Julian Barnes
Jediný příběh
ODEON
Přeložil Petr Fantys
THE ONLY STORY Copyright © Julian Barnes 2018 Translation © Petr Fantys, 2019
ISBN 978-80-207-1895-2
HermionÄ›
Román: drobné vyprávění, obvykle o lásce Samuel Johnson Slovník anglického jazyka (1755)
JEDNA
Raději byste milovali víc, a tím víc trpěli, nebo milovali míň a o to míň trpěli? Domnívám se, že je to jediná skutečná otázka.
Můžete správně poukázat na to, že to ve skutečnosti žádná otázka není. Nemáme totiž na výběr. Kdybychom na výběr měli, pak by otázka existovala. Jelikož ale nemáme, tak neexistuje. Kdo si dokáže sám určovat, jak moc bude milovat? Pokud to dokážete, pak to není láska. Nevím, jak jinak to nazvat, ale láska to není.
Většina z nás vypráví jen jediný příběh. Nemám tím na mysli, že se v našich životech odehraje jen jedna událost. Událostí je bezpočet a my je proměňujeme v bezpočet příběhů. Jen na jediném ale záleží – jen na jediném, který stojí za to vyprávět. Tohle je ten můj.
Ale hned narážíme na první problém. Jestli je tohle váš jediný příběh, pak už jste ho vyprávěli a pak zase převyprávěli nesčetněkrát – i když většinou jen sami sobě, jak je tomu 11
i v tomhle případě. Otázka pak tedy zní: posouvají vás všechna ta nová vyprávění blíž k pravdě všech těch událostí, nebo vás od ní vzdalují? Vůbec si nejsem jistý. Dá se to vyzkoušet třeba na tom, jestli z vlastního příběhu vycházíte v lepším, nebo naopak v horším světle. Vycházíte-li v horším světle, může to naznačovat, že říkáte pravdu. Je tu ale určité nebezpečí, že se z vás při zpětném pohledu stal antihrdina, a pokud ze sebe děláte někoho, kdo se choval hůř, než tomu ve skutečnosti bylo, můžete i vy trpět určitou formou sebechvály. Budu tedy muset být rozvážný. Ostatně za všechna ta léta jsem se rozvážnosti už naučil. Dnes jsem rozvážný úplně stejně, jako jsem byl tehdy nerozvážný. Nebo tím myslím lehkovážný? Může mít slovo dva opaky?
Doba, místo, společenské prostředí. Nevím, jestli jsou v příbězích o lásce důležité. Možná za starých časů, v klasických dílech, kde zuřily bitvy mezi láskou a povinností, láskou a náboženstvím, láskou a rodinou, láskou a státem. Můj příběh takový rozhodně není. Pokud ale na tom trváte… Doba: před více než padesáti lety. Místo: asi čtyřiadvacet kilometrů jižně od Londýna. Společenské prostředí: zóna burzovních makléřů, jak se tomu tehdy říkalo – ne že bych tam za celé ty roky nějakého burzovního makléře potkal. Rodinné domy, některé hrázděné, jiné s terakotovým obkladem. Živé ploty ptačích zobů, vavřínů a buků. Silnice s odtokovými strouhami dosud nezatížené žlutými pruhy a vyznačenými parkovacími místy pro usedlíky. Byla to doba, kdy jste mohli autem dojet do Londýna a zaparkovat skoro kdekoli. Naše vlastní zóna předměstské aglomerace nesla roztomilý název „Vesnice“ a před několika desítkami let se za 12
ní možná mohla považovat. Teď se její součástí stalo nádraží, odkud muži v oblecích dojížděli od pondělka do pátku do Londýna a někteří se tam na půl dne vydávali ještě i o sobotách. Měli jsme tam zastávku autobusové Zelené linky, přechod pro chodce se světelnými majáčky, poštu, kostel zcela neoriginálně pojmenovaný po svatém Michalovi, hospodu, obchod se smíšeným zbožím, drogérii, kadeřnictví a benzínovou pumpu, kde prováděli základní opravy aut. Ráno jste mohli slyšet sténání elektrických mlékařských vozíků (a vybrat si mezi Expressem a Spojenými mlékárnami) a večer a o víkendech (nikdy ale v neděli ráno) bafání benzínových sekaček. Na travnaté „návsi“ se hrával halasný, poněkud amatérský kriket a nechybělo zde ani golfové hřiště a tenisový klub. Půda byla dostatečně písčitá na to, aby se dokázala zavděčit zahrádkářům – londýnský jíl sem totiž nedosáhl. Před nedávnem se tu otevřely lahůdky, v nichž někteří viděli podvratný prvek, neboť nabízely evropské zboží: uzené sýry a hrbolaté klobásy, které visely z pavoučí sítě provázků jako oslí penisy. Mladší manželky z Vesnice však už začínaly vařit poněkud dobrodružnějším stylem a jejich manželé to většinou schvalovali. Ze dvou dostupných televizních programů se tu sledovala spíše BBC než ITV a alkohol se většinou pil jen o víkendu. V drogérii se prodávaly náplasti na bradavice a suchý šampon v malých stříkacích lahvičkách, ale žádnou antikoncepci jste si tam koupit nemohli. Smíšené zboží nabízelo místní narkoleptický plátek Inzertní věstník, ale ani ten nejmírnější erotický časopis jste tam nesehnali. Pokud šlo o sexuální artikl, museli jste si zajet do Londýna. Po většinu mého života ve Vesnici mě nic z toho nijak zvlášť netrápilo. * * * 13
Tak, tím jsem si splnil povinnosti realitního makléře (jeden sídlil asi patnáct kilometrů od Vesnice). A ještě něco: neptejte se mě na počasí. Skoro si nevzpomínám, jaké povětrnostní podmínky jsem kdy za svůj život zažil. Jistě, vzpomínám si, jak mě rozpálené slunce trochu víc pobídlo k sexu, jak jsem se těšil z náhlého sněhu a jak chladné, vlhké dny vyvolaly první symptomy, které nakonec vedly k endoprotéze obou mých kyčlí. Nic významného se však v mém životě neudálo za určitého počasí, natož aby počasí cokoli významného způsobilo. Pokud vám to tedy nevadí, meteorologie nebude v mém příběhu hrát žádnou roli. Když mě ale přistihnete, jak hraju tenis na travnatém dvorci, klidně si můžete sami vydedukovat, že v tu chvíli zřejmě neprší ani nesněží.
Tenisový klub: kdo by si byl pomyslel, že by to mohlo začít právě tam? Když jsem vyrůstal, připadalo mi to jako pobočka Mladých konzervativců pod širým nebem. Raketu jsem měl a občas jsem si i zahrál, stejně jako jsem v roli nadhazovače dokázal zvládnout pár užitečných overů svými off-spiny a předvést se jako brankář solidní, třebaže občas poněkud lehkovážné nátury. Při sportu jsem býval soutěživý, aniž bych projevoval přehnaný talent. Po prvním ročníku na vysoké jsem trávil tři měsíce doma, kde jsem se viditelně a zcela nekajícně nudil. Dnešní mládež stejného věku si dost těžko dokáže představit lopotnost tehdejší vzájemné komunikace. Většina přátel byla někde daleko a jakési tiché, ale jednoznačné rodičovské nařízení vám bránilo vzít telefon a prostě zavolat. Nic jiného než dopis a pak odpověď. Všechno pomalé a strašně osamělé. 14
Matka mi navrhla, že bych se mohl stát členem tenisového klubu, zřejmě v naději, že potkám nějakou příjemnou blonďatou Christine nebo Virginii s černými loknami a patřičnou jiskrou – zkrátka dívku, která spolehlivě, třebaže zatím nepříliš nápadně, směřuje ke konzervativním hodnotám. Prý by mě tam dokonce přihlásila. Té pohnutce jsem se musel tiše smát: jediné, co jsem se svou existencí rozhodně neměl v plánu, byl život na předměstí s tenisovou manželkou a dětmi v průměrném počtu 2,4, které bych pak zase sledoval, jak si nacházejí kamarády v klubu a tak pořád dokola, v jakési opakující se enfiládě zrcadel směřujících do nekonečné budoucnosti vavřínů a ptačích zobů. Matčinu nabídku jsem sice přijal, ale učinil jsem tak v čistě v ironickém duchu.
Když jsem se do klubu dostavil, vyzvali mě, abych si šel „pinknout“. Byla to zkouška, při níž pěkně po anglicku, mlčky a uhlazeně, hodnotili nejen můj tenisový um, ale i celkové vystupování a společenskou akurátnost. Fungovalo to tak, že pokud jsem neprojevil žádné záporné rysy, předpokládali, že budu mít ty kladné. Matka se postarala o to, abych měl tenisový dres řádně vypraný a puky u trenýrek jasně viditelné a vodorovné. Já jsem zase pamatoval na to, že na kurtu nesmím nadávat, říhat a pšoukat. Má hra se vyznačovala údery zápěstím, optimismem a ve značné míře uměním samouka. Hrál jsem tak, jak by se ode mě čekalo: žádné mé oblíbené falše a údery přímo na tělo soupeře. Podání, pak k síti, volej, druhý volej, kraťas, lob a pak hned projevit uznání soupeři („Výborně!“) a patřičný ohled na spoluhráče („Mám to!“). Po dobrém úderu jsem se tvářil patřičně skromně, po vítězném gemu jsem vyjadřoval 15
tichou radost, po prohraném setu jsem sklesle kroutil hlavou. A protože jsem všechny tyhle polohy fingoval velmi úspěšně, přivítali mě v klubu jako dočasného, letního člena, a tudíž jsem se mohl připojit ke všem těm k Hugům a Carolinám s členstvím celoročním. Hugové přede mnou s oblibou prohlašovali, že jsem klubu zvýšil průměrné IQ a snížil průměrný věk. Jeden z nich trval na tom, že pro něj budu „Chytrolín“ a „Herr Professor“, což byla pohotová narážka na to, že jsem ukončil první ročník na univerzitě v Sussexu. Caroliny byly celkem přátelské, ale ostražité – s Hugy totiž alespoň věděly, na čem jsou. Pokaždé, když jsem mezi příslušníky tohoto kmene zavítal, vylouhovalo to ze mě veškerou přirozenou soutěživost. Snažil jsem se sice o nejlepší údery, ale vůbec mě nebavilo vyhrávat. Dokonce jsem praktikoval švindlování naruby. Pokud míček dopadl několik centimetrů za čáru, často jsem soupeři ukázal vztyčený palec a zařval „Výborně!“. Také podání, které skončilo o kousíček dál či vedle, jsem schválil pomalým kývnutím a odšoural jsem se přes kurt, abych přijal další servis. „Ten Paul je vážně slušnej chlápek,“ zaslechl jsem jednou uznání jednoho Huga, který se právě svěřoval jinému Hugovi. Když jsem si po prohře se soupeřem podával ruku, záměrně jsem vychválil určité stránky jeho hry. „To vaše topspinové podání na můj bekhend mi vážně dalo zabrat,“ připustil jsem zcela otevřeně. Měl jsem tam strávit jen pár měsíců a netoužil jsem po tom, aby mě poznali.
Přibližně po třech týdnech mého dočasného členství se pod názvem Šťastný tah konal turnaj ve smíšené čtyřhře. Dvojice určoval los. Vzpomínám si, jak jsem později uvažoval o tom, 16
že los je vlastně totéž co osud. Ocitl jsem se v páru s paní Susan Macleodovou, která s Carolinami zjevně neměla nic společného. Bylo jí (jak jsem tehdy odhadoval) něco přes čtyřicet. Vlasy si stáhla stuhou, čímž odhalila uši, ale to jsem v tu chvíli ještě nezaznamenal. Měla na sobě bílý tenisový úbor se zeleným lemováním a řadou zelených knoflíčků vepředu na živůtku. Byla téměř stejně vysoká jako já, tedy skoro sto osmdesát centimetrů (když si trochu zalžu a takové dva centimetry přidám). „Jakou stranu máte radši?“ zeptala se. „Jak to myslíte?“ „Forhendovou, nebo bekhendovou?“ „Omlouvám se, ale je mi to vážně úplně jedno.“ „Tak tedy začněte na forhendu.“ V prvním zápase (hrálo se vyřazovacím způsobem na jeden set) jsme se utkali s jedním natvrdlejším Hugem a s jednou buclatější Caroline. Poskakoval jsem po kurtu sem a tam v domnění, že mám za úkol vybírat co nejvíc míčků, a na síti jsem zpočátku dokonce prováděl čtvrtobraty, abych se přesvědčil, jak si má partnerka vede a jestli a jak se míček vůbec vrátí do hry. Elegantními údery od země ho však vrátila vždycky, takže jsem se uklidnil, přestal se otáčet a uvědomil si, že chci strašně, strašně moc vyhrát. A povedlo se: vyhráli jsme 6:2. Když jsme se pak spolu posadili se sklenicemi ječmenné vody s citrónem, omluvil jsem se jí: „Zachránila jste mi holej zadek.“ Měl jsem na mysli bezpočet případů, kdy jsem vrávoral podél sítě, abych zachytil míček, který jsem však zpravidla minul a vyváděl tím paní Macleodovou z míry. „Říká se: ‚Slušná hra, parťáku‘. Oči měla šedozelené, na 17
ústech klidný, vyrovnaný úsměv. „A zkuste podávat víc zeširoka. Otevírá to úhly.“ Přikývl jsem. Tu radu jsem přijal, aniž by mé ego pocítilo jakýkoli šťouchanec, k čemuž by jistě došlo, kdyby mi ji poskytl jeden z Hugů. „Ještě něco?“ „Nejzranitelnější místo při deblu je vždycky přímo uprostřed.“ „Díky, paní Macleodová.“ „Susan.“ „Jsem rád, že nejste Caroline,“ vypadlo ze mě. Zahihňala se, jako by věděla úplně přesně, co mám na mysli. Jenže jak by to mohla vědět? „Váš manžel hraje taky?“ „Můj manžel? Pan S. T.?“ zasmála se. „Ne, má v oblibě golf. Podle mě je ale nanejvýš nesportovní trefovat se do nehybného míčku. Co myslíte?“ V té odpovědi toho bylo až příliš, než abych to dokázal okamžitě analyzovat, a tak jsem jen přikývl a něco zabručel. Druhý zápas byl náročnější. Hráli jsme s párem, který hru neustále přerušoval tichými taktickými poradami, skoro jako by se připravoval na manželství. Při jednom podání paní Macleodové jsem se pokusil o laciný manévr. Přikrčil jsem se téměř na středové čáře pod úroveň sítě s cílem odvést pozornost hráče na příjmu. Pár výměn to zabíralo, ale pak, za stavu 30–15, jsem se po úderu podávající rakety vztyčil až příliš rychle a míček mě trefil přímo do týla. Melodramaticky jsem se zhroutil na zem a odvalil jsem se k síti. Caroline s Hugem ke mně okamžitě vyrazili, aby předvedli svůj zájem, ale zezadu se ozval jen výbuch smíchu a holčičí tón: „To bylo prase, že?“ což naši 18
soupeři pochopitelně zpochybnili. Přesto jsme set s odřenýma ušima vyhráli (7:5) a ocitli jsme se ve čtvrtfinále. „Teď budeme mít co dělat,“ varovala mě. „Čeká nás okresní úroveň, i když teď trochu ztrácejí formu. Zadarmo nám to ale nedají.“ A měla pravdu. Po kurtu jsem se honil jak o život, a stejně nám to nandali. Když jsem se snažil ubránit střed, míček směřoval do strany. Jakmile jsem se pokusil vykrýt úhel, odpálili ho přesně na středovou čáru. Víc než ty dva získané gemy jsme si rozhodně nezasloužili. Seděli jsme na lavici a ukládali své rakety do ochranného rámu. Já měl značku Dunlop Maxply, ona Gray’s. „Omlouvám se, že jsem vás nechal ve štychu.“ „Nikdo nikoho ve štychu nenechal.“ „Problém možná bude v mé taktické naivitě.“ Ano, znělo to nabubřele, ale i tak mě její záchvat smíchu dost překvapil. „Vy jste teda samorost,“ prohlásila. „Budu vám říkat Same.“ Usmál jsem se. Líbila se mi představa, že jsem samorost. Když se naše cesty do sprch začaly rozdělovat, zeptal jsem se, jestli náhodou nechce svézt. „Mám tu totiž auto,“ dodal jsem. Po očku na mě pohlédla. „Nechtěla bych svézt, kdybyste ho tu neměl. To by bylo naprosto kontraproduktivní.“ Znělo to tak, že jste se z jakéhosi důvodu vůbec nemohli urazit. „Jenže co vaše pověst?“ „Moje pověst? Myslím, že žádnou nemám,“ prohlásil jsem. „No teda. To vám ji budeme muset opatřit. Každý mladý muž by měl mít nějakou pověst.“ * * * 19
Takhle zapsané to všechno vypadá mnohem protřelejší, než to tehdy ve skutečnosti bylo. Samozřejmě „k ničemu nedošlo“. Odvezl jsem paní Macleodovou k jejímu domu na Duckers Lane, ona vystoupila, já jsem odjel domů k rodičům a podal jsem jim zkrácenou verzi odpoledních událostí. Turnaj Šťastný tah ve smíšené čtyřhře. Partnery vybíral los. „Takže čtvrtfinále,“ poznamenala matka. „Kdybych to věděla, přišla bych se na tebe podívat.“ Uvědomil jsem si, že je to v celých dějinách světa úplně to poslední, co bych chtěl – nebo co bych kdy chtěl.
Možná jste to všechno pochopili až moc rychle a těžko vám to můžu dávat za vinu. Setkáme-li se totiž s novým vztahem, obvykle ho vtěsnáme do nějaké předem připravené kategorie. Vnímáme na něm to obecné či běžné, zatímco ti, jichž se to týká, vidí (cítí) jen to konkrétní a jedinečné. My utrousíme: Jak předvídatelné. Oni naopak zvolají: To je ale překvapení! Pokud šlo o můj vztah se Susan, v té době mě kromě všeho ostatního napadala jedna věc (a napadá mě ostatně i teď, po všech těch letech), totiž že pro něj zjevně občas neexistují slova, nebo alespoň slova, která by mu odpovídala. Je ale možná iluzí všech milenců, že jejich vztah uniká jakékoli kategorii i popisu.
Třeba má matka měla pochopitelně vždycky nějakou tu frázi po ruce. Takže paní Macleodovou jsem odvezl domů a vůbec k ničemu nedošlo. A potom ještě jednou a pak znovu a znovu. Jenže záleží na tom, co člověk myslí tím „k ničemu nedošlo“. Nedošlo 20
k polibku ani k dotyku a o ničem nepadlo jediné slovo, natož abychom spolu spřádali nějaké plány či pletichy. Ale už to, jak jsme spolu seděli v autě, než prohodila pár vtípků a odkráčela po příjezdové cestě, naznačovalo určité spiklenectví. Trvám však na tom, že zatím nešlo o to něco společně provést. Bylo to spiklenectví, které ze „mě“ udělalo trochu větší „já“ a z „ní“ se zase stala trochu víc „ona“. Kdyby v tom byly nějaké plány či pletichy, naše chování by vypadalo úplně jinak. Konaly by se třeba tajné schůzky a naše záměry by zůstávaly zcela skryté. Byli jsme ale úplně nevinní, a tudíž mě dost zaskočilo, když se na mě u jedné večeře naplněné otupující nudou matka obrátila se slovy: „Ty teď děláš taxikáře?“ Pohlédl jsem na ni s naprostým údivem. Matka mě neustále kontrolovala. Otec byl mírnější a neměl tak silné sklony soudit. Čekal, až to všechno přejde, nedráždil kobru bosou nohou a nedělal vlny. Matka si naopak radši nic nenalhávala a nehodlala zametat věci pod koberec. Mému neúprosnému devatenáctiletému pohledu se jejich manželství jevilo jako snůška banalit, i když jakožto ten, kdo vynáší soudy, jsem musel připustit, že spojení „snůška banalit“ je samo o sobě banalitou. Jenže já jsem banalitou být nehodlal – alespoň ne v tak rané fázi svého života –, a tak jsem na matku zaútočil zcela prázdným a bezvýrazným pohledem. „Paní Macleodová pěkně přibere, když ji pořád takhle vozíš,“ rozvedla tímto nepříliš laskavým způsobem svou původní otázku. „Když tolik hraje tenis, tak asi sotva,“ odpověděl jsem nenuceně. „Paní Macleodová…“ pokračovala matka. „Jaké je její křest ní jméno?“ 21
„Vlastně netuším,“ zalhal jsem. „Znáš Macleodovi, Andy?“ „V golfovém klubu je nějaký Macleod. Takový malý a tlustý. Mlátí holí do míčků, jako by je nenáviděl.“ „Možná bychom je měli pozvat na sherry.“ Při té představě jsem s sebou škubnul, načež otec poznamenal: „Nemyslím, že by o to někdo nějak zvlášť stál.“ „A já měla za to, že jezdí na kole,“ držela se matka houževnatě tématu. „Ty toho o ní najednou nějak moc víš,“ vypálil jsem na ni. „Hlavně nebuď drzý, Paule.“ Začínala rudnout. „Nech toho kluka na pokoji, Bets,“ vyzval ji tichým hlasem otec. „Já? Ať mu dá pokoj někdo jiný.“ „Mami, prosím, můžu už jít?“ zakňoural jsem, jako by mi bylo osm. Ostatně, když se mnou jednali jako s dítětem… „Možná bys je opravdu měla na to sherry pozvat.“ Netušil jsem, jestli je otec vážně tak natvrdlý nebo naopak rozmarně ironický. „A ty toho taky nech,“ napomenula ho ostře matka. „Po mně to rozhodně nemá.“
Do tenisového klubu jsem vyrazil nazítří odpoledne a pak hned den nato. Začal jsem se rozmachovat raketou spolu s Hugem a dvěma Carolinami a všiml jsem si, že Susan hraje na kurtu přímo za mnou. Stál jsem k ní zády, takže mi to nijak zvlášť nevadilo. Jenže když jsem později zabloudil pohledem za své soupeře a zahledl ji, jak se před svým podáním zlehounka 22
pohupuje na špičkách ze strany na stranu, okamžitě mě další body přestaly zajímat. Později se nabízím, že ji svezu. „Pokud ovšem máte auto.“ Něco zamumlám. „Što, pane Same?“ Stojíme k sobě tváří v tvář. Připadám si zároveň bezradný i uvolněný. Má na sobě ten svůj tenisový úbor a já najednou uvažuju o tom, jestli se ty zelené knoflíčky dají rozepnout nebo jsou jen na ozdobu. Někoho takového jsem ještě nepotkal. Naše obličeje jsou na vlas ve stejné výšce – nos proti nosu, ústa proti ústům, ucho proti uchu. Zdá se, že si to uvědomuje i ona. „Kdybych stála na podpatcích, viděla bych přes síť,“ špitne. „Takhle se díváme přímo do očí.“ Nemůžu přijít na to, jestli je tak sebevědomá, nebo naopak nervózní, jestli se takhle chová vždycky, nebo jenom se mnou. Její slova teď znějí koketně, ale tehdy jsem ten pocit rozhodně neměl. Sklopil jsem střechu svého kabrioletu Morris Minor. Pokud tu sakra provozuju taxislužbu, pak nevidím jedinej důvod, proč by tahle zatracená Vesnice neměla vidět, co si vozím za zákazníky. Nebo spíš jakou zákaznici si vezu. Zpomalím, podřadím na dvojku a utrousím: „Mimochodem, může se stát, že vás moji rodiče pozvou na sherry. I s manželem.“ „No to potěš pánbůh,“ vyrazí ze sebe a přikryje si dlaní ústa. „Jenže já s sebou Sloní Trenky nikam neberu.“ „Proč mu tak říkáte?“ „Jednou mě to napadlo. Věšela jsem jeho prádlo, takové ty šedé flanelové kalhoty, má jich několik, tak dvě stě patnáct 23
centimetrů v pase. Držela jsem je v rukou a říkala si, že vypadají přesně jako zadek slona v pantomimě.“ „Podle táty odpaluje golfový míčky, jako kdyby je nenáviděl.“ „No jo. Co o nás ještě povídají?“ „Máma si myslí, že ztloustnete, když vás pořád vozím.“ Mlčí. Zastavím na konci jejich příjezdové cesty a otočím k ní hlavu. Je očividně neklidná a vyzařuje z ní téměř důstojná vážnost. „Někdy zapomínám na jiné lidi. Na to, že existují. Myslím ty, které jsem nikdy nepotkala. Je mi to líto, Same, možná jsem měla… já přece nejsem… no teda.“ „Nesmysl,“ prohlásím pevně. „Sama jste přece tvrdila, že mladík jako já má mít nějakou pověst. A teď se zdá, že mám pověst provozovatele taxislužby. Na léto mi to stačí.“ Pořád se tváří sklíčeně, pak tiše špitne: „Ještě to se mnou nevzdávej, Same.“ Ale proč bych to dělal, když jsem se právě až po uši zamiloval?
Takže? Kdybyste měli popsat vztah mezi devatenáctiletým klukem, téměř mužem, a osmačtyřicetiletou ženou, po jakých slovech byste asi dneska sáhli? Po těch, která znáte z bulváru? Puma a zajíček? Jenže taková slova tehdy neexistovala, i když chování různých lidí jim samozřejmě odpovídalo i před tím, než je někdo stačil vymyslet. Možná vás ale taky napadne: Aha, to je jako ve francouzských románech. Starší dáma vyučuje mladšího muže „umění lásky“, oh la la. Jenže v našem vztahu ani v nás samých byste nic francouzského nenašli. Byli jsme Angličané, takže jsme si museli vystačit se slovy patřičně 24
zatíženými morálkou – například „smilnice“ a „poběhlice“. Nikdo však neměl k poběhlici dál než Susan, a jednou mi dokonce prozradila, že když poprvé od někoho zaslechla výraz „smilnice“, měla za to, že popisuje jakési znečištění vody. Dnes mluvíme o transakčním sexu a rekreačním sexu. Tehdy se ale rekreační sex neprovozoval. Nebo provozoval, ale nikdo ho tak nenazýval. Tehdy, tam u nás, existovala jen láska a sex a splynutí dvojic, které někdy dost drhlo, jindy do sebe hladce zapadlo, někdy fungovalo, jindy zase ne.
Rozhovor s mými rodiči (čti: s matkou), čili jeden z těch ang lických dialogů, který celé odstavce nevraživosti zhutní do dvojice frází. „Vždyť je mi de-va-te-náct.“ „No právě, je ti te-pr-ve devatenáct.“
Pro nás oba to byla druhá milostná zkušenost, takže téměř panenský vztah. Svou sexuální iniciaci (zcela běžnou zpackanou milostnou potyčku s návalem něhy a úzkosti) jsem zažil s jednou dívkou na univerzitě v prváku na konci třetího trimestru, a přestože Susan měla dvě děti a za sebou čtvrt století manželství, o moc protřelejší rozhodně nebyla. Při zpětném pohledu by to možná bylo jiné, kdyby alespoň jeden z nás byl zkušenější. Jenže copak se nějaký milenec dívá do budoucnosti, aby se mohl zpětně zamyslet? A co mám vlastně na mysli? „Zkušenější v sexu“ nebo „zkušenější v lásce“? Ale vidím, že se předbíhám. * * * 25
To odpoledne, když jsem se poprvé objevil na kurtu se svým pečlivě vypraným bílým úborem a raketou Dunlop Maxply, jsme se pak všichni namačkali do klubovny, abychom si dali čaj a koláčky. Uvědomil jsem si, že klubová saka ještě stále hodnotí, jestli mezi ně zapadám – že prověřují, jestli je dostatečně patrná má středostavovská příslušnost a zda mám všechno, co k ní náleží. Trochu si mě dobírali kvůli délce vlasů, kterou jsem většinou krotil čelenkou, načež je začalo zajímat, co si myslím o politice. „O politiku se bohužel ani v nejmenším nezajímám,“ zněla má odpověď. „To tedy znamená, že jste konzervativec,“ poznamenal jeden člen výboru a všichni jsme se tomu zasmáli. Když Susan o tomhle dialogu vyprávím, přikývne a oznámí mi, že je labouristka. „Je to ale moje tajemství. Tedy až doteď bylo. Co si o tom myslíš, můj milý opeřený příteli?“ Ubezpečím ji, že je mi to úplně fuk.
Předtím, než jsem se měl poprvé vydat do domu Macleodových, mi Susan poradila, abych dorazil zadní cestou a potom prošel zahradou. Proti takovému neformálnímu příchodu jsem nic nenamítal. Strčil jsem do odemčené branky a pokračoval po nepříliš pevné cihlové pěšině podél hromádek kompostu a nádob s listovkou. Nechyběla tam komínová hlava, z níž rostla rebarbora, kvarteto ošuntělých ovocných stromů ani řádky se zeleninou. Jakýsi rozcuchaný, neupravený starý zahradník právě rigoloval čtvercový záhonek. Pokývnul jsem mu na pozdrav s veškerou autoritou mladého akademika, který kvituje práci rolníka. 26
Susan začala v konvici vařit vodu a já se rozhlédl kolem sebe. Jejich dům se podobal našemu, až na to, že byl víc nóbl – jinými slovy, všechny ty staré věci zjevně nenakoupili ve frcu, ale spíš po někom podědili. Zaznamenal jsem obvyklé lampičky se žloutnoucími pergamenovými stínítky, ale taky jistou ledabylost, nebo spíš nenucenost, kterou nepálí, že všechno není úplně ťip-ťop. V chodbě jsem zahlédl pohozenou tašku s golfovými holemi a několik skleniček, které od oběda (nebo možná už od večera) nikdo nesklidil ze stolu. U nás doma se okamžitě uklízelo. Všechno muselo být uspořádané, umyté, zametené a nablýskané pro případ, že by se objevila nečekaná návštěva. Jenže kdo by to asi tak mohl být? Vikář? Místní policajt? Někdo, kdo si chce zatelefonovat? Podomní obchodník? Ve skutečnosti k nám nikdy nikdo bez pozvání nezašel a všechno to uklízení a smejčení mi připadalo jako důsledek jakéhosi hlubokého sociálního atavismu. Kdežto když někdo jako já zašel do domu Macleodů, měl okamžitě pocit – jak by matka bezpochyby poznamenala –, že tu čtrnáct dní nikdo nevzal hadr do ruky. „Ten váš zahradník je ale vážně dříč,“ utrousím, protože lepší způsob, jak zahájit konverzaci, mě nenapadá. Susan se na mě podívá a vyprskne smíchy. „Zahradník? To je samotný pán domu. Jeho lordstvo.“ „Moc se omlouvám. Prosím tě, neříkej mu to. Jenom jsem si myslel…“ „Jsem ráda, že vypadá, jak se patří. Jako zahradník, jako Adam, ztělesněná hříšná lidská přirozenost. Přesně.“ Podává mi šálek čaje. „Mléko? Cukr?“ * * * 27
Světová knihovna Svazek 225
Julian Barnes Jediný příběh Z anglického originálu The Only Story vydaného nakladatelstvím Jonathan Cape v Londýně roku 2018 přeložil a doslov napsal Petr Fantys Fotografie Małgorzata Maj /Arcangel Obálku navrhl Ivan Brůha Redigoval Pavel Kořínek Odpovědný redaktor Jindřich Jůzl Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Odeon, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2019 jako svou 10 709. publikaci, v Odeonu publikace 827. Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy dodává na trh Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz