0039873

Violka_001 az 003.qxp_Sestava 1 08.02.19 11:45 Strรกnka 3

V IOL K A Copyright © Mirka Skočílková, 2019 ISBN 978-80-249-3820-2

Violka.indd 4

12.2.2019 12:48:54

Kapitola 1 „NEJEZ TO, NEUVIDÍŠ ZLATÉ PRASÁTKO,“ plácne Viola se smí-

chem Davida přes ruku. David, její manžel a můj švagr, se během posledních deseti minut přišel do kuchyně už po několikáté přesvědčit, zda je letošní bramborový salát alespoň tak dobrý jako loni. „Povedl se ti, zlato,“ huhlá David s plnou pusou a nezapomene při tom svoji ženu políbit na hladkou tvář. Viola vypadá pořád jako děvčátko, i když už oslavila pětatřicáté narozeniny. Světlé vlasy se jí vlní až k pasu, který má stále štíhlý a svůdný. Její energická postava ani zdaleka neprozrazuje, že před pěti lety porodila holčičku. Violka je přesnou kopií své matky, vzhledem i charakterem. Stále usměvavá, otevřená. Krásná z venku i zevnitř. Viola je po naší matce a Violka po své babičce, kterou nikdy nepoznala. Když mi bylo jedenáct let a Viole jednadvacet, zemřela při autonehodě. Stejně jako náš otec. Jeli spolu na vánoční nákupy, tajně, abychom to s Violou nevěděly. Stále mám v živé paměti, jak nám v noci zvonili dva policisté u dveří, aby nám tu tragickou zprávu oznámili. Byly to ty nejhorší Vánoce, které jsem kdy zažila. Od té doby je nemám ráda. Netěším se na ně, a kdyby mě nezvala sestra k nim domů, neslavila bych je vůbec.

5

Violka.indd 5

12.2.2019 12:48:54

„Mám obalit kapra?“ nabídnu se, abych si u sestry v kuchyni nepřipadala jako host, kterého musí neustále někdo obsluhovat. „Dobrý nápad,“ mrkne na mě sestra a ukáže na poličku. „Tam je mouka a strouhanka, vajíčka jsou v lednici.“ Dám se do práce. Jsem ráda, že můžu pomoct a Viole trochu ulevit. Obdivuji ji. Jako to ostatně dělám už spoustu let.

Byla to vždycky má velká sestra, člověk, který mi nikdy neodmítl pomoct. Nechápu její stále dobrou náladu. Pozoruji Violiny přesné pohyby. Jako by v kuchyni tančila. Všechno má svůj řád a smysl. S grácií připravuje štědrovečerní hostinu, není na ní vidět ani náznak únavy. Když si vezmu, jaký shon v posledních čtrnácti dnech měla! Kromě starání se o malou Violku a chození do práce se musela stihnout na začátku prosince přestěhovat. David vlastní firmu, která staví nízkoenergetické domy na klíč. Viola mu spravuje faktury a objednávky. Nikoho dalšího v kanceláři nemá, takže se má co ohánět.

Jeden takový dům si také nechali postavit. Je nádherný a voní novotou. Musel být hodně drahý. Pokoje má i v patře. Dole se nachází krb a obrovská vstupní hala. Je prosklený a vkusně zařízený. Všude je osvětlení, které teď o Vánocích doplňují barevné svítící řetězy. Zahrada sice není ještě dodělaná, ale vzhledem k tomu, že zde bydlí teprve čtrnáct dnů, je to zázrak, co všechno stihli zařídit. To je celá Viola! Když si něco vezme do hlavy, drží se toho zuby nehty a nepoleví, dokud se jí nepodaří dosáhnout cíle. „Ty jsi úplný profík,“ rozesměje se sestra zvonivým smíchem, když se ke mně ohlédne. „Kolik obalíš řízků za směnu?“ „Většinou ani jeden,“ zakroutím hlavou. „Poslední dobou jsem jen na place.“ „Je tě tam škoda,“ zamyslí se. Přejede mi mráz po zádech.

Už zase.

6

Violka.indd 6

12.2.2019 12:48:54

„Je a není. Baví mě to. Nedokážu si představit, že bych se měla vrátit na nějakou školu,“ sklopím oči a zamíchám prstem vajíčka v misce. Snažím se dělat, že se mě to netýká. „Víš, že finance řešit nemusíš. S Davidem bychom ti pomohli,“ vezme mě za ruku, abych byla nucená se jí podívat do očí. „Servírku můžeš dělat kdykoli, ale se školou bys měla na víc. Ty máš na to školu dodělat,“ dodá přesvědčivě.

Ach jo, to já vím taky, ale nechce se mi. Jakmile si člověk začne vydělávat sám a pozná chuť svobody a nezávislosti, není jednoduché vrátit se zpět. „Promyslím si to,“ uzavřu nepříjemné téma a jsem ráda, že se za námi rozrážejí dveře. Violka mě vysvobozuje svým typickým vřískotem. „Mamí! Teto! Stromeček je ustrojený! Ježíšek nás může najít,“ piští malá a tancuje po kuchyni s velkou radostí. Všem nám vykouzlí úsměvy na tvářích. „My jsme ready,“ opře se David o zárubeň dveří a ruce si založí na prsou. Má pěknou atletickou postavu. Hnědé oči a tmavé vlasy doplňuje ležérně upravovaným strniskem. Je to fajn chlap. S Violou chodí od střední školy. Byl s ní i tenkrát, když se naši zabili. Automaticky se postaral o nás obě.

Bydleli jsme v té době v řadovce po rodičích. David chodil do práce a živil nás. Viola se krátce na to vzdala studia na vysoké škole, které jí stejně moc nešlo, a našla si také práci. Když mi bylo osmnáct, odstěhovali se do svého bytu. Ze začátku mi bylo trochu smutno, ale pak jsem si zvykla. Na samotu se zvyknout dá, mám to odzkoušené. Přízemí jsem začala během školního roku pronajímat studentům, protože je pro mě samotnou dům velký. Příjem z pronájmu se mi hodí. Je to jistota, která mi pomáhá finančně přežít. „My už jen osmažíme kapra a můžeme jít na to,“ mrkne na Davida Viola a hned staví pánev na sporák.

7

Violka.indd 7

12.2.2019 12:48:54

„Já to dodělám,“ vyšoupnu ji s úsměvem z kuchyně a pustím se do práce. Jsme pouze čtyři, bude to rychlé.

Viola si svlékne zástěru a pustí se do přípravy svátečního stolu. Violka jí důležitě asistuje. Je to pěkná holčička. Hlavně je dobře vychovaná, na tom si má sestra vždy zakládala. Nesnáší uvztekané děti v obchodních centrech, na hřištích nebo v dopravních prostředcích. Má teorii něco za něco.

Violka tak nemá potřebu si cokoli vynucovat. Ví, že když bude hodná, maminka jí bonbony koupí sama. Když se řekne, že se jde domů, neodmlouvá a maminku vždy poslechne.

Nechápu, jak to sestra dělá. Asi je kouzelnice. „Ještě svíčičky za babičku a za dědu,“ piští Violka a utíká pro dvě velké zelené svíčky s mašličkou. Píchne mě u srdce. Stejně jako vždy, když sestra u stolu připraví i místa pro rodiče. Nechce se za žádnou cenu vzdát vzpomínky na ně, takže jsou vždy dvě židle u štědrovečerní večeře prázdné.

Místo talířů hoří dvě svíčky. Nevím, jak to malá vnímá a jestli o tom vůbec přemýšlí. Spíš to vše bere jako zvyk. Ona svoji babičku a dědu má, Davidovi rodiče, ale moc k nim nepřilnula. Já se vůbec nedivím. Podle mě se chovají až moc arogantně. Vlastní funkcionalistickou vilu ve staré zástavbě města a hrají si na rodinku z vyšší vrstvy. Chodí pravidelně do divadla, na koncerty vážné hudby a každou neděli do golfového klubu. Nevím o tom, že by u nich někdy Violka strávila třeba jen den. Viola to vše bere s nadhledem a ještě se nestalo, že by si na ně stěžovala, ale já moc dobře vím, že ji nikdy nepřijali. Pro Davida si představovali někoho lepšího, jenže syn se jich moc neptal. Kolikrát jsem si říkala, po kom vůbec David je. I když lásku k penězům jistě zdědil po nich. „Co tam ještě může chybět?“ zamyslí se Viola při pohledu na přeplněný sváteční stůl. Je detailistka. Všechno musí být perfektní.

8

Violka.indd 8

12.2.2019 12:48:54

„Už jen my čtyři,“ přivine si ji David k sobě a sestra rezignuje. „Fajn, jdu se upravit, za pět minut začneme,“ oddechne si Viola a zamíří do svého pokoje.

Já se nemám jak upravovat. Nejsem typ na večerní šaty.

David ale svoji ženu následuje. V košili a vázance mu to sekne. Vypadá skvěle, s Violou k sobě ladí. Ta má černé večerní šaty a sváteční šperky. Jsou nádherná rodinka. Možná bych jim i začala závidět, ale není tomu tak. Jsem přesvědčená, že nejsem rodinný typ. Nemám ambice skončit několik let na mateřské doma v kuchyni, přebalovat zadečky a švitořit s dalšími maminkami na dětském hřišti. Miluju svobodu!

Na nikoho se nevázat, vyjet si, kam chci, kdy chci a s kým chci. To taky dělám. Už jsem byla snad na všech kontinentech. Teda kromě Antarktidy, ta mě ještě čeká. Ráda objevuju nové země, nové lidi, jejich jazyky, zvyky. To je můj život. „Na nás! A abychom se tady příští rok zas ve zdraví sešli,“ pozvedne Viola svoji skleničku a mě už po druhé v krátké době píchne u srdce. To byla vždycky slova mé matky.

Moc dobře si na ně pamatuju. Škoda jen, že se podle nich neřídila. „Třeba i ve větším počtu,“ dodá tajemně David a tím mě vytrhne ze zamyšlení. Cítím, jak se červenám. S tím nepočítejte, pomyslím si, ale nahlas raději mlčím. Nechci kazit sváteční atmosféru. „Šup, šup, papat,“ zatleská malá nedočkavě ručičkama. Nemůže se dočkat. Už od léta si přeje čůrací panenku s postýlkou a asi stokrát ji malovala Ježíškovi do dopisu, aby náhodou něco nepopletl. Má do detailu promyšlené, jakou barvu má mít lahvička, jak má vypadat nočníček a jaký obrázek má mít miminko na bodýčku.

9

Violka.indd 9

12.2.2019 12:48:54

„Neboj, dárky ti neutečou,“ usměje se na Violku David, který stihl využít zmatku před večeří a donést dárky pod stromeček tak, aby malá nic nepostřehla. „Jez, nebo žádné dárky nebudou,“ pobídne Viola svoji dceru. Jenže Violka je tak nervózní, že se v salátu i rybě jen rýpe.

Možná ani netuší, jak sousta chutnají. „Pozor na kosti!“ upozorním malou tentokrát já. Málem si jednu velkou poslala do pusinky. „Proč má kapr tolik kostí?“ zanaříká malá a tváří se jako ztělesněné neštěstí. „Spíš by mě zajímalo, kdo vymyslel na Štědrý večer takové jídlo? Vždyť to zbytečně zdržuje,“ přidám se se smíchem a pomůžu Violce přebrat kapří kousek, aby se nakonec opravdu nestala nějaká nehoda. „Už jdeme,“ zatleská malá, když do sebe nahrne poslední sousto. Všechny nás to rozesměje. Příjemně se nám povídá, za podmanivého zvuku koled se nám dospělým sedí dobře.

Malá to ale vidí jinak. „Už jsi snědla sedm druhů jídla?“ usměje se na ni matka.

Violu baví malou napínat. „Ach jo! Proč tolik jídla?“ zanaříká Violka a sahá po cukroví. „Protože to je zvyk. Stejně jako šupinka, kterou máš pod talířem,“ pohladí ji po vláskách Viola. Malá se najednou zarazí a zvědavě zvedne talíř, aby se na šupinku podívala. Neměla o ní tušení. Jenže jak rychle trhla talířem a pak ho naklonila, poroučel se její příbor s řinkotem k zemi. „Violo!“ zamračí se na malou oba rodiče zároveň.

Malá se málem rozpláče. „To nic,“ zachraňuji situaci. „Vždyť se zas tolik nestalo. Víš, proč se dává šupinka pod talíř?“ Malá zavrtí hlavou, ale zajímá ji to.

10

Violka.indd 10

12.2.2019 12:48:54

„Abys měla příští rok dost peněz,“ usměju se na ni. Je tak malá a křehká. Přitom má v očích tolik síly a energie. „Mně by stačila ta čůrací panenka,“ zamyslí se Violka. „Ještě ti rozříznu jablíčko,“ natáhne se Viola do ošatky.

Violka ani nedýchá. Když se před ní ukáže nádherná hvězdička uprostřed jablka, radostí zatleská. „Ta je krásná!“ zapiští. „Ještě rozřízni Marice,“ podívá se na mě. „To jo, ať mám jistotu, že to bude příští rok zase OK,“ mrknu na malou a nechám se od Violy obsloužit. I moje jablíčko ukrývalo krásnou hvězdičku. „Jé, fuj!“ ohrne Viola ret, když vezme poslední dvě jablka z ošatky. „To není možný! Obě stihly nahnít,“ zanaříká. „Asi to přežiju, když letos neuvidím rozříznuté jablko,“ uklidní ji s úsměvem David. Viole to moc nepomůže, ale snaží se na sobě nenechat nic znát. „Tak si mysli, že ta moje druhá půlka je tvá,“ pokusím se zachránit situaci. „Neslyšeli jste někdo zvoneček?“ David na mě mrkne a nenápadně vytahuje jeden malý z kapsy. Tajemně s ním zazvoní a Violka najednou ožije. „Jupí, Ježíšek nás našel!“ vyskočí na nohy a převrhne přitom židli. Nikdo se na ni už nezlobí. Je to přece její chvíle.

Malá je zaneprázdněná stromečkem v hale. David ho ještě stihne rozsvítit. V té tmě je to překrásná scenérie. Je tak krásný! Třpytivý, ozdobený oranžovými koulemi a krápníky. Přinesu si své dárky, které jsem měla schované v tašce, a rovnou je rozdám lidem, kterým patří. Violka ode mě dostane sadu na zkrášlení. Šperky a ozdoby do vlásků s velkým módním studiem ji potěší, ale největší radost má přeci jen z miminka s nočníčkem. Vedle něho najde i postýlku a kočárek, takže je nadmíru spokojená. „Děkuju ti, Ježíšku, děkuju,“ šeptá malá jako v transu 11

Violka.indd 11

12.2.2019 12:48:54

a s třesoucími se ručičkami pokládá miminko do kočárku, aby se s ním mohla projet po hale. V tomto domě je trochu víc prostoru než v jejich starém bytě, takže se jí tu bude jezdit jedna radost.

Viola s Davidem malou pozorují. Stojí u stromku, David Violu drží kolem pasu a v lesku barevných světýlek se oba usmívají. Je to úchvatný pohled. Najednou začnu litovat toho, že si takový obrázek, kde by figurovali moji rodiče, nepamatuju. Není to tam. Je to velká škoda. „Přeci jenom jsem si ještě vše nerozbalil,“ vzpamatuje se jako první David a skloní se pro krabičky zabalené v ozdobném papíře. Ode mne dostane značkovou košili a vypadá to, že se mu líbí. Viola si rozbalí novou kabelku a je z ní unešená. Hned ji ukazuje manželovi a následně prozkoumává její obsah.

Já jsem dostala kolečkáče a přehrávač do kuchyně. Jsou to věci, které jsem si přála, takže z nich mám také velkou radost.

Nějak jsem vyrostla z toho, kdy bych prožívala překvapení.

Sváteční chvíle pod rozsvíceným stromečkem utečou rychleji, než by kdo čekal. Dárky jsou rozbaleny a v nás doznívá atmosféra svátečního večera. „Jsou to ty nejkrásnější svátky, které jsem kdy zažila,“ pronese Viola šťastně nad šálkem horkého čaje. Unavené nohy si natáhne na gauč vedle sebe.

Jenom něco souhlasně zahuhlám, abych nepřekazila její vyladěnou náladu, protože i přes dnešní zkušenost se můj postoj k svátkům nijak nezměnil. „Copak děláte, vy moje princezny?“ zahlaholí přicházející David. Byl vyřizovat nějaký telefonát. Bohužel se pracovním povinnostem nevyhnul ani dnes večer. „Nekřič!“ okřikneme ho duo, protože vedle nás v křesle leží schoulená Violka a spí. V náručí má panenku, se kte12

Violka.indd 12

12.2.2019 12:48:54

rou se dívala na pohádku. Dnešní den byl tak náročný, že u ní obě usnuly.

David se ztiší, klekne si k malé a pohladí ji po tvářičce. „Tak pojď do postýlky,“ vezme ji opatrně do náruče a odnese do pokoje v patře. Obě jeho počínání pozorujeme. „Jste hodní, že jste mě pozvali,“ poděkuji sestře, ale ta mě okamžitě pohybem ruky zarazí. „Jsme rodina a rodina si musí pomáhat,“ řekne nečekaně ostře, aby náhodou někdo nechtěl protestovat. „Dokud budeš naše rodina, budeš k nám patřit!“ Chvíli se na ni dívám a přemýšlím o tom, co právě řekla. „Jsi moc hodná. Děkuju,“ vysoukám nakonec ze sebe a snažím se na sobě nenechat nic znát. Uvnitř mé hlavy to ale šrotuje. Výsledkem všeho je příjemný pocit bezpečí, který ve Violině blízkosti mám už pětadvacet let.

Pomalu se loudám známou ulicí domů. Už mám před sebou jen poslední blok. I když stojí můj dům až na konci města v poslední řadě bytovek, mám to tu ráda a delší cestu z centra beru sportovně. Vždyť hned za rohem začíná louka a les.

Je tu krásně a hlavně je zde klid. Odemknu vchodové dveře a vyběhnu dvoje schody do patra. V přízemí mám letos nastěhované tři studentky z nedaleké pedagogické školy. V září tam nastoupily na pomaturitní studium, takže mám s nimi na tři roky vystaráno. Všechny tři jsou správně praštěné, ale jako podnájemnice naprosto ideální a bezkonfliktní. Právě mají zkouškové období, takže se zde během ledna budou objevovat jen sporadicky.

Můj byt na mě dýchne příjemným teplem. Venku sice není po sněhu ani vidu ani slechu, ale za to zima zalézá za nehty.

Hned jak zavřu dveře, otočím se k poličce za nimi. Je tam fot13

Violka.indd 13

12.2.2019 12:48:54

ka mých rodičů. Nechci zapomenout, jak vypadali, a musím je mít pořád na blízku. Pozdravím je a srdce se mi bolestně sevře. Jaké by to bylo, kdybyste tu teď oba byli se mnou.

S námi. Violka by vám jistě dělala radost už jen tím, jak je živá a svá. Viola a David tvoří šťastný a úspěšný pár. Daří se jim. Jsou spokojení a nic jim nechybí. Já, no tak to nevím, jestli zrovna ze mě byste měli radost. Gympl jsem nakonec dodělala, ale už ve druháku mě chytilo takové ne moc příjemné období. Jako bych teprve v šestnácti procházela pubertou. Byla jsem rebel a dělala občas věci, za které se teď s odstupem času stydím. Prošla jsem si sprejerským obdobím, vymetla každou diskotéku, chvíli jsem chodila v černém. Jako kdyby na mě ta všechna bolest dolehla se zpožděním. A těch kluků, co jsem měla! Vůbec nechápu, jak je možné, že jsem tím vším prošla zdravá a bez těhotenství.

Sesunu se v obýváku do svého oblíbeného houpacího křesla. Celá zadní stěna za křeslem je až po strop plná poliček s knihami. Je to můj vnitřní svět, kam si zalézám, když chci být sama. Otočím si křeslo a prohlížím si hřbety knih, jako bych je viděla poprvé v životě. Mám tady všechno možné. Tak třeba tady dole, obyčejné romány, pár Shakespearových knih. Celé dvě police nad nimi jsou plné cestopisů. Ty mám nejraději. Můžu se pomocí textu přenést tisíce kilometrů daleko a nic mi nechybí. Hlavně z nich sbírám inspiraci. Teď momentálně mám na mušce Velikonoční ostrovy.

Už mám na ně skoro našetřeno. Bude to drahé, ale určitě to bude stát za to!

Mým největším bohatstvím jsou knihy kartografické.

Mapy, to je moje. Vždycky, když někam jedu, snažím se tam sehnat národní atlas. Národní atlasy jsou chlouby všech států světa. Mám jich tu hned několik. Sice jsou poměrně drahé, ale dělají mi obrovskou radost.

14

Violka.indd 14

12.2.2019 12:48:54

Mirka Skočílková V IOL K A Redigovala Lucie Krátká Odpovědný redaktor Boris Hokr Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 432 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 430. publikaci.

Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Violka.indd 432

12.2.2019 12:49:15