlahu, a zatímco se mnou Travis bojoval, přístroj hučel dál.

Pohyby měl malátné a ruce pomalé, ale každý jeho úder směřovaný ke mně byl jako úder špičkového boxera. Bůh věděl, že by mi vůbec nevadilo, i kdyby mě složil k zemi, jen kdyby se mu tím nějak ulevilo. „Promiň,“ zamumlal jsem a přitiskl ho k sobě. „Já tě nenávidím,“ zakřičel a odmítal se vzdát.

Nebyla to pravda. Travis mě miloval. Tím jsem si byl jistý stejně tak, jako jsem věděl, že je obloha modrá. Ale pokud si na někom potřeboval vylít vztek, budu tou osobou zas a znovu.

16

Jemně jsem jej stisknul. „Promiň.“ Neobjal mě, ale to jsem nepotřeboval. Potřeboval jsem jen, aby dál dýchal.

Jakmile se Hannah vrátila s mým telefonem, navedl jsem Travise, aby se posadil na záchod.

Jak se dalo očekávat, plakal. Nemohl jsem mu to vyčítat.

Taky se mi do prdele chtělo brečet.

Nebylo to fér. Nic z toho.

Přiložil jsem si telefon k uchu a zmáčknul volat. Ozývalo se zvonění, já se sehnul, sebral z podlahy tu plastovou trubičku a podal ji zpátky svému synovi. „Ještě se nadechni a pojedeme do nemocnice.“ Podíval se na mě tím skoro teenagerovským stylem, který už v sobě děti mívají snad zakořeněný, ale byl příliš slabý na to, aby si z mé ruky inhalátor vzal.

Z telefonu se ozvalo ospalé: „Haló?“ „Mami. Mohla bys přijet do nemocnice a vzít si Hannah?“ Zaskřípala pod ní postel, ze které zřejmě právě vstávala. „Jak špatné to je?“ Pohlédl jsem na Travise a sledoval, jak bojuje o každé nadechnutí. Odmítl se na mě podívat, ale já věděl, že poslouchal všechno, co říkám. „Hannah, zůstaň se svým bratrem,“ nařídil jsem a vyšel z koupelny.

Na její otázku jsem neodpověděl, dokud jsem nebyl ve svém pokoji. Zamířil jsem rovnou ke skříni a oblékl se do trička a džínů a na nohy si obul tenisky. „Dost špatné.“ „Ach bože,“ zašeptala. „Jasně. Dobře. Jsem na cestě.

Spěchej, ale jeď opatrně.“ Pak jsem se přesunul ke komodě a vzal si z ní peněženku a klíče. Zavřel jsem oči a zmáčkl si kořen nosu. „Jo. Ty taky.“ 17

S hlubokým nádechem, který, jak jsem doufal, zmírní tu tupou bolest, jež mě už asi nikdy neopustí, jsem otevřel oči.

Sledovala mě Catherine.

Nebyl jsem si jistý, proč jsem tu fotku na své komodě nechal. Namlouval jsem si, že je to kvůli dětem. Aby měly pocit, že je stále součástí našich životů navzdory tomu, že už jsme zbyli jen my tři.

Zvedl jsem ji. Usmívala se do foťáku, hnědé oči se jí třpytily dojetím a v náručí jí spočíval jen několik hodin starý Travis, zabalený do přikrývky. Prstem jsem přejel po jeho tmavých, neposlušných vlasech, jako bych je mohl uhladit, ale pohled mi padl na jeho matku. Zemřela teprve před třemi lety, ale od té doby se toho tolik změnilo.

Ona by věděla, co s Travisem dělat. Jak jej uzdravit. Možná ne fyzicky, ale emocionálně ano. Pamatoval jsem si, když měl záchvat poprvé. Běhal jsem po celém domě sem a tam, zběsile jsem vytáčel tísňovou linku, zatímco ona ve­ d­le něj klidně seděla, hladila ho po zádech a do vlasů mu šeptala slova útěchy. Trpěla jako zvíře, ale kvůli němu se dokázala ovládnout. Byla to schopnost, kterou jsem si osvojoval už tři roky. Ona vždycky uměla odhadnout jeho náladu a rozumně jej přesvědčit, aby bral své léky. Kdykoli něco potřeboval, instinktivně to okamžitě vytušila. Často jsem si říkal, že sledovat je dva pospolu je jedna z nejkrásnějších věcí, jakou jsem kdy viděl.

Nikdy nezavrávorala ani nezaváhala. Byla pevná jako skála.

Nebyl jsem jako Catherine.

Byl jsem slabý.

A vyčerpaný.

A ksakru vyděšený.

Ale i kdyby mě to mělo zničit, vždycky tady pro něj budu. To byla jediná věc, která se nikdy nezmění.

18

Takže ne. Vůbec jsem nebyl jako Catherine.

Když se inhalátor vypnul, postavil jsem fotku zpátky na komodu, zadíval se své ženě přímo do očí a zašeptal jsem: „Do prdele, já tě tak nenávidím.“

19

Aly Martinezová NEJTEMNĚJŠÍ ÚSVIT Z anglického originálu The Darkest Sunrise, vydaného nakladatelstvím CreateSpace Independent Publishing Platform v New Yorku v roce 2017, přeložila Anna Poskerová Obálku podle originálního návrhu zhotovila Jana Šťastná Redigovala Eva Dragulová Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 240 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 367. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.