0040013

001-003 Jak jsi mohla.qxp_Sestava 1 24.04.19 12:15 Strรกnka 3

JAK JSI MOHLA HEIDI PERKSOVร

NYNÍ „Jmenuji se Charlotta Reynoldsová.“ Mluvím do magnetofonu, a přitom se předkláním, i když nevím proč. Možná mám pocit, že je nezbytně nutné sdělit zřetelně aspoň své jméno. Sahám po sklenici před sebou, uchopím ji mezi špičky prstů, pomalu jí kroužím proti směru hodinových ručiček a pozoruji, jak se voda v ní čeří a vytváří drobné vlnky. Ani si neuvědomuji, že tajím dech, dokud ho dlouze nevypustím.

Hodiny na jinak holé bílé stěně blikají jasnými červenými světýlky 21.16. Moje děti budou nyní už uložené ke spaní. Tom říkal, že zůstane přes noc a přespí ve volném pokoji. „Nedělej si starosti,“ uklidňoval mě, když jsem mu volala. „Dokud nebudeš doma, nikam se nehnu.“ Kvůli tomuhle si starosti nedělám, ale neříkám to.

Domov mi připadá hrozně daleko od této dusné místnosti s nabílenými stěnami, psacím stolem a magnetofonem postaveným těsně na jeho kraji, a já přemítám, jak dlouho tu ještě budu. Jak dlouho mě tu můžou držet, než rozhodnou, co bude dál? Od té školní slavnosti se bojím od dětí odcházet. Udělala bych všechno, jen abych je teď mohla ukládat do postýlek, vdechovat jejich důvěrně známou vůni a přečíst jim ještě jednu pohádku, o kterou vždycky prosí. „Nezadrželi tě, že ne?“ ujišťoval se Tom v telefonu. „Ne, jen mi chtějí položit pár otázek.“ Skutečnost, že jsem na policii, jsem odbyla mávnutím ruky, jako by o nic nešlo. Neřekla 5

Jak_jsi_mohla.indd 5

8.4.2019 13:02:38

Heidi Perksová

jsem Tomovi, že se mě policistka ptala, jestli nechci, aby tu se mnou někdo byl, a že jsem to odmítla a ujistila ji co nejbezstarostněji, že nikoho nepotřebuju a s radostí jí povím, co vím.

Prsty mě začínají brnět, a tak jsem pustila sklenici, strčím je pod stůl a silně mačkám, aby do nich krev natekla zpátky. „Takže, Charlotto,“ začíná policistka pomalu. Zeptala se mě, jestli mi může říkat křestním jménem, ale sama mi toto privilegium nenabídla. Vím, že se jmenuje Suzanne, protože to řekla do magnetofonu, ale nejspíš ví, že bych jí tak neříkala. Určitě ne, když se představila jako detektiv inspektorka Rawlingsová.

Je to maličkost, ale utvrzuje, kdo tu má navrch.

Zatímco čekám, až se zeptá, co jsem tam dnes večer dělala, mám stažené hrdlo. V mnoha ohledech by bylo nejsnazší říct pravdu. Přemýšlím, jestli mě – když to řeknu – hned pustí, abych mohla domů k dětem.

Policistku vyruší zaklepání na dveře, a tak zvedne hlavu, zatímco do místnosti nakoukne další policistka. „Detektiv šéfinspektor Hayes je na cestě z Dorsetu,“ oznamuje. „Odhadovaný příjezd za tři hodiny.“ Rawlingsová poděkuje kývnutím hlavy a dveře se opět zavřou. Hayes je vedoucí vyšetřovatel v případu nyní známém jako případ Alice Hodderové. On sám se v posledních dvou týdnech stal setrvalou součástí mého života a já přemýšlím, jestli to znamená, že mě tu budou držet, dokud nedorazí, protože předpokládám, že se mnou bude chtít mluvit. Při pomyšlení, že můžu být zavřená v téhle místnosti ještě další tři hodiny, se její stěny začínají kolem mě stahovat ještě víc. Nepamatuji si, že bych někdy trpěla klaustrofobií, ale právě teď ve mně pocit, že jsem lapená v pasti, vyvolává malátnost a oční víčka se mi chvějí, jak se oči opětovně snaží zaostřit. „Jste v pořádku?“ ptá se inspektorka Rawlingsová. Její slova znějí hrubě. Budí to dojem, že by ji rozčilovalo, kdybych nebyla.

6

Jak_jsi_mohla.indd 6

8.4.2019 13:02:38

JAK JSI MOHLA

Odbarvené blond vlasy, u kořínků černé, má stažené dozadu do pevného uzlu. Vypadá mladě, ne víc než na třicet, a na plné rty si naplácala příliš mnoho zářivě červené rtěnky.

Zvedám ruku k ústům a doufám, že pocit nevolnosti přejde. Přikývnu a sahám po sklenici s vodou, abych usrkla malý doušek. „Ano,“ přisvědčuji. „Děkuju, budu v pořádku. Jen se mi udělalo maličko špatně.“ Inspektorka Rawlingsová našpulí červené rty a usadí se pohodlně na židli. Nespěchá. Možná chce, aby to vypadalo, že večerní události narušily její plány, ale výmluvné odmlky prozrazují, že nic lepšího na práci nemá. „Takže,“ začíná znovu a pokládá první otázku; není to ale ta, kterou očekávám. „Začněme tím, že mi povíte, co se stalo před třinácti dny,“ říká místo toho. „V den školní slavnosti.“

7

Jak_jsi_mohla.indd 7

8.4.2019 13:02:38

CHARLOTTIN PŘÍBĚH

Jak_jsi_mohla.indd 9

8.4.2019 13:02:38

PŘEDTÍM Charlotta V sobotu ráno se přesně v deset hodin rozezněl zvonek a já jsem věděla, že to bude Harrieta, protože ta se nikdy neopozdí ani o minutu. Vynořila jsem se z koupelny, stále ještě v pyžamu, když se zvonek ozval podruhé. Rychle jsem poodtáhla záclonu, abych se ujistila, že jsou to ony, a viděla jsem, jak Harrieta postává u domovních dveří a jednou paží pevně objímá dcerku kolem ramen. Pak svěsila hlavu a promlouvala k Alici. Holčička přikývla, otočila se a přitulila se hlavou k matčinu pasu.

Přízemím se rozlehl jekot mých dětí. Oba holčičí hlásky se navzájem překřikovaly. Evie nyní přehlušovala Molly vytrvalým pronikavým kvílením, a jak jsem sbíhala po schodech, pochopila jsem jen to, že Molly huláká na mladší sestru, aby sklapla. „Přestaňte řvát,“ zaječela jsem, když jsem dorazila dolů. Jack, moje nejstarší dítě, seděl nevšímavě v herně se sluchátky na uších, plně soustředěný na hru na iPadu, který mu Tom nikdy neměl koupit. Jak já někdy Jackovi záviděla schopnost uzavřít se do svého světa. Zvedla jsem Evie z podlahy, otřela jí rukou vlhký obličej a očistila koutky úst od rozmazané drožďové pomazánky. „Vypadáš jak šašek.“ Evie na mě upřeně koukala. Ve svých třech letech stále ještě trpěla „veselým“ obdobím vzdoru dvouletých dětí.

11

Jak_jsi_mohla.indd 11

8.4.2019 13:02:38

Heidi Perksová

Zaplaťpámbu aspoň přestala vřískat a nyní si jen kopala jednou nohou do druhé. „Pojď si hezky hrát, je tady Alice,“ vybídla jsem ji a otevřela jsem dveře. „Ahoj, Harrieto, jak se máš?“ Přidřepla jsem si vedle Alice a usmála jsem se na ni, ale holčička dál schovávala hlavičku do maminčiny sukně. „Těšíš se na dnešní školní slavnost, Alice?“ Žádnou odpověď jsem neočekávala, ale přesto jsem pokračovala. Ostatně, jakmile si ji vezme pod svá křídla Molly, Alice ji bude s radostí následovat jako štěně. Moje šestiletá se bude naopak tvářit namyšleně, protože k ní konečně bude nějaké menší dítě vzhlížet. „Ještě jednou ti za dnešek děkuju,“ řekla Harrieta, když jsem se zvedla.

Předklonila jsem se a políbila ji na tvář. „Pro mě to je radost.

Víš, že je. Už ani nespočítám, kolikrát jsem tě prosila, abys mi dovolila Alici pohlídat,“ usmála jsem se.

Harrietina pravá ruka si pohrávala se švem sukně, střídavě ji muchlala a pak zase uhlazovala, a já jsem od toho na chvíli nemohla odtrhnout oči. Očekávala jsem, že bude mít obavy, dokonce jsem si myslela, že možná všechno zruší. „Ale když budeš mít na starost čtyři, jseš si jistá –“ začala. „Harrieto,“ přerušila jsem ji. „Jsem strašně šťastná, že můžu Alici vzít na tu školní slavnost. Prosím tě, nedělej si vůbec žádné starosti.“ Harrieta přikývla. „Už jsem ji namazala opalovacím krémem.“ „Aha. To je dobře.“ To znamenalo, že teď musím vyhrabat opalovací krém pro své vlastní děti. Mám vůbec nějaký? „Je hodně horko a já jsem nechtěla, aby se spálila…“ Hlas se jí vytratil a Harrieta jen přešlapovala z nohy na nohu. „Určitě se těšíš na ten svůj dnešní kurz, nemám pravdu?“ 12

Jak_jsi_mohla.indd 12

8.4.2019 13:02:38

JAK JSI MOHLA

zeptala jsem se. „Jenomže tak nevypadáš. Měla bys, je to přesně to, co potřebuješ.“ Harrieta pokrčila rameny a upřela na mě prázdný pohled. „Je to účetnictví,“ odpověděla. „Já vím, ale právě tohle chceš přece dělat. Je úžasné, že si plánuješ budoucnost.“ Myslela jsem to vážně, třebaže původně jsem nad skutečností, že je to účetnictví, ohrnula nos. Pokoušela jsem se Harrietu přemluvit, aby se raději zapsala do kurzu zahradničení, protože by z ní byla skvělá zahradnice. Dokázala jsem si ji představit, jak jezdí po městě se svou vlastní malou dodávkou, a nabídla jsem jí, že bych jí dokonce navrhla webové stránky. Harrieta vypadala, jako by o tom nápadu přemýšlela, ale nakonec prohlásila, že zahradničení se tolik nevyplatí. „Mohla by ses starat o moji zahradu,“ nadhodila jsem. „Potřebuju někoho, kdo by přišel s novými nápady. Já bych –“ Náhle jsem se zarazila, protože jsem se chystala říct, že bych jí zaplatila víc, než je běžné, ale věděla jsem, že když přijde na peníze, nejsou moje dobré úmysly přijímány vždy správně. „A co takhle jít učit?“ řekla jsem místo toho. „Sama víš, jak bys byla báječná. Jen si vzpomeň, jak ti to šlo s Jackem, když jsem tě poznala.“ „Na učitelku bych se musela dlouho připravovat, a to mi neumožní sehnat zaměstnání už od září,“ namítla a odvrátila oči. Znala jsem ji dost dobře na to, abych věděla, kdy mám skončit. „Tak tedy účetnictví,“ přitakala jsem s úsměvem, „a ty budeš úžasná i v něm.“ Já osobně bych tohle sice nedělala, ale Harrieta každopádně myslela na září, kdy Alice začne chodit do školy a ona se bude moct soustředit na nějakou svou vlastní práci.

Mě čekaly ještě další dva dlouhé roky, než začne do školy chodit Evie a já budu moct znovu nastartovat aspoň zdání nějaké 13

Jak_jsi_mohla.indd 13

8.4.2019 13:02:38

Heidi Perksová

pracovní kariéry, místo abych pracovala dva dny v týdnu pro ani ne pětadvacetiletého fracka, kterému jsem dřív šéfovala. „Jejda, nezabalila jsem jí nic k jídlu,“ uvědomila si Harrieta náhle. „Já se taky s ničím takovým neotravuju.“ Mávla jsem rukou. „Koupíme si něco na místě. Rodičovské sdružení se stará o stánky s jídlem víc než o co jiného,“ žertovala jsem. „Dobrá.“ Harrieta přikývla, ale neusmála se a po chvíli dodala. „Dovol, abych ti dala nějaké peníze.“ „To ne,“ odmítla jsem pevně, ale snad nikoli příliš ostře. „Není třeba, já to zvládnu.“ „Ale to není problém.“ „Já vím, že ne,“ usmála jsem se. „Harrieto, nech tohle prosím na mně. Holky jsou nadšené, že jde Alice s námi, a my si to moc užijeme. Prosím, nedělej si kvůli ní starosti,“ opakovala jsem a natáhla jsem ruku k Alici, i když ta se mě nechytila.

Harrieta se shýbla, dcerku objala a já jsem sledovala, jak holčička v matčině náručí roztává. Ustoupila jsem o krok zpátky s pocitem, že bych jim měla poskytnout nějaký prostor. Mezi Harrietou a její dcerou bylo tak pevné pouto, že působilo mnohem opravdověji než cokoli, co mám já se svými dětmi, ale také jsem věděla, jak moc pro ni ten dnešek bude znamenat. Protože navzdory tomu, že Alici jsou čtyři roky, Harrieta ji dodnes ještě nikdy s nikým samotnou nenechala.

Byla jsem rozechvělá, když jsem poprvé nechala Evie přes noc u své přítelkyně Audrey – to jí byly sotva dva měsíce. Musela jsem přemluvit Toma, aby šel se mnou do hospody, a i když jsme byli zpátky doma kolem půl desáté a půl hodiny poté jsem usnula na pohovce, noc nerušeného spánku za to stála. „Miluju tě,“ pošeptala Harrieta do Aliciných vlasů. „Moc tě miluju. Budeš hodná holčička, viď? A ať se ti nic nestane.“ Prodlužovala objetí, tiskla k sobě dceru ještě pevněji. Po chvíli 14

Jak_jsi_mohla.indd 14

8.4.2019 13:02:38

JAK JSI MOHLA

odstoupila, uchopila Alicin obličej do dlaní a jemně přitiskla rty na její nosík.

Trochu nesvá jsem čekala na prahu, než se Harrieta konečně napřímí. „Nechceš si jít hrát s Molly do jejího pokoje, než půjdeme na slavnost?“ zeptala jsem se Alice a pak jsem se obrátila k Harrietě. „Pořád platí, že ti ji mám přivézt domů v pět?“ Harrieta přikývla. „Ano, děkuju ti.“ Stále se však neměla k odchodu. „Prosím tě, už mi neděkuj,“ usmála jsem se. „Jsem tvoje nejlepší kamarádka, a od toho tady jsem.“ Kromě toho jsem jí chtěla s Alicí pomoct; Harrieta tohle v posledních dvou letech udělala pro mě a mé děti už víckrát. „Víš, že mi můžeš důvěřovat,“ dodala jsem.

Možná jsme byly trochu nervóznější než obyčejně, protože loni v říjnu někdo unesl z parku malého chlapce. Bylo mu devět – stejně jako Jackovi v té době – a došlo k tomu jen na opačné straně Dorsetu. Tedy natolik blízko, abychom tu hrozbu všichni pociťovali, a stále neměl nikdo tušení, proč ho unesli ani co se s ním stalo.

Natáhla jsem ruku a sevřela jsem paži své přítelkyně. „Nedělej si starosti,“ uklidňovala jsem ji, „dobře se o ni postarám.“ A Harrieta se nakonec odpoutala od mého prahu a já jsem vzala Alici za ruku a odvedla ji do haly. „Kdyby bylo potřeba, máš moje číslo,“ připomněla mi Harrieta. „Kdyby byl nějaký problém, zavolám. Ale nebude,“ dodala jsem. „Brian je na rybách; mobil má s sebou, ale hovory skoro nikdy nepřijímá.“ „Dobře, v případě potřeby tě seženu,“ přikývla jsem. Brianovo číslo jsem stejně neměla; neměla jsem důvod ho mít. Chtěla jsem, aby si Harrieta pospíšila a šla. Uvědomovala jsem si, 15

Jak_jsi_mohla.indd 15

8.4.2019 13:02:38

Heidi Perksová

že jsem pořád ještě v pyžamu, a viděla jsem, jak na mě Ray odnaproti civí, zatímco seká na předzahrádce trávu v bolestně pomalých pruzích. „Harrieto, přijdeš pozdě,“ upozornila jsem ji; usoudila jsem, že musím přitvrdit, jinak mi bude nerozhodně přešlapovat na prahu až do večera.

– – – Když Harrieta konečně odešla, zavřela jsem dveře a zhluboka jsem se nadechla. Bývaly časy, kdy jsem zavolala na Toma, že na mě Ray čučel, a oba jsme se tomu zachechtali. Právě v těch nejpodivnějších okamžicích mě napadalo, že od chvíle, kdy jsme se rozešli, nemám nikoho, s kým bych tyto momenty sdílela. „Ray mě přistihnul, jak stojím ve dveřích v pyžamu,“ oznámila jsem s úsměvem Jackovi, když vycházel z herny.

Syn na mě vyvalil oči. „Můžeš mi dát džus?“ Povzdechla jsem si. „Ne, Jacku. Je ti deset. Umíš si ho nalít sám a mohl bys prosím pozdravit Alici?“ Jack pohlédl na Alici, jako by ji ještě nikdy neviděl. „Ahoj, Alice,“ pozdravil a zmizel v kuchyni. „Obávám se, že lepší to už nebude.“ Usmála jsem se na Alici, která už chytila Molly za ruku a nechala se odvádět po schodech nahoru. „Poslouchejte všichni, já se teď osprchuju a pak se připravíme na slavnost,“ zavolala jsem, ale moje slova nenašla žádnou odezvu.

Když jsem došla do ložnice, zvonil mi mobil a na displeji blikalo Tomovo číslo. „Dohodli jsme se na sedmou večer,“ zabručela jsem, když jsem hovor přijala. „Cože?“ překřikoval hluk okolní dopravy.

Povzdechla jsem si a neslyšně jsem zamumlala, aby si zavřel tu pitomou střechu auta. Promluvila jsem hlasitěji. „Říkala jsem 16

Jak_jsi_mohla.indd 16

8.4.2019 13:02:38

JAK JSI MOHLA

v sedm večer. Předpokládám, že jsi zapomněl, v kolik máš dneska přijít pohlídat děti.“ I když jsem ho o to žádala včera. „Chtěl jsem si jen ověřit, jestli mě určitě pořád ještě potřebuješ.“ Zavřela jsem oči a zaskřípala zuby. „Ano, Tome, pořád ještě plánuju, že si vyrazím.“ Nežádala jsem ho o hlídání mockrát; nevycházela jsem ven tak často, aby to bylo zapotřebí.

V těch dvou letech, co žijeme odděleně, jsem si postupně uvědomila, že mu nepotřebuju ukazovat, že se pořád ještě dokážu bavit, což se ostatně většinu času stejně nedělo. Nyní jsem, coby samotná ženská, docela spokojená, že si vyrazím ven jen tehdy, když se mi chce. I když, mám-li být upřímná, dneska večer se mi na skleničku se sousedy vůbec nechtělo, ale nehodlala jsem poskytnout Tomovi potěšení z toho, že mě na poslední chvíli nechá ve štychu. „Je to něco kvůli práci. Nemusím tam jít, ale vypadalo by líp, kdybych se tam ukázala.“ Promnula jsem si oči a v duchu jsem zaúpěla. Věděla jsem, jaký to bude večer: trapná konverzace při nadměrné konzumaci vína se sousedy, se kterými mám málo společného. Přesto jsem cítila, že bych tam jít měla. Nejenže jsem jim to slíbila, ale když posledně pořádali večírek, tak jsem z toho rovnou vycouvala; a předtím nejspíš taky. „Říkal jsi mi, že máš volno,“ pronesla jsem nekompromisně. „Já vím, a taky přijdu, jestli mě skutečně potřebuješ. Jde jen o to –“ „Ach, Tome,“ vzdychla jsem. „Já z toho necouvám, pokud mě teda pořád potřebuješ. Jen jsem si ověřoval, jestli tam definitivně chceš jít, nic víc. Obvykle nikdy nechceš.“ „Ano, chci,“ odsekla jsem; nesnášela jsem skutečnost, že mě pořád ještě zná tak dobře. Tyto nepříjemnosti bych si ušetřila, 17

Jak_jsi_mohla.indd 17

8.4.2019 13:02:38

Heidi Perksová

kdybych si hlídání dětí zaplatila, ale věděla jsem, že jsou všechny moc rády, když ho tam mají. „Dobrá, dobrá, budu tam,“ potvrdil. „V sedm.“ „Děkuju. A přijď sám.“ Věděla jsem, že by svou novou přítelkyni nikdy nepřivedl; dokonce ji dětem dosud ani nepředstavil. „Charlotto,“ zabručel. „Víš, že tohle říkat nemusíš.“ „Jen si to ověřuju,“ odpověděla jsem ostře a zavěsila jsem; měla jsem protivný pocit viny. Nemusela jsem to říkat, protože navzdory tomu, že mi pořád lezl na nervy, nemohla jsem Tomovi jako otci vytýkat vůbec nic. A kupodivu jsme to spolu jakž takž zvládali, dokonce až překvapivě dobře.

Když jsem pustila sprchu, snažila jsem se nepřemýšlet, proč mě zpráva o jeho nejnovějším vztahu rozrušila. Ne že bych ho chtěla zpátky. Patnáct let manželství neskončilo jen tak z rozmaru; jeden druhému jsme se postupně odcizovali a tou dobou jsme už byli od sebe příliš daleko. Pod sprchou mě napadlo, že možná prostě nemám ráda změnu. Možná jsem se cítila příliš spokojená se snadným tokem svého života.

– – – Desetiminutová jízda ke škole nás vedla naší vesnicí Chiddenford k jejímu okraji, kde skromná vesnická zeleň a svérázné krámky uvolňovaly místo rozlehlým oblastem venkovské krajiny. Areál školy sv. Marie soupeřil rozlohou s pozemky některých soukromých škol. Na opačné straně silnice, proti škole, se nacházela její prostorná louka, jejíž zadní část navazovala na park.

Tady jsem se před pěti lety poprvé setkala s Harrietou, která pracovala jako asistentka učitele. Vždycky jsem si myslela, že nakonec do té školy Alici pošle, jenže cesta autem od jejich 18

Jak_jsi_mohla.indd 18

8.4.2019 13:02:38

JAK JSI MOHLA

domu byla jako zlý sen. Byla to škoda, protože Alicině sebedůvěře by pomohlo mít tady Molly – ve třídě o dva ročníky výš.

Když jsme konečně dorazili na školní slavnost, muselo být už po poledni. Připojili jsme se k dlouhé šňůře aut přibližujících se ke koutu louky, který byl oddělen zátarasem od ostatní plochy jako provizorní parkoviště.

Pod zářivě barevnou vlajkoslávou nataženou nad vjezdem posílala Gail Turnerová mávnutím ruky auta dovnitř – jako by spíš šéfovala celé škole než jen sdružení rodičů a přátel školy.

Když mě spatřila, naznačila mi, abych stáhla okno, a ve slunci se zablyštěly její bílé zuby. „Ahoj, drahoušku, to máme kliku s počasím, co?“ křikla do otevřeného okénka. „Mám pocit, jako bych měla osobně úžasný štěstí.“ „Máme velkou kliku, Gail,“ souhlasila jsem. „Můžu zaparkovat kdekoli?“ Velká SUV i menší osobní auta jako moje se snažila vmáčknout do omezeného prostoru, odkud se nebude snadné dostat. „Jak to, že je tu takový nával?“ „Nejspíš díky mému marketingu,“ zářila. „Snažila jsem se mluvit s co nejvíc rodiči, abych si zajistila jejich účast.“ „Kde tedy můžu zaparkovat?“ zeptala jsem se a obdarovala ji trpělivým úsměvem. „Vydrž, drahoušku, zkusím ti najít nějaké VIP místečko.“ Odvrátila se od okna a já jsem obrátila oči v sloup na Jacka, který seděl vedle mě. Když se Gail zase otočila, ukázala na jedno místo na opačném konci parkoviště. „Šoupni to tamhle,“ usmála se. „Tam tě nikdo nezablokuje.“ „Díky, Gail.“ Přikývla jsem a pomalu jsem se rozjela. Přátelit se s ní přinášelo jisté výhody.

Podle ranních rozhlasových zpráv se v tento den očekával květnový teplotní rekord. Jak jsem vylézala z auta, letní šaty, které jsem vytáhla ze skříně, se mi už začaly zařezávat do kůže v podpaží a já jsem litovala, že jsem si na nohy nevzala jen 19

Jak_jsi_mohla.indd 19

8.4.2019 13:02:38

Heidi Perksová

vietnamky. Zvedla jsem si vlasy, stáhla je vzadu do ohonu a prohrabala jsem kabelku, abych našla sluneční brýle; než jsem si je nasadila, nahmatala jsem na jednom sklu rýhu a slíbila jsem si, že hned jak se vrátím domů, podívám se po pouzdru. „Sluneční brýle Oakley za sto padesát liber bys neměla nechat válet na dně kabelky,“ povzdechla si kdysi Audrey a já jsem s ní sice souhlasila, ale pořád jsem neměla tušení, kde to pouzdro je. „Mami? Chci čůrat,“ zakňourala Evie, sotva jsme vystoupili. „Ach, Evie, to si snad děláš legraci,“ zamumlala jsem a vyškubla jsem jí z ručiček svoje šaty. „A nevěš se mi na šaty, panenko.“ Povytáhla jsem si horní část šatů a podívala se dolů, jestli mi Evie neodhalila podprsenku. „Říkala jsem ti, že tohle nemáš dělat.“ „Čůrat. Můžu sama.“ „Ne, Evie, to opravdu nemůžeš,“ povzdechla jsem si. „Jsou ti teprve tři roky.“ „Můžu s Jackem.“ Ohlédla jsem se po Jackovi, který se loudal za mnou s hlavou zabořenou do iPadu a s čelem plným vrásek, jak se soustředil na boj s draky. Jackovi bylo deset a měl vynikající dovednosti, pokud jde o likvidaci všeho, co na displeji představuje nebezpečí. Věděla jsem, že bych měla dohlédnout na to, aby trávil méně času u počítačových her. Dokonce mi bylo řečeno, že to nikterak nepřispívá k tolik žádoucímu zlepšení jeho sociálních dovedností, ale navzdory tomu všemu jsem také věděla, že můj syn je nejšťastnější, když je ve svém vlastním světě.

Tolik se podobal Tomovi se svými hustými černými vlasy a s tím, jak kroutil očima, když se o něco usilovně snažil. Usmála jsem se na něj, třebaže zůstával duchem zcela nepřítomný, a když jsem se otočila zpátky k Evie, uvědomila jsem si, že jsem ztratila z dohledu zbylé dvě děti. „Kde jsou Molly a Alice? Byly přece obě tady, Evie!“ vykřikla jsem. „Kam šly Molly a Alice?“ 20

Jak_jsi_mohla.indd 20

8.4.2019 13:02:38

JAK JSI MOHLA

Evie ukázala prstíčkem ke stánku se sladkostmi. „Tam.“ Při pohledu na obě holčičky jen tak okukující stovky pocukrovaných zákusků, které sem nanosily maminky, jsem vydechla úlevou. Moje dcera pevně svírala Alicinu paži, něco jí vykládala a ukazovala na lákavé sladkosti, jako by se chystala natáhnout a jednu popadnout. „Holky! Držte se u mě,“ zavolala jsem. Mezi stánky se proplétaly proudy lidí a Molly s Alicí se na chvilku ztratily za jakousi rodinou – velkým otcem v tričku s krátkým rukávem a s nápisem „Los Pollos – kuřata“ a jeho stejně velkou manželkou, která si cpala do pusy koblihu. Zamířila jsem ke stánku s dortíky a snažila jsem se proniknout zrakem mezi nohama dětí, které se couraly za dvojicí. „Molly! Okamžitě se vraťte.“ Obě děvčátka se nakonec objevila. Evie mezitím poskakovala z nohy na nohu a znovu mě zatahala za šaty. „Kdy dostanem cukrovou vatu?“ zajímala se Molly. „Mám hroznej hlad.“ „A já musím, musím čůrat, mami,“ křičela Evie a dupala přitom růžovou botičkou do trávy. „Fuj, špína,“ stěžovala si, otírala si botičku o zem a kopala mě do nohy. „To je jen trošku hlíny a já jsem ti přece říkala, že tyhle boty nejsou na ven zrovna nejvhodnější,“ připomněla jsem jí a očistila jsem jí botičku a sobě holeň. „A trochu se snaž koukat na to, co děláš, Evie. Ublížila jsi mamince.“ „Jsem špinavá,“ vřískala Evie a praštila sebou na zem. „Čůrat!“ Rozhlédla jsem se kolem sebe a modlila se, aby se nikdo nedíval. Několik maminek letmo pohlédlo mým směrem, ale rychle se zase odvrátily. Cítila jsem, jak mi stoupá horko do tváří; rozhodovala jsem se, jestli mám odejít a nechat ji, ať se tam svíjí na zemi, nebo ji pro zachování dekora zvednout a podvolit se.

21

Jak_jsi_mohla.indd 21

8.4.2019 13:02:39

Heidi Perksová

„Ach, Evie,“ vzdychla jsem. „Půjdeme tamhle za strom.“ Ukázala jsem rukou k okraji louky.

Evie se rozjasnily oči. „Ale rychle. Ať to nikdo nevidí,“ nabádala jsem ji a táhla ji ke stromu. „A pak půjdeme na cukrovou vatu,“ křikla jsem na ostatní za námi. „A můžeme taky zjistit, kde jsou skákací hrady – co tomu říkáte?“ navrhovala jsem, ale pokud mi odpověděli, v hlučícím davu jsem je neslyšela.

– – – Navzdory začínající bolesti hlavy jsem si u stánku s cukrovou vatou dala kávu. Dát si nějaký lehký koktejl mi připadalo nepatřičné, když mám hlídat čtyři děti, a káva byla skoro stejně dobré řešení. Rozhlédla jsem se a zamávala jsem na přátele, které jsem zahlédla opodál. Audrey klopýtala přes plochu v absurdních sandálech na vysokém podpatku. Vlasy měla vysoko vyčesané, přes ramena přehozený šál a při chůzi za ní šustila dlouhá saténová sukně. Audrey nebyla oblečená přiměřeně ani na školní slavnost, ani s ohledem na počasí, ale bylo jí to jedno. Zamávala mi zpátky, zasmála se a s předstíranou hrůzou ukázala na všechny děti shluklé kolem mě. Pokrčila jsem rameny, jako by bylo úplně samozřejmé, že mám na starost tolik dětí.

Zahlédla jsem Karen a musela jsem se v duchu usmát, jak tam tak stála před pivním stanem a dramaticky máchala rukama, bezpochyby v zoufalé snaze upoutat pozornost manžela, který se nejspíš snažil ukrýt, ale nikdy se mu to na dlouho nepodařilo. „Tak teď na skákací hrady?“ zeptala jsem se, když všechny děti spokojeně uždibovaly lepkavou vatu. Vydali jsme se k nejvzdálenějšímu konci, kde jsem rozeznávala vrcholek nafukovací skluzavky. „Koukněte, jak je támhleta vysoká.“ 22

Jak_jsi_mohla.indd 22

8.4.2019 13:02:39

JAK JSI MOHLA

„Já chci radši na tu druhou.“ Molly s očima navrch hlavy ukazovala na obrovskou nafukovací atrakci, která se táhla až dozadu k parku. Byla jasně zelená, na vrcholku se kymácely nafukovací palmy a na boku zářila slova „Překážková dráha džunglí“. Molly se tam rozběhla, aby se podívala síťovými okénky dovnitř; Jack ji pro jednou následoval. „Je to senza,“ vykřikla. „Alice, pojď se podívat.“ Alice se k ní ochotně přiloudala a nakoukla do okénka. Často se mi stávalo, že jsem tak jako teď pocítila velké sympatie s Alicí, která zdánlivě šťastná souhlasila se vším, co ostatní rozhodli, ale někdy jsem si přála, aby se vyjádřila a řekla, co chce dělat ona.

Málokdy jsem poznala, jestli je šťastná, nebo jen nemá dostatek sebedůvěry, aby se vyslovila proti. „Můžeme tam, mami?“ zeptal se Jack. „Ano, ovšemže můžete.“ Tohle bylo něco, co by se mi jako dítěti hrozně líbilo; s radostí bych tím protáhla svou sestru.

Alice ustoupila dozadu a zvedla ke mně oči. „Jestli nechceš, nemusíš tam chodit,“ ujistila jsem ji. „Ale ty přece chceš, že jo, Alice?“ ozvala se Molly. „Molly, ona se umí rozhodnout sama.“ Vytáhla jsem peněženku, abych odpočítala drobné. „Nechtěla bys radši zůstat se mnou?“ zeptala jsem se Alice. „Já nejdu,“ vmísila se Evie. „Já jdu na skluzavku.“ „Nechtěla bys na skluzavku s Evie?“ „Ne, půjdu s Molly,“ odpověděla tiše a já jsem si uvědomila, že to jsou první slova, která mi ten den řekla. „Dobře, tak se všichni držte pohromadě. A Jacku, dávej na holky pozor, ano?“ zavolala jsem na něj, i když pochybuji, že mě slyšel. Byl už vpůli cesty kolem nafukovací džungle a mířil k zadnímu vchodu.

Podala jsem peníze nějaké mamince, kterou jsem nepoznávala, a když jsem se ohlédla, byli už všichni z dohledu.

23

Jak_jsi_mohla.indd 23

8.4.2019 13:02:39

Heidi Perksová

„Mami, pojď.“ Evie mě znovu zatahala za šaty. „Pět minut, Evie,“ požádala jsem. „Oni mají pět minut na tohle a pak půjdeme na skluzavku.“ Potřebovala jsem si sednout do stínu. V hlavě mi začínalo bušit a ta káva tomu nijak nepomohla. „Pojďme se podívat tamhle na kouzelnické představení a slibuju, že pak na ni můžeš jít.“ – – – Evie byla zaujatá sledováním kouzelníka, což znamenalo, že na chvilku zmlkla. Ze zvyku jsem vytáhla z kabelky mobil, zkontrolovala jsem došlé zprávy a přečetla jsem si vzkaz od sousedky ohledně dnešního večírku – žádala nás všechny, abychom kvůli spícímu miminku přišli zadem.

Prolítla jsem e-maily, stiskla link na Facebook a přečetla si přihlouplý kvíz. Pak jsem si projela, co je nového, a bezděčně jsem se stala součástí života všech ostatních.

Letmo jsem zvedla oči a viděla jsem, jak děti sjíždějí dolů po malé skluzavce na konci nafukovací džunglové atrakce a pak ji znovu obíhají zpátky dřív, než jsme já či kdokoli jiný měli šanci jim vysvětlit, že jejich čas už vypršel. Připsala jsem jedné přítelkyni komentář k fotografii z dovolené a na svůj profil jsem oznámila, že si užívám vedro na školní slavnosti.

Když jsem se konečně zvedla a řekla jsem Evie, že může jít na skluzavku, vrátily jsme se k džungli a smály jsme se, jak Jack na konci vyletěl a dopadl na zadek. „Bylo to senzační,“ zajásal, zvedl se a šel si stoupnout ke mně.

Objala jsem ho paží kolem ramen, pevně jsem ho k sobě přivinula a aspoň tentokrát jsem necítila, že je napjatý. „Jsem ráda, že se ti to líbilo. Kde jsou holky?“ Jack pokrčil rameny.

24

Jak_jsi_mohla.indd 24

8.4.2019 13:02:39

JAK JSI MOHLA

„Ale Jacku, povídala jsem ti, abys na ně dával pozor.“ „Měly se mě držet,“ odpověděl samolibě.

Spatřili jsme Molly, jak naskočila nahoře na skluzavku a prudce sjela dolů. „Cha, předehnal jsem tě o hodinu,“ chechtal se Jack. „To proto, že jsi mě na startu odstrčil. Mami, Jack mě praštil do ruky.“ „To se spraví,“ chlácholila jsem ji a pofoukala jí loket. „Kde je Alice?“ „Myslela jsem, že je za mnou.“ „No a ona není, Molly; nejspíš někde uvízla a třeba má strach.

Jeden z vás bude muset jít znovu dovnitř.“ „Já půjdu,“ nabídl se Jack a už sprintoval dozadu, dychtivý zopakovat si ještě jedno kolo. „Já taky.“ Molly znovu zmizela stejně rychle. Čekala jsem.

Rozhlížela jsem se po louce, žasla jsem nad množstvím lidí a znovu jsem zahlédla Audrey, jenže byla moc daleko na to, abych na ni mohla zavolat. Potřebovala jsem se jí zeptat, jestli by mi mohla odvézt v pondělí Jacka na fotbal, takže se ji budu muset později pokusit ještě odchytit.

Jack se opět objevil na vrcholku skluzavky. „Není tam,“ křikl na mě, pak se vrhl dolů a přistál mi u nohou. „Co tím chceš říct, že tam není? Ovšemže tam je.“ Pokrčil rameny. „Neviděl jsem ji. Prošel jsem to celý, ale nebyla tam.“ „Molly? Viděla jsi Alici?“ zavolala jsem na Molly, která se nyní také objevila na konci. Molly zavrtěla hlavou. „Přece tam musí být. Nemůže jen tak zmizet. Musíš tam jít znovu, Jacku,“ vyzvala jsem ho a šťouchla jsem ho do zad. „A tentokrát ji koukej najít.“

25

Jak_jsi_mohla.indd 25

8.4.2019 13:02:39

Heidi Perksová JA K JSI MOH L A Z anglického originálu Now You See Her, vydaného nakladatelstvím Century v Londýně roku 2018, přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi Obálku podle originální předlohy upravila Jana Šťastná Redigoval Pavel Kořínek Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Simona Ullspergerová Počet stran 336 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 629. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.

Jak_jsi_mohla.indd 335

8.4.2019 13:02:52