0039852

AVA DELLAIRA

Kdybych TĚ našla KDYBYCH TE NASLA.indd 3

4.10.2019 11:11:18

Prolog

ANGIE

KDYBYCH TE NASLA.indd 7

4.10.2019 11:11:18

Dnes už živí mrtvé dohánějí. Když Arthur C. Clarke román v roce 1968 psal, připadalo na každého z živých třicet zemřelých. Ale v současnosti se žijící lidé natolik rozmnožili, že na každého připadne tolikero patnáct duchů. Angie si zjistila fakta: na světě žije sedm miliard lidí, přitom těch po smrti je sto sedm miliard.

Mezi mrtvými je i její táta, tedy aspoň si to dosud myslela. Často si představovala, jak po jejím boku stojí v čele nevelké tlupy duchů, takzvané patnáctky mocných. Jeho podoba vychází z jedné staré fotografie, na níž je vyobrazený s mámou. Je mu stejně jako dnes Angie: tedy sedmnáct. S širokým úsměvem na tváři, černou kůží, bílými zuby a vysokou svalnatou postavou. V čepici s kšiltem dozadu vypadá jak trapák z 90. let, myslí si Angie. Na fotce je táta s její mámou Marilyn u moře, procházejí se po molu. Marilyn má pod kalhotami s laclem bikiny, kruhové náušnice se třpytí na slunci, bledý obličej lemují dlouhé zlatavé vlasy. Vine se k tátovi naprosto přirozeně, se zakloněnou hlavou se něčemu chechtá a on ji drží kolem ramen. Modrá hladina v pozadí ubíhá až ke vzdálenému obzoru, kde se setkává s oblohou.

Angie fotografii objevila před rokem, když se chystala na oslavu šestnáctin Sama Stonea. Máma byla v práci a ona si chtěla vzít z jejího šuplíku rtěnku, ale tím

9

KDYBYCH TE NASLA.indd 9

4.10.2019 11:11:18

přehrabování ve věcech teprve začalo. Dala se do hledání, přitom ani nevěděla čeho. Nakonec za máminým spodním prádlem objevila dřevěnou bedýnku. Uvnitř našla omšelou, k prasknutí přecpanou zalepenou obálku a pod ní fotku.

Angie tehdy zírala na zubícího se černošského kluka, který na ni hleděl z fotky, a i když ho nikdy předtím neviděla, okamžitě jí bylo jasné, že je to její otec. Na zlomek vteřiny tápala, s kým si mohl po molu vykračovat.

Pak jí došlo, že ta holka musí samozřejmě být její máma.

Vypadala tak bezstarostně. Mladě. S životem před sebou. Šťastně.

Angie se málem zastavilo srdce. Nejradši by toho kluka vytáhla z fotografie ven. Aby mohl dospět a stát se jejím tátou. Aby zase dokázal mámu rozesmát jako tenkrát.

Potom si přestavila, že je na tom obrázku s nimi, a dumala, jaké by to asi bylo procházet se tam s rodiči, jak asi hřálo slunce a jak voněl oceán. Ačkoli sama v životě u moře nebyla, přes bujarý smích mámy a táty téměř slyšela vzdálený příboj.

Angie zbývá ještě poslední rok střední školy, pak ji čeká budoucnost s velkým B. Jenomže nemá ani tušení, „kým by se jednou chtěla stát“, kam vlastně patří nebo jestli jednou mámě dokáže vynahradit všechno, čeho se pro ni vzdala. Právě ve chvílích, kdy se jí těžce dýchá a hruď jí svírá úzkost a nejistota, myslívá Angie na sedm miliard lidí, co na Zemi žijí. To nepředstavitelné číslo zmírní obavy natolik, že si připadá až omámená, asi jako

10

KDYBYCH TE NASLA.indd 10

4.10.2019 11:11:18

po záchvatu smíchu nebo po dlouhém ponocování anebo po obojím dohromady. Sama je bezvýznamná jako kapička v oceánu. Proč by vůbec mělo záležet na tom, jak ona, Angela Millerová, se svým životem naloží?

Považuje se za průměrnou, tuctovou studentku. Baví ji dějepis a přírodní vědy (zejména biologie), vášnivě běhá, má ráda grilovaný sýr s křupavými okraji a dále fotbal, kávu se sójovým mlékem, vinylová elpíčka, hip-hop ve sluchátkách puštěný na plné pecky. Z takových a podobných souborů vlastností si sestavuje charakteristiky, které by jí mohly poskytnout ověřený, i když stále chatrný obraz sebe sama. City, které uchovává ve svém nitru a jež hrozí vyplutím na povrch, drží svědomitě na uzdě. Ale dneškem se všechno změní.

Angie se dívá na fotku svých rodičů a poslouchá písničku „I get lonely“ od Janet Jacksonové, kterou si přehrává ve walkmanu za necelé tři dolary. Na kazetě je vybledlým modrým rukopisem načmáráno: pro slečnu mari macka, s láskou james. Slunce navzdory časnému ránu začíná pálit a Angie se musí uchýlit do stínu pod přístřeškem.

Teplým vzduchem poletuje chmýří bavlníku, a když se nahromadí ve strouze, vypadá to, jako kdyby v létě nasněžilo.

Angie má před sebou sportovní tašku, do které si zabalila pár triček, ponožky, spodní prádlo, dvoje oblíbené, pečlivě složené šaty, obálku z mámina šuplíku a seznam osob jménem Justin Bell ve věku dvacet čtyři až třicet pět let s bydlištěm v oblasti Los Angeles. Už je to skoro hodina, co Marilyn odjela do práce. Až se vrátí, zjistí, že je dcera pryč.

11

KDYBYCH TE NASLA.indd 11

4.10.2019 11:11:18

V tomto domě Angie žila od doby, kdy ji jednou, když chodila do páté třídy, vyzvedla Marilyn ve škole s tím, že pro ni má překvapení. „A co to je?“ vyzvídala Angie, když ji máma neobdarovala jako obvykle čokoládovou tyčinkou, gumovými medvídky, knížkou nebo novými pastelkami. „Dočkej času,“ odpověděla máma, „tohle bude největší překvapení ze všech.“ Vyrazila po hlavním tahu a později sjela z dálnice do staré části Albuquerque, kam se vydávaly jen v případě, že Angie projevila přání navštívit přírodovědné muzeum. Že by tam měly zrovna teď namířeno? Ne, máma projížděla dál ulicemi, lemovanými bavlníky a domy porostlými břečťanem. Když se dostaly na okraj čtvrti, kde byly menší domky s pečlivě udržovanými zahrádkami, zastavila na jedné z příjezdových cest.

Dovedla dceru k nevysoké budově s modrou střechou.

Angie otočila k mámě zvědavě hlavu. „Jde se!“ poručila Marilyn s dětským nadšením v hlase.

Angie ji tedy následovala ke dveřím, kde máma hledala ten správný klíč. Čí dům to asi může být?

Když v zámku klaplo, Marilyn se na Angie podívala se slovy: „Jen běž, můžeš dál. Ten dům je náš.“ Ačkoli bylo tehdy Angie teprve deset, pochopila, že od mámy dostala to, co Marilyn sama neměla – domov, ve kterém může vyrůstat. Spolu si ho vymalovaly po svém: obývák na modro, kuchyni na žluto. Pokojík Angie vy­ zdobily nazelenalým odstínem oceánu.

Angie ráda pobývala mezi silnými zdmi, které v letních měsících dokázaly udržet chládek, líbily se jí klenuté

12

KDYBYCH TE NASLA.indd 12

4.10.2019 11:11:18

průchody, odrbaný gauč s kašmírovým vzorem, na kterém zůstávala o víkendu déle vzhůru, dívala se s mámou na romantické komedie a dávala si popcorn s parmezánem nebo zmrzlinový pohár.

Když byla Angie ještě malá, věřila, že má mámu, jakou jí ostatní děti můžou jen závidět, protože jí chystala ty nejlepší obědy z pečlivě připravených sendvičů ve tvaru trojúhelníku a na charitativní akce pro ni pekla ty nejlepší buchty. Pokud se ráno nechtělo Angie vstávat, dostávala ji máma z postele hlasitým pouštěním písničky „Dancing in the Street“, aby pak spolu tančily po domě jen v pyžamech a chechtaly se tomu. O svátcích Marilyn dům pokaždé vyzdobila, silvestr a Halloween nevyjímaje. Na čtvrtého července pokaždé upekla muffiny v červeno-modro-bílých košíčcích a na pánvi připravila hot dogy. Koupila prskavky a po setmění šla s dcerou na zahradu, kde obě čmáraly do vzduchu žhavým koncem svá jména. Když byla Angie malá, nepřišlo jí nijak zvláštní, že jsou s mámou samy. Nebylo jí divné, že Marilyn odmítala pozvánky sousedů na společné grilování, ani to, že když přivedla Angie na návštěvu k některé z kamarádek, nezdržela se na kus řeči s paní domu, která se s ní pak blahosklonným tónem loučila. Na třídních setkáních s rodiči Montezumovy základní školy bývala Marilyn zdaleka nejmladší matkou, a pokud ji někdy přátelsky oslovil některý z tátů spolužáků, všimla si Angie, že se po ní máma najednou začala okamžitě shánět. Když Marilyn jednou nadobro zavřela dveře za

13

KDYBYCH TE NASLA.indd 13

4.10.2019 11:11:18

Mannym – za jediným mužem, který k nim docházel na večeři –, naučila se Angie žít i s touto ztrátou.

Už když bývala Angie malá, říkávala jí máma, že je její krasotinkou, světlem, důvodem, proč žít. Jejím drahým andílkem. Ale někdy si Angie všimla, že máma v domnění, že se dcerka baví u omalovánek nebo televize, kouká z okna a tiše pláče.

Když se za rohem objeví Samův džíp a zastaví u příjezdové cesty, Angie na walkmanu zastaví přehrávání a sundá si sluchátka. Představí si mámu, jak se večer vrátí do prázdného domu, a málem to vzdá. Pak ale přece jen zvedne sportovní tašku a zamíří k autu.

Na Samově vysoké štíhlé postavě visí pomačkané tričko a kraťasy z ustřižených tepláků, na očích má letecké sluneční brýle. Vlasy má rozcuchané jako obvykle. „Ahoj,“ pozdraví Angie a lituje, že mu nevidí do očí.

Sam sotva kývne hlavou, převezme od ní tašku a hodí ji na zadní sedadla. Angie nastoupí do auta, kde je to cítit po marihuaně a kde nikdo celé týdny neuklidil obaly od burrita z fast foodu. Když Sam nastartuje svůj džíp z 90. let, který pojmenoval Mabel, motor neochotně zarachotí.

Mlčky se rozjede po ulici, ve které Angie bydlí, a pustí hudbu. Angie se ohlédne na dům, který jí mizí za zády, a potom se zadívá na dívku, která je na fotografii s jejím tátou. Na tu, co se tenkrát řítila se staženými okénky nocí, aby se muzika mohla rozléhat do krajiny, vdechovala vůni moře, zažívala neuvěřitelný pocit svobody

14

KDYBYCH TE NASLA.indd 14

4.10.2019 11:11:18

a lokala čerstvý vzduch z plných plic, protože jí začínal nový život. Na tu, co už určitě věděla, že když se člověk zamiluje, svět je mu najednou bližší, jako by měl všechno na dosah ruky. Aspoň v Angiiných představách to tak bylo.

15

KDYBYCH TE NASLA.indd 15

4.10.2019 11:11:18

MARILYN

O 18 let dříve

KDYBYCH TE NASLA.indd 17

4.10.2019 11:11:18

• • • • • Marilyn dnes slaví sedmnácté narozeniny. Skrz odraz svých očí v bočním okénku pozoruje muže na rohu s cedulí s nápisem VÝKUP ZLATA a ženu s nákupním vozíkem plným rachotících lahví. Minou čerpací stanici, od které si parta mladíků s čepicemi nasazenými kšiltem dozadu odnáší doutníky a limonády. Marilyn se lepí stehna k sedadlu, nad čelem jí vyrážejí krůpěje potu. Na Los Angeles udeřila vlna veder, pro konec léta typická. Venku musí být nejméně sedmatřicet stupňů a v buicku z 80. let, který je plně naložený bednami, nefunguje klimatizace. „Je to jen na pár dní,“ vykládá Sylvie, Marilynina máma. „Než zase něco vyděláme. Za pár týdnů tě čeká v agentuře konkurz.“ Marilyn přikývne, aniž k matce otočí hlavu.

Poslední konkurz (na reklamu, ve které měla představovat členku čtyřčlenné rodiny chystající se koupit tele­ vizor) byl naprostá katastrofa. Věděla, že jde o hodně, a celé ráno, které s ostatními dívkami proseděla v předsálí, měla stažený hrudník a žaludek na vodě. Zkoušela se ponořit do knihy Bílé album od Joan Didionové, ale zasekla se už na prvním odstavci, neschopná se soustředit,

19

KDYBYCH TE NASLA.indd 19

4.10.2019 11:11:18

takže stále dokolečka četla první větu: Příběhy si vyprá­ víme, abychom mohli žít. Později se před kamerou sotva dokázala nadechnout.

Když si pro ni matka přišla, Marilyn se nezmínila o pro­žívané panice, závrati ani asistence castingu, jež jí přinesla sklenici vody a přitom na režiséra vrhla pohled, který říkal: Kristova noho! Večeři ze zmrazeného polotovaru narušila o týden později zpráva, že Marilyn opět neuspěla, a to pak musela strpět matčin napjatý výraz a povytažené obočí značící hluboké zklamání. Na to se Sylvie zahleděla z okna na bazén a plastový zahradní nábytek, zatímco Marilyn po talíři honila kousek povadlé brokolice.

Po dlouhém mlčení si Sylvie nalila třetí sklenici bílého a otočila se k Marilyn. „Tady je to učiněná pustina. Říkám si, jestli bychom se neměly přestěhovat blíž k Hollywoodu, abychom měly všechno při ruce,“ prohlásila okatě veselým tónem. „Kdo ví, třeba někdy na nákupu v sámošce narazíš na nějakého šéfa castingu.“ Jako kdyby tak jako tak nemusely z pronajatého bytu prchnout, protože už několik měsíců neplatily nájem.

Marilyn je jasné, že by ji máma klidně nechala fotit nahou (třeba jako tu rozcapenou holku v reklamě na džíny na billboardu u dálnice), pokud by tím vydělala na dům v kopcích nad městem a taky vysoko nad všemi ostatními. Sylvie byla toho názoru, že nový a lepší život se nachází za nejbližším rohem, že otočné dveře do budoucnosti jsou téměř na dosah.

Coby dítě ještě mohla věřit tomu, že se matčiny sny jednou vyplní, ale teď už na její fantazie odmítá přistoupit.

20

KDYBYCH TE NASLA.indd 20

4.10.2019 11:11:18

Pevně spoléhá na to, že až jí bude příští rok osmnáct a odmaturuje, začne konečně žít podle svého. Vlastní budoucnost vidí jako nepatrný záblesk světla na konci tunelu, naučila se k němu upírat zrak, drát se kupředu a nepřestávat na jeho záři myslet.

Zatroubí na ně auto, protože Sylvie odbočí vlevo na Washington Boulevard a zbrzdí provoz. Marilyn vnímá ulice sežehnuté sluncem, cítí vůni masa linoucí se ze stánku s mexickými specialitami, smíšenou se slabým pachem moře, dívá se na pestrobarevné popínavky propletené drátěným plotem.

Sylvie houkání ignoruje a vjede do ulice South Gramercy Place. Marilyn pomalu poznává obytnou zónu lemovanou zchátralými činžáky. nízká záloha, stojí na jedné ceduli. Všimne si červeného květináče u jednoho okna a oblečení na prádelních šňůrách, které povlává jako praporky. O zeď budovy se opírá nějaký muž a potahuje z cigarety. „Koukej, Marilyn. Odsud už je to vidět.“ Jak se Sylvie pootočí na sedačce, aby ukázala na vzdálený svah s bílými písmeny hollywood, která oddaně čnějí ve smogem prosyceném letním žáru, auto náhle zamíří doprostřed silnice. „Hmm.“ Marilyn se všemožně snaží ignorovat děs, který se jí začíná zmocňovat. Jedou dál, až konečně zastaví u dvougeneračního domu na rohu s číslem popisným 1814, s oprýskanou růžovou omítkou a zanedbanou zahradou, kde přesto přežívá pár pomerančovníků.

21

KDYBYCH TE NASLA.indd 21

4.10.2019 11:11:18

V rádiu v přízemí zpívá Lauryn Hillová: Jak můžeš ví­ tězit, když…, Sylvie šátrá pod rohožkou a hledá klíč, kadeře odbarvených světlých vlasů se jí v horku lepí k bledým tvářím. Když vejdou, Marilyn vrátí v čase známý odér – zvláštní směs doutníků, pohlcovače pachu a vařeného masa.

Nábytek je nahodile rozstrkaný po místnosti, pohovka u zdi stojí nakřivo, na konferenčním stolku, který je ke gauči natočený jedním rohem, leží miska, která je skoro plná obalů od karamelek. Skrz zamřížovaná okna dovnitř pronikají paprsky podvečerního slunce a vytvářejí na huňatém koberci světlé skvrny.

Na chvilku obě zůstanou jen tak stát. „No, mohlo to být horší,“ říká s předstíraným veselím v hlase Sylvie. Marilyn si přeje, aby se jí bývalo dařilo lépe. Kdyby mohla natočit ještě jednu reklamu, ještě jednou uspět, pak by tu nemusely být.

V titěrném pokojíčku, který býval kdysi její a teď zase bude, otevře Marilyn okna a nechá dovnitř vtrhnout závan horkého vzduchu. Přestože už bylo pět hodin, letní žár nepolevuje. Dívá se z okna na vzdálenou řadu hubených palem, jejichž koruny povlávají sem a tam. Připomínají roztroušené vojáky, poslední přeživší na bojišti města. Spojí před očima prsty do dvou protilehlých písmen L a utvoří tak hledáček. Mrknutím spustí závěrku imaginárního fotoaparátu a uloží si obrázek do paměti. „Jsi taková krasavice.“ Mámin hlas ji vyleká. Otočí se a vidí, že ji Sylvie pozoruje ode dveří, v rádiu v přízemí začnou vysílat reklamy a nějaký hlas ji nabádá: Dopřejte

22

KDYBYCH TE NASLA.indd 22

4.10.2019 11:11:18

si dvojnásobné potěšení, dvojnásobnou zábavu. Marilyn si najednou připadá naprosto vyčerpaná a nejradši by se zhroutila na podlahu.

Mezitím co ji Sylvie objímá, se Marilyn vybaví scéna, která se odehrála před téměř deseti lety, kdy odsud odjely a přistěhovaly se do tehdy fungl nového domu v oblasti Orange County, kterou dnes opustily. Sylvie byla pyšná na bazén a nový koberec, zato Marilyn nejvíc zaujal vzduch, který krásně voněl. Tehdy si zrovna skládala oblečení do nové růžové komody, když ji máma najednou začala volat.

V obýváku, kam přispěchala, uviděla matku v slzách a vlastní tvář v televizi. Marilyn na obrazovce otevřela krabičku s nápisem „My Little Pony“ a se slovy Hele, pře­ kvapení! vytáhla náramek posázený drahokamy a políbila hlavu poníka jménem Twilight Sparkle. Dívat se na sebe samu nebylo Marilyn příjemné. Takhle přece nevypadala, nebo ano? Ani ne. Ne. Nejraději by se zase vytratila, ale když si ji máma přitáhla blíž a v úžasu šeptala: „Jsi tak překrásná. Moje holčička, a v televizi,“ nedokázala se netěšit z toho, jak je na ni Sylvie hrdá.

Teď Marilyn opět spočívá v mámině objetí, pohlcená jejím parfémem. Že by Eternity od Calvina Kleina? Mámina voňavka je různorodou směsicí vzorků z parfumerie, kde za přepážkou přesvědčuje zákaznice, že flakón od Chanelu nebo Burberryho obsahuje mocný lektvar, který z nich udělá přesně takové ženy, jakými se chtějí stát. „Jednou to vyjde. Uvidíš,“ prohodí Sylvie, víceméně sama pro sebe.

23

KDYBYCH TE NASLA.indd 23

4.10.2019 11:11:18

Uvolní sevření stejně náhle, jako když předtím Ma­ rilyn objala. „Pojďme nanosit věci z auta, ať pak máme čas na narozeninovou večeři.“ Marilyn na mámě vidí, že se přemáhá ještě víc než ona sama, aby se nesesypala. „Skvělý,“ řekne Marilyn a dá mámě pusu na tvář.

Vynášení beden do patra se protahuje. Když začne zapadat slunce a den se chýlí ke konci, v autě zbývá ještě třetina nákladu. Obě jsou celé zpocené, jak se moří s jednou z nejtěžších beden, ve které má dívka knihy.

Jak Marilyn couvá do schodů a napjaté svaly v pažích bolí, všimne si, že k jejich domu přes ulici míří mladík, vysoký, s širokými rameny a tmavou kůží, hlavu má skloněnou. Odfoukne si z tváře pramen vlasů a zalituje, že má plné ruce, protože by z nich nejradši před očima utvořila hledáček a v duchu kluka vyfotografovala právě ve chvíli, kdy pod větvemi žakarandy vkročí do koberce opadaných fialových květů.

Jak se mladík po chodníku rychle blíží k jejich domu, zaznamená Marilyn, že musí být zhruba v jejím věku.

Přestože je vysoký jako dospělý muž, ve velkých očích se mu zračí chlapecký pohled. Na nohou má tenisky, na sobě basketbalové kraťasy a bílé tričko, vepředu propocené. Na levé ruce se mu skví tetování. „Marilyn! Soustřeď se! Vlečeme se tady s tvojí bednou, ve který máš snad cihly, teď fakt není čas na snění,“ stěžuje si Sylvie. Zdá se, že to kluk na chodníku slyšel, tak se koukne jejich směrem a všimne si, že na něj Marilyn

24

KDYBYCH TE NASLA.indd 24

4.10.2019 11:11:18

civí. Stále se na něj dívá, a přitom se moří s bednou, teď se jí podařilo postoupit o schod výš.

Kluk odvrátí zrak, ale za chvilku už míří po schodech k nim. „Nepotřebujete pomoct?“ Hlas má jiný, než jaký si Marilyn představovala. Tišší, stydlivější. Jeho zabarvení se ke světle modré podvečerní obloze hodí. „Propánajána, to víte, že jo! Vy jste učiněné požehná­ ní. Sám anděl seslaný z nebe.“ Sylvie, která se nikdy nerozpakovala přijímat milodary, bednu okamžitě pustí. „Já jsem Sylvie a tohle je moje dcera Marilyn. Dnes má narozeniny.“ Marilyn má naštěstí tváře zrůžovělé námahou, takže není tolik znát, jak se červená. „Všechno nejlepší,“ popřeje jí ten kluk. Přímo na sobě cítí horko vyzařující z jeho těla. „Dík.“ Zabloudí pohledem k obloze, kde se na pozadí růžových mraků vznášejí rackové. Snaží se nekoukat na svalnaté tělo pod zpoceným tričkem. „A vy jste kdo?“ vyzvídá Sylvie. „James.“ „Tak James. Je dobré mít v baráku urostlého mladíka.“ „Vy se sem stěhujete?“ „Ano, ano. Budeme bydlet v patře. Dcera je herečka, takže jsme chtěly, aby to měla k Hollywoodu blíž.“ Marilyn si uvědomuje, jak hloupě to musí znít. Je pře­ce jasné, že není normální herečka, protože to by se nestěhovaly sem. Ale James jen přikývne, zvedne bednu a dostane se k ní tak blízko, až ucítí vůni jeho kůže. Slyší ho

25

KDYBYCH TE NASLA.indd 25

4.10.2019 11:11:18

ztěžka oddechovat, přesto se mu na obličeji nezračí žádné vypětí, když nese bednu s knihami do bytu. „Pár dalších máme ještě v autě, nevadilo by vám to, že ne,“ prohodí Sylvie (a nezní to jako otázka). Marilyn sebou trhne. „Vůbec,“ řekne James a Marilyn si není jistá, jestli ho to nenaštvalo.

Sylvie zůstane uvnitř a dělá, že má fůru práce s vybalováním, tak za Jamesem vynáší po schodech lehčí bedny jen Marilyn, odhodlaná si to poctivě odpracovat.

Ten ji pokaždé předběhne o celé kolo a nedívá se jí moc do očí.

Když jsou s prací hotovi, Sylvie chlapci znovu poděkuje a Marilyn, která jde zamknout auto, ho vyprovodí ven. Stmívá se a denní žár konečně ustupuje chladivé prázdnotě večera. Zpocené oblečení ji zastudí.

Pod schody se k ní James otočí. „Kolik ti dneska je?“ Marilyn to na vteřinu vyvede z míry, pak si vzpomene na své narozeniny. „Sedmnáct.“ James přikývne. „To mně taky.“ Marilyn se zahledí na chodník, na kterém se povalují odpadky – lahev od koly, promáčknutá plechovka od piva nebo papírový pytlík z fast foodu Carl’s Jr. Reklama, kterou pro tuto firmu natáčela už před pěti lety, se za celou její kariéru ukázala být nejvýnosnější. Jenže i honoráře za dodatečná odvysílání musely jednoho dne vyschnout. „Odkud jste přijely?“

26

KDYBYCH TE NASLA.indd 26

4.10.2019 11:11:18

„Z Orange County. Teď budeme zase žít tady u strejdy.

Už jsme tu jednou bydlely, to když jsme se do Los Angeles přistěhovaly prvně.“ „A ty jsi herečka, jo?“ „Vlastně ne. Mámino zbožný přání. Hrála jsem v ně­ko­lika reklamách, ale to bylo dávno… Ona tím žije a já už tak dlouho předstírám, že mě to baví, že mi to ani nepřijde.“ „Jo, to chápu. On se člověk pořád musí přizpůsobovat lidem, který má rád. Jenomže pak nemůžeš být tím, kým ve skutečnosti jsi.“ Marilyn přikývne. Cítí, že se u někoho doma vaří večeře, v dálce slyší houkat sirénu. „Ještě jednou děkuju za pomoc.“ „V pohodě.“ Usměje se na něj a v tu chvíli jí připadá, že si ji konečně pořádně prohlédl. „Tak čau,“ dodá James.

Dívá se, jak kluk mizí v bytě v přízemí, cítí, jako by jí po kůži běhali mravenci, smysly má nebývale zbystřené.

Dům s číslem 1814 na ulici South Gramercy Place jí najednou připadá nádherný.

.....

Když se o hodinu později vrátí strýc a vidí, jak Marilyn vybaluje talíře a Sylvie po telefonu objednává pizzu, netváří se moc vesele. Woody je drobné postavy, má pivní bříško a dlouhé prošedivělé vlasy stažené do culíku. „Zdravím vás, dámy,“ prohodí suše. „Vítejte zpátky.“

27

KDYBYCH TE NASLA.indd 27

4.10.2019 11:11:18

Sylvie položí sluchátko a otočí se k němu. „Děkujeme, že nás tu necháš bydlet,“ řekne tím nejsladším hlasem. „Jsi snad ženou mýho bratra,“ odpoví Woody automa­ticky.

Sylvie se snaží zamaskovat, jak sebou trhla, ale Marilyn to neušlo. Woodymu bylo nutno přičíst k dobru, že ložnici dobrovolně přenechal Sylvii s tím, že bude spát na gauči. Marilynin pokojíček podle všeho sloužil jako skladiště krabic, které teď byly vyskládané v chodbě. „Jak už jsem říkala,“ dodává rychle Sylvie, „je to jen na krátko. Takové spolubydlící abys pohledal. Byt bude jako ze škatulky. A ty se nemusíš o nic starat.“ „To tvoje dušený maso s bramborem bejvalo zname­ nitý,“ zkouší to Woody. „Zrovna zítra jsem ho chtěla uvařit. A na dnešní večer jsem objednala pizzu. Tvé neteři je totiž dneska sedmnáct,“ napovídá mu Sylvie.

Woody si prohlédne Marilyn od hlavy k patě. Od té doby, co se odstěhovaly, se s ním viděla jen několikrát, naposledy o předloňských Vánocích, když za nimi do Orange County přijel s bednou piv a později vytuhnul na gauči. „No, od tý doby, co jste se odstěhovaly, jsi pěkně vyrostla,“ říká Woody. „Vlastně i od tý doby, co jsem tě viděl naposledy. Donesla bys mi pivo, děvenko?“ Marilyn tedy dojde do lednice pro lahev a na vteřinu si přitiskne studené sklo na tvář. Neví, jestli nemá horečku. Přestože se venku ochladilo, u Woodyho se horko drží zuby nehty.

28

KDYBYCH TE NASLA.indd 28

4.10.2019 11:11:18

„Dej si taky, jestli máš chuť, máš přece narozeniny,“ dodává strýc.

Marilyn nemá chuť.

Když přiveze poslíček pizzu, Sylvie trvá na tom, aby do ní zapíchli svíčky, které objevila v jedné z dosud nevybalených krabic. Marilyn se nahne nad plamínky, které na sýru začínají zanechávat cákance růžového vosku. Přeju si, abych odsud byla za rok touhle dobou co nejdál a začala žít na vejšce v New Yorku konečně podle svýho… Ale když zavře oči a chystá se svíčky sfouknout, vidí za víčky Jamesovu podobiznu, která ji k sobě strhává jako silný spodní proud.

Marilyn leží na rozvrzané úzké posteli přikrytá dekou s motivy poníků a poslouchá tlumený hovor, který k ní proniká oknem. Jeden z hlasů by mohl patřit Jamesovi, ale je tam i další, dětský. Natahuje uši a snaží se rozhovoru porozumět, ale hlasy jsou příliš tiché, takže rozeznává jen jednotlivá slova: Babi… boty… do školy… slíbil…

Pak se ozve tlumený smích.

Hlasy utichnou a Marilyn zůstává sama v pokojíčku, kde kdysi probděla jednu ze svých prvních bezesných nocí. Pozoruje důvěrně známý vzorek malby na stropě, někde vysoko nad střechami se vznáší vrtulník. O chvíli později se ozve hudba. Marilyn má dojem, že melodii poznává, stejně jako příjemný hlas, který se nese temnotou. Dej mi šanci… Představuje si Jamese, jak v posteli poslouchá tutéž písničku, a hudba se tak stává mostem, který je spojuje. S myšlenkou, že společně sdílí stejnou píseň, konečně usíná.

29

KDYBYCH TE NASLA.indd 29

4.10.2019 11:11:18

• • • • • Brzy ráno Marilyn probudí světlo pronikající oknem, je celá zpocená. Venku parkuje pojízdný zmrz­ linářský stánek a dokolečka přehrává známou melodii. Rozhlédne se po krabicích rozložených po podlaze a hned na ni zase padne úzkost. Zhluboka se nadechne, vytvoří před očima z prstů hledáček, do kterého si promítne střípky svého života, mrkne a v duchu je vyfotí. Že je vášnivá fotografka, zjistila loni, když se zapojila do tvorby školní ročenky, aby mohla v přihlášce na vysokou uvést nějakou nepovinnou aktivitu. Jenomže místo toho, aby jen pořídila portréty spolužáků, začala školním fotoaparátem zaznamenávat na kinofilm všechno možné – batole, jež se snaží vyprostit z tatínkova náručí; dívku, co si za ucho strká květ skalničky; čáry, které za sebou letadlo zanechává na světle modré obloze; mámu u bazénu, jak se na zahradním lehátku z umělé hmoty sklání nad svými chodidly a snaží se nalakovat si nehty.

Až skrz objektiv, připadá Marilyn, svět stojí za pohled.

Za něco, co má cenu zaznamenat. Chodila si do knihovny prohlížet monografie s fotografiemi od Roberta Franka, Carrie Mae Weemsové, Sally Mannové, Gordona Parkse. Přišla na to, že když se spoušť zmáčkne v ten správný

30

KDYBYCH TE NASLA.indd 30

4.10.2019 11:11:19

moment, téměř z čehokoli se dá vytvořit umělecká fotografie. Jenomže na konci školního roku musela přístroj vrátit. Bez něj tedy fotografovala aspoň v představách, a tím si zachovávala potřebný kontakt s okolním světem.

Poté, co vyklouzne ze svého pokojíčku, objeví Woodyho svlečeného do půl těla s doutníkem v puse, jak sedí před počítačem. Na monitoru září zelený karetní stůl, několik animovaných hráčů a nahoře logo Planet Poker. „Brýráno,“ pozdraví.

Woody zakašle. „Hele, děvenko,“ odpoví trochu po­ drážděně, „když pracuju, je lepší se tu moc nemotat. Nesmím se přestat soustředit.“ „V pohod…“ spustí Marilyn, ale když vidí, jak se strýc tváří, raději zmlkne.

Woody si karbanem vydělává od dob, co ho poznala, zato on-line poker je mezi „pracovními povinnostmi“ novinkou. Sylvie dceři jednou vyprávěla, že poté, co se Woody do LA přistěhoval, začal pracovat v automobilce Ford, jenomže ji zavřeli, a tak se naplno vrhl na hazard.

Doufal, že se z něj stane druhý Amarillo Slim, což byl někdejší vítěz turnaje World Series of Poker, který vystupoval v televizních pořadech a oblažoval národ texaským přízvukem.

Marilyn zastrčí do kapsy dvacetidolarovku na nákup, kterou jí máma podstrčila pod dveřmi spolu se seznamem potravin k přípravě večeře. Když vyjde ven, užívá si i ten nejjemnější vánek, který jí ochlazuje pokožku. V horkém vzduchu se vznáší slabý odér květin

31

KDYBYCH TE NASLA.indd 31

4.10.2019 11:11:19

a výfukových zplodin. Netuší, kde je nejbližší obchod, tak se vydá nazdařbůh a objeví hispánskou večerku, kde nakoupí potřebné ingredience včetně mexické koly a banánu k snídani. Než se za hodinu dostane domů, je celá zpocená a ulepená. Když přechází ulici k číslu popisnému 1814, spatří vyjít ven Jamese svlečeného do půl těla s krmítkem pro kolibříky v ruce. Jak ho věší na strom opodál, Marilyn si na jeho levém rameni všimne tetování v podobě ptáka. Bezmyšlenkovitě odloží tašky na zem, zvedne ruce před oči a mezi prsty pořídí záběr Jamesových vyklenutých zad s obrysem kolibříka na rameni, zatímco ten skutečný se mu vznáší nad hlavou. Ve chvíli, kdy se k ní James pootočí a je mu vidět do očí, Marilyn mrkne a v duchu obrázek vyfotí.

Pouhý zlomek sekundy jí trvá vrátit se do reality, aby si uvědomila, jak to musí vypadat divně, když stojí u okraje příjezdové cesty a zírá na Jamese skrz rámeček z prstů.

Rychle svěsí ruce, pak zamává. James se zamračí a mávne jí na oplátku. Pod jeho upřeným pohledem si připadá nahá; jako kdyby stačilo, aby se na ni jedinkrát podíval, a všechny ochranné vrstvy mizí jedna po druhé.

Jakmile se mladík otočí a vejde zase do domu, kolibřík se za bleskurychlého mávání křehkými křídly snese ke krmítku.

Marilyn přejde po špičkách kolem Woodyho, který jako by se od rána ani nepohnul, a stráví celý den vybalováním věcí a uklízením. S myslí upřenou na Jamesovu podobiznu, jak si ji uložila do paměti, otírá nánosy prachu

32

KDYBYCH TE NASLA.indd 32

4.10.2019 11:11:19

z parapetů a drhne skrytou špínu z podlahy. Když vycídí dezinfekcí koupelnu, má dobrý pocit z toho, že v domě už to není cítit jako obvykle a přetrvává jen ne­utrální sterilní pach. Naskládá mámino oblečení do šuplíků a potom začne vybalovat svoje. Knihy srovná do úhledných řad a na zdi vylepí reprodukce oblíbených fotografií, které si naskenovala a vytiskla v knihovně.

Zespodu poslední bedny vytáhne plyšového lva se slepenou hřívou, který má v tlapách držet srdíčko, jenže to teď visí na jediné niti. Ačkoli si nepamatuje, odkdy ho má, ví, že Nebojsa (jak lva pojmenovala) je dárek od otce. Snaží se vybavit si jeho tvář, což dělává často, a u toho má zvláštní závrať. Obličej nevidí jasně, připomíná sklíčka v otáčejícím se kaleidoskopu nebo loďku, která se rychle vzdaluje od břehu. Se všemi jejími ranými vzpomínkami je to stejné – jsou rozmazané a těkavé, jako kdyby se snažila vybavit si dětství někoho jiného.

Když začne Marilyn myslet na tátovu smrt, vzpomene si na mámin výkřik. Táta dostal v práci infarkt. Z následujících týdnů nebo měsíců – Marilyn to neví s určitostí – si vybavuje nesrozumitelný hovor v televizi a kouř z matčiných cigaret v jejich maličkém bytě v Amarillu, osobní věci rozprodané před domem, rozpačitě se usmívající sousedy, kteří jim přišli popřát šťastnou cestu. Vybavuje si tichou hrůzu, která se jí usadila v hrudi, když se dívala z okénka auta jedoucího vstříc vyprahlé pouštní krajině širé tak, že se nedalo dohlédnout na její konec.

Druhý den cesty usnula vedle beden s věcmi a vzbudila se až v noci, kdy auto jelo po potemnělé silnici a za

33

KDYBYCH TE NASLA.indd 33

4.10.2019 11:11:19

kopcem se před nimi v dálce rozprostíraly svítící tečky.

Na chvilku, než se plně probrala, měla pocit, že se dívá na hvězdy. Copak byl svět vzhůru nohama? Zřítila se nebesa na Zem? Pak ji máma vzala za ruku a stiskla ji. „Podívej, holčičko. Už tam budeme. Město andělů.“

.....

Sylvie se pouští do přípravy večeře – dušeného masa se šťouchanými bramborami – což je Woodyho oblíbené jídlo. Otočí se k Marilyn, která u stolu loupe zeleninu. „Zapomněla jsi koupit mlíko!“ „Nebylo na seznamu,“ odpoví sebejistě Marilyn, která obsah nákupního košíku dvakrát porovnávala s polož­ kami vypsanými matčiným škrabopisem. „Ale bylo. Co teď? Woody se každou chvíli vrátí…“ „Můžu pro něj skočit,“ nabídne se Marilyn, i když nelibě nese, že na ni máma svádí vlastní opomenutí. „Na to už není čas. Trvalo by ti to nejmíň půl hodiny.

Běž poprosit toho kluka… Toho, jak nám pomohl s krabicemi.“ Marilyn připadá trapné klepat u Jamesových dveří a žádat o mléko, ale vidí máminy obavy, že se Woody vrátí z „šichty“ v kasinu pod parou, takže ho chce pomocí slíbené večeře udržet v klidu.

Vyrazí tedy do horkého podvečera, seběhne po schodech do přízemí. Jak stojí vedle krmítka pro kolibříky a klepe na dveře, s překvapením zjišťuje, že jí rychle buší srdce.

Za chvilku otevře nějaký kluk. Je mu zhruba jedenáct,

34

KDYBYCH TE NASLA.indd 34

4.10.2019 11:11:19

stojí na samé hranici puberty, kterou ještě nepřekročil.

Jamesovi jako by z oka vypadl, jen s tím rozdílem, že mu oproti bratrovi chybí rozvážně zdrženlivý výraz a přebývá dětská oplácanost. „Co chceš?“ „Ahoj, já jsem Marilyn. Včera jsme se přistěhovali o patro výš.“ „Já vím. Brácha říkal.“ „Aha.“ Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji. Co přesně mu James říkal? Aspoň že bratr ví, o koho jde. „Bydlíte u toho divnýho staříka nahoře.“ „Jo, to je můj strejda.“ „Justine? Kdo to tam je?“ ozval se z bytu hluboký mužský hlas. „Ta holka!“ Pak ji Justin jen tak popadne za ruku a táhne dovnitř.

Na gauči sedí postarší pán, zhruba šedesátník, a dívá se na televizní kvíz. Je vysoké postavy, má široká ramena, holou hlavu a vlídně se usmívá. Asi děda, odhaduje Marilyn. „Dobrý den, ehm, já jsem Marilyn. Včera jsme se přistěhovaly nahoru?“ Z nějakého zvláštního důvodu to vyzní jako otázka.

Muž přikývne. „Alan Bell.“ „Jamesi! Je tu ta holka!“ vykřikne Justin. Pustí její ruku a nechá ji stát uprostřed obýváku, do kterého se line vůně připravované večeře. Patina na nábytku svědčí o tom, že už něco pamatuje, ale je stále hezký. Hrbolaté stěny, které jsou nahoře u Woodyho tak šeredné, tady nejsou pod

35

KDYBYCH TE NASLA.indd 35

4.10.2019 11:11:19