ANI MUK Přeložili Libuše a Luboš Trávníčkovi
Ani muk_blok.indd 1
09/01/19 10:01
DON’T MAKE A SOUND Copyright © David Jackson, 2018 All rights reserved Translation © Libuše a Luboš Trávníčkovi, 2019 ISBN 978-80-7617-194-7
Ani muk_blok.indd 2
09/01/19 10:01
Věnováno Lise, Bethany a Eden
Ani muk_blok.indd 3
09/01/19 10:01
ČÁST PRVNÍ
Ani muk_blok.indd 5
09/01/19 10:01
Kapitola první
„Copak zase chystáš?“ Ta slova ho polekají. Jenže pak Malcolm Benson opět nachází vnitřní klid jako ozvěnu pousmání, jež nedokázal potlačit. Otáčí se od dřezu, u kterého stojí, pobavení stále vepsané ve tváři. Harriet sedí u stolu s hrnkem čaje sevřeným v malých dlaních. Je to její oblíbený hrnek – s namalovaným Snoopym. Tohoto výjimečného rána jí neopomněl dát právě ten. Zvedla obočí tak rozkošně, jak to umí jen ona. Jeden z typických rysů, který ho na ní upoutal už před třiceti lety. Odcákne pěnu z latexových rukavic Marigold, pak se ťukne prstem ze strany do nosu. „Ráda bys to věděla, co?“ prohodí. Její podezření se potvrdilo a Harriet pokládá hrnek na prostírání. „Ty něco plánuješ.“ „Já pořád něco plánuju,“ odpoví Malcolm. „To přece víš. Plánuju a kuju pikle.“ Oči se jí rozzáří. „Co je to?“ „Budeš muset počkat.“ Malcolm se opět obrací k dřezu. Ruce v rukavicích namáčí do napěněné vody. Ví, že Harriet bude zírat na zadní část jeho hlavy ve snaze přečíst mu myšlenky. „Narozeniny budu mít až za měsíc,“ poznamená Harriet ležérně.
Ani muk_blok.indd 7
09/01/19 10:01
david jackson | 8
Malcolm zůstává zticha. „Je to ono? Něco společného s mými narozeninami?“ Ohlédne se na ni přes rameno. Padesátnice, a stále tak plná dětské nevinnosti a údivu. „Je to opravdu dárek. Ale ne k narozeninám. Tak dlouho by to nepočkalo.“ „Malcolme, ty si mě dobíráš. Pověz mi to. Prosím!“ Doufal, že se bude ještě chvíli zdráhat, než o tom promluví, ale nebylo by to k ní fér. Kromě toho je stejně nedočkavý jako ona, aby už to mohl prozradit. Držel to v sobě až moc dlouho. „Tak jo,“ svoluje. „Počkej tady.“ Stáhne si rukavice a sundá zástěru. Když míří ke kuchyňským dveřím. Vidí, jak Harriet v očekávání věcí příštích spíná ruce. Usmívá se po celou dobu, kdy stoupá až k malé komoře, která mu slouží jako pracovna, a i celou cestu dolů. Tohle je velice významná chvíle pro ně oba. Vyvrcholení nezměrného úsilí a trpělivosti. Než vejde do kuchyně, zastaví se. „Zavři oči. Žádné tajné pokukování.“ „Dobrá,“ souhlasí. „Nebudu se dívat. Slibuju.“ Malcolm projde dveřmi, dárek drží před sebou. Harriet má ruce pevně přitisknuté na očích. Prsty se jí viditelně chvějí. „Tak jo,“ říká Malcolm. „Už se můžeš podívat.“ Oddálí prsty. Pomalu je nechává sklouznout na tváře. V obličeji se jí zračí zmatek a pak ho vystřídá nevěřícný pohled, když spatří velkou, v kůži vázanou knihu. „To je… to je album.“ Přikývne. Ví, že Harriet má na krajíčku, a i jeho začíná pálit v očích. Zvedne zrak a pohlédne mu do očí. „Ne!“ „Ano.“ „Našel jsi?“ Usměje se.
Ani muk_blok.indd 8
09/01/19 10:01
ani muk | 9
„Panebože,“ vyhrkne. „Panebože. Ukaž, ukaž, ukaž!“ Harriet se předkloní a přitáhne z druhé strany židli, aby stála hned vedle té její. Malcolm si sedá a pokládá album na stůl mezi ně. „Jsi na to připravená?“ ptá se jí. „Malcolme, víš přece, jak moc jsem si to přála. Otevři to.“ Najde hedvábnou záložku vsunutou doprostřed alba. Na tom místě pak album otevře. Světlo odražené ze stránky osvítí Harrietin obličej. Ruka jí vyletí k ústům. Z očí jí vyhrknou slzy a stékají po hřbetu ruky. „Doufám, že to jsou slzy radosti,“ prohodí Malcolm. Zmůže se jen na přikývnutí a nadále žasne nad obsahem toho pokladu. Tohle je lepší než jakékoli narozeniny. Vztáhne ruku a obrátí stránku. Zalapá po dechu. Malcolm ji pozoruje, jak je vtahována do toho snu. Sleduje, jak obrací stránku za stránkou, pláče, usmívá se a směje. Kéž by to pro ni mohl zopakovat každý den. Pak následují otázky. Harriet chce tolik informací, kolik jen může dostat, až do té nejmenší podrobnosti. Malcolma někdy odpovědi vyčerpávají, ale dělá, co může. Když Harriet dospěje k poslední stránce, vrací se k první. Prstem se něžně dotkne vlepené fotografie. Malcolm věděl, že tuhle bude mít nejradši ze všech. A pak se zdá, že jí přes tvář přeběhne mrak pochybnosti. „Tohle není jenom další škádlení, že ne, Malcolme? Chci říct, je to definitivní?“ „Ale ano. Vidíš, jak jsem se tomu věnoval. Koukni se na ty fotky. Všechno je nachystané.“ „Že je všechno nachystané? Kdy? Brzy?“ Malcolm si hladí bradu. „No, tohle je ta těžká část. Tyhle věci potřebujou čas. Je to záležitost logistiky, chápeš?“ Zasmušila se. „Ach jo.“ „Takže mě napadlo… Napadla mě dnešní noc. Bylo by to pro tebe dost brzy?“
Ani muk_blok.indd 9
09/01/19 10:01
david jackson | 10
Oči doširoka otevřené. Oči přetékající nadšením a nevěřícností. „Malcolme!“ Skočí mu kolem krku a přitáhne si ho dychtivěvroucně k sobě. „Malcolme, ty jsi úžasný muž. Miluju tě.“ Konečně ho pustí z objetí. „Nebude to nebezpečné, že ne? Chci říct, víš jistě, že to dokážeš?“ Uchopí ji za ruce. „Snadné to nebude. Už nejsem tak mladý, jako jsem býval. Ale ano, dokážu to.“ Znovu ho obejme. Očima opět zabloudí k albu. A pak ji něco napadne a podívá se ke stropu. „Můžeme jí to říct? Můžeme to říct Daisy?“ „Já nevím, proč bysme nemohli, ty snad ano?“ á
á
á
Daisy je slyší přicházet nahoru, a tak odloží tužku a posadí se zpříma. Ví, jak moc se jim líbí, když jim věnuje pozornost. Píše slohový úkol o myši. Sloh nikdy nepatřil k jejím silným stránkám a o myších toho také moc neví, takže to byla trošku výzva. Doufá, že se jim bude líbit, co napsala. Později vypočítá ještě nějaké zlomky a pak se bude věnovat čtení. Dneska ji čeká hodně učení. Dveře se konečně otvírají, a když ti dospělí vcházejí, ještě více se narovná. Všímá si, jak hodně se dnes ráno usmívají. Takhle šťastné je nejspíš ještě nikdy neviděla. Ráda by věděla, co to asi znamená. „Ahoj, Daisy,“ pozdraví Malcolm. „Ahoj, tati,“ odpoví. Malcolm a Harriet se posadí naproti ní k malému pracovnímu stolu. Stále se usmívají. „Máme pro tebe novinku,“ oznamuje Malcolm. „Jsme z toho moc nadšení.“ Daisy neodpovídá. Netuší, jakou odpověď od ní očekávají. Sedí a trpělivě čeká.
Ani muk_blok.indd 10
09/01/19 10:01
ani muk | 11
„Ty nechceš vědět, o co jde?“ ptá se Harriet. Daisy přikývne, ačkoli si není jistá, jestli to chce skutečně vědět. Harriet pohlédne na Malcolma a kývne, aby jí novinku sdělil. Malcolm se nakloní přes stůl. Je tak blízko, že Daisy vidí černé pupínky na jeho nose. „Dostaneš…“ odmlčí se, záměrně co nejvíc prodlužuje napětí, a pak, „sestřičku!“ Harriet se na židli zachvěje vzrušením. Radostně zatleská. Daisy však stále neví, jak má zareagovat. Domnívá se, že si přejí, aby byla stejně nadšená jako oni, ale nějak se jí to nedaří. Vidí, jak na ni upírají oči, a tak otvírá ústa, ale žádná slova z nich nevycházejí. „Co si o tom myslíš?“ zajímá se Malcolm. „Není to báječné? Jen pomysli, co všechno spolu budete moct dělat.“ „Můžeš jí ukázat svoje hračky,“ navrhuje Harriet. „A můžeš jí číst a vysvětlit jí, jak tady všechno chodí. A nejlepší je, že tu už nebudeš sama. Už nikdy nebudeš osamělá. Není to fantastické?“ Daisy je nechce rozladit, a tak horečně pátrá v mysli po něčem smysluplném, co by řekla. „Jak se jmenuje?“ vyhrkne. Malcolm pohlédne na Harriet. Harriet pohlédne na Malcolma. „Dobrá otázka,“ řeknou si vzájemně. „Jmenuje se Poppy, jako máček,“ odpoví Harriet. „Má stejně krásné jméno jako ty, Daisy‑sedmikráska. A taky má světlé vlásky jako ty. Je jí teprve šest. Je rozkošná a jsem si jistá, že ji budeš milovat.“ Znovu se obrátí k Malcolmovi. „Že je to tak, tatínku?“ Znovu se jeden druhému zahledí do očí, a poskytnou tak Daisy příležitost, aby si připravila další dotaz. „Kdy? Kdy přijde?“ „Další výborná otázka,“ poznamená Malcolm. „Přidrž si klobouček, Daisy – bude to pěkný fofr! Co takhle dneska v noci?“
Ani muk_blok.indd 11
09/01/19 10:01
david jackson | 12
Daisy sebou v nitru trhne a musí se hodně snažit, aby to nedala najevo. „Dneska v noci?“ Příliš pozdě si uvědomí, že v tónu jejího hlasu zaznívá nesouhlas. Vidí, že se Malcolmovi poněkud chvějí rty, jak se pokouší zachovat na nich úsměv. „Ano, Daisy. Dnes v noci. Vyhovuje ti to tak, ne?“ „Ano, tati,“ odpoví rychle. „Tedy… jen jsem přemýšlela, kde bude spát.“ Malcolm pohlédne na postel. Mračí se, jako by mu až doteď tenhle problém nepřišel na mysl. „Hm, obávám se, že nějakou chvíli budete muset spát v jedné posteli. Něco vymyslíme.“ „Drobnosti, drobnosti,“ vmísí se Harriet. „S takovými věcmi si u nás doma neděláme starosti. Bude to v pořádku. Bude to víc než v pořádku. Bude to vůbec ta nejlepší věc!“ Daisy má dojem, že Harriet snad radostí exploduje. Mohla by najednou popraskat ve švech a rozprsknout se po zdech a stropě. Oprostí se od té představy. Ve snaze o odvedení pozornosti upře pohled na svou slohovou práci. „Takže,“ promluví Malcolm. „Tohle je ta naše báječná novinka. Věděl jsem, že budeš mít radost, Daisy.“ Daisy nezná slovo „sarkasmus“, ale vyznění Malcolmova sdělení jí napovídá, že nereaguje tak, jak si on přeje. „Nedělejte si starosti,“ říká jim. „Jsem už velká. Na Poppy dohlídnu.“ Pozitivnější a pravdomluvnější už být nedokáže. Zdá se, že to plní svůj účel. „My tě teď necháme, aby sis dělala úkoly,“ navrhuje Harriet. „Zaskočím za tebou později, abych viděla, jak ti to jde.“ Pohrozí jí prstem. „Nečekej ale, že ti dneska moc pomůžu. Nevím, kde mi hlava stojí, opravdu ne.“ Vzápětí ji opouštějí, z pokoje téměř vyplouvají na obláčku, jejž si stvořili. Dívá se za nimi. Čeká, až se dveře zavřou. A až
Ani muk_blok.indd 12
09/01/19 10:01
ani muk | 13
se ozve ten známý zvuk, který potom vždy následuje. Zaskřípání, jež jakoby doznívá ve středu její hrudi. Zvuk zamykaného zámku. Je opět sama. Tráví tolik času o samotě. Kvůli tomu si opravdu v koutku duše myslí, že bude báječné mít tu další dítě. Ovšem ona by nikomu takový úděl nepřála. Rozhlédne se po ložnici. Někdy ji napadá, jak dlouho by trvalo návštěvě pochopit, jaký je skutečný účel téhle místnosti, kdyby nebylo těch zámků zvnějšku. Viděli by postel ve výklenku proti dveřím. Vlevo ode dveří by spatřili sestavu polic s knihami, hračkami a televizí s plochou obrazovkou. Vedle stojí prádelník a na něm domeček pro panenky a další hračky. Uprostřed pokoje se nachází rozkládací stůl a stohovatelné plastové židle. Nic neobvyklého. Pak by se ale mohli podivit, proč tu chybí rozměrné šatní skříně. Možná by uvažovali, proč tu je místo úložného prostoru malé umývadlo v jednom koutě a něco jako sprcha v druhém. A až by nakoukli za závěs, nejspíš by je překvapilo, kdyby zjistili, že neskrývá sprchu, nýbrž ohavnou starou židli s nočníkem. A ve snaze vrhnout trochu přirozeného světla na nepochopitelné nezvyklosti této potemnělé místnosti, možná by návštěvníci chtěli odhrnout okenní záclony; jen by tím však odkryli přišroubované dřevěné desky za nimi. Tehdy by si možná konečně uvědomili, že tohle není pouhá ložnice, pokoj na spaní. Je to pokoj na všechno. Je to vězeňská cela. Daisy se naučila, že si na svou situaci těm dospělým nemá stěžovat. Těm lidem, kterým říká mami a tati, ale kteří nejsou jejími skutečnými rodiči. Sem by neměli přivést další dítě, myslí si. Sem neměli přivést tohle dítě.
Ani muk_blok.indd 13
09/01/19 10:01
david jackson | 14
Není si úplně jistá, jak dlouho už je tady, ale přibližnou představu má. Nedávno ji přinutili oslavovat její desáté narozeniny. A ona ví, že jí bylo sedm, když byla unesena. Takže to budou asi tři roky, co je uvězněná v tomto pokoji.
Ani muk_blok.indd 14
09/01/19 10:01
Kapitola druhá
„Je to on?“ Detektiv seržant Nathan Cody sleduje prst detektiva strážmistryně Megan Webleyové mířící na cíl. Skrz ušmudlané čelní sklo vidí postavu přicházející po chodníku směrem k nim, ruce hluboko v kapsách, límec ohrnutý proti chladu. „Ne‑e. V žádným případě.“ Z rádia se ozývá Ed Sheeran. Cody vyťukává prstem rytmus na volant. Podívá se do výlohy obchodu vedle vozu. Je plný sporého dámského prádélka. Škoda, že nezastavil kousek za ním. „A co tenhle chlápek?“ nadhodí Webleyová. Cody vzdychne. „Ne. Poslyš, to se budeš ptát na každýho bulíka, co jde kolem?“ „Jestli jo, bude to tvoje vina.“ „Proč to bude moje vina?“ „Byl to tvůj nápad, ne? Navíc jsi říkal, že se objeví přesně v pět, a to už bylo před třemi minutami.“ „Bude tu. Měj trpělivost.“ Webleyová energickým založením paží naznačuje, že moc trpělivosti jí už nezbývá. „Je mi zima, jsem unavená, mám hlad. Dneska jsem vůbec neobědvala.“
Ani muk_blok.indd 15
09/01/19 10:01
david jackson | 16
„Nejsi sama. Byla to pěkná honička k tomu soudu, co?“ „Mimochodem, byls moc dobrý. U soudu.“ „Myslíš?“ „Jo. Ten advokát poznal, že narazila kosa na kámen. Viděla jsem, jak se mu řine zpod paruky pot, šmejdovi arogantnímu.“ Ukáže na něj a zvedne obočí. „Všimla jsem si, že sis na to vzal novou kravatu.“ Usmívající se Cody si sedá rovně a napřímí se. „Jo. Líbí?“ „Ne.“ „Hm.“ „Nestýská se ti někdy po starých časech?“ zeptá se po chvíli Webleyová. Cody cítí stoupající nával horka. Domnívá se, že začíná mluvit o době, kdy spolu chodili. Kdy mohla mluvit do toho, jakou kravatu si bere. „Po jakých starých časech?“ „Když jsi pracoval v utajení. Nechybí ti to?“ Uf, pomyslí si Cody. „Jo, někdy. Ale tohle je taky dobrý.“ „Nikdy nemyslíš na to, že bys zase přešel zpátky?“ „Proč? Už mě máš dost?“ „Ne. Jen mě to tak napadlo. Byla to tak důležitá součást tvého života.“ Zavrtí hlavou. „Pochybuju. Tu a tam mě baví vzít něco menšího, ale nemyslím, že bych to mohl zase dělat naplno.“ „Kvůli tomu, co se stalo?“ Cody si odpověď důkladně rozvažuje. Je to dost přirozená otázka. Zážitek, kdy vás čtyři muži v maskách klaunů násilně zbavují částí těla a pak brutálně zabíjejí vašeho parťáka, by většině lidí stačil k tomu, aby hledali jiné způsoby obživy. „Jo, ale nejen pro ty zřejmý důvody. Upřímně řečeno, myslel jsem si, že přechod na závažný případy bude jen dočasný, ale otevřelo mi to oči. Domníval jsem se, že mi bude chybět ten cvrkot v práci na tajným, ale nechybí. Mám rád náš tým a líbí se mi práce, co děláme.“
Ani muk_blok.indd 16
09/01/19 10:01
ani muk | 17
„Ovšem kdybych tu nebyla, tak bys to neřekl, že ne?“ Usmívá se a on vidí, jak se jí udělaly ďolíčky ve tvářích. Než stihne odpovědět, Webleyové zazvoní telefon. Podívá se na displej. „Macek,“ oznámí a pak hovor přijme. Cody zahlédne v zadním zrcátku neoznačené auto zaparkované několik metrů za nimi. Poznává tvář detektiva strážmistra Neila „Macka“ Fergusona, nasvícenou odrazem z jeho vlastního telefonu. Vedle něj sedí Jason Oxburgh, další detektiv strážmistr z týmu. Webleyová poslouchá a pak se obrátí ke Codymu. „Chce vědět, jak dlouho tu hodláme dřepět. Chce vědět, jestli je tvůj informátor pro tuhle operaci spolehlivej.“ „Pověz mu, že můj zdroj je perfektní,“ oznámí jí Cody, „a že on sám by měl mít trošku větší důvěru.“ Webleyová zprávu předá, a než hovor ukončí, ještě malou chvilku poslouchá. „Co říkal?“ zeptá se Cody. „Nic.“ „Ale no tak, co říkal?“ „Ptal se, jestli děláš, co můžeš, abys mě tady zahřál.“ Cody se odvrátí, zoufale zavrtí hlavou, ale pomyslí si, že horko, které mu opět stoupá do tváří, by k zahřátí jich obou mělo stačit více než dost. Je vděčný za odvedení pozornosti, když za oknem vozu zaznamená pohyb. „Ajaj,“ vyjekne. „Copak?“ ptá se Webleyová. „Je to on?“ Cody vše dál sleduje. Vidí ženu u bankomatu. V ruce drží peněženku, ale tašku nechala úplně otevřenou. Zezadu se k ní začne sunout nějaký mladík v tmavé šusťákové soupravě. Cody stáhne okénko. „Fitzy, pojď sem k nám!“ Mladík sebou cukne a zpozorní. S rukama v kapsách se šourá k vozu.
Ani muk_blok.indd 17
09/01/19 10:01
david jackson | 18
„V pořádku, pane Cody. Jak to jde?“ Skloní se, aby se podíval na pasažéra. „V pořádku, lásko.“ Cody se musí držet, aby se neusmíval. Ví, že Webleyová se bude čertit, že jí říká „lásko“. „Co máš za lubem, Fitzy?“ Fitzy pokrčí rameny. „Nic.“ „To nevypadalo jako nic. Mně to připadalo, že tě najednou začala zajímat ta žena u bankomatu.“ „Jo ta! Ne, jen jsem ji nespouštěl z vočí, vlastně, víte, co myslím? Zachovat se trochu jako slušnej vobčan. Řek bych, že si neuvědomuje, že určitý týpci tady okolo by mohli takovouhle situaci využít. Víte, co myslím?“ „Jo, dobrá, Fitzy. To rád slyším. Navrhnu tě na státní vyznamenání. A teď padej. Nahánět tě po ulicích je to poslední, po čem právě toužím.“ Fitzy se nepohne. „Co se tady vlastně děje?“ „Nic, co by se tě týkalo,“ odbyde ho Cody. Fitzy se zakření a odhalí díru tam, kde by měl mít přední zub. „Čekáte, až bude čistej vzduch, abyste moh starou vodvíst támhle?“ Ukáže za sebe na obchod s dámským prádélkem. „To je v pořádku, rozumíte. Žijem v moderní době. Není třeba se cejtit trapně, rozumíte, co myslím?“ Webleyová se nakloní ke Codyho otevřenému okénku. „Já nejsem žádná jeho stará. Takže teď raději rychle zmiz, než tě sbalíme.“ Fitzy zvedne ruce, jako že se vzdává. „V pořádku, lásko. Myslel sem to dobře.“ A tehdy se zdá, že Fitzymu něco začíná docházet. Podívá se ulicí k druhému neoznačenému vozu. „Ty sou tu s váma, že jo? Co se děje? Vy chcete udělat šťáru v tom kšeftu s načančaným prádýlkem?“ „Něco takovýho,“ odpoví Cody. „A teď jdi a otravuj někoho jinýho, Fitzy. A drž se dál od průšvihů.“
Ani muk_blok.indd 18
09/01/19 10:01
ani muk | 19
Fitzy pokrčí rameny a loudá se pryč. Když míjí Mackovo auto, trochu posádce zamává. Cody zavře okénko. „Páni,“ povzdychne si Webleyová, „Po tomhle by tedy panák bodnul. Ty by sis nedal?“ „Ne.“ „Proč ne?“ „Je únor. V únoru nepiju.“ „Ty nepiješ žádnej podělanej měsíc. Vsadím se, žes nepil ani o Vánocích.“ „Jsem si jistý, že tys toho vylemtala dost za nás oba,“ opáčí. Ale má pravdu: o Vánocích nepil. Strávil Vánoce sám, ve svém bytě. Zatímco všichni ostatní porcovali krocany, odpalovali petardy a ožírali se, on zbaštil kari z mikrovlnky a ošetřoval si kotník vyvrtnutý během služby. Tohle Webleyové samozřejmě neřekl. Namluvil jí, že strávil ten čas s rodiči a s bývalou snoubenkou, ovšem ve skutečnosti zřejmě nikdo z nich příliš netoužil šířit sváteční veselí jeho směrem. „No tak,“ naléhá Webleyová. „Bude legrace.“ „Ne, jsem utahanej. Potřebuju si jen dát nohy nahoru.“ „Kristapána, Cody. Mluvíš jako moje babička, a i ta dokáže vyrazit každý týden na tajči a bingo. Víš jistě, že ti pod tím chlapeckým exteriérem není šestadevadesát?“ „Někdy jindy, Megs. Oukej?“ Usměje se na něj. „Co je?“ ptá se. „Megs. Takhle jsi mi říkával, když jsme spolu chodili.“ „Promiň.“ „Ne, je to milý.“ Znovu ho oblilo horko. Cody je vděčný, že jí zas zazvonil telefon. Webleyová to vezme. Poslouchá. Říká: „To je zase Macek. Myslí si, že bychom to měli zabalit. Navrhuje…“
Ani muk_blok.indd 19
09/01/19 10:01
david jackson | 20
„Je tady,“ přeruší ji Cody. „Cože?“ Cody ukáže. „Teď jde dovnitř.“ Sleduje, jak tmavovlasý muž strká klíč do dveří obchodu, odemyká a mizí uvnitř. Cody začíná vylézat z vozu. „Jde se na věc!“ říká Webleyová do telefonu. Čtyři detektivové se shromáždí na chodníku a pak rázně zamíří k obchodu. Cody strčí do dveří a otevře je. Muž uvnitř, na kterého čekal, se otočí a zadívá se na nově příchozí. „Co si přejete?“ zeptá se muž. Cody naslouchá tomu, co se odehrává v zadní místnosti. Vdechuje tu vůni. V ústech se mu při té představě sbíhají sliny. „Čtyřikrát smaženou rybu s hranolky, prosím. A můžete udělat to moje těstíčko hodně křupavý?“ á
á
á
Cody zneužije svého postavení a trvá na tom, aby se najedli v Mackově voze. Jídlo je výborné, společnost ještě lepší, ale když někdo opět nadhodí otázku pár piv, Cody odmítne. Do svého bytu odjíždí sám. Jeho domov se nachází v horním patře georgiánského domu na Rodney Street, nad zubní ordinací. Ta je teď zavřená, a tak má Cody dům jen pro sebe. Mohl sem kolegy pozvat. Mohl navrhnout, že cestou koupí nějaký alkohol. Mohli si poslechnout nějakou muziku. Nic z toho neudělal. V kuchyni zapne konvici, vyprázdní kapsy a sundá si sako a kravatu. Poté co si zalije čaj, usadí se k malému snídaňovému pultu. Myslí na Webleyovou. V posledních týdnech navrhla při několika příležitostech, aby spolu zašli na drink. Cody někdy
Ani muk_blok.indd 20
09/01/19 10:01
ani muk | 21
přemýšlí, jestli nesleduje vlastní cíle, ale pak se ho zmocní obavy, že je namyšlený. Ona se nejspíš jen chová přátelsky. Kromě toho jsou zde zábrany. Příliš mnoho věcí stojí v cestě. Práce, mimo jiné. Cody a Webleyová musejí pracovat spolu, spoléhat se jeden na druhého. Pak jsou tu partneři. Dobrá, bývalí partneři. Cody si nemyslí, že existuje nějaká velká naděje, že by ho bývalá snoubenka vzala zpátky, ale očekává, že Webleyová to dá s tím svým chlápkem znovu dohromady. Rozešli se teprve o Vánocích. Na usmíření je ještě čas. A potom je tu samozřejmě ta druhá věc. Ta, o níž nemůže mluvit. Webleyová se toho už dotkla dřív. Té události, která způsobila, že odešel od práce ve speciálním týmu. Ví, jak to pro něj bylo traumatizující. Jak to vedlo ke strašlivým nočním můrám, halucinacím a ztrátě sebekontroly. Ona však neví, že jsou zpět v jeho životě. Ti klauni. Dali o sobě vědět. Posílají mu ujeté vzkazy. Dokonce byli tady, v jeho bytě. Od Vánoc jsou zticha, jenže on ví, že se znovu objeví. A až se to stane, nebude to hezké. Tohle je skutečný důvod, proč si nemůže dovolit, aby si Web leyovou, ostatně ani kohokoli jiného, pustil moc k tělu.
Ani muk_blok.indd 21
09/01/19 10:01