0040053

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 3

Martin Goffa ČLOVĚK ZA OPONOU

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 5

PROLOG

„Tak co, máš je? Ty žluťoušký?“ „Žluťoušký?“ „Žluťoušký, takový kulaťoušký peníšky, vždyť víš!“ „A jo tohle. Proč mluvíš jako blb?“ „Se neposer. Jak to šlo?“ „Přesně jak jsi říkal. Počkej, musím si něco nalít, nebo chcípnu.“ „Přesně jak jsem říkal?“ „Hmm.“ „Takže nás chtěli vojet?“ „Zkoušeli to na poslední chvíli srazit. Mysleli, že když mě postaví před hotovou věc…“ „Čůráci! Byli tam oba?“ „Jo. Starej vypadal, že je s tou cifrou v pohodě. Teda ne úplně v pohodě, chápeš, ale že se s tím už srovnal…“ „Jasný…“ „Jenže pak nastoupil junior a prej budou muset ještě někam něco vytopit a podobný kecy…“ „Co ty?“ „Co asi? Řekl jsem, že teda oukej. Když nechtějí držet dohodnutý věci, tak my uděláme to samý. Výběrko se zruší, za čas vyhlásíme nový, ale v něm už si neškrtnou.“ 5

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 6

„Předpokládám, že se z toho ten blbec posral…“ „To si piš. Vzal zpátečku dřív, než jsem to stačil doříct. Každopádně…“ „Jo?“ „Příště bych se víc rozmýšlel.“ „Jako jestli to hrát s nima?“ „Hmm. Protože junior je na můj vkus moc akční. Poslední, co potřebujeme, je nějakej kovboj.“ „Jasný, chápu.“ „No a co po tvý linii?“ „Všechno v cajku. Směrem nahoru je to pokrytý.“ „Kolik?“ „O to se nestarej, tyhle lidi platím já.“ „Jen jsem se zeptal.“ „Radši mi podej ty žluťoušký… Ty vole! Chceš říct, že ti ty prachy přinesli ve firemní igelitce?!“ „Jo.“ „Kriste pane, já se z nich…“ „Poslouchej, Šímo…“ „No?“ „Říkals, že po tomhle kšeftě se spolu pobavíme o procentech. Já bych…“ „Jasně, říkal. Ale po kšeftě. Po! Teď jsme sotva v polovině. Hotovo bude, až to dostanou přiklepnutý. Protože jestli to výběrko někdo napadne, budu z těch žlutejch muset zase něco uloupnout a vyžehlit to. A tak podobně. Takže teprve až bude všechno v cajku, sedneme si a pobavíme se. Jo?“ „Tak jo, no.“ 6

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 7

„Už musím padat.“ „Jasný. Vyprovodím tě.“ O pár kilometrů dál si jeden muž stáhl z uší sluchátka.

Poté několik minut jen tak tiše a bez hnutí seděl, s bradou opřenou o pěst levé ruky. Tyhle chvíle miloval. V celé budově byl už jen sám. Cítil se jako její pán, všechna tajemství za desítkami dveří jako by teď patřila jen jemu. Za okny byla tma, na chodbách taky. Slyšel, jak zdi dýchají, jak proudí elektřina v drátech kdesi za omítkou, a na kotnících cítil nepatrné šimrání vzduchu, který se přihnal spárou pode dveřmi.

Po chvíli si konečky prstů promnul oči, pak několikrát rychle zamžikal a poté zaostřil na svítící monitor. Nakonec si znovu nasadil sluchátka a všechny okolní zvuky se utopily v tichém, ale vytrvalém šumění.

7

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 8

1

Obyčejný dopis. Prostá obálka a v ní linkovaný papír vytržený z ohmataného sešitu.

Držel jsem ho v ruce a nad několika stručnými řádky vzpomínal na den, kdy jsem jeho pisatele viděl naposled.

Pamatuju si strašné horko. Uprostřed léta, zrovna během nejparnějšího týdne celého roku se v budově krajského soudu porouchala klimatizace. Situace byla o to horší, že sál, v němž jsme seděli, byl zaplněný do posledního místa. Na rozsudek čekaly bezmála čtyři desítky přihlížejících, většinou příbuzní obětí, několik policistů v civilu a samozřejmě novináři. S obžalovaným, jeho obhájcem, státním zástupcem, eskortou a tříčlenným senátem se počet osob v místnosti dostal nad snesitelnou mez. Okna byla tenkrát pochopitelně zavřená, proces s dvojnásobným vrahem probíhá za poněkud přísnějších podmínek, než když před soudem stojí podvodníček lokálního formátu.

Všichni jsme se potili, dokonce až do třetí řady jsem viděl krůpěj, která předsedkyni senátu stékala ze spánku dolů na tvář. Já měl na sobě volnou košili, která se mi lepila na záda pokaždé, když jsem se na židli opřel. Většinu času jsem proto trávil v předklonu, což znervózňovalo strážné v uniformách.

8

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 9

Vypadalo to, že se každou chvíli chystám ze svého místa vymrštit. Chlapi z eskorty však nebyli jediní, kdo měl nervy na pochodu. Rozpálená místnost způsobovala, že sebou všichni šili, případně se ovívali čímkoli, co bylo po ruce.

Jediný, koho jako by se horko netýkalo, byl muž na lavici obžalovaných. Přestože měl na sobě vězeňský mundúr z hrubé látky a nemohl si ani vykasat rukávy, vypadalo to, že okolní teplotu vůbec nevnímá. Seděl jako socha, se strnulým obličejem, bez hnutí a téměř nezúčastněně. Ruce i nohy měl spoutány, zápěstí navíc přichycena k řemenu, který mu obepínal pás. Moje místo bylo úplně na konci řady, proto jsem ho mohl vidět aspoň z profilu, zatímco většina osazenstva sledovala jen jeho zátylek.

Vousatý chlap s orlím nosem, nijak zvlášť urostlý, o to však zákeřnější. Odjakživa klamal tělem. Nevadila mu vlastní bolest, a proto ji bez výčitek působil jiným. Většinou za peníze, ale nebylo to pravidlem. Věděl jsem o jeho první srážce se zákonem, ke které došlo už na střední škole. S partou popíjeli v putyce, kde se do nich začal navážet opilý štamgast. Horkokrevný mladík tehdy urazil o hranu stolu hrdlo láhve a tu pak opilci bodl do krku.

O spoustu let a několik odsouzení později jsem v rozpálené soudní síni sledoval vyvrcholení jeho neblahé kariéry. S přihlédnutím k tomu, co, jak a proč udělal, z ní odcházel s třiadvaceti lety kriminálu. Bylo mu v té době skoro padesát, takže to pro něj prakticky znamenalo doživotí. Sledoval jsem jeho tvář, když předsedkyně senátu oznamovala rozsudek. Nepohnul se mu v ní jediný sval, dokonce snad ani nemrkl. Věděl, co může čekat, a taky to dostal. Hned na místě se proti verdiktu odvolal, 9

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 10

další část představení se proto odehrála asi o tři měsíce později u vrchního soudu. Ten prvoinstanční rozsudek potvrdil v plném rozsahu, ale u toho už jsem chyběl, jiná práce mě odvála na opačný konec republiky.

Jaký jsem měl k muži na lavici obžalovaných vztah? Asi jako má astronom ke kometě. Všimne si jí, když mu vlétne do zorného pole, nějakou dobu ji pozoruje a snaží se předpovědět její další dráhu, načež ji ztratí z dohledu, aby si na ni po čase vzpomněl s otázkou, kam až se asi dostala?

Zatímco astronomovi se ale kometa sama od sebe nepřipomene, já dostal dopis.

Bylo zvláštní koukat na jméno člověka, který ho napsal a oficiální cestou poslal z věznice. Pavel Ryska. Dopis přišel do redakce, ačkoli si myslím, že zjistit moji soukromou adresu by pro bývalé Rysovy kumpány nebylo nic těžkého. Říkám Rysovy, protože pod touto přezdívkou ho znala celá galerka. Ale rozhodl se mě oslovit způsobem, který vytvoří zdání seriózní nabídky, což jsem samozřejmě kvitoval.

Myslím, že si na mě pamatujete.

Rád bych s váma mluvil, přijďte. Co nejdřív.

Nebudete litovat.

Pavel Ryska Víc toho v dopise nebylo, ale já ani víc nepotřeboval. Dobře jsem věděl, že Rys je studnice, ze které by se dalo čerpat věky.

Jenže on nebyl ten typ. Kdysi dávno, ještě před procesem, jsem se ho snažil vyzpovídat. Sehnal jsem si na něj kontakt, samo10

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 11

zřejmě že ne přes advokáta, který by něco takového ani nedovolil, ale skrz jeho kumpány z mokré čtvrti. Tak jako tak jsem o něm psal v připravované reportáži, proto jsem doufal, že neodmítne možnost říct svou verzi příběhu.

Ani mi tehdy neodpověděl. Vzpomínám si, že z jeho mlčení jsem neměl zrovna dobrý pocit. Ale mohl jsem být v klidu, i když byl Rys mstivý a prchlivý, rozhodně nešlo o hlupáka.

Tou dobou se ho už intenzivně snažili dostat poldové, takže jim určitě nechtěl nahrát na smeč tím, že půjde po nějakém novináři. S odstupem času si říkám, že se měl se mnou přece jen setkat. Ne proto, že jsem mu nabídl prostor pro jeho verzi, což je nejstarší novinářský trik, jak někoho dostat k diktafonu. Ale z rozhovoru mohl zjistit, co všechno už o něm vím já.

Protože totéž nejspíš vědí i policajti. K setkání ale nedošlo a já vydal své články bez něj. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se Rys tvářil nebo co říkal, když si je přečetl. Nic z toho se ke mně nedoneslo, přestože mělo kudy, kanály zůstaly otevřené. Možná se to nestalo z toho samého důvodu, jako když nereagoval na moji nabídku; zkrátka byl opatrný.

O něco později ho polonahého sebrala zásahovka u jedné z milenek a následnou vazbu mu soud přetavil ve třiadvacet let v jedné z nejtěžších věznic. A odtamtud mi teď od něj přišel dopis. Což mimo jiné vypovídalo o tom, že si na můj tehdejší zájem o rozhovor pamatuje.

11

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 12

2

Za zády jsem uslyšel hlas. „Něco tě hryzlo do zadku, Terenci?“ Tuhle neuctivou otázku mi položil šéfredaktor Péťa, který mi Rysův dopis předal spolu s další poštou. Že jsem nejdřív ze všeho otevřel ten jeho, bylo dílem náhody. Nebo možná spíš intuice.

V redakci jsem se zastavil jen mimoděk, neměli jsme poradu a dokonce mě k tomu nenutilo ani cokoli jiného. Jen jsem projížděl z jednoho konce Prahy na druhý a tramvaj stavěla sotva pár kroků od budovy, v jejímž podkroví náš měsíčník sídlí. Vlastně jako bych cítil, že tam na mě čeká něco, co bych neměl prošvihnout. Vystoupil jsem až na poslední chvíli a za okamžik už jsem procházel prosklenou halou k výtahům. Vyjel jsem do posledního patra a pak musel ještě kousek po úzkých schodech, ale tohle drobné nepohodlí je bohatě vykoupeno výhledem z terasy na celou starou Prahu. Hned za dveřmi je předsíň předělaná na malou recepci, nalevo od ní útulná kancelář šéfredaktora, napravo pak open space s desítkou stolů. Můj byste hledali marně, jako důsledný externista o žádný ani nestojím. Pracuju zásadně z domu, a i když mi Péťa nějaký vhodný koutek nabídl, s díky jsem ho poslal do patřičných míst.

12

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 13

Připadal bych si jako uvázaný za nohu. Právě proto jsem kdysi opustil stálé angažmá.

Abyste rozuměli, nejsem flákač. Možná spíš naopak. Ale nechci sklapnout zaměstnanecké podpatky pokaždé, když mi to někdo shora přikáže. Radši pracuju na vlastní triko, byť to kolikrát může smrdět korunou. Obrazně řečeno. Nouzi samozřejmě nemám, ale i kdyby jo, padne výhradně na moji hlavu. Syn se o sebe stará už od maturity, čímž neříkám, že bychom snad neměli výborný vztah. Opak je pravdou, je to nejen můj potomek, ale především kámoš. Exmanželka Dáša mě k životu nepotřebuju od rozvodu – a bůhví, jestli mě k němu potřebovala před ním. Nemám psa, kočku ani papouška, takže za flígr mě drží jen hypotéka. Nebýt jí, jsem pravděpodobně ten nejsvobodnější chlap na světě. „Haló!“ Péťa mi luskl prsty před obličejem. Koukal jsem na dopis, ale zároveň skrz něj kamsi do minulosti. A to šéfa očividně zaujalo. „Jo?“ „Děje se něco?“ Kývl hlavou k linkovanému papíru v mojí ruce, já pokrčil rameny a podal mu ho. Očima přelétl těch pár nanicovatých řádků, které mu na pohled určitě vůbec nic neříkaly. Pak list obrátil, ale pokračování už nenašel. „Co je to za komika?“ zeptal se. „Podle soudu dvojnásobný vrah,“ odvětil jsem.

Nejdřív se trochu zarazil, ale pak přimhouřil oči. „A podle tebe?“ 13

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 14

„Přinejmenším. Před lety jsem o něm psal,“ připomněl jsem mu. „Krom jinýho vyhodil někoho oknem z desátýho patra.“ „No jo!“ chytil se Péťa. „Ten vyděrač!“ Přikývl jsem, i když se tak úplně netrefil. Rys toho měl daleko víc, mimo jiné to byl chlap na špinavou práci. Kurylenko, muž plachtící deset pater, se od něj ovšem nijak nelišil; oba měli své pány, kteří je platili. Ti o sebe jednou nešťastně křísli, a protože ani jeden z nich neměl v povaze ustupovat, pustili z řetězu psy. Paradoxní na tom je, že i když celá Praha včetně policajtů věděla, co se semlelo, nikdo nikomu nic nedokázal.

Kurylenko to cestou dolů vzal přes plastový přístřešek, který ho odmrštil do hustého křoví pod okny baráku. Nejen, že přežil, ale ještě si zvládl mobilem zavolat parťáky, kteří ho i přes rozlámané kosti nacpali do osobáku a odvezli nejspíš k nějakému podplacenému veterináři. Dá rozum, že poldy nikdo nevolal, takže i když se to k nim později doneslo, jako by se nic nestalo. I já to musel ve své reportáži uvést jen jako věc, o které se v podsvětí mluví. Nemohl jsem nikoho jmenovat; ne proto, že bych se bál, ale neměl jsem důkazy a nemínil se nechat vláčet po soudech za pomluvu. Čím jsou totiž tihle chlapi špinavější, tím víc dbají na dobrou pověst. „To ti píše z lochu?“ zeptal se Péťa. „Jo. Poslali ho na dožínky.“ „Kam?“ Šéf se ve vězeňském slangu tak úplně neorientoval, ale nebylo čemu se divit. V posledním čísle našeho plátku vyšly mimo jiné reportáže o ilegálních migrantech, cestování, situaci v Izraeli, józe, letošní inflaci, kryptoměnách, sadařství a ochot14

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 15

nickém divadle. Moje krimi kauzy jsou jen úzkou výsečí toho, co všechno musí společenský měsíčník obsáhnout. Těžko předpokládat, že bude šéfredaktor odborník na cokoliv, byť se tak často tváří. „Dožínky jako doživotí,“ poučil jsem ho. „Sice ne formálně, ale v jeho věku…“ „Aha, no jo, chápu,“ zamumlal a v napřažené ruce mi vracel dopis. „A proč s tebou chce mluvit?“ Bingo. Odpověď na tuhle otázku není tak snadná, jak by se mohla zdát. Navštívil jsem desítky vězňů, a jen u několika z nich jsem o setkání stál já. V drtivé většině přišel impuls od nich, přičemž mi často obsáhle líčili, jak prohloupím, když za nimi nepřijedu. Jenže většinou si jen skrze mě chtěli s někým vyřídit účty. Měli naivní představu, že napíšu a otisknu všechno, co mi řeknou. Načež se divili, když jsem si jejich báchorky ověřoval. Nebylo to tak vždycky, hlavně na začátku kariéry jsem v dobré víře a s klapkami na očích párkrát někomu skočil na špek. Ale důvěřivý a hloupý Terence už je dávno pryč, vyškolily ho roky práce se špínou všeho druhu.

Jenže Rysův dopis byl jiný. Nelákal a okatě nesliboval. Přitom jsem věděl, že jeho pisatel je v obraze jako málokdo jiný.

A on věděl, že vím.

No a teď se Péťa ptá, proč se mnou chce Rys mluvit. „Z milionu různých důvodů,“ odvětil jsem. Co taky jiného říct? Mohl mi chtít odpovědět na otázky, které jsem pro něj měl připravené před lety? Těžko. Dávno je to passé. Snad jen že by chtěl sepsat paměti a napráskat v nich polovinu galerky z Prahy a širokého okolí. Jenže to nebyl jeho styl.

15

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 16

„Pojedeš za ním?“ „Jasně, že za ním pojedu.“ Nemusel jsem se rozmýšlet ani chvíli, věděl jsem to, jen co jsem těch pár řádků dočetl. „Tak fajn,“ pokrčil rameny Péťa a s těmito slovy mě i s Rysem pustil z hlavy. Protáhla se kolem nás nová posila redakce Táňa a ta šéfa zajímala přece jen o něco víc. Měla minisukni, upnutou halenku a sotva polovinu mých let, což byly tři pádné důvody věnovat jí odpovídající pozornost.

Kdybych se o kapku líp učil, mohl jsem být šéfredaktor. „Čau,“ řekl jsem Péťovi do zad, ale jako bych tam nebyl.

Zbytek pošty jsem i s Rysovým dopisem strčil do tašky a vyrazil dolů po úzkých schodech. Výtah jsem nechal odpočívat, za těch několik pater do přízemí bych se musel stydět.

16

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 17

3

Venku před budovou jsem nasedl do tramvaje a nechal se odvézt do Holešovic, kde jsem přestoupil na metro. O stanici dál v Kobylisích na mě pokorně čekal můj postarší Ford Focus, kterým se do centra vydávám už jen zřídka. Na to, abych se nejdřív coural v kolonách a pak se marně snažil najít místo k zaparkování, už zkrátka nemám nervy. Daleko spíš mě tak najdete v MHD, což mi snad progresivisté připočítají k dobru, až se bude posílat pod gilotinu za překročení uhlíkové stopy.

Když jsem přijel do Zdib, stálo před mým domem Maxovo auto. Nezmínil se, že přijede, ale to ani nemusel. Nejspíš jen projížděl. Kdyby potřeboval něco probrat, zavolal by předem, aby mě neminul. Syn mi v poslední době dělal radost, i když jen tak napůl. Dodržel slib a konečně nastoupil na školu, jenže i v tomhle si prosadil svou. Přijímačky udělal na dvě fakulty a celou dobu se tvářil, že nastupuje na medicínu. Přesněji řečeno jsme si to s jeho mámou namlouvali a on nás při tom nechal.

Pak jednou přišel s tím, že studuje kulturní antropologii. „To chceš jako zkoumat, proč si Křováci oblíkají na pinďoura kravský roh?!“ vyjel jsem na něj v záchvatu rozhořčení. „Asi myslíš Papuánce a nejde o kravský roh, ale jo, tohle mě bude bavit víc, než předepisovat masti na hemoroidy.“ 17

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 18

V mých plánech se nic jako masti na hemoroidy nevyskytovalo, syna jsem viděl jako neurochirurga.

Doc. MUDr. Max Vráz, Ph. D., přednosta kliniky.

Jenže to by nesměl mít hlavu tvrdou po mně. Navíc jsem se rozčiloval nad rozlitým mlíkem, protože si vybral a teď už s tím nešlo nic dělat. Ale nejspíš jsem to měl tušit. Během dvou let od maturity zcestoval polovinu světa, od Evropy přes Filipíny až po Střední Ameriku, a rozhodně nocoval častěji ve spacáku nebo hamace než v posteli.

Základem dobrého duševního zdraví je smířit se s věcmi, které člověk nemůže ovlivnit, takže nakonec i já přijal Maxovo hloupé rozhodnutí jako danost. Nakonec, ani mě by se nelíbilo, kdyby mě vyšetřoval doktor, který vystudoval jen z donucení a jako pomstu lidstvu předepisuje injekce a klystýry.

Oč míň mě syn potěšil výběrem školy, tím raději jsem, když se na mě přijede podívat. Na náš vztah jsem byl vždycky patřičně hrdý a myslím, že on to vidí stejně.

Vešel jsem do předsíně a krom jeho pětačtyřicítek jsem našel ještě jeden pár bot, sotva polovičních. Že by Dáša? Dost možná, s Maxovou mámou jsme zůstali na společné vlně i po rozvodu, takže by ji určitě nenechal sedět venku v autě. „Maxi?“ V obýváku mě ovšem čekalo překvapení. Bylo mu něco kolem dvacítky, mělo dlouhé blond vlasy a hezky se na mě culilo.

Stejně jako syn, který jen chvíli před tím vyskočil z gauče. „Čau tati, tohle je Mína.“ Řekl mi tati a to znělo vážně. Být Mína jenom kamarádka, odbude mě Terencem jako obvykle.

18

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 19

„Vráz,“ řekl jsem a podal slečně ruku. Předpisově vstala a skoro to vypadalo, že udělá pukrle. „Miriam,“ představila se. Musel jsem uznat, že Mína zní líp. „Jeli jsme kolem,“ snažil se junior, „tak jsme si řekli, že se na tebe koukneme.“ „To je fajn. Dáte si kafe?“ Teprve v tu chvíli jsem si všiml dvou prázdných šálků. „Zvládli jsme ho bez tebe. Čekali jsme asi hodinu, teď už musíme jet. Promiň.“ Přeskočil jsem očima z jednoho na druhého. „Proč jste nezavolali? Hodil bych sebou.“ Max povytáhl obočí a já pochopil. Z kapsy jsem vyndal telefon a našel tři zmeškané hovory. V redakci jsem si vypnul vyzvánění a pak na něj zapomněl jako na smrt. „Tak sorry,“ protáhl jsem obličej a opravdu mě to mrzelo.

Maxův doprovod se mi zamlouval, možná ta holka dokonce studuje na doktorku. „Příště se zastavíme na dýl,“ slíbil syn a já přikývl. „Už se těším. Jen dejte vědět dopředu, abych zrovna nebyl někde…“ „Na tajný schůzce,“ ušklíbl se Max, aby dal najevo, že je nad věcí. A zároveň, že je na mě tak trochu hrdý. Bůh ví, co všechno o mně Míně napovídal. Nakonec ale nebyl tak daleko od pravdy, čekalo mě setkání s Rysem, což je událost rozhodně nevšední.

Vyprovodil jsem je před dům, Mína mi před nástupem do auta věnovala poslední zářivý úsměv, načež se k mému překvapení posadila za volant. Synek si to vážně uměl zařídit.

19

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 20

Mrzelo mě, že jsme se tak nešikovně minuli, ale aspoň jsem se mohl věnovat práci. Z tašky jsem vyndal Rysův krátký dopis a znovu se do těch několika vět začetl. Ale nebylo z nich co dalšího vykoumat, pro víc informací jsem zkrátka musel přímo ke zdroji.

Což ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Zapomeňte na to, že přijdete k věznici, zazvoníte a s rošťáckým úsměvem si řeknete o návštěvu chovance XY, v mém případě Pavla Rysky. Takhle to nefunguje ani u těch, kteří sedí za drobné podvůdky; i za nimi můžete jen v návštěvní hodiny a se svolením. Pokud si chce novinář popovídat s někým, jako je Rys, jde o běh na dlouhou trať.

Nejdřív jsem musel napsat žádost řediteli věznice. V ní jsem povšechně vysvětlil důvody, proč se s dotyčným odsouzeným chci vidět. Zároveň jsem doufal, že byl Rys natolik rozumný, aby se předchozí měsíce choval slušně. Záleží totiž pouze na libovůli ředitele, jestli setkání umožní. Pokud by Rys dělal trable, mohli jsme si o sobě nechat jenom zdát. V takovém případě by mě musel nechat zapsat mezi blízké osoby, které ho smějí navštěvovat. Pak bych tam ovšem nebyl jako novinář a podléhal bych proto omezením, která by mi práci poněkud ztížila.

V extrémním případě bych s sebou nemohl mít ani propisku a papír.

Záhy jsem naštěstí zjistil, že Rys nezlobil, a ředitel proto nemá důvod naše pracovní setkání překazit. Zatím šlo o jednu schůzku, pokud bychom se chtěli vidět opakovaně, budu si muset napsat žádost novou. Ale všeho do času, ještě jsem ani nevěděl, co mi Rys chystá za překvapení. Dostal jsem povolení 20

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 21

vzít si s sebou diktafon a psací potřeby, což stačilo, víc jsem ani nežádal. Návštěva měla trvat hodinu, bylo to tak akorát, už jsem absolvoval setkání nepoměrně delší, ale i mnohem kratší.

Jenom jsem netušil, jak to bude uvnitř vypadat. Každá věznice má trochu jiné zázemí a tomu přizpůsobený režim. S několika vězni jsem seděl jen tak za stolem, skoro jako v hospodě.

Od jiných mě oddělovalo plexisklo a hovořili jsme telefonem.

Někdy s námi v místnosti nebyla ostraha vůbec, jindy stála tak blízko, že jsme museli šeptat.

Jak to bude v Rysově případě, jsem mohl pouze odhadovat.

Přece jen to nebyl nějaký no name vězeň a všichni dobře věděli, co má za sebou. Na druhou stranu to byl on, kdo inicioval setkání. Těžko proto předpokládat, že by mi na něm chtěl ublížit.

Neměl nejmenší důvod po mně jít, a kdyby snad ano, sejmuli by mě jeho kumpáni venku. Nepochybuju, že by to dokázal zařídit.

21

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 22

4

Dvacátého čtvrtého listopadu jsem po dvouhodinové cestě dorazil k věznici, kde mě čekala standardní procedura. Ve skříňce na osobní věci jsem nechal všechno neschválené nádobíčko, především mobilní telefon a taky svazek klíčů, na kterém se mi houpe malý švýcarský nožík. Prošel jsem detekčním rámem, který samozřejmě spustil poplach kvůli kovové přezce na opasku. Musel jsem vyprázdnit kapsy, rozebrat diktafon a vyndat z něj baterky. „Dobrý,“ přikývl nakonec jeden ze strážných a vzápětí mě jeho kolega odvedl do místnosti v polovině přepažené mříží.

Z každé strany stála židle a u ní stolek velký sotva na to, aby si na něj člověk složil ruce.

Byl jsem v místnosti první, Rysa po chvíli přivedli dveřmi na jejím opačném konci.

Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Za ty dva roky se nezměnil ani o chlup. Nejdřív na mě jenom tak zlehka kývl, jako první kontakt to stačilo. Odpověděl jsem podobně.

Kdybych ho pozdravil příliš dychtivě, přijmu podřízenou roli, což by byla začátečnická chyba. A že jsem jich kdysi nadělal. „Díky že jste přišel,“ řekl, když se posadil. „Měl jsem dojem, že o to vážně stojíte.“ 22

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 23

„Jo, přikývl, „to jo.“ Čekal jsem, co strážný, a ten překvapivě zmizel za dveřmi.

Koukl jsem nahoru ke stropu, celou místnost snímala kamera a já nepochyboval, že jsme na očích. Nebudu tvrdit, že mě to neuklidnilo.

Oba jsme chvíli mlčeli. Ale bylo na Rysovi, aby začal, já mohl jen poslouchat. Jenže ten jako by se k tomu neměl, a když jsem se mu podíval do očí, nenacházel jsem v nich to, co bych čekal. Zdály se mi podivně měkké, tak odlišné od těch, které jsem si pamatoval z rozpálené soudní síně. Jestliže mi ještě před chvílí připadal stejný jako kdysi, neměl jsem tak úplně pravdu. „Proč se mnou chcete mluvit?“ zeptal jsem se, abychom vůbec nějak začali.

Olízl si rty. Ještě několik vteřin mlčel, ale potom si odkašlal a jeho pohled jako by v tu chvíli získal svoji obvyklou sílu.

Nejdřív kývl k mému stolku. „Tohle zatím nebudeme potřebovat.“ Mluvil o diktafonu, na kterém jsem před jeho příchodem spustil nahrávání. Teď jsem ho tedy zase vypnul. „Takže?“ Podrbal se nehtem v hustém obočí a pak mi vyrazil dech. „Potřebuju od vás pomoct.“ „Pomoct?“ Jen máloco mě mohlo šokovat víc. Lidi obvykle říkají, že pro mě mají sousto, bombu nebo aspoň věc, která mě rozhodně bude zajímat. Ve všech těch případech je to navíc proneseno s dávkou spiklenectví a především blahosklonnosti, abych 23

Clovek za oponou_kor2.qxp_Sestava 1 07.12.21 11:46 Stránka 24

hned zkraje pochopil, že prokazují službu oni mně, nikoli naopak. Rysova slova zněla úplně jinak. „Jo, pomoct,“ zopakoval.

Na mysl se mi najednou drala snad stovka otázek. Pomoct s čím? Proč? A jak, sakra, přišel zrovna na mě? Jenže čím víc má člověk dotazů, tím snadněji se mu v ústech zasukují. „Něco takového bych nečekal,“ řekl jsem nakonec, protože na víc jsem se nezmohl. Aspoň zatím ne. „Nikdo po vás ještě nechtěl pomoct?“ „To jo,“ přikývl jsem, „ale ne v těchhle kulisách.“ Oba jsme mimoděk přejeli pohledem místnost. Nemohli jsme ale vidět víc než stěny, mříž, dvě židle a dva stoly. Vypadalo to, jako by Rys po mých slovech najednou zaváhal. Možná si uvědomil, že mám pravdu. Za okamžik se zvednu, odejdu hlavní branou a jeho nechám i s prosbou pomoci uvnitř. Kulisy byly postaveny, karty rozdány. A on neměl moc ani jedno z toho změnit. „Co přesně po mně chcete?“ zeptal jsem se, abych rozptýlil jeho chvilkové zaváhání. Celé to bylo zvláštní a já se z té nezvyklé situace vzpamatovával jen pomalu. Ne že bych se chystal pomáhat člověku, jako je Rys. Jestli se chce obrátit na víru, s tím ať mu pomůže místní kaplan. No, a jestli potřebuje zařídit něco venku, na to má svoje bývalé kumpány.

Jenže pak řekl větu, kterou spustil sled příštích událostí. „Zabili mi bratra.“ A najednou bylo všechno jinak.

24