0040065

1

ZatImco 1 spim 1

RENEE SHAFRANSKY

Zatimco spim.indd 3

18.7.2019 17:03:59

TIPS FOR LIVING Copyright © 2018 by Renée Shafransky All rights reserved Translation © Jana Svašková, 2019 This edition is made possible under a license arrangement originating with Amazon Publishing, www.apub.com, in collaboration with Kristin Olson Literary Agency, s.r.o.

ISBN 978-80-249-3965-0

Zatimco spim.indd 4

18.7.2019 17:03:59

Pro Nicka

Zatimco spim.indd 5

18.7.2019 17:03:59

Moje jedenácté přikázání zní „Nemysli“ a „Spi, kdy můžeš“, to je moje dvanácté.

— Herman Melville, Bílá velryba

Zatimco spim.indd 7

18.7.2019 17:03:59

Z Pequodského kurýru Tipy pro život od Nory Glasserové Důvody pro stěhování

Milí Pequodští, kteří patříte k tomu, čemu se říkávalo střední třída: všimli jste si, že daně z nemovitostí se letos vyšplhaly do závratných výšek? Vzpomeňte si na všechny ty superbohaté lidi z velkoměst, kteří „objevili“ i naše městečko. Skupují tu skromné letní domy, renovují je na honosná multimilionářská sídla a ženou tak daň z nemovitosti do astronomických výšin. Developeři nabízejí luxusní pobřežní kondominia jako z pohádky. A vy přitom přesouváte dluhy z jedné kreditní karty na druhou, abyste si udrželi střechu nad hlavou. Tak proč nepronajmout svůj dům přes Airbnb staromilským výletníkům, abyste na tom něco vydělali? Platí přece tisíce za slušný pronájem, který sdílejí s tuctem různých přátel. Jen musíte vyměnit nábytek

Zatimco spim.indd 9

18.7.2019 17:03:59

Renée Shafransky

a vodovodní potrubí, až se zase odstěhují. „Dobrý nápad,“ řeknete si možná, „ale kde bude zatím bydlet moje rodina?“ A co ta skladiště u dálnice? Pronajměte si jedno a dejte si tam místo postele nafukovací matraci. Místo kuchyně bude stačit minilednička a mikrovlnka. Užitečný bude i nočník. Získáte zkušenosti, ke kterým se bezdomovci propracovávají léta. Prostě musíte jinak myslet. Anebo jinak žít.

Zatimco spim.indd 10

18.7.2019 17:03:59

Kapitola první Helene Westingová, ta ženská, se kterou si můj exmanžel začal, když jsme ještě byli manželé, a přivedl ji do jiného stavu, se na lekci pilates, na které chodím, objevila pár týdnů před Dnem díkůvzdání. Takže ještě jednou. Helene Westingová, ta ženská, se kterou si můj exmanžel začal, když jsme ještě byli manželé, a přivedl ji do jiného stavu, se na lekci pilates, na které chodím, objevila pár týdnů před Dnem díkůvzdání. Přišla jsem dřív, zrovna jsem ležela na zádech. Stejně jako jsem lehávala se svým manželem.

Dostala jsem se do pekelného stresu.

Trenérka pilates zrovna obdivovala moje dolarové ponožky – černé se zelenými obrázky dolarů, když jsem zaslechla, jak se za mnou otevírají dveře. Koupila jsem si ty ponožky, abych penězům, kterých od rozvodu před třemi lety nebylo v mém životě zrovna moc, ukázala, že jsou u mě vítané. „Dobrý ponožky, Noro,“ pochválila je Kelly, zatímco se před zraky všech cvičících jediným plynulým pohybem přesunula ze stoje do sedu na zkřížených nohou, což bylo dvojnásob působivé, protože nedávno se její těžiště dost posunulo. Byla v šestém měsíci těhotenství a plula na vlně těhotenských hormonů.

11

Zatimco spim.indd 11

18.7.2019 17:03:59

Renée Shafransky

Dokonce i její vysoko vyčesaný ohon, černý jako uhel, jako by získal přímo božský lesk. Vesele se jí pohupoval kolem hlavy, když ji pootočila ke dveřím a zašvitořila do mikrofonu spojeného se sluchátky, která měla na hlavě. „Vítejte. Vy jste včera volala, že? Helene?“ Snažila jsem se svoje leknutí zamaskovat kašláním, když Helene prošla kolem mě tak blízko, že jsem ucítila její vůni: byl to L’Occitane Jasmin, parfém, který jsem používala i já. Na chviličku se zastavila a podívala se na mě a pak trochu popotáhla a usmála se na Kelly. „Omlouvám se za zpoždění, špatně jsem odhadla, jak dlouho mi to bude trvat.“ Jestli naše setkání Helene vyvedlo z konceptu, rozhodně to nebylo vidět. Klidně se položila na podložku a poslouchala Kel­lyiny pokyny, jak zapojit do cvičení střed těla. Ale mě její přítomnost naprosto šokovala, sotva jsem se mohla soustředit na to, co jsem měla dělat. Vrátily se mi mučivé vzpomínky na Hughovu zradu. Blond vlasy na mém polštáři. Blond? Hnědé krajkové kalhotky zmuchlané pod mým prádelníkem. Hnědé. Zvedal se mi žaludek při pomyšlení, že Hugh prožívá tak vášnivý a lehkovážný románek, že si svou zlatovlasou milenku přivedl do naší postele a pobláznil ji tak dokonale, že si zapomněla obléct spodní prádlo, když odcházela.

Musím uznat, že už dřív se objevovaly jisté náznaky, že mi Hugh zahýbá. Třeba pohlednice s Olympií, Manetovou ležící nahou múzou, která se v naší schránce objevila poté, co se Hugh vrátil z Filadelfie, kde vedl malířské semináře. Nebyla na ní zpáteční adresa ani podpis – jen telefonní číslo a dvě slova „Zavolej mi“. Hugh tvrdil, že nemá tušení, od koho ta pohlednice může být. Vyhodil ji. Přesto jsem ho dál bedlivě sledovala. Jeho 12

Zatimco spim.indd 12

18.7.2019 17:03:59

Zatímco spím

chování se ale nijak nezměnilo. Žádné výlety do Filadelfie. Vůbec nic podezřelého. Přesvědčila jsem samu sebe, že nic neprovedl. Ale stejně jsem nemohla přestat sledovat všechny ty mladé dámy na vernisážích a večírcích, které na něm visely očarovanýma očima. Stejně jako já, když mi bylo pětadvacet a přišla jsem na jeho výstavu spojenou s malířskou show v Chelsea.

Hugh Walker: Newyorské portréty. Tak se ta show jmenovala.

Hughovi se právě začínala rozjíždět hvězdná kariéra. Z jeho životopisu v galerii jsem se dozvěděla, že je mu třiačtyřicet a pochází z Virginie a že se jeho obrazy vystavovaly už i v Muzeu moderního umění v New Yorku. Ty portréty byly jeho vlastní odrazy ve sklech různých výkladních skříní v nejbohatších i nejchudších čtvrtích – od Tribek po East Harlem. Byly to oleje s různými lazurami, které obrazům propůjčily zamlžený, světélkující efekt. Skvělé portréty, myslela jsem si.

Ve chvíli, kdy Hugh vstoupil do galerie, jsem ho poznala podle jeho obrazů. Byl vysoký a působil odvážně, na sobě měl oxfordskou košili v khaki a bílé barvě s ohrnutými rukávy. Změřil si mě okouzlujícím, neuctivým úsměvem a odešel k recepci, kde se na něco vyptával personálu, a já si v tu chvíli přála, abych si ráno byla natáhla víc sexy džíny. Jeho oblečení, tmavé, vlnité vlasy a hnědé oči – vypadal jako Jack Kerouac v reklamě firmy Gap. Když skončil na recepci, zamířil rovnou ke mně. Rozbušilo se mi srdce. Představil se měkkým jižanským přízvukem a podal mi ruku. Jakmile jsem ucítila dotyk jeho kůže na své, málem se mi podlomily nohy. „Dobrý den. Já jsem Hugh Walker. A vy?“ „Nora Glasserová.“ „Můžu se vás zeptat, co si myslíte o těch olejomalbách, Noro Glasserová?“ 13

Zatimco spim.indd 13

18.7.2019 17:03:59

Renée Shafransky

„Myslím, že jsou nádherné a komplexní. Zároveň nadčasové i angažované,“ odpověděla jsem. Ale nemohla jsem se přemoct, abych ze sebe nevysypala i neuctivou poznámku. „Ovšem mám taky jeden nepříliš lichotivý postřeh.“ „Ano?“ „Jsou rozostřené.“ Hughův výraz se ve vteřině změnil na zasmušilý. Přisvědčil a svraštil čelo. „Ano. Obávám se, že to bude tím, že jsem experimentoval s novým postupem. Než jsem se dal do malování, napatlal jsem si oči vazelínou.“ „Žertujete, že?“ Mrknul na mě a nasadil další ze svých neodolatelných úsměvů. „Vy jste také žertovala, nebo ne?“ To už jsem prakticky tála teplem, které z nás obou sálalo.

Když jsme spolu začali spát, začal mě Hugh také malovat.

Poté, co se Série s Norou vystavovala v New Yorku, jeho kariéra začala strmě stoupat. Nazýval mě svou múzou. „Jsi moje malá tmavá Židovka,“ říkával mi. S nikým jsem netrávila čas raději než s ním. Od té doby po víc než deset let byl Hughův hlas to první a poslední, co jsem skoro každý den slyšela. Byli jsme vášnivý pár.

Milovali jsme, když jsme si večer propletení v posteli vyprávěli, co jsme za celý den zažili. „Ty první,“ většinou na tom trval. „Vyprávěj mi všechno.“ A když jsem se občas zmínila, že mě znepokojují ženy, které s ním flirtují? Vždycky mě přesvědčil. Dokonce k tomu použil i slavný bonmot Paula Newmana o věrnosti. „Noro, proč bych chodil někam na hamburger, když mám doma steak?“ Týden předtím, než v naší ložnici vybuchly hnědé kalhotky a blond vlasy na polštáři, jsme se vrátili z dovolené v Římě, kterou jsem opravdu potřebovala – bylo to krátce poté, co selhal 14

Zatimco spim.indd 14

18.7.2019 17:03:59

Zatímco spím

můj druhý pokus o léčbu neplodnosti. Byla jsem z toho v takové depresi, že jsem skoro prospala čtyři dny. Když jsem nakonec vstala jako lazar, dovlekla jsem se do kuchyně, kde mi Hugh znovu tvrdil, že to byl jen „úlet“, že já jsem jeho „jediná“. Zjevně tu ženu, vysokoškolskou studentku umění, poznal při otevírání galerie v Austinu. „Byla jsi zrovna u tety, když zavolala. Byla na týden v New Yorku a ptala se, jestli se může zastavit a podívat se na mou novou práci,“ vyprávěl. „Přinesla s sebou víno. A já jsem moc pil, Noro. Než mi došlo, co se děje, tak… Je mi to líto. Prosím, nenič to, co máme. Prosím. Mně na ní nezáleží. Vůbec mi na ní nezáleží.“ Chtěla jsem věřit, že to překonáme. Prosím, nenič to, co máme. Četla jsem knihy o tom, jak překonat pocit sexuální zrady. „Nečekejte zázraky.“ „Znovu vybudovat důvěru trvá.“ „Ať se děje cokoli, neptejte se na detaily,“ radilo se v nich. Během našich dlouhých, citově vypjatých rozhovorů jsem se snažila držet dál od těchhle minových polí. Podlehl všemu tomu stresu ze snahy počít dítě, uvědomila jsem si a snažila se posunout směrem k odpuštění. Ale o necelých šest měsíců později, když jsem v jeho ateliéru hledala cosi, co odnesl od nás z kuchyně (pořád si půjčoval nějaké kuchyňské náčiní, pomocí kterého při malování dosahoval nových zajímavých textur), opustila mě veškerá naděje.

Za starožitným japonským paravánem, za kterým se skrývala výlevka s kohoutkem, jsem uviděla plátno opřené o zeď.

Bylo zjevně inspirované slavnou fotografií Annie Leibovitzové na obálce časopisu Rolling Stones – tou, na které je nahý John Lennon skrčený ve fetální pozici kolem oblečené Yoko Ono. V téhle verzi to byl Hugh, kdo byl nahý. A byl stočený kolem zjevně těhotné Helene.

15

Zatimco spim.indd 15

18.7.2019 17:03:59

Renée Shafransky

Zírala jsem na ten obraz bez dechu, až jsem se zhroutila na podlahu do vlastní fetální pozice. Tohle nepůjde. Z toho už se nedostaneme. Tímhle mi vrazil nůž do útrob a teď vykrvácím. Tohle je umírání. Vtom jsem uslyšela vrzání dveří a praskání prken v podlaze za mnou. „Noro, nenapadlo mě, že se to stane.“ „Ale já jsem chtěla dítě. To mělo být moje dítě. Tys nás rozdělil. A zlomil jsi mi srdce.“

*** Ten den v Hughově ateliéru jsem si tiše přísahala: Vrátím se do života, ať to bude trvat, jak dlouho chce, a nestane se ze mě zahořklá a naštvaná ženská.

Jenže to se lehko řekne. Začala jsem spřádat násilnické fantazie o tom, že autem srazím Hugha i Helene. Nebo že vytáhnu z kapsy svého kabátu pistoli a zastřelím je přímo in flagranti v posteli jako nějaká šlapka ze čtyřicátých let, což byl mnohem uspokojivější pocit. Přehrávala jsem si ty scénky v hlavě znovu a znovu. Byla jsem na tom tak špatně, že jsem začala navštěvovat terapeuta. Doktor Feld byl jediný, kdo kromě Hugha (a možná Helene, pokud jí to řekl), věděl, že jsem se zhroutila. „Proč mi neřeknete, co se přesně stalo?“ zeptal se mě doktor Feld na naší první schůzce, zahleděl se na mě vážným pohledem, pero připravené k zapisování do papírů na žluté podložce. „Zaútočila jsem na Hughovu práci. Fyzicky.“ „A kdy to bylo?“ „Když jsem ten obraz uviděla u něj v ateliéru. Nejdřív jsem se nemohla zvednout z podlahy, jak jsem byla vytočená. Hugh pořád říkal, že si o tom musíme promluvit v klidu. Pořád tomu dítěti říkal ,omyl‘. Říkal, že neplánoval s Helene dítě, ale že se to 16

Zatimco spim.indd 16

18.7.2019 17:03:59

Zatímco spím

stalo a ona se rozhodla si ho nechat. Čekal, že mi to řekne, až se dítě narodí. Myslel si, že až ho uvidím, budu ochotná se nějak dohodnout.“ „Jaký druh dohody to měl být?“ „Myslel si, že bych s ním mohla dál žít a stát se něčím jako nevlastní matkou. ,Protože se zdá, že ty nemůžeš otěhotnět,‘ řekl. Zkoušeli jsme to, jenže moje vaječníky nespolupracovaly.“ „To vás muselo hodně ranit.“ „Úplně mě to zničilo. Obvinila jsem ho ze sadismu. On na to, že jsem ,buržoazní a úzkoprsá‘. Že prý ,Evropané dělají takové dohody běžně‘. Opravte mě, jestli se pletu. Doktore Felde, ale přece to bývá manželka, kdo odnosí dítě, ne milenka?“ „Obávám se, že tomu úplně nerozumím.“ „Ne, samozřejmě že ne.“ „A k tomu násilí…“ „Ovšem. Nakonec jsem se zvedla z podlahy. Viděla jsem, že Hugh šel postavit vodu na čaj, jako kdybychom byli distingovaný britský pár, který si nad šálkem earl greye civilizovaně pohovoří o tom, jak takovou situaci vyřešit. Znova jsem se podívala na ten obraz Hugha a Helene a v tu chvíli jsem prostě viděla rudě. Opravdu. To se stává. Celá místnost mi zrudla před očima. Zvedla jsem první věc, která mi přišla pod ruku a mohla sloužit jako zbraň – byl to myslím nějaký řezák, se kterým předtím pracoval – a vrhla jsem se na to. On mě ale chytil za zápěstí těsně předtím, než se ostří dotklo plátna. Náhodou jsem ho tak zranila na ruce.“ Doktor Feld si něco čmáral na papír. „Jak reagoval?“ 17

Zatimco spim.indd 17

18.7.2019 17:03:59

Renée Shafransky

„,Jsi hysterická,‘ řekl mi. Asi jsem byla. Ale jde o to, že mám pořád ty představy.“ „Jaké povahy?“ Zaváhala jsem. Doktor Feld zvedl hlavu. „Že jim oběma ublížím.“ Doktor Feld si něco připsal na papír. „Co si myslíte, měla bych někoho informovat o tom, že můžu být nebezpečná sobě nebo ostatním? Nemůžou mě obvinit za to, že mám takové představy, nebo snad ano?“ „Ne. Ale bylo by dobré některé z těch pocitů tady prozkoumat, místo abychom je jen prožívali.“ „Dovedl byste odhadnout, kolik sezení budu asi tak potřebovat? Mám trochu problém s penězi. Setkání s mým rozvodovým právníkem byl docela šok.“ „Jak to?“ „Žili jsme spolu s Hughem přes dvanáct let, ale manželé jsme byli teprve poslední rok. Takže dohoda nebude stát za nic.

No a s tím, že musím zaplatit právníka, vystěhovat se z bytu, pokrýt náklady na živobytí, než si najdu nějakou práci…,“ vzdychla jsem a potřásla rezignovaně hlavou. „No, prostě nechci strávit léta bojem o výživné.“ „Raději se odstěhujete.“ „Tak nějak.“ Každá návštěva u doktora Felda mě přišla na 150 dolarů, takže jsem si nemohla dovolit vídat ho moc dlouho, ale aspoň se mi podařilo získat zpět nějakou rovnováhu. Jenže se obávám, že od chvíle, co se Hugh s Helene letos v květnu přestěhovali do Pequodu, to se mnou začalo zase jít z kopce. Někdy jsem měla pocit, jako bych měla místo srdce sopku. Vynakládala jsem veškerou energii na to, abych zabránila té sopce vybuchnout. Často 18

Zatimco spim.indd 18

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

jsem trpěla depresí. Ale každý den jsem se snažila zopakovat si svou přísahu: Nesmím dovolit, aby mi zlost zničila život.

*** „Ta ženská má ale nervy,“ zabrblala Grace, když jsme šly chodbou, která vedla k parkovišti.

Grace Sliwová je něco jako moje sestra už přes třiadvacet let, od té doby, co jsme se poprvé potkaly jako čerstvé spolubydlící na koleji newyorské univerzity. Dokonce jako sestry i vypadáme. Obě máme dlouhé hnědé vlasy, oválné tváře a vystouplé lícní kosti po předcích, kteří pocházeli ze stejného koutu světa: Grace pochází z Čech, moji předkové žili v ghettech v západním Rusku. Obě jsme vyšší než průměr, máme delší tělo a kratší nohy. „Jako Modiglianiho modelky,“ poznamenal jednou Hugh.

Ale já mám hnědé oči a Grace jasně modré. Ona nosí vlasy rovné a rozdělené pěšinkou na straně, já preferuju rozcuchaný vzhled s ofinou. Grace nepotřebuje výmluvy, aby si na sebe vzala sukni nebo šaty. Já se devadesát procent času cítím šťastná v džínech.

Chytrá, talentovaná, krásná Grace má navíc sexy hlas, který s velkým úspěchem využívá při moderování své show v pequodském rádiu, ve které vede rozhovory s místními obyvateli. „Jestli má v těle kousek cti, měla se sebrat, hned jak tě uviděla, a odejít,“ syčela Grace.

Jedna z vlastností, kterých jsem si na Grace vážila nejvíc, byla její loajalita. V tomhle ohledu dokonale konkurovala Lassie.

Poté, co jsme se s Hughem rozvedli, věděla jsem, že by se rozhodně neuráčila dělat s ním byť i jen telefonický rozhovor. Věřte mi, nemohlo to pro ni být úplně snadné rozhodnutí vzhledem k tomu, kdo Hugh byl. Grace byla jediná z mých přátel, kdo se 19

Zatimco spim.indd 19

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

rozhodl s Hughem kvůli tomu, co mi provedl s Helene, nemluvit, sláva nesláva. „Kdybych byla tebou, chtělo by se mi vraždit,“ supěla.

Jakmile jsme se vynořily z velké betonové budovy břidlicové barvy do chladného listopadového rána, Grace si zapnula flísovou mikinu a vzala mě v podpaží. Zamířily jsme dolů ke svým autům, která stála vedle sebe na parkovišti. „No tak, co budeme dělat?“ zeptala se. „Co tím myslíš?“ „Nemůžeme přece dovolit, aby ta ženská chodila s námi cvičit. Musí být nějaký způsob, jak se jí zbavit,“ horlila. Pustila mě, otevřela zadní dveře auta a hodila karimatku mezi hromadu hraček v dětské autosedačce. Grace měla dva roztomilé klučiny, dva zbožňované malé človíčky, moje kmotřence. Když se narodil první z nich, přestěhovala se s rodinou z Manhattanu do Pequodu, protože děti nechtěla vychovávat ve městě. V Pequodu vyrostl její manžel Mac. „No, musíme dosáhnout toho, aby ji tady nepřijali,“ řekla Grace a otočila se zpět k budově. „Možná bychom se tam měly vrátit a povědět Kelly a všem ostatním, co udělala…“ „Ne,“ zarazila jsem ji pevně. „Víš, jak jsou slova ošemetná.

Už bych nevydržela, kdybych měla být znovu předmětem klepů. Pamatuješ, když v jednom newyorském plátku vyšla paparazzi fotka Hugha a Helene, těhotné Helene, a vedle toho naše svatební fotka? Cítila jsem se tak ponížená. A už nechci být jejich horkým tématem…“ „Tehdy vás ale prodal ten parchant fotograf. Jak mu to tehdy nadávala tvoje tetička?“ Syn šljuchy iz sibirskovo vakzala. Tetička Lada byla velmi pyšná na své slovanské kořeny, v době studené války studovala 20

Zatimco spim.indd 20

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

ruštinu a ruský lidový tanec. Většinu jejích průpovídek jsem znala, ale zrovna na tuhle bych se jí musela zeptat. „Syn běhny ze sibiřského nádraží.“ Vzdychla jsem. „Grace, já už prostě nechci, aby si o mně lidi povídali. Posledně se mi chtělo umřít, jak jsem se styděla.“ „Ale Noro, nenech se přece zblbnout. Je to jeho hanba, ne tvoje.“ Tak proč se mi vždycky chtělo zalézat pod stůl, kdykoli se Hugh s Helene objevili v některé restauraci nebo kavárně, kterou jsem navštěvovala i já, když jsem ještě žila ve městě? Proč jsem se snažila vypařit z večírků a vernisáží přátel, jakmile ti dva vešli do dveří? Odešla jsem do Pequodu a začala nový život. Ne, nikdy bych to neřekla Kelly a ostatním. Nechtěla jsem zveřejňovat svou minulost.

V Grace to pořád trochu vřelo, i když se soukala na sedadlo řidiče. „Nebylo už samo to, že si tady koupili dům, dost ubohé?

Myslím, že tobě přece šlo o to, abys tady začala nový život bez těch dvou na očích. A ona si teď nakráčí na tvoje lekce pilates?

To je přece stalking!“ vrčela a přibouchla za sebou dveře.

Měla jsem podezření, že koupit dům v Pequodu byl Helenin nápad. Hughovi už táhlo na šedesátku, měl sem tam nějaký ten zdravotní problém. A pravděpodobně se bál, že svoji mladinkou sedmadvacetiletou ženu ztratí, když jí nedá, co chce. A ona prostě chtěla dům nedaleko ode mě. Představovala jsem si, jak se spolu baví – vůbec mě dost znepokojovalo, že jsem si jejich konverzaci přehrávala docela často: „Helene, přece víš, že nemůžeme mít dům v Pequodu. Žije tam Nora.“ „Ale to přece není spravedlivé. Sám jsi říkal, že je tam perfektní světlo pro malování,“ vemlouvala se mu měkkým texaským 21

Zatimco spim.indd 21

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

přízvukem. „Je tam krásný ateliér plný světla. To se vzdáme našeho snu o vlastním domě jen proto, že tam možná jednou nebo dvakrát narazíme na tvoji ex?“ Pravda, Hugh říkal, že světlo v Pequodu je „čiré jako vodka“, a to bylo díky tomu, že vzduch zde byl nasycený molekulami vody z okolních zálivů a zátočin. Strávili jsme tam spolu jeden idylický srpen, kdy jsme světlo doslova hltali – pronajali jsme si jednu velkou stodolu, kde jsme vedli spartánský život, ale Hugh tam mohl pracovat na velkých plátnech, a kromě toho jsme mohli navštěvovat Grace a její mužstvo. Večer jsme si svítili plynovými lampami, koupali se v upraveném koňském žlabu a moc jsme si to užívali. Jenže farmář své pozemky následujícího roku prodal developerovi a my jsme si začali pronajímat chatu, kam jsme mohli celoročně jezdit na víkendy.

Pequod je pravé letovisko. Leží na severním pobřeží Long Islandu jen necelé tři hodiny jízdy od New York City. V období od dubna do září se počet obyvatel městečka zdesateronásobí a pak se zase vrátí k běžným číslům. K těm, co tu zbydou.

A těch je 3 093. Opravdu malé městečko. Hugh a Helene byli to, čemu se tu říká lufťáci, přesněji víkendoví lufťáci – čili skupina lidí, jejichž nároky místní pěkně vytáčejí. Například v rubrice „Dopisy redakci“ našeho Kurýru se na konci září objevují podobné stížnosti: Milá redakce, narodil jsem se a vyrostl jsem v Pequodu a jsem hrdý na to, že se už přes jednapadesát let můžu nazývat místním občanem. Nedávno mě ovšem rozzlobilo chování jednoho z těch, kteří se stávají členy naší společnosti v letních měsících.

22

Zatimco spim.indd 22

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

Minulý víkend jsem stál v dlouhé frontě před farmářským stánkem a čekal jsem, až na mě přijde řada, abych zaplatil svoji kukuřici. Měl jsem na sobě pequodské tričko, takže nemohlo být pochyb o tom, kam patřím. Když jsem se koneč­ně dostal na řadu, ozval se zezadu z fronty hlas nějakého z těch chlápků: „Hele, místňáku! Proč nechodíš nakupovat přes týden, abychom tady nemuseli kvůli tobě stát tu příšernou frontu?“ Kdybych byl veřejným činitelem, zdržel bych se jakýchkoli projevů násilí. Ale jak se říká – čeho je moc, toho je příliš.

S. Ayers, jeden z Pequodských Hugha a Helene jsem letos v létě zaznamenala několikrát.

Skoro se mi zdálo, že každou sobotu, kdy jsem se vydala na různé pochůzky, jsem musela přecházet ulici, abych se s nimi nemusela setkat přímo. Když léto skončilo, ulevilo se mi, že jsou konečně pryč. Nikdy mě nenapadlo, že by se Helene Westingová Walkerová (sama jsem si naštěstí po svatbě nevzala Hughovo jméno, takže bylo méně pravděpodobné, že by nás teď někdo spojoval) mohla jednoho listopadového rána objevit na stejné lekci pilates.

Scházíme se na cvičení třikrát týdně na našem obvyklém místě: v bývalém bowlingovém klubu na okraji města. Ten starý klub vzkřísili k novému životu Kelly a její manžel poté, co ho našli na Bizquestu na prodej. Prostředky ke koupi ovšem získali tragickou náhodou: Kellyini rodiče se ve spánku otrávili oxidem uhelnatým, který unikal z bojleru, a ona tak nečekaně přišla 23

Zatimco spim.indd 23

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

k dědictví. A protože jsou Kelly s manželem původně z pohoří Catskill, přejmenovali kuželkárnu na „Van Winkel“ podle bájného Ripa Van Winkela, který kdysi slyšel v pohoří Catskill hromy a přišel na to, že to jsou duchové, kteří hrají kuželky. Kel­ ly taky přezdívá zdejší hale „hromový bar“. Bar tady provozuje její manžel. „Jméno Van Winkel má napovídat, že bowling je skvělý, že je věčný. Ten starý název Pequodský bowling nic neříkal,“ vysvětlovala Kelly během rozhovoru, který jsem s ní pořizovala, když se klub znovu otevíral. „Od té doby, co jsme změnili název, se nám zvedly tržby o sedmnáct procent.“ Dokud se klub neotevřel pro bowlingové nadšence, cvičily jsme tu i pilates. Podle nálady a počasí si nás pět až deset rozložilo podložky přímo na lesklých naolejovaných kuželkových drahách. Pokud jste někdy měli co do činění s bowlingem, víte, že právě díky oleji mohou koule tak hladce klouzat. Díky němu získávají svůj „sexy klouzavý“ pohyb. Ale pokud jste s bowlingem nikdy co do činění neměli, chápu to. Sama si to představit dovedu, protože můj otec Nathan Glasser vyřizoval spoustu obchodních záležitostí v bowlingových barech a klubech a jako dítě mě brával s sebou.

Táta mi chybí. Zemřel před šestnácti lety, chvíli předtím, než jsem potkala Hugha. Byl to komplikovaný muž s velkým srdcem a já jsem byla jeho „perla skvoucí“. Když trávím rána v bowlingovém klubu, cítím se s ním nějakým zvláštním způsobem spojená. „Nor, vybodni se na to,“ zavolala Grace z okna svého auta.

Stála jsem pořád jako přimrazená na parkovišti před otevřenými dveřmi kufru své modré toyoty, před chvílí jsem dovnitř hodila podložku na cvičení, ale dál jsem úzkostně zírala směrem 24

Zatimco spim.indd 24

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

k budově kuželkárny. Přemýšlela jsem nad tím, že bych tam měla počkat, než půjde Helene ven, a zakřičet na ni něco jako: „Jak se opovažuješ? Běž a najdi si nějaké jiné cvičení!“ Ale ve skutečnosti se mi chtělo brečet. „Proč sem Helene musela přijít? Proč?“ sténala jsem. „Budeš v pořádku?“ „Možná už se nevrátí,“ vzdychla jsem.

Grace povzdychla také: „Slyšela jsem, jak se Kelly ptá na permanentku. Řekla bych, že si ji právě teď kupuje.“ „Ach, ne,“ na chvíli jsem zavrávorala a zachytila se uzávěru od benzinové nádrže. „Noro?“ „Jsem jen trochu rozhozená, to je všechno,“ uklidňovala jsem Grace a opravdu už to bylo lepší. „Budu úplně v pohodě.“ „Jen mi řekni, že nebudeš myslet na to, že to skoncuješ.“ „Vůbec.“ „Dobře. Ve středu se nedostanu, ale snad dorazím v pátek.

Mám před sebou příšerný týden. Oba kluci jdou k zubaři a já mám dělat rozhovor se starostou o zvyšování daní, takže to chce pořádnou přípravu. No a k tomu jsem slíbila tchyni, že jí ukážu, jak může přes eBay prodávat svoje staré desky. A to je opravdu na dlouho. Myslím na tebe. Buď silná.“ „Díky.“ Grace vyjela s vozem z parkoviště. Zavřela jsem kufr a usedla za volant. Už dopředu jsem se děsila středeční lekce pilates.

*** Setkání s Helene mě vyvedlo z míry. Rozhodla jsem se, že raději než se domů převléknout pojedu rovnou do redakce Kurýra.

Pod černým svetrem, který jsem nosívala na pilates, se legíny 25

Zatimco spim.indd 25

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

na cvičení docela dobře schovaly. Snažila jsem se přemýšlet nad rubrikou, kterou jsem měla ten den psát, ale byla jsem na to příliš rozčilená.

Jakmile se přede mnou otevřel pohled na přístaviště, zapůsobilo to na mě uklidňujícím dojmem. Podél dlouhého dřevěného mola stály veselé zeleno-bíle pruhované stánky s občerstvením.

Okraj mola lemovala řada kovaných laviček, které vypadaly jako řada sedadel v mořském divadle. V dálce paprsky čistého, jasného podzimního slunce tančily po vodách oceánu. Vzduch byl cítit slanou vodou a listím, které pálili majitelé zahrad. Zhluboka jsem se nadechla a vnímala, jak se uvolňuju. Odbočila jsem z hlavní silnice podél ručně psané cedule Pequod est: 1827.

Název města Pequod pochází od indiánského kmene Pekotů, kteří patřili do rodiny algonkinských kmenů lovících velryby právě zde na pobřeží ještě předtím, než se tu zabydleli evropští osadníci. Jmenuje se tak i loď z románu Bílá velryba, který jsem si kdysi znovu přečetla v rámci terapie. Ze studií na vysoké škole jsem si pamatovala příběh jednonohého kapitána Achaba. Ten se na lodi jménem Pequod vydá zabít bílou velrybu, která ho připravila o nohu, ale jeho honba ho stojí život stejně jako skoro celou posádku jeho lodi. Vzhledem k tomu, co se mi honilo hlavou ve spojení s Hughem a Helene, se mi zdálo, že by bylo dobré oživit si příběh o tom, jaká jsou rizika posedlosti pomstou.

Znovu jsem zabočila doleva na hlavní pequodskou silnici a kolem mě ubíhaly historické budovy z cihel či pobité prkny. Tahle hlavní tepna města nevypadá asi o moc jinak než v roce 1827.

Obě strany silnice roubí majestátní platany. Ohromné dřevěné dveře knihovny natřené v třešňovém lesku stále zvou čtenáře ke vstupu do budovy. Pequod je úhledný jako pohlednicový obrázek. Na povrchu hotový drahokam. Ale když jsem začala 26

Zatimco spim.indd 26

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

pracovat v místních novinách, varoval mě jejich vydavatel a šéfredaktor Ben Wickstein, abych se nedala zmást. „Je to pěkně špinavé městečko,“ upozorňoval mě Ben. „Vzpomeň si na Salem ve filmu Zkouška ohněm. Za salinami jsou pořád ještě staré dřevěné klády, do kterých se ve středověku vsazovali trestanci. A jsou lidé, kteří by je rádi využívali k původnímu účelu. Kdyby tě viděli, jak jdeš se štěnětem do kavárny, volali by hned na ministerstvo zdravotnictví. Milují prostě svoje staré pořádky.“ K tomu, abych se ucházela o místo v Kurýru, mě povzbudila Grace, když jsem se jí poprvé zmínila o tom, že zvažuju stěhování do Pequodu. „Znám jejich šéfredaktora, doporučím tě,“ nabídla mi tehdy. „On potřebuje někoho přesně s tvými schopnostmi.“ „Myslíš? Už jsem tak dlouho mimo… A moje poslední reference je Hugh.“ Když jsme spolu začali žít, požádal mě Hugh, jestli bych si nevzala na starosti jeho ateliér. „Samozřejmě ti budu platit.“ Tehdy jsem si sotva vydělala na živobytí v nezávislém městském plátku s názvem New York Spy, kam jsem psala o všem od hip­ hopových klubů přes pop-up galerie až ke stávkám. Hughova nabídka mi přišla jako naprostá výhra: jemu pomůžu, sama si tak vydělám a pořád budu mít čas na psaní. Vedení ateliéru bylo poměrně náročné, ale přesto jsem stále zvládala i publikovat.

Dokonce jsem do The New York Times prodala sloupek nazvaný První dámy guerilly o anonymní skupině feministek, které jsem obdivovala. Nasazovaly si opičí masky a protestovaly před muzei proti tomu, že se málo vystavuje ženské umění. Nechávaly na místě letáky s textem to se musíš svléknout, aby ses dostala do muzea?

27

Zatimco spim.indd 27

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

Ve skutečnosti jsem ale nepraktikovala takový feminismus, který ony kázaly: upozadila jsem svou kariéru a upřednostnila tu Hughovu. Gracin návrh představoval šanci vzkřísit moji identitu spisovatelky. „Řeknu Benovi, že jsi pracovala se svým manželem. On to určitě ocení – jeho manželka s ním vedla noviny,“ vyprávěla Grace. „To je smutný příběh. Byla tak stará jako ty, když vloni umřela na rakovinu. On teď sám vychovává jejich syna Sama. Je to skvělé dítě. Oba se teď teprve začínají vracet do života. Neboj, Ben tě rozhodně nebude vyslýchat. Řeknu mu, že za sebou máš příšerný rozvod. Žádná jména, žádné podrobnosti.“ Zabralo to. A už je to přes dva roky, co jsem v Kurýru zaměstnaná. K Benovi chovám opravdovou úctu: je to člověk s jasnými prioritami. Navrhl zakázat v pequodských obchodech plastové pytlíky a podpořit dostupné bydlení. Vzal si za své dosáhnout zastavení překotného rozvoje a vládní korupce (což se obvykle objevuje ruku v ruce).

Zajela jsem na parkovací místo skoro přesně před arkýřovým oknem redakce Kurýru, takže jsem viděla, jak Ben sedí u stolu a píše, pravděpodobně článek o nové dopravní kameře, která generovala podivné množství pokutových lístků.

Seděl za velkým dubovým stolem, vklíněném mezi karto­ téku a přecpanou knihovnu, zíral na obrazovku počítače a tahal se za levé ucho. Vždycky, když psal, tahal se za ucho. Jednou mě přistihl, jak se na něj dívám. Řekla bych, že ho to opravdu znervóznilo; hned si našel nějakou záminku, aby odešel z místnosti. Je skvělý šéfredaktor, ale na osobní úrovni je tak trochu studený.

Ben se náhle přestal tahat za ucho a obrátil se, aby něco řekl Lizzie, nejmladší člence našeho minitýmu. Zvedla se od svého 28

Zatimco spim.indd 28

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

stolu a pochodovala k němu ve vysokých vojenských botách, aby se s ním podívala na obrazovku. Lizzie nosí záplavu krátkých kudrnatých vlasů jako postavička sirotka Annie z jednoho komiksového stripu a díky skřítkovské pihovaté tváři a droboučké postavě vypadala ještě mladší než na svých třiadvacet let. Obléká se většinou jako válečná zpravodajka, aby si u lidí získala úctu. „Čím důsledněji budeš hledat odpovědi na svoje otázky, půjdeš si za svým a nebudeš to vzdávat, tím víc tě budou brát lidi vážně,“ poradila jsem jí, protože jsem se snažila být její mentorkou.

Vypnula jsem motor auta a vstoupila do třípatrové budovy z červených cihel, která byla v polovině 19. století postavena jako knihařská dílna. „Bré ráno,“ pozdravila jsem, jakmile jsem otevřela starodávné prosklené dveře z dubového dřeva vedoucí do redakce. Ben a Lizzie vzhlédli od počítače, oba měli ve tvářích vážný výraz. „Jejda, spadnul vám hard disk?“ „Ne,“ řekl Ben a otočil se na dřevěné židli čelem ke mně.

Jako obvykle zněl jeho hlas trochu rozmrzele, jako kdyby ho právě vytáhli z postele. Neposlušné prošedivělé vlasy, tmavé kruhy pod hnědýma očima a strniště na tvářích a na bradě s dolíčkem k tomu dojmu jen přispívaly. „Tak kdo umřel?“ „Právě jsme dostali další e-mail týkající se tvojí rubriky,“ řekl.

Brala jsem rubriku Tipy pro život jako kreativní způsob, jak dát prostor i hlasu zdejšího lidu. Než jsem se sem přestěhovala úplně, nebyla jsem s to domyslet, jaký vliv mají na zdejší usedlíky ti, kdo sem jezdí trávit léto. „Potřebujeme nový přístup, jak mluvit o tom, co za příkoří se děje průměrným Pequoďanům,“ přesvědčovala jsem Bena.

29

Zatimco spim.indd 29

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

Uznávám, že jsem s tou myšlenkou přišla poté, co jsem zjistila, že se Hugh s Helene přestěhovali do Pequodu. V tu chvíli jsem pochopila odpor místních vůči nájezdníkům, kteří jejich město berou útokem a nechovají se k nim nejlíp. Trošinku namíchnutý tón by mohl nám všem pomoct upustit páru, říkala jsem si. Doteď jsme tedy v rubrice Tipy pro život uveřejnili zhruba půl tuctu sloupků a dostali jsme pěknou řádku vděčných dopisů. Ale dostali jsme taky dost nepříjemných reakcí. „No a co se v něm píše?“ zeptala jsem se.

Ben se otočil zpátky k obrazovce počítače a četl: „Nora Glas­ serová si o sobě asi pořád myslí, že je nejchytřejší. Její rubrika uráží lidi, kteří se snaží splynout s ostatními. Někomu to může opravdu ublížit. Měla by se zamyslet nad tím, co píše, nebo toho bude litovat. Podepsané je to Pekelně naštvaný.“ Ben překřížil ruce na prsou a zvedl obě neukázněná obočí. „Od Pekelně naštvaného je to už druhý dopis. Výhružky už jsou přes čáru, publikovat to nehodlám,“ vysvětloval Ben. „No, a taky přemýšlí, jak naložit s tou tvou rubrikou,“ dodala Lizzie.

Ben po ní střelil naštvaným pohledem a Lizzie zahanbeně sklopila oči na své boty.

Lizziin otec je v Pequodu starostou už čtvrté volební období.

Vedla jeho volební kampaně a díky tomu se stala pěkně soutěživou. Přemýšlí nad počtem slov a umístěním článku, i když píše jen víkendovou předpověď počasí. Od té doby, co jsem začala psát Tipy, pásla po vlastní rubrice, ve které chtěla podávat zprávy o aplikacích pro smartphony. Ale Ben byl proti. Věřil tomu, že úspěch jeho novin spočívá v tom, že se zaměřují na lokální témata. „Je to tak? Rozmýšlíš to?“ zeptala jsem se překvapeně. Měla jsem psaní Tipů moc ráda. Nejenže to pro noviny znamenalo 30

Zatimco spim.indd 30

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

přidanou hodnotu, ale zároveň mě to přivedlo po rozvodu znovu k životu. Aspoň tedy co se týče pracovního života. „Upřímně řečeno, ano. Já pořád něco rozmýšlím,“ přiznal Ben. „Je to moje práce.“ „Ale Bene, to je opravdu nepřiměřené. Jsou to jen dva dopisy. Lidé, kteří píšou naštvané dopisy, se už tak vypíšou ze svých pocitů.“ Lajuščaja sabaka ne kusajetsa. Pes, který štěká, nekouše.

Tak by to řekla teta Lada. „Dej si pozor na toho, který si honí vlastní ocas,“ varovala mě. „Jsou to tiché vody, které melou břehy,“ varovala jsem zase já Bena. „Jen si nebuď tak jistá,“ upozornil mě on. „Nemusím ti přece povídat, kolik zášti se zvedlo kvůli tomu, jak tu rostou poplatky.“ To byla pravda. Napětí bylo cítit ve vzduchu. Dokonce se zvýšil i počet hospodských potyček. Loni v létě jeden místní podnapilý instalatér vytáhl pistoli na jednoho z lufťáků, který mu včas nezaplatil za to, že mu pročistil ucpaný záchod. V policejní rubrice jsme čas od času psali o řízení pod vlivem alkoholu či o drobných krádežích v obchodech. Jenže tenhle podzim už jsme psali o rekordním počtu vloupání – byla čtyři a všechna do letních sídel. Přesto všechno jsem stále věřila tomu, co jsem říkala o těch dvou štvavých dopisech. „Dostali jsme přece i spoustu pozitivních ohlasů. A co svoboda tisku? Ty sám jsi přece nepřestal psát o tom projektu bytů navzdory vrhačům kamenů.“ Když Kurýr vystoupil proti ohlášenému projektu luxusního rezortu, který hrozil znečištěním velké části mokřadů, přistál jednou pozdě v noci na stole, u kterého stále pracoval, velký kámen. Byl zabalený do papíru se vzkazem „Dej od toho ruce 31

Zatimco spim.indd 31

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

pryč“. Grace si kvůli tomu tehdy dokonce Bena pozvala do vysílání. Teď má ve stole schovanou baseballovou pálku.

Ben se zamračil, chvíli si po stole pohrával s propiskou a pak náhle přestal. „Nechápej mě špatně, já mám tu rubriku rád.“ „Můj táta taky,“ uznala Lizzie. „Ale něco jiného jsou fakta. A několik faktů dohromady skládá nějaký vzorec. Možná že ta rubrika nemá úplně ten účinek, jaký ty si představuješ. Jestli přijde ještě nějaký takový dopis,“ řekl Ben a ukázal na obrazovku, „Tipy končí.“ „Jo.“ Nechystala jsem se bojovat ani hypoteticky. Naučila jsem se, jak si rozvrhnout svoje bitvy s Benem. „Zbylo ještě nějaký kafe?“ zeptala jsem se a pohledem hyp­ notizovala kávovou konvici na kartoteční skříni. „Už došlo,“ šeptla Lizzie rozpačitě. „Promiň. Vím, že je na mně řada, ale musela jsem se, ještě než jsem šla do práce, sejít s mámou a svatebním organizátorem.“ Napodobila gestem střelení se pistolí do hlavy. Lizzie si měla příští měsíc vzít svého dlouholetého přítele – roztomilého chlapíka, se kterým randila už od střední školy. „Až půjdu na oběd, koupím to.“ Jenže až do oběda jsem čekat nemohla. Vstávala jsem pozdě a pekelně unavená, jako kdybych vůbec nespala. Zdálo se, že místo svých obvyklých tří šálků, které mě většinou probraly, budu dnes potřebovat spíš hektolitry kávy. Věděla jsem, že se u mě rozjíždí deprese, ale šlo snad ještě o něco dalšího? Zažila jsem tenhle druh únavy už jako dítě, bylo to kvůli otravným problémům se spaním, ale myslela jsem si, že jsem z toho vyrostla. „Zaběhnu si pro kafe,“ hlesla jsem. A pro něco dobrého. Poté co Helene ráno zničila moji lekci pilates, potřebovala jsem si spravit chuť něčím dobrým. A svůj oblíbený čokoládový muffin 32

Zatimco spim.indd 32

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

jsem si nekoupila už věky. „Chce ještě někdo něco? Muffiny?

Plundru?“ „Ne, díky. Pořád ještě jedou v letních cenách,“ zabrblala Lizzie.

Ben dělal, že nic neslyšel, a vzhlédl ke mně. „No, já bych si dal jeden donut, asi ten s džemem.“ Vyšla jsem z redakce a vydala se přes ulici do kavárny u Edenů, bezpečného přístaviště vonícího slaninou ve městě, které se pro místní, zvyklé na své fastfoody, měnilo příliš rychle, zatímco pro lufťáky, kteří prahli po fresh barech a gurmánských občerstveních, se toho měnilo příliš málo a příliš pomalu. Všimla jsem si ženy a dvou mužů, kteří vystoupili z tmavozeleného mercedesu zaparkovaného v řadě u chodníku. Vypadali úplně mimo.

Ona na sobě měla černý kožený kabát podšitý kožešinou a boty na vysokém podpatku. Oni měli kašmírové kabáty a kolem krku šály. Ten menší z nich, stříbrovlasý, zamkl auto a pak ostatním podržel dveře do kavárny.

Na chvíli jsem se zastavila, protože mi došlo, že ho znám.

Neviděla jsem ho už léta – teď mu muselo být k sedmdesátce, ale pořád vypadal velmi svěže, ačkoli jeho dřív bujná kštice dost prořídla. Pod elegantním černým kabátem měl značkový rolák.

Vždycky vypadal a oblékal se jako Sean Connery. Ať už pro mě a Hugha vařil k večeři něco ze svých exotických pokrmů, nebo popouštěl uzdu svému egu na některé z vernisáží, byl pokaždé bezchybně oblečený. „Abbasi?“ Hughův dlouholetý umělecký agent Abbas Masout, z Chelsea a z Libanonu, se otočil a usmál se. „Můj bože, Noro!“ vykřikl a pustil dveře, které se za jeho společníky zavřely. „Děvče, tak rád tě vidím.“ Přistoupil ke mně 33

Zatimco spim.indd 33

18.7.2019 17:04:00

Renée Shafransky

a sklonil se v běžném evropském pozdravném gestu, polibku na obě tváře, pak následovalo velké objetí, jak to vždycky dělával. „Abbasi, copak tu děláš?“ „Ale, vezu odpoledne nějaké pařížské sběratele do Hughova ateliéru. A oni chtěli nejdřív nasát zdejší atmosféru.“ Rozsvítilo se mi v hlavě. „No ano, přece je pondělí.“ Galerie bývají v pondělí zavřené, a tak je to příležitost pro návštěvy ateliérů. Většinou jsem Hughův rozvrh zařizovala tak, aby mohl v pondělí Abbas do jeho ateliéru vodit sběratele a kurátory. To vysvětlovalo, proč je Helene v Pequodu. Pravděpodobně převzala i moji starou práci – starat se o potenciální zájemce o jeho dílo. „Slyšel jsem, že taky žiješ v tomhle kouzelném městečku,“ řekl Abbas.

Já jsem tu byla první. „Ano.“ Podíval se na mě se zájmem. „A jak to jde?“ Vzpomněla jsem si, jak jsem ho krátce po rozvodu potkala u pokladen v knihkupectví. Ptal se na to samé a pak trval na tom, že knihu, kterou jsem si vybrala, mi koupí jako dárek.

Abbas byl macho, ale laskavý.

Mrkla jsem na něj. „Jo, jde to.“ „Výborně. Mimochodem, vypadáš báječně.“ „Díky.“ „Pozval bych tě, aby ses k nám připojila,“ pokrčil Abbas rameny a zvedl dlaně v bezradném gestu, „ale vevnitř sedí Hugh se svou dcerkou…“ Nemohla jsem si pomoct a musela jsem se skrze sklo výlohy podívat dovnitř. Pařížané si právě sedali ke stolu, a tak mi zaclonili výhled na Hugha a jeho děvčátko. V jedněch novinách jsem se dokonce dočetla její jméno. Callie.

34

Zatimco spim.indd 34

18.7.2019 17:04:00

Zatímco spím

„A má přijít taky Helene,“ dodal omluvně. „No, bylo by bývalo pěkné si s vámi na chvíli sednout, Abbasi, ale já už jdu stejně pozdě do práce…“ V tu chvíli zrovna přijela Helene ve svém stříbrném lexusu.

Všimla si mě a zvedla své domýšlivé obočí. Cítila jsem, jak se třesu. Začala se ve mně vařit krev. „Ráda jsem tě viděla, Abbasi. Opatruj se,“ rozloučila jsem se. „Musíme se někdy sejít, děvče.“ „Nějak to vymyslíme,“ ujistila jsem ho, přikývla a skoro jsem utekla. Takže žádný muffin pro mě a donut pro Bena. Budeme si muset připlatit za ty hnusné z obchodu.

*** Ve středu ráno jsem se vydala cvičit pilates jako vždycky a doufala jsem, že si Helene koupila permanentku jenom na pondělní cvičení, protože v pondělí by měla být v Pequodu kvůli návštěvníkům. Ale její lexus na parkovišti už stál. Přímo na mém místě.

Uvažovala jsem o tom, že se otočím na místě. Ovšem nakonec jsem zaparkovala a vešla do kuželkárny, i když jsem s každým krokem překonávala nutkání utéct domů – dokud jsem neuviděla Helene. Rozprávěla s Kelly, jako by byly nejlepší kamarádky, podložku už měla rozloženou, a to v sedmé dráze. Na mém místě.

Neudělala jsem žádnou scénu. Nezvedla jsem jednu z bowlingových koulí a nepraštila ji do hlavy. Zhluboka jsem se nadechla a sama k sobě pronesla nový slib: bez ohledu na to, jak těžké bude být na jednom místě s Helene, bez ohledu na to, jak z toho budu nervózní, neuteču. „Můžete přece prožívat své emoce, ale nemusíte se podle nich chovat,“ říkal doktor Feld. „Pokud vztek v sobě zašlapete, exploduje. Jsou to emoce, říká se jim tak 35

Zatimco spim.indd 35

18.7.2019 17:04:00