erinu pote_001-005.indd 5
02/05/18 11:55
Přeložil Pavel Pokorný
ONE SECOND AFTER Copyright © 2009 by William R. Forstchen Foreword copyright © 2009 by Newt Gingrich Afterword copyright © 2009 by William D. Sanders Translation © Pavel Pokorný, 2012 ISBN 978-80-7549-825-0
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 6
24.04.2018 12:47:35
Tuto knihu věnuji své dceři Meghan Marii Forstchenové – i všem, kteří ji chrání, aby mohla vyrůstat v míru. A také svému otci Johnu Josephu Forstchenovi, který mne naučil, na čem v životě opravdu záleží.
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 7
24.04.2018 12:47:35
PODĚKOVÁNÍ
Všechny mé knihy jsou svým způsobem výtvory jiných lidí: lidí, kteří mne v dětství inspirovali a udělali ze mne učitele, spisovatele a otce. Pokud jste vyrůstali ve Spojených státech za časů studené války a patřili jste ke čtenářům sci-fi, jistě si pamatujete Frankův apokalyptický román Běda, Babylóne, líčící následky jaderné války, nebo filmy Testament a Na břehu. Tehdejší temné předpovědi se nesplnily, ale říkám si, jestli se to tenkrát, když jsem byl kluk, nestalo právě proto, že nás tyhle předpovědi varovaly. Z knihy, kterou držíte v ruce, je jasně vidět, jak mne ta díla ovlivnila. Nebezpečí, před kterým varovala, bylo tenkrát stejně reálné, jako je dnes to, které líčím ve svém románu. Poděkovat musím především svému příteli Newtu Gingrichovi. Ochotně k mé knize napsal předmluvu, ale navíc mi po celou dobu poskytoval podporu, rady a důležité kontakty. Právě Newt mne seznámil s kapitánem Billem Sandersem, jenž slouží u válečného námořnictva a je jedním z největších světových odborníků v oboru. Jeho rady i osobní přátelství pro mne byly při práci na 9
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 9
24.04.2018 12:47:35
tomto projektu nedocenitelné. Chtěl bych zdůraznit, že kapitán Sanders je skutečný profesionál: občas se stávalo, že jsem mu položil nějakou otázku, on odpověděl: „To vám nemohu říct“ a tím diskuse skončila. Řekl mi jedině veřejně známé věci mimo utajení. Velkou inspirací mi byl také kongresman Roscoe Bartlett, skutečný vlastenec, který vedl kongresovou komisi pro vyhodnocení hrozby útoku elektromagnetickým pulzem. Spisovatel Jean Shepherd byl můj dlouholetý přítel. Uvádět jej v tomto poděkování může vypadat nepatřičně. Dnes už jeho jméno většině lidí nic neříká, ale přitom každý zná jeho slavný film o rodinných Vánocích za časů velké hospodářské krize. Jeho povídky a rozhlasové hry mne inspirovaly v době, kdy jsem dospíval poblíž New Yorku, a později jsem se díky neuvěřitelně šťastné náhodě stal jeho sousedem ve státě Maine. Když jsem začínal psát, zažil jsem s Jeanem fantastické chvíle, a stále vzpomínám, jak mi řekl: „Piš o tom, co znáš, mladej.“ Už jsem napsal řadu knih odehrávajících se v minulosti nebo v budoucnosti, ale až teď jsem poprvé psal něco, co se odehrává v současnosti. Jeanova rada mne přiměla umístit děj románu do mého rodného města. Black Mountain, Asheville a Mon treat College, kde přednáším historii, jsou zcela reálná místa. Jde samozřejmě o beletrii a postavy jsou fiktivní, ale mí přátelé a příbuzní mohou v příběhu rozpoznat kus sebe samých. Všem jsem jim za roky přátelství zavázán hlubokým vděkem. Zvláště chci poděkovat veliteli policie Jacku Staggsovi za jeho postřehy, a také svému rodinnému lékaři a místnímu lékárníkovi. Mnohokrát jsme spolu o námětu této knihy rozmlouvali a všem nám při tom běhal mráz po zádech. A jako vždycky děkuji Billu Butterworthovi (W. E. B. Griffinu juniorovi), skvělému redaktorovi a nejlepšímu kamarádovi, jakého si člověk může přát. Děkuji také Montreat College a tisícům studentů, které jsem za ta léta učil a které mám upřímně rád. Byli mi inspirací stejně jako někteří mí kolegové, rektor školy 10
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 10
24.04.2018 12:47:35
a členové správní rady, jmenovitě Andy Andrews, veterán invaze v Normandii a dlouholetý blízký přítel. Děkuji rovněž zaměstnancům blízkého pečovatelského domu, kteří pomáhali mému otci i mně v posledních letech jeho života. Každý, kdo tam pracuje, je pro mne opravdovým andělem strážným. Spisovatel by nebyl ničím bez dobrých redaktorů, nakladatelů a literárních agentů. Tom Doherty pro mne vždy zůstane jedním z nejlepších lidí v oboru. S Bobem Gleasonem nám to občas neklapalo, ale s knihou mi pomohl a jsem mu za to vděčný. Mezi agenty, kteří mi věřili, patří Eleanor Woodová, Josh Morris a Kevin Cleary: děkuju vám! Dianne St. Clairová mi vždycky věřila a uměla mne s láskou podpořit, kdykoliv jsem to potřeboval, a oporou mi byl též Brian Thomsen. Díky za všechno. Na závěr bych chtěl vyjádřit naději, že se události popsané v knize nikdy nestanou. Jde o reálnou a strašlivou hrozbu. Zhmotní se vám před očima ještě strašlivěji, když ji začnete studovat, promluvíte si s odborníky a dáte si dohromady historické souvislosti. Náhlý pád přichází často právě tehdy, když se lidé a národy cítí v největším bezpečí. Výkřik „Barbaři útočí!“ zazní příliš často jako děsivý blesk z čistého nebe a může to být to poslední, co zaskočení obyvatelé uslyší. Na světě jsou dnes lidé, kteří si přejí, aby se nám to stalo, lidé, kteří se snaží, aby se nám to stalo. Jak řekl Thomas Jefferson: „Za svobodu se platí neustálou bdělostí.“ Modlím se za to, aby po letech, až můj čas uplyne, mohli literární kritikové prohlásit, že celá tahle kniha byla jen pošetilá smyšlenka. Bude to znamenat, že jsme zůstali bdělí a má dcera a všichni, které mám rád, nikdy nepoznají svět, který jsem vylíčil. William R. Forstchen Black Mountain, Severní Karolína červenec 2008 11
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 11
24.04.2018 12:47:35
PŘEDMLUVA
Newt Gingrich, 58. předseda Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických Kniha Williama Forstchena je sice román, ale do určité míry je to i literatura faktu. Svým způsobem totiž popisuje „budoucí dějiny“. Měla by působit provokativně, měla by nás dokonce všechny vystrašit. Ta zvláštní zbraň, kterou Bill Forstchen v knize Vteřinu poté líčí, totiž představuje zcela reálnou hrozbu. Sám se tímto problémem zabývám už několik desítek let. Po teroristickém útoku 11. září 2001 jsme věnovali mnoho pozornosti nejrůznějším hrozbám pro naši zemi: možnosti dalšího útoku uneseným linkovým letadlem, biologickým a chemickým útokům, dokonce i napadením takzvanou „špinavou bombou“ nebo jadernému výbuchu v centru velkoměsta. O jednom ohrožení se ale příliš nemluví a většina lidí o něm nikdy ani neslyšela. Jde o strašlivé, ničivé nebezpečí: napadení elektromagnetickým pulzem. Tato zbraň se označuje zkratkou EMP. 12
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 12
24.04.2018 12:47:35
Mezi nejlepší americké odborníky na danou otázku patří můj přítel, kapitán námořní pěchoty William Sanders. V doslovu, který najdete na konci knihy, vám technické detaily zbraně objasní s využitím veřejně dostupných informací. Proto zde zmíním jen hlavní princip. Když dojde k výbuchu atomové bomby nad horní hranicí zemské atmosféry, může vzniknout takzvaná pulzní vlna. Ta se pak šíří rychlostí světla a zničí veškerá elektrická zařízení, která jí na zemském povrchu přijdou do cesty. Je to něco podobného, jako kdyby u vašeho domu uhodil ohromně silný blesk a spálil by vám počítač – ale zde by byly zasaženy celé Spojené státy. Nejspíš by k tomu došlo zcela nečekaně. Útok by vyřadil celou rozvodnou síť včetně všech připojených přístrojů. Je to zcela reálná hrozba a už mnoho let ve mně – a nejen ve mně – vyvolává velké obavy. Bill Forstchen je můj osobní přítel a společně jsme napsali už šest historických románů. Za ta léta jsem ho dobře poznal. Má doktorát historie z Purdueovy univerzity a specializuje se na dějiny vojenských technologií. Události, které zde popisuje, nejsou výplodem přebujelé fantazie. Na počátku celé knihy byl vlastně rozhovor, který jsme spolu vedli před několika lety a který Bill zakončil slovy, že by o tom nebezpečí asi měl napsat román, aby veřejnost pochopila, oč tu jde. Jak už jsem řekl, tuhle knihu beru jako hrozivé „dějiny budoucnosti“: je to historie, která se může stát skutečností. Knihy tohoto typu většinou sehrají významnou roli, a to je dobře. H. G. Wells kdysi sepsal děsivě přesné předpovědi toho, co dnes známe jako první a druhou světovou válku. Dva proslulé příběhy z dob studené války – kniha Běda, Babylóne a film Testament – nám důrazně a přesvědčivě ukázaly, co by rozpoutání války mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem znamenalo pro obyčejné lidi. Bill sám otevřeně přiznává, že mu tato dvě klasická díla byla při psaní jeho knihy inspirací. Nebojím se přirovnat jeho příběh také ke snad nejslavnější soudobé 13
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 13
24.04.2018 12:47:35
knize „budoucích dějin“, k Orwellovu románu 1984. Kdyby se v rozvalinách druhé světové války rozvíjelo v Evropě zlo totalitních režimů, mohly se tyhle budoucí dějiny odehrát. George Orwell svou knihou vzbudil pozornost, která nás možná zachránila před Velkým bratrem a myšlenkovou policií. Chci doufat, že Billův román dokáže totéž. V rukou odhodlaného nepřítele může jedna jediná jaderná zbraň představovat obrovskou hrozbu, pokud ji použije jako roznětku k vyvolání mohutného elektromagnetického pulzu. Ve vládní administrativě a veřejném sektoru se ale o tohle nebezpečí skoro nikdo nestará. Popsaný úder by přitom během okamžiku smetl naši složitou a křehkou technologickou společnost a všechny by nás uvrhl do středověkých, primitivních podmínek. Už během prvního týdne po útoku by zemřely miliony lidí. Pokud musíte brát léky, mohli byste mezi ně patřit i vy. Životy nás všech ale závisejí i na řadě daleko základnějších věcí: potřebujeme potraviny, potřebujeme čistou vodu. Místo, které Bill popisuje, je skutečné. Umístil děj románu do města Black Mountain, kde sám bydlí, a do školy, kde přednáší. Pamatuji si, jak knihu psal a jak jsme ji spolu probírali. Mnohokrát ho hluboce rozrušily informace, které zjistil studiem pramenů a které se pak snažil včlenit do příběhu. Jak mi sám řekl, nejvíce ho zraňovalo, když si v té hrozné realitě představoval svou dospívající dceru. Tuhle osobní účast autora při četbě jistě pocítíte. I já jsem děj románu silně prožíval, protože mám dvě vnoučata. Tak jako se Bill snaží ochránit před strašlivým osudem svou dceru, snažím se i já ochránit svá vnoučata a postarat se, aby jim v Americe nic podobného nehrozilo. Jde o skutečné ohrožení a musíme mu čelit. Musíme se připravit a vědět, co proti té hrozbě dělat. Pokud to neuděláme, bude Amerika, kterou známe, chráníme a milujeme, „vteřinu poté“ ztracena navždy. 14
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 14
24.04.2018 12:47:35
Nyní se stávám Smrtí, ničitelem světů. Bhagavadgíta Robert Oppenheimer po prvním zkušebním jaderném výbuchu
KAPITOLA PRVNÍ
Black Mountain, Severní Karolína, 14:30 John Matherson zvedl z pultu igelitovou tašku. „Určitě jsou to ti správní?“ zeptal se. Nancy, majitelka obchodu s dárky a sběratelskými předměty, se usmála. „Neboj se, Johne, vždyť si je tu před pár týdny sama vybírala. Dej jí za mne pořádnou pusu. Ani se mi nechce věřit, že už je jí dvanáct.“ John s povzdechem pokýval hlavou a nakoukl do tašky. Byla nacpaná tuctem plyšáků – jeden za každý rok. Dneska je to přesně dvanáct let, co přišla Jennifer na svět. „Doufám, že se jí budou líbit i ve třinácti,“ poznamenal. „Neumím si představit, že se jednoho dne zjeví ve dveřích nějaký kluk, aby s ním šla ven.“ Nancy přikývla a oba se zasmáli. John si tyhle problémy už prožíval s Elizabeth – té bylo šestnáct. Možná i proto by tolik chtěl zachovat nebo aspoň o pár drahocenných dnů, týdnů, měsíců prodloužit ten vzácný čas, na který vzpomínají všichni tátové: čas, kdy měli doma svou „malou holčičku“. Měl ale i spoustu jiných důvodů. 15
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 15
24.04.2018 12:47:35
Venku byl krásný jarní den. Třešně podél ulice byly obsypané květy. John kráčel po chodníku a vítr mu snášel do cesty spršky růžových okvětních plátků. Minul ordinaci doktora Kellora, obchod se starožitnostmi, pak tu zvláštní novou galerii, co minulý měsíc otevřela, pár krámků se suvenýry, tradiční zmrzlinárnu – kopeček za půldruhého dolaru – a Bensonův antikvariát. Zaváhal. Měl sto chutí zajít aspoň na pár minut dovnitř. Sáhl do kapsy pro mobil, aby se podíval, kolik je hodin. Půl třetí. Jennifer přijede školním autobusem ve tři. Stavit se jen tak na kafe a popovídat si o knížkách a o dějinách, na to dneska nemá čas. Walt Benson si ho už všiml, zvedl hrnek a gestem lákal Johna k sobě. Ten ale zakroutil hlavou a ukázal si výmluvně na zápěstí, i když náramkové hodinky už nenosil. Pak šel dál. Auto měl zaparkované na rohu ulice před Taylorovým železářstvím. Na chvilku se zarazil a ohlédl se. Tohle je fakt jako žít v Rockwellových ilustracích ze Saturday Evening Post, pomyslel si ne posté, ale snad potisící. Nikdy by si nepomyslel, že ho život zavane do takového místa. Nikdy to neplánoval a nikdy po tom ani netoužil. Ještě před osmi lety bydlel v Pensylvánii. Na vojenské akademii v Carlisle vyučoval dějiny válečných konfliktů, přednášel o asymetrických metodách boje a čekal, až konečně dostane první generálskou hvězdu. A pak se přihodily dvě věci rychle po sobě. Napřed přišlo to vytoužené povýšení na brigádního generála a spolu s ním převelení do Bruselu, kam měl jet jako styčný důstojník NATO. Pěkné místečko, slibující příjemné zakončení kariéry… Ale pár dnů po tom, co ho povýšili, se Mary vrátila od doktora celá bledá se sevřenými rty a řekla ta tři slova: „Mám rakovinu prsu.“ Velitelem akademie byl Bob Scales, Johnův starý kamarád – šel Jennifer za kmotra. Pro žádost, kterou mu John předložil, měl pochopení. John by povýšení rád 16
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 16
24.04.2018 12:47:35
přijal, ale nemohli by ho převelet do Pentagonu? Odtamtud by to měli blízko do špičkové univerzitní nemocnice v Baltimoru a Mary má poblíž rodiče. Nevyšlo to. Prý se i tak snižují stavy. Nadřízená místa sice projevila účast, ale jestli chce generálskou hvězdu, musí vzít Brusel. Možná se pro něj za rok najde něco ve Státech. John věc probral s doktorem, který Mary diagnostikoval rakovinu, a pak se plánů vzdal. Vezme ji k ní domů, do Black Mountain v Severní Karolíně. Mary si to tak přála a do střediska pro léčbu rakoviny ve městě Chapel Hill to nebylo daleko. Jakmile se John zmínil o Black Mountain, Bob hned řekl, že tam má skvělé kontakty. Stačil jediný telefonát. Využívat neformální síť starých kamarádů je možná politicky nekorektní, ale pomohla, kdykoliv to bylo zapotřebí. Rektor Montreat College v Maryině rodném městě opravdu zničehonic potřeboval asistenta pro nábor a propagaci. John tuhle práci z duše nenáviděl, ale nějak to vydržel a před čtyřmi roky konečně dostal nově otevřené místo stálého profesora historie s vyhlídkou na definitivu. Rektor Dan Hunt vděčil Bobu Scalesovi za to, že je naživu. V roce 1970 ho Bob vytáhl z minového pole. Taková věc se mezi kamarády nezapomíná a teď ji Bob využil v Johnův prospěch. Dan tehdy přišel o nohu a Bob si jeho záchranou vysloužil další bronzovou hvězdu za statečnost. Od té doby z nich byli kamarádi na život a na smrt, připravení pomoci si nejen navzájem, ale i každému, na kom záleželo tomu druhému. Mary předtím celých dvacet let vždycky následovala Johna tam, kam musel jít on. Ze základny Fort Benning ho převeleli do Německa, pak na Okinawu, prodělal operaci Pouštní bouře, pracoval v Pentagonu, potom strávil krásný rok ve West Pointu a další tři krásné roky učil v Carlisle. Ale teď Mary potřebovala vrátit se domů. John v hloubi duše cítil, že je učitelem historie. Možná mu ten anonymní 17
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 17
24.04.2018 12:47:35
zmetek, co dřepí na ministerstvu někde na osobním oddělení a zamítl Johnovu žádost, vlastně dobře posloužil. Odstěhovali se tedy tam, kde byla Mary doma – do městečka Black Mountain v Severní Karolíně. John s rozhodnutím neváhal ani vteřinu. Věděl, že chce udělat to, co si Mary přeje. Odmítl povýšení, odešel předčasně do výslužby a odstěhoval se do hor. Teď se tu rozhlížel a na okamžik se myslí zatoulal do vzpomínek. Příští týden to bude čtyři roky, co Mary umřela. Kdysi tudy běhala jako malá holčička; když tudy šla naposledy, byla to pro ni pomalá a vyčerpávající procházka. Tohle město je vážně jako z obrázků Normana Rock wella. Když šel s Mary naposledy na procházku, všichni ji znali a všichni věděli, jak na tom je. Vycházeli ze dveří, aby ji pozdravili, objali a políbili. Každému bylo jasné, že je to poslední sbohem, ale nikdo to neřekl nahlas. Bylo to gesto lásky a Johnovi se pevně vštípilo do paměti. Probral se ze vzpomínek. Ještě pro něj byly příliš živé a Jennifer bude za dvacet minut doma. Nastoupil do auta, nastartoval a zamířil po State Street na východ. Líbilo se mu, jak se tahle ulice kroutí městem kolem všech možných obchodů. Většina domů byla stavěná z červených cihel a pocházela z počátku dvacátého století. Tohle městečko kdysi vzkvétalo díky sanatoriím pro léčbu tuberkulózy. Krátce po roce 1880 pronikla železnice skrz hory na západě Severní Karolíny a hned nato se sem začali hrnout souchotináři. Přibývali po tisících a na všech slunečných horských svazích rostla sanatoria jako houby po dešti. Na počátku dvacátých let prosperovalo těchhle ústavů v širším okolí nejmíň tucet. Pak ale přišla krize. Městečko Black Mountain zamrzlo v čase a po válce sanatoria s nástupem antibiotik ztratila pacienty. Zatímco v jiných městech tyhle krásné domy dávno zbourali a postavili místo nich tržiště a hypermarkety, Black Mountain zůstalo stranou vlny pokroku. 18
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 18
24.04.2018 12:47:35
Budovy bývalých sanatorií teď fungovaly jako konferenční centra různých náboženských organizací nebo letní ubytovny pro děti. I vysoká škola, na které přednášel John, vznikla v místě bývalého sanatoria v údolí, kterému se tu říkalo Soutěska. Byla to relativně malá škola, šest set studentů. Většina pocházela z městeček v Severní a Jižní Karolíně, pár jich bylo až z Atlanty nebo z Floridy. Škola byla relativně odlehlá a někteří studenti se z toho cítili nesví, ale pak většinou neochotně připustili, že se jim tu líbí: školní areál byl krásný a bylo to bezpečné místo. Po jeho okraji vedla stará lesní cesta až na vrchol Mount Mitchell. Kdo rád jezdil v kajaku, měl nedaleko k dispozici divokou vodu, a ačkoliv to bylo proti přísným školním pravidlům, párečky se mohly vytratit do hlubokých lesů kolem. Od osmdesátých let se město znovu začalo probírat k životu, ale naštěstí si přesto zachovávalo okouzlující podobu z přelomu století. V létě a na podzim bývaly ulice plné turistů a výletníků z Charlotte a Winston-Salemu. Lidé sem utíkali před vedrem v nížinách a v Soutěsce bydlely přes léto stovky chatařů. Sídla jižanských zbohatlíků byly spíš honosné vily než chaty. Mezi bohaté jižany patřila i rodina Mary. „Mamka“ Jennie, matka Mary a jmenovkyně Jennifer, tvrdošíjně lpěla na jejich starém domě v Soutěsce a prudce odmítala každou zmínku o stěhování i teď, když už byl „taťka“ Tyler s pokročilým stadiem rakoviny v nedalekém pečovatelském domě. John jel dál na východ. Nalevo od něj se po souběžné dálnici číslo 40 řítily k průsmyku Swannanoa proudy aut. Starousedlíci o téhle silnici vždycky mluvili s opovržením, neřekli jí jinak než „ta zatracená silnice“. Než sem dorazila, Black Mountain bylo ospalé jižanské městečko na úbočí hor. Dálnice přinesla rozvoj, dopravu a záplavy víkendových turistů, kteří dost možná byli požehnáním pro obchod, ale většina místních se je učila snášet jen s obtížemi. 19
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 19
24.04.2018 12:47:35
William R. Forstchen VTEŘINU POTÉ Z anglického originálu One Second After, vydaného nakladatelstvím Forge Books – Tom Doherty Associates, LLC, v New Yorku roku 2009, přeložil Pavel Pokorný Obálku zhotovila Lenka Gregorová Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 416 Vydala Euromedia Group, a. s. – Laser, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9853. publikaci Sazba Pavel Hogen, Horní Jiřetín Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání druhé Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz
Vterinu_pote_11_(imprimatur).indd 416
24.04.2018 12:47:45