0040052

po boku – šestatřicet manželek našich premiérů (1918–2018)

po boku.indd 1

21.09.18 9:12

po boku.indd 2

21.09.18 9:12

Po boku Šestatřicet manželek našich premiérů (1918–2018) Petr Zídek

knižní klub

po boku.indd 3

21.09.18 9:12

Mé manželce Lucii s láskou

Na frontispisu Naděžda Kramářová.

Copyright © 2012, 2018 Petr Zídek Copyright a zdroje fotografií jsou uvedeny na konci knihy.

ISBN 978–80–242­‑6283‑3

po boku.indd 4

21.09.18 9:12

Obsah

117 Úvod 119 Úvod k druhému vydání v roce 2018 111 Budovatelka okázalých sídel (Naděžda Kramářová) 131 Dvě ženy Vlastimila Tusara (Štěpánka a Hedvika) 149 Pekařova dcera (Julie Černá) – spoluautor Aleš Vyskočil 157 Věrná Zlatovláska (Hana Benešová) 185 Skromná paní ze statku (Bohumila Švehlová) 195 Panímáma z Rovně (Marie Udržalová) 107 Selka z Lisovic (Božena Malypetrová) 119 Říkali jí Tamama (Irena Hodžová) 129 Máti legionářů (Běla Syrová) 137 Žena obětovaného premiéra (Marie Beranová) 157 Strážkyně odkazu (Jaroslava Eliášová) 173 Noblesní kuchařka (Zdenka Krejčová) 181 Lakomá Francouzka (Olga Fierlingerová) 195 Služka, která to dotáhla vysoko (Marta Gottwaldová) 205 Spoluvězeňkyně jí říkaly máma (Marie Zápotocká) 219 Soudružka, kterou dvakrát unesli (Margita Široká) 231 Partyzánka (Emílie Lenártová) – spoluautor Richard Pavlovič 239 Ve straně zůstala kvůli dětem (Božena Černíková) 249 Parašutistka, která přistála v domácnosti (Věra Štrougalová) 257 Profesorka chemie (Zdena Adamcová) 265 Právnička (Jiřina Čalfová) 271 Stydlivá spisovatelka (Drahomíra Pithartová) 283 Žena, která nedokáže snít (Božena Stráská) 293 Loajální za všech okolností (Livia Klausová) 305 Bílá paní z Hrádku (Bohdana Tošovská) 311 Hospodyně s revolverem (Ivana Zemanová) 323 Knihovnice, která přišla s novým stylem (Viktorie Špidlová) 333 Zlatokopka (Šárka Grossová) 343 Opuštěná psí máma (Zuzana Paroubková) 355 Ostravská Hillary (Pavla Topolánková)

po boku.indd 5

21.09.18 9:12

367 375 383 387 393

Těžce zkoušená žena (Dana Fischerová) Paní „oběd byl vynikající“ (Radka Nečasová) Ekonomka v utajení (Iveta Rusnoková) Sekretářka, o které nikdo nic neví (Olga Sobotková) Popelka, která našla svého prince (Monika Babišová)

401 Proměna společenské role manželek předsedů vlád (1918–2018) 406 Předsedové vlády a jejich stranická příslušnost v době

výkonu funkce 409 Prameny a literatura 422 Jmenný rejstřík 430 Zdroje fotografií

po boku.indd 6

21.09.18 9:12

Úvod

Občas nezbývá než si knihu, kterou byste si chtěli přečíst, sami napsat.

Proto vznikl i tento soubor šestatřiceti portrétů, jenž se snaží přiblížit osudy manželek československých a českých premiérů. Až na pět z nich, totiž manželky předsedů vlády, kteří se později stali prezidenty (Hanu Benešovou, Martu Gottwaldovou, Marii Zápotockou, Livii Klausovou a Ivanu Zemanovou), a pár výjimek, jako je Naděžda Kramářová, zůstaly ženy předsedů našich vlád doposud zcela stranou zájmu historiků, a tedy i kulturní veřejnosti. Ucelený životopis nebyl zatím napsán ani o žádné žijící manželce premiéra. Zatímco jména jako Antonín Švehla, Milan Hodža, Lubomír Štrougal, Jan Stráský či Miloš Zeman vyvolá‑ vají určité asociace, jména jejich partnerek zůstávají prázdnými pojmy.

Tuto „historickou křivdu“ se snaží kniha napravit a ukázat, že život „po boku“ předního politika je většinou vše jiné než záviděníhodný. Man‑ želky premiérů vedly rodinné statky, na které jejich manželé neměli čas, samy se staraly o domácnost i děti a zároveň pomáhaly svým ži‑ votním partnerům v jejich konání. Mnohé z nich svou pomoc odnesly vězením, přišly o všechen majetek či dožívaly svůj život v osamění.

Vzhledem k tomu, že o řadě těchto žen jsou známa jen základní ži‑ votopisná data, a o některých ani to ne, připomínalo pátrání po jejich osudech často detektivní práci: bylo nutné bádat v archivech, prochá‑ zet matriky, pídit se po potomcích a příbuzných.

Kniha vznikala od jara 2010 do léta 2012 a ve zkrácené podobě vy‑ cházela od září 2011 do března 2012 v magazínu Lidových novin Pátek.

Jejím cílem bylo odpovědět na otázku, jak se od roku 1918 do součas‑ nosti měnila společenská role manželek předsedů vlády. Existuje u nás nějaká tradice „druhé dámy“? Z tohoto důvodu nejsou do publikace s výjimkou Štěpánky Tusarové zařazeny jiné manželky než ty, které svého muže provázely životem v době výkonu jeho funkce. Čtenář tu tedy nenajde kapitolu o ženě posledního protektorátního premiéra Ri‑ charda Bienerta, protože ovdověl ještě předtím, než se své funkce ujal.

Kniha také pomíjí manželky předsedů vlád České socialistické repub‑ liky v rámci federace v letech 1969–1990, tedy Stanislava Rázla, ­Josefa

po boku.indd 7

21.09.18 9:12

8

po boku

Kempného, Josefa Korčáka a Františka Pitry, protože jejich funkce měla v tehdejším mocenském systému sekundární význam (zařazena je ovšem manželka předsedy české vlády z let 1987–1988 Ladislava Adamce, neboť se posléze stal premiérem federálním).

Tato kniha by nemohla vzniknout bez pomoci, podpory a pochopení mnoha lidí. Za neocenitelnou podporu a významnou pomoc při redi‑ gování textu jsem vděčen své manželce Lucii, které tuto knihu s dí‑ kem věnuji. Spoluautorům kapitol o Julii Černé a Emílii Lenártové, Aleši Vyskočilovi a Richardu Pavlovičovi, děkuji za to, že mi umož‑ nili využít výsledků vlastních výzkumů. Pavlu Kosatíkovi vděčím za titul knihy. Michal Kolář poskytl mnoho informací k životopisům Hany Benešové a Olgy Fierlingerové a byl také nepřekonatelným prů‑ vodcem po Benešově vile v Sezimově Ústí a Kramářově vile v Praze.

V knize je uložena práce několika desítek archivářů, za všechny bych rád poděkoval alespoň Mileně Běličové z Archivu Národního mu‑ zea a Aleně Noskové, Aleně Šimánkové a Jiřímu Křesťanovi z Národ‑ ního archivu. Radou či zprostředkováním informací dále přispěli: Hana Bortlová, Lukáš Cvrček, Vojtech Čelko, Václav Dolejší, Dagmar Frösslová, Jan Hájek, Marie Halenová, Dan Hrubý, Zdeněk Kárník (†), Jiří Knapík, Petr Koura, Melanie Krasická, Zdeněk Kuchyňka, Ale‑ xej Kusák (†), Radan Lášek, David Lenhart, Ján Mlynárik (†), Tereza Nosálková, Viera Obešlová, Stanislav Pejša, Kateřina Perknerová, Jiří Rajlich, Jaroslav Rokoský, Gabriel Sedlák, Karel Sieber, Marcela Šá‑ šinková, Zuzana Ščasná, Ladislav Tomek, Josef Tomeš, Eva Uhrová, Tomáš Zahradníček a Marie Zdeňková. Velmi zavázán jsem též všem příbuzným a potomkům manželek premiérů, kteří byli ochotni se se mnou podělit o své vzpomínky či zapůjčit dokumenty z rodinných ar‑ chivů – jejich jména čtenář nalezne u seznamu pramenů a literatury.

V neposlední řadě velmi děkuji za vstřícnost těm manželkám premi‑ érů, které byly pro potřeby této knihy ochotné poskytnout životo‑ pisná interview a dokumenty ze svých osobních archivů. Vděčností jsem též povinován Nadaci Český literární fond, jejíž tvůrčí stipen‑ dium učinilo bádání snazším.

(Ediční poznámka: V citacích dopisů a dalších dobových dokumentů byly opraveny případné pravopisné a jiné chyby, jinak je citováno do‑ slovně, pouze s naznačením vynechaných částí textu.)

po boku.indd 8

21.09.18 9:12

Úvod k druhému vydání v roce 2018

Z hlediska dějin není šest let příliš dlouhá doba, byť se během ní může svět změnit k nepoznání. Také z hlediska lidského života může být šest let naplněno zcela převratnými událostmi. V roce 2012, kdy tato kniha vyšla poprvé, se narodil můj nejmladší syn – a letos v září jsem ho po‑ prvé vyprovázel do školy.

Kniha o manželkách našich premiérů si o aktualizaci říkala sama.

Od roku 2012 mělo Česko tři další premiéry a každý z nich svou man‑ želku, jejichž osudy první vydání knihy nezachytilo. Došlo k událos‑ tem, které nám umožňují dopovědět některé příběhy, jež v prvním vydání zůstaly nedořečené. Bohužel v posledních šesti letech dvě hr‑ dinky naší knihy zemřely. V druhém vydání byly také opraveny ne‑ četné chyby, které se do knihy vloudily, a zpřesněny některé formulace. „A sejdeme se zase za šest let?“ zeptala se mě jedna z manželek bý‑ valých premiérů, když jsem letos končil rozhovor o jejích osudech od roku 2012. „Doufám, že ano.“ Stejně tak doufám v další setkání se čte‑ náři a možnost dodat pointu věcem současným i příštím.

Ať vám četba knihy v roce stého výročí vzniku republiky přinese radost, kterou jsem zažíval při jejím psaní.

Petr Zídek

po boku.indd 9

21.09.18 9:12

Naděžda Kramářová jako dospívající dívka

po boku.indd 10

21.09.18 9:12

Budovatelka okázalých sídel Naděžda Nikolajevna Kramářová 30. září 1862 ― 3. prosince 1936

po boku.indd 11

21.09.18 9:12

Láska na první pohled není výmyslem romantických básníků. Když koncem dubna 1890 vstoupil do moskevského salonu manželů Abrikosových devětadvacetiletý Karel Kramář, přeskočila mezi mladým českým politikem a paní domu jiskra, která se během několika měsíců proměnila v požár. Padl mu za oběť celý dosavadní život osmadvacetileté Naděždy Nikolajevny.

po boku.indd 12

21.09.18 9:12

N

arodila se v roce 1862 v bohaté podnikatelské rodině Chludovo‑ vých, která pocházela z Jegorjevska. Její pradědeček Ivan Ivanovič byl pilný tkadlec a na počátku 19. století získal značný kapitál, který dále rozmnožili jeho synové. Naděždini rodiče již patřili k ekonomické elitě tehdejšího Ruska a z výnosů svých textilních továren financovali roz‑ sáhlou charitativní činnost, podporovali stavbu chrámů a vedli kulturní salon. Přivítali v něm například myslitele Dmitrije Sergejeviče Merež‑ kovského nebo náboženského filozofa Vladimíra Sergejeviče Solovjeva.

Naděžda Nikolajevna byla jedináček. O jejím dětství se toho mnoho neví, snad jen to, že jí brzy zemřel otec a s matkou Naděždou Ivanov‑ nou si příliš nerozuměla. Proto asi uvítala sňatek, který jí rodina ještě před dovršením osmnácti let domluvila s o šest let starším Alexejem Alexejevičem Abrikosovem. Šlo především o spojení dvou podnikatel‑ ských dynastií – Abrikosovi vlastnili po celém Rusku řadu továren na cukrovinky a patřili k průkopníkům konzervování ovoce a zeleniny.

Naděždin nastávající byl nejen bohatý, ale také pohledný a kultivovaný mladý muž. Během prvních let manželství se jim narodily čtyři děti: syn Lev a dívky Naděžda, Margarita a Rufina, jež zemřela v dětském věku. Alexej Alexejevič měl podle všeho Naděždu velmi rád a ke svým dětem byl zřejmě vřelejší než ona.

Ve svém moskevském domě vytvořili manželé známý salon, který navštěvovali přední umělci, spisovatelé a vědci. O tom, že pro Alexeje Alexejeviče to nebylo povrchní snobství, svědčí, že se svým bratrem za‑ ložil a vydával také odborný časopis Voprosy filosofii i psychologii. Právě do tohoto salonu byl v dubnu 1890 uveden mladý politik z Rakouska­ ‑Uherska, který si půlroční studijní cestou do Ruska chtěl rozšířit obzory.

Karel Kramář byl mezi českými politiky své doby v mnoha ohledech výjimečnou postavou. Na rozdíl od většiny z nich byl hmotně zajiš‑ těn. Narodil se 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou v rodině sta‑ vebního podnikatele Petra Kramáře. Žádný z jeho čtyř sourozenců se nedožil školního věku, takže fakticky byl stejně jako Naděžda Chludo‑ vová jedináčkem. Rodinné jmění mu zajistilo elitní vzdělání. Po matu‑ ritě na malostranském gymnáziu studoval práva, státovědu (dnešním termínem politologii) a národní hospodářství v Berlíně, Paříži a Praze, kratší studijní pobyty ho zavedly i do Anglie a Skandinávie. Od pozd‑ ního dětství byl Karel posedlý politikou: jako dvanáctiletý hoch udi‑ voval dospělé svými politickými názory a později zase své spolužáky

po boku.indd 13

21.09.18 9:12

14

budovatelka okázalých sídel

na univerzitě tím, že se chce stát ministrem. Za svým cílem šel velmi přímočaře, byť nějaký čas zřejmě také koketoval s myšlenkou, že by se věnoval advokátní praxi nebo univerzitní kariéře. Od té ho prý defini‑ tivně odradilo nařízení, že profesoři na rakouských univerzitách mu‑ sejí stejně jako ostatní státní úředníci nosit uniformu.

V druhé polovině 80. let 19. století se Kramář připojuje k Masary‑ kově realistické straně, do níž ho přivedl jeho učitel z pražské fakulty Josef Kaizl. Jako benjamínek mezi realisty si vysloužil přezdívku „Dítě“, zatímco Masaryk byl pro své věrné „Pastýř“. Zároveň po čtyři roky denně od devíti do půl třetí vysedává ve vídeňském archivu, kde stu‑ duje akta Dvorní komory a České dvorské kanceláře z let 1704–1749. Na‑ čerpané poznatky využije v práci České státní právo, vydané v roce 1896.

Mladému, pohlednému, bohatému, vzdělanému a velmi ambicióz‑ nímu Kramářovi chybí ke štěstí jen jedno: žena.

Karel Kramář byl paní domu uchvácen. Fotografie Naděždy Nikolajevny z doby jejich seznámení potvrzují, že byla skutečně krásná: v její tváři vynikají tmavé vášnivé oči a velká smyslná ústa, z jejího výrazu se line sebejistota a decentní vyzývavost. Co zaujalo Naděždu na Karlovi, je z dobových fotografií také dost dobře patrné. Neznámý cizinec vyzařo‑ val silné charisma, mužnost se v něm pojila s kultivovaností. Kramář měl nejen uhrančivé oči, ale také podmanivý hlas: v dalších desetile‑ tích se ostatně i díky němu stane jednou z největších řečnických hvězd vídeňského parlamentu a československého Národního shromáždění.

Jiskra tedy přeskočila, ale co dál? Naplnění vztahu bránily pře‑ kážky, které se zdály téměř nepřekonatelné. Ona byla vdanou matkou dětí v zemi, kde se dalo rozvést jen velmi obtížně, a navíc pravoslavná církev nepovolovala další sňatek tomu z manželů, který byl označen za viníka rozpadu rodiny. On začínal politickou dráhu ve Vídni a do vzdáleného Ruska mohl jezdit pouze o parlamentních prázdninách.

Cit, který vznikl v salonu manželů Abrikosových, byl ale nakonec sil‑ nější než všechna protivenství. Trvalo však dlouhých deset let, než se z paní Abrikosové stala paní Kramářová.

Ke sblížení Karla Kramáře a Naděždy Abrikosové přispěly i politické okolnosti. Carské úřady nepovolily rakousko­‑uherskému politikovi stu‑ dijní cestu na Kavkaz, a tak mohl Kramář přijmout pozvání rodiny do je‑ jího venkovského domu v Tarasovce u Moskvy a později také do letního

po boku.indd 14

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

15

sídla v Alupce na Krymu. Právě zde Karel Naděždu poprvé políbil. Její zá‑ konný manžel nepojal zřejmě žádné podezření, jinak by mohl těžko svolit k tomu, že Kramáře budou se ženou doprovázet i na Balkán, kde v dalších týdnech společně navštívili Konstantinopol, Sofii, Bělehrad a Bukurešť.

Přestože Naděžda a Karel spolu tenkrát komunikovali francouzsky a rusky, učil Kramář již na této cestě ženu svého srdce vyslovovat české „ř“.

Po návratu Naděždy do Moskvy a Karla do Vídně v září 1890 ne‑ zbývá zamilovaným než si psát. O intenzitě vztahu svědčí to, že Karel psal Naděždě dlouhý dopis skoro obden. Kramářovy listy jsou psány zpočátku francouzsky s bohemismy, rusismy a vloženými ruskými slovy, od ledna 1891 však začal psát česky, což svědčí o tom, že se Na‑ děžda neobyčejně rychle naučila číst v rodném jazyce svého vyvole‑ ného. Ona sama mu psala rusky, ale její listy z té doby se bohužel na rozdíl od Kramářových nedochovaly. V milostné korespondenci se vzájemně oslovovali něžnými přezdívkami, Kramář Naděždě říkal Nadočka a sám se podepisoval jako Relka. Jindy ji oslovoval laškovnou přezdívkou Netvoř a později si oba začali vzájemně říkat Bobřa.

Konverzace v češtině dělala Naděždě nicméně problémy ještě řadu let, v roce 1895 jí Karel doporučoval pro doučování v češtině svého pří‑ tele, básníka Josefa Svatopluka Machara. „Brzy hovořila i psala rozkošně česky,“ napsala o čtyři desetiletí později její přítelkyně Růžena Jesenská, ale tato spisovatelka, teta dnes známější Mileny Jesenské, se s Naděž‑ dou Kramářovou seznámila až v roce 1910. Dopisy, které Naděžda psala za první světové války poslanci a historikovi Zdeňku V. Tobolkovi, uka‑ zují, že stylizace českého textu jí ještě po čtvrtstoletí činila jisté potíže.

Příležitost k dalšímu setkání zamilovaných poskytly Naděždiny zdravotní problémy. Kramář byl přítelem proslulého ženského lékaře Eduarda Alberta a podařilo se mu přesvědčit Naděždu, aby nutný gy‑ nekologický zákrok nepodstoupila v Moskvě, ale právě na Albertově klinice ve Vídni. Po úspěšné operaci na konci února 1891 odjela Na‑ děžda ještě se svým manželem na rekonvalescenci do Itálie, Francie a Švýcarska. Zde se k nim přidal Kramář a Naděžda oznámila Abriko‑ sovi, že s ním už nechce žít.

Osobní situace páru však nebyla záviděníhodná. Karel Kramář byl 2. března 1891 zvolen za mladočechy poslancem říšské rady, když po‑ měrem hlasů 371:51 porazil ve svém rodném kraji v okolí Vysokého nad Jizerou kandidáta staročechů. Do rakousko­‑uherského parlamentu pronikl jen tři měsíce poté, co dosáhl hranice třiceti let, která byla pro

po boku.indd 15

21.09.18 9:12

16

budovatelka okázalých sídel

Letní vila manželů Kramářových v Barbo na Krymu (1905–1908) v řecko-iónském stylu měla třináct obytných místností a sedm pokojů pro služebnictvo.

možnost kandidovat předepsána. Stal se tak nejmladším poslancem říšské rady. Politický mandát však vyžadoval nutnost udržovat vztah s vdanou cizinkou v diskrétní rovině. Naděžda tak musela žít ve Vídni v hotelu se svou francouzskou společnicí a Karla v jeho pronajatém bytě na Frankgasse 1 jen navštěvovat. Povahu svého vztahu k paní Ab‑ rikosové Kramář zpočátku tajil i před svými nejbližšími přáteli, Tomá‑ šem G. Masarykem a Josefem Kaizlem.

Představy Kramáře a Naděždy, že Abrikosov rychle svolí s rozvo‑ dem, se ukázaly jako liché. Ten se naopak rozhodl o svou ženu bojovat.

Když Naděžda odjela koncem ledna 1892 zpět do Ruska, podařilo se mu dlouho blokovat vydání jejího pasu. S Karlem se proto viděla až na pře‑ lomu let 1892 a 1893 v Petrohradu. Část dalších prázdnin trávili spolu ve Svatém Mořici, ale jejich skutečný společný život začal až na pod‑ zim 1893, nikoli ale ještě ve společném bytě. Až do svatby si Naděžda držela byt na Ebendorferstrasse, kam to měl Kramář z parlamentu blíže než k sobě. Na veřejnosti se spolu ukazovali až od roku 1897.

Prvních deset let vídeňského života bylo pro Naděždu velmi krušných.

Měla postavení konkubíny v cizí zemi. Stýskalo se jí po Rusku, po dě‑ tech, které opustila, a po společenském životě v Moskvě. Se vztahem svého syna k vdané Rusce se nikdy nesmířila Kramářova matka Marie,

po boku.indd 16

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

17

která byla poněkud prostší a příliš neoplývala společenským taktem.

Když Karel Naděždu poprvé přivezl do Semil představit rodičům, při‑ vítala ji stará paní Kramářová slovy: „Co to tudle máte,“ přičemž uka‑ zovala na jakousi nepatrnou jizvičku na její tváři. Také další otázka musela Naděždu zaskočit: „A copak ste to mohla udělat dětem, copak může máma vopustiť děti?“ Naděžda jí stroze odpověděla: „Nejdříve jsem já.“ Se svou tchyní se pak odmítala stýkat.

Přestože oba partneři patřili do stejné společenské třídy a rodinná jmění jim zajišťovala bezstarostný život, přece jen byl určitý rozdíl mezi mondénním světem moskevské smetánky, kde se celý život pohy‑ bovala Naděžda, a prostředím lokální maloměstské honorace, odkud pocházel Karel, jehož otec se vypracoval od píky a jehož matka celý život sama štupovala roztrhané ponožky. Z toho pramenily rozdílné záliby, životní postoje i mnohé kulturní návyky. Karel třeba vytýkal Naděždě v dopisech okázalost jejích šperků nebo zálibu v ruletě. Na‑ děžda byla velkorysejší než její partner ve finančních otázkách. Pro ilustraci: v roce 1893 přispěla na sbírku pro zatčené Omladináře část‑ kou 100 zlatých, zatímco Kramář dal 50, Masaryk 20 a Kaizl 5 zlatých.

Partnery příliš nespojovaly ani jejich koníčky. Karel byl vášnivým lovcem, rybářem a turistou, zatímco Naděžda dávala přednost pro‑ cházkám v lázeňských a přímořských letoviscích. Jednu vášeň však sdíleli: Wagnerovu hudbu.

Karel Kramář měl od počátku určitou představu o tom, jakou spo‑ lečenskou roli bude hrát jeho žena. V srpnu 1891 Naděždě psal: „Včera jsme zase mluvili o nedostatku českého salonu – a já s matematickou jistotou dokazoval, že nebude lépe, dokud se neujme věci žena z ciziny, která vyrostla v takovém životě a má srdce pro tu naši českou věc. […]

Myslíš si, že by to bylo málo, hráti takovou úlohu? Působiti tak na lite‑ raturu, na umění, na politiku celého národa – bylo by to tak málo, že nestálo by za to žít? Mysli o tom trochu!“ Naděždu Karlova vášeň pro politiku nechávala chladnou. Kramář si před přáteli dokonce stěžoval, že celý svět čte jeho řeči, jen jeho žena ne. Nejpřirozeněji se cítila ve společnosti umělců a spisovatelů. Do české umělecké společnosti ji uváděl Kramářův přítel Josef Svatopluk Machar, jehož prostřednictvím se seznámila třeba s malíři Františkem Kupkou, Antonínem Slavíčkem a Jožou Uprkou či sochařem Vojtě‑ chem Eduardem Šaffem. Do jejího okruhu patřili také třeba slovinský slavista a etnolog Matija Murko nebo ruský indolog F. I. Ščerbatskoj.

po boku.indd 17

21.09.18 9:12

18

budovatelka okázalých sídel

Mnohým ze svých uměleckých přátel byla štědrou mecenáškou či dů‑ věrnicí, některým i múzou. Josef Svatopluk Machar jí dedikoval svou básnickou sbírku Výlet na Krym, kterou vydal v roce 1900 pod dojmem letní návštěvy u Kramářů v Alupce. Naděždě je věnována nejdelší bá‑ seň nazvaná Portrét mé hostitelky: Madame Naděžda tmavé oči má, antický účes trůní nad nima, a v slunci hraje vlas ten havranní nádechem lesklé mědě na skráni; má bílé ruce, každý prst ten – div – životem vlastním zdá se býti živ, má rudý šat to hedvábný je kment a províjí jej zlatý ornament.

Miluje verše, v duši cítí je a poesií život sleduje, i hloubá ráda: mnohý filosof jí dostal výklad temných svojich slov, miluje park svůj, svoje cypřiše, olivy, laury, z květin nejvýše si cení růže; sladkým parfumem napouští ráda šatů svojich lem, by cesta, kudy ona kráčela, tou vůní ještě dlouho voněla. [úryvek] V jedné z básní popisuje Machar i patnáctiletou Naděždinu dceru Mar‑ garitu, která trávívala léto na Krymu společně se svou matkou a jejím novým partnerem: Margarita v svět se dívá gazelíma očima, pel a barvu svěží broskve na hebounké tváři má, rovná jako mladá cypřiš, dlouhá jaksi, vytáhlá, však se hubený ten stonek stromem stane znenáhla.

Vážné těžké knihy čte už. Pod útulný stromů krov Turgeněv ji provází, Dostojevský, Gončarov, ale pušku též má s sebou, pták se mihne na keři – Margarita hodí knihou a na ptáče zaměří. [úryvek]

po boku.indd 18

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

19

Přelom ve vztahu Karla a Naděždy přinesl rok 1900. Do té doby byla veškerá snaha, do níž Karel Kramář v roce 1897, kdy se stal místopřed‑ sedou říšské rady, zapojil i rakousko­‑uherského ministra zahraničí a diplomaty v několika státech, vymoci si rozvod, který by umožnil další sňatek, marná. Touze páru po legitimním vztahu nahrál Naděž‑ din manžel, který si našel novou partnerku, s níž zplodil nemanželské děti. Toho Naděžda využila a prosadila rozvod z důvodu manželova cizoložství. Volnou se stala 5. února 1900. Jejich společné děti zůstaly v péči otce, svou matku ale navštěvovaly jak ve Vídni, tak v létě na Krymu. I v dalších letech udržovala Naděžda se svým bývalým man‑ želem korektní vztahy, a dokonce se v Alupce vzájemně navštěvovali.

Svatbě Karla a Naděždy nestálo již nic v cestě. Vzali se 30. září 1900, v den Naděždiných osmatřicátých narozenin (v literatuře uváděné da‑ tum 17. září je podle starého ruského kalendáře). Obřad se odehrál v ro‑ dinné kapli hraběnky Panini v Gaspře na Krymu a měl velmi komorní ráz. Pár oddal pravoslavný kněz a Kramářovi šel za svědka básník Jo‑ sef S. Machar, jeho ženě slavista Matija Murko. Ten si ještě po letech vzpomínal, že držet věnec nad hlavou „velké, silné a statné paní“ pro něj bylo poněkud nesnadné. Naděžda měřila na tehdejší dobu nadprů‑ měrných 168 centimetrů.

Přestože Karel Kramář toužil po synovi, který měl v jeho předsta‑ vách hrát důležitou roli v příštích dějinách Slovanstva, zplodit po‑ tomka se manželům již nepodařilo. Naděžda se ani po svatbě neujala péče o domácnost, o tu se vždy starala najatá hospodyně se svými po‑ mocnicemi, ani si nevybudovala český společenský salon, jak si pů‑ vodně představoval Kramář. Našla si jinou zálibu, které vášnivě pro‑ padla: budování honosných vil.

První z nich byla postavena na Krymu. Již v polovině devadesátých let koupili Karel s Naděždou od hraběnky Panini rozsáhlý pozemek na skále nad mořem v Barbo mezi Gasprou a Alupkou a rychle na něm postavili provizorní dům. Na sousedním pozemku měl letní sídlo vel‑ kokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov a celá oblast byla oblíbeným místem letní rekreace tehdejší ruské elity, včetně dalších příslušníků carské rodiny. V roce 1902 pozvali Kramářovi na Krym architekta Jana Kotěru, podle jehož návrhu, do kterého ovšem Naděžda Nikolajevna mocně zasahovala, byla nakonec v letech 1905–1908 pro manžele vy‑ budována luxusní vila v antikizujícím, řecko­‑iónském stylu. Ele‑ gantní letní sídlo manželů Kramářových, o kterém se zmiňují i dobové

po boku.indd 19

21.09.18 9:12

20

budovatelka okázalých sídel

­bedekry, mělo třináct obytných místností a sedm pokojů pro služeb‑ nictvo. Vybaveno bylo vším dostupným komfortem: samozřejmostí byl vodovod a plynové topení, na pozemku se nalézal tenisový kurt, bazén a oranžérie. Velkou pozornost věnovala Naděžda nejen stavbě, ale především okolnímu parku, jehož úpravami byl pověřen proslulý pražský zahradní architekt František Josef Thomayer. Poslední slovo o tom, kde bude co růst, měla však vždy paní domu.

Ve své krymské vile strávili manželé Kramářovi nejšťastnější léta svého života. Zatímco ve Vídni byli svázáni konvencemi, na Barbo žili zcela uvolněně. Naděžda zde odkládala korzet a oblékala volné šaty, Karel chodil ve volné ruské košili a společně s Naděždiným synem Lvem se bez zábran dohněda opalovali na slunci, takže brzy vypadali jako mouřeníni. Uvolněný letní styl manželů Kramářových sdílela i řada jejich českých hostů, mezi něž patřil básník J. S. Machar, spiso‑ vatelka Růžena Jesenská, profesor dějin literatury Václav Tille, drama‑ tik Arnošt Dvořák, pražský primátor Karel Groš, gynekolog Karel Paw‑ lik, malíř Beneš Knüpfer či básník a dramatik Otakar Theer. Poslední z nich se na soukromé pláži přiléhající k vile dokonce koupal zcela nahý. Není divu, že Kramářovi později na Barbo vzpomínali jako na ztracený ráj. Naposledy zde trávili léto roku 1913. Po vypuknutí první světové války se pro ně vila stala nedostupnou, v únoru 1918 ji bolševici zabavili a učinili z ní zotavovnu pro politické pracovníky. V roce 1927 v ní Majakovskij napsal báseň „Slovanská otázka se řeší prostě“, v níž se vysmíval Kramářovi, který žádal za znárodněný majetek v Rusku náhradu. V 60. a 70. letech byly ve vile ubytovány důležité zahraniční návštěvy, indickým prezidentem Nehrúem počínaje a íránským šáhem Rezou Pahlavím konče. K rekreaci prominentů slouží dodnes.

Svou nejznámější vilu si manželé Kramářovi vybudovali v Praze.

V březnu 1911 schválilo pražské zastupitelstvo, že Karlu Kramářovi bude odprodán pozemek o rozloze více než 12 tisíc metrů čtvereč‑ ních na baště sv. Máří Magdalény, a mladočeský politik za něj dal ho‑ tové jmění – 162 tisíc korun. Město se sice zavázalo dovést na pozemek zdarma silnici a inženýrské sítě, zároveň ale budoucího stavitele ome‑ zilo: jeho vila měla být jen patrová, obrácená průčelím k řece a nerušící panorama Hradčan. Na nemovitost také město získalo předkupní právo.

Při volbě architekta manželé zohledňovali nejen věhlas, ale také jeho flexibilitu: přizpůsobit se představám paní Naděždy vyžadovalo

po boku.indd 20

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

21

Manželé Kramářovi

značnou dávku trpělivosti. Volba nakonec padla na vídeňského archi‑ tekta a dvorního stavitele Friedricha Ohmanna. Ten byl podle Kramá‑ řových vzpomínek „nadšen plánem vily, jak jej nakreslila Naděžda Ni‑ kolajevna, a prohlásil, že by bylo hříchem nejmenší na tom měnit“. Ze spolupráce mezi architektem Ohmannem a paní Kramářovou vzešla budova, kterou se generace historiků architektury marně pokoušejí stylově zařadit. Zatímco vnějšek budovy bývá označován za novoba‑ rokní, interiéry společenských místností jsou silně inspirované by‑ zantskými a ruskými slohy.

po boku.indd 21

21.09.18 9:12

22

budovatelka okázalých sídel

Vilu, která začala na pozemku vznikat na počátku roku 1912, nejde označit jinak než jako okázalé sídlo. Přestože mohla být jen patrová, skládá se z 56 místností. Součástí objektu byly také garáže s vlastním skladištěm benzínu, domky šoféra a zahradníka, tenisový kurt a skle‑ níky. V letech 1912–1913, kdy byla prováděna hrubá stavba, se na stave‑ ništi denně pohybovalo 50 až 70 dělníků. Pokud byla paní Kramářová v Praze – manželé měli v české metropoli pouze pronajatý čtyřpoko‑ jový byt na Riegerově (dnes Masarykově) nábřeží –, chodila denně do‑ hlížet na postup prací a také do nich zasahovala: projekt se za pochodu měnil a přizpůsoboval jejím představám. Velkou energii věnovala také zahradě, kterou stejně jako na Barbo navrhl František Josef Thomayer.

Zahradník měl s paní Kramářovou kříž: poučovala ho o nejrůznějších pracích, kdy má co zalévat, kdy sázet a jak stát při okopávání. Sledo‑ vala, v kolik hodin vstává, kolik sní cibule a protopí uhlí. Neustále po‑ žadovala, aby se nějaká rostlina přesadila jinam. Místo „laciného“ zelí, kapusty a kedlubnů měly být v zelinářské zahradě pěstovány artyčoky, jahody, chřest, dýně a sladký hrášek.

V době vypuknutí světové války dlel Karel Kramář v Semilech u lůžka umírající matky. Marie Kramářová zemřela 3. srpna 1914 na rakovinu.

O den později uveřejnil Kramář v Národních listech článek, v němž za‑ čínající válečný konflikt interpretoval jako střet Germánstva se Slo‑ vanstvem. Není pochyb o tom, že Kramář bytostně toužil po vítězství Slovanstva v čele s Ruskem, v měsících před válkou dokonce napsal a do Ruska nechal tajně dopravit svůj návrh ústavy slovanské federace.

V prvních válečných měsících se aktivně zapojil do protirakouského odboje. Odejít do zahraničí se však neodhodlal, také s ohledem na svou ženu, která by se tím ocitla sama v nepřátelské zemi. V březnu 1915 to odůvodnil poslanci mladočeské strany Zdeňku V. Tobolkovi slovy „ne­ jsem člověk, který by mohl utéci do ciziny s kufříkem v ruce a bumlo‑ vat se po bůhvíjakých hotelích“. (Výrok se dotkl Masaryka a po válce přispěl k roztržce mezi oběma někdejšími přáteli.)

Do své nové, v interiérech ještě ne zcela dokončené vily se manželé Kramářovi nastěhovali 15. května 1915. Dlouho si jí neužili. Již o šest dní později byl Karel Kramář při návratu ze schůzky protirakouských od‑ bojářů, kteří si říkali Maffie, zatčen. Policie provedla ve vile domovní prohlídku a naštěstí neobjevila poznámky k návrhu ústavy slovanské federace. V kapse Kramářova svrchníku však našla výtisk časopisu La

po boku.indd 22

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

23

Nation Tchèque, v němž Masaryk v exilu představoval program proti‑ rakouského odboje. První noc strávil Kramář ve špinavé cele na Hrad‑ čanech a druhý den byl převezen do vězení ve Vídni. V následujících týdnech a měsících za ním putovali další spoluobvinění z velezrady, mla‑ dočeští politici Alois Rašín a Vincenc Červinka a úředník Josef Zamazal.

Naděžda byla zatčením svého muže zdrcena, také proto, že se zpo‑ čátku domnívala, že bude při vyšetřování mučen. Podle Zdeňka V. To‑ bolky paní Kramářová neměla příliš pochopení pro politickou dimenzi procesu a snažila se mít svého „Kárlička“ za každou cenu zpět doma.

Propadala hysterii a pokoušela se svého muže přimět, aby podepsal cokoliv, co by mu mohlo zachránit život. Snažila se také využít své kontakty, v červenci 1915 například intervenovala u ministerského předsedy Karla hraběte von Stürkha, který však požadoval, aby obvi‑ nění napsali prohlášení, že se nedopustili trestného činu a přejí mo‑ narchii vítězství ve válce, což pro ně bylo nepřijatelné. Situace byla pro Naděždu o to obtížnější, že majetek jejího muže byl zkonfiskován a její vlastní nedostupný v nepřátelské zemi, takže musela žít z milosti Karlových příbuzných, kteří jí do Vídně posílali nejen peníze, ale také uhlí a jídlo.

Naděždiny úzkostné obavy o život manžela se projevovaly i v ná‑ valech zlosti proti Čechům, třeba v říjnu 1915 nadávala na „prevítský národ“, který nedokáže „Kárličkovi“ pomoci. O necelý rok později psala Tobolkovi: „Což doopravdy ten milý národ nic nepodnikne, aby svého vůdce konečně z těch útrap osvobodil? […] Jak každý se třese o svou vlastní kůži! Na nic jiného nemá myšlénku, jen aby jemu samot‑ nému se nic nestalo. Což doopravdy je to taková těžká práce, aby bylo sebráno několik tisíc podpisů od měst, obcí, korporací a aby s nimi šla deputace k císaři?“ Kramářovi nakonec nezachránil život císař, ale jeho skon. Když byl 20. listopadu odvolacím soudem potvrzen trest smrti pro všechny ob‑ žalované, zbývala formalita: podpis císaře. František Josef však nazítří zesnul a jeho nástupce Karel nechtěl své panování zahájit popravami.

Na počátku roku 1917 byl Kramářovi formou císařské milosti trest zmír‑ něn na 15 let. Vyhráno ale ještě neměl: v únoru byli s Rašínem, jemuž byl trest zmírněn na 10 let, převezeni do věznice v Möllersdorfu, kde byla tak otřesná zásobovací situace, že několik vězňů denně umíralo hladem.

Neúnavná Naděžda však svými intervencemi vymohla, že vězni mohli jíst společně s důstojníky z posádky a dostávat od rodiny a přátel jídlo na

po boku.indd 23

21.09.18 9:12

24

budovatelka okázalých sídel

přilepšenou. Sama byla v té době hlídána policií a na zeď hotelu ve Fran‑ tiškových Lázních, kde se léčila, někdo napsal: „Hier wohnt die Frau des Hochverräters.“ Kramář byl propuštěn z vězení teprve 10. července 1917, tedy po více než dvou letech. Vězněním a odsouzením získal aureolu mučedníka a postavení skutečného vůdce národa.

Politický kapitál získaný vězněním a dosavadními zásluhami zužitko‑ val Karel Kramář po vzniku republiky. Převratu se v Praze neúčast‑ nil, protože odjel do Ženevy na poradu mezi Národním výborem, v je‑ hož čele stál, a zahraničním odbojem, který zastupoval Edvard Beneš.

Dne 14. listopadu předsedal historické první schůzi Revolučního ná‑ rodního shromáždění, na které byla habsburská dynastie zbavena čes‑ kého trůnu, vyhlášena republika a Masaryk zvolen aklamací preziden‑ tem. Stejně formálně proběhla i volba první vlády, jejímž předsedou se logicky stal Kramář.

Nejen Karlovi, ale i Naděždě se splnil sen. Místo, které její manžel v novém státě získal, odpovídalo výši jejích ambicí a tužeb. Ani jed‑ noho z nich zřejmě nenapadlo, že na vrcholu budou jen pár měsíců.

Každý líc má svůj rub, vysoké politické funkce nevyjímaje. Ve středu 8. ledna 1919 uděloval Karel Kramář audience na Pražském hradě, kde měl svou pracovnu. Když ve dvě hodiny odpoledne vychá‑ zel z kanceláře, zvedl se v předpokoji jeden z čekajících, sotva sedm‑ náctiletý anarchista Alois Josef Šťastný. Namířil na premiéra revolver a z bezprostřední blízkosti vystřelil. Kramář, zasažen do prsou, zá‑ zrakem vyvázl nezraněn: kulku zbrzdil zimník a naditá náprsní taška a nakonec se odrazila od přezky šlí. Naděžda Kramářová se od té doby strachovala o manželovu bezpečnost, a dokonce navrhovala, aby se vláda přestěhovala do lépe chránitelného arcibiskupského paláce.

Již osm dní po atentátu odjel Karel Kramář na mírovou konferenci.

Svou možnou úlohu však velmi přeceňoval. Již na počátku února psal ministr zahraničí Edvard Beneš Masarykovi: „Kramář: naprosto ne‑ možný. Dělá zde zle, nemá smysl pro význam své osoby, naši úlohu atd.

Je deprimován, poněvadž myslil, jak mu budou dělat honneury, jak bude vším točit, jak bude mít význam a všecko v ruce… Nehrajeme zde žádnou roli, jak on myslí, je to dle jeho mínění ponižující…“ Se svou ženou, která za ním později do Paříže přijela, se mohl pohybovat mezi světovou politickou a diplomatickou špičkou, ale pocit, že ho předsta‑ vitelé velmocí nepovažují za sobě rovného, jej skličoval. Druhou pří‑

po boku.indd 24

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

25

činou jeho permanentího rozladění bylo Masarykovo a Benešovo ne‑ pochopení pro jeho plány intervence proti bolševikům v Rusku, k níž měli být použiti českoslovenští legionáři. V ruské otázce byl Kramář ovlivněn nejen svým odvěkým slavjanofilstvím, ale především postoji své manželky, která zastávala radikální protibolševické postoje.

Karel Kramář byl československým premiérem necelých osm mě‑ síců. První komunální volby v novém státě 15. června 1919 výrazně vyhrály socialistické strany, zatímco Kramářova národní demokracie skončila z vládních stran na posledním místě. Z toho vyplynula nut‑ nost rekonstruovat kabinet podle nové politické mapy. Kramářovu vládu všenárodní koalice vystřídala 8. července vláda koalice rudo­ ‑zelené, v níž se spojili sociální demokraté, socialisté a agrárníci. Kra‑ mář byl de facto odvolán, o „své“ demisi se dozvěděl až ex post. Těžce to nesl, stejně jako to, že Národní shromáždění do Paříže telegrafovalo gratulaci k výsledkům dosaženým na mírové konferenci jen Benešovi. Šéfem československé delegace nicméně Kramář zůstal až do září 1919.

Odstoupením z funkce premiéra si Kramář uvolnil ruce k větší ak‑ tivitě v ruské otázce. Již na jaře napsal na popud své manželky ruskou ústavu. Naděžda se na věc dívala v mnoha ohledech zřejmě realističtěji než Karel. V únoru svého manžela varovala: „…nic nepodnikej ohledně vytvoření české armády. Kromě škody, a to velké, z toho nic nevzejde.“ Když se Kramářovi nepodařilo osvobodit Rus v čele české dobrovol‑ nické armády, o které snil, vypravil se tam alespoň sám se svým ná‑ vrhem ústavy a nejasnou představou, že by se mohl v ruské politice nějak uplatnit. Vyplul 15. října na francouzské válečné lodi Provence.

Na Krymu jej sice přijal Děnikin, jeden z velitelů bílých, a jeho vláda – zřejmě ze zdvořilosti – přijala k diskusi Kramářův návrh ruské ústavy, celkově však cesta skončila fiaskem. Kramář Naděždě zoufale psal: „Proč jsem sem jel? Bylo to tak hloupé a zbytečné…“ Naposledy alespoň navštívil svou vilu v Barbo.

Politická štěstěna bývá vrtkavá. Zatímco na konci roku 1918 byl Karel Kramář uznávaným vůdcem národa a druhým mužem ve státě, o rok později je téměř pan Nikdo. Dlouhým pobytem v zahraničí ztratil vliv na domácí politiku, otěže v jeho straně pevně svírá Alois Rašín a velká část veřejnosti ho vnímá jako dobrodruha nebo snílka plného nere‑ alistických a velikášských nápadů. Propad s ním bolestně sdílí i jeho ambiciózní manželka, která situaci prožívala emocionálněji a osobní

po boku.indd 25

21.09.18 9:12

26

budovatelka okázalých sídel

­zášti k politickým odpůrcům svého muže, ať již to byl Rašín, Masaryk či Beneš, se nikdy nezbavila. Byla i malicherná: na počátku roku 1919 si například stěžovala Alici Masarykové, že její otec nechal po zhlédnutí z filmového žurnálu vystřihnout scénu, kde lidé Kramářovi tleskají.

Obvinění bylo absurdní: Masaryk navštívil promítání v poslední den, kdy se filmový týdeník vysílal, a v dalším už byly zkrátka jiné novinky.

Vůči české společnosti, či přinejmenším té její části, kterou obviňo‑ vala z Karlova politického pádu, Naděžda zatrpkla. V roce 1922 ji Alice Masaryková žádala o spolupráci v jím vedeném Červeném kříži – paní Kramářová to odmítla s tím, že jde o bolševickou organizaci. Do pí‑ semného zdůvodnění dále (rusky) napsala: „Čsl. červený kříž je velice nepopulární, a dělat jej populárním, k tomu nemám nejmenší ochoty, pokud v něm vládne stranický duch, politika a vše, co nesprávného je s tím spojeno. Bude nezbytno přeměnit kurs v Čsl. červeném kříži, jakož i kurs celé české politiky, ačkoliv některým lidem to nebude vítáno.“ Karel Kramář se svou ženou nechal hodně ovlivnit nejen ve svých politických postojích, ale také třeba při výběru svých nejbližších spolupracovníků. „Podřídil svůj život tak úplně jejímu…, že ztratil sám sebe. Všecky její zájmy přijal za své, všecko své činění sloučil s jejími tužbami. Jeho touha po úspěchu pramenila v její ctižádosti,“ napsala si do svého deníku přítelkyně Kramářových, spisovatelka a politička Božena Viková­‑Kunětická. „Náš dům se stal víc centrem ruské emigrace než české společnosti,“ vzpomínal Karel Kramář těsně před smrtí. Naděžda doprovázela svého muže na společenské akce, pořádala dobročinné čaje a stýkala se pře‑ devším s krajany. Mnoho Čechů odrazovala její povýšenost a na odiv stavěné velkosvětské chování. Matija Murko, před dvaceti lety její svědek na svatbě, navštívil Kramářovy jednou s rodinou: „…paní Kra‑ mářová nás však při mé poznámce, že doufáme uvidět ji u nás, hned upozornila, že oni žádné návštěvy nekonají. Ani obvyklými formál‑ nostmi nebyla návštěva oplacena. Proto byla i má žena u nich prvně a posledně,“ vzpomínal Murko po letech.

Pražská vila manželů Kramářových se zejména od roku 1922, kdy se v československé metropoli začaly objevovat početnější skupiny emi‑ grantů, stala místem společenského dění ruských uprchlíků a chari‑ tativní pomoci zaměřené na jejich podporu. Pravidelných nedělních obědů se u Kramářových účastnili členové předrevoluční ruské elity, šlechtici, obchodníci, vědci, spisovatelé a zejména vojáci. Charitativní

po boku.indd 26

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

27

činnost manželů Kramářových byla svým rozsahem úctyhodná. Fi‑ nancována byla téměř výhradně z majetku manžela, protože továrny, v nichž měla Naděžda majetkové podíly, bolševici znárodnili. Jedinou výjimkou byla Krenholmská manufaktura v Talinu, která se však vi‑ nou ztráty ruského trhu ocitla ve značných problémech a dividendy akcionářům začala vyplácet až koncem 20. let.

Jakýsi středobod Naděždiných charitativních aktivit představo‑ vala Jednota pro pohřbívání ruských pravoslavných občanů a ochranu jejich hrobů v Československu, která byla založena v roce 1924. Cílem spolku bylo vybudovat na Olšanských hřbitovech, v sektoru, který magistrát vyhradil pro pravoslavné věřící, kapli. Díky neúnavné aktivitě Naděždy Kramářové se brzy podařilo sehnat během sbírek a dobročinných akcí potřebnou sumu. Největší částkou – 300 000 Kč – přispěl anonymní dárce, kterým byl zřejmě buď předseda agrární strany Antonín Švehla, nebo sám Karel Kramář. Kaple Zesnutí Pře‑ svaté Bohorodice v historizujícím pskovsko­‑novgorodském stylu byla vysvěcena 22. listopadu 1925 hlavou ruské zahraniční pravoslavné církve, metropolitou Jevlogijem. Na čelní stěně svatostánku byla ve staroruském písmu zvěčněna jako dík za mimořádnou podporu jména „věrného přítele Ruska Karla Petroviče Kramáře a jeho choti Naděždy Nikolajevny“. Štěstí, které „matka emigrace“ zažívala při pomoci svým krajanům, kalila jediná věc: Naděždiny vlastní děti v sovětském Rusku živořily.

Sporadický kontakt s nimi zajišťovali českoslovenští diplomaté, a to bez ohledu na fakt, že Kramář permanentně kritizoval českosloven‑ skou zahraniční politiku vůči Sovětům. Naděžda posílala do Moskvy peníze i potraviny, ty však nestačily na to, aby jejího syna Lva a dceru Margaritu vytrhly z postavení páriů. Těžkou ranou byla pro Naděždu Margaretina smrt na leukémii v prosinci 1928. Snažila se pak dostat do Prahy vnučku Taťánu, ale marně. Své potomky již nikdy nespatřila.

Kramářovy továrny ve 20. letech velmi slušně prosperovaly, stejně tak jako další společnosti, jejichž akcie vlastnil. Milující manžel se proto rozhodl, že své ženě nahradí „ztracený ráj“ na Barbo novým letním síd‑ lem, pro jehož místo zvolil své rodiště ve Vysokém nad Jizerou. D ­ á­‑li se pražská Kramářova vila označit slovy honosná či okázalá, pro její vy‑ sockou mladší sestru by se dal použít výraz megalomanská. Také toto sídlo, které historička Martina Průková trefně popsala jako ­syntézu

po boku.indd 27

21.09.18 9:12

28

budovatelka okázalých sídel

Vila manželů Kramářových ve Vysokém nad Jizerou (1927–1930). Bezdětný pár na prahu stáří měl k dispozici 78 místností.

„gotického hradu, byzantského paláce a ruské dači“, je především au‑ torským dílem Naděždy Nikolajevny.

Karel Kramář původně počítal s rozpočtem zhruba ve výši dvou milionů korun. Aby se mohl do nákladné stavby pustit, prodal v roce 1927 sbírku obrazů za 1 391 600 Kč a část cenných papírů za 2 454 701 Kč. Jistý čas zabralo scelení pozemků ve Vysokém, stavební parcela měla nakonec přes čtyři hektary. Pokud jde o stavbu, nechal Kramář své ženě volnou ruku. Naděžda si vybrala za architekta ruského profe‑ sora Vladimíra A. Brandta, jehož hlavní předností bylo, že neodporoval vrtochům zadavatelky. Zatímco v Praze dokázal Ohmann celou stavbu udržet ještě v proporcích a propůjčit jí určitou architektonickou kva‑ litu, Brandtovi se věc vymkla z rukou. V letech 1927–1930 vznikl v pod‑ horském městečku po všech stránkách předimenzovaný „ruský hrad“.

Aby mohla na stavbu denně dohlížet, pronajala si Naděžda přímo ve Vysokém byt. Podle jejích momentálních nálad se neustále něco bouralo a přestavovalo: schody na věži se předělávaly třikrát, střecha věže dvakrát. Na staveništi pracovalo průběžně přes 50 dělníků, takže se v době začínající hospodářské krize stala svého druhu sociální stav‑ bou. Hrubá stavba byla dokončena v prosinci 1929, v létě 1930 se man‑

po boku.indd 28

21.09.18 9:12

naděžda nikolajevna kramářová

29

želé mohli nastěhovat. Bezdětný pár na prahu stáří měl k dispozici 78 místností, z nichž podstatnou část jako v Praze zaujímaly okázalé spo‑ lečenské prostory.

Svému hlavnímu účelu, tedy být centrem společenského dění, sloužila vila jen jednou: 30. září 1930 u příležitosti 30. výročí svatby manželů Kramářových zde proběhla velkolepá slavnost, hostům hrálo několik kapel a na závěr byl odpálen ohňostroj. Osud tomu chtěl, že tak jako v případě pražské vily přišla krátce po inauguraci té vysocké po‑ hroma: při procházce parkem postihla 13. října 1930 Naděždu Kramá‑ řovou mrtvice, která měla trvalé následky včetně částečného ochrnutí nohou. V roce 1931 začaly vleklé a vážné zdravotní problémy sužovat také Karla Kramáře. V témže roce se náklady na vilu vyšplhaly do výše 5 milionů korun.

Hospodářská krize a Naděždino velikášství přivedly Karla Kramáře doslova na mizinu. Od roku 1932 byl trvale v debetu a přežíval jen díky úvěrové velkorysosti šéfa Živnobanky Jaroslava Preisse. Kramář měl nejen problém zaplatit za vilu daně, ale také se začal soudit se stavite‑ lem Oldřichem Zítkem o proplacení části faktur ve výši 410 000 Kč za stavební práce (spor neskončil do jeho smrti). V červnu 1935 si v dopise povzdechl: „Je to opravdu kříž… hodně se na sebe zlobím za celou tu hloupou myšlenku, stavět ve Vysokém takový dům. Ale co dělat – už stojí…“ Se svou nemocnou manželkou ve vile v osamění trávili letní měsíce.

Naděžda Nikolajevna zemřela 3. prosince 1936. Manželé původně chtěli být pohřbeni v rodinné hrobce ve Vysokém, ale tamní předsta‑ vitelé katolické církve odmítli paní Kramářovou pohřbít pro její pravo‑ slavné vyznání. Znechucený Karel Kramář s povděkem přijal nabídku Jednoty, aby svou ženu pohřbil na Olšanech v kryptě kostela, o jehož výstavbu se tak zasloužila. Na věnec jí nechal napsat: „Ani smrt nás nerozloučí…“ Milovanou ženu následoval za necelý půlrok, zemřel 26. května 1937 a pohřben byl po jejím boku.

po boku.indd 29

21.09.18 9:12

Štěpánka Tusarová

Hedvika Tusarová

po boku.indd 30

21.09.18 9:12