Paula Treick DeBoard TonoucĂ
Tonouci.indd 3
16.01.20 11:57
Přeložila Blanka Chocová
THE DROWNING GIRLS © 2016 by Paula Treick DeBoard Translation © 2020 by Blanka Chocová ISBN 978-80-242-6469-1
Tonouci.indd 4
16.01.20 11:57
„Jednoho dne pro mě uděláš i to, co z hloubi duše nechceš. To je význam rodiny.“ – Jonathan Safran Foer Everything is Illuminated
Tonouci.indd 7
16.01.20 11:57
19. Ä?ervna 2015 17:40
Tonouci.indd 9
16.01.20 11:57
LIZ
Zaslechla jsem něčí křik. Nad hlavou mi tiše vrčel stropní ventilátor a já na chvíli sama sobě dovolila uvěřit, že to nic nebylo, že to byl jen zcela nevinný zvuk – že to byly jen hrající si děti odnaproti, možná, že se klouzaly, houpaly, šplhaly a jejich hlas se nesl po vánku. Opřela jsem se o lokty a zamrkala, abych se probrala. Jak jen dlouho jsem asi spala? Dvacet minut? Hodinu? Tílko jsem měla zaprášené a zbrocené potem. Motala se mi hlava. Zaostřila jsem na svá bosá chodidla. Nehty mi zdobil oprýskaný červený lak. Na prádelníku stála skoro prázdná láhev ryzlinku. Na dřevě se leskle pěnil mokrý kroužek. Natáhla jsem ruku na Philovu stranu postele, bezděčně jsem po ní zašátrala, jen abych v příští chvíli zjistila, že nejsem schopna nahmatat zhola nic. Samozřejmě. Phil byl pryč a vše si vzal s sebou – náruče košil a kalhot, oblekových sak i sak neformálních, klouzavé spletence kravat a pásků, dokonce i věci z čistírny, které ještě zůstaly skryté v ochranných igelitových obalech. Boty zrovna tak. Své oxfordky s ozdobnou perforací, nazouvací boty, tenisky, a dokonce i pár černých conversek, které jsem na něm nikdy neviděla. Odnesl si i úhledné komínky složených triček, do koulí spárované a stočené ponožky, těžký vlněný svetr, jenž páchl jako řecká rybářská vesnice – nebo alespoň tak, jak jsem si pach takové řecké rybářské vesnice představovala, slaně a maximálně vlhce.
Tonouci.indd 11
16.01.20 11:57
12
PAULA TREICK DeBOARD
Ještě poté, co odešel, jsem na zemi pátrala po nějakém zapomenutém knoflíku, výztuži límce, opuštěné ponožce, jako by se taková jediná zahozená drobnost měla stát fyzickým důkazem našeho společného života. Ještě dlouho jsem toužila vše vrátit, připíchnout náš vztah na stěnu a studovat ho z každého úhlu, jako by to byl nějaký zajímavý exemplář. Přála jsem si být schopná říct to prosté: Tady. Tady se to všechno zvrtlo. Toto byl okamžik, kdy se ještě naposled dalo vyhnout nevyhnutelnému. Ale to už bylo dávno. Měsíce zpátky. Zavrtěla jsem hlavou a zahnala myšlenky. Znovu jsem přes vytrvale rezonující basové tóny zaslechla křik. Běžela snad dole televize? Toto jednoduché vysvětlení se vskutku nabízelo a já na chvíli dovolila sobě samé uvěřit, že původcem toho zvuku byli jen herci hrající dle scénáře a zvyšující hlasy, aby podtrhli své role. A pak jsem si vzpomněla. Holky. Bazén. Výkřiky přicházely zvenčí. Zkreslené trojitými okny se mi v danou chvíli jevily, jako by procházely kaleidoskopem, štěpily se a tříštily. Spustila jsem nohy z postele a přešla ke dveřím. V hlavě mi pulzovalo. Hnus. Danielle. Mé děťátko. Ne – už nebyla děťátko. Bylo jí patnáct a byla tak naštvaná, že jsme spolu byly schopné prohodit sotva jednu větu za měsíc. Klopýtla jsem na schodech a chytla se zábradlí. Klid, Liz. Musela jsem v předsíni prokličkovat mezi navršenými krabicemi nadepsanými Ručníky, Pracovna a, vskutku velmi prakticky a nápomocně, prostě Věci. Najednou, když jsem byla zdroji zvuku blíže, se z křiku stávala slova a slova nabývala obrysy jazyka mísícího se s duněním hudby, která hrála celé odpoledne ze sterea. Pomoc! Mami!
Tonouci.indd 12
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
13
Achmůjbožetone! Prudce jsem otevřela posuvné dveře, ve spěchu jsem zakopla o práh. Vidění mi překryla náhlá bolest. V kontrastu s potemnělým interiérem domu, prozařovalo vše venku slunce. Jeho paprsky se odrážely od vodní hladiny a třpytily se na té nekonečné modři. Přimhouřila jsem oči proti světlu ve snaze rozluštit, na co se vlastně dívám. Nejdřív se mi zdálo, že pozoruju souboj v přetahování lanem, tříhlavou šestiramennou příšeru svíjející se ve vodě. Ale hra to samozřejmě nebyla. Byla to další z řady nevyhnutelných věcí. Věc, která tu byla a pořád se vracela a vracela, a já ji nechala být. Ve vodě byly tři dívky a jedna z nich zcela bezvládná, s hlavou sklopenou vpřed a blonďatými vlasy přilepenými na tváři. A ke mně stále doléhaly výkřiky, neúprosný vír hlasů. V té půlsekundě, kdy byla má mysl zcela zmatena výjevem, který se jí naskytl, těsně před tím, než mé tělo přepnulo a začalo konat, jsem si uvědomila, že ten nejhlasitěji znějící hlas, ten, který zkrátka nemohl přestat ječet, patřil mně.
Tonouci.indd 13
16.01.20 11:57
ČERVEN 2014
LIZ
Dům Mesbahových byl od nás jen jeden blok cesty. Byl to nicméně dlouhý blok. Blok, jenž byl nepřiměřeně obrovský, stejně jako cokoliv jiného v The Palms – půlakrové parcely s příjezdovými cestami opisujícími polovinu kružnice. Tu a tam se z palmy typické pro lokalitu skláněl k zemi šest stop dlouhý vějířovitý list jako peří nějakého exotického, vysoko se vypínajícího ptáka. Phil stál vedle mě. Ruce měl v kapsách a sebevědomě si to rázoval kupředu. Já nespouštěla oči ze svých nohou. Byla jsem si skoro jistá, že mi podpatek uvízne v jedné z mezer, které oddělovaly dláždění chodníku. „Ten dům ve stylu španělského koloniálního obrození za rohem od vás,“ sdělila mi před týdnem Myriam Mesbahová během našeho, do té doby jediného společného hovoru, jehož účelem bylo jen to, abych jí potvrdila účast na večírku. Na zadní stranu pozvánky jsem si naškrábala Španělské obrození?, abych si to později našla na Googlu. „Budou tam všichni ze sousedství,“ řekla. „To si nemůžeš nechat ujít.“ Její slova vždy nesla onen zvláštní důraz – kdyby byla napsaná, nepochybně by vyžadovala kurzívu, jen vyslovená by byla doplněna o gesto uvozovek, aby byl umocněn ten úmyslný důraz. Jako by zároveň sdělovala: To, co říkám, je důležité.
Tonouci.indd 14
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
15
Španělské koloniální obrození, to byly především nejrůznější obliny a klenby, bílý štuk, terakotové obklady a ornamentální kování. Dvorky a balkonky a tichá malá zákoutí. Pro Mesbahovy, stejně jako pro kohokoliv jiného z The Palms to dále představovalo minimálně čtyři tisíce čtverečních stop a stále rostoucí tržní cenu – zkrátka skvělou investici, s níž se mohli pochlubit ve svém portfoliu hned vedle apartmánu na Upper East Side, vily v Toskánsku, sezonního pronájmu na Bali a Svatém Tomáši a dalších malých ostrůvcích, jejichž jména nejsem schopna vyslovit, natož abych je dokázala najít na mapě. Co se týče mě, taková stavba mi jen naháněla strach. Když jsme prošli zdobenou bránou a vstoupili na dvůr, Phil mi stiskl dlaň, už tehdy vlhkou a lepkavě zpocenou. V jeho úsměvu se ale zcela v rozporu s tímto gestem zračilo nadšení. Již tři týdny jsme se zabydlovali ve svém novém životě. Všechny krabice byly už skoro vybalené, ze sedací soupravy se vytrácel onen silný kožený pach novoty, nerezové spotřebiče již pokrývaly šmouhy otisků našich prstů. Pořád jsem se ale nedokázala zbavit přesvědčení, že je to jen takový experiment podobný Danielliným vědeckým pokusům rozepsaným na kusu kartonu: hypotéza, pozorování, fakta a výsledky, závěr. Hypotéza: McGinnisovi mezi tyto lidi nikdy nezapadnou. Pozorování probíhalo, fakta byla shromažďována. Domnívala jsem se však, že výsledek byl předem jasný: nezapadli jsme. Dům Mesbahových přímo pulzoval energií – stáli jsme před mahagonovými dveřmi, které byly asi deset stop vysoké, a i přes ně slyšeli pomalý rytmus nějaké hudby a vysoký ženský smích, jenž nad ostatními hlasy výrazně vynikal. Bylo sedm hodin a dvacet minut. Dost pozdě na to, abychom se vyhnuli ztrapnění z příliš brzkého příchodu, v jehož důsledku bychom se museli ospravedlňovat, že jsme přece ti, co se nově přistěhovali. V koupelně jsem si dala na čas. Pečlivě jsem si vybrala náušnice, opakovaně si zalakovala vlasy, nakapala si po
Tonouci.indd 15
16.01.20 11:57
16
PAULA TREICK DeBOARD
troškách na zápěstí ze staré lahvičky parfému – zkrátka dělala vše proto, abych se vyhnula tomuto okamžiku a oddálila nevyhnutelné. Phil si zcela nepatrně upravil límec a krátce si odkašlal do dlaně, aby zjistil, jestli mu nepáchne z úst. „Připravena?“ Chytila jsem jeho pěst právě ve chvíli, když byla na půlce cesty k zaklepání na dveře. Představila jsem si, jak vevnitř všichni stojí a dívají se jen a jen na nás. „Ne.“ „Liz…“ „Já vím. Dej mi jen…“ Sehnula jsem se a začala si nervózně pohrávat s pásky na svých sandálech, které jsem si na poslední chvíli koupila ještě dnes odpoledne poté, co jsem odmítla každičkou věc ve svém šatníku jako naprosto nevhodný doplněk na akci tohoto typu. Problém tkvěl především v tom, že jsem ani v nejmenším nechápala, o jaký typ akce by mělo vlastně jít. Nebylo to grilování, nikdo ani neslavil narozeniny. Na pozvánce stálo mimo jiné lekce v párování sýrů a vína, jako bychom snad měli přijít vyzbrojeni kroužkovými sešity a v samém závěru očekávat zkoušku z toho, co jsme se naučili. V kabinkách v Macy’s se mi hedvábně jemné černé kalhoty líbily tak, že jsem si je s kreditkou u pokladny a s dobrým pocitem koupila. Teď, když jsem byla na dvoře Mesbahových a skoro sehnutá k zemi, jsem si všimla, že se mi látka přes stehna podivně horizontálně šponuje a vrásní. Povolila jsem jeden z uzoučkých pásků na botě a posunula ho o jednu dírku, poté jsem přesunula svoji pozornost k druhé botě. „Pojď už,“ zašeptal Phil. Samozřejmě – zdržovala jsem. Každá minuta strávená na verandě Mesbahových byla minutou, kterou jsem nemusela strávit v jejich domě. V našem předchozím životě jsme s Philem žili v pronajatém bytě se třemi ložnicemi jen několik bloků od dálnice. Když nás pozvali přátelé na návštěvu, prostě jsme se jen zastavili v Trader Joe’s pro láhev vína nebo pro pivo z nějakého malého pivovaru v balení po šesti. Bylo to něco jako společenská konvence. Tady ale na pozvánce bylo vytištěno v rámečku
Tonouci.indd 16
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
17
z delikátních kudrlinek: Přijímáme dary pro nemocnici Shriners v Sacramentu. „Takže o to jde?“ zeptala jsem se Phila, když jsem mu ukazovala pozvánku. „Přijď k nám domů, přines si šekovou knížku a my tě naučíme něco o víně?“ Pokrčil rameny. „Prostě jen příležitost se sejít. Zní to jako zábava.“ „Půjdeme?“ „Proč bychom nešli?“ V podstatě jsem to řekla už stovkou různých způsobů, a on to stejně neslyšel. Protože to nejsou lidi jako my. Protože mezi ně nezapadáme. Celé to byla chyba. Philovou prací a naším stěhováním počínaje a mnou stojící před vchodovými dveřmi Mesbahových v naprosto směšných kalhotách a nepohodlných botách konče. „Dobře,“ řekl zničehonic Phil hlasem, kterým občas mluvil na Danielle, když byla moc dlouho v koupelně a nechala ho čekat v autě. Zapnula jsem i druhou přezku na botě a narovnala se. Postřehla jsem přitom, jak se mu v náprsní kapse rýsoval obrys složené obálky. Dvě stě dolarů, vystavených na nemocnici Shriners v Sacramentu, obvyklé vstupné do společnosti obyvatel The Palms. Pro nás to bylo více, než jsme si mohli dovolit, pro ně to bylo směšně málo, soudě dle masivního klepadla na dveřích a bezchybného obkladu domu. „Přece bychom nechtěli zmeškat lekci,“ řekla jsem a snažila se přitom o lehkovážný tón značící připravenost na budoucí kamarádíčkování a odhodlání se s tím popasovat. Ale Phil se na mě nedíval, dveře se otevřely a vtip byl tentam. Ve dveřích stál Victor Mesbah se sklenkou vína v ruce. Ve zlatavém světle nástěnných svítidel to vypadalo, jako by mu ve sklence klokotala krev. „Tady vás máme!“ zaduněl hlasem, jenž se rozléhal v ozvěně dál. „Zrovna když jsme si začínali myslet, že se už neukážete.“ Phil mu opětoval výbojné potřesení rukou. „To by nás ani nenapadlo.“
Tonouci.indd 17
16.01.20 11:57
18
PAULA TREICK DeBOARD
Rovněž jsem natáhla ruku, ale Victor mi svoji volnou ruku místo toho vrhl okolo ramene. „Ráda tě poznávám,“ řekla jsem, ale má slova vyzněla jen přidušeně do masy mužova krku. „Liz, konečně,“ ozvala se Myriam a já se vymanila z Victorova poloobjetí. Byla štíhlá a jistým přísným způsobem i krásná. Tvář jí zdobil nos, jenž by byl na tváři jakékoliv jiné ženy „už moc“. Chytila mě za paži a vedla mě širokým vestibulem do otevřené obrovské místnosti. Podpatky nám klapaly o mahagonové podlahy. „Naši noví sousedé, McGinnisovi,“ oznámila celé místnosti, kde se v kultivovaných hloučcích nacházelo dohromady asi dvanáct párů. Všichni se otočili a sborem nás zdravili. Vypadali tak upraveně a nablýskaně, jako by se všichni do jednoho na večírek dostavili přímo od kadeřníka nebo ze salonu krásy. Nad hlavami se nám loudavě jako netečný hmyz točil stropní ventilátor. „S Philem jsme se už skoro všichni viděli. Ale ty jsi byla zatím takříkajíc nepolapitelná. Myslela jsem na tebe, jak jsi doma, celý den sama,“ pokračovala Myriam. „Vlastně nejsem sama. Má dcera Danielle… Vybalovaly jsme, uklízely věci,“ odpověděla jsem, ačkoliv to byla pravda jen z poloviny. Danielle byla už týden pryč a po několika dnech přičinlivého vybalování jsem jen navršila zbývající krabice do obýváku s matným plánem, že zbytek léta strávím tím, že vždy jednu denně vybalím. Cítila jsem, jak Myriamin zájem opadal a oči jí bloudily po zbytku místnosti. „Pojď,“ řekla s rukou stále na mém lokti. „Dám ti něco k pití a představím tě.“ Přes rameno jsem vrhla pohled po Philovi, který už samozřejmě stačil zapomenout na svůj slib, že se bude držet po mém boku. Při podobných příležitostech bylo právě tohle obrovskou výhodou, že člověk nebyl single. V páru jste mohli sem tam utrousit nějakou tu zábavnou historku jeden o druhém, anekdotu, kterou by vás jinak ani nenapadlo vyprávět, a posloužit si navzájem jako komik a jeho nahrávač. Bohužel k Philovi už se stačilo nahrnout několik mužů a Victor ho majetnicky držel za rameno.
Tonouci.indd 18
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
19
Usmála jsem se na Myriam. „To bude báječné.“ Pustila mě a nechala mě stát, zcela osamocenou proti upřeným pohledům mých nových sousedů. Prožívala jsem jakousi dospěláckou verzi školních nočních můr. Cítila jsem, jak mi po krku vzlínal ruměnec a jak mi na tvářích naskakovaly růžové fleky. Bylo až komické, jak mi v našem starém životě nezáleželo na tom, kdo jsou naši sousedé nebo co si o nás myslí. Ale obyvatelé The Palms tvořili tak uzavřenou a semknutou komunitu, že si člověk připadal skoro jako ve skleněném kulatém akváriu pro zlaté rybičky. „Takže ty teď žiješ v domě po Rameyových,“ ozval se něčí hlas z rohu. „Díkybohu. Ten barák byl prázdný… osm měsíců?“ Pokrčila jsem rameny. „Nevím jistě.“ „Ach, to bylo víc než osm měsíců,“ odpověděl někdo. „To si nepamatuješ, jak tam už skoro vyschl trávník?“ „No, ať to bylo jakkoliv dlouho, jsem ráda, že to konečně někdo koupil.“ „My vlastně…,“ začala jsem, ale pak se odmlčela. To to snad nevěděli? Dům jsme dostali s Philovou prací, takový výhodný balíček, řekněme. Parker-Lane se postarala o náš nájem a dalších 1 495 dolarů měsíčně do fondu oprav a údržby, a tak jsme přišli k novému místu k životu výměnou za práci, která nás zaopatřila luxusním domem, ale jen mrzkou hotovostí. V praxi to znamenalo, že lidé, kteří nám teď podlézali, si tvrdě zaplatili za to, aby si tu mohli pinknout do tenisáku nebo ráno běhat po místních stezkách, zatímco my to všechno měli zadarmo. Znovu jsem se pokusila promluvit, neboť jsem cítila nutkavou potřebu uvést věci na pravou míru. „Můj manžel Phil je…“ Ale vtom můj manžel odkudsi za mnou vybuchl v srdečný smích. Vyprávěl nějakou historku. Ačkoliv již dvacet let nežil v Melbourne, jeho přízvuk byl silný. Muži i ženy byli jeho akcentem doslova přitahováni – předpokládám, že se nemohli vzdát představy chvástavého hrdiny z australského vnitrozemí. Všichni se otáčeli jeho směrem. V nastalé změti hlasů se má slova dočista ztratila.
Tonouci.indd 19
16.01.20 11:57
20
PAULA TREICK DeBOARD
„Nech mě to vysvětlit,“ řekla Myriam, aby vstoupila do hovoru a vše objasnila. „Cabernet,“ pronesla a podala mi sklenku. Pak se otočila na přítomné v místnosti a oznámila: „Phil je novým specialistou přes vnitřní vztahy v naší komunitě. A bude žít přímo tady. Není to fantastické?“ Přikývla jsem a sklopila hlavu, jako bych se snažila důkladně prostudovat víno ve sklenici. Možná o nás smýšlela jako o někom, kdo potřeboval charitu nebo štědrého mecenáše. Přijímáme dary pro McGinnisovy, kteří si byli schopni zařídit nábytkem jen polovinu ze svých čtyř tisíc stop čtverečních. „Takže,“ řekla Myriam. „U koho bychom začali? Předpokládám, že už znáš Sievertovy.“ „Vlastně jsem se ještě s nikým nepotkala,“ přiznala jsem se. „Měla jsem práci s vybalováním…“ „No, tak pojďme,“ prohlásila Myriam a lokla si ze své sklenky, jako by ji to mělo posilnit. Poslední tři týdny jsem pozorovala své sousedy z bezpečného útočiště své verandy, zatímco jsem usrkávala z hrnku ranní kávu jako antropolog, který se bojí přímého setkání s domorodci. Viděla jsem je, jak vcházeli a vycházeli na běžeckou stezku oblečeni v běžeckých úborech, muže s jejich dlouhými holenními kostmi a ženy s vlasy vyčesanými do pevně staženého culíku. Naše vzájemná interakce nikdy nezašla za družné zvednutí ruky na pozdrav a kvapné Ahoj. Přemýšlela jsem, co byli zač, co asi dělali, jak si mohli dovolit tak drahé bydlení. Odpovědi byly uložené ve složkách a krabicích dočasně přemístěných do jídelny, zatímco se Philova kancelář nově malovala. Věděla jsem, že vkrádat se pokoutně cizím lidem do soukromí je špatné, nebo přinejmenším špatnější, jak jsme říkávaly s mojí sestrou Allie, ale jakmile jsem otevřela první z těch složek, nenašla jsem v sobě dostatek vůle s tím přestat. Prstem jsem přejížděla přes žádosti o získání domu, očkem pokukovala po soupisech majetku (Tři tisíce akrů v Montaně! Jachta, sbírka vín, šperky!) a nevěřícně zdvihla obočí, když jsem došla až k písmenkové polévce, která následovala za jejich jmény – CEO, CFO, MBA, MD. Někdo
Tonouci.indd 20
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
21
si na důchod rozhodl uložit 750 000 dolarů do závodního koně. Mně ještě zbývaly čtyři roky splácení studentské půjčky. Allie jsem do Chicaga v e-mailu napsala: Jeden z mých sousedů má pravého Picassa. Odpověděla mi: Já mám čtyři podtácky s Picassem. Zapadla bych k vám. Večírek Mesbahových byl jako pexeso v životní velikosti – neustále jsem si musela přiřazovat k tvářím, jež jsem viděla přímo před sebou, útržky informací, které jsem již znala. Sievertovi byli naši nejbližší sousedé, bydleli jen přes ulici. Rich vlastnil řetězec fast foodů v Sanfranciském a Sanpabloském zálivu; Deanna (z její složky jsem si zapamatovala, že jí bylo jen čtyřiadvacet) byla jeho druhou manželkou. Richův syn z prvního manželství Mac řídil monster truck, který nám před domem startoval několikrát denně a parkoval křížem přes jejich příjezdovou cestu, na niž by se za normálních okolností vešla čtyři auta. „Život v The Palms jste si museli zamilovat, ne?“ zeptala se Deanna. Objevila se vedle mě ve svém zeleném kalhotovém kostýmu bez ramínek a svoji otázku zdůraznila pevným stiskem svých třpytivých nehtů na mém předloktí. Zblízka jsem si nemohla nevšimnout, že její vlasy měly snad ten nejkřiklavější odstín žluté blond. „Ano,“ sdělila jsem jí důrazně, jako bych odpovídala připíchnutá na detektor lži. „Je to tu vážně skvělé.“ „Pokračujme,“ zamumlala Myriam s rukou na mém lokti. Berglandovi vlastnili farmu v koloniálním stylu blízko klubu. Několikrát denně kolem nás projížděli ve svém bordovém Chevroletu Suburban, naloženém dětmi. Carly Berglandová byla tak drobné postavy, že na ní těhotenské břicho vystupovalo jako nepatřičná římsa umístěná tak akorát, aby si na ni mohla odložit sklenici s minerálkou. „Člověk by řekl, že jsme se už poučili,“ podotkla, když si hladila břicho. „Tohle bude šesté. Ale dalo by se říct, že nás děti živí.“ „Carly a Jeremy vlastní Nah-Nah Foods,“ vysvětlila mi Myriam.
Tonouci.indd 21
16.01.20 11:57
22
PAULA TREICK DeBOARD
To jsem si ale pamatovala z jejich složek – Nah-Nah Foods byla firma vyrábějící dětskou výživu v bio kvalitě. „To je fantastické,“ poznamenala jsem. Carly se usmála. „Viděla jsi náš regál ve Whole Foods? Většinu našeho sortimentu tvoří jen kojenecká výživa, ale teď jsme se pustili i do kašiček a pyréček.“ Do Whole Foods jsem zavítala jen jedinkrát v životě. Tehdy jsem odcházela s krabičkou borůvek za dvanáct dolarů a slíbila si, že už se tam nikdy nevrátím. „Budu se na něj muset jít podívat,“ odpověděla jsem. Carly si usrkla minerálky. „Mám blog pro maminky. V obojím se nám dost daří.“ V jejím hlase nebyl ani náznak skromnosti, ani špetka sarkasmu nebo sebepodceňování, které byly naopak mojí parketou. Během několika prvních týdnů ve funkci dostal Phil na Berglandovy hned několik stížností – že mají po trávníku rozházené dětské hračky a že nechávají stát kola na kraji chodníku. Jen mě tak napadlo, jestli o tom měla vůbec potuchy. „Má nejstarší je asi tak stará jako tvoje dcera,“ pokračovala Carly. „Hannah. Je jí patnáct.“ Usmála jsem se. „Danielle je čtrnáct. Zrovna nastoupila na střední. Kam chodí Hannah?“ Carly zamrkala. „Ach, nikam. Učíme ji doma. S tím, v jakém stavu je veřejné školství, bychom ani nepomysleli…“ To už mě ale Myriam vedla pryč s rukou neodbytně svírající můj loket. Jak mi došlo, považovala to za svůj úkol dobré hostitelky, povinnost, kterou byla odhodlaná splnit, aby mi nezůstala nic dlužna. V Trevorovi a Marje Browersových jsem poznala pár, jenž každé ráno za svítání procházel okolo mého domu. Jejich hlavy synchronně kynoucí a ruce zdvižené v laskavém pozdravu. Zaškatulkovala jsem si je jako takovou babičku a dědečka celé komunity. Trevor byl specialista laserové laboratoře Lawrence-Livermore Labs, nyní oficiálně v důchodu, ačkoliv stále na poloviční úvazek působil jako poradce. „Má tu nejvyšší bezpečnostní prověrku,“ informovala mě Myriam. „Marjo, drahá Marjo…“
Tonouci.indd 22
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
23
„Je to tady takové odloučené, ja?“ zeptala se Marja se silným holandským přízvukem. Její tvář měla jemné rysy a působila přátelsky. Zvýrazňovala ji ostře kontrastní červená rtěnka. Jen tak tak jsem se zastavila, abych nesouhlasila s jejím ja. Usmála se a odhalila zuby, které byly okouzlujícím způsobem křivé. „Někdy až moc odloučené, jestli víte, co tím myslím, hm?“ Věděla jsem. Ach, jak já to věděla. Vzdálily jsme se od ní sotva pár stop, když mi Myriam zašeptala: „Říkáme tomu zuby socialismu.“ A vlastnímu vtipu se zlomyslně rozesmála. Uvědomila jsem si, že je to nejspíš ten samý smích, jenž opustí její ústa, až se za mnou zavřou dveře. Říkáme tomu boty z výprodeje. Ještě v té místnosti, jak jsme si razily cestu dál a dál, jsem se rozhodla, že ji nenávidím – že je všechny nenávidím: Roche-Edwardsovy, Navarrovy, Coffeyovy. Za chvíli mi splývali stejně jako všechny detaily: středomořský styl s modrou mozaikovou intarzií, manžel ve finančnictví, dcera – královna střední školy. Jen jsem pokyvovala a cítila jsem, jak mě nohy v botách bolely. Bylo ještě brzy na to se vytratit? Chytit Phila za ruku a upalovat jako o závod? Předstírat vyčerpání, otravu jídlem nebo křeče? Slíbila jsem si, že až se dostanu domů, hodím své sandály do těch nejzazších hlubin naší šatny, která byla naštěstí tak obrovská, že bylo stoprocentně jisté, že je už do smrti znovu neuvidím, a že se budu vyhýbat všem dalším večírkům, benefičním akcím a párování vín a sýrů. Mimochodem, kam se poděl vůbec ten sýr? Skutečně příšerný reklamní trik. Victor prošel a dotkl se mého ramene. „Užíváš si to tu?“ V zrcadle nad krbem jsem viděla svůj vlastní úsměv poskvrněný kapkami vína. Myriam mě upozornila na Janet Neimeyerovou, které mohlo být mezi čtyřiceti a šedesáti lety, skutečně cokoliv mezi tím. Tělo měla vypracované, tmavě opálené, a tím pádem i výrazně kontrastující s bílými šaty. Pokožku měla přes lícní kosti pevně
Tonouci.indd 23
16.01.20 11:57
24
PAULA TREICK DeBOARD
vypnutou. „Dům jí připadl v rozvodovém řízení,“ podotkla nenuceně Myriam. „Má své muže ráda, ale až se usadí, bude tomu tady muset říct sbohem.“ „Ach,“ hlesla jsem, nejistá tím, jak mám reagovat. Zasmušile jsem se podívala na víno sahající do výšky půl palce v mé sklence a přemýšlela, kam se vytratil zbytek. „A tohle je Helen Zhangová,“ pokračovala Myriam. Prošla jsem složku ve své mysli a vzpomněla si, že Helen i její manžel jsou oba dermatologové a mají dva chlapce, dvojčata. Helen měla krátce střižený chlapecký sestřih, který prazvláštním, ale dokonalým způsobem ohraničoval její tvář. „Ach, jistě. Viděla jsem ji venčit psa.“ „Ano,“ odpověděla Myriam a pevně semkla ústa. „Nezdá se ti, že je to úplný drahoušek?“ Příliš pozdě jsem si uvědomila, co mi ještě říkal Phil – Mesbahovi podali na Zhangovy několik stížností, které se týkaly právě toho, že jejich drahoušek pes štěká v nepatřičné hodiny. A pak tu byla ještě Daisy Asbillová, bývalá zaměstnankyně Googlu, ze které se stala manželka vysoce postaveného manažera Googlu. Byla mladá a úzké boky se jí vlnily v šedých hedvábných šatech. „Nehlídá tvá dcera děti?“ zeptala se mě. „Mám dvojčata a někdy je prostě nemožné najít někoho…“ Zarazila jsem se, neboť jsem si okamžitě vybavila, jak Daniellin jediný a poslední pokus o hlídání dětí sousedů v ulici v Livermore skončil napůl katastrofálně. „Ach, ale já nemyslím pořád,“ dodala Daisy, když si všimla mého zaváhání. „Jen když má chůva volno.“ „Samozřejmě,“ řekla jsem a zvlášť si vychutnala ono: jen když má chůva volno. Allie z toho bude mít nepochybně náramnou legraci. Pořád dokola a dokola jsem opakovala Moc ráda tě poznávám a Strašně se nám tady líbí, usrkávala ze svého cabernetu a snažila se, aby mi sklenka vydržela co nejdéle. Ústa už jsem měla v bolestné křeči z neustálého úsměvu. Najednou se Helen zeptala, jestli už má Myriam hotovou šatnu, a polovina davu v tu ránu
Tonouci.indd 24
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
25
uháněla chodbou, aby se podívala, jak přestavba pokročila. Zahlédla jsem Phila. Stál vedle Riche Sieverta a v ruce třímal čerstvě dolitou sklenku. Usmál se na mě a já s úlevou vykročila jeho směrem. „Ach, tak tady jsi,“ zavolala Deanna a postavila se mezi nás. U vchodových dveří Victor vítal další dvojici, pár tak vysoký a blonďatý a dokonale sladěný, že bych si tipla, že dorazili Barbie s Kenem. „Omlouváme se za ten pozdní příchod,“ řekla žena, a zatímco vcházela, líbala ostatní na tváře. Její vlasy měly tak světlý odstín blonďaté, že byly takřka bezbarvé, a její oči zářily pronikavou modří. Když přišla blíž, došlo mi, že byla jen starší verzí dívky, kterou jsem vídala v sousedství s hlavou skloněnou a palci bubnujícími na displej telefonu. „Ach, ahoj.“ Usmála se na mě. „Myslím, že my dvě jsme se ještě nepotkaly. Jsem Sonia Jorgensenová.“ „Liz McGinnisová,“ odpověděla jsem a přendala si sklenku, abych jí mohla podat ruku. Sonia měla světle stříbrné nehty a pleť hebkou jako máslo. „Lizin manžel je ten s tím báječným britským přízvukem,“ vložila se do hovoru Deanna, která se zničehonic objevila po mém boku. „Australským,“ opravila jsem ji. „Tobě se snad nezdá britský přízvuk úplně boží? Je to jako z toho seriálu. Jak jen se jmenuje? Běží na Netflixu.“ Deanna nakrčila nos a zamyslela se. „Ach! Panství Downton!“ Sonia Jorgensenová se na mě usmála, jako bychom byly dvě konspirátorky. Nezdá se ti směšná? Napůl se ke mně natočila a rameny přitom lehce vyčlenila Deannu z konverzace. „Myslím, že jsme sousedi. Ten dvoupodlažní řecký…“ „Ach, ten se sloupy,“ hlesla jsem. Když jsme tudy poprvé procházely, Danielle zůstala jen zírat s ústy dokořán. „Kdo tam asi bydlí?“ A já odpověděla: „Mrtvý prezident.“ „Ano! Tim – to je můj manžel – si jimi nebyl jistý. Já pak ale viděla nákres a prostě jsem to věděla.“
Tonouci.indd 25
16.01.20 11:57
26
PAULA TREICK DeBOARD
„Je to krásný dům.“ „Sonia je organizátorkou večírků,“ vložila se Deanna znovu do hovoru. „Lítá kolem světa, jen aby tu a onde zorganizovala party. Dokážeš si to představit?“ „Jsou to většinou firemní večírky,“ vysvětlila Sonia. „Svatbám se vyhýbám, jak jen to je možné.“ Deanna zavrtěla hlavou. „Žárlím, až je mi z toho špatně. Pořád se Riche snažím přesvědčit, abychom někam vyrazili, a on se na mě tváří, jako bych byla tříhlavá saň.“ Sonia se na ni ostentativně zadívala. „Vždyť ses zrovna vrátila z Havaje.“ „No, ale to byla jen Havaj. Tam lítáme pořád,“ našpulila rty Deanna. Její přemrštěná rozvášněnost mi byla až příliš známá a zároveň nepříjemná – byla de facto jen o něco uhlazenějším obrazem spolužaček ze střední. „Ty jsi teď byla – odkud že ses to zrovna vrátila?“ „Corpus Christi,“ sdělila jí Sonia. „To se dá těžko označit za exotiku.“ „I tak,“ zafňukala Deanna. Sonia se obrátila na mě, oči svraštělé úsměvem. „Liz. To je zkrácenina od Elizabeth?“ Bylo na ní něco, co dokázalo připoutat pozornost, něco, co mě přimělo snížit práh ostražitosti a uvolnit ústa do prvního přirozeného úsměvu toho večera. „Ne, jen Liz. Nicméně jsem si vždycky přála být Elizabeth. Na základce jsem si tak dokonce podepisovala testy.“ Sonia se rozesmála a odhalila zuby tak dokonale rovné a bílé, že bych ji za jiných okolností považovala za dentální hygienistku. „A co si o tom mysleli tví rodiče?“ „Znáš to. Mysleli si, že je to taková běžná dětská vylomenina.“ Opatrně jsem si usrkla vína. Ona to ale samozřejmě znát nemohla. Nebyla to standardní situace, kterou by člověk dokázal jen tak odhadnout a představit si. Když jsem byla na základní škole, mamka už byla úplně slepá, takže nikdy jméno na mých pracovních listech, testech, omluvenkách nebo vysvědčeních
Tonouci.indd 26
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
27
neviděla. A táta by si ho snad ani nevšiml – byl až příliš zaměstnaný na to, aby viděl cokoliv. Elizabeth byla jen výrazem mé malé soukromé rebelie. „Takže tedy Liz. Co ty vlastně děláš?“ Dopila jsem poslední kapku vína ze své sklenky. Pobavilo mě, že po všem tom představování byla Sonia prvním člověkem, který se mě na to zeptal. „Jsem studijní poradkyně na střední škole,“ odpověděla jsem. „Na Miles Landers High School v Livermore.“ Sonia vykulila oči. Sebrala jsem všechny síly a čelila její lehce nakloněné hlavě a jemnému pokyvování. Propočítávala, kolik asi beru čistého? Vzpomněla si snad na to, jak se v sousedství zničehonic objevilo mé sedm let staré camry a my z jeho kufru v černých pytlích na odpadky vynášeli do domu veškeré naše oblečení? Ale překvapila mě, když mě chňapla za ruku a řekla: „Ach, panebože. To je skvělé.“ „No…“ Skvělé bylo přece jen trochu nadnesené označení, ale svoji práci jsem milovala. Za celých sedm let jsem nezažila jediný den, který by byl stejný jako předešlý. „Letos to bude zajímavé, protože tam bude chodit i má dcera. Jde do prváku.“ „Ach, fantastické. Jo, ty asi nechápeš… Má dcera Kelsey tam bude taky od podzimu chodit. Bude v druháku. Chodila na školu v Ashbury, ale… No, to je na dlouhé povídání. Nakonec se ukázalo, že ta děcka tam byla strašná. Ale tohle je fantastická náhoda. Pro Kelsey bude báječné mít na Miles Landers nějaké známé tváře, nemluvě o dalším zodpovědném člověku v jejím životě.“ Její dotek mě hřál, jako bychom se znaly celé roky. Jako by mezi námi bylo mateřské spojenectví, pouto, které pro mě bylo vždy tak těžce uchopitelné. Většinu Daniellina života jsem byla svobodná matka. Většinu jejího raného dětství jsem strávila pendlováním mezi domovem a péčí o ní a profesní praxí, později mezi parkovištěm před základní školou a kanceláří studijního poradce. Nikdy jsem neměla čas poznat ostatní mámy a vždycky jsem jim záviděla to přítelíčkování na kroužcích a besídkách.
Tonouci.indd 27
16.01.20 11:57
28
PAULA TREICK DeBOARD
„To bude fajn,“ souhlasila jsem a nechala se na chvíli vtáhnout kouzlem okamžiku. Samozřejmě jsme si nemohly být jisté, že se z našich dcer stanou kamarádky. Danielle trávila většinu svého času s nosem zabořeným do knih. Kelsey dle toho, co jsem stačila odpozorovat, byla v otázce společenského života mnohem dál. Vybavila jsem si ji v jejích titěrných šortkách a tílkách, ze kterých jí jako příslib hříšného tajemství vykukovala ramínka od podprsenky. „No, nešlo by…,“ začala Sonia. „Jen nahlas přemýšlím, takže klidně řekni ne. Ale co kdybychom jim zkusily něco naplánovat, aby se seznámily?“ Usmála jsem se. „Jako aby si šly po škole spolu hrát?“ Sonia se rozesmála. „No – já nevím. Je to hloupé? Nic velkého. Ráda dceru pozvu k nám.“ Deanna se vrátila, jako by nás celou dobu poslouchala. „Skvělý nápad! Můžeme sezvat všechny mladé z The Palms. Máme tu Maca, kluky od Zhangů, Hannah Berglandovou…“ Můj a Soniin pohled se setkaly, Sonia vypadala shovívavě, ale pobaveně. Jak to jen dokázala? Jak si jen dokázala udržet vyrovnaný výraz, nerozesmát se, ani neprotočit oči? Dávej pozor, nařídila jsem sama sobě, jako bych odkoukávala, jak se chovat jako dáma, co nosit a kdy mluvit. „Jsi si jistá, že by Mac chtěl?“ zeptala se. Deanna protočila oči. „Ach, prosím tě. Vždyť se jen fláká po domě a nic nedělá. Úplně z toho šílím.“ A vtom jsem si konečně spojila obraz řidiče obrovského žlutého trucku se jménem, které jsem za poslední tři roky ve škole slýchávala více než často. Mac Sievert byl chronický lúzr a ve škole známá firma. „Zrovna jsem zjistila, že Mac chodí na Miles Landers. Je ve čtvrťáku?“ Deanna se rozesmála a štědře si lokla vína. „Ach, čekala jsem, až na to přijdeš. Jestli ale propadá z ekonomie, nevím o tom. Volají jeho otci, ne mně. Jedna z výhod toho, že je člověk nevlastní matkou,“ dodala s mrknutím. „Jasně,“ přikývla jsem.
Tonouci.indd 28
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
29
„Ale je to skvělý nápad,“ rozplývala se Deanna. „Půjdu to říct Helen.“ Sledovaly jsme, jak odchází, podpatky klapaly o podlahu. Sonia si odkašlala. „No, vypadá to, že budu hostit celé sousedství. Co v sobotu večer? Nebude se to Danielle křížit s rozvrhem?“ „Zítra se vrací z vědeckého tábora – takže myslím, že by to šlo.“ Sonia afektovaně mávla rukou, jako by upadala do mdlob, a chňapla mě za rukáv. Byla jsem si jistá, že to byl snad nejintenzivnější kontakt, jaký se mé paži kdy dostal, a to jsem měla slepou matku. „Z vědeckého tábora. To je boží. Snaž se ji u toho udržet zuby nehty. Kelsey má plnou hlavu kluků, oblečení a má neskutečný talent na domácí drama. Jako by jí z patnácti táhlo rovnou na třicet.“ Usmála jsem se. Danielle tyto zábavy zatím neobjevila, ale tušila jsem, že se to blíží. Na začátku osmé třídy jsem jí musela schovat její oblíbené maskáče, které si vybrala ve vojenském výprodeji, protože je nosila už třetí den v řadě. Když ale minulý měsíc graduovala, strávily jsme hodiny v obchoďáku, abychom našly ty správné šaty. „Mně zas někdy přijde, že Danielle táhne z čtrnácti zase na dvanáct,“ poznamenala jsem. Victor jen profičel kolem, vyměnil mi prázdnou sklenku za plnou a my se Soniou se na sebe usmály. Beze slov jsme si ťukly, až naše sklenky vyloudily neharmonické cink. Když se Myriam s ostatními ženami vrátily poté, co vyčerpaly všechny přednosti přestavěného šatníku, místnost znovu naplnilo štěbetavé tlachání. Janet Neimeyerová se nemohla dostat z ohromení a Helen Zhangová si zapisovala jméno řemeslníka. Vtom jsem na zádech ucítila dotek něčí ruky, teplé ruky, jejíž palec mi přejel po páteři. Ohlédla jsem se přes rameno a rudolící Phil mi věnoval šťastný nedbalý úsměv. Když jsme byli na půl cesty k domovu, opřela jsem se o Phila a vymanila se ze zajetí svých bot. Další krok jsem už zkrátka nebyla schopna snést. Zavrávorala jsem k jedné straně, rozesmála
Tonouci.indd 29
16.01.20 11:57
30
PAULA TREICK DeBOARD
se a on mě chytil. Sledovali nás ze svých oken zpoza závěsů nebo žaluzií naši sousedé? Z nějakého důvodu mi to vůbec nevadilo. „Tak jsme to přežili,“ řekl Phil. „A nakonec to nebyl takový horor, jak jsme čekali.“ „Myslím, že to mohlo být i horší.“ Přitáhl mě k sobě blíž a já se o něj opřela, rozpálená a lehce opilá. Dech mu voněl po víně, jímž nás zásobil Victor. Doléval nám tak často, že jsem to přestala počítat. Před námi se jako čnící netvor tyčil náš dům. Začala jsem o něm v duchu přemýšlet jako o velkém chameleonovi – ráno neutrálně béžovém, po setmění tak tmavém, že se stal skoro neviditelným. Navzdory několika pokusům nastudovat to z manuálu se nikomu z nás nepodařilo rozluštit, jak nastavit automatické rozsvěcování. Naše veranda se tedy v noci proměňovala v temné zákoutí, schované pod zkoseným převisem tudorovské střechy. Zatímco Phil hledal klíč od domu, já mu vykasala košili a položila mu dlaň na záda. Otevřel dveře a usmál se na mě. „Moc se mi líbí, kam tohle směřuje.“ „Opilá jsem příšerná,“ přiznala jsem, zaplula do domu a hodila sandály na kachličky v předsíni. Jednou rukou jsem si rozepnula knoflíčky u blůzy. „To na tobě miluju,“ řekl Phil a nechal za sebou klapnout dveře. Blůza se mi rozevřela a on hvízdnul. „Mimochodem definuj příšerná.“ Mluvit mi v tu chvíli připadalo jako nadlidský úkol. Jednotlivá slova opouštějící má ústa splývala, jazyk se mi těžkopádně pletl. Snazší bylo ho políbit. Důkaz místo slibů. To nám šlo. Vlastně mi došlo, že v tom jsme byli asi vůbec nejlepší. Od začátku to mezi námi jiskřilo – cítila jsem tu hravou fyzickou přitažlivost a předem věděla, že to mezi našimi těly bude klapat. Potkali jsme se na hokeji, když hráli Sharks. Ani jeden z nás nebyl právě typickým hokejovým fandou, ale na zápas jsme šli s kamarády. Phil seděl za mnou, polil mi mikinu pivem a zbytek večera strávil tím, že se mi přes rameno omlouval, flirtoval
Tonouci.indd 30
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
31
a okouzloval mě svým přízvukem. Já měla v sobě také pár piv, což je jediné vysvětlení pro polibek, který jsem mu po hře dala na parkovišti, dlouhý, zralý a velmi slibný polibek, jako bych doma neměla dítě a nečekalo mě druhý den brzké vstávání. Ve vlaku zpátky do Livermore jsem se sama sobě musela smát. Jak jsem si mohla myslet, že polibek s cizincem je něco víc než jen polibek s cizincem. O dvanáct hodin později ale Phil vkročil do kanceláře studijního poradce na Miles Landers a v ruce třímal kytičku sedmikrásek. A to bylo před pěti lety. Odtáhli jsme se od sebe, svlékla jsem si blůzu a ta se snesla k podlaze. Philovy dlaně mi za zády zápasily se zapínáním podprsenky. U ucha jsem cítila jeho horký dech. „Danielle by měla jezdit pryč častěji. Třeba na nějaký ten dlouhý letní tábor.“ „Hmm.“ „Nebo by mohla jet studovat do zahraničí. Na zahraniční výměnu, nebo jak se tomu říká. Možná i na celý semestr.“ „Nebo by mohla dřív odmaturovat,“ zamumlala jsem. „Na vysokou by odjela v šestnácti.“ Vzdychl a postrčil mě ke schodům a směrem k naší obří posteli. Měli jsme ji teprve tři týdny, menší matraci, na které jsme spali do té doby, jsme odsunuli do náhradní ložnice, a stále nám připadala zkrátka obrovská. Jako bychom každou noc marnotratně utráceli peníze za drahý hotel. Možná to bylo vínem. Možná to bylo tím pocitem, jenž se mě začal pomalu zmocňovat od chvíle, co jsme se přestěhovali do The Palms, zjištěním, že už jsem nikdy nemusela být sama sebou. Starou Liz Haneyovou jsem nechala někde za sebou – těhotnou na střední, závislou na finanční pomoci a stíhající půl tuctu zaměstnání na poloviční úvazek, žijící v levných pronájmech. Tak to bylo, dokud jsem si nenašla práci studijního poradce. Ale ještě, když jsem potkala Phila, jsem stále zápasila s tím, abych splatila nájem. Ta stará Liz byla nyní jen duchem, který se jako obláček vznášel a mizel pryč. Protože tohle jsme teď byli my. Kamarádíčkovali jsme se s boháči a super boháči a skoro s nimi splývali.
Tonouci.indd 31
16.01.20 11:57
32
PAULA TREICK DeBOARD
„Mám lepší nápad,“ řekla jsem mu. „Jsem jedno ucho.“ „Pojď za mnou,“ vyzvala jsem ho a on mě poslechl – následoval mě kolem obývacího pokoje s navršenými krabicemi, nezařízené jídelny a kuchyně, v níž se samou novotou leskl granit. Otevřela jsem posuvné dveře od obývacího pokoje a Ta Žena, elektronická komentátorka našich životů, nás upozornila: „Zadní dveře otevřeny.“ Ale jakmile jsem prošla dveřmi, zaváhala jsem. Na dvoře za domem bylo až příliš jasno, s vkusným zahradním osvětlením namířeným na ozdobné keře v květináčích, bujný porost pukolu. Nad hlavou nám svítil srpkovitý měsíc, jehož odraz se zrcadlil na hladině bazénu, kterou jakási neviditelná ruka neustále poháněla kamsi směrem k nekonečně vzdálenému kraji. Na druhé straně bazénu se dvůr svažoval dolů a ještě dále se zelenal bezchybný trávník golfového hřiště. Otočila jsem se k Philovi, pomalu si rozepnula knoflík od kalhot a sledovala, jak mě pozoroval. Zahákla jsem si palce o kalhotky a jako tanečnice je nechala třepetavě sklouznout přes stehna. Phil stál nehybně ve dveřích. Musela jsem být opilá. V měsíčním svitu jsem si připadala skvěle a sebejistě, silná a sexy, jako Eva v rajské zahradě, než se ukázal ten otravný had. „Ty se ke mně nepřidáš?“ Phil se usmál. „Jen jsem si užíval ten pohled.“ Vyzul se ze společenských polobotek a odkopl je každou na opačnou stranu. Jedna měkce dopadla podrážkou vzhůru do trávy. Otočila jsem se, abych nejdříve narušila dokonalý povrch vodní hladiny jednou nohou a pak i druhou. Z obou stran jsme měli sousedy, ale naše zahrady měly každá tak po jednom akru, takže sousedi byli na míle daleko. Někdy až moc odloučené, tak to říkala Marja Browersová. Ve vodě jsem udělala několik zkusmých temp, pak se přetočila na záda a ponořila si vlasy do vody. Phil se mezitím neohrabaně svlékal, zrovna bojoval s ponožkami. Ňadra se mi dmula nad zčeřenou vodní hladinou
Tonouci.indd 32
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
33
a já zavřela oči. Možná to je právě to, co člověku může dát dům v The Palms – jeho vlastnictvím nabývá i pocitu, že si zaslouží chovat se, jak se mu zlíbí. Když jsem vzhlédla, stál Phil na kraji bazénu, u nohou měl navršenou kopku neuspořádaného prádla. Z vody vypadal celkově mohutnější, než ve skutečnosti byl – působil spíše jako Michelangelův David než jako prostý smrtelník. Vnořil jednu nohu do vody. „Ne, počkej vteřinku,“ zarazila jsem ho. „Teď jsem na řadě já, abych si vychutnala pohled.“ Naoko mi zapózoval a ukázal svaly. Já se rozesmála a kopla do vody tak, že šplíchla jeho směrem. „To bychom měli,“ řekl a skočil do vody. Najednou jsme byli u sebe. Co sousedi, pomyslela jsem si. A pak hned: Kašli na sousedy. Poté jsme nechali svá těla volně unášet, plavat a splývat jedno vedle druhého a jedno přes druhé, stahované proudem gravitace, pomalu unášené směrem k nekonečně vzdálenému okraji. Byla to samozřejmě jen iluze – ale se zavřenýma očima mi připadalo, že plujeme i nad naším trávníkem, pryč, ven na golfové hřiště, kde už byla pod námi pořád a navždy jen samá zeleň. Někdy, když jsem houpala nohama svěšenýma přes okraj bazénu a v jedné ruce měla knihu, jsem z golfového hřiště slyšela přicházet zvuky – typické klap, které odpálilo míček prudce vzhůru, a sem tam nějaký zvýšený hlas. Od sousedů přicházely zvuky startujících a túrovaných motorů a aut postupně mizících v dáli. Také jsem zachytila po větru se nesoucí útržky rozhovorů. Ale povětšinou jsem si už začala zvykat na ticho, které v The Palms panovalo. Začínalo v prázdných pokojích našeho domu, tak skvěle zaizolovaného a vybaveného koberci, že jsem slyšela i vlastní dech. Tento týden, když byla Danielle pryč a Phil odcházel pracovat do své kanceláře v klubovně, jsem se přistihla, že si zpívám s rádiem, jen abych v té nezměrné prázdnotě slyšela ještě nějaký zvuk.
Tonouci.indd 33
16.01.20 11:57
34
PAULA TREICK DeBOARD
Nyní to bylo ale jiné ticho. Pokojné, uklidňující, přerušené jen občasným zčeřením vody, když naše těla rozbila ten dokonalý povrch. Pak se však ozvalo řinčení, zarachocení kovu narážejícího na kov. Okamžitě jsem rozeznala, že je to závora u zadní branky. Otočila jsem se na Phila, který s hrudníkem a rameny nad hladinou a blaženým úsměvem na tváři plul na vodě. „Někdo tam je,“ sykla jsem. Zavrtěl hlavou. „To se jen rozléhá odněkud zvenčí.“ Pak jsem ale uslyšela i smích. Instinktivně jsem zaplula celá do vody a očima skenovala tmavá zákoutí dvora za domem. Všechna euforie byla tatam a pocit svobody, nepřemožitelnosti a práva na to všechno s ní. Možná to bylo ale jen příliš rychlé vystřízlivění. Teď už jsem byla jen nanicovitá nahá ženská, kterou možná někdo přistihl. „Phile…“ Plaval k mělčímu konci bazénu, hrudník a ramena mu v měsíčním svitu skoro zářily. „Možná někdo u sousedů na dvoře.“ „A co když je někdo na golfovém hřišti?“ „Myslím, že ani tak by nás nikdo neviděl.“ Ale já tu a tam viděla hlavy běžců a lidí procházejících se okolo, jak v rytmu kroku nadskakují nahoru a zase klesají dolů, barevné šmouhy polo triček a kostkovaných kalhot. Nedokázala jsem odhadnout, z jaké vzdálenosti se nesl smích, jestli někdo stál sotva dvacet stop od nás, nebo se smál až někde u klubovny. „Jdu dovnitř,“ řekla jsem a plavala ke schůdkům. „Ale prosím tě,“ rozesmál se Phil. „Fakt?“ Kouzlo okamžiku bylo fuč a veškeré mé fantazie se vypařovaly rychlostí blesku. Liz, jež dokázala nahá splývat s vodní hladinou, svobodná pod hvězdnatým nebem, jedinkrát za svůj život zářivá jako kometa, s odvahou se odchýlit od svého běžného standardu, byla pryč. Mé oblečení leželo rozházené po terase u bazénu a uvnitř v domě, ale já měla možnost od toho všeho utéct a běžet rovnou dolů do prádelny, kde na mě v sušičce čekala nálož suchých ručníků.
Tonouci.indd 34
16.01.20 11:57
TONOUCÍ
35
„Liz.“ Se šploucháním jsem vystoupala po schůdcích, a až když se mé nohy dotkly pevné země, jsem si uvědomila, že jsem nebyla ještě zcela střízlivá. Nohy jsem měla těžké, nespolupracovaly. A pak jsem zaslechla znovu ten smích, odrážející se od obložení stěn, jež nás obklopovaly, od štukované fasády našeho domu. Otočila jsem se, jako bych napůl předpokládala, že někoho spatřím v křoví. Místo toho jsem ale jen postřehla jakýsi záblesk venku na cestě pro pěší – titěrnou zářivou obrazovku mobilu. Ohnula jsem se v pase s rukou sevřenou na prsou. Phil se ve vodě rozřehtal. „To šel jen někdo kolem. Pojď zpátky. Neblbni. Vysázím tam živý plot. Klidně tu nechám vyrůst setsakramentský les, pokud to chceš.“ Ale to jsem už mířila směrem ke svému odrazu v posuvných dveřích – bledé beztvaré mase lidského těla s mokrými zplihlými vlasy a řasenkou rozpitou po obličeji. Když jsem vklouzla do vody, připadala jsem si jako ve stavu beztíže. Teď jsem ale pozorovala svá povislá ňadra, široké boky, povolený podbřišek, který jsem si s sebou nosila už čtrnáct let. Byla jsem pořád ta stará Liz. Následujícího odpoledne na mě na vlakové zastávce čekala Danielle, o poznání špinavější, než když jsem ji tam v pondělí vysadila. Nohy měla napěchované ve svých starých turistických botách, tkaničky volně visící. Mávla na mě a oběhla auto k místu řidiče, aby mě skrz otevřené okno políbila. Odtáhla jsem se s předstíranou nechutí. „Jsi cítit po di vočině.“ „Vlastně jsem se letos už sprchovala. Ne že by to něco změnilo,“ odpověděla a hodila batoh na zadní sedačku. Ramena měla od sluníčka opálená, na tvářích jí naskákaly nové pihy. Na nohách měla červené pupínky, jak byla pokousaná od komárů. „No? Tak povídej. Řekni mi všechno.“ Vjely jsme na silnici a ona začala: vosí hnízdo v chatce, túry po přírodě, táboráky, návštěva botanika z Kalifornské univerzity
Tonouci.indd 35
16.01.20 11:57