0040094

001-003 Krik mlceni.qxp_Sestava 1 03.09.18 14:17 Stránka 3

ILDAR DADIN BIRGIT VIRNICHOVÁ

KŘIK MLČENÍ Můj boj proti Vladimíru Putinovi

Ve spolupráci s Oksanou Orlovovou

Ildar Dadin, Birgit Virnich DE R S C H R E I DE S S C H W E IGE N S Mein Leben für die Freiheit in Russland Copyright © 2018 by Europa Verlag GmbH & Co. KG, Berlin, München Alle Rechte vorbehalten Translation © 2018 by Vladimír Čadský Jacket design © 2018 by Hauptmann &Kompanie Werbeagentur, Zürich Jacket photos © 2018 by Getty Images/Kommersant, Photo/Kontributor ISBN 978-80-249-3672-7

Kirk_mlceni.indd 4

3.9.2018 15:29:37

Za nesčetné vězně, kteří jsou i dnes ještě v ruských trestaneckých táborech mučeni.

Kirk_mlceni.indd 5

3.9.2018 15:29:37

OBSAH

Musím si vzpomenout / 8 První díl Moje martyrium v trestaneckém táboře IK-7 V předpokoji pekla / 13 Čirá svévole / 25 Bezmezné ponižování / 30 V labyrintu muk / 35 Chlad noci / 47 Mezi bandity / 53 Strašidelné ticho / 65 Jako na hřbitově / 75 Na Majdanu / 85 Na hranici šílenství / 101 S odvahou zoufalců / 119 Když se čas zastaví / 129

Kirk_mlceni.indd 6

3.9.2018 15:29:37

Druhý díl Boj za svobodu a lidství Anatomie mučení / 139 Umírající labuť / 151 Čekání na Ildara Dadina / 159 Tíha svobody / 169 Příjezd hrdiny / 175 Putinova generace / 185 Poděkování / 199

Kirk_mlceni.indd 7

3.9.2018 15:29:37

MUSÍM SI VZPOMENOUT

Chci, aby každý člověk v naší zemi věděl, čím musím zde, v trestném táboře IK-7, procházet. Vlastně bych si to měl všechno zapisovat, abych na nic nezapomněl, ale nemám ani tužku. Při ledovém chladu v cele je těžké uložit do paměti všechny události a podrobnosti. V noci bdím a třesu se zimou. Stočen jako embryo ležím na pryčně a nedokážu se koncentrovat. Nedokážu myslet téměř na nic jiného než na jídlo. Dokonce ani ponižování a bití, jimiž se mě dozorci pokoušejí zlomit, nejsou tak hrozné jako chlad a strašný hlad v této cele.

Co se odehrává tady, za zdmi této trestanecké kolonie, to si nikdo venku nedovede představit. Musím to všechno vyprávět; tato myšlenka mi dává sílu vydržet a zůstat naživu.

Stále znovu si v myšlenkách opakuji, čím jsem prošel a co jsem ve své cele, jež je zároveň mučírnou, viděl.

Nikdy bych si býval nedovedl představit, že budu v trestaneckém táboře vystaven po celé týdny v izolaci mučení. Přitom jsem chtěl jen veřejně vyslovit svůj názor, když jsem si s plakátem stoupl před Kreml.

8

Kirk_mlceni.indd 8

3.9.2018 15:29:37

Sám sobě patřím jen v noci. V noci nepřijde žádný dozorce, aby mě šikanoval. Je to doba, kdy mohu najít sám sebe. Ale věčně neustálé násilí a potlačování nevydržím.

Jak dlouho už jsem jen teď v izolační vazbě! Kdy konečně přijede můj advokát? Musím mu to všechno vyprávět a postarat se, aby se můj příběh dostal na veřejnost, aby se něco stalo a tihle sadisté odsud nevyvázli beztrestně. Vím, že by mě za předávání informací o poměrech v trestaneckém táboře IK-7 mohli zabít. Buď mě zabijí – nebo to všechno dobře dopadne.

Ještě jednou si projdu všechny ty události. Musím si vzpomenout – od začátku.

9

Kirk_mlceni.indd 9

3.9.2018 15:29:37

PRVNÍ DÍL

MOJE MARTYRIUM V TRESTANECKÉM TÁBOŘE IK-7

Kirk_mlceni.indd 11

3.9.2018 15:29:37

V PŘEDPOKOJI PEKLA

Vlak se s trhnutím dává do pohybu. Kam jedeme, nevím; jasné je jedině to, že na sever. Sedím namačkán spolu s jinými vězni ve starém Stolypinově vagóně, používaném pro trestance již za sovětské éry, který nás má odvézt do trestaneckého tábora. Někteří z vězňů se pokoušejí navázat hovor se strážnými na chodbě a ptají se jakoby mimochodem: „Načalnik – hej, veliteli, kam jedeme?“ Ale strážní neodpovídají. Nechávají nás v nejistotě.

Někdy vozí vězně v takových trestaneckých transportech křížem krážem po celé dny a týdny, aby je vystavovali tlaku. Cesta je pak jednoduše „prodloužena“ a vězni putují od jedné věznice k druhé, aniž by věděli, kde nakonec skončí.

Sedíme namačkáni v potemnělém kupé. Malými zamřížovanými okénky se dovnitř nedostane téměř žádné denní světlo. Jakmile si moje oči přivykly tmě, začínají se pomalu rýsovat obrysy mužů. Naše kupé je odděleno od chodby mříží, aby strážní mohli vidět, co se děje uvnitř a měli všechno pod kontrolou.

13

Kirk_mlceni.indd 13

3.9.2018 15:29:37

Po krátké době vlak zastaví v Jaroslavli, na severovýchod od Moskvy. Nastupují noví vězni, jiní nás už tady opouštějí. Když se vlak opět rozjede, začínají všichni mluvit. Znám to už z vyšetřovací vazby. Nikdo se nezeptá: „Co jsi provedl?“ Nebo: „Podle kterého článku tě odsoudili?“ Otázka spíš zní: „Co se ti stalo?“ Projevuje se tak soucit a pochopení pro ostatní vězně, podle motta: Vydrž! Tvoříme společenství, které si vzájemně pomáhá.

To jsou pravidla takzvaných černých vězení v Rusku, ve kterých jsem seděl během vyšetřovací vazby. To jsou věznice, v nichž mají hlavní slovo takzvaní vory v zakoně, zloději ze zákona (mafiánští bossové – pozn. překladatele); ti v některých trestaneckých koloniích zavedli své vlastní „zlodějské zákony“. V takových koloniích jsou na tom špatně homosexuálové, ale i barygi, obchodníci s drogami, a pachatelé sexuálních trestných činů, neboť takoví jsou pokládáni za špatné lidi dokonce i podle „zlodějských zákonů“. Já sám jsem se však ve vyšetřovací vazbě nikdy těmito „černými pravidly“ neřídil. Já žiji podle vlastních zákonů, podle zákonů lidskosti.

Zde ve vlaku nemám pocit, že jsem mezi zločinci. Vězni v našem kupé jsou samí „nováčci“. Do trestanecké kolonie jednou poprvé v životě. V sousedních odděleních sedí už zkušenější pachatelé trestných činů. Snažíme se od nich dostat alespoň nějakou indicii, co se v táborech odehrává.

Někteří z nich byli odsouzeni kvůli drogovým deliktům, jiní jsou takzvaní ekonomičtí delikventi. Už ve vyšetřovací vazbě v Moskvě jsem poznal mnoho podnikatelů, 14

Kirk_mlceni.indd 14

3.9.2018 15:29:37

kteří někomu „zkřížili cestu“, jak se tak pěkně říká. Jako známý obchodník Alexej Kozlov, který byl v roce 2007 odsouzen na tři roky do trestaneckého tábora za podvod.

Jeho žena Olga Romanovna tehdy založila lidskoprávní organizaci „Rusko za mřížemi“, psala články o falšování důkazního materiálu a zveřejňovala zvlášť křiklavé případy porušování lidských práv. Nakonec odešla v listopadu 2017 z Ruska.

Většina „ekonomických delikventů“, které jsem ve vyšetřovací vazbě poznal, nechtěla dávat úplatky, a byla pak z formálních důvodů uvězněna. Často jim „přišili“ daňové delikty a nezřídka jim jejich podniky zabavili. V mé cele v Moskvě byli čtyři z šesti mužů obžalováni podle článku 159, tedy „hospodářského článku“. Mnozí z nich, mezi nimi i úředníci, byli absolventi jedné nebo několika vysokých škol, a teď se ocitli ve vyšetřovací vazbě.

V sousedním kupé najednou vypukl neklid. Vězni si hlasitě stěžují na jednoho spoluvězně. Byl prý odsouzen za znásilnění, a oni odmítají sedět s ním v jednom kupé.

Všichni mluví hněvivě jeden přes druhého. Vězni jsou rozčilení. Být v jeho blízkosti pokládají za hanbu. Slyšel jsem, že podle pravidel černého vězení nesmějí být v jedné místnosti s nikým, kdo se dopustil znásilnění. Nikde to není psáno, ale tak jsem to pochytil.

Strážní teď přivádějí mladého muže do našeho kupé.

Byl odsouzen poprvé a vypadá to, že má strach. Muži v mém kupé ho nechtějí přijmout, ale nakonec se dohodnou, že ho pošlou „na palmu“, na pryčnu až docela nahoře. „Nechceme o tobě slyšet,“ říkají mu někteří vězni. „Buď 15

Kirk_mlceni.indd 15

3.9.2018 15:29:37

zticha!“ Od této chvíle je mi jasné: Kdo sedí dole, patří k privilegovaným.

Většina vězňů v mém kupé má strach, protože jedou do trestaneckého tábora poprvé. Na rozdíl od nich se cítím poměrně bezpečně a nebojím se, neboť předpokládám, že političtí vězni to mají o něco lehčí. Ve vyšetřovací vazbě jsem měl vždycky dojem, že se mi dozorci vyhýbají –, víc než ostatním –, protože mi je věnována větší veřejná pozornost. Lidi, kteří jsou veřejně známí, nechávají na pokoji.

Někteří vězni mi však radili, abych mlčel o své podpoře homosexuálů. Ve vězeních panují vůči homosexuálům ty nejhorší předsudky. Dokonce i ve vyšetřovací vazbě jsou všichni velice homofobní, a když jsem homosexuály hájil, mnozí vězni tam reagovali vyloženě nenávistně. „Jestli si budou jiní vězni v kolonii myslet, že jsi teplouš, udělají si z tebe ‚petucha‘, kohouta, a budeš na nejnižší příčce vězeňské hierarchie. Buď opatrný,“ varovali mě, „a nikde nevykládej, že ses zúčastnil pochodů a happeningů za práva lesbiček, homosexuálů, bisexuálů a transsexuálů. Nic o sobě neprozrazuj! Násilí mezi vězni je kolikrát horší než samotná basa. Jak se na tebe jednou zaměří, vyřídí tě. Tak o tom nikomu nic neříkej.“ Měl jsem přítele homosexuála, aktivistu, který se zasazoval za lidská práva. Jeho partnera zabili, protože byl homosexuál. Můj přítel pak onemocněl a zemřel ve věku pouhých 36 let. Jen z respektu k němu jsem si umínil, že se pokaždé vzbouřím, když bude někdo na homosexuály nadávat. Rozhodl jsem se, že nebudu mlčet, když bude 16

Kirk_mlceni.indd 16

3.9.2018 15:29:37

někdo o homosexuálech špatně mluvit. Myslel jsem si, že nemám právo mlčet. Cítil jsem to při vzpomínce na svého přítele jako povinnost.

Výstraha z vyšetřovací vazby však byla jednoznačná: Jestli dáš v kriminále najevo sympatie k homosexuálům, hodí tě s nimi do jednoho pytle. Taková jsou pravidla mezi vězni. Buzeranty v kriminále nesmíš zdravit a nesmíš chodit do jejich cely, radili mi. „Napřed si zjisti, o jakou celu jde. Když je to cela, kde jsou petuchy, nesmíš dovnitř. Když to uděláš, budeš sám petuch.“ Slyšel jsem dokonce, že se nesmí jíst z talířů, které používali, napřed se musí pořádně umýt.

Na chvíli se cítím jako v docela běžném vlaku. Strážní stojí na chodbě. Také oni jsou zabraní do hovoru, ale nespustí z nás oči. Jsme od nich odděleni jen mříží. Najednou jeden z nich prudkým trhnutím otevře okno. Zhluboka se nadechnu. Konečně čerstvý vzduch, pocit svobody.

Venku okolo nás ubíhají jednotlivé domy, na nástupišti čekají lidé na příští vlak.

Na jednu stranu by bylo lepší, kdybych skončil v nějakém „bezproblémovém“ táboře; ale rozum mi říká, že jako aktivista chci ve vězení bojovat – jako ženy z Pussy Riot. Jsem si jistý, že dozorci na mě nebudou příliš tvrdí, protože vědí, že bych si stěžoval. A cítím se dost silný, abych přežil i v té nejhorší trestanecké kolonii.

Za pomoci veřejnosti se dokážu vzepřít každé svévoli. Neskloním se ani před vedením věznice, ani před kriminálníky. Chci být pro tenhle režim banditů nepohodlný a ukázat jim, že mě nemohou zlomit. Dokážu jim, že 17

Kirk_mlceni.indd 17

3.9.2018 15:29:37

v trestanecké kolonii budu bojovat za lidská práva stejně jako předtím. Strkají za mříže nepoddajného občana, aby se nemohl účastnit dalších veřejných protestních akcí.

Mezitím jsem pochopil, že ve vězení mohu bojovat za svá práva stejně, ne-li ještě lépe. Ukážu jim, že mě nemohou strčit k ledu, když mě odvezou do trestaneckého tábora.

Byl jsem sice odsouzen podle zostřeného paragrafu 212.1 Trestního zákoníku ke dvěma a půl rokům vězení, protože jsem se zúčastňoval „zakázaných demonstrací“ a připomínkových akcí, ale přísahal jsem si, že jako politický aktivista budu pokračovat v boji i za mřížemi.

Po deseti měsících domácího vězení a devíti měsících vyšetřovací vazby toužím po svobodě a nejraději bych byl tam venku, někde v krajině. Vlak projíždí nádherným březovým lesem, kupé prostupuje čerstvá vůně listí. Na kůži cítím vítr. Na sekundu zavřu oči, nechávám přírodu, aby na mě působila, a vychutnávám si chvíli uvolněnosti.

Skrze vysoká okna ve věznici Medvedkovu jsem mohl vždy vidět jen kousek nebe, někdy i světla na nádvoří naproti, a pak jsem si představoval, že tam na druhé straně moje žena Anastázie sedí v teplém obývacím pokoji u šálku čaje. Bylo mi, jako bych tam doopravdy byl – krásný, hřejivý pocit.

Vlak cukl a zpomaluje. Uděláme přestávku ve Vologdě. Přestupní tábor N-1 ve městě vzdáleném asi 500 kilometrů na severovýchod od Moskvy je pokládán za černé vězení, kde mají hlavní slovo „vory v zakoně“. Dozorci nás, nově příchozí, napřed prohledali a vydezinfikovali, a pak jsme odváděni do cel. Ostatní vězni nám na uvítanou při18

Kirk_mlceni.indd 18

3.9.2018 15:29:37

pravili čifir, velice silný čaj, který působí dokonce jako energetický nápoj nebo slabá povzbuzující droga.

Tento rituál zažívám tady ve Vologdě poprvé. Všichni nově příchozí upijí čifiru a pak stručně řeknou něco o sobě. Potom je nutno lidem, kteří jsou v cele, popřát všechno dobré a hlasitě zvolat: „Žizň voram – Ať žijí zloději!“ Ostatní pak odpovědí: „Večnaja – věčně!“ Muži se navzájem oslovují bratře a někdy i bratříčku, skoro jako v rodině.

Stojíme v kruhu a na mě přichází řada téměř až na konci rundy. Ostatních dvanáct nově příchozích přede mnou už volalo „Ať žijí zloději!“ a všichni obyvatelé cely sborově odpověděli: „Věčně!“ Teď jsem na řadě já. Napiju se čifiru z kalíšku a prohlásím, že proti lidem v cele nic nemám, ale nebudu se držet zlodějských zákonů, které zde platí, jelikož krádeže odsuzuji. Všichni náhle oněmí. Najednou je v cele naprosté ticho. S tím nikdo nepočítal. Zírají na mě. Jsme přece rukojmími moci, která nás sem přivedla, pomyslím si, ale raději neříkám nic.

Na četných demonstracích jsem dříve odsuzoval zloděje u moci a křičel: „Putin – vor“, „Putin – zloděj“. Jak mám teď podporovat zloděje ve vězení, kde bojuji proti zlodějům u moci? Aktivistou jsem se stal, když jsem pochopil, že mě okradli o můj hlas. Uvolněná nálada v cele se prudce změnila. Muži už najednou nejsou přátelští a žádají, abych odešel z cely. „Zabouchej na dveře a řekni bachařům, aby tě odvedli pryč,“ řeknou odmítavě. Nikdo už se mnou nechce mít nic společného. V knize Butyrka – Vězeňský deník od Olgy 19

Kirk_mlceni.indd 19

3.9.2018 15:29:37

Romanovové jsem ovšem četl, že by člověk neměl tento krok v žádném případě sám dělat, protože tím signalizuje, že s lidmi nevyjde, že je zbabělý a že by si mohl stěžovat na správě věznice. A tak muže vyzývám, aby požádali dozorce sami, ať mě odvedou. Když se toho sami ujmou, jsem připravený celu opustit.

Vězni zabouchají na dveře a žádají dozorce, aby mě dali do jiné cely, jinak hrozí vzpourou. Při obědě mě žádají, abych si nesedal k jejich stolu; mám jíst vestoje. Cítím to jako urážku, vstanu a vyliju jídlo do záchodu. K večeru jsem přeložen do prázdné cely, která je vlastně určena pro čtyři vězně. O něco později do mé cely přivádějí mladého „znásilňovače“ z vlaku. Také jeho spoluvězni vyhnali.

Cely opravdu nejsou tak špatné. Je tady sice těsno, ale teplo. Každý z nás má vlastní železné lůžko, tenkou vlněnou deku a oknem sem dopadá denní světlo. Abychom si to navzájem všechno nepopletli, strkám svých pět tašek pod postel, stoupnu si k oknu a dívám se ven. Asi sto metrů odtud vidím auta na ulici, kterou tu a tam přejde nějaký chodec. Na krátkou chvíli mám dojem, že jsem na svobodě. Zdá se mi, že normální každodenní život je na dosah, jako jinak v žádném jiném vězení.

Ale tady ještě není konec cesty. Druhý den jedeme Stolypinovými vagóny nekonečnými lesy dál na sever – cesta do pustiny. V jaké zemi to jen žiju? Opravdu mě vezou do trestaneckého tábora, a to jen proto, že jsem pokojně vyjádřil na plakátech kritiku vlády, protože jsem odsuzoval nevyhlášenou válku Ruska proti Ukrajině a vojenské vměšování do konfliktu v Sýrii? Vlastně jsem trestán za 20

Kirk_mlceni.indd 20

3.9.2018 15:29:37

to, že jsem říkal pravdu – nepohodlnou pravdu, a to režim nepřipouští.

Teď už je jasné, že jedeme směrem na Sankt Petěrburg a Karélii. Ve vlaku poznávám trochu blíže Rinata, hubeného Tatara, a dvojici bratrů. Rinat má pleš. „Chtěl jsem dostat zpátky, co mi dlužili, a zavřel jsem dlužníka do kufru auta,“ vysvětluje mi. „Už řadu dní mi vypadávají vlasy. Koukněte, mám pleš.

Mám ji ze stresu, protože mě posílají do trestaneckého tábora,“ vypráví. Rinat je o 10 nebo dokonce o 15 let mladší než já, ale už má pleš. Je nervově úplně hotový a pořád křičí: „Já chci domů, já chci domů!“ Není mu dobře. Všichni předpokládají, že jedeme do Karélie; o tamějších vězeních se mezi vězni říká, že to jsou mučírny, hroznou pověst má obzvláště takzvaný IK-7. Tamní dozorci jsou sadisti, říká se. Oba bratři se choulí k sobě. Je vidět, že mají strach, ale nechtějí to dát najevo. Naopak Rinat je strachy bez sebe.

Mučírnám v Karélii se říká rudé tábory. V černých táborech sice mohou člověka také zbít a znásilnit, ale jen druzí vězni. V rudých táborech mučí vězeňská správa. Vězeňská správa tam zavedla mimořádně tvrdý režim – jako mafie, vysvětlují mi. V rudém táboře jsou vězni vydáni dozorcům na milost a nemilost. Ti mohou vězně bít, mučit, vyhladovět, ba dokonce i zabít, a nemusí se bát následků. Dozorci a velitelé tam jsou opravdoví kriminálníci.

Mám dojem, že moji spoluvězni přehánějí a něco si namlouvají. Chci je povzbudit a vysvětlit jim, že nejsou žádní otroci. Ale sklidím jen hořký úsměv. Pokládají za 21

Kirk_mlceni.indd 21

3.9.2018 15:29:37

normální, že jsou vězni v táborech biti. Má to tradici a je to v souladu s pravidly. A jinak, bojovat za práva vězňů, to je naprostý nesmysl. Zlobí mě, že to všechno tak berou a mučení pokládají za něco normálního. „V táborech v Karélii jsou věrtuchajové, tedy dozorci, opravdová zvířata. Jsou to bestie, které si ukájejí své choutky na vězních. Zničí tě,“ vysvětlují mi. To mě rozčiluje, neboť se cítím bojovně a nejraději bych je přesvědčil, aby se vzbouřili.

Když se dívám na holá místa na Rinatově hlavě, jsem šokovaný, protože si myslím, že bychom se měli dát dohromady a bojovat. Venku okolo nás běží sluncem prozářená krajina. Při pohledu na její nekonečnou dálku mám hřejivý pocit svobody. Lesy jsou prozářené; lačně nasávám nádherný pohled. Venku je všechno tak divoké a nezkrocené – úplně jiné než stísněná nálada tady ve vlaku – a já se snažím si to všechno vtisknout do paměti. Vždyť kdo ví, kdy zase uvidím takovou krajinu – a jestli vůbec někdy.

Teď už to nemůže být daleko. Všichni jsou najednou klidnější. Pokouším se spoluvězně povzbudit. „Nejsme přece otroci,“ zdůrazňuji. Ale jen se na mě s pohrdáním podívají. „Do karelského trestaneckého tábora IK-7 posílají ‚nežádoucí‘,“ říká se. „S těmi dozorci zacházejí obzvlášť brutálně.“ Zatím to na mě dojem nedělá. Cítím se fit jako před boxerským utkáním.

Jeden mladý muž, který byl předtím rozverný a veselý, je najednou zaražený. Byl už v mnoha trestaneckých táborech a teď se vrací do Murmansku, do černého tábora, kde si už část trestu odpykal. Tam to bylo docela dobré, 22

Kirk_mlceni.indd 22

3.9.2018 15:29:37

je tam dokonce připojení na internet; mohl používat Skype a sociální síť Odnoklasniki. Ale předtím už v Karélii jednou byl, přiznává. Obličej se mu zachmuří a řekne jen jediné slovo: „Píčoviny!“ Tam tě zmlátí. Potom se otočí pryč. Víc nechce říci. „To jsou trestanecké kolonie v Karélii – předpeklí nebo peklo samotné, neboť odtamtud není úniku, ledaže se sám zabiješ.“

23

Kirk_mlceni.indd 23

3.9.2018 15:29:37

Ildar Dadin, Birgit Virnichová ve spolupráci s Oksanou Orlovovou KŘ IK MLČENÍ Můj boj proti Vladimíru Putinovi Z německého originálu Der Schrei des Schweigens.

Mein Leben für die Freiheit in Russland, vydaného nakladatelstvím Europa Verlag GmbH & Co. KG v Mnichově v roce 2018, přeložil Vladimír Čadský Obálku podle originálu upravila Jana Šťastná Fotografie na obálce Getty Images/Kommersant Photo/Kontributor Redigoval Jaroslav Richter Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 200 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 066. publikaci Sazbu zhotovila TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 Objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Kirk_mlceni.indd 200

3.9.2018 15:29:44