0039825

Hlava sveta_001 az 003.qxp_Sestava 1 03.04.19 16:01 Strรกnka 3

Rebecca Gablé DAS HAUPT DER WELT Copyright © 2013 by Rebecca Gablé Alle Rechte vorbehalten Jacket motiv © by akg images and shutterstock.com Jacket design © by Johannes Wiebel/punchdesign, München Illustrations © by Jürgen Speh, Deckenpfronn Translation © 2019 by Blanka Pscheidtová ISBN 978-80-249-3823-3

HLAVA SVETA.indd 4

27.3.19 15:39

Pro MJM „Wuton agifan ðæm esne his wif, for ðæm he hi hæfð geearnad mid his hearpunga.“ Alfréd Veliký: Boethius

HLAVA SVETA.indd 5

27.3.19 15:39

HLAVA SVETA.indd 6

27.3.19 15:39

Dramatis Personae

Následuje seznam nejdůležitějších postav, přičemž historické osoby jsou označeny hvězdičkou.

Slované Tugumír*, princ Havolanů Bolilut, jeho bratr Drahomíra*, jeho sestra Wilhelm, Vilém*, Drahomířin syn, mohučský arcibiskup Václavic*, Tugumírův otec, kníže Havolanů Stojmír*, Tugumírův synovec Semela, daleminský mladík, otrok Mirnia, Drahomířina daleminská otrokyně Václav*, Tugumírův bratranec, český kníže a mučedník Boleslav*, Václavův bratr, také český kníže a vůbec ne mučedník Tuglo, velekněz boha Triglava Slavomír, Tugumírův strýc a kněz boha Jarovíta Godemír, velekněz boha Jarovíta Falibor, starý válečník Ratibor, kníže Obodritů Draško, kněz boha Radegasta

HLAVA SVETA.indd 7

27.3.19 15:39

Němci Jindřich I.*, král německé, tehdy „východofranské“ říše a saský vévoda Mathildis*, jeho královna Thankmar*, nejstarší syn krále Jindřicha z prvního manželství Ota I.*, oblíbený syn krále Jindřicha a jeho nástupce Jindřich*, zvaný Henning, Otův bratr, oblíbený syn královny Mathildis Brun*, nejmladší Otův bratr, kancléř a kolínský arcibiskup Gerberga*, starší princezna Hadwig*, mladší princezna Edita* z Wessexu, Otova žena Liudolf*, její syn Liudgard*, její dcera Egvina z Wessexu*, Editina sestra Hatheburg*, její dcera Judith z Bavorska*, žena prince Henninga Thietmar*, markrabě, přítel a rádce krále Jindřicha Siegfried*, Thietmarův nejstarší syn Gero*, jeho mladší syn, přemožitel Slovanů, hrabě Východní marky Alveradis, jeho dcera Asik, Siegfriedův a Gerův bratranec Udo, věrný voják Hermann Billung*, hrabě Billungské marky Wichmann*, jeho bratr Eberhard*, franský vévoda Arnulf*, bavorský vévoda Hermann*, švábský vévoda Giselbert*, lotrinský vévoda Friedrich*, mohučský arcibiskup

HLAVA SVETA.indd 8

27.3.19 15:39

Widukind z Herfordu, synovec královny Mathildis, braniborský biskup bratr Waldered, vnímavý mnich Hardwin, syn hraběte z Liesgau, velitel královských jízdních bojovníků hrabě Manfried z Mindenu, ostřílený válečník Konrád, jeho syn Poppo*, kancléř krále Jindřicha i krále Oty I. Hildger, syn hraběte Odefrieda v Nethegau, věrný druh prince Henninga, stejně jako Wiprecht, hrabě v Balsamgau, a Volkmar, syn hraběte Friedricha v Harzgau

HLAVA SVETA.indd 9

27.3.19 15:39

HLAVA SVETA.indd 10

27.3.19 15:39

^

První cást 929

HLAVA SVETA.indd 11

27.3.19 15:39

HLAVA SVETA.indd 12

27.3.19 15:39

Branibor, leden 929 „Vydej nám svého Sasa, Tugumíre,“ nařídil Bolilut. „Dneska na něj konečně došlo.“ „Nemám ponětí, kde je,“ odpověděl Tugumír a pokračoval v odpočítávání lístků kopytníku do hmoždíře. Při téhle činnosti bylo třeba nejvyšší opatrnosti, pokud nechtěl otrávit veškeré kněžstvo, a kromě toho mu bylo milejší, když se teď na bratra nemusel podívat.

Bolilut vkročil do světelného kruhu obou olejových lamp, které rozjasňovaly šero svatyně. „Ty toho naděláš. Co pro tebe může znamenat slepý otrok?“ „Vůbec nic,“ zalhal Tugumír. Pečlivě zavřel hliněnou misku těsně přiléhajícím dřevěným víčkem a postavil ji vedle stoličky na podlahu. Sáhl po paličce a začal roztírat suché lístky v hmoždíři. „Ale do svatyně nesmí vkročit, jak pravděpodobně víš, takže tady ho určitě nenajdeš.“ Starší bratr zasupěl a byl to zvuk plný posměchu. „Ať jsi ho schoval kdekoliv, není ti to nic platné. Byl vybraný pro Jarovíta a konečně může být taky jednou k užitku.“ Tugumír pracoval dál. Lístky byly suché, ale houževnaté a kožovité.

Bylo obtížné rozdrtit je na jemný prášek, jaký potřeboval. „Nech mě to tady dodělat,“ pronesl zdánlivě lhostejně. „Pak ho najdu. Stěží nám uteče, že?

Z tohohle hradu neunikne ani myš.“ „Ani do něj nevnikne,“ dodal Bolilut. „Řekl bych, že na tohle tvrzení si musíme počkat,“ odpověděl mladší bratr.

13

HLAVA SVETA.indd 13

27.3.19 15:39

„Co to má znamenat? Nechceš snad vážně tvrdit, že se bojíš těch napůl zmrzlých strašáků tam venku?“ Tugumír konečně zvedl hlavu. „Vyjdi ven na násep a podívej se na ně, Bolilute. Jsou jich stovky. Před dvěma měsíci přitáhli a od chvíle, co Havola zamrzla, na té zatracené řece táboří. Střílí naše hlídky na hradebním ochozu a zapalují palisády. Za celou dobu, co jsou venku, sem nepronikl žádný posel, nemluvě o proviantu. Oni nikdy nespí a zdá se, že mají pořád dost jídla, zatímco my hladovíme. Podrobili si všechny své sousedy na západě a na jihu, protože jsou prostě silnější a mají víc válečného štěstí.

A teď obrátili svůj hladový pohled na východ a překročili Labe, aby si podrobili i nás. Přesto z nich nemám strach, protože i my jsme silní.

Ale jak je to s naším válečným štěstím?“ Bolilut ho pozoroval podezíravě, téměř číhavě. „Nechápu, co máš na mysli.“ „Ne?“ „Naše válečné štěstí se obrátí, až si usmíříme Jarovíta obětí. To bys měl vědět líp než já. A los prostě padl na tvého Sasa.“ Tugumír pomalu přikývl. „To je to, co mi dělá starost. Stojíme proti nejmocnějšímu nepříteli, s jakým jsme kdy bojovali, a všechno, co nabí­ zíme Jarovítovi za jeho přímluvu, je slepý otrok?“ Bolilut pokrčil rameny. „Ty myslíš, že knížecí syn nebo chrámový kněz by bohy usmířili spíš? Jen do toho, bratře, staň se dobrovolníkem.

Já pro tebe neuroním ani slzu. A nehledě na to…“ Umělecky vyřezávaná jasanová hůl přistála na Bolilutově rameni. „Co je to za rouhavé řeči?“ zazněl stařecky chraplavý hlas. „Kdy se naučíš prokazovat bohům úctu, ty mladý budižkničemu?“ Tugumír se zvedl ze stoličky a oba velmi rozdílní bratři se uklonili. „Odpusť mi ještě tentokrát, Šedragu,“ požádal Bolilut s přimhouřením oka a žoviálně poklepal bratra po zádech, aby zamaskoval, jak ho náhlý příchod velekněze polekal. Bolilutovi bylo šestadvacet, o osm let víc než Tugumírovi, měl se svou ženou syna, přinejmenším pět dalších s otrokyněmi, a jen bozi vědí, kolik dcer. Byl to divoký chlapík a velký válečník a se špatně skrývanou netrpělivostí čekal na to, až otec konečně zemře a uvolní pro něj knížecí trůn – ale velekněze se bál.

Tugumíra to pobavilo a zároveň naplnilo uspokojením. Odnepaměti bylo v jejich rodině tradicí, že mladší syn se stával knězem ve svatyni 14

HLAVA SVETA.indd 14

27.3.19 15:39

mocného Jarovíta. Tato role připadla Tugumírovi a úcta, která s ní byla spojená, ho občas ochránila před Bolilutovými bratrskými výpady. „Osud určují bohové,“ poučil je Šedrag přísně. „Sami si vyhledají oběť a my nebudeme zpochybňovat jejich rozhodnutí, je to jasné?“ „Jistě, Šedragu,“ odpověděl Bolilut. Znělo to téměř bojácně.

Tugumír mlčky přikývl. Jako všichni mladí kněží měl během posled­ ního roku své výuky zakázáno oslovovat velekněze. Žák byl nádobou, do níž mistr vkládal všechno vědění, zaříkávadla a příběhy, jež se tak dědily z generace na generaci. Teprve když adept kněžství položil všechny otázky, nechal za sebou veškeré pochybnosti a neklid, směl zahájit rok mlčení, a nebylo moc takových, kteří dospěli až sem v tak mladém věku jako Tugumír. Jeho otec porazil býka a uspořádal oslavu na Tugumírovu počest, když mu Šedrag sdělil, že mladík je připraven. A jakmile byli všichni opilí, Bolilut se chopil příležitosti, narazil svému bratrovi na hlavu kožený pytel a zamkl ho do sklepení pod hodovní síní, aby si zapamatoval, že Bolilutovi se vůbec nelíbí, když je středem pozornosti někdo jiný než on sám… „Pak je tedy jasno.“ Velekněz netrpělivě mávl svou holí. Byl to velmi starý, téměř bezzubý muž, na jehož hlavě už nerostl jediný vlas, zato měl pořádné houští v uších. Byl vrásčitý a scvrklý jako sušená švestka. Oči­ vidná tělesná zchátralost mu ale kupodivu vůbec neubrala na důstojnosti.

Tugumír dlouho dumal nad touhle záhadou a došel k závěru, že to musí být jeho očima. Byly tmavé a hleděly stejně bystře jako kdykoli dřív, jako by to byla zrcadla veleknězovy moudrosti a síly vůle. A jako vždy byl jeho pohled neúprosný i teď, když Tugumíra vyzval: „Jdi, přiveď toho slepého otroka a předej ho bratrovým mužům. Před obřadem se musí vykonat ještě hodně práce. Tak si pospěš a brzy se vrať, abych si nemusel myslet, že se chceš vyhnout svým povinnostem.“

Tugumír tušil, kde najde zdánlivě ještě nic netušící oběť. Vyšel ze svatyně a vydal se přes nádvoří horního hradu. Leželo tu ještě na loket sněhu, ale lidé, kteří tu žili, už si v něm vyšlapali cestičky. Obytné chýše a sýpky stály těsně nalepené na sobě, táhly se v širokém kruhu podél náspu a jejich ploché střechy tvořily hradební ochoz. Nahoře u předprsně stáli seřazení válečníci jeho otce s připravenými luky a šípy. Mlčky shlíželi dolů na ­Havolu a sledovali obléhatele, kteří se dnes chovali podezřele klidně.

15

HLAVA SVETA.indd 15

27.3.19 15:39

Ostatní obyvatelé se ukrývali v síni nebo okolních dřevěných domcích, protože se citelně ochladilo a kolem hradu na návrší foukal ledový vítr. Ze sýpky po levé straně vyšla stará otrokyně a nesla v ruce hliněný talíř s navršenými chlebovými plackami. Kolem těla měla omotanou ošoupanou kožešinu, snažila se vzdorovat ledovému východnímu větru a po chvíli se rozběhla, protože ji určitě bolely zmrzlé bosé nohy.

Tugumír ji následoval výrazně pomaleji k velké síni, která stála přímo proti svatyni na východní straně hradního nádvoří. Uvědomil si, že stále zpomaluje. Tolik se děsil toho, co musí udělat, že cítil nepříjemný tlak v prsou. Co mu u všech bohů mám říct?

Velký hlavní prostor síně, dvacet kroků dlouhý a asi deset kroků široký, zabíraly především dva dlouhé stoly, u nichž sedávali u jídla místní obyvatelé. I tady bylo ticho. Dva strážní, kteří právě neměli službu, se poblíž stěny zavinuli do kožichů, uložili se na podlahu a spali. U praskajícího ohně hned za místy knížecí rodiny objevil Tugumír u tkalcovského stavu svou sestru a u jejích nohou slepého přítele. „Drahomíro, nevíš kde je otec?“ Vzhlédla od své práce. „Šel dolů do předhradí, aby si tam promluvil s lidmi. Oni se bojí. Kovář říká, že předhradí padne vždycky nejdřív.“ To má pravdu, prolétlo Tugumírovi hlavou. „Kovář by si měl dávat pozor na jazyk,“ poznamenal. „Kdyby náhodou těmi řečmi přivolal náš pád, mohl by otec rozhodnout, že o něj přijde.“ „Nepochybně nejchytřejší cesta, jak se vypořádat s nepohodlnými pravdami,“ zamumlal slepý otrok Anno, který seděl se zkříženýma nohama na zemi, levou paži položenou na koleně. Tugumír si vyměnil se sestrou kradmý, provinilý úsměv. Drahomíra měla drzého Sasa stejně ráda jako on a od té doby, co se Tugumír stal veleknězovým žákem a většinu času trávil ve svatyni, bylo Anna neustále vidět po Drahomířině boku.

Nikomu to nevadilo. Bylo možné nechat ji s ním klidně samotnou, protože zrak nebylo to jediné, co Bolilut Annovi vzal. Sas býval válečníkem a jeho zatracený král Jindřich – tentýž král, který už dva měsíce tábořil venku pod hradem a pokoušel se ho dobýt – vyslal Anna jako ­špiona, aby vypátral všechno o Tugumírově otci, jeho válečnících a lidu Havolanů.

Bolilut ho ale chytil. A muž za to draze zaplatil, protože ti saští psi nerozuměli ničemu jinému.

Tohle všechno už se stalo dávno – Tugumírovi bylo deset let, Drago16

HLAVA SVETA.indd 16

27.3.19 15:39

míře šest a jejich matka krátce předtím zemřela. Přestože je její ztráta ­hořce ranila a Tugumír a Drahomíra samozřejmě nenáviděli všechny Sasy, právě Anno, který jako zázrakem znal jejich jazyk, jim d ­ okázal poskytnout útěchu.

Tugumír na něj pohlédl a přinutil se říct, co musel: „Vlastně tě právě hledám.“ Otrok k němu zvedl tvář. Kvůli Drahomíře neustále nosil přes ošklivě zjizvené oční důlky látkovou pásku. „Opravdu? A proč mám pocit, že tvůj zájem mi neudělá radost?“ Tugumír se kousl do rtu. Anno prostě slyšel všechno, co nemohl vidět. „Jak jsi na to přišel?“ zeptal se mladý kněz, aby získal čas. „Protože naposledy se ti takhle chvěl hlas před dvěma lety, kdy si tvůj otec vzal do hlavy, že tvou sestru provdá za obodritského prince.“ Drahomíra znechuceně zasupěla. Obodrité byli smrtelní nepřátelé Havolanů. Záchvat smířlivosti, jehož obětí se měla stát, který všechny znechutil a Boliluta dohnal na pokraj vzpoury, knížete naštěstí brzy přešel. „Proto předpokládám, že jde o něco nepříjemného,“ zakončil Anno.

Tugumír polkl. V ústech měl úplně sucho. „Ano.“ „Tak ven s tím.“ „Myslím, že bych si o tom s tebou radši promluvil o samotě.“ „Takříkajíc mezi dvěma očima,“ zamumlal Sas. Na chvíli se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Tugumíre, já vím, že vy se svými ženami zacházíte jen o něco lépe než s otroky a své koně milujete o hodně víc, ale dokonce i ty by sis měl uvědomit, že tvoje sestra si všimne, když náhle zmizím.“ „Cože?“ vyhrkla Drahomíra nechápavě. „O čem to mluvíš?“ „Tugumíre?“ přidal se Anno, náhle ostrým hlasem.

Mladý kněz si dodal odvahu. Ještě chvíli váhal a pak položil slepci ruku na rameno. „Je to pravda, Anno. Jarovít vyžaduje oběť. A los padl na tebe. Je mi to líto.“ Drahomíře unikl polekaný výkřik a otočila se k bratrovi.

Anno pomalu zvedl levici a smetl ruku ze svého ramene. Pak vstal. „A proto jsi tak zkroušený? Opravdu si myslíš, že v mojí současné existenci je něco, co budu opouštět nerad?“

17

HLAVA SVETA.indd 17

27.3.19 15:39

„Poslal jste pro mě, otče?“ Král Jindřich otočil hlavu. „Pojď dál, chlapče.“ Princ Ota vešel do stanu. Jakmile za ním sklouzla zpátky medvědí kůže, která zakrývala vstup, vražedný vítr ustal, ale přesto i tady uvnitř vládl ledový chlad. Kůže, které pokrývaly podlahu, ležely přímo na ledě zamrzlé řeky Havoly a na stoličce vedle pryčny stála jen jediná pánev s uhlím. Žhnoucí dřevěné uhlí budilo zdání útulnosti, ale Ota necítil ani náznak tepla.

Přitáhl si k tělu plášť podložený bobří kožešinou. „Kde jsou Thietmar a Gero?“ Ota předpokládal, že oba velitelé, kteří měli na povel jezdecké a pěší vojsko, budou také na poradě. „Přijdou hned,“ řekl král a podal synovi pohár, z něhož se kouřilo. „Dnes v noci zaútočíme, Oto. Tohle už musí skončit. V té prokleté zimě ztrácíme až příliš mnoho mužů.“ „Já vím.“ Ota nasál dým, který stoupal z poháru, a pomalu se napil.

Bylo to horké kořeněné víno a chutnalo božsky. „Ale předevčírem jste řekl, že obrana je příliš silná. Co se změnilo?“ Král přecházel před pryčnou sem a tam. Stan k tomu vlastně nenabízel dostatek místa, ale Jindřich byl neklidný muž – neustále v pohybu.

Ota odhadoval, že otci je něco přes padesát, byl tedy ve věku, kdy si jiní muži pomalu hledali místo u kamen a válku přenechávali mladším. Ale Jindřich ještě nebyl unavený, naopak. Měl statnou postavu, široká ramena a působil jako vytesaný ze žuly. Jeho krátký plnovous měl stříbrnou barvu, zatímco vlasy zůstaly nazrzle světlé jako předtím.

Místo odpovědi vyzval syna: „Připomeň mi ještě jednou, proč jsme vlastně tady.“ Ota se usmál, ale odpověděl: „Abychom tyhle pohanské Slovany obrátili na pravou víru.“ Jindřich přikývl. „Dobrý důvod, ale není to ten pravý.“ „Abychom zabezpečili východní hranici, kterou neustále narušují svými loupeživými nájezdy?“ „Taky dobrý důvod, ale také ne ten pravý.“ „Tak tedy abychom je potrestali za to, že si proti nám povolali na ­pomoc Maďary?“ Král zabručel jako medvěd. Znělo to nebezpečně. „Ano, toho ještě budou hořce litovat. Ale ani to není ten pravý důvod.“ 18

HLAVA SVETA.indd 18

27.3.19 15:39

Ota pokrčil rameny. „Tak mi ho řekněte.“ „Jsou dokonce tři. Jednak abychom si Slovany podrobili a oni nám hradili tribut, protože musíme každý rok platit Maďarům ohromné sumy, aby dodrželi dohodnutý devítiletý mír. Za druhé, abychom jim ukořistili jejich koně, protože Slované chovají skvělé koně, které potřebujeme pro naše nové bojovníky. A za třetí, abychom právě tyhle ozbrojence prověřili.

Abychom věděli, jak jsme na tom, dřív než se Maďaři vrátí.“ Ota přikývl a neodpověděl. „Co?“ vyštěkl král. „Vůbec nic. Souhlasím, máte pravdu. Ale dobře mi přitom není.“ „Proč ne?“ „Myslím, že je to kvůli vašim prioritám. Potěšilo by mě, kdyby nejdůležitějším důvodem tohoto tažení bylo obrácení pohanů.“ Jindřich zvedl krátký silný prst a zamával jím synovi před nosem. „Vznešené důvody jsou ale bohužel jen málokdy ty pravé. Musíš vidět svět takový, jaký je, Oto, jinak budeš mizerný panovník. Musíš se mu postavit, i když ti ukazuje svou ošklivou tvář.“ „Ale neměl by být cílem vládcova úsilí lepší svět?“ namítl princ.

Král mu upřeně hleděl do tváře, tak dlouho, že Otovi začalo být ­nevolno. Náhle jim pod nohama zapraskal led a princ měl co dělat, aby sebou necukl. Dobře věděl, že ledová vrstva je přinejmenším dvě stopy silná a vydrží jakoukoli tíhu, ale přesto mu bylo nepříjemné pomyšlení, že vlastně táboří uprostřed řeky.

Konečně Jindřich zavrtěl hlavou. „Možná. Ale předtím musí ten svět zabezpečit. Ty jsi snílek, Oto. A to se mi nelíbí. Vždycky si o každém ­myslíš jen to nejlepší a zavíráš oči před tím, jak se věci ve skutečnosti mají.

To tě může přijít draho. Tak toho nech.“ „Ale já přece jen…“ „Velkorysost je pěkná vlastnost,“ přerušil ho král. „Ale když není ­spojená s přísností, oslabí tě. A proto chci, abys dnes v noci vedl útok na předhradí.“ Ota skoro přestal dýchat. „Já? Vy myslíte… Vy mi to opravdu svěříte?“ „A proč ne, k čertu,“ zavrčel Jindřich. „Je ti šestnáct let, jsi muž a máš přinejmenším stejně bojových zkušeností jako já ve tvém věku. Umíš a víš všechno, co potřebuješ. Tak jdi a udělej to.“ Princ byl tak hrdý, tak šťastný z takového projevu důvěry, že se jen 19

HLAVA SVETA.indd 19

27.3.19 15:39

s velkým úsilím udržel, aby nepadl otci kolem krku: „A co Thankmar?

Bude zklamaný.“ Král lhostejně přikývl. „I tvůj bratr je tady proto, aby se něčemu přiučil, a proto mu nakonec i zklamání bude k užitku.“ Ota pochyboval o tom, že tenhle názor najde u bratra pochopení.

Thankmarovi bylo už dvaadvacet a byl mnohem zkušenější voják než Ota. A protože král poslal Thankmarovu matku do kláštera, aby si mohl vzít Otovu matku, cítil se Thankmar vždy okamžitě odstrčený. Často právem, to viděl i Ota. A nelíbilo se mu to, protože měl bratra rád.

Ale skryl svou nevoli. „Cokoli si přejete, otče.“ Jindřich si dolil horký nápoj ze džbánu, když se venku ozvaly kroky. „Můj králi?“ zvolal hluboký hlas. „Pojď dál, Thietmare,“ odpověděl Jindřich.

Hrabě Thietmar z Merseburgu a jeho syn Gero – oba velitelé – vešli do stanu těsně následováni dvěma strážnými, kteří přivedli doprostřed stanu zajatce.

Thietmar, Jindřichův dlouholetý přítel a spolubojovník, zamířil ­prstem na Otu. „Aha, naše princátko už ví, jak prozrazuje jeho široký úsměv.“ Ota se okamžitě pokusil o důstojný výraz a zeptal se rozladěně: „Kolik hlav Havolanů vám mám přinést, abyste mi přestal říkat ‚princátko‘?“ „Promyslím si to a dám ti vědět,“ slíbil Thietmar.

Gero mezitím popadl zajatce za loket a dobře umístěným kopancem ho srazil před králem na kolena. „Tak, přítelíčku. Zopakuj ještě jednou, cos řekl mně.“ Havolan byl hubený muž v roztrhaném oděvu. Když zvedl hlavu a mezi tmavými vlasy se objevila jeho tvář, uviděl Ota, jak je vyzáblá. ­Vypadal nemocně. Jejich pohledy se na okamžik setkaly, pak se zajatec podíval na krále a jeho tvář byla bezvýrazná. „Cesta tam. Pod náspem.

Tunel. Můžu ti ukázat,“ řekl.

Král Jindřich zkřížil ruce za zády a nespouštěl z muže oči. „Odkud znáš naši řeč?“ „No, tak bych to nenazval,“ namítl Gero. „Člověk stěží rozumí tomu, co ten chlapík koktá, je to…“ Králův pohled ho umlčel. „Já kupec,“ vysvětloval zarputile Havolan. „Vozím kůže a rouno do Magdeburgu.“ 20

HLAVA SVETA.indd 20

27.3.19 15:39

„Ale tady jsi doma?“ „Ano.“ „A proč chceš své přátele a sousedy a svého knížete poslat na smrt, co?

Proč nás chceš pustit dovnitř?“ Kupec hned neodpověděl. Svaly v jeho tváři jako by na okamžik ­zkameněly a nenávist v jeho očích člověku až vyrážela dech. Vzápětí se vzpamatoval. „Už nic k jídlu,“ vysvětlil stroze. „Nic na oheň. Kníže v hradu má dost jídla, ale lidi v předhradí hlad. Včera můj syn mrtvý. Lidi už nemají umírat pro pýchu knížete.“ Ota s jistou provinilostí pocítil, že je mu Havolana líto. Věděl, že je to právě ten druh nežádoucích pocitů, které mu otec před chvílí vyčetl, a snažil se jej potlačit.

Král naopak pozoroval kupce s neskrývaným opovržením. „A co žádáš za své jidášské služby?“ „He?“ „Co za to chceš? Stříbro? Dobytek? Otroky? Co?“ „Jenom život. A neprozradit Havolanům. Nech si své stříbro.“ Zjevně měl co dělat, aby si neodplivl na zem.

Král ho zahnal prudkým mávnutím ruky. „Ať ten člověk zmizí, než se mi udělá zle. Thietmare, nech si ukázat tunel a pošli tam vyzvědače, ale ať se nenechá chytit. Pak jděte a ozbrojte se.“ Ťukl syna do prsou. „To platí i pro tebe. Zaútočíme hodinu po setmění.“

Ženy měly zakázáno vstupovat do Jarovítovy svatyně. Ale Drahomíra si uměla poradit, protože jako všechny ženy z knížecí rodiny znala Vidoucí oko bohyně mraků.

Svatyně stála na západním okraji hradního komplexu obklopená kruhem dubů. Byla to vysoká dřevěná budova, přinejmenším tak velká jako knížecí hala a mnohem umělečtěji vyzdobená. Do trámů a prken vnější fasády byly vyřezané vzory čar a rostlinných úponků a byly pomalované obrazy bohů. Pokaždé, když se Drahomíra zadívala na jejich nepřítomně zírající tváře, pocítila nevolnost. A samozřejmě špatné svědomí, protože tu neměla co pohledávat.

Přesto se plížila dál až k osmému stromu vlevo od svatyně a bez vět­ šího úsilí se vyšplhala nahoru. V létě, když se konala velká Jarovítova 21

HLAVA SVETA.indd 21

27.3.19 15:39

slavnost, poskytovalo listí dubu dobrou ochranu. Teď v zimě musela ­spoléhat jenom na rychle nastupující soumrak. Věděla, co by jí hrozilo, kdyby ji objevili. Zákon říkal, že žena, která se nedovoleně přiblíží k Jarovítovi, má být ještě toho dne obětovaná, pokud se proti tomu nevysloví některý z kněží. Protože ale byl vždy alespoň jedním z kněží bratr, bratranec, strýc či otec pachatelky, ani jedna z jejích předchůdkyň nikdy nezaplatila za svou zvědavost životem a Drahomíra dobře věděla, že se může na Tugumíra spolehnout.

Ale zákon také říkal, že v případě, kdy provinilá žena není obětována, přivážou ji mezi dvanáctým a třináctým dubem a bijí pruty tak dlouho, až jí krev kolem nohou vytvoří jezero. Nic a nikdo by ji před tím neochránil, protože by na tom trval velekněz, stejně jako její bratr Bolilut a možná dokonce i otec.

Raději si tedy dávala pozor.

Na čtvrté větvi začala ručkovat směrem ven, a když se větev nebezpečně ztenčila, pomalu se vytáhla nahoru a přidržovala se rovnoběžně rostoucí větve nad sebou, aby rozdělila váhu. Posouvala se dál ke stěně svatyně, pomalu a soustředěně kladla ruce i nohy. Nedívala se dolů, dávala pozor, aby se neustále pevně držela jednou rukou, než se druhou pustila. Konečně nahmatala drsnou dřevěnou stěnu a v posledním světle vytušila buclatou tvář bohyně Dodoly. Na chvíli se zastavila a dodávala si odvahy. Popadla bohyni mraků za uši, postavila se jednou nohou do jejích otevřených úst, aby zbavila podezřele skřípající dubovou větev své váhy, a zadívala se levým okem skrz pravé oko bohyně.

Smolné pochodně v kovových držácích ve výši mužských postav halily svatyni do teplého světla. Všichni muži už byli shromážděni, stáli nebo seděli v malých skupinkách kolem sochy boha, který držel v rukou ohromný roh hojnosti. Nejmladší žáci obcházeli kolem a nalévali válečníkům nápoj, který připravil Tugumír. Drahomíra nevěděla přesně, co se do medoviny přimíchává, aby se posílil její opojný účinek, který otevíral bránu do světa bohů. Bolilut a jeho přítel Bogdan byli už zjevně úplně opilí.

A nejen oni. Také její otec, kníže Václavic a všichni kněží si zavdávali co nejrychleji, protože zůstat při obřadech ve svatyni střízlivý déle, než bylo nutné, se považovalo za rouhání. Dokonce i Bolilutův osmiletý syn Stojmír, jemuž teprve před několika týdny poprvé ostříhali vlasy a dostal své definitivní jméno, držel v malých rukou hliněný pohár.

22

HLAVA SVETA.indd 22

27.3.19 15:39

Rebecca Gablé HLAVA SVĚTA Z německého originálu Das Haupt der Welt, vydaného nakladatelstvím Bastei Lübbe, AG, v Kolíně nad Rýnem v roce 2013, přeložila Blanka Pscheidtová Obálku podle originálního návrhu Johannese Wiebela upravila Soňa Šedivá Ilustrace a předsádku zhotovil Jürgen Speh Odpovědná redaktorka Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 656 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 589. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první www.euromedia.cz Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

HLAVA SVETA.indd 656

27.3.19 15:40