prolog
R
aven Bella Hawthorneová sledovala, jak spouštějí rakev do země. Kvůli dešti působila jáma kluzce, téměř jako vyhrabaná hromada bláta. Jako malá by nejspíš tu díru považovala za příležitost k ohromnému dobrodružství a s hlasitým válečným pokřikem by se vrhla z okraje, jako by to byla obří skluzavka. S úsměvem od ucha k uchu by vyšplhala ven a její otec by vrtěl hlavou a snažil se jí vyhubovat. A přitom by mu v očích jiskřil smích a Raven by věděla, že ve skutečnosti není v průšvihu. Nyní však její otec ležel v té jámě. Už nikdy neuvidí ten veselý třpyt v očích, neuslyší hluboký srdečný smích, ani si nevyslechne jedno z těch jeho napomenutí, pronášených drsným hlasem, který jí připomínal velkého tátu medvěda. Protože její otec je mrtvý. Teta Penny jí stiskla ruku, ale Raven to stěží cítila. Studený chlad padajícího deště jí pronikal do kůže i duše a uhnízdil se v jejím nitru, kde se natrvalo zabydlel. Skupina mužů v černých oblecích se skloněnou hlavou odříkávala modlitbu, zatímco rakev navždy zmizela.
Stavitele_snu_2_Miluje_me_kdekoli_1-376.indd 7
21.10.19 11:34