0039895

HUDSON Copyright © 2014. Hudson by Laurelin Paige. Published by arrangement with Bookcase Literary Agency and RF Literary Agency.

All rights reserved Translation © Lenka Faltejsková, 2019 ISBN 978-80-249-3810-3

Hudson_11_(imprimatur).indd 4

01.03.2019 15:09:42

„Svůj život mohu klidně rozdělit na dvě části – před ní a po ní.“

Hudson_11_(imprimatur).indd 5

01.03.2019 15:09:42

KAPITOLA JEDNA

Podepíšu formulář a podám ho zpátky dobrovolníkovi u stolku.

Mladík povytáhne obočí. „Pan Pierce!“ Vstane a podá mi ruku. „Nečekal jsem, že budete společnost Pierce Industries zastupovat osobně. Myslel jsem, že někoho pošlete.“ Ze zdvořilosti mu stisknu pravačku a nasadím strnulý úsměv. „Překvapení.“ Proboha, nesnáším zdvořilostní konverzaci. Zvlášť s takovýmhle dvaadvacetiletým vlezdoprdelkou, který zřejmě doufá, že by mu seznámení se mnou mohlo vynést místo u mě ve firmě. Ve skutečnosti to nestačí ani na zajištění pohovoru.

Zaměří se na jmenovky na stole, hledá tu s logem Pierce Industries. Konečně ji objeví a podá mi ji. Strčím ji do kapsy. Odmítám takové nesmysly nosit. Každý mě pozná i bez toho.

Mladý muž – vlastně spíš kluk – se zatváří zklamaně.

Buďto že nejsem takový sympaťák, jak si představoval,

Hudson_11_(imprimatur).indd 7

01.03.2019 15:09:42

8

LAURELIN PAIGEOVÁ

nebo že odmítám tu pitomou jmenovku. Upřímně řečeno je mi to fuk. Kdysi by to ve mně snad vyvolalo nějakou reakci. Dnes jde jen o pípnutí na radaru. Pocity zkrátka nikdy nepochopím. Nemá smysl se o to pokoušet.

Nasadí profesionální úsměv a podá mi složku s materiály k dnešní prezentaci. V tu chvíli na zádech ucítím malou dlaň. Ztuhnu. Vím, komu patří.

Ohlédnu se a mé podezření se potvrdí. Zamířím k přednáškovému sálu. „Co tady ještě děláš? Dostala jsi přece, co jsi chtěla.“ „Napadlo mě zůstat, když už jsem tady.“ Celia se žene, aby mi stačila, její podpatky klapou na mramorové podlaze budovy Kaufman management center, v níž sídlí Sternova fakulta obchodu Newyorské univerzity.

Zastavím se u dveří do sálu a otočím se k ní. „Tebe nikdo nezval.“ Nepatrně se jí zachvějí víčka, poznám, že ji to zabolelo. „Mohl jsi mě pozvat ty. Už se skoro nevídáme.“ Ztlumí hlas. „Chybíš mi.“ Cítím záškub nervu podél čelisti, pomalu vydechnu.

Celia je přesně ten člověk, se kterým bych neměl trávit čas. A zároveň mi rozumí víc než všichni ostatní. Svádím tenhle vnitřní boj dennodenně – být s ní je podobné, jako když jde alkoholik do hospody. Pokouší mě, abych ochutnal zakázané ovoce, a to i když to nemá v úmyslu.

Přičemž obvykle to v úmyslu má.

Ale je můj jediný přítel, pokud se tedy dá náš vztah nazvat přátelstvím. Bez ní bych zůstal sám. „Dobře; jsi zvaná,“ ustoupím. Otevřu dveře a podržím je, aby mohla vejít. „Nechápu, co tě sem láká, tyhle večery bývají pekelně nudné.“ Následuji ji uličkou k zadní části sálu, posadíme se na dvě prostřední sedadla. Sál je malý, vidím sotva deset zástupců dalších korporací. Mohli bychom si klidně

Hudson_11_(imprimatur).indd 8

01.03.2019 15:09:42

HUDSON

9

najít místa vepředu, ale Celia mě dobře zná a ví, že se při podobných záležitostech raději držím v ústraní.

Nahne se ke mně, její příliš výrazný značkový parfém naruší můj osobní prostor. „Jestli je to taková nuda, proč jsi sem vůbec jezdil? Mohl jsi poslat někoho ze svých podřízených, kdo je na žebříčku minimálně o dvacet příček níž.“ Zvažuji, jestli mám náladu na vysvětlování. Sternovo každoroční sympozium je jediná akce tohoto druhu, kterou navštěvuji. Zpravidla je většina prezentací nudná, ale už jsem tu objevil pár vynikajících studentů. Přesto je dobrý objev poměrně vzácný a nestojí za ty dvě hodiny, které zde každoročně strávím, ale není to hlavní důvod, proč se toho účastním. Snadno by místo mě skutečně mohl přijet kterýkoli z mých podřízených, ­rozhodně by to pro firmu bylo ekonomicky výhodnější.

Přesto dál přijíždím osobně. Jsem zvědavý. Zajímá mě, jaké myšlenky a trendy se líhnou na těch nejlepších školách. Pokouším se udržet si přehled, připomenout si, že bych měl být stejně svěží a inovativní jako absolventi MBA, kteří zde budou dnes večer prezentovat své práce.

A je tu ještě jeden důvod, byť se těžko vysvětluje.

Sám jsem ukončil studium před osmi lety a rovnou nastoupil do vedení otcovy společnosti. Proslavil jsem se pohotovým rozhodováním v krizových situacích, současnou vizí. Ale abych byl upřímný, dostal jsem všechno jako na podnose. Nemusel jsem za nic bojovat nebo si všechno zasloužit jako studenti, které brzy uvidíme.

Jsem cílevědomý a inteligentní, ale oni disponují pozoruhodnou náruživostí a silou vůle. Což mě inspiruje.

Většina z nich by udělala cokoli, aby se dostali na špičku.

Chtějí se stát mnou, dosáhnout mých úspěchů. Vzhlížejí ke mně, chtějí, abych jim ukázal, jak na to.

A já vzhlížím k nim.

Hudson_11_(imprimatur).indd 9

01.03.2019 15:09:42

10

LAURELIN PAIGEOVÁ

Celia by to nikdy nepochopila, proto jen prohodím: „Nikdy nevíš, jaký tu najdeš poklad.“ Zvednu z klína složku s podklady a nepřítomně zalistuji vloženými stránkami. „Ne že mi vyčteš, až tu začneš usínat. A rozhodně se mě nesnaž přinutit odejít.“ „Neudělám ani jedno. Budu hodná holčička.“ Zalétnu pohledem k jejím nohám, které si právě přehodila přes sebe. Uznávám, jsou pěkné. Ona je pěkná.

Lhal bych, kdybych tvrdil něco jiného. Přesto mě v tomhle smyslu nepřitahuje. Ani trochu. Snad za to může má neschopnost milovat, ačkoli o ženy se zajímám. O ženy, které neznám. Souložím s nimi, rád si užiju, ale to je všechno. Kromě mé matky a sestry je Celia jediná, s níž se znám blíž. Beru ji jako člena rodiny, nechovám k ní ani špetku touhy. „Stejně jsem tady, jen abych byla s tebou,“ řekne a vezme mě za paži.

Střelím pohledem po její ruce, ale nesetřesu ji. „Přestaň říkat takové věci, Celio.“ Přes léta známosti jsem nikdy nepochopil, co podobnými prohlášeními sleduje. Je dost chytrá, aby chápala, že nebudu žádné city opětovat, a pravděpodobně o nic podobného ani neusiluje. Jednoduše potřebuje stejně jako já určitý kontakt – spřízněnost s někým, kdo chápe temné pohnutky v jejím nitru.

A já její temnotě rozumím. Vlastně vím poměrně jistě, že jsem ji v ní probudil. Čas od času se pokouším vzpomenout si, jestli jsem její temnou stránku vnímal ještě předtím, než jsem ji podrobil svému krutému pokusu. Nevím. Jak bych mohl poznat světlo, když já sám tonu v naprosté tmě? Přestože jsem na hru rezignoval, všude kolem mě zůstává jen černo.

Předstírám, že se soustředím na materiály ve složce.

Matně vnímám, jak se odvrátila. „Promiň,“ řekne tiše. „Jen jsem… já nevím.“ Nakrátko pocítím starou lítost. „Nemusíš nic vysvětlovat. Já to chápu.“

Hudson_11_(imprimatur).indd 10

01.03.2019 15:09:42

HUDSON

11

Světla potemní, na pódiu se objeví rektor fakulty obchodu. Položím složku do klína, i když jsem se o dnešních prezentujících v podstatě nic nedozvěděl. A ani to nemám v úmyslu. Jestli je mezi nimi někdo zajímavý, poznám to, až ho uslyším mluvit.

Rektorův proslov skončil, na řadě je první prezentace. Dohromady má vystoupit šest studentů. Každoročně to probíhá vesměs stejně. Prezentace je nabídnuta jen nejlepším z řad absolventů. Smetánce fakulty.

Stern sice není Harvard, přesto patří mezi deset nejlepších ­obchodních škol. Tihle studenti jsou elitou své země.

Nicméně večer je přesně tak nudný, jak jsem předpovídal. A Celia si, věrná svému slibu, nestěžuje. Zdá se pohroužená v myšlenkách, v duchu nejspíš chystá další podvod. Pokušení připojit se k jejímu pletichaření je značné, ale vzepřu se a soustředím se na prezentace.

Tématem večera se zdá být mezinárodní obchod, ale ne výhradně – jeden proslov se týká nejnovějších daňových zákoníků a způsobů, jak je korporace mohou využívat.

Zívám. Následuje variace na starý podnikatelský záměr.

Originální myšlenka, ale nepraktická.

Když skončí pátý student, mám dost. Strčím do Celie a vytrhnu ji z rozjímání. Chystám se jí oznámit, že můžeme odejít, ale zarazím se. Zaujme mě dívka, která právě stoupá po schodech na pódium. Myšlenky na odchod se vypaří. Něco na tom, jak se pohybuje, působí uhrančivě – vlní boky, což prozrazuje erotické založení, záda má sebevědomě napřímená.

Když se otočí k publiku, vyrazí mi dech. Dokonce i odsud, z místa o dvanáct řad dál, je jasné, že jde o nejkrásnější ženu, jakou jsem kdy viděl. Tmavě hnědé vlasy jí spadají kolem obličeje a podtrhují ostré lícní kosti. Má tmavé oči, krátké šaty odhalují dlouhé, štíhlé nohy. Ani skromný výstřih nemůže zakrýt dokonale plná ňadra.

Hudson_11_(imprimatur).indd 11

01.03.2019 15:09:42

12

LAURELIN PAIGEOVÁ

Ale je na ní ještě něco – snad je to tím, jak se nese.

Napřímím se a plně se na ni soustředím. A to ještě ani nepromluvila. „Co je?“ sykne Celia, protože jsem do ní prve šťouchl.

Nebo možná protože jsem při zjevení toho anděla před námi zalapal po dechu. „Ale nic.“ Mezitím byla studentka představena publiku, tím pádem mi uniklo, jak se jmenuje i o čem se chystá mluvit. Nedokážu od ní odtrhnout oči ani na tak dlouho, abych nahlédl do programu.

Uhranula mě. Skutečně uhranula.

Zaujme místo u mikrofonu a zahájí prezentaci a já napůl očekávám, že jakmile otevře ústa, ztratím zájem.

Stane se však pravý opak. Zvuk jejího hlasu mě zasáhne jako blesk. Ten tón prozrazuje vášeň, sebedůvěru a určitou opatrnost. Několik minut se sotva dokážu soustředit na to, co říká, natolik jsem okouzlen pouhou její přítomností – jejím úsměvem, řečí těla, tím, jak se mračí, když odkazuje na své poznámky.

Má v sobě něco, co mě neodolatelně přitahuje. Cítím, že ji někdo hluboce ranil, ale nezlomil. Že zažila bolest, přesto z ní vyšla s novou silou. Vysměju se sám sobě – jak bych to mohl poznat z několika minut proslovu na přednášce? Nemožné. Přesto ten pocit nedokážu setřást. Přitahuje mě to na ní víc než všechno ostatní.

Když konečně zachytím, o čem hovoří, zapůsobí to na mě. Téma zvolila prosté – reklamní potisk v digitální éře – ale přistoupila k němu geniálně prakticky. Po skončení prezentací ji bude nepochybně uhánět každý z přítomných v sále.

Postarám se, abych ji našel první. Představuje vzácný poklad. „Alayna Withersová,“ ozve se vedle mě tiše Celia. „Co?“ Vymaním se kouzlu přednášející na tak dlouho, abych stačil zjistit, že Celia předčítá z portfolia.

Kývne k pódiu. „Jmenuje se Alayna Withersová.“

Hudson_11_(imprimatur).indd 12

01.03.2019 15:09:42

HUDSON

13

Naježím se, podrážděný, že si všimla mého zájmu.

Zároveň jsem jí vlastně vděčný. Znám její jméno! Je to drobnost a naneštěstí dostupná i všem ostatním v sále.

Ale upnu se k této jediné informaci, kterou o ní mám.

Tiše si to jméno zopakuji. Dovolím si nechat jeho zvuk znít v uších. Pocítit jeho texturu na jazyku.

Sál halí přítmí, osvětlené je pouze pódium, přesto cítím, jak temný příkrov kolem mě začíná řídnout.

Najednou vidím světlo.

Hudson_11_(imprimatur).indd 13

01.03.2019 15:09:42

KAPITOLA DVĚ PŘED

„Tvoje podání je katastrofální,“ křikl jsem na Mirabelle.

Sestra se od loňského léta celkově zlepšila. V soukromých hodinách získala silnější backhand i lepší volej.

Ale pochopitelně jsem jí nehodlal poskytnout zadostiučinění a zmínit, že jsem si všiml.

Mirabelle zajiskřilo v očích, driblovala před sebou míčkem. „Moje podání je v pohodě. Vyhrávám, nebo ne?“ První zápas vyhrála, protože jsem ji šetřil. Nečekal jsem, že bude tak dobrá. „Jedině proto, že se víc soustředím na tvůj mizernej postoj než na míč.“ Usmála se. „To je tvůj problém. Neudržíš pozornost.“ Nadhodila míč, ale místo aby se rozmáchla raketou, nechala ruku spadnout a otočila se na stranu. „Jé, ahoj, nevšimla jsem si tě.“ Sledoval jsem její pohled. O stěnu našeho soukromého kurtu se opírala Celia.

To jsou mi věci!

Hudson_11_(imprimatur).indd 14

01.03.2019 15:09:42

HUDSON

15

Nebyl jsem si jistý, jestli ji vidím rád, nebo ne, ale když se usmála, úsměv jsem bez přemáhání oplatil. Nevěděl jsem, že je v Hamptons, ale nepřekvapovalo mě to. Pochopitelně se zastavila. I kdyby naše matky nebyly nejlepší přítelkyně, našla by si důvod mě vidět. „Bavila jsem se vaší hrou,“ vysvětlila mé mladší sestře, aniž ze mě spustila oči. „Nevadí to, doufám?“ „No, už jsme stejně skončili. Hudsi, můžeme si zahrát pak.“ Mirabelle došla na mou stranu kurtu, kde si nechala obal od rakety, a začala balit. „Mirabelle,“ pronesl jsem tiše a varovně. Věděl jsem, že je jí Celia ukradená, to ale nebyl důvod chovat se ohavně.

Nevšímala si toho. Naopak se zamračila a prohlásila: „Užij si zbytek dne se svou přítelkyní.“ Zmizela mezerou mezi živým plotem, za nímž vedla cesta k naší letní vile. „Nejsem jeho přítelkyně,“ zavolala za ní Celia. Pak se ke mně otočila s rukou v bok. „Proč jsi ji neopravil?“ Nahnul jsem hlavu ke straně a čekal, až mi křupne obratel. Upřímně mě překvapilo, že ji Celia opravila.

Myslel bych, že ji ten titul potěší. Pokud šlo o mě, nechával jsem lidi věřit, čemu chtějí. Dělá to život mnohem zajímavějším.

Ale fascinaci lidským chováním jsem si nechával pro sebe, proto jsem řekl: „Mirabelle je beznadějná romantička. Udělá si svůj názor bez ohledu na to, co říkám.“ Celia se ohlédla za sestrou, pak došla ke mně, zatímco jsem si ručníkem utíral zpocené čelo. „Nemá mě ráda.“ Bylo na ní znát zklamání. „To mě mrzí,“ řekl jsem. Jedináček Celia v Mirabelle věčně hledala nevlastní sestru. Naše rodiny byly natolik propojené, že se takový vztah mezi nimi zdál téměř nevyhnutelný. Z nějakého důvodu ale nenastal. Proč asi?

Hlodala ve mně zvědavost, ale zahnal jsem ji. O tom popřemýšlím až jindy.

Hudson_11_(imprimatur).indd 15

01.03.2019 15:09:42

16

LAURELIN PAIGEOVÁ

Celii to zřejmě za úvahu nestálo. „Je jí čtrnáct, chápu. Kéž by to bylo jinak, ale rozumím.“ „Měla by se naučit chovat.“ „A ty by ses měl naučit brát věci v klidu. Nevadí. Nemusím být její kamarádka. Hlavně že jsem tvoje.“ Pochybovačně se na mě podívala. „Aspoň doufám, že jsme pořád kamarádi. Už je to devět měsíců, co jsem odjela do San Franciska, a ty ses ani jednou nestavil. Proč?“ Pokrčil jsem rameny, jako bych ji zanedbal jen náhodou. Než Celia odešla na vysokou, dala mi jasně najevo, že jí jde o něco víc než jen o přátelství. Jenže jsem neměl zájem. Usoudil jsem, že bude nejlepší nedávat jí falešné naděje. Ne že by mi záleželo na jejích citech, ale to její pobláznění bylo otravné. Ignoroval jsem její telefonáty, smazal těch pár e-mailů od ní, aniž bych si je třeba jen přečetl.

Ano, choval jsem se jako idiot. Nic nového.

Vlastně mě překvapilo, jak rád ji vidím. Ne v romantickém slova smyslu, spíš jako starou známou. Patřila do rodiny. Představovala domov.

Poškrábal jsem se na tváři, rozhodnutý na tu otázku neodpovědět. Místo toho jsem ji navzdory rozumu pozval. „Millie by měla mít za chvíli hotový oběd. Dám si rychlou sprchu a pak můžeme poklábosit u jídla.“ Celia se ale zamračila. „Dnes nemůžu, utrhla jsem se jen na pár minut.“ Povytáhl jsem tázavě obočí. Proč by se stavovala, když se nemůže zdržet?

Nerozvedla to. Místo toho se zeptala: „Budeš tu celé léto?“ Obě naše rodiny trávily léto v Hamptons, co jsem se pamatoval. Zdálo se zvláštní, že by měla předpokládat něco jiného. Ale věci se zřejmě s věkem mění. Sám už jsem si říkal, že je načase pořídit si vlastní bydlení. Nechtěl jsem trávit veškerý čas mimo školu s rodiči. Možná to bylo moje poslední léto tady.

Hudson_11_(imprimatur).indd 16

01.03.2019 15:09:42

HUDSON

17

„Budu,“ odpověděl jsem. „A ty?“ „Taky. A ráda bych tě občas viděla.“ Odkašlala si a zadívala se na své boty. „Dnes jsem ti jenom přišla něco říct. Ehm, něco, co by nám setkávání mohlo usnadnit.“ Založil jsem si ruce na prsou. Zaujalo mě to. „A copak?“ Přinutila se podívat se mi do očí. „Asi by tě mohlo zajímat, že s někým chodím. Už celý rok. Je to dost vážné.“ Ošívala se, zjevně byla nervózní. Doufala, že budu žárlit? „Bezva, tak to blahopřeju.“ Samozřejmě mě učili, jak v podobných situacích reagovat, i když náladu gratulovat jsem necítil. Necítil jsem nic.

Zhluboka se nadechla. „Prostě jsem si říkala, že jsi mi možná neodepisoval, protože ses bál, že… že jsem pořád…“ Fascinovaně jsem čekal, jak tu větu dopoví, pokud vůbec nějak.

Nedopověděla. Po chvíli rozpačitého ticha už jsem se neovládl. Chtěl jsem ji postrčit, zjistit, co by řekla, co by udělala. „Že mě máš pořád ráda?“ Tváře jí zčervenaly. Zajímavé. „Ano. Víš, že jsem měla.“ Rozesmál jsem se. „To věděli všichni, Celio.“ Zavrtěla hlavou, jako by si to nechtěla představovat. „Dobře, tak to věděli všichni. Ale nešlo o víc než o hloupou holčičí zamilovanost. Je to pryč. Teď jsem s Dirkem a…“ „S Dirkem? Tak se jmenuje?“ Okamžitě jsem si představil vlasatého hipíka, ačkoli Celia by nikdy neměla vážný poměr s někým mimo svou společenskou třídu.

Prostě byla taková. Pravděpodobně tedy šlo o někoho odpovídajícího, kultivovaného a z bohaté rodiny, přesně jako ona. „Nebuď protivný, Hudsone.“ Ale doprovodila to napomenutí úsměvem. „Každopádně mám Dirka a vážně ho miluju. Možná je to ten pravý.“ Znovu zčervenala

Hudson_11_(imprimatur).indd 17

01.03.2019 15:09:42

18

LAURELIN PAIGEOVÁ

a v tu chvíli jsem pochopil, že už se přese mě skutečně dostala.

Fascinující. „Tak to je… paráda.“ Tentokrát jsem skutečně nevěděl, co jiného říct. Co by ode mě chtěla slyšet.

Zřejmě vycítila, že je třeba něco dodat. „Takže my dva se můžeme zase kamarádit. Už se na tebe nebudu dívat jako na obrázek. Nemusíme z toho dělat vědu, souhlasíš?“ Váhavě se usmála, s nadějí, jako by jí na mé odpovědi záleželo. Jako by přátelství se mnou považovala za důležité.

Olízl jsem si rty, slané po předchozím tréninku. Nebyl důvod odmítnout. Navíc jsem s ní byl rád. „Jasně.“ „Výborně!“ Očividně se jí ulevilo. „Zavolám ti. Třeba bychom si mohli na konci týdne zahrát tenis, nebo si vzít vodní lyže nebo něco.“ „To zní dobře.“ Znělo to také nudně, ale navrhovala letní kratochvíle typické pro Hamptons. Dělali jsme to tak vždycky, dávalo smysl pokračovat. Na nudu si najdu jiný lék.

Znovu se mezi námi rozhostilo ticho, postupně se změnilo z přátelského v rozpačité. „Tak dobře,“ řekla Celia a zaclonila si oči před poledním sluncem, „už radši půjdu.“ Probudil se ve mně záchvěv rytířství. „Doprovodím tě.“ Hodil jsem si ručník kolem krku a zvedl obal na raketu. Zamířili jsme po cestě k domu.

Cestou jsme mlčeli. Doprovodil jsem ji až ke kruhové příjezdové cestě, kde parkovala. Otevřel jsem jí dveře, nahnul se k ní a dal jí pusu na tvář. Koneckonců jsem ji bral v podstatě jako sestru.

Zatvářila se melancholicky, položila mi ruku na rameno. „Díky, Hudsone. Tak brzy na viděnou.“ Když odjížděla, díval jsem se za ní a přemítal o změnách našeho vztahu. Naše matky byly nejlepší kamarádky, už když jsme byli mimina. Všechny důležité svátky

Hudson_11_(imprimatur).indd 18

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

19

a rodinné oslavy jsme trávili s Wernerovými. Rodiče nás dokonce zapsali na stejnou soukromou střední školu.

Dobře jsme se znali, ačkoli jsem vážně pochyboval, že kdyby nás osud nespojil rodinami, stali bychom se víc než pouhými známými.

Teoreticky pro mě představovala přímo ideální partnerku. Svazek ukutý v nebi. Oba z bohaté rodiny, už tak jsme k sobě měli blízko. Jenže mě k ní vůbec nic netáhlo. Snad se mnou něco nebylo v pořádku, ale nic jsem k ní necítil. A vlastně k nikomu. „Máš ji rád?“ ozval se za mnou Mirabellin hlásek.

Otočil jsem se a našel ji sedět na schodech před domem, rukama si objímala kolena.

Podrážděně jsem zaťal zuby. Nehodlal jsem se nikomu svěřovat s neschopností cokoli cítit. „Do toho ti nic není.“ Prošel jsem kolem ní dovnitř.

Vyskočila a pospíchala za mnou. „Nehodí se k tobě, Hudsone. Je přízemní a malicherná, není pro tebe dost dobrá.“ Šel jsem dál a zamířil k hlavnímu schodišti v hale.

Mirabelle za mnou. „A nemáš ji rád, vidím to na tobě. Vůbec tě nezajímá.“ Což byla pravda, ale zaujalo mě, že si toho sestra všimla. Co na mně ještě všechno vidí? Co o mně ví?

Zastavil jsem se v půli schodu a otočil se k ní. „Jestli už víš, že ji nemám rád, tak proč se ptáš?“ „Chtěla jsem mít jistotu, že to víš i ty.“ To tedy vím. Nahlas jsem neřekl nic. Odvrátil jsem se a vyběhl zbývající schody do patra, kde jsem zmizel ve svém pokoji.

Zbytek dne jsem musel myslet na Celii a jejího údajného přítele. Čím déle jsem se tím zabýval, tím více se ve mně cosi svíralo. Nešlo o žárlivost – její milostný život mi byl upřímně řečeno ukradený. Vyvolala ve mně zájem. Obsesivní zájem. Necítil jsem něco takového poprvé a nepochybně ani naposledy.

Hudson_11_(imprimatur).indd 19

01.03.2019 15:09:43

20

LAURELIN PAIGEOVÁ

Myšlenka lásky a citů mě stravovala. Studoval jsem je při každé příležitosti. Nechápal jsem je. Nikdy jsem nebyl zamilovaný a nevěřil, že je láska skutečná. Rozhodně jsem v žádném ohledu nebyl ostýchavý nebo nezkušený. Randil jsem s několika dívkami, nebo jsem je spíš vzal na večeři a do kina čistě s úmyslem později si zašukat. Někdy jsem večeři a film vynechal a došlo rovnou na šukání. Ale nikdy jsem neměl chuť trávit s některou z nich čas. Nic jsem k nim necítil.

A i když se do mě Celia rok předtím zakoukala, nepovažoval jsem to za nic víc než za hloupou holčičí zamilovanost, přesně jak říkala. Oba jsme byli ze stejného těsta. Romantické představy nám oběma připadaly naprosto směšné.

Nebo jsem si to aspoň myslel.

Jenže teď prý našla toho pravého. Ta myšlenka ve mně hlodala.

A provokovala mě.

Jak vlastně člověk dojde k závěru, že někoho miluje?

Dá se emocemi manipulovat? Dají se vynutit? Rozhodl jsem se, že je třeba učinit pokus.

Samozřejmě bylo nešťastné, že výsledek by mohl Celii ublížit. Na druhé straně, pokud je láska skutečně mýtus, jak jsem věřil, třeba ji zachráním před podlehnutím sebeklamu.

Druhý den mi Celia zavolala, když jsem ležel s notebookem u bazénu, abychom si domluvili, kdy se uvidíme.

Předstíral jsem, že už mám něco domluvené, a odsunul jsem setkání na další týden. Potřeboval jsem čas na plánování. Pokud šlo o mé experimenty, postupoval jsem velmi promyšleně a ani tentokrát to nemělo být jiné.

Rytmicky jsem ťukal do klávesnice a přemítal. Po selhání poslední studie jsem hodlal dosáhnout úspěchu.

Hudson_11_(imprimatur).indd 20

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

21

Dobrá, selhání je možná příliš silný výraz. Výsledky zkrátka nepotvrdily mou hypotézu, přesto mi experiment poskytl zajímavé informace, byť nejednoznačné. Ten pokus mě napadl poté, co se mí dva spolužáci Andrew a Jane zasnoubili. Zdáli se opojení jeden druhým, zaslepení chtíčem, který si pravděpodobně spletli s něčím jiným. Říkal jsem si – jestli je jejich vztah tak ­silný, že se chtějí vzít, znamená to, že se nedá zlomit?

Nakonec jsem se to rozhodl ověřit.

Měli jsme tolik společných přednášek, takže nebylo nijak těžké flirtovat s Jane před jejím snoubencem.

Zpočátku jsem to dělal ledabyle, čekal jsem na jakoukoli Andrewovu reakci. Dlouho se nic nedělo, tak jsem přidal plyn. Když jsem s Jane mluvil, dotýkal jsem se jí, sem tam jsem ji pohladil po ruce, hrál si s jejími vlasy.

Narušoval jsem její osobní prostor. Šeptal jsem jí sugestivní věci – kruci, pořádné sprosťárny, po kterých se červenala a tvrdly jí bradavky. Choval jsem se tak celý semestr a Jane ani Andrew se mi v tom nepokusili zabránit. Nemělo dojít k nějakému obvinění? Když už nekonfrontovali přímo mě, řešili to mezi sebou? Možná to probrali bez mého vědomí.

Nebo k sobě navzájem chovali takovou důvěru a lásku, že je žárlivost nemohla vyvést z rovnováhy.

Anebo hledali někoho do trojky.

Vzhledem k nejasným závěrům jsem pokus považoval za nezdařený. Tentokrát se s nejednoznačnými výsledky nespokojím. Což znamenalo, že musím začít kvalitní hypotézou.

Otevřel jsem svůj digitální deník a začal novou část, kterou jsem nazval Návrat. Ideální pokračování po kapitole Zasnoubení, v níž jsem se pokoušel rozdělit dvojici, aniž bych s nimi měl něco společného. Tentokrát ke mně subjekt, Celia, dříve choval romantické city. Otázku jsem formuloval takto: Může předchozí zamilovanost

Hudson_11_(imprimatur).indd 21

01.03.2019 15:09:43

22

LAURELIN PAIGEOVÁ

ovlivnit stav nového vztahu, pokud začne předchozí objekt náklonnosti náhle city oplácet?

Poté jsem si zapsal hypotézu: Pokud subjekt skutečně věří, že jsou city opětovány, tak ano.

Podle čeho poznám, jestli jsem uspěl? Zarazil jsem se a pozoroval, jak můj mladší bratr Chandler skáče do bazénu. Pokud by Celia uvěřila, že se o ni zajímám, zřejmě by a) mě poslala někam, b) svolila k letní aférce, c) se rozešla s Dirkem.

Nebudu s ní spát – to prostě nepřipadalo v úvahu.

Nehodlal jsem souložit se ženami, které mě nepřitahují, natož s takovou, která mě osobně zná. To by znamenalo příliš důvěrný vztah. A důvěrné vztahy nejsou nic pro mě.

Nakonec jsem usoudil, že za úspěch by se dal považovat jedině jejich rozchod.

Což jsem si zapsal do deníku a posadil se.

Takže teď bylo třeba vymyslet, jak to celé navléknout. To byla má nejoblíbenější část – příprava plánu.

Srdce se mi rozbušilo vzrušením. Budu muset celé téma trochu prostudovat. Nenucené flirtování u tohoto subjektu stačit nebude – ano, v mých očích se Celia stala pouhým subjektem; považovat ji za cokoli jiného by oslabovalo mou objektivitu. Musel bych se opravdu snažit a dávat jí náklonnost najevo. Bude to výzva, přesto jsem nepochyboval, že si s patřičným nasazením subjekt získám. Možná bych si mohl pustit pár romantických filmů. Nebo se zeptat na radu Mirabelle – která se považovala za odbornici na romantiku.

Jako bych ji přivolal myšlenkami, posadila se sestra na lehátko vedle mě. Její růžovočerné bikiny se zdály na čtrnáctiletou dívku dost odvážné. Na druhou stranu, byli jsme v soukromí vlastní zahrady. Kdyby přišla návštěva, musela by si přes plavky něco vzít, pokud jsem do toho měl co mluvit. Což jsem měl vždycky. „Co děláš?“ Nakoukla na displej notebooku.

Hudson_11_(imprimatur).indd 22

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

23

Trochu jsem se pootočil, aby neviděla. „Nic zásadního.“ Pak jsem si to rozmyslel. „Vlastně pracuju na jednom projektu. Pro kamaráda. Nechceš mi pomoct?“ „Jasně.“ Vzala do ruky láhev opalovacího krému, který si přinesla s sebou, a začala mazat své drobné tělo. „O co jde?“ Sice se pokoušela, aby to znělo nezaujatě, ale zaznamenal jsem její nadšení. Kdyby měl existovat nějaký důvod, proč se naučit milovat, tak kvůli Mirabelle.

Zbožňovala mě, jak už to mladší sestry se staršími bratry mívají. Ale na rozdíl od jiných starších bratrů jsem si to nezasloužil. Přesto byla ve své důvěře a náklonnosti vůči mně neochvějná. A už jen kvůli tomu jsem se s ní snažil tak jako s nikým jiným. Dělal jsem pro ni spoustu věcí, věnoval jsem jí na mě až vzácnou pozornost – hrál jsem s ní tenis, bral ji na projížďky, když nebyl k dispozici řidič, chránil ji před matčinými opileckými výbuchy.

Požádat ji o radu znamenalo zabít dvě mouchy jednou ranou – ji to povzbudí, mně to pomůže. „Prostě by rád zjistil, jak nejlíp okouzlit holku…“ Vykulila překvapeně oči. „A zeptal se tebe? Každému, kdo má všech pět pohromadě, musí být jasné, že o tom, jak někoho okouzlit, nevíš vůbec nic.“ Nekomentoval jsem to, i když její poznámka zabolela. Koneckonců měla pravdu. „Přesně tak. Proto se ptám tebe.“ „Není to ve skutečnosti pro tebe, že ne? Nemáš o někoho zájem?“ Přestala si natírat paži krémem a zpříma na mě pohlédla. „Nechceš se pokusit okouzlit Celii, viď, že ne?“ Umínil jsem si nelhat. Dokonce i během všech těch experimentů jsem se držel pravdy. Tím jsem si i přes manipulativní chování uchovával alespoň špetku důstojnosti. Proto jsem odpověděl vyhýbavě. „Proč bych se měl pokoušet okouzlit Celii? Sama jsi říkala, že se ke mně nehodí.“

Hudson_11_(imprimatur).indd 23

01.03.2019 15:09:43

24

LAURELIN PAIGEOVÁ

„Jen se ptám.“ Pokračovala v roztírání krému. „Tak dobře. Ženy mají rády umělecký, tvůrčí druh pozornosti. Například když jí napíšeš báseň nebo nakreslíš portrét.“ Zamžikal jsem. Neměl jsem umělecké sklony ani za mák. „Pokračuj.“ „Pak jsou tu ty jednodušší věci – pošleš kytky, koupíš šperk, dárek…“ Začal jsem si dělat poznámky. „Ale pokud to neuděláš tak, aby to bylo osobní, působí to lacině.“ Zvedl jsem oči od displeje. „Jak to myslíš, osobní?“ „Prostě jí nedávej růže. Jsou nudné. Vyber kytky, které má ráda nebo pro ni něco znamenají. Šperk by měl představovat něco jedinečného jen pro ni nebo kousek, který se jí líbil, a svěřila ti to.“ Vypadalo to, že romantika vyžaduje podrobnější přípravu, než jsem čekal. „V zásadě si všechny ženy přejí, abys vynaložil čas a snažil se je skutečně poznat,“ dodala Mirabelle, čímž potvrdila mé domněnky.

Uchechtl jsem se. „Je dost legrační, když zrovna ty mluvíš za ženy.“ „Sklapni. Tak holky.“ Ušklíbla se, dokonale nacvičený výraz. „Víš snad, že holky jsou malý ženy, ne?“ „Někde jsem to slyšel.“ Poškrábal jsem se na krku, na slunci jsem se zpotil. „V tom případě všechno co musím…“ Zarazil jsem se a začal znovu. „Co musí můj kamarád udělat, je trávit s tou holkou čas?“ „A pak dát najevo, že ji vnímá, všímá si, jaká je.“ Zamračila se. „Dává to smysl?“ „Dává.“ Ve všímání jsem byl dobrý. Jak jsem se pokoušel chápat základní lidské pocity a chování, naučil jsem se lidi bedlivě pozorovat. Vylepšit potřebovala spíše aplikace vypozorovaných poznatků. „Kamarád bude za tuhle radu určitě vděčný.“

Hudson_11_(imprimatur).indd 24

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

25

Mirabelle si nasadila sluneční brýle a natáhla se na lehátku. „Byla bych radši, kdybys to zjišťoval pro sebe.

Z tebe by byl skvělý partner.“ Přinutil jsem se k úsměvu, polkl ošklivou pachuť. „Něco ti řeknu – ty poznámky si schovám, a až je budu jednou potřebovat, vyhrabu je.“ Potřeboval jsem je už nyní, ale ne tak, jak si Mirabelle myslela. V tom jiném smyslu je nikdy potřebovat nebudu. Mirabelle byla chytrá holka, ale v jedné věci se zásadně pletla – ze mě by skvělý partner rozhodně nebyl.

Jenže to se nikdy nedozví. Neměl jsem v úmyslu sblížit se s nějakou ženou natolik, abychom to mohli ověřit.

Hudson_11_(imprimatur).indd 25

01.03.2019 15:09:43

KAPITOLA TŘI PO

Uplynuly dva dny od sympozia na Sternově fakultě a já myslím stále na tu nádhernou brunetku, která mě toho večera okouzlila. Vracím se k jejímu portfoliu a stále dokola si čtu životopis a prohlížím fotku. Její tvář se mi vryla do paměti, a to jsem ji ani neviděl zblízka.

Pochopitelně jsem se s ní pokusil setkat. Když jsem se zbavil Celie, hnal jsem se na seznamovací drink, abych se Alayně Withersové představil. Hodlal jsem jí okamžitě nabídnout místo. Dal bych jí jakoukoli pozici, o kterou by stála. Bylo to naprosto šílené, nic takového jsem ještě neudělal, ale zkrátka na mě silně zapůsobila. Nedokázal jsem to setřást. Nedokázal jsem se zbavit touhy poznat ji.

Jenže ona se vůbec neukázala. Říct, že mě to zklamalo, nevystihuje situaci. Zuřil jsem a vůbec to nechápal. Zuřil, protože plýtvala naším časem. Mým časem.

Kdo se neukáže, aby se seznámil se špičkami v oboru?

Bylo tam šest kandidátů a deset zástupců firem. Byla

Hudson_11_(imprimatur).indd 26

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

27

by stoprocentně dostala nabídku. Kruci, byla by jich dostala rovnou pět. Možná dokonce deset. A já bych všechny přebil a byla by moje.

Přesně tohle jsem nechápal – proč mi na tom tak záleží? Nejsem sice úplně bezcitný člověk, ale v podstatě ano. To málo citů, jímž disponuji, je mírné a ovladatelné. Praktické. Tahle iracionální zoufalá touha po někom, koho ani neznám, mnou otřásla do základů.

A otřásá mnou i teď, o deset dnů později, zoufalství zesílilo.

Tohle se mnou žádná žena nikdy neudělala.

Jde mi ve skutečnosti o sex? Všepohlcující potřebu zasouložit si? Už jsem neměl ženskou v posteli hezkých pár týdnů. Možná i delší dobu. V poslední době jsem tak nějak postrádal zájem.

Zato teď, když se dívám na její fotku a vybavuji si její sebejistotu a vitalitu, tvrdne mi penis.

Pokouším se přesvědčit sám sebe, že je má touha přesně této povahy – fyzická. Nebo že jde o její mozek.

To bude možná ono – její myšlenky a novátorský přístup k věcem mě zajímají natolik, že mě to vzrušuje. Jiné vysvětlení pro to, jak silně na mě zapůsobila, nemám.

Jsem tak posedlý potřebou najít odpověď a prozkoumat tuhle fascinaci, že jsem požádal svého vyšetřovatele, aby mi ji proklepl. Říkám si, že jde o pracovní záležitost. Třeba se na setkání se zástupci firem neukázala, protože už jí někdo místo nabídl. Jestli ji najdu, můžu tu nabídku přebít.

Ale je v tom víc, pokud mou nabídku nepřijme, budu muset vymyslet jiný způsob, jak se k ní dostat. Musím zjistit, jestli mi tahle posedlost vydrží. Jen tak mimochodem mě napadne, že síla té umanutosti je podobná, jako když začínám nový experiment. Okamžitě tu myšlenku zapudím. Tohle není totéž. Pro jednou mě nezajímají city jiného člověka, nýbrž mé vlastní.

Už bylo načase.

Hudson_11_(imprimatur).indd 27

01.03.2019 15:09:43

28

LAURELIN PAIGEOVÁ

Ačkoli si nejsem jistý, nakolik se mi to zamlouvá. Štípnu se do kořene nosu, opřu se o psací stůl a pokusím se Alaynu vymazat z myšlenek. Z této snahy mě vyruší zabzučení interkomu. Sekretářka. „Ano, Patricie?“ Možná už volá vyšetřovatel. „Přišel váš terapeut, byli jste domluveni na druhou hodinu. Doktor Alberts.“ „Doprdele.“ Vyklouzlo mi to nahlas. „V pořádku, díky. Pošlete ho dovnitř.“ Docela jsem na schůzku s doktorem Albertsem zapomněl, přestože se pravidelně setkáváme už přes dva roky. Popravdě dnes vůbec nemám náladu. Alberts mi pomáhá – bez něj bych nedokázal odolávat pokušení –, ale v poslední době jsem neklidný. Chybí mi vzrušení mého starého života. Mé dny jsou nudné a nekonečně stejné. Snad proto mě Alayna Withersová tak zaujala. Když jsem ji ten večer uviděl, poprvé po letech jsem něco cítil. Poprvé od chvíle, kdy jsem odstoupil ze hry.

Když doktor Alberts vejde, vstanu a jdu ho přivítat. Sice není třeba, ale pokynu mu, aby se posadil, a sám usednu na kraj kožené pohovky, dám si nohu přes nohu. Alberts se jako obvykle posadí do křesla. Naše rutina. Navrhne mi, abych si lehl. Zdvořile odmítnu.

Vytáhne si elektronický notes, a jakmile začnu odpovídat na jeho otázky, odpovědi si zapisuje. Otázky jsou každý týden stejné. Jak se cítíte? Nějaký nový stres? Jak se s tím vypořádáte? Měl jste chuť si zase zahrát?

Nudí mě, ještě než vůbec začneme, už mě nebaví procházet stále dokola tím samým.

Zřejmě vycítil mé rozpoložení – anebo ho poznal podle toho, jak se vrtím – protože okamžitě změní přístup. „Na co myslíte, Hudsone?“ zeptá se.

Přejedu si prsty po čele, zvažuji odpověď. Mohl bych svést úzkost na práci. Rozhodně mám ke starostem důvod, například otřesy v Plexis, což je jedna z mých menších dceřiných společností. Obávám se, že ztrácím

Hudson_11_(imprimatur).indd 28

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

29

převahu v její správní radě. Před sympoziem na Sternu jsem se zabýval především tím. Ale od té doby už si téměř nevzpomenu. Jak se mám soustředit na pracovní záležitosti, když nedokážu přestat myslet na ty hluboké hnědé oči a hedvábný sebevědomý hlas?

Na tohle myslím – na ni.

Jenže co bych Albertsovi mohl o Alayně Withersové povědět? O studentce, kterou jsem viděl dvacet minut na přednášce? Rozhovory s ním mi mají pomáhat utřídit emoce, jenže tyhle konkrétní emoce jsou příliš nejasné a neurčité. Příliš silné a zvláštní.

Místo toho zmíním jinou záležitost z posledních dní, která ho bude zcela nepochybně zajímat. „Setkal jsem se s Celií.“ „Ano?“ Alberts jen povytáhne obočí. „A za jakých okolností?“ „Rád bych řekl, že to bylo nevinné. Ale úplně nebylo.“ Prohrábnu si vlasy, terapeut čeká, co mu o tom povím. „Zavolala mi. Využívá mě jako figuru ve své další hře – se zaměstnancem mé sestry.“ Ušklíbnu se při pomyšlení, jak byla Celiina hra se Stacy ošklivá. A jak jsem se jí v tom nijak nepokusil zabránit. „Věděl jste o tom?“ „Ano.“ Na jeho další otázku odpovím dřív, než se stačí zeptat. „Ne, nepodporoval jsem to, ale věděl jsem o tom.“ Vstanu, potřebuji při mluvení chodit. „Celia chtěla, abych jí tu hru pomohl ukončit. Souhlasil jsem. Řekl jsem jí, kde a kdy budu. O zbytek se postarala ona.“ Podívám se na Albertse, čekám v jeho tváři nesouhlasný výraz. Nic. Ten muž se ovládá stejně dobře jako já.

Teď se zeptá, proč jsem souhlasil, že jí pomůžu. Na to bych dokázal odpovědět snadno. Nelíbilo se mi, že do té hry zatáhla moje jméno, a nechat se sevřít v jejím fingovaném láskyplném objetí byl nejjednodušší způsob, jak to celé ukončit.

Hudson_11_(imprimatur).indd 29

01.03.2019 15:09:43

30

LAURELIN PAIGEOVÁ

Ale to vědět nechce. „Jak jste se pak cítil? Když jste po tak dlouhé době zase hrál?“ Odmlčím se, přemýšlím o tom. Dostavila se určitá jiskra, vzrušení, které mnou projelo, když jsem svou přítelkyni z dětství políbil. Ne kvůli ženě, kterou jsem líbal, ani proto, že jsem se vůbec líbal, ale protože jsem věděl, jak to působí na Stacy – Celiin subjekt. V tu chvíli jsem se do toho pocitu chtěl ponořit, uchopit ho a nepustit.

Protože jsem konečně zase něco cítil, proboha! Do té doby jsem byl prázdný. Stačilo by přestat se vzpouzet tomu nutkání a život by opět začal být vzrušující. Celia mě pokoušela jako vždycky, bylo by tak snadné vrátit se ke starým návykům, pokračovat v našich hrách.

Ale stačilo podívat se Stacy do očí, vidět, jak je po mém údajném odmítnutí zdrcená, a rázem jsem si připomněl, že za mou zábavu platí druzí emocemi. „Na chvíli jsem zatoužil,“ odpovím popravdě. „Pak to přešlo a až doteď jsem na hru ani nepomyslel.“ I kdybych si nepřipomněl, jaké jsou její následky, byl bych na veškeré nápady tohoto typu zapomněl, jakmile jsem vešel do přednáškového sálu. Ten krátký zážeh, způsobený Celií, záhy zadusil elektrický šok, který mnou projel při pohledu na Alaynu Withersovou.

Albertsi si odkašle. Zjistím, že mě pozoruje. Přimhouří oči. „V tom případě se nebojíte, že byste se nechal vtáhnout zpátky do hry?“ Odfouknu si. Vždycky se toho bojím. Ale jestli se bojím, že mě do hry vtáhne Celia? „Ne, opravdu ne.“ „Máte v plánu se s ní zase setkat?“ Nakrátko vytřeštím zrak, na vteřinu si myslím, že „s ní“ znamená s tou půvabnou brunetkou, na kterou nemohu zapomenout.

Ale ne, ji Alberts nemyslí. „Ne, nemám v plánu se s Celií stýkat.“ Ona by ráda.

Neustále se připomíná. Ale mně bohatě stačí potkávat se s ní na rodinných oslavách. Její společnost pro mě

Hudson_11_(imprimatur).indd 30

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

31

nepředstavuje pokušení, jak se psycholog domnívá, přesto ji nechci vídat. Znamená pro mě bolestnou připomínku všeho špatného, čeho jsem se v životě dopustil.

Všeho špatného, co jsem udělal jí.

Přecházím po místnosti a doufám, že tohle dnes rozebírat nebudeme, nechci se vracet do minulosti. „Posaďte se, Hudsone.“ Překvapuje mě, že se neozval dřív. Sednu si, položím kotník jedné nohy na koleno druhé. „Omlouvám se. Momentálně toho mám nad hlavu.“ Zhluboka se nadechnu, ale nijak mi to neuleví.

Doktor Alberts se uvolněně opře, zatímco já sedím napjatý jak struna. „Nemám dojem, že by vaše úzkost souvisela se setkáním s Celií. Stalo se ještě něco, o čem jsme nemluvili?“ Mám na jazyku chuť svěřit se mu se svou zvláštní reakcí na Alaynu Withersovou, ale opět nevím, jak to formulovat. „Ne, nic. Pracovní stres.“ Ten je všudypřítomný.

Příliš pozdě si uvědomím, že jsem mu tím nahrál na smeč. „Nerad se opakuji stále dokola, ale kdybychom se scházeli u mě, a ne ve vaší kanceláři, znamenalo by to pro vás příležitost tomu stresu uniknout, třeba aspoň na chvíli.“ Zpražím ho pohledem. „Kdybych musel chodit k vám, nikdy bych se nedokopal.“ „V tom je právě ta potíž, Hudsone. Toleroval jsem to poslední dva roky, ale mám dojem, že jsme se dostali do fáze, kdy už to nebude fungovat. Pokud chcete v práci na sobě pokračovat, musíte si stanovit priority. Musíte dojít k rozhodnutí, že vytvořit si odstup je důležitější, že je vaše duševní zdraví důležitější než práce, kterou za sebou necháváte.“ Zacuká mi nerv podél čelisti. Souhlasím, terapie uvízla v mrtvém bodě. Zřejmě má pravdu, abychom někam pokročili, musel bych si nejprve přeskládat žebříček

Hudson_11_(imprimatur).indd 31

01.03.2019 15:09:43

32

LAURELIN PAIGEOVÁ

hodnot. Jenže to se nestane. Nijak netoužím vytvořit si odstup. Nevěřím, že jsem důležitější než práce, která po mně zůstává. Nevěřím, že jsem důležitější než cokoli. A i když mi spolupráce s Albertsem zabránila zničit život dalším lidem, mému životu zatím žádný rozměr navíc nedodala. Stále jsem nenašel způsob, jak zaplnit prázdno ve mně. Hra mě alespoň rozptylovala. Teď si svou prázdnotu uvědomuji tím víc, neschopnost cítit cokoli kromě slabé ozvěny pocitů.

Když jsme v minulosti narazili na to, že by se terapie měla přesunout k němu, pokaždé jsem ho přesvědčil, že bude lepší nechat věci, jak jsou. Dnes to ale jen tak plavat nenechá. A nevím jistě, jestli se s ním chci dohadovat. Mohu pokračovat i bez schůzek s ním. Dokázal by mě dát do pořádku, kdybych se poddal? Kdybych vynaložil úsilí, které, jak podotýká, jsem zatím nevynaložil? Nevím. V tom se právě musím rozhodnout. Buďto přijmout jeho pravidla, nebo se s ním rozloučit. Ještě nejsem připravený dát mu jednoznačnou odpověď. „Pravda,“ pronesu. „Uznávám, že takhle už to nefunguje. Možná bychom měli skončit úplně.“ Je to manipulativní technika, vím. Jako když se dítě urazí. Jestli nebudeme hrát podle mě, nebudeme hrát vůbec.

Jenže můj psycholog je příliš dobrý na to, aby na něj podobné léčky platily. „Jestli si to přejete. Víte dobře, že dosáhnout výsledků můžeme, jedině pokud budete spolupracovat.“ Nejradši bych ho ze svého života vypustil a hotovo, ale nejsem příznivcem impulzivních rozhodnutí. „Musím si to rozmyslet.“ „Udělejte to. Pokud se rozhodnete, že se se mnou chcete opět setkat – u mě –, zavolejte mé sekretářce a domluvte si schůzku.“ Vstane, naše sezení je u konce, ačkoli podle hodin máme ještě třicet minut.

Zřejmě nemá smysl pokračovat, dokud neprojevím skutečný zájem.

Hudson_11_(imprimatur).indd 32

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

33

Vstanu a podám mu ruku. „Děkuju, pane doktore.“ „Doufám, že se uvidíme,“ praví a věnuje mi pohled, jaký by si spíš vyměnil dědeček s vnukem než psycholog se svým pacientem. Má mě rád. Zajímalo by mě, co ho k tomu přivedlo.

Možná jsem mu nedal dostatečnou šanci.

Jenže i kdybych mu tu příležitost dal, stejně by mi nedokázal pomoct.

U dveří se na mě otočí. „A nezapomeňte, Hudsone, že bez práce člověk žádného pokroku nedosáhne.“ Zavrtím beznadějně hlavou. Pochopitelně na to nezapomínám. Dřel jsem jako mezek, abych z Pierce Industries udělal to, co je dnes. Jestli si myslí, že nechápu hodnotu tvrdé práce, pak vůbec nevidí, co dělám, co jsem. On pochopitelně mluví o jiném druhu práce, a ačkoli jsem sebenápravě určitý čas věnoval, nejsem si jistý, jestli se mi chce pokračovat.

Momentálně bych nejraději trávil veškerý čas získáváním informací o Alayně Withersové.

Jakmile Alberts zmizí, vezmu telefon a zavolám sekretářce. „Nějaké hovory?“ Ví, že v přítomnosti terapeuta nemá vyrušovat. Doufám, že se mezitím ozval vyšetřovatel. „Ne, pane Pierci.“ Poděkuji, zavěsím a vyťukám jeho číslo. „Tady Jordan,“ ohlásí se po prvním zazvonění. Ten člověk pracoval ve zvláštní taktické jednotce a jeho schopnosti se ukázaly jako prospěšné v mnoha situacích. „Už jste něco zjistil?“ Uvědomím si, jak jsem netrpělivý. Vždyť jsem mu dal sotva pár hodin. „Nic moc. Pořád čekám na výpis ze zdravotní dokumentace a kompletní prověrku.“ Její zdravotní dokumentace mi zřejmě nic užitečného nepoví, ale prověrka by mohla. „A co zatím víte?“ „Jen základní fakta. Jmenuje se Alayna Reese Withersová, narodila se a vyrůstala v Bostonu. Rodiče jí

Hudson_11_(imprimatur).indd 33

01.03.2019 15:09:43

34

LAURELIN PAIGEOVÁ

zemřeli při autonehodě, když jí bylo šestnáct. Žije mezi Lexingtonskou a Třetí, blízko Waldorfu. Má bakalářský titul z obchodu a podnikání na Bostonské univerzitě a na Newyorské získá příští měsíc MBA. Momentálně pracuje jako zástupkyně vedoucího v The Sky Launch.“ The Sky Launch? Pokouším se ten název zařadit. „V tom nočním klubu?“ „Ano.“ Nemůže mít přece v plánu pracovat po promoci v nočním klubu. Jistě dostala jinou nabídku. „Můžete zjistit, jestli si o ní nezjišťoval v poslední době informace ještě někdo jiný?“ Pokud na ni čeká nějaké místo, nepochybně si ji prověřili.

Slyším šelestění, Jordan si ramenem přidržuje ­telefon u ucha a hledá odpověď. „Podle systému došlo k ­jedinému dalšímu výpisu z jejích osobních dat. ­Včera.“ „Kruci.“ Zajímalo by mě, kdo z mých konkurentů měl to štěstí, že získal její ano. „Zjistěte mi, kdo si ho objednal.“ Pak se budu moct připravit na protinávrh. „Jdu na to.“ „A zavolejte, jakmile budete vědět něco nového.“ „Ano, pane Pierci.“ Sotva zavěsím, volá sekretářka Patricia. Zvednu sluchátko, ale v tu ránu se dveře kanceláře rozlétnou a dovnitř napochoduje Celia. „Omlouvám se, pane Pierci,“ říká mi sekretářka do ucha, „volala jsem, abych ji ohlásila, ale ona rovnou nakráčela dovnitř.“ „V pořádku, vyřídím to.“ Zavěsím a tiše zakleju. Celia je ten poslední, na koho bych měl náladu, ale nezaměstnávám Patricii jako vyhazovače.

Celia se napůl posadí na roh psacího stolu. „Takže se o mě postaráš?“ Ignoruji ten smyslný tón. „Dvakrát za jediný týden, Celio, čemu vděčím za takové potěšení?“ Do posledního

Hudson_11_(imprimatur).indd 34

01.03.2019 15:09:43

HUDSON

35

slova vložím tolik ironie, že nemůže zůstat na pochybách, jestli mě její návštěva těší.

Okamžitě se přihlásí výčitky. Celia nemůže za to, že už se s ní nechci stýkat, je to moje vina. Všechno je moje vina.

Nenechá se tím tónem rozházet. „Ale no tak, Hudsy, nebuď takový. Nejsem tvůj nepřítel.“ Ne, to není. Nepřítel jsem já. Což nikdy nepochopí, proto je na mně, abych si udržoval odstup. „Proč jsi přišla?“ Usměje se, zajiskří jí v očích. „Mám něco, co tě nepochybně bude zajímat.“ „Ale?“ pronesu znuděně. „Myslím to vážně. Do tohohle budeš chtít jít.“ Jít do toho? Nepochybně mi navrhuje hru. „Celio, říkal jsem, že už nehraju.“ Otočím se k displeji počítače, předstírám, že chci pokračovat v něčem, co jsem dělal před jejím příchodem.

Nepochopí, že tím návštěva skončila – nebo je jí to fuk. „Ano, říkal, říkal. A já teď říkám tobě, že do tohohle půjdeš.“ Mohl bych ji rovnou vyhodit, vylít tu láhev, než ochutnám třeba jediný lok, ale nemůžu si pomoct. Zaujalo mě to, zrychlil se mi pulz, zvýšená produkce slin.

Její dychtivost je nakažlivá. A já jsem zvědavý. Až moc.

Nesmím to dát najevo. „Nechci jít vůbec do ničeho. Ale když už jsi tady,“ nenuceně se k ní otočím, „cos měla v plánu?“ Koutky se jí roztáhnou v úsměvu. „Jen se na sebe podívej. Umíráš zvědavostí. Jakmile jsi pochopil, co nabízím, zasvítily ti oči.“ Nepokouším se zapírat – zajímá mě to, a ačkoli své rysy velmi dobře ovládám, vidí to na mně. Rozčiluje mě, jak dobře jsem ji naučil číst v lidech. Rozčiluje mě, když tyto vědomosti využívá, aby četla ve mně.

Vytočí mě to tolik, že ji málem vyrazím.

Hudson_11_(imprimatur).indd 35

01.03.2019 15:09:43

36

LAURELIN PAIGEOVÁ

Avšak zvědavost vítězí. Nepokoušela mě svými hrami už dost dlouho, tak proč právě teď? „Ven s tím, Ceeley.“ V duchu se zašklebím, použil jsem její dětskou přezdívku. Bude si myslet, že to něco znamená. Přesně proto přezdívky tak nesnáším.

Vstane a začne lovit v kabelce. „Jde o základní scénář – přimět holku, aby se do tebe zamilovala, a pak ji odmítnout a sledovat, jak se zhroutí.“ Náš oblíbený. Bez ohledu na to, kolikrát jsme tenhle experiment vyzkoušeli, mě nepřestal bavit. Jde o dokonalou studii emoce zvané láska, ale tak nějak mi nikdy neposkytla odpovědi, které jsem hledal.

Předstírám, že mě to nechává chladným. „Jak originální. A co sis myslela, že mě na tom bude zajímat?“ Sebevědomě se usměje. „Ta holka.“ Povytáhnu obočí. Místo aby mi odpověděla, vytáhne z kabelky složku a položí ji přede mě na stůl. A čeká.

S neochotným povzdechem složku otevřu a přesměruji pohled od Celie k první stránce. A spatřím oduševnělé hnědé oči a vřelý úsměv.

Měla pravdu – tahle mě skutečně zajímá. A je mi rázem jasné, že Celii vyslechnu až do konce. Protože jestli nabízí možnost sblížit se s Alaynou Withersovou, jdu to toho.

Se vším všudy.

Hudson_11_(imprimatur).indd 36

01.03.2019 15:09:43