S láskou Venetii
KAPITOLA 1 Co dělá hodný žák, když jde do školy?
Na zuby se mi lepí kyselá krev. „Tady nemáte co dělat, pane,“ říká agentka FBI a brání mi ve vstupu. „Jděte dál.“ Okusuju si špičku prstu, odtrhávám z ní další kus nehtu. „Já pro vás pracuju,“ říkám jí. „Jsem civilní konzultant.“ Agentka si prohlíží moje tenisky z Walmartu, fleky na džínách, rozedraný svetr. „Máte průkaz totožnosti?“ zeptá se. Svoje doklady jsem nechal doma, protože jsem počítal s tím, že znám agenta, který bude hlídat u vchodu. Tady v okolí stačí říct nahlas slovo polda, aby vás zastřelili. Na domě se drží zelené fleky po graffiti, které nešlo úplně vydrhnout. Dopisní schránka je roztlučená baseballovou pálkou. Kolem převržené popelnice o kousek dál se belhá kříženec vlka a kojota – kojot východní, jak se mu říká. Uhryzanou tlapu nechal nejspíš v pasti na medvědy. Nedaleko od něj popíjí levné pivo pár bílých puberťáků v mikinách s kapucí. Jeden z nich se zazubí jak lampička z dýně, rozmáčkne prázdnou plechovku od piva a mrští jí po kojotovi. Kojot uskočí a kluci se řehtají, ale udržují si odstup, dokud se to stvoření neodbelhá a neprotáhne se dírou po laťkách v plotě. 7
Jack Heath
V domě se ozývají kroky. Zní zvýšené hlasy. Musím se tam dostat. „Prosím vás,“ žadoním. „Volal mi –“ „Bez průkazu totožnosti,“ trvá na svém agentka, „tu nemáte co pohledávat.“ „Volal mi ředitel oblastní pobočky.“ Z čepice se jí uvolní pár pramínků vlasů a padají jí do očí. Odhodlaně je ignoruje. Je to černoška, měří asi sto sedmdesát tři centimetrů – stejně jako já –, není vůbec nalíčená a nemá snubní prstýnek. Je přitažlivá takovým tím drsným, strohým způsobem. Na jmenovce, která jí visí na krku, stojí Agentka R. Thistleová, Houstonská oblastní pobočka. „Jak se jmenuje?“ zeptá se. „Ten ředitel oblastní pobočky.“ „Peter Luzhin,“ odpovím. Znovu si mě změří od hlavy k patě zkoumavým pohledem. „Chcete říct číslo jeho sociálního pojištění?“ zeptám se. „Číslo ředitelova pojištění byste znát neměl.“ Neměl bych, ale znám. Vloupal jsem se mu do domu a našel jsem ho na účtu za vodu. Trik na zapamatování dlouhých čísel spočívá v tom, že si každou číslici převedete na souhlásku a k těm souhláskám si pak doplníte samohlásky tak, aby vám to dávalo cokoli zapamatovatelného. Mně dává číslo ředitelova sociálního pojištění – 404 62 5483 – KRK HL NKST, z čehož je KRK HoLí Na KoST. Pamatuju si to proto, že si představuju Petera Luzhina, jak si holí břitvou krk a tváře, dokud z nich neseškrábe všechnu tkáň a neodhalí kosti, a pak si svůj výtvor klidně prohlíží v zrcadle. „Dělám si srandu,“ řeknu agentce FBI. Na prstě už nemám žádnou záděru ani odrostlý kus nehtu. Pustím se do palce. Z toho zlozvyku mám nadobro zničenou kůžičku na nehtech a zkažené zuby, a v ústech parazity. Jenže nedokážu přestat. Nahoře na schodech se objeví další agent. Je to běloch, hubený kuřák s květákovýma ušima, jako to bývá ze zápasení nebo z boxu. Sako má na levé straně vyšisované od dlouhých hodin strávených řízením v texaském slunci. Nemá visačku se jménem, 8
Mrchožrout
ale já ho znám. Jmenuje se Gary Ruciani. Ostatní agenti mu říkají „Papež“, protože je Ital. „Hele, Papeži,“ řeknu mu. „Pusťte mě dovnitř.“ Žena vykročí a zacloní mi výhled. „Pane –“ „Jo, to jste vy,“ prohodí Ruciani cestou ze schodů. Že si vás někdo pamatuje, nemusí být vždycky úleva. „Collinsová a Richmond jsou nahoře v ložnici,“ oznámí mi. Thistleové řekne: „Nechte ho projít. Luzhin to zřejmě vzdal.“ Když se kolem ní protahuju, ucítím slabý závan jejího parfému. Thistleová ucukne. V jedné řecké pověsti se vypráví o člověku, který si chtěl vzít za ženu spartskou princeznu, ale vyhnali ho na ostrov, protože se mu zanítilo zranění na chodidle a začalo zapáchat. Nakonec se pro něj vrátilo vojsko, jelikož si uvědomili, že od něj potřebují otrávené šípy. Pomohl jim vyhrát válku – byl s nimi v dřevěném koni –, ale stejně ho všichni nesnášeli. Když se Ruciani vyhýbá mému pohledu, připadám si jako ten člověk. Pod nohama mi vrže dřevěná podlaha. Vešel jsem do kuchyně a procházím kolem šikmé věže ze špinavého nádobí. Oswald Collins zmizel před osmi dny. Jeho žena Billie zřejmě od té doby nádobí nemyla. V ledničce jsou tři půlky chleba ze supermarketu a dva načaté kartony mléka. Dnes se už na ně nedávají fotky pohřešovaných dětí, ale není to proto, že by se děti přestaly ztrácet. Kdyby ano, byl bych bez práce. Ve zmačkaném alobalu najdu pět koktejlových párečků. Jeden sním a zbytek si strčím do kapsy na později. Dveře do ložnice jsou otevřené. Na holé matraci tam sedí Billie Collinsová s hlavou v dlaních. Vlasy jí u kořínků zešedivěly a v nohou jí cuká. Šortky se jí pářou ve švech od toho, jak si za ně tahá. Stejně dlouho jako její manžel se pohřešuje i její matka. Když vejdu dovnitř, agent Richmond vzhlédne. V jedné ruce drží plastovou vidličku, v druhé skoro prázdný kelímek s nudlemi. Na strništi kolem brady mu ulpěly kapky polévky. „Blakeu,“ pokárá mě. „Kde jste byl?“ Jsem civilista, takže nesmím vstupovat na místo činu a mluvit se svědky bez dozoru. Richmond je moje chůva. Naštěstí je líný a nezná mě tak dobře, jak si myslí. 9
Jack Heath
„Agentka Thistleová mě nechtěla pustit dovnitř,“ opáčím. „Kde jste byl vy?“ Mávne rukou s oteklými klouby směrem k Billie. Ta sebou trhne a nervózně si mě prohlíží. Richmond chce, abychom si oba mysleli, že tu zůstal proto, aby ji uklidňoval, až na to, že „uklidňoval“ není ten správný výraz. Richmond se domnívá, že je Oswald Collins po smrti, a doufá, že se Billie podřekne. „Paní Collinsová,“ oslovím ji. „Jsem Timothy Blake. Setkali jsme se minulý týden.“ Přikývne. Zarudlé oči jí spočinou na mých ústech. „Teče vám krev.“ Ta krev je z mých nehtů. Olíznu si rty. „Hledám vašeho manžela a vaši maminku už šest dní. Není po nich ani vidu.“ Nezdá se, že by ji to překvapovalo. „Warnerová nechce, aby se našli.“ Oswald Collins je ochlasta a má ve zvyku sázet cizí peníze. Půjčil si osm tisíc dolarů od Charlie Warnerové, která v Houstonu financuje většinu zločinů. Pak se po něm slehla zem. Billie dělá, jako by byl Oswald po smrti, ale řeč jejího těla vypovídá o něčem jiném. Žal i úleva člověku svěsí krk a ramena. Billie je celá napjatá a chytá se matrace, jako by se připravovala na pád letadla. Je vyděšená. „Warnerová chce, aby se našel,“ namítnu. „S uříznutou hlavou a vydloubanýma očima. Jako vzkaz ostatním: Takhle dopadne každý, kdo nesplatí, co mi dluží.“ Richmond se zamračí. Poldové se učí zacházet s rodinami obětí v rukavičkách. Já ale nejsem polda. „A tak jsem si říkal, jestli Oswald nevzal roha,“ pokračuju. „Jenže to by zmizelo jeho auto. Anebo by byl záznam o tom, jak si kupuje lístek z města. I kdyby platil hotově, zachytily by ho kamery na autobusovém nádraží.“ Existují způsoby, jak cestovat beze stopy, Oswald je ale určitě nezná. „Má ho Warnerová,“ pronese Billie hlasitěji. „Mluvil jsem s vymahači od Warnerové,“ prohlásím. „Chtějí Oswalda najít stejně jako vy. Dokonce ještě víc.“ 10
Mrchožrout
„Tak prr.“ Richmond vztáhne ruce, aby mě zarazil. Otočí se k Billie. „Pan Blake chce jen říct…“ „Lžou,“ řekne mi Billie. „Nelžou, paní. Poznám, když mi někdo lže.“ Dívám se jí do očí, dokud neodvrátí pohled. „Gangy neunášejí někoho, kdo jim něco dluží,“ pokračuju. „Natožpak jeho tchyni. Sebrali by dítě nebo manželku.“ „Chcete říct, že jsem v nebezpečí?“ „Je váš manžel násilník?“ „Není.“ Billie se na matraci ošije. „To víte, že není.“ I kdybych si nevšiml, jak sebou cukla, když Richmond zvedl ruku, stejně bych věděl, že mi neříká pravdu. Oswald už v minulosti seděl za těžkou újmu na zdraví a ozbrojenou loupež. „Moc dlouho dopředu ale neplánuje, viďte?“ zeptám se jí. Na to nic neřekne. „Patří k těm, co vsadí svou výplatu, prohrají ji a půjčí si peníze, aby tu ztrátu zahladili. Načne bochník chleba, i když se ten předchozí ještě nedojedl, a ten starý nevyhodí. Neumyje po sobě špinavé nádobí, přestože by se měl ukrývat.“ „Měl byste odejít,“ řekne mi Billie. Richmond na mě civí, nechápe, proč ji dráždím. „Proč?“ zeptám se. „Protože ho nenajdete, když tady budete sedět a vykládat!“ Když říká nenajdete, ukazuje na dveře v ložnici. Je to podvědomé gesto, neudělala to schválně. Celou svou myslí se upíná k tomu, jak mě odsud vypudit. „A víte co,“ opáčím, „já myslím, že najdu.“ Vstane. „Vypadněte.“ „Vašeho manžela nikdo neunesl,“ prohlásím. „Schovává se, dokud neproběhne soud s Charlie Warnerovou. Řekl vám, abyste nahlásila, že se pohřešuje. Vy jste mu na to odpověděla, že je to pitomost, a tak vám pohrozil, že zabije vaši matku, když to neuděláte. Kolikrát vás od té doby navštívil? Dvakrát? Třikrát? Přespává tu?“ „A do prdele,“ pronese Richmond a upustí lžíci. „To jsem neřekla!“ ječí Billie. „Nic takovýho jsem neřekla!“ 11
Jack Heath
„Kdybyste řekla, bylo by dávno po všem.“ Uvědomím si, že si zase okusuju palec. Strčím si ruce do kapes. „Heleďte, vaši maminku zabít nemůže. Kdyby to udělal, neměl by na vás žádnou páku. Tak mi už povězte, kde –“ Billie Collinsová se mi dívá přes rameno a v očích má děs. „Ty jedna zatracená mrcho,“ ozve se za mnou. Otočím se a vidím obličej, který už týden studuju na identifikačním portrétu policie. Oswald Collins připomíná ve tváři chobotnici – oči má daleko od sebe a nos rozpláclý, pleš mu od posledního zatčení ještě víc postoupila. Míří poškrábanou Berettou 3032 Tomcat své manželce na prsa. Před sebou drží za límec flanelového pyžama starou paní, která je cítit jako mládežnické noclehárny, v nichž jsem vyrůstal. Oči má zavlhlé, ale čilé. Je to Mary-Sue McGinnessová, Billiena matka. „Tys mě práskla!“ syčí Oswald na Billie. „Nepráskla!“ „No tak, prr,“ vloží se do toho Richmond. „Klídek.“ „Drž hubu,“ řekne mu Oswald. Pistole je malá, ale když se nás tísní pět v tak maličké místnůstce, Oswald určitě někoho trefí. Komora je uzavřená, takže je v pistoli přinejmenším jeden náboj ráže .32 ACP. „Slyšels to!“ brání se Billie. „Vůbec nic jsem neřekla!“ Zvednu ruce a stoupnu si mezi ně, abych blokoval Oswaldovu střelu. Stará paní se mračí. Dýchá zrychleně a tiše. „Hele, ty debile,“ řekne mi Oswald. „Co kdyby sis hleděl svýho?“ „Jsme proti vám čtyři na jednoho,“ prohlásím. „A další agenti FBI jsou venku. Nebuďte hloupý a odložte tu zbraň.“ V žilách na krku mu pulzuje krev. Je mu jasné, že ven vedou jenom dvě cesty: v želízkách, nebo v pytli na mrtvoly. Už ale byl v texaském vězení, a tak neví, co z toho je horší. „Nic se neděje,“ říkám mu. Srdce mi tluče jako splašené, ale hlas se mi daří ovládnout. Pokyvuju mírně hlavou a doufám, že začne taky přikyvovat. „Můžeme se dohodnout. Položte tu zbraň a promluvíme si. Platí?“ 12
Mrchožrout
Oswaldův prst na spoušti povoluje. Paže mu začíná klesat. Richmond vytáhne svůj SIG, zamíří a zařve: „Odhoď tu –“ Oswald po něm vystřelí. V pokoji to zaduní, Richmond se sveze k zemi, jako kdyby dostal kopanec do břicha, leží tam a supí. Pistole mu vypadla na koberec a Oswald ji přišlápne, aby mu zabránil v dalším pokusu. S tím si nemusel dělat starosti. Richmond brunátní ve tváři. Má na sobě kevlar, ale kulka mu zřejmě zlomila žebro. Nemůže popadnout dech. Oswald něco huláká, jenže v uších mi tak zvoní, že to nedokážu rozluštit. Ze rtů mu stříkají sliny jako vlákna čerstvé pavučiny. Paní McGinnessová se vykroutila z jeho sevření. Krčí se v koutě jak gotický chrlič, připravená uskočit, kdyby se zbraň obrátila jejím směrem. Jenže Oswald se snaží mířit na svou manželku. Očividně mu je jedno, že mu pořád ještě stojím v cestě. Kohout se napíná, jak tlačí na spoušť čím dál silněji. Podívám se mu přes rameno směrem ke dveřím. „Střílejte!“ zařvu. Oswald mi na to skočí. Otočí se po dalších agentech FBI. Vrhnu se na něj, jednou rukou ho chytím pod krkem a druhou chmatám po zbrani. Zapotácí se, volnou rukou si drápe po krku a rve mi z lokte kůži. Pokouší se přes rameno zamířit dozadu na mě, ale já mu ruku odtlačím vzhůru a tisknu mu prst na spoušť, dokud pistole nevypálí jednu, dvě, tři díry do stropu a neklapne naprázdno. Ten rámus mi rozhodí kapalinu v uších a zhoupne se pode mnou podlaha. Držím se Oswalda, předloktím mu pořád drtím hrdlo. Oswald v mém sevření chroptí. Pokud mu do mozku teče krev, může být při vědomí další tři minuty nebo i déle. Pokud nepřitéká, už jen pár vteřin, a půjde k zemi. „Pusťte ho.“ Bubínky mi drnčí tak, že ten hlas sotva slyším. Na zlomek sekundy si myslím, že je to Billie, ale pak spatřím agentku Thistleovou – tu hezkou černošku zdola. Stojí ve vchodu do místnosti a míří na mě svým služebním revolverem. 13
Jack Heath
Pustím Oswalda a odvrávorám stranou. Oswald se skácí na zem. Zvednu ruce. „Nestřílejte,“ řeknu. „Já patřím k těm hodným.“ Thistleová mě otočí čelem vzad a sváže mi ruce plastovými pouty. Možná tak jako já pozná, když jí někdo lže. To je ale fuk. Případ jsem vyřešil, takže dostanu odměnu. Už teď se mi v ústech sbíhají sliny. Ruciani přišpendlí Oswalda k podlaze a oznámí mu, že pokud si nemůže dovolit vlastního obhájce, bude mu přidělen státem. Nezdá se, že by ho Oswald vnímal. Dívá se na paní McGinnessovou, Billieinu matku. Sebrala jeho berettu a teď na něj míří. Oči má plné zloby. „Nedělejte to,“ říká jí Oswald. Paní McGinnessová se ušklíbne. Zacílí mu na obličej a zmáčkne spoušť. Cvak.
14
KAPITOLA 2 Co je tak křehké, že to lze porušit, už když to někdo pojmenuje?
Sanitkový vrah se šourá do betonové místnosti a na kotnících mu zvoní řetězy, jako by měl na nohou boty s ostruhami. Vlasy má po stranách umaštěné, ale je čerstvě oholený. Mezi hranatými zuby mu jsou vidět zbytky jeho posledního jídla. Klouby na rukou má rovnoměrně odřené od kliků na betonové podlaze své cely. Jmenuje se Nigel Boyd. Pozoruju ho zpoza tlustého skla. Připadám si jako na návštěvě v akváriu. Pár míst ode mě sedí zástupkyně TOTŘu – Texaského odboru trestního řízení – a hraje si s telefonem. Vedle ní sedí Boydův právník a marně se pokouší zachytit její pohled, aby s ní mohl zapříst rozhovor. Kromě nich tu je už jen jediný další člověk: prošedivělá běloška, svírající notes vázaný v kůži. Nejspíš reportérka, i když dnes se už o popravách tolik nepíše. Za normálních okolností by seděly rodina vraha a rodiny obětí na sousedních galeriích, aby na sebe navzájem neviděly. Až by byl odsouzenec připoutaný silnými popruhy k lavici, mohl by pozorovat obě skupiny, jednu vedle druhé, oblečené do svátečního a usazené odděleně, jako hosté na svatbě. Z žijících příbuzných Nigela Boyda tu ale nikdo není. Jeho sestra si změnila jméno a jeho bratranci se odstěhovali do Kansasu. Jeho 15
Jack Heath
otec si strčil do úst hlaveň brokovnice. A tak tentokrát zabraly jednu galerii rodiny obětí a já se připojil k úředním šimlům na té druhé. Téhle části huntsvillského vězení se nápaditě přezdívá Dům smrti. Je to nejrušnější popravčí komora v celých Spojených státech. Zabíjí se tu tolik lidí, že není snadné sehnat dostatek smrticích látek, hlavně od té doby, co evropští výrobci odmítají prodávat TOTŘu léčiva. V Tennessee měli stejný problém – a vrátili se k používání elektrického křesla. O téhle možnosti se mluví i tady. S Boydem jde do místnosti pět strážných. Říká se jim „svazovací tým“. Velí jim břichatý člověk bez brady, se jmenovkou, na které stojí Woodstock. Strážní odvedou Nigela Boyda k zelené gumové lavici, na níž jsou připevněné kožené popruhy s mosaznými přezkami. Po stranách lavice rozloží dva obdélníky, které patří pod ruce, a připoutají mu k nim zápěstí, jako kdyby ho chtěli ukřižovat. Boyd se potí, ale strážným, když ho na lavici uvazují, se nebrání. Odsouzenci se kupodivu nikdy nevzpírají, ačkoli nemají co ztratit. Zanedlouho je Nigel Boyd znehybněný. Několik let jezdil po Houstonu v ukradené sanitce a omamoval lidi utěrkou namočenou do éteru. Sanitku používal jako mobilní operační sál, svoje oběti v ní rozřezával a jejich orgány prodával na černém trhu. Ředitel si myslí, že Charlie Warnerová má od něj transplantaci plic, ale nemůže to dokázat. Po šesti letech se teď „na sále“ ocitl Boyd sám. „Vytáhněte rolety,“ nařídí Woodstock jednomu ze strážných, když upevní poslední popruh. „Už jsou nahoře.“ „Do prdele.“ Woodstock vzhlédne ke dvěma oknům, která mají zůstat zatažená, dokud se trestanec nepřipoutá. Vidí, že ho pozoruju, a honem odvrátí pohled. Všimne si toho žena s šedivými vlasy a notesem. Přisune se blíž ke mně. „Tak co,“ začne mírně. „Držíte se?“ Rozhodně reportérka. Zahřívá si mě na rozhovor. 16
Mrchožrout
Přikývnu, nehodlám jí nic poskytnout. „Jste jeho…“ Kývne bradou Boydovým směrem a čeká, až prázdné místo doplním. „Nejsem mu ničím,“ odvětím. Do popravčí komory vejde vězeňský dozorce spolu s knězem. Dozorce je hubený chlápek v šedivém obleku. S oholenou hlavou a dlouhým nosem vypadá jako orel bělohlavý. Je tady nový. Kněze jsem tu viděl už mnohokrát. Je to starý pán se smutnýma očima a do místnosti se vleče, jako by měl sám nohy v okovech. Dá Boydovi pod hlavu polštářek. Na okamžik se rozhostí ticho. Kněz položí Boydovi ruku na nohu. Všichni ostatní se podívají na hodiny. „Na tohle si člověk nikdy nezvykne,“ poznamená reportérka. „Je to moje jednadvacátá poprava, a stejně mi z nich pořád běhá mráz po zádech.“ Zabručím. „Jste příbuzný?“ hádá reportérka. „Jsem jenom řidič. Odvezu pak tělo na zpopelnění.“ Splaskne. „Aha. A to vás nechají sledovat popravu?“ „Hele, nejste novinářka?“ zeptám se. „Já bych vám mohl vyprávět. Celá moje rodina je šílená. A když se můj brácha napije, jak ten dovede vyvádět.“ „Omluvte mě na vteřinku,“ pronese, vytáhne telefon a jde si sednout jinam. Novináři obvykle nechtějí mluvit s nikým, kdo má chuť mluvit s nimi. Vrátím se pohledem k Boydovi. Úplně mě hypnotizuje. Je tak urostlý a svalnatý. Na krku mu v žilách tepá krev, a tváře má přitom zsinalé. Možná si myslel, že to takhle daleko nezajde. Před několika dny zamítl nejvyšší soud jeho odvolání, ale mohl ještě doufat, že dostane milost od prezidenta. Někteří lidé jsou v temných zákoutích své podvědomé mysli přesvědčení, že ostatní nejsou skuteční – že tohle všechno je jen videohra pro jednoho hráče a na dalších postavách nesejde. Nigel Boyd nedokáže uvěřit tomu, že by měl on, ten nejdůležitější člověk ve vesmíru, najednou umřít. Občas si říkám, jestli k takovým lidem taky nepatřím. 17
Jack Heath
V popravčí komoře zazvoní telefon. Dozorce ho jde zvednout. Zatímco je pozornost všech ostatních rozptýlena, Woodstock upevňuje sáček s nitrožilním roztokem. Stojí zády, takže lidem za okny brání ve výhledu, ale já vím, co dělá. Vyměňuje sáček s pentobarbitalem za suxamethonium chlorid. Suxamethonium je neškodné při požití, ale když se podá injekčně, oběť ochromí – a účinkuje i tehdy, když minete žílu. Kvůli Hippokratově přísaze nemůžou smrtící injekci podávat lékaři, a tak je to na vězeňských dozorcích, kteří neumějí správně spočítat dávku, natožpak trefit žílu. Woodstock se na mě podívá a sotva znatelně přikývne. Otočím se k reportérce, jestli si toho všimla. Nevšimla – něco si čmárá do notesu. Tu svou poznámku o tom, jak jí běhá mráz po zádech, pronesla očividně jen kvůli mně. Dozorce zavěsí telefon. Už je taky zsinalý ve tváři. Podívá se na Boyda a zavrtí hlavou. „No kurva,“ vzdychne Boyd. „Ach, bože.“ Do očí mu vyhrknou slzy. Lapá ze všech sil po dechu, jako kdyby se v těch posledních pár minutách chtěl ještě nadýchat do zásoby. „Začněte,“ řekne dozorce Woodstockovi. „Počkejte,“ žadoní Boyd. „Prosím vás.“ Woodstock se mu nedívá do očí. Do radiální tepny mu zabodne jehlu. Boyd zařve, až z toho zadrnčí sklo v oknech. Trhne sebou i otrlá reportérka. Sáček se suxamethoniem pomalu splaskává, roztok se vlévá do těla. Boydovi dochází vzduch. Chtěl by znovu zařvat, ale nemůže. Už se ho zmocňuje paralýza. Rysy v obličeji mu povolují. Do půl minuty je úplně nehybný. Jeho právník si úlevou zhluboka oddechne. Myslí si, že je po všem. Kněz něco neslyšně mumlá. Nový dozorce vypadá, jako že bude zvracet. Woodstock přitiskne Boydovi prst na krk, jako by mu měřil tep. 18
Mrchožrout
„Čas smrti,“ pronese s pohledem upřeným na hodiny, „dvacet tři hodin, čtyřicet sedm minut.“ Jen on a já víme, že Boydovi srdce pořád tluče. Je zcela při vědomí, i když mu roztok ochromil plíce. Mlčky se na lavici dusí. Woodstock s ostatními strážnými začne uvolňovat popruhy. Reportérka odchází za právníkem a úřednicí z místnosti. Já to ještě chvilku sleduju, fascinuje mě Boydovo bezvládné tělo. Je mrtvý navenek, ale uvnitř žije a řve. Přesně naopak, než jak na tom byl předtím – mrtvý uvnitř a živý na povrchu. Roztok ho převrátil naruby. V Domě smrti jsou chodby navržené tak, aby rodiny obětí nemusely vycházet stejnými dveřmi jako rodina vraha. Na parkovišti – pořád ještě v sevření obřích červených stěn huntsvillského vězení – ale vidím pár starších lidí, o nichž se dá soudit, že to jsou matky a otcové Boydových obětí. Vzlyká tu nějaký pán ve vestě a s chodítkem. O auto se opírá žena v šatech s volánky a s květinou ve vlasech. Vypadá dost otřeseně. Další žena mluví s reportérkou, a ta chápavě přikyvuje a natahuje k ní telefon, aby si konverzaci nahrála. „Nestačí to,“ říká ta truchlící. „Bylo to moc poklidné. Moje dcera tak neumírala. Tohle nestačí.“ Vím, jak se cítí. Mně to taky nikdy nestačí. Když odjedou poslední rodiče, z velkých vrat se vynoří Wood stock. Veze nosítka s vakem. Vak je z tak tenké, bílé látky, že skrze ni vidím obrysy Boydova ztuhlého obličeje. Díky suxamethoniu nelze poznat, jestli je ještě naživu. Otevřu zadní dveře dodávky bez oken. Na bocích má z obou stran namalované symboly nebezpečných látek. Woodstock mi pomůže složit podvozek u nosítek a zasunout je do dodávky. Podá mi štos papírů. Kdyby se někdo díval – a o tom pochybu ju –, předpokládal by, že to jsou pověřovací listiny k odvozu těla na zpopelnění. Woodstock celou dobu nemluví a nedívá se mi do očí. Pak se otočí na podpatku a žene se zpátky do Domu smrti. Já zabouchnu dveře dodávky, a tím v ní zavírám Sanitkového vraha. 19
KAPITOLA 3 Je to tvoje, ale jiní toho užívají víc než ty sám. Co je to?
Uplynulo šest dní. Zastavuju na stopce na Hackettově, dívám se doleva a odbočuju doprava na Jester Boulevard, kde moje otlučené mitsubishi vrhá na černý asfalt dlouhý stín. Jedu na severozápad, dokud se zpoza borovic nevynoří budova – desetipodlažní obelisk z tónovaného skla, před nímž se na dvou stejných stožárech třepetají americká a texaská vlajka. V autě mi vyřvává rádio, nabízí mi nový telefon, plastickou chirurgii a rekonstrukci kuchyně. Nic z toho si nemůžu dovolit, ale nechávám to puštěné na plné pecky. Nemám náladu poslouchat vlastní myšlenky. Mitsubishi je levné, obyčejné a tak nové, že je ještě ve slušném stavu. Našel jsem ho na venkovním parkovišti u Walmartu. Jeho dveře mi otevřela dveřní zarážka s ramínkem, plochý šroubovák a kladívko rozbily blokovací čepy v zapalování. Karosérii jsem sám otřískal hasákem, aby auto nepoznal jeho původní majitel. K tomu jsem ještě prohodil poznávací značku se značkou jiného auta – fialového volkswagenu, který měl blatník samou samolepku a jehož majitel to nejspíš ani nepozná. I tak jsem opatrný. Nepřekračuju povolenou rychlost a vždycky dávám blinkr. Brzdím pomalu, aby to do mě někdo nenapral zezadu. A zásadně parkuju na místech, kde by poldy nenapadlo 20
Mrchožrout
hledat kradená auta. Jako například před houstonskou oblastní pobočkou FBI. Než zhasnu motor, vypnu rádio. Baterie je napůl vybitá, a tak by auto s puštěným rádiem, rozsvícenými světly nebo zapnutou klimatizací nenastartovalo. Nechám pootevřené okno, aby vevnitř nebylo na slunci jako v peci. Na krk si pověsím svou jmenovku civilního konzultanta. Sedm minut nato otvírám dveře do kanceláře Petera Luzhina. Luzhin je osmačtyřicátník přezdívaný „Pan Kotleta“ podle kotlet, které se mu ježí po stranách obličeje. Metr devadesát, široká ramena a silné paže. Trochu ochablý v pase, jak se to občas stává u bývalých feťáků. Hrbí se nad notebookem, ale když vejdu, vzhlédne. „Jo, to jste vy.“ Zavřu za sebou dveře a posadím se na židli se sotva znatelným polstrováním. Na stole má jmenovku, na které stojí Ředitel, Houstonská oblastní pobočka, Federální úřad pro vyšetřování, pro případ, že bych přehlédl štítek na dveřích. Jako obvykle si položil zarámovanou fotografii své rodiny čelem na stůl, abych je neviděl, nebo možná aby oni neviděli mě. „Nový případ,“ oznámí. „Cameron Hall, čtrnáct let, naposledy spatřený včera, ve čtyři odpoledne. Přišel telefonát s žádostí o výkupné.“ „Pravý?“ „Pokud víme, tak ano.“ „Bohatí rodiče?“ „Rodič.“ Luzhin ťuká na touchpad, snaží se počítač probudit k životu. Nakonec to vzdá. „Jeho matka zdědila po strýci nějakou půdu. Prodala ji fitness klubu v San Antoniu. Za ty peníze nakoupila luxusní domy za hranicemi Houstonu, a teď je pronajímá. Ročně jí z toho kápne zhruba dvě stě tisíc.“ Ta se má. Já po svých příbuzných zdědil akorát starou belu. „Kde je táta toho kluka?“ zeptám se. „V Pensylvánii. Jeho máma – jmenuje se Annette Hallová – tvrdí, že v tom telefonu to nebyl jeho hlas.“ 21
Jack Heath
„Má záznam?“ „To teprve zjišťujeme. Ten kluk je čistý. Jeho mámu před dvěma roky zatkli kvůli daňovým únikům. Dostala podmíněný trest.“ „Třeba shání Warnerová finance na právníky.“ Plácám, co mi slina na jazyk přinese, ale pokud tím únoscem není táta, je statisticky pravděpodobné, že je to někdo z organizace Charlie Warnerové. Luzhin povytáhne obočí. „Warnerová složila v hotovosti kauci ve výši milion dolarů.“ „O to víc důvodů unést bohatého kluka.“ „Warnerová to není.“ „Jak to víte?“ Luzhin váhá. „Máte u ní někoho nasazeného,“ hádám. „A kdyby za tím byla Warnerová, věděl byste o tom.“ Nepřizná to, ale z toho, jak nasál nosem vzduch, poznám, že mám pravdu. To bych rád věděl, kde vzali dobrovolníka. Posledního agenta, který v utajení pronikl do toho gangu, našli pověšeného za zápěstí na větvi stromu nad řekou. Měl pořezanou kůži – nestačilo to na to, aby ho to zabilo, ale stačilo to k přivábení aligátorů pod ním. Než se tam dostali poldové, od pasu dolů z něj nic nezbylo. „Od Warnerové se držte stranou,“ řekne mi Luzhin. „Nechci, abyste podělal soud.“ „Dobrá. Kdo toho kluka viděl naposledy?“ „Chlápek jménem Crudup. Učitel hudby na druhém stupni North Shore Middle School. Po škole oběť nasedla na kolo, ale domů už nedojela. Požadavek výkupného přišel včera večer, kolem šesté. Annette Hallová okamžitě volala na policii.“ „Neřekli jí únosci, že to nemá dělat?“ zeptám se. „To víte, že řekli. Máme ale u domu tajné agenty. Kromě nás ji nikdo jiný nesleduje.“ „Kdy to má zaplatit?“ „Dnes večer v šest.“ Čtyřiadvacet hodin od zavolání je běžná lhůta. Moc krátká na pořádné pátrání, ale dost dlouhá na to, aby se dalo sehnat 22
Mrchožrout
tolik peněz. Hodiny na stěně u Luzhina ukazují 09:22. Mám osm hodin na to, abych to vyřešil. „Měl jste mě zavolat včera večer.“ „Doufal jsem, že vás nebudu potřebovat,“ opáčí. „Napíchli jste té matce telefon, viďte?“ „Udělal to Vasquez v osm večer. Od té doby nikdo nevolal.“ „Žádná vodítka?“ Luzhin otočí ruku dlaní vzhůru jako kouzelník, když ukazuje, že v ní nic nemá. „Máte snímek toho kluka?“ zeptám se ho. Posune mi přes stůl desky. Vezmu je do ruky a listuju ve složce, dokud nenajdu fotografii. Je to selfíčko z domácího večírku. V pozadí děcka popíjejí z červených plastových kelímků. Cameron se na mě zubí, pusu od ucha k uchu, povytažené obočí. Je to běloch se špinavě blond vlasy a tmavýma očima. V Houstonu se někdo pohřešuje v jednom kuse. Poldové nemají dost financí na to, aby našli každého, a tak se soustředí na ty, kteří vzbuzují pozornost médií. Není divu, že je mým novým případem bohatý bílý kluk. „Kdo bude moje odměna?“ zeptám se. Luzhin vrhne pohled ke dveřím, aby se ujistil, že jsou zavřené. Ztiší hlas. „Cizinec. Z Tanzanie. Třiačtyřicet. Odsouzený před jedenácti lety za trojnásobnou vraždu. Ve Státech nemá žádné příbuzné.“ „Mluví anglicky?“ „Kristepane. Co na tom záleží?“ Pokrčím rameny. Luzhin není dobrý člověk. Na počátku své kariéry nešel pro ránu daleko, když potřeboval z podezřelého vynutit přiznání, a i teď se dívá jinam, když to tak dělají jiní poldové. Padělá dokumenty, zastrašuje svědky a uplácí Woodstocka – anebo ho vydírá, nevím, co z toho. Kdykoli se ale podívá na mě, je to s odporem. „Než půjdete,“ řekne, aby se vyhnul odpovědi na mou otázku, „Richmonda ještě neuschopnili po tom, co ho postřelil Oswald Collins. Přidělil jsem vám nového partnera.“ „Koho?“ 23
Jack Heath
„Zvláštní agentku Reese Thistleovou.“ Tu, která mě nechtěla pustit do domu Billie Collinsové a pak mi nasadila želízka, když jsem Billie zachránil život. „Ne,“ ohradím se. „Agenta si vyberu sám.“ „To jsme si nedomluvili.“ „V naší dohodě nestojí nic o tom, kdo mi bude stát za zadkem.“ „Pravidla tu neurčujete vy, ale já. Jestli s tím máte problém, klidně naše ujednání zrušíme, i se všemi výhodami. Pokud ale zůstanete, partnera si vybírat nemůžete. Thistleová už ví, že je vám přidělená.“ „No a co?“ namítnu. „Nechcete ji zklamat?“ „Kdybych teď kvůli vašemu šprajcu vybral někoho jiného, přijde na to. A až se ostatní agenti doslechnou, že ředitel oblastní pobočky přesouvá zaměstnance, aby vám to bylo po chuti, začnou se vyptávat. Tohle chcete?“ Dostal mě a ví to. „Přestaňte marnit čas,“ řekne mi. „Běžte hledat Camerona Halla.“ Otočí se zpět ke svému počítači, a ten konečně ožije. Když vycházím z kanceláře, slyším ťuknutí, jak postavil rodinnou fotografii tam, kam patří. „Pane Blakeu.“ Otočím se a vidím kousek ode mě postávat agentku Thistleovou. Tentokrát není v uniformě – má na sobě kaštanově hnědou halenku a přes ni tmavě šedou teplákovou soupravu, na nohou kožené boty bez podpatků, ve kterých se zřejmě dá běhat. „Ráda vás zase vidím,“ říká bez velkého nadšení. „Budu vám pomáhat při vyšetřování.“ Má tím na mysli, že na mě bude dohlížet. Že mě bude sledovat. Z tónu jejího hlasu je patrné, že jede podle naučeného scénáře a ze svého pověření nemá žádnou radost. Tak to jsme dva. „Chtěla bych vám jménem úřadu poděkovat za to –“ „No jo, jasně,“ řeknu. „Na to bude čas cestou.“ „Jistě. Kam máme namířeno?“ „Do domu Camerona Halla.“ „Agenti to tam už prohledali.“ Ukáže na složku v mé ruce. „Tady máte kompletní hlášení.“ 24
Mrchožrout
„Stejně chci ten dům vidět.“ „Co tam podle vás najdete?“ „To kdybych věděl, tak tam nemusím.“ Vůz agentky Thistleové je Ford Crown Victoria, běžný sedan poskytovaný FBI. Bílý. Několik let starý, ale čistý – aspoň zvenčí. Na zadním sedadle jsou cítit zvratky. Hádám, že Thistleová zatkla opilého řidiče. Musel být z Louisiany, protože kdyby nepřekročil hranice státu, nebyl by to případ pro FBI, ale pro houstonskou policii. Thistleová otočí klíčem v zapalování a z reproduktorů začne vyřvávat skupina Georgia Satellites. Ztlumí hlasitost na nulu. Vestavěný zapalovač pokrývá vrstva prachu. Reese Thistleová je tudíž svobodná nekuřačka, která má ráda blues rock z osmdesátek. Autu dochází benzín, takže bydlí určitě v Houstonu – každý, kdo dojíždí dál než z Liberty, nenechá klesnout ručičku ukazatele pod čtvrtinu nádrže. Teď když si ji můžu prohlédnout z profilu, vidím, že je houslistka a že hraje levou rukou. Mozol od těla nástroje má na krku na druhé straně. To zřejmě znamená, že je samouk, protože většina levorukých houslistů stejně hraje pravou. Soudě podle jejího obličeje je o pár let starší než já. Možná pětatřicátnice. A soudě podle prsou bezdětná. „Co je?“ zeptá se, aniž se na mě podívá. Otočím se zpátky k přednímu sklu. „Nic.“ „Za ten minulý týden se omlouvám.“ Otočí volantem a auto vyrazí z parkoviště. „Nevěděla jsem, co se vlastně děje, a rozhodla jsem se unáhleně. Teď už vím, že ty náramky nebyly nutné.“ „Tím se netrapte.“ Čeká, že k tomu řeknu víc. Neřeknu. V autě je parno. Vyhrnu si rukávy. Thistleová vrhne pohled na zjizvenou tkáň, která mi pokrývá ruce od zápěstí k loktům, a pak ho zas upře na silnici. Nejspíš si myslí, že to jsou staré spáleniny od oleje. 25
Jack Heath
Cameron Hall bydlí se svou matkou ve čtvrti Cloverleaf, asi půl hodiny jízdy směrem na východ. Služební auto má navigaci, ale Thistleová ji nechala vypnutou. Odbočí z Jester Boulevard na severní vnitřní okruh a zařadí se na I-610 se sebejistotou člověka, který žije v Houstonu hodně dlouho. Mne si palcem prsteníček, jako by jí na něm něco chybělo. Zřejmě je rozvedená. Říkám si, na čem asi ujíždí. Jestli na drogách nebo na chlastu, na sázení nebo na nalétaných bonusových mílích. Každý člověk je na něčem závislý, tím spíš někdo, kdo má stresující povolání. Když přijdu na to, co je předmětem její závislosti, budu ji mít pod palcem a můžu ji přimět k tomu, aby mě nechala na pokoji. FBI je zoufale zkorumpovaná. Každý tu má svou cenu. „O co to s vámi jde?“ zeptá se mě, jako kdyby mi četla myšlenky. Na okamžik se mi zastaví srdce. Neposlouchala u Luzhina za dveřmi? „Se mnou?“ „Všichni ostatní agenti se můžou přetrhnout, aby našli toho kluka,“ řekne Thistleová. „Já bych jim mohla pomoct – jsem v úřadě dvanáct let –, ale místo toho vás hlídám. Můžete mi říct proč?“ Musí být drsná. Před dvanácti lety nebyla pro mladou a hezkou černošku práce v úřadě nic lehkého. Sám jsem začal dělat poradce před třemi lety, a ještě tehdy někteří služebně starší zaměstnanci mluvili o agentkách jako o „slepicích“. „Pomohl jsem s pár případy pohřešovaných osob,“ řeknu jí. Thistleová přikývne. „Ano, pane, o tom jsem slyšela. A napadlo mě, že jste zločinec, který se nechal chytit a pak s Luzhinem uzavřel výhodný obchod – nabídl mu svoje kontakty s podsvětím. Pokud tomu ale tak je, proč potom jedeme do domu toho kluka?“ „Všichni policisté si prošli stejným výcvikem,“ vysvětluju. „Ať jde o jakýkoli případ, všechny oči se na něj dívají stejně. A občas jim něco unikne.“ „No dobrá,“ pronese pomalu. „Takže jste něco jako – vědma?“ Usměju se. „To ne, paní. Jen mám dobrý zrak.“ 26
Mrchožrout
„A používáte ho k tomu, abyste nám pomohl.“ Nevěří mi. Pokrčím rameny. „Tak proč se z vás nestal polda?“ „Nedokončil jsem střední školu,“ odpovím. „Mohl byste dělat soukromé očko.“ „A trávit čas sledováním podvádějících manželů?“ Dívám se, jak za oknem ubíhá Houston – dlouhé pásy travnatého ničeho, přerušované skladišti o velikosti činžovních bloků. V žaludku mi zakručí. Ještě není ani deset dopoledne, a už mám hlad. „Když mi budete věšet na nos bulíky,“ pronese Thistleová, „těžko vám můžu být nějak nápomocná.“ „Jen mě zavezte k domu toho kluka. Jinou pomoc nepotřebuju.“ Na té adrese najdeme oplocený pozemek s plotem z tepaného kovu a trávníkem, na kterém by se dal hrát golf. Thistleová nemá klíče od přední brány, a tak stiskne zvonek vedle ní. Po chvilce se ze vzdáleného strážního domku vynoří shrbený stařec s knírem. Přišourá se k nám, podívá se na odznak Thistleové, beze slova nám odemkne vrata a nechá nás vjet dovnitř. Samotný dům stojí až na konci příjezdové cesty na malém vršku. Je rozložitý a starý, s poměrně čerstvě natřenými prkny a spoustou velkých oken. Přední zahrádka je zarostlá tak precizně, že to musí vyžadovat neustálou péči. Zaparkujeme u obrubníku a vystoupíme z auta. Thistleová Crown Victorii zamkne, klap klap, a cestou k přední verandě nám pod nohama křupou hráškové valouny. Na schodech udělám dlouhý krok, opřu se moc velkou vahou o zkřivený prst a syknu, jak mi do nohy vystřelí bolest. Jsem nemotornější, než jsem byl po dvacítce. Kdysi mi někdo řekl, že chudí lidé stárnou stejně rychle jako psi, což by v mém případě znamenalo, že je mi skoro sto čtyřicet. Natáhnu se ke zvonku. Thistleová je rychlejší. Cink cink. Je jasné, co mi tím sděluje – tohle je vyšetřování FBI a já jsem civilista, velí tu ona. 27
Jack Heath
Aťsi. Otočím se, abych viděl na ostatní domy. Jsou tak daleko, že by z nich těžko někdo Hallovy špehoval, ledaže by měl dalekohled nebo dron. Za mými zády se otevřou dveře. „Paní Hallová,“ říká Thistleová, „jsem agentka Reese Thistleová a tohle je můj partner Timothy Blake. Můžeme jít dál?“ Obrátím se. Annette Hallová je fešanda. Běloška metr šedesát, padesát devět kilo a brzy jí bude šestatřicet. Na matku čtrnáctiletého kluka je hodně mladá. Má stejně jako její syn plné rty a nos ohrnutý nahoru. Každý prst, kromě toho, na kterém záleží, jí zdobí nějaký prsten. Oči má zarudlé a slámově žluté vlasy trochu navlhlé, jako kdyby se před půl hodinou sprchovala. Na Thistleovou se dívá poněkud podezřívavě – možná nemá ráda poldy –, a když se obrátí ke mně, ve tváři se jí zračí současně děs i naděje. Je mi povědomá. Osobně jsem se s ní nikdy předtím nesetkal a neviděl jsem ani její fotografii, takže jsem ji musel znát z tele vize. Ve zprávách to nebylo, ani ve filmu nebo v talk show… bylo to v seriálu. To je ono. Měla pár štěků v jedné epizodě seriálu Tak jde čas, kterou jsem před šesti lety zahlédl v nějaké restauraci. Kývnu hlavou a zdvořile se pousměju, abych jí dal najevo, jak mě mrzí, že se setkáváme za takových okolností. „Našli jste…“ Zkříží ruce na prsou. „Našli jste Cama?“ Nemá texaský přízvuk. Mluví jako jedna z milionu žen, které se v pubertě přestěhovaly do Kalifornie, aby se staly slavnými herečkami, a zestárly dřív, než se dostaly k nějaké větší roli. „Ještě ne, paní,“ řekne jí Thistleová. „Ale hledá ho každý policista.“ To neměla říkat. „To ne!“ vykřikne Hallová. „Varovali mě, abych policii nevolala! Jestliže jsou všude poldové, tak ho –“ „Jsou to, paní, tajní agenti v neoznačených vozech. Nelze je podle ničeho identifikovat. Můžeme jít dál?“ Hallová ustoupí stranou, abychom nebyli všem na očích. Vejdeme do její předsíně. Vnitřek odpovídá fasádě – je prostorný, úhledný a drahý. Na 28
Mrchožrout
stěnách visí několik obrazů, které vypadají na originály. Dřevěná podlaha byla nedávno napuštěná. U hlavních dveří je číselník poplašného systému. Na číslicích dva, pět, osm a devět je trochu setřený inkoust. Pokud používá coby kód svoje narozeniny, jako to dělá většina lidí, musela se narodit buď pátého září, nebo devátého května roku 1982. „Je tu dnes vaše hospodyně?“ zeptám se jí. „Poslala jsem ji domů.“ Civí na moje boty. Jsou levné, dokonce i na poldu. „Promiňte, ale co jste zač?“ zeptá se mě. „Timothy Blake, paní,“ řeknu jí a vykročím ke schodům. „Ehm, nevadí, když se tu porozhlédneme, paní Hallová?“ vyhrkne honem Thistleová. „Cože? Proč?“ „Jen běžný postup. V podobných případech se pachatel obvykle s obětí přinejmenším jednou setkal, a proto –“ „Dům už prohledali jiní agenti,“ namítne Hallová. „Po čem vlastně pátráte?“ Mezitím dojdu na vršek schodiště. Ohlédnu se dolů. „To nevím, dokud to nenajdu.“ Pak vykročím chodbou k ložnicím. Při chůzi se jednou rukou dotýkám zdi a poslouchám ozvěnu svých kroků. Zhluboka nasávám jemně parfémovaný vzduch. Později si dokážu vybavit rozvržení domu mnohem podrobněji, když ho teď vnímám všemi smysly. Při memorování jde z devíti desetin o pozornost. Lidé zapomínají, kde zaparkovali auto, protože při tom mysleli na něco jiného. Já se vždycky soustředím na to, co zrovna dělám. Ale nejde mi jen o paměť. Když se mi myšlenky začnou toulat, nelíbí se mi, kam mají namířeno. První ložnice je Annettina. Běžná manželská postel, neustlaná. V pokoji není uklizeno, což je dobře – nepořádek vypoví o ženě víc než její fasáda. Na prádelníku pod oknem je ve váze kytice, tři až čtyři dny stará. V nabíječce je bezdrátový telefon. Vedle něj Bible, na dvou místech s oslíma ušima. To jedno založené místo je Třetí kniha Mojžíšova, kapitola 18 – všechny ty řeči o tom, jak se nemá souložit se zvířaty a se ženami, když menstruují. To druhé Lukáš, kapitola 12. Bojte se toho, který má moc vás zabít a ještě uvrhnout do pekla. 29
Jack Heath
Najdu zarámovanou fotografii osmnácti- či snad dvacetiletého mládence v oblečení, které vyšlo z módy před deseti lety. Může to být Cameronův otec – podle složky Philip Hall – za mlada. Pozadí vypadá na areál vysoké školy. Usmívá se trochu otráveně, jako když ho ten, kdo ho fotografoval, z něčeho vyrušil. Žádné fotografie Camerona. Možná si je odnesli jiní agenti. V přilehlé koupelně je největší sprchový kout, jaký jsem kdy viděl. Nemá ani dveře, jen vstup na jedné straně a pak dlouhý skleněný panel, aby se nepocákala toaletní mísa. Otevřu zrcadlovou skříňku a podívám se na Annettinu sbírku léků. Xanax, tylenol, valium. Nic exotického. Mohl bych nějaký xanax ukrást a prodat ho svému spolubydlícímu, ale ten má vlastní dodavatele. Za ty potíže mi to nestojí. Skříňku zavřu. Annette a Thistleovou najdu na druhém konci chodby v dětském pokoji. Vypadá to tu asi tak, jak se dá u čtrnáctiletého kluka očekávat. Povlak na přikrývku zdobí logo nějakého filmu či video hry s názvem Uncharted 4. Na zdi visí nakřivo plakát s Batmanem. V koutě si na stojánku hoví trubka se stříbrným dusítkem. „Domů vůbec nedorazil,“ říká zrovna Annette. „Tak proč nejste v jeho škole a nevyptáváte se tam?“ Thistleová se kouká pod postel. „Měl Cameron ve škole nějaké potíže?“ „Neměl. Je to hodný kluk. Ale ti jeho spolužáci… nejsou pro Camerona dost dobří.“ „Jak to myslíte?“ zeptá se Thistleová jakoby nic. „Když on tam ale chtěl chodit,“ pokračuje Anntette, aniž Thistleové věnuje pozornost, „a Bůh mi pomoz, ale nepřišlo mi vhodné mu to vymlouvat.“ Na Cameronově nočním stolku spočívá fotoaparát. Vypadá draze. Děti můžou fotografovat mobilním telefonem, takže skutečnost, že chtěl něco kvalitnějšího, nejspíš svědčí o tom, že se o fotografování zajímá. V knihovničce se nachází hlavně komiksy a pár románů seřazených podle abecedy. Je tu i dřevěná krabička, ve které najdu nějaké drobné a pár kondomů. 30
Mrchožrout
Ten kluk byl sexuálně aktivní nebo počítal s tím, že v dohledné době bude. „Myslíte, že se zapletl se špatnými lidmi?“ zeptá se Thistleová. „Kdepak, to ne. Ale studenti tu jsou hodně smíšení. I učitelé. Setkali jste se s panem Crudupem? Učitelem hudby?“ Na odpo věď nečeká. „Někteří lidé nemají žádnou pracovní morálku. Kradou nebo žijí z almužen od státu. Je to dané kulturou. A kdokoli si mohl všimnout, že Cameron je z rodiny, která má peníze.“ Nezmíním se o tom, že Annette svoje bohatství zdědila a pak se to pokusila zatajit před finančákem. Místo toho jí ukážu jeden kondom. Hallová zčervená. „Cam je hodný chlapec. Je opravdu nutné do všeho takhle šťourat?“ „Má přítelkyni?“ zeptám se. „Nemá.“ Odpověď ale přišla moc rychle. Hallová má paže vzdorně založené na prsou a upírá mi pohled do očí, jako by se bála, že o jejích slovech začnu pochybovat, pokud ho odvrátí. Těch vodítek si všimla i Thistleová. „Víte to jistě? Žádná dívka k němu nechodila pravidelně?“ „Ne.“ „A co přítel?“ zeptám se. „To rozhodně ne. Ve škole je učí sexuální výchovu, nevedou je k abstinenci. Tak nejspíš přišel k těmhle věcem.“ „Nebyl tu někdo, o koho by se –“ Najednou se zarazím. Otočím se zpátky k trubce. Tady by být neměla. Aspoň pokud byl tím posledním, kdo ho viděl, jeho učitel hudby. „Neunesli ho cestou domů,“ prohlásím. „Odvedli ho odsud.“
31