0040036

titlist_ Woolf1_Sestava 1 11.6.18 21:00 Stránka 1

VIRGINIA WOOLFOVÁ K MAJÁKU

ODEON

TO THE LIGHTHOUSE First published in Great Britain by Hogarth Press, London 1927 Translation © Kateřina Hilská, 1999, 2018 ISBN 978-80-207-1837-2

I OKNO

1

„Jistě, pokud bude zítra hezky,“ odvětila paní Ramsayová. „Ale budeš muset vstávat se skřivánkem,“ dodala.

Pro jejího synka ta slova znamenala nevýslovnou radost, jako by výprava už byla hotová věc a ten zázrak, na který se tak dlouho těšil – připadalo mu, že snad celé roky –, byl už na dosah, jen co pomine noční tma a za dne tam doplují. Jelikož už ve svých šesti letech patřil k velkému společenství těch, kdo nedokáží oddělit jeden cit od druhého, ale budoucí vyhlídky, s jejich radostmi a strastmi, musí zahalovat současnost, jelikož pro takové lidi i v nejranějším dětství jakýkoli posun kola pocitů má moc vykrystalizovat a zastavit okamžik, na němž se usadí chmura či nádhera, James Ramsay, jak tam tak seděl a vystřihoval si obrázky z ilustrovaného katalogu obchodního domu Army and Navy Stores, obdařil při matčiných slovech obrázek chladničky nebeskou rozkoší. Obkroužila ji radost. Kolečko, sekačka na trávu, ševelení topolů, jejichž listí se zabělelo před deštěm, krákání havranů, klepání smetáku, šustění šatů – to všechno dostalo 7

v jeho myšlenkách takové zabarvení a význam, že už měl svůj soukromý kód, svou tajnou řeč, třebaže se jevil jako nesmlouvavě přísná osůbka s vysokým čelem a pronikavýma modrýma očima, bezelstně upřímná a čistá, která se maličko mračí při pohledu na lidskou slabost, takže matka, když ho sledovala, jak nůžkami pečlivě obstřihuje chladničku, si ho už představovala v červeném taláru s hermelínem na soudcovské stolici, nebo jak řídí obtížnou a veledůležitou událost veřejného života. „Jenže,“ vložil se do toho otec, který se zastavil před oknem salonu, „ono hezky nebude.“ Kdyby měl po ruce sekeru, pohrabáč nebo jakoukoli jinou zbraň, kterou by v tu chvíli mohl udělat díru do otcovy hrudi a zabít ho, James by se jí chopil. Tak krajní city dokázal pan Ramsay vzbuzovat v nitru svých dětí už pouhou svou přítomností; když tam tak stál, jako nyní, hubený jako za groš kudla, s myšlením úzkým jako její čepel, jízlivě se šklebil, nejen potěšením nad tím, jak zkazil radost synkovi a zesměšnil ženu, která byla v každém ohledu desettisíckrát lepší než on (pomyslel si James), ale také nějakou tajnou pýchou nad správností vlastního úsudku. To, co řekl, byla pravda. Vždycky to byla pravda. Nebyl schopen vyslovit nepravdu; nikdy nepokroutil žádný fakt; nikdy nevylepšil nepříjemné slovo, aby se líbilo nebo vyhovovalo nějakému jinému smrtelníkovi, tím méně vlastním dětem, které, vzešlé z jeho ledví, by si od 8

dětství měly uvědomovat, že život je těžký; fakta neúprosná; a cesta do té vybájené země, kde pohasínají naše nejzářivější naděje, kde naše křehké bárky tápou ve tmě (zde se pan Ramsay napřímil a úzkýma modrýma očima zahleděl k obzoru), vyžaduje především odvahu, pravdu a sílu vydržet. „Ale třeba může být hezky – já bych řekla, že bude hezky,“ oponovala mu paní Ramsayová a trochu netrpělivě cukla červenohnědou punčochou, kterou pletla. Pokud ji dnes večer dokončí a jestli nakonec pojedou k majáku, měl ji dostat strážce majáku pro svého chlapce ohroženého tuberkulózou kyčle; a také hromadu starých časopisů a nějaký tabák, vlastně cokoli by doma našla a co ve skutečnosti nepotřebují, jen to v pokoji překáží, by dala těm chudákům, kteří musejí umírat nudou, když tam tak sedí celý den a nemají nic jiného na práci než čistit lampu a ustřihovat knot a trošku se hrabat na té své zahrádečce, něco, co by je pobavilo. Protože jak by se vám asi líbilo být zavřený vždycky celý měsíc, a když je bouřlivé počasí i déle, na skále velké jako tenisový kurt? ptala se; a nedostávat žádné dopisy ani noviny, nikoho nevidět; pokud jste ženatý, tak nevidět ženu, nevědět, jak se daří dětem – jestli třeba nejsou nemocné, jestli někde nespadly a nezlomily si nohu či ruku; týden po týdnu vidět ty samé otravné vlny, jak se rozbíjejí o břeh, pak přijde děsivá bouře a ptáci se tříští o lampu a celé se to kymácí a nemůžete vystrčit nos ze dveří strachy, aby vás 9

to nespláchlo do moře? Jak by se vám to asi líbilo? ptala se a otázkou mířila především na své dcery. Takže, dodala poněkud jiným tónem, člověk jim musí donést všechno, co by jim ten život nějak usnadnilo. „Jde to na západ,“ usoudil ateista Tansley, když rozevřel kostnaté prsty ruky, takže mu vítr foukal skrz ně, neboť sdílel s panem Ramsayem jeho večerní procházku sem a tam po terase. Pokud jde o přistání u majáku, znamená to, že fouká z té nejhorší možné strany.

Ano, dovede říkat nepříjemné věci, připustila paní Ramsayová; chová se nechutně, když to ještě rozmazává a zhoršuje Jamesovo zklamání; ale zároveň jim nechtěla dovolit, aby se mu smáli. Říkali mu „ateista“; „ten prťavej ateista“. Rose se mu posmívala; Prue se mu posmívala; Andrew, Jasper i Roger se mu posmívali; i ten starý pes, co už snad nemá v hubě jediný zub, ho kousl, protože (jak se vyjádřila Nancy) je už stodesátý mladík, který je pronásleduje až na Hebridy, a přitom by bylo o tolik příjemnější, kdyby byli sami. „Nesmysl,“ opáčila paní Ramsayová velice přísně.

Kromě zvyku přehánět, který zdědili po ní, a kromě nevyřčené výtky (pravdivé), že k nim zve příliš mnoho lidí, až dokonce někteří z nich musejí bydlet v městečku, nesnesla, aby někdo byl k jejím hostům nezdvořilý, zvlášť k těm mladíkům, kteří byli chudí jako kostelní myši a „výjimečně schopní“, jak říkal její manžel, velice ho obdivovali a jezdili sem na dovolenou. Vlast10

ně brala pod ochranu celé opačné pohlaví; z důvodů, jež by nedokázala vysvětlit – pro jejich rytířskost a statečnost, protože vyjednávali smlouvy, vládli Indii, ovládali finance; a nakonec pro vztah, který měli k ní a kterého si nemohla nevšimnout žádná žena, ani jí nemohl být nepříjemný – byla v něm jakási důvěra, dětskost, úcta; který stará žena mohla od mladíka přijímat, aniž nějak uškodila své důstojnosti, ale běda dívce – a modlí se k nebi, aby to nebyla jedna z jejích dcer! –, jež by nedokázala pocítit jeho hodnotu a vše, co to znamená, až do morku kostí.

Přísně se otočila k Nancy. Nepronásledoval je, řekla. Pozvali ho.

Musejí se z toho nějak dostat. Třeba se najde nějaký jednodušší způsob, něco méně pracného, povzdechla si. Když se podívala do zrcadla a viděla, jak má šedivé vlasy, jak se jí propadly tváře, v padesáti, pomyslela si, že možná mohla věci zvládat lépe – svého manžela; peníze; jeho knihy. Ale sama za sebe by nikdy ani na vteřinu nelitovala svých rozhodnutí, nevyhnula se obtížím ani neodbývala povinnosti. Vypadala teď víc než úctyhodně, a jenom potichu, když vzhlédly od talířů, jak pronesla ta přísná slova o Charlesu Tansleym, si její dcery – Prue, Nancy a Rose – pohrávaly s odpadlickými představami, které si vypěstovaly, představami jiného života, než je ten její, třeba v Paříži, života nespoutaného, v němž by se nemusely věčně starat o nějakého mužského, protože 11

všechny ve svých myšlenkách mlčky zpochybňovaly úctu a rytířskost, Anglickou banku a britskou nadvládu v Indii, prstýnky na rukou a krajky, třebaže pro ně všechny se v tom skrývala jakási esence krásy, která vzbuzovala v jejich dívčích srdcích odvahu a skrze niž, jak tam tak seděly u stolu pod dohledem matky, ctily její zvláštní přísnost, její nesmírnou laskavost, přirovnatelnou ke způsobům královny, která zvedne žebrákovi nohu z bláta a omyje ji, když jim takhle přísně vyčinila za toho chudáka ateistu, co je pronásledoval – nebo tedy, přesněji řečeno, co se mu dostalo pozvání, aby s nimi pobyl – na ostrově Skye. „Zítra u majáku nikdo nepřistane,“ pronesl Charles Tansley a spráskl ruce, jak tam stál u okna s jejím mužem. Neřekl už snad dost? Kdyby tak ji a Jamese nechali na pokoji a povídali si dál o svém! Podívala se na něj. Takový nevyvedený kousek, říkaly děti, samý hrbol a jamka. Neuměl hrát kriket; pořád šťoural; šoupal nohama. Takový jízlivý hovado, řekl o něm Andrew. Věděli, co má nejraději – kdyby tak mohl věčně chodit sem a tam s panem Ramsayem a říkat, kdo vyhrál tohle a kdo vyhrál támhleto, kdo je „vynikající odborník“ na latinské verše, kdo je „skvělý, ale myslím v zásadě nesolidní“, kdo je nepochybně ten „nejschopnější člověk v koleji Balliol“, který se dočasně zakopal v Bristolu či Bedfordu, ale určitě o něm ještě uslyšíme, až jeho Prolegomena k jakémusi odvětví matematiky či filozofie, jejichž první stránky má pan Tan12

sley na důkaz s sebou, kdyby je snad pan Ramsay chtěl vidět, spatří světlo světa. O tom si povídali.

Někdy se sama musela smát. Onehdy řekla cosi o „vlnách jako hory“. Ano, odvětil na to Charles Tansley, moře je trochu rozbouřené. „Nejste promáčený na kůži?“ zeptala se ho. „Mokrý, ale ne promáčený,“ odpověděl pan Tansley, když si konečky prstů ohmatal rukáv a ponožky.

Ale to jim na něm nevadí, říkaly děti. Nevadí jim tvář, ani jeho způsoby. To on sám – jeho postoj. Když si všichni povídali o něčem zajímavém – o lidech, o hudbě, o dějinách, o čemkoli, i když třeba jen řekli, že je pěkný večer a že by si mohli posedět venku, pak, a to jim bylo na Charlesu Tansleym protivné – dokud totiž celou věc úplně nepřevrátil a nezpůsobil, že se v ní tak nějak odrážel on sám a je znevážil, dokud je nějak všechny nepodráždil tím svým zakyslým způsobem, kterým nenechal na ničem chlup, nebyl spokojený.

Nebo třeba jde do galerie, říkaly, a ptá se člověka, jestli se mu líbí jeho kravata. Bůh ví, že ne, řekla Rose.

Pokradmu jako zvěř se hned po jídle vytratilo od stolu osm synů a dcer manželů Ramsayových a šli si do svých pokojů, což bylo jejich útočiště v domě, kde jinde neměli soukromí, aby si mohli o něčem povídat, o všem povídat; o Tansleyho kravatě; o projednávání návrhu Reformy v parlamentu; o mořských ptácích a motýlech; o lidech; slunce zalévalo světlem ty podkrovní pokojíky oddělené jeden od druhého jenom 13

prkny, takže bylo jasně slyšet každý krok a také to švýcarské děvče, jak vzlyká pro svého otce, který umírá na rakovinu v jednom horském údolí, a ozařovalo pálky, kalhoty, slamáky, kalamáře, kelímky s barvami, brouky a lebky malých ptáků a z dlouhých, vlnitých cárů chaluh připevněných na stěnu vysávalo vůni soli a býlí, kterou byly cítit také ručníky, celé od písku z koupání.

Neshoda, rozdíly, různost názorů, předsudky se vplétaly do samé tkáně bytí – proč musejí začínat tak brzy, želela paní Ramsayová. Ty její děti jsou tak kritické! Říkají takové nesmysly! Odcházela z jídelny, držela Jamese za ruku, protože on s ostatními nechodil. Připadalo jí to tak nesmyslné – vymýšlet si rozdíly, když lidé, nebesa to vědí, mají i tak dost rozdílů. Ty skutečné rozdíly, pomyslela si, jak stála u okna salonu, stačí, docela stačí. V tu chvíli měla na mysli bohaté a chudé, vysoce postavené a ty dole; těm urozeným se od ní dostávalo, napůl váhavě, jakési úcty, neměla snad v žilách krev toho velice ušlechtilého, byť poněkud mytického italského rodu, jehož dcery, roztroušené po anglických salonech, tak roztomile šišlaly, tak vášnivě se zlobily, a veškerý její důvtip, držení těla a povaha pocházely od nich, a ne od těch šnečích Angličanů či studených Skotů; ale s větší hloubkou se zamýšlela nad tím druhým problémem, bohatých a chudých, a nad věcmi, které vídala na vlastní oči každý týden, den co den, zde či v Londýně, když osobně navštívila 14

tu vdovu nebo onu zápolící hospodyni – s taškou a zápisníkem, s tužkou v ruce, kterou si pak do sloupců pečlivě nalinkovaných pro tento účel zapisovala příjmy a výdaje, zaměstnanost a nezaměstnanost, v naději, že takto vystoupí ze soukromí své osoby, jejíž dobročinnost zpola mírní vlastní rozhořčení, zpola ukájí vlastní zvědavost, a stane se, což ve své nestudované hlavě velice obdivovala, badatelem, který osvětluje sociální problém.

A jsou to neřešitelné otázky, připadalo jí, jak tam stála a držela Jamese za ruku. Šel za ní až do salonu, ten mladík, co se mu smáli; stojí u stolu, s něčím si rozpačitě pohrává, s pocitem, že sem nepatří; věděla to, aniž se ohlédla. Všichni odešli – děti; Minta Doylová a Paul Rayley; Augustus Carmichael; její muž – všichni odešli. Tak se s povzdechem obrátila a zeptala se: „Nenudilo by vás, kdybyste šel se mnou, pane Tansley?“ Měla nějakou nezajímavou pochůzku ve městě, potřebovala napsat dopis či dva, bude jí to trvat takových deset minut, vezme si jen klobouk. A s košíkem a slunečníkem se objevila za deset minut znovu, vyzařovala dojem, že je připravená, vybavená na vycházku, kterou však musela na chvilku přerušit, když procházeli kolem travnatého kurtu, aby se zeptala pana Carmichaela, jenž se tu vyhříval s přimhouřenýma kočičíma očima, takže se zdálo, že jako kočičí odrážejí pohybující se větvičky nebo letící mraky, ale nedávaly 15

tušit žádné vnitřní myšlenky či cit, jestli něco nepotřebuje.

Neboť podnikají velkou výpravu, řekla se smíchem.

Jdou do města. „Známky, dopisní papír, tabák?“ zkoušela, když se u něj zastavila. Ale ne, nechtěl nic. S rukama sepjatýma na objemném bříšku zamrkal, jako by rád nějak laskavě odpověděl na tohle podkuřování (snažila by se ho zlákat, ale trochu nervózně), ale nemohl, ponořen do své šedozelené ospalosti, která je všechny pojímala, aniž bylo potřeba slov, do ohromné a dobrotivé letargie, s níž přejeme jiným jen dobré, celý dům, celý svět, všechny lidi v něm, neboť si u oběda kápl cosi do sklenice, což vysvětluje, jak si myslí děti, ten nápadný kanárkově žlutý pramének v jeho kníru a vousech, jež byly jinak mléčně bílé. Nechce nic, zamumlal.

Měl být velký filozof, řekla paní Ramsayová, když scházeli ulicí k rybářské vesnici, ale nešťastně se oženil. Slunečník držela velice zpříma a pohybovala se s nepopsatelným výrazem očekávání, jako by se za rohem měla s někým setkat, když vyprávěla ten příběh: milostná aféra s nějakou dívkou v Oxfordu; časný sňatek; bída; odjezd do Indie; překlady nějakých básní „velice krásné, řekla bych“, byl ochoten učit chlapce persky či hindsky, ale k čemu to vlastně všechno je? – a pak už jen ležel, tak jak ho viděli na trávníku.

Lichotilo mu to; jelikož ostatní ho umenšovali, dě16

lalo mu dobře, že mu to paní Ramsayová povídá. Charles Tansley ožil. Také mu lichotilo, že podle ní skvělost mužova intelektu, byť už upadajícího, činí ženu hodnu podrobení – ne že by té dívce dávala vinu, a to manželství bylo celkem spokojené, myslí si – manželově práci; dodala mu tím lepší pocit, než kdy měl, a kdyby si vzali drožku, rád by jí například zaplatil jízdné. Nemůže jí alespoň vzít tu taštičku? Ne, ne, tohle si vždycky nese sama. A byla to pravda. Ano, cítil, že to tak je.

Pociťoval mnoho věcí, cosi zvláštního, co ho vzrušovalo a znepokojovalo z důvodů, které nedovedl vyjádřit. Rád by, aby ho viděla v taláru a s akademickou čepičkou jít v průvodu. Až začne učit na univerzitě, až se stane profesorem – cítil se schopen dosáhnout čehokoli a už se viděl – ale na co se to ona dívá? Na muže, který vylepuje plakát. Obrovská, pleskající se plocha papíru se vyrovnala a každý tah smetákem odhaloval další nohy, obruče, koně, lesknoucí se červeň a modř, nádherně hladké, až byla půlka zdi pokryta reklamou na cirkus. Sto jezdců, dvacet účinkujících tuleňů, lvi, tygři… Protože byla krátkozraká, natahovala krk, aby si přečetla, že… „navštíví tohle město“. To je děsivě nebezpečná práce pro jednorukého člověka, vykřikla, stát takhle nahoře na žebříku – levou ruku mu usekl před dvěma roky žací stroj. „Pojďme tam všichni společně!“ vykřikla a pustila se dál, jako by ji všichni ti jezdci a koně naplnili dětským rozjařením a zapomněla kvůli nim na svůj soucit.

17

„Pojďme,“ zopakoval po ní, ale vyřkl ta slova tak rozpačitě, až ji to zarazilo. „Pojďme do cirkusu.“ Ne. Nedokázal to říct jaksepatří. Nemohl to ani správně cítit. Ale proč ne? uvažovala. Co je to s ním? V tu chvíli k němu pocítila vřelou náklonnost. Nebrali je, když byli malí, do cirkusu? zeptala se. Nikdy, odpověděl, jako by se zeptala právě na to, na co chtěl odpovědět; jako by jí celé ty dny toužil povědět, že nechodili do cirkusu. Pocházel z velké rodiny, měli celkem devět dětí a otec se živil prací. „Můj otec je drogista, paní Ramsayová. Má obchod.“ On sám si na sebe vydělává od svých třinácti let. Často v zimě neměl ani pořádný kabát. Za studií nikdy nemohl „oplácet pohostinství“ (řečeno jeho vlastními škrobenými slovy). Věci mu musely vystačit dvojnásob dlouho než jiným lidem; kouřil ten nejlevnější tabák, hrubý, to, co kouří starci na nábřeží. Pracuje pilně – sedm hodin denně; zabývá se teď tématem vlivu čehosi na kohosi – šli dál a paní Ramsayová plně nechápala smysl toho povídání, zachycovala jen jednotlivá slova… dizertace… místo na univerzitě… docentura… Nedokázala sledovat ten nepěkný akademický žargon, který tak hbitě odemílal, ale řekla si, že už chápe, proč ho návštěva cirkusu tak vyvedla z míry, chudáka, a proč okamžitě vyrukoval se vším tím o otci a matce a bratrech a sestrách, a ona se postará, aby se mu už nesmáli. Poví to všecko Prue. Říkala si, že by byl asi rád, kdyby mohl vyprávět, jak byl s Ramsayovými na Ibsenovi. Je to 18

příšerný škrob – ano, nesnesitelně nudný člověk. I když už mezitím došli do městečka a procházeli hlavní ulicí, kde kolem se skřípěním jezdily po dláždění vozy, on ještě pořád mluvil – o bydlení, o učení a pracujících, a jak je nutné pomáhat vlastní třídě, a o přednáškách, až usoudila, že opět získal sebedůvěru a chystá se jí (a teď se jí zase moc líbil) říct – ale zde domy po obou stranách ustoupily, oni vyšli na přístavní hráz, objevila se před nimi celá zátoka a paní Ramsayová si nemohla odpustit zvolání: „To je ale nádhera!“ Prostíral se před ní celý ten ohromný talíř modré vody; bělavý maják, vzdálený a nehostinný uprostřed; a vpravo, až kam oko dohlédlo, do dálky už sotva patrné, jemné nízké pletence zelených pískových dun porostlých divokou povívající trávou, které jako by stále ubíhaly někam do měsíční krajiny neobývané člověkem.

To je ten pohled, řekla a zastavila se, oči jí ještě víc zešedly, který má tak rád její muž.

Na chvíli se zarazila. Ale teď, dodala, sem jezdí malíři. A skutečně, jen pár kroků od nich stál jeden z nich, s panamákem a ve žlutých botách, vážně, tiše, pohroužen sám do sebe, nic nedbal na to, že ho pozoruje deset malých kluků, na kulaté červené tváři měl výraz hlubokého uspokojení a pak, když se dost vynadíval, namočil štětec; napustil špičku svého štětce v nějakém měkkém kopečku zelené či růžové. Od té doby, co se tu před třemi lety objevil pan Paunceforte, jsou všechny obrazy takové, řekla, zelené a šedé, s cit19

ronově žlutými plachetnicemi a růžovými ženami na pláži.

Ale přátelé její babičky, pokračovala a diskrétně mrkla na obraz, když šli kolem, ti si dali víc práce; nejdřív si namíchali vlastní barvy, pak je umleli a pak na ně položili mokré hadry, aby jim nezaschly.

Takže pan Tansley usoudil, že chce, aby pochopil, že obraz toho muže je fušeřina, říká se to tak? Barvy nejsou solidní. Říká se to tak? Působením toho nezvyklého citu, který rostl po celou dobu vycházky už od okamžiku na zahradě, kdy jí chtěl nést tašku, a umocnil se ve městě, kde jí chtěl říct všechno o sobě, začínal mít dojem, že on sám a všechno, co kdy poznal, se trochu pokřivilo. Bylo to strašně podivné.

Stál tam v obývacím pokoji malého zatuchlého domku, kam ho vzala s sebou, a čekal na ni, protože se šla na chvíli podívat na nějakou ženu v patře. Slyšel ozvěnu jejích rychlých kroků na stropě, slyšel její hlas, chvíli veselý, pak tichý, díval se na podložky, na dózy na čaj, skleněná stínidla; čekal už dost netrpělivě, dychtivě se těšil na procházku zpět domů, rozhodnut tentokrát jí tu tašku nést, pak ji uslyšel, jak vyšla, zavřela dveře, podotkla, že musejí mít otevřená okna a zavřené dveře, ptala se, jestli něco nepotřebují (nejspíš mluvila s dítětem), a když náhle vstoupila dovnitř, chvíli mlčky postála (jako by se tam nahoře musela přemáhat a teď si zase dopřála být sama sebou), oka20

mžik postála zcela bez hnutí před obrazem královny Viktorie s modrou šerpou podvazkového řádu; až si zničehonic uvědomil, že je to tohle: ona je ta nejkrásnější osoba, jakou kdy viděl.

S hvězdičkami v očích a závojem na vlasech, s bramboříkem a lesními fialkami – co si to vymýšlí za nesmysly? Je jí alespoň padesát; má osm dětí. Prochází loukou plnou květin, tiskne si k hrudi poupátka, která se zlomila, a jehňátka, která upadla; s hvězdičkami v očích a větrem ve vlasech. – Vzal jí tašku. „Sbohem, Elsie,“ řekla a vyšli na ulici, ona držela zpříma slunečník a kráčela, jako by se za rohem měla s někým setkat, zatímco Charles Tansley poprvé v životě pocítil zvláštní pýchu; nějaký muž, kopající příkop, přestal pracovat a podíval se na ni; svěsil levou paži a díval se na ni. Charles Tansley pocítil neobyčejnou pýchu; cítil ten vítr a brambořík a fialky, protože poprvé ve svém životě šel s krásnou ženou. A nesl jí tašku.

21

KNIHOVNA KLASIKŮ

VIRGINIA WOOLFOVÁ K MAJÁKU

Z anglického originálu To the Lighthouse vydaného nakladatelstvím Penguin Books v Londýně roku 1992 přeložila Kateřina Hilská Obálku navrhl Zdeněk Ziegler Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9965. publikaci, v Odeonu publikace 770.

Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín V tomto překladu vydání čtvrté, revidované

Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz