0040051

ALEX HYLAND Cerna ovce_001-003.indd 3

28.08.19 9:20

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 4

BLACK VIOLET

Copyright © Alex Hyland 2018 All rights reserved Translation © Libuše a Luboš Trávníčkovi, 2019 ISBN 978-80-7617-787-1

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 7

Kapitola první

Freddy zaparkoval auto jen kousek od společenského klubu Nine Hills. Mrknul jsem na hodinky: šest patnáct. „Ten týpek přijíždí v šest třicet?“ ujišťoval jsem se.

Freddy přikývl. „Jo, poslední tři dni pravidelně.“ Z přihrádky na přístrojové desce jsem vytáhl štos různých průkazek ve fólii a probral jsem je: mezinárodní letiště San Francisco – bezpečnostní služba, hotel Four Seasons – parkovací služba, taxislužba White Arrow. „Dej si na něj majzla,“ varoval mě Freddy. „Ten jeho ksicht se mi nelíbí.“ Usmál jsem se a připnul jsem si na bundu služební průkazku taxikáře. „Nedělám si srandu,“ pokračoval Freddy. „Zdá se, že je to drsňák.“ „To je v pořádku.“ Letmo jsem pohlédl ke klubovému domu – na dvoře parkovalo pár range roverů a mercedesů. Tihle lidi nebyli žádní drsňáci, byli to bankéři a právníci. U hlavní brány stál harley-davidson – vsadím se, že jeho majitel má na pazourách vytetováno „LÁSKA“ a „GOLF“. „Tak fajn, uvidíme se za pár minut,“ rozloučil jsem se.

Nasadil jsem si sluneční brýle, vystoupil jsem z auta a vydal se ke klubovému domu. Jeho panoramatická ok7

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 8

na poskytovala vyhlídku na sanfranciský záliv – vidět mě může kdekdo. Hlavu jsem držel skloněnou. Přešel jsem přes dvůr, zatlačením otevřel hlavní dveře a vešel jsem mezi mramorové sloupy vstupní haly. Za pultem seděl recepční v luxusním tříkapsovém sportovním saku Valentino. „Taxi pro Elizabeth Embryovou,“ oznámil jsem mu. „Embryovou?“ opakoval. Svraštil čelo a zkoumal registr členů. „Jsou na návštěvě v klubu, nebo v restauraci?“ Pokrčil jsem rameny. „Společenský klub Nine Hills, nic víc jsem se nedozvěděl.“ Prohlédl další seznam. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Žádní Embryovi tu nejsou. Jste si jistý, že máte správné jméno?“ „Vydržte.“ Vytáhl jsem mobil a předstíral, že zadávám číslo. „Jo, to nabrání v Nine Hills,“ zahučel jsem do telefonu. „Můžete zákaznici říct, že čekám na recepci.“ Chvíli jsem mlčel. „Fajn.“ Mobil jsem strčil do kapsy. „Zavolají tu zákaznici,“ řekl jsem.

Recepční přikývl.

Zatímco jsem čekal, prohlížel jsem si halu a přemýšlel, jak to nejlíp sehrát. V duchu jsem si představoval, jak ten muž přichází – otvírá vchodové dveře a míří k recepci.

Je pravděpodobné, že bude pravák – měl bych se držet po jeho levici. Jestli to je skutečně násilník, pak bych toho mohl využít. Ne že bych vyhledával rvačku, ale drobný tělesný kontakt mi vždycky práci ulehčil. Jde jen o odvedení pozornosti.

Zaslechl jsem, jak na dvoře zastavuje auto. Pohlédl jsem na hodinky: šest dvacet osm. To bude on. Srdce se 8

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 9

mi prudce rozbušilo – rozproudila se mi krev, jako by měla co dohánět. Nezáleželo na tom, jak dobrý na tohle jsem, ten pocit byl vždy stejný. Miloval jsem ho.

Vytáhl jsem mobil, jako když přijímám hovor, a přitiskl jsem si ho k uchu. „Jo?“ ohlásil jsem se do telefonu. „Děláš si srandu? Já jsem teď v Nine Hills.“ Na okamžik jsem se obrátil na recepčního. „Jméno je Embryová,“ potvrdil jsem. „Jenže tohle není adresa nabrání, ale cíle.“ Recepční protočil oči a já jsem uslyšel, jak se ke klubovnímu domu přibližují kroky. Znovu jsem přiložil telefon k uchu a nenuceně jsem odstoupil od pultu. Hlavní dveře se otevřely – do haly vešel opálený hromotluk, skoro čtyřicetiletý. Tohle byl náš člověk – hlava ostříhaná jako kulka a panebože, jak byl obrovský. Stoosmdesáticentimetrový železobetonový panel bez krku. Freddy nežertoval. Rvát se umím docela dobře, ale kdyby mě chytil tenhle chlap, vyřídit mě by pro něj byla brnkačka.

Mířil k recepci. Já jsem se vydal k hlavním dveřím.

Když jsme se k sobě přiblížili, promluvil jsem znova do mobilu. „Tohle je už podruhý, cos mi dala špatnou adresu, Carrie,“ stěžoval jsem si. „Je načase, aby ses vzpamatovala.“ Muž byl deset metrů ode mě. Džíny Levis 501. Sako Armani – jarní kolekce. Znal jsem ten kousek oblečení dobře. Žádné vnější kapsy – dvě vnitřní, obě na levé straně předního dílu saka. Jak šel, levá strana se krabatila jinak než pravá. V levé ruce nesl sportovní tašku. V pravé držel iPhone. Byl necelých pět metrů ode mě.

Mluvil jsem dál do mobilu. „Tohle jsem neřekl, Carrie.“ Byl jsem už skoro u něj. Pohroužen do telefonátu, ne9

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 10

koukal jsem, kam jdu. Metr. Půl metru. Teď. Prošel jsem kolem něj a při tom jsem ho jemně šťouchl do ramene.

Ohnal se mohutnou paží a odstrčil mě z cesty. „Koukejte, kam šlapete!“ zavrčel.

Předstíral jsem ztrátu rovnováhy – levá ruka mi sjela po hedvábné podšívce jeho saka. „Pardon,“ vyjekl jsem. „Omlouvám se.“ Ani se na mě nepodíval. Pokračoval dál k recepci, zapsal se a zamířil ze zadních dveří k tenisovým kurtům.

Mluvil jsem dál do mobilu. „Cože? Nic, na tom nesejde. Hele, promluvíme si o tom později.“ Vyšel jsem z klubového domu a ruku s mobilem jsem spustil podél těla. Zvedl jsem druhou ruku – v ní byl čipový autoklíč na řetízku. Bušící srdce se pozvolna vracelo k normálnímu tepu. Bylo to skutečně až moc snadné – pitomé sako Armani, to mi ten klíč mohl rovnou poslat poštou. Letmo jsem se rozhlédl po dvoře. Stálo zaparkované vedle harleye – matně černé Ferrari 458. Nízkoprofilové pneumatiky, osm válců, skoro tři sta táců. Pípnutím jsem otevřel dveře, vklouzl dovnitř a nastartoval motor. V kapse jsem měl rušičku GPS velikosti krabičky cigaret. Zapnul jsem ji. Pokud ten chlap v saku Armani brzy zjistí, že jeho auto je pryč, tohle zařízení signál lokátoru spolehlivě odruší.

Sešlápl jsem pedál, tiše vyjel s vozem na ulici a zamířil k autoservisu Tamlin.

Tamlin se nacházel ve čtvrti Mission a byl vzdálený půl hodiny jízdy. Maličká autodílna, s vjezdem opatřeným ocelovou svinovací roletou, zastrčená mezi požární úniková schodiště. Tato část města rozkládající se jižně od finančního centra byla skutečně odporná. Hned vedle 10

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 11

dílny měl ordinaci i nějaký doktor – podrobnější informace byly načmárané fixkou na domovních dveřích.

Propletl jsem se odpudivou čtvrtí a zastavil na parkovišti autodílny. Nápis nad vjezdem hlásal „Autoservis Tamlin. Mercedes. Aston Martin. Ferrari.“ Freddy dojel hned za mnou. Nechal auto venku, vlétl na parkoviště a s rachotem za sebou stáhl roletu.

Vystoupil jsem z ferrari a hodil klíče Miguelovi. Miguel nevypadal nic moc – surfařský týpek s ospale mžourajícíma očima –, ovšem ten kluk byl čaroděj. Okamžitě začal po autě lézt se svými skenery a laptopy – vrhal se po hlavě do motoru, zalézal pod podvozek, vypadal jako opičák vybavený špičkovou technologií, který řádí někde na safari. Za pár minut zablokoval všechny alarmy, lokátory a imobilizéry. Vůz byl nevystopovatelný.

Freddy zamířil ke mně. „Všechno oukej?“ zeptal se.

Přikývl jsem. „Srandu sis nedělal. Byl to fakt vazoun.“ „Jo, byls na to lepší než já.“ Vytáhl z lednice dvě piva a jedno mi podal. „Každopádně, dobrá práce,“ pochválil mě.

Připili jsme ferrari na zdraví – najít takové nám trvalo celé týdny. Freddy sevřel láhev obrovskými chlupatými tlapami jako blahem slintající gorila a vymlasknul pivo na ex. „Takže večer přijdeš?“ ujišťoval se. „Nebyl jsem doma tři dni, Freddy, jsem totálně vyřízenej.“ „Ale, ale, kampak sis to hasil včera večer z baru?“ Vyčerpaně jsem si povzdechl. „Děláš humor?“ zachmuřil se. „Tys šel domů s tou Judy? Člověče, tý musí bejt štyrycet.“ Rozesmál jsem se – bylo jí spíš padesát. Měla ty napumpované kolagenové rty – přísahám, když mě líbala, 11

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 12

bylo to, jako když mě chce umlátit nafukovacím člunem.

Včera v noci Judy. Ve středu nějaká portugalská studentka. Na úterý jsem si už nemohl vzpomenout. Bylo mi devětadvacet, ale všechno mě bolelo, jako by mi samotnému táhlo na padesátku. „Tak či tak, do města dorazila Linda,“ řekl jsem. „Myslím, že se u mě staví.“ „To čumím, Linda?“ podivil se Freddy.

Ušklíbl se a já jsem na konci dílny zahlédl Billa Tamlina, jak se za oknem své kanceláře zahnědlým od nikotinu zubí od ucha k uchu na ferrari. Bill všechno organizoval. Táhlo mu na padesát. V jednom kuse byl sjetý. Řítil se masivní krizí středního věku poháněn kávou, cigaretami a kokainem. Pracoval jsem pro něj už skoro dva roky a nepamatuju se, že bych ho za celou tu dobu jedinkrát viděl zamhouřit oči.

Kývl na mě, abych za ním šel. Pátek – byl čas vyrovnat se.

Mrknul jsem na Freddyho. „Tak jo, práce volá.“ Protáhl jsem se kolem ferrari a zamířil k Billově kanceláři.

Bill nervózně škubl rameny a zapálil si další cigaretu. „Tohle je dobrý, Michaeli,“ zabručel. „Dobrý, dobrý, oukej.“ Sáhl do stolu a vytáhl poškrábanou plechovou krabici plnou bankovek. „Ty dva astony, ten meďák SLS a tohle,“ vyjmenoval. „To je osm litrů.“ Přikývl jsem. Čtyři auta – to byl pro mě slušný týden.

Obvykle jsem zvládl čtyři nebo pět. Ve svém nejlepším týdnu jsem jich ukradl jedenáct.

Bill začal odpočítávat peníze na stůl a mumlal si přitom pro sebe čísla. Nedával jsem moc pozor, ale taky to nebylo zapotřebí. Existuje sto různých způsobů, jak 12

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 13

ukradnout auto, ale nejbezpečnější a nejspolehlivější je zmocnit se klíče – bylo to taky nejobtížnější. Bill znal cenu dobrého kapsáře a nikdy mě neošidil ani o cent.

Dokončil počítání bankovek, strčil je do obálky a zalepil ji. Natáhl jsem se pro obálku, ale on ji nepustil a začal si ji přehazovat z ruky do ruky. Dokázal člověku lézt na nervy, když chtěl, a to on chtěl skoro pořád.

Usmál se na mě a já jsem zavrtěl hlavou – už jsem věděl, co bude následovat. „Mám pro tebe speciální zakázku,“ oznámil.

Zachechtal jsem se. „Ne to, co si myslíš,“ pokračoval. „Sally má šestnáctý narozeniny. Chce džípa.“ Vrhl jsem na něj pronikavý pohled. „Pro ni žádný auto krást nebudu, Bille.“ „Jeden krásnej parkuje na pětadvacátý ulici. Nejvejš šest měsíců starej, správná barva, všechno, jak má bejt.

Dám ti za něj tři litry.“ „Je to tvoje dcera, Bille, fakt chceš, aby jezdila po městě v kradeným autě? Pro Kristovy rány, kup jí ho, ne že by sis to nemohl dovolit.“ „Tři a půl,“ pokračoval.

Mlčel jsem. „Štyry,“ přidal. „Já nevyjednávám, Bille.“ „Jestli myslíš, že půjdu vejš než štyry…“ „Do toho nejdu.“ „Hele, děláš pro mě.“ „Ne, dělám pro sebe. Jestli už auťáky nechceš, stačí říct.“ Chvíli na mě podrážděně čučel. „Máš vůbec ponětí, jak mě sereš?“ „Pověz, jaká odpověď mě dostane z tohohle rozhovoru nejrychlejc?“ 13

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 14

Vzdal to. „Tak jo, tak jo,“ zabručel. Hodil mi obálku. „Ale je ti jasný, že mě tenhle tvůj postoj bude stát majlant?“ „Tvoje vlastní dcera, Bille. Ty jsi ale škrt.“ Tiše se uchechtnul. Zapnul jsem obálku do vnitřní kapsy bundy, pak jsem vykročil ke dveřím. „Jo, než odejdeš,“ ozval se Bill. „Jo, včera tu byl nějakej chlapík, sháněl se po tobě. Říkal, že je tvůj bratr.“ Zůstal jsem stát ve dveřích jako zařezaný a pak jsem se otočil. „Jon?“ zeptal jsem se. „Jo, Jon, přesně tak.“ „Co říkal?“ „Nic. Řekl jsem, že tu nejsi. Nic víc.“ Chvíli jsem se cítil ztracený. Nemohl jsem uvěřit, že přišel – a zrovna sem. Nebyl jsem doma, možná tam mám vzkaz. „Nevěděl jsem, že máš bráchu,“ poznamenal Bill.

Přikývl jsem. „Musím jít,“ rozloučil jsem se.

Zatáhl jsem zip bundy a vyšel ven.

Mým domovem byl byt ve čtvrtém patře s výhledem na Embarcadero. Činže by normálně byla nad moje poměry, ale byt vlastnil nějaký japonský umělec, který jej celý vyzdobil ve svém nenapodobitelném stylu – černé koberce, černé stropy a tmavě červené mramorové stěny. Do mramoru byla vyrytá zlatá zobrazení běžících býků, všude samá kopyta a jiskřící rohy. Tuším, že šlo o umění, ale byl jsem jediný potenciální zájemce ochotný v tom bytě bydlet. Každý, koho jsem do něj přivedl, prohlásil, že to je brloh, ve kterém by do dvaceti minut přišel o rozum. Já jsem si tu však připadal docela příjemně.

14

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 15

Vešel jsem dovnitř a rovnou jsem zamířil k telefonu.

Jeho displej blikal – dva nové vzkazy. Zvedl jsem sluchátko a stiskl přehrávání. „Vzkaz přijatý dnes v šestnáct sedmnáct.“ „Ahoj, to jsem já,“ ozval se ženský hlas. Linda. „Večer dorazím trochu později. Kolem devátý. Nic beze mě nedělej. Čau.“ Zaznělo pípnutí. Pozorně jsem naslouchal. „Vzkaz přijatý včera v osmnáct dvacet tři.“ „Michaeli. Tady Jon.“ Usmál jsem se. Bylo báječné slyšet jeho hlas. Neslyšel jsem ho už přes rok. „Doufám, že se máš dobře,“ pokračoval. Na okamžik se odmlčel. „Musím s tebou mluvit, Michaeli, je to důležité. Nemám číslo tvého mobilu. Nevím, jestli jsi pořád ještě v tom servisu Tamlin. Zkusím to tam. Zavolej, až tuhle zprávu dostaneš. Ahoj.“ Vzkaz ukončilo pípnutí. Nedočkavě jsem procházel seznamem kontaktů na displeji, našel Jonovo číslo a stiskl volání. Čekal jsem, číslo vyzvánělo.

Spadl jsem do hlasové schránky. „Dobrý den, dovolali jste se k Jonathanu Violetovi.

Zanechte prosím vzkaz. Díky.“ „Jone, to jsem já,“ řekl jsem. „Dostal jsem tvůj vzkaz.

Jsem… jsem fakt rád, že ses ozval, Jone. Koukej, jsem doma. Zavolej mi, až tohle dostaneš. Nebo na mobil – 415 555 397. Doufám, že se máš dobře. Ozvi se brzy.“ Zavěsil jsem, pak jsem pokýval hlavou. Konečně zavolal.

Zamířil jsem do kuchyně a otevřel lednici. Tři láhve šampaňského – to by nestačilo ani náhodou. Popadl jsem klíče a seběhl jsem do Plumova minimarketu na opačné straně ulice.

15

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 16

„Dáš mi prosím šest láhví Dom Perignonu, Danny?“ Danny na mě vrhl nesouhlasný pohled přes obroučky úzkých čtecích brýlí. „Šest?“ ověřoval si. „Jo, měl jsem úspěšný den.“ „Poslední dobou máš úspěšný dni furt,“ namítl Danny. „Jestli budeš takhle pokračovat, tak se uchlastáš, je ti to jasný?“ Povzdechl jsem si. „No tak, Danny, hoď sebou. Spěchám.“ „On spěchá. Kampak spěcháte, pane Důležitej, se šesti flaškama šampáňa?“ Vytáhl klíče a odemkl skleněnou skříňku pod pultem.

Když začal počítat láhve, přistoupil jsem ke stojanu s novinami a časopisy a vzal jsem si New York Times a World Review. Rychle jsem prolistoval Review, jestli tam nenajdu něco od Jona. Jak jsem obracel listy, uslyšel jsem, že se za mnou někdo zastavil. „Michaeli,“ pronesl ženský hlas.

Byla to Polly, jedna moje přítelkyně. Pracovala jako servírka u Motýlka, o pár bloků dál. Třicátnice. Vychrtlá jako tyčka od rajčat. Žádná krasavice, ale milá.

Usmál jsem se na ni. „Jak se máš?“ zeptala se. „Jde to. A ty?“ Přikývla, ale vypadala unaveně. Měla jedenáctiletého syna Dominika. Jeho táta zemřel před čtyřmi lety. Polly kluka vychovávala sama a bylo to pro ni těžké. „Už jsem tě dlouho neviděla,“ prohodila. „Zastavil jsem se u tebe zrovna v sobotu, ale nikdo nebyl doma.“ „Jo, vzala jsem Dominika na návštěvu k babičce a dědečkovi. Bude u nich teď celej týden.“ 16

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 17

„Jak se mu vede?“ zeptal jsem se. „A co to kouzelnický představení?“ Polly se zasmála. „Jeden trik pokazil. Byl moc zklamanej.“ „Kterej trik?“ „Ten se čtyřma kartama.“ „Jo, králův hrad, ten je těžkej. Vyřiď mu, ať si z toho nic nedělá.“ Naučil jsem Dominika pár triků pro jeho vystoupení na školní besídce. Kouzla – to byla jedna z málo věcí, o kterých jsem aspoň něco věděl. „Pořád se po tobě ptá,“ poznamenala. „Jo, je mi to líto. Posledních pár týdnů nevím, kde mi hlava stojí.“ Rozhlédl jsem se kolem sebe, pak jsem sáhl do bundy a vytáhl obálku s penězi od Billa. Vytáhl jsem z ní dva tisíce. „Tady máš,“ řekl jsem. „Michaeli… proto jsem tě tady neodchytla.“ „Já vím.“ „Vážně, to nemusíš.“ „Nedělej si starosti, kšefty jdou dobře.“ Polly si jako většina lidí myslela, že se zabývám dovozem a vývozem luxusních aut. Byla to skoro pravda.

Podal jsem jí ty peníze. „To je v pořádku,“ ujistil jsem ji.

Nastala chvíle mlčení. Byl to obvyklý postup – Polly trvá na tom, že si nic nemůže vzít, a já vím, že si peníze nakonec vezme. Dnes to však bylo rychlejší. Celá nesvá koukala na bankovky, pak si povzdechla. „Děkuju ti.“ Vzala si peníze a strčila je do kabelky. Danny zíral uličkou od pultu. „Šest láhví,“ řekl. „Ještě něco?“ 17

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 18

„Jenom ty noviny,“ odpověděl jsem. Otočil jsem se zpátky k Polly. „Musím jít. Pozdravuj ode mě Dominika, ano?“ Vykročil jsem k pultu. „Co kdyby ses o víkendu zastavil?“ nadhodila. „Něco ti uvařím. Domácí jídlo.“ Letmo jsem se ohlédl. Polly se rozpačitě usmála. „Díky,“ odpověděl jsem. „Ale… tenhle víkend už něco mám.“ „Určitě? Dominik se vrátí až v neděli večer.“ Pozorně jsem se na ni zahleděl. Rozhodně na ní bylo cosi přitažlivého, ale o to nešlo. Polly byla jedna ze tří svobodných matek, kterým jsem v této době pravidelně finančně vypomáhal. Jednalo se o místní ženy, se kterými jsem si chodil popovídat – mámy, co se potýkaly s problémy a měly děti, s nimiž jsem si rozuměl. Možná jsem jim pomáhal, ale pravda byla taková, že já jsem je potřeboval víc než ony mě. A nehodlal jsem to pokazit. „Nemůžu,“ zavrtěl jsem hlavou. „Ale díky.“ Zaplatil jsem šampaňské a vydal jsem se domů.

Sobotní ráno mě přivítalo zářivým sluncem a bolestnou kocovinou. Cítil jsem se pod psa, jako bych dostal cihlou po hlavě, ale to bylo poslední dobou normální. Zvedl jsem se v posteli do sedu a mrknul jsem na telefon. Jon ještě nevolal, ale ten měl pořád fofr, pořád někde lítal.

Nepamatoval jsem si, že by tady někdy strávil víc než dva týdny.

Sebral jsem z podlahy skoro prázdnou láhev, lokl si šampaňského a pohlédl na nahou Lindu ležící vedle mě.

Usmál jsem se. Ženská jako lusk – hebké boky, plná prsa a husté hnědé vlasy. Jako by vypadla z nějakého rene18

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 19

sančního obrazu. Nespouštěl jsem z ní oči a chvíli mě mrzelo, že je zasnoubená. Byla to moje nejstarší přítelkyně a jedna z mála lidí, kteří o mně věděli skoro všechno.

Spali jsme spolu pořád, i když s přestávkami, jenže ona teď chtěla děti. V dubnu si má brát nějakého dermatologa v Los Angeles – jmenuje se Kirk. Byl jsem jen její poslední románek, než zakotví v rodinném životě.

Protáhla se na posteli a upejpavě se na mě usmála. „Pověz mi, jak moc mě miluješ,“ vyzvala mě.

Rozesmál jsem se. „Dobrý ráno,“ odpověděl jsem.

Překulila se a objala mě. „No tak, pověz mi to,“ naléhala. „Vylezl bys kvůli mně na nejvyšší horu?“ Zvedl jsem oči ke stropu. „Jo.“ „A plaval bys v tom nejhlubším oceánu?“ „Nevím, je to blízko tý hory?“ Políbila mě na krk. „A ukradl bys pro mě ten nejkrásnější maličký mercedes?“ „Co kdybych ho napřed ukradl a ty bys pak mohla na tu horu vyjet sama?“ Usmála se, pak si ode mě vzala láhev se šampaňským a zvedla ji ke rtům. Prohlédla si mě od hlavy až k patě, jako bych byl ten nejvíc sexy chlap na planetě. A pro ni jsem jím možná byl.

Lehla si zpátky na polštář. „Tak do toho,“ trvala na svém. „Jen jednou. Pověz mi to.“ „Tak jo. Miluju tě.“ Bezvýrazně na mě zírala. „Víc ze sebe nedostaneš?“ Rozesmál jsem se. Naklonil jsem se, abych ji políbil, ale zarazila mě. „Neodvažuj se ke mně přiblížit, ty Dračí dechu,“ varovala mě.

19

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 20

Odstrčila mě, popadla noviny z nočního stolku a začala si prohlížet titulky. „Tak co chceš dneska dělat?“ zeptal jsem se.

Znechuceně pohlédla na červené mramorové stěny ložnice. „Cokoli, pokud odtud co nejdřív vypadneme.“ Dál přelétávala očima titulky. Pak ji zaujal článek v Timesech. Titulek sděloval „Rodina Berghoffových popravena“.

Linda zavrtěla hlavou. „Našli mrtvoly,“ řekla. „To je hnus.“ „Jo, ale… myslím, že se vědělo, že jsou mrtví.“ Mrknul jsem na ten článek – bylo to dost drsné čtení.

David Berghoff byl šéf chicagské Charter Berghoff Bank.

Jeho rodinu před dvěma měsíci unesl ozbrojený gang.

Využili je jako rukojmí a Berghoffa donutili vypnout bezpečnostní zařízení v bance a otevřít trezorovou místnost.

Gang se dostal dovnitř, ale všechny trezory měly trojnásobné jištění – Berghoff je otevřít nemohl. Zastřelili ho a utekli. Berghoffovi se ale ještě předtím podařilo spustit alarm a před bankou se strhla přestřelka. Čtyři policisti přišli o život. Tři členové gangu uhořeli v autě, ale další dva uprchli. Teď se našla Berghoffova manželka a děti, všichni zastřelení ranou do týla. Přísahám, kdykoli jsem měl nějaké pocity viny, že si živobytí opatřuju krádežemi, stačilo přečíst si takový článek a cítil jsem se jako světec.

Lokl jsem si šampaňského a znovu jsem civěl na telefon. Linda se na mě usmála. „Žádnej strach, on zavolá,“ uklidňovala mě.

Přikývl jsem. Zabzučel domovní interkom.

Linda na mě pohlédla. „Čekáš někoho?“ Pokrčil jsem rameny. Právě bylo devět – možná chtějí něco sousedi. Natáhl jsem něco na sebe a zamířil ke dveřím. Stiskl jsem tlačítko interkomu.

20

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 21

„Haló?“ řekl jsem. „Můžu prosím mluvit s panem Violetem?“ ozval se mužský hlas. Nepoznával jsem ho. „To jsem já,“ odpověděl jsem. „Kdo volá?“ „Jsem strážník Philip Reed, sanfranciská policie. Jsem tu se strážníkem Rayem Meronem. Rádi bychom s vámi mluvili.“ Ztuhl jsem.

Do hajzlu.

Letmo jsem pohlédl na okno v obýváku. Vedlo na maličký balkon s výhledem na ulici, čtyři patra pod ním. Asi tři metry od balkonu se rozkládaly horní větve dubu. Jednou jsem na ten dub skočil, ale to bylo kvůli sázce v opilosti – a málem jsem si přerazil hnáty.

Vzpamatoval jsem se. Třeba nejdou pro mě. Když je nepustím dovnitř, tak to bude podezřelé. Ale pokud mě budou chtít odvést na stanici, skočím.

Znovu jsem stiskl tlačítko interkomu. „Čtvrtý patro,“ řekl jsem a bzučákem je pustil do domu.

Výtah byl porouchaný – osm ramen schodiště jim bude chvilku trvat. „Jsou to policajti,“ oznámil jsem Lindě. „Děláš si srandičky!“ „Možná budu muset odtud zmizet.“ Linda na sebe začala navlékat oblečení. „Doprčic! Doprčic! Kirk se nesmí dozvědět, že jsem tady!“ vztekala se.

Otevřel jsem dveře bytu. Slyšel jsem je, jak stoupají, asi pět schodišťových ramen pod námi. Linda poskakovala ke dveřím, soukala se do bot a zapínala si zip na šatech. Pohlédl jsem na schody nad námi. „Počkej nahoře,“ navrhl jsem jí. „A jakmile vejdou do bytu, padej odtud.“ 21

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 22

Linda se hnala nahoru. Tiše jsem za ní zavřel dveře, vběhl jsem do obýváku a odtáhl pohovku od stěny. Čalounění na zadní straně bylo v jednom rohu opatřeno suchým zipem. Trhnutím jsem ho otevřel. Uvnitř ležely úhledně naskládané paklíky bankovek v zazipovaných váčcích. Asi sto padesát táců. Naházel jsem hotovost do černého batohu a zamířil jsem k oknu na balkon. Lehce jsem ho pootevřel – batoh jsem nechal vedle něj.

Nemohl jsem tomu uvěřit. Jon by nedal policii avízo.

Možná nesnášel, že jsem zloděj – nesnášel to natolik, že se mnou nemluvil. Ale policajtům by mě zcela jistě neprásknul.

Jenže možná proto volal. Do hajzlu.

Ozvalo se zaklepání. Přistrčil jsem pohovku zpátky ke stěně, pak jsem ještě jednou zkontroloval okno. Všechno bylo připravené.

Zamířil jsem ke dveřím a otevřel je. Na chodbě stáli dva uniformovaní policisté, třicátníci. „Pan Violet?“ zeptal se jeden z nich. „Jo.“ „Jsem strážník Reed. Tohle je strážník Meron.“ Meron zdvořile kývl hlavou. „Můžeme dál, prosím?“ zeptal se Reed.

Zavedl jsem je do obýváku a nabídl jim, aby se posadili na pohovku. Držel jsem se tak blízko okna, jak jen bylo možné, aniž by to vypadalo nápadně. „Vy se neposadíte, pane Violete?“ podivil se Reed. „To je dobrý.“ Reed a Meron si vyměnili pohled. „Jste bratr Jonathana Violeta, novináře?“ chtěl vědět Reed. „Je to tak,“ přisvědčil jsem.

Zhluboka se nadechl. „Mám smutnou povinnost vám 22

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 23

oznámit, že váš bratr byl před dvěma dny zavražděn, když se mu někdo vloupal do bytu.“ Tupě jsem na něj zíral. „Je nám to líto, pane Violete,“ dodal Meron. Čas se zpomalil do nehybnosti. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle musí být nějaký omyl. „Ale… v novinách nic nepsali,“ namítl jsem. „Ne,“ přisvědčil Reed. „Mluvili jsme s vydavatelem World Review. Nechtěli to zveřejnit dřív, než s vámi promluvíme. Jestli tomu dobře rozumím, žádné další blízké příbuzné nemáte?“ Zhluboka jsem se nadechl. „Ne,“ potvrdil jsem.

Měl jsem pocit, že se ztrácím. Jako bych zemřel já – jako bych právě zmizel.

Civěl jsem na batoh u okna obýváku. Nevyskočil bych. Řekl bych jim všechno. Mohli by mě zavřít a klíč zahodit.

Jenom tohle ne.

23

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 24

Kapitola druhá

Gold’s Hour je starý koloniální dům asi čtyřicet mil jižně od Monterey. Stojí o samotě na písečné cestě s vyhlídkou na Tichý oceán. Pláž je tu převážně kamenitá, ale dům je krásný. Bílé sloupy a dřevo. Před pohledem z cesty ho skrývají cypřiše.

Patří ženě jménem Miriam Reeceová – byl to dar od vděčného klienta, o kterého kdysi pečovala. Miriam tu žila asi osm let, ale na jaře se odstěhovala do Seattlu a dům se brzy zavře. Ze všech oken na straně k oceánu teď visely větrané matrace, jako když pokoje vyplazují jazyky.

Ležel jsem na holé posteli v jednom horním pokoji a civěl na drobné růžové kvítky na tapetách. Ležím tu možná už dva dny. Petúnie, napadá mě. Jo, určitě to jsou petúnie.

Otevřeným oknem vanul dovnitř větřík od oceánu a bosá Solange vešla tiše do pokoje. Atraktivní rusovláska v tmavomodrých hedvábných šatech držela v ruce vyřezávanou dřevěnou dýmku. Platilo se jí čtyři tisíce dolarů za den.

Přiklekla ke mně a usmála se. Přikývl jsem. Přidržela u dýmky modrý plamínek a heroin začal bublat. Nepříjemný kyselý pach, ale to bylo v pořádku. Teď bylo všech24

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 25

no v pořádku. Přiložil jsem dýmku ke rtům, pak jsem si opět lehl a nechal jsem se unášet – osamělý výletní člun směřující na moře.

Solange si odložila šaty. Chvíli mě pozorovala, pak pomalu začala tančit. Nahé křivky a pohupování. Zvuk jejích nohou letmo se dotýkajících parket.

Sledoval jsem, jak se otáčí a opisuje oblouky – jak přede mnou maluje siluety. Byla to nádhera. Zapadající slunce za ní zlatě zářilo. Moře třpytící se k obzoru. A já jsem se začal smát tomu, jak je to všechno nesmyslné, smál jsem se těm ubohým troubům, kteří si myslí něco jiného. Jako ten kněz, co mě navštívil, v očích vřelý soucit, jak mluvil o Jonovi a o nalezení smyslu ve velkém Božím vesmíru. Žádný není.

Vesmír. Je jako Solange. Z jejího úsměvu můžete vyčíst, co chcete, ale pravda je taková, že jste jí úplně u paty.

Zavřel jsem oči a nechal se unášet. Bolest opět klesala pod vlny.

Hřbitov Olivet Memorial Park se v úterním dopoledním světle tetelil teplou zelení. Stál jsem opodál truchlících kolem Jonova hrobu – mohla jich být tak stovka. Zářivý kruh nažehlených černých obleků a šatů. Většinou to byli Jonovi kolegové – lidé z médií –, nikoho z nich jsem neznal, kromě strýce Harryho a několika starých známých tváří; držel jsem se stranou.

Zatímco jsme čekali, až k nám promluví Jonův vydavatel, díval jsem se na náhrobky našich rodičů – byly hned za tím Jonovým. Zemřeli při požáru hotelu v Santa Cruz, když mi bylo třináct. K jejich hrobům jsem chodil zřídka. Oheň toho moc nezanechal a rakve byly až na pár osobních věcí prázdné. Kdykoli jsem chtěl mít pocit, že 25

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 26

jsem jim blízko, zajel jsem obvykle k zátoce do Bodega Bay. Bývalo to jejich oblíbené místo.

Jonův vydavatel Simon Faro se protáhl mezi shromážděnými. Šedesátník. Pěstěné ruce s manikúrou. Hodinky Patek Philippe. Život patrně strávil udržováním výhodných kontaktů s bývalými spolužáky z univerzity a pobytem v místnostech se stěnami obloženými dřevem.

Zaujal místo po straně hrobu. „Jon byl bojovník,“ začal. „Neohrožený. Muž, který bojoval proti nepoctivosti a zločinnosti vždy a všude. Který psal s kompetencí a porozuměním. To, že ho připravili o život, že zemřel tak mladý, není tragédií jen pro nás, kteří jsme ho znali, a přišli jsme tak o drahého přítele… ale pro celou zemi; ta ztratila nesmírně cenný hlas. V často nejistém světě byl Jon bezpečným útočištěm. Byl nejlepší z nás. Bude nám chybět.“ Měl jsem pocit, jako když mluví ke mně. Jako by svět byl lepší místo k životu, kdybych tam ležel místo Jona já.

A myslím, že bych proti této transakci nic nenamítal.

Ne že by Simon Faro o mně cokoli věděl. Pro něj, stejně jako pro všechny ostatní tady, jsem byl jen bratr, se kterým se Jon rozešel ve zlém. Byl tu jen jeden truchlící, který vypadal, že by mohl znát důvod proč.

Ta žena stála sama, daleko za ostatními. Něco málo přes třicet. Lesklé černé vlasy, mrtvolně bílá pleť – vypadala jako přízrak ženy, která kdysi bývala krásná. Její jméno jsem neznal, ale podle toho, jak se na mě dívala – tvrdý upřený pohled –, byl bych se vsadil, že jí Jon něco řekl. Tušil jsem, že to určitě byla jeho dívka.

Cítil jsem se nepříjemně a otočil jsem se – zachytil jsem pohled strýce Harryho, který se ke mně proplétal davem. Vypadal přesně jako středoškolský učitel matematiky, jímž byl. Špatně padnoucí oblek. Rozcuchané še26

černé ovce.qxp_Sestava 1 28.08.19 13:58 Stránka 27

divé vlasy. Byl to tátův bratr a asi jediný příbuzný, který mi teď zbyl. Když táta s mámou zemřeli, Jon a já jsme žili u Harryho v Oaklandu. Potrpěl si na pravidla a předpisy a dělal, co bylo v jeho silách, to musím uznat.

Odvedl mě od truchlících, pak vytáhl z kapsy saka složený papírek a podal mi ho. „Simonova adresa,“ řekl.

Smuteční setkání po pohřbu se bude konat v domě Simona Fara v Hillsborough. „Nemůžu jít,“ odpověděl jsem. „Musíš tam být, Michaeli.“ „Ale prosím tě, já ty lidi ani neznám.“ „Bude tam Linda.“ Linda mohla dorazit do San Franciska až odpoledne.

Jenže vidět se s ní mi jen přitíží – připomínala mi lepší dny a na ty jsem teď nedokázal myslet.

Díval jsem se na pamětní park hned za námi – na malé bílé obálky opřené o keříky růží. Vzkazy osamělých ztraceným. Vzpomněl jsem si, že jsem podobné obálky viděl poté, co zemřeli naši rodiče – jak jsem je chtěl všechny posbírat a vyhodit do větru.

Zhluboka jsem se nadechl a vmasíroval jsem si trochu života do obličeje. „Uvažuju, že odtud na nějakou dobu vypadnu,“ řekl jsem.

Harry mě chvilku pozoroval, pak přikývl. „To by mohl být dobrý nápad.“ „Možná do Evropy, nevím.“ Sáhl jsem do náprsní kapsy a vytáhl peněženku. „Nepotřebuješ něco?“ zeptal jsem se. „Nějaký prachy?“ Zavrtěl hlavou. Vybral jsem z peněženky tlustý paklík bankovek. „Michaeli, ne,“ odmítl.

27