Issuu

Mnichov_001 az 003.qxp_Sestava 1 12.12.18 15:24 Strรกnka 3

Přeložila Dana Krejčová

Mnichov_Robert Harris.indd 4

18/12/18 11:10

Věnováno Matildě

Mnichov_Robert Harris.indd 5

18/12/18 11:10

Mnichov_Robert Harris.indd 6

18/12/18 11:10

„Neustále bychom měli mít na paměti, že to, co dnes leží v minulosti, kdysi leželo v budoucnosti.“

F. W. Maitland, historik (1850–1906)

„Měli jsme jít do války v roce 1938… září 1938 by bývalo bylo nejvhodnější datum.“ Adolf Hitler, únor 1945

Mnichov_Robert Harris.indd 7

18/12/18 11:10

jídelna

místnost

velký

s krbe

sál

přípravna jídla severní schodiště a hala spíž

spíž

kuřárna

ochoz

MAPA

Mnichov_Robert Harris.indd 8

18/12/18 11:10

FÜ

stnost

s krbem

přijímací salon

kuřárna

šatna

velký

dámská toaleta

sál

pánská toaleta jižní schodiště a hala

choz

koupelna

Hitlerova kancelář

pokoj pobočníka

pokoj hlavního pobočníka

FÜHRERBAU

Mnichov_Robert Harris.indd 9

18/12/18 11:10

Mnichov_Robert Harris.indd 10

18/12/18 11:10

Den prvnĂ

Mnichov_Robert Harris.indd 11

18/12/18 11:10

Mnichov_Robert Harris.indd 12

18/12/18 11:10

Kapitola jedna

Krátce před jednou hodinou odpolední v úterý 27. září 1938 uvedli pana Hugha Legata z diplomatických služeb Jeho Veličenstva ke stolu u okna sahajícího od podlahy ke stropu v restauraci Ritz v Londýně, kde si objednal půl láhve Dom Perignonu ročník 1921, kterou si nemohl dovolit, přeložil svůj výtisk Timesů na sedmnácté stránce a potřetí se pustil do čtení proslovu, který včera večer pronesl v Berlínském sportovním paláci Adolf Hitler. PROJEV HERR HITLERA _____ POSLEDNÍ VZKAZ PRAZE _____ VÁLKA, NEBO MÍR? Legat občas přelétl pohledem přes restauraci a zkontroloval vchod. Možná si to jen představoval, ale měl dojem, že hosté, a dokonce i číšníci přecházející sem a tam po koberci mezi křesly potaženými tlumeným růžovým plyšem jsou nezvykle zaražení. Nikdo se nesmál.

Mnichov_Robert Harris.indd 13

18/12/18 11:10

Robert Harris

Za tlustým sklem kopalo nějakých čtyřicet či padesát dělníků, někteří ve vlhkém počasí svlečení do pasu, zákop přes Green Park. Svět by již neměl pochybovat o tom, že tady nehovoří jeden muž, jeden vůdce, nýbrž všechen německý lid. Vím, že v tuto hodinu celý národ – miliony lidí – souhlasí s jedním každým mým slovem (Heil). Legat projev slyšel na BBC v živém přenosu. Kovový, nelítostný, výhrůžný, sebelítostivý, vychloubačný – svým hrůzným způsobem působivý – podtrhovaný bušením Hitlerových rukou o pódium a řevem z patnácti tisíců hrdel, jak posluchači dávali najevo svůj souhlas. Byl to nelidský, nezemský rámus. Jako kdyby vycházel z nějaké černé, podzemní řeky a valil se z mluvčího ven. Jsem vděčný panu Chamberlainovi za jeho úsilí a ujistil jsem jej, že německý lid neusiluje než o mír. Dále jsem ho ujistil, a nyní to zdůrazňuji, že až bude tento problém vyřešen, Německo nebude mít v Evropě žádné další územní nároky. Legat si vzal plnicí pero a odstavec si podtrhl, totéž udělal s dalším, dřívější zmínkou o Anglo-německé námořní dohodě: Taková dohoda je morálně ospravedlnitelná pouze v případě, pakliže si oba státy navzájem slíbí, že proti sobě již nikdy nepovedou válku. Německo tuto vůli má. Doufejme, že ti, kdo zastávají stejný názor, získají mezi britským lidem převahu. Legat odložil noviny a zkontroloval kapesní hodinky. Bylo pro něj typické, že hodinky nenosil na ruce jako většina mužů jeho věku, nýbrž na řetízku. Bylo mu teprve osmadvacet, ale vypadal starší – byl bledý, působil zasmušile a na sobě měl tmavý oblek. Rezervaci si zamluvil před čtrnácti dny, než propukla krize. Nyní se cítil provinile. Dá jí ještě pět minut a pak bude muset odejít. Bylo už po čtvrt, když zahlédl její odraz mezi květinami na nástěnných, zlacených zrcadlech. Stála ve vchodu v podstatě na špičkách, rozhlížela se s prázdným výrazem, dlouhý, bílý krk natažený, bradu zvednutou. Ještě chvíli si ji prohlížel, jako by byla někdo cizí, a uvažoval, co by si s ní počal, kdyby to nebyla jeho žena. „Nádherná

Mnichov_Robert Harris.indd 14

18/12/18 11:10

MNIC HOV

postava“ – to o ní lidé říkávali. „Vlastně ne krásná.“ „Ne, ale hezká.“ „Pamela je to, čemu se říká plnokrevná.“ „Ano, senzační původ – a úplně mimo ligu chudáka Hugha…“ (To poslední zaslechl na oslavě jejich zásnub.) Zvedl ruku. Vstal. Konečně si ho všimla, usmála se, zamávala a vykročila k němu. Rychle se proplétala mezi stoly v obtažené sukni a na míru šitém hedvábném kabátku. Všichni se za ní otáčeli.

Políbila ho na ústa. Trošku supěla. „Promiň, promiň, promiň…“ „To nevadí. Sám jsem právě dorazil.“ Během posledního roku se naučil, že se nemá ptát, kde byla. Kromě kabelky nesla ještě lepenkovou krabičku. Položila ji na stůl před něj a stáhla si rukavičky. „Myslel jsem, že jsme se dohodli, že nebudou žádné dárky.“ Zvedl víčko. Z krabičky na něj zírala černá gumová hlava, kovový čenich a prázdné skleněné oční důlky plynové masky. Ucukl. „Vzala jsem děti na zkoušku. Zřejmě mám masku nejdřív nasadit jim. To bude zkouška mateřské oddanosti, viď?“ Zapálila si cigaretu. „Můžu si dát něco k pití? Umírám žízní.“

Zamával na číšníka. „Jenom půl láhve?“ „Musím odpoledne do práce.“ „No ovšem že musíš! Nebyla jsem si jistá, jestli se vůbec ukážeš.“ „Popravdě, neměl jsem sem chodit. Snažil jsem se ti zavolat, ale nebyla jsi doma.“ „No, tak teď už víš, kde jsem byla. Dokonale nevinné vysvětlení.“ Usmála se a naklonila se k němu. Přiťukli si. „Krásné výročí, drahoušku.“ Dělníci v parku se rozmáchli krumpáči.

* Rychle si objednala, aniž by se vůbec podívala na jídelní lístek: bez předkrmu, jen vykostěného platýse a salát. Legat vrátil svůj lístek a řekl, že si dá totéž. Nedokázal myslet na jídlo, nedokázal z hlavy

Mnichov_Robert Harris.indd 15

18/12/18 11:10

Robert Harris

vyhnat představu svých dětí v plynových maskách. Johnovi byly tři, Dianě dva. Všechno to napomínání, ať neběhají příliš rychle, teple se oblékají, necucají hračky nebo pastelky, protože jeden nikdy neví, kde mohly předtím ležet. Zastrčil krabičku pod stůl a nohou ji zasunul mimo dohled. „Báli se?“ „Ovšemže ne. Mysleli si, že je to celé jenom hra.“ „Víš, že občas mám stejný pocit? I když vidíš ty telegramy, je těžké si myslet, že to není jenom nějaký ošklivý vtip. Před týdnem to vypadalo, že je všechno vyřešené. Potom Hitler změnil názor.“ „Co bude dál?“ „Kdo ví? Nejspíš nic.“ Měl pocit, že by měl mluvit optimisticky. „V Berlíně pořád jednají – přinejmenším tedy jednali, když jsem odcházel z kanceláře.“ „A pokud jednat přestanou, kdy to začne?“ Ukázal jí titulek v Timesech a pokrčil rameny. „Hádám, že zítra.“ „Opravdu? Až takhle brzy?“ „Říká, že českou hranici překročí v sobotu. Naši vojenští odborníci předpokládají, že dostat tanky a děla na pozice mu zabere tři dny. To znamená, že bude muset mobilizovat už zítra.“ Hodil noviny na stůl a napil se šampaňského. Chutnalo mu jako kyselina. „Víš ty co – změníme téma.“ Z kapsy kabátu vyndal krabičku s prstýnkem. „Ach, Hughu!“ „Bude velký,“ varoval ji. „Ale je kouzelný!“ Navlékla si ho na prst, zvedla ruku a otáčela jí sem a tam pod lustrem, takže se modrý kámen ve světle třpytil. „Jsi hotový poklad. Myslela jsem, že nemáme peníze.“ „Nemáme. Patřil mé matce.“ Bál se, že ho bude považovat za chudáka, ale k jeho překvapení se natáhla přes stůl a položila ruku na jeho. „Jsi milý.“ Ruku měla studenou. Štíhlými prsty ho hladila po zápěstí.

Mnichov_Robert Harris.indd 16

18/12/18 11:10

MNIC HOV

„Kéž bychom si mohli vzít pokoj a zůstat celé odpoledne v posteli,“ vyhrkl náhle. „Zapomenout na Hitlera. Zapomenout na děti.“ „No a co kdybys to zkusil zařídit? Jsme tady. Co nám brání?“ Upřela na něj velké, modrošedé oči, a on náhle věděl, že to říká jen proto, že ví, že na to nedojde. Úplně se mu z toho stáhlo hrdlo. Kdosi za ním zdvořile zakašlal. „Pane Legate?“ Pamela odtáhla ruku a on se otočil k vrchnímu, dlaně přitisknuté k sobě jakoby v modlitbě ve snaze si dodat důležitosti. „Ano?“ „Máte na lince číslo deset v Downing Street, pane.“ Pečlivě to vyslovil právě dost nahlas, aby to slyšeli i hosté u vedlejších stolů. „Sakra!“ Legat vstal a odhodil ubrousek. „Omluvíš mě? Tohle musím vzít.“ „Chápu. Jen běž a zachraň svět.“ Mávnutím ho propustila. „Oběd si můžeme dát kdykoliv.“ Začala skládat svoje věci do kabelky. „Dej mi minutku.“ V hlase mu zazníval prosebný tón. „Opravdu si musíme promluvit.“ „Běž.“ Chvíli váhal, uvědomoval si, že ho od okolních stolů všichni pozorují. „Počkej na mě,“ požádal ji. Nasadil neutrální výraz, jak doufal, a následoval vrchního z restaurace do vstupní haly. „Říkal jsem si, že budete chtít soukromí, pane.“ Vrchní otevřel dveře do malé kanceláře. Na stole stál telefon, sluchátko položené vedle. „Děkuji.“ Zvedl sluchátko a počkal, až se dveře zavřou, než promluvil. „Legat.“ „Promiň, Hughu.“ Poznal hlas Cecila Syerse, jednoho z kolegů v kanceláři premiéra. „Obávám se, že se budeš muset okamžitě vrátit. Bude to tu dost hektické. Shání se po tobě Cleverly.“ „Stalo se něco?“ Muž na druhém konci linky zaváhal. Osobním tajemníkům neustále opakovali, že mají předpokládat, že operátor naslouchá. „Vypadá to, že jednání skončilo. Náš muž letí domů.“

Mnichov_Robert Harris.indd 17

18/12/18 11:10

Robert Harris

„Rozumím. Hned jsem tam.“ Legat vrátil sluchátko do vidlice. Chvilku tam jen ochromeně stál. Takhle tedy působí dějiny? Německo přepadne Československo. Francie vyhlásí válku Německu. Británie podpoří Francii. Jeho děti budou nosit plynové masky. Hosté z Ritzu opustí bílé plátěné ubrusy a budou se krčit v zákopech v Green Parku. Bylo toho příliš, aby to dokázal pochopit. Otevřel dveře a spěchal přes halu zpátky do restaurace. Personál Ritzu však byl tak výkonný, že jejich stůl již byl poklizený.

* Na Piccadilly se nedal sehnat taxík. Legat poskakoval ve strouze a marně mával srolovanými novinami na každý projíždějící taxík. Nakonec to vzdal, zahnul za roh do St James’s Street a vydal se dolů z kopce. Občas se ohlédl přes ulici s nadějí, že zahlédne svou ženu. Kam se tak rychle poděla? Pokud by šla rovnou domů do Westminsteru, musela by jít tudy. Lepší na to nemyslet. Lepší na to nikdy nemyslet. Už teď se v nezvyklém horku potil. Pod staromódním oblekem s vestou se mu košile lepila na záda. Přesto byla obloha zatažená a hrozila deštěm, který nějak nepřicházel, a za vysokými okny velkých londýnských klubů po celé Pall Mall – Royal Automobile, Reform, Athenaeum – ve vlhkém šeru zářily lustry. Nezpomalil, dokud nedošel na schody vedoucí z Carlton House Terrace k St James’s Parku. Tady zjistil, že mu v cestě brání mlčící skupinka asi dvaceti lidí, kteří pozorovali zřejmě malou vzducholoď pomalu stoupající za Parlamentem. Vznesla se kolem věže Big Benu a byl to krásný pohled – impozantní, neskutečný. V dálce rozeznal půl tuctu dalších lodí na obloze jižně od Temže – maličká stříbrná torpéda, některá stovky metrů ve vzduchu. „Vypadá to, že bude mazec,“ zamumlal muž vedle něj. Legat se na něj podíval. Vzpomněl si, že jeho otec použil stejné rčení, když během Velké války přijel domů na dovolenku. Musel

Mnichov_Robert Harris.indd 18

18/12/18 11:10

MNIC HOV

odjet zpátky do Francie, protože byl mazec. Hughovým šestiletým uším to tehdy znělo, jako by otec odjížděl na večírek. To bylo naposledy, kdy ho viděl. Nyní obešel hlouček diváků, seběhl po širokém schodišti a vzal to přes Mall na Horse Guard Road. A tady, uprostřed pískové rozlohy přehlídkového prostranství, se během té půlhodinky, co odešel, stalo něco dalšího. Objevila se dvě protiletadlová děla. Vojáci vykládali z korby náklaďáku pytle s pískem. Pracovali rychle, jako by se báli, že se může každou chvíli objevit Luftwaffe, a předávali si pytle z ruky do ruky v dlouhém lidském řetězu. Zpola zbudovaná stěna z pytlů obklopovala baterii reflektorů. Dělostřelec zuřivě zatočil kolem a jedna hlaveň se otočila a zvedla, až byla téměř kolmo k zemi. Legat vytáhl velký bílý bavlněný kapesník a otřel si obličej. Nehodilo by se, aby se objevil zarudlý a zpocený. Pokud existoval jeden hřích, kvůli němuž se všichni v kanceláři premiéra mračili víc než kvůli ostatním, potom to bylo tehdy, když někdo vypadal, že chvátá. Legat vyšel po schodech do úzké, zastíněné, sazemi začerněné části Downing Street. Na chodníku naproti číslu 10 otáčeli hlavy reportéři a sledovali jeho příchod. Jeden fotograf zvedl fotoaparát, ale když viděl, že to není nikdo důležitý, zase ho dal dolů. Legat kývl na policistu, jenž jednou tvrdě klepl klepadlem. Dveře se otevřely jakoby z vlastní vůle. Legat vstoupil do budovy. Z ministerstva zahraničních věcí ho do čísla 10 převeleli už před čtyřmi měsíci, ale on pokaždé zažíval stejný pocit: jako by vstupoval do pánského klubu, který už není módní – černobíle dlážděná vstupní hala, stěny vyvedené pompejskou červení, mosazná lampa, líně tikající stojací hodiny, litinový stojan na deštníky se svým osamělým černým deštníkem. Kdesi v hlubině budovy zazvonil telefon. Dveřník Legatovi popřál dobré odpoledne a vrátil se do koženého křesla ke svému výtisku Evening Standardu.

Mnichov_Robert Harris.indd 19

18/12/18 11:10

Robert Harris

Na široké chodbě vedoucí do zadní části budovy se Legat zastavil a prohlédl se v zrcadle. Urovnal si vázanku a oběma rukama si uhladil vlasy. Narovnal ramena a obrátil se. Před sebou měl místnost kabinetu, jejíž dveře byly zavřené. Nalevo byla kancelář, kterou používal sir Horác Wilson, také zavřená. Napravo vedla chodba ke kancelářím osobních tajemníků ministerského předsedy. Z georgiánského domu vyzařoval neochvějný klid. Slečna Watsonová, s níž Legat sdílel nejmenší kancelář, se skláněla nad svým stolem přesně tak, jak ji zanechal, zavalená hromadami složek. Vidět bylo jenom temeno její šedivé hlavy. Začínala jako písařka, když byl ministerským předsedou Lloyd George. Ten prý honíval děvčata z Downing Street kolem stolu. Bylo těžké si představit, jak honí slečnu Watsonovou. Měla za úkol připravovat odpovědi na otázky z parlamentu. Vzhlédla k Legatovi přes barikádu papírů. „Cleverly vás hledal.“ „Je u premiéra?“ „Ne, je ve své kanceláři. Premiér je v místnosti kabinetu s velkou trojkou.“ Legat vydal zvuk, něco mezi povzdechem a zaúpěním. V polovině chodby vstrčil hlavu do Syersovy kanceláře. „Tak jak moc velký mám průšvih, Cecile?“ Syers se otočil na židli. Byl malý, o sedm let starší než Legat a neustále a nezkrotně a často protivně pobavený. Nosil vázanku z téže univerzity jako Legat. „Obávám se, že na romantický oběd sis vybral poněkud nevhodný den, kamaráde.“ Soucitně ztišil hlas. „Doufám, že to nevzala moc špatně.“ Kdysi ve slabé chvilce se Legat Syersovi svěřil s potížemi, co má doma. A od té doby toho nepřestával litovat. „Ale vůbec ne. Všechno jde hladce. Co se stalo v Berlíně?“ „Zjevně se to zvrhlo na jednu z těch tirád Herr Hitlera.“ Syers předstíral, že buší do opěrky křesla. „,Ich werde die Tschechen zerschlagen!‘ Á, proboha. ,Já ty Čechy rozdrtím!‘ “

Mnichov_Robert Harris.indd 20

18/12/18 11:10

MNIC HOV

Z chodby zavolal vojácký hlas: „Legate, tady jste!“ „Hodně štěstí,“ šeptl Syers. Legat couvl a otočil se k Osmundovi Sommers Cleverlymu, z nevysvětlitelných důvodů známému jako Oskar. Hlavní osobní tajemník kývl prstem. Legat ho následoval do jeho kanceláře. „Musím říct, že jste mě zklamal, Legate, a nemálo překvapil.“ Cleverly byl starší než ostatní a před válkou byl povoláním voják. „Oběd v Ritzu uprostřed mezinárodní krize? Takhle se to možná dělá na zamini, ale my to tady rozhodně děláme jinak.“ „Omlouvám se, pane. Už se to nestane.“ „To nemáte žádné vysvětlení?“ „Je to naše výročí svatby. Nemohl jsem sehnat manželku, aby zrušila stůl.“ Cleverly na něj ještě chviličku zíral. Nenamáhal se skrývat podezření vůči těmto geniálním mladým mužům z ministerstva financí a zahraničí, kteří nikdy nesloužili v armádě. „V jistých dobách musejí být rodinné záležitosti odsunuty stranou. A dnes je taková doba.“ Hlavní osobní tajemník se posadil za stůl a rozsvítil lampu. Tato část domu byla otočená k severu do zahrady. Neprořezané stromy, které ho oddělovaly od prostoru Horse Guards Parade, halily přízemí věčným šerem. „Zasvětil vás Syers?“ „Ano, pane. Předpokládám, že jednání ztroskotalo.“ „Hitler oznámil svůj záměr začít mobilizaci zítra ve dvě odpoledne. Obávám se, že vypukne hotové peklo. Sir Horác by měl být do pěti zpátky a podat zprávu premiérovi. Premiér to národu oznámí v osm. Byl bych rád, kdybyste to dojednal s BBC. Ať si svůj aparát postaví v místnosti kabinetu.“ „Ano, pane.“ „V určitém stadiu bude muset proběhnout schůze celého kabinetu, pravděpodobně po vysílání, a proto budou muset technici od BBC místnost rychle vyklidit. Premiér také přijme vysoké komisaře dominií. Náčelníci štábu mají dorazit každou chvíli – jakmile tu

Mnichov_Robert Harris.indd 21

18/12/18 11:10

Robert Harris

všichni budou, doprovodíte je k premiérovi. A potřebuji, abyste udělal zápis z porady, aby pak mohl premiér zpravit kabinet.“ „Ano, pane.“ „Parlament povolali zpátky, jak víte. Prohlášení o krizi před sněmovnou chce vydat zítra odpoledne. Připravte všechny podstatné záznamy a telegramy za posledních čtrnáct dní a seřaďte mu je chronologicky.“ „Ano, pane.“ „Obávám se, že tu zřejmě budete muset zůstat přes noc.“ Pod knírem se mu objevil náznak úsměvu. Připomínal Legatovi svalnatého křesťanského učitele tělocviku na malé veřejné škole. „Je škoda, že máte to výročí, ale nedá se nic dělat. Vaše žena to určitě pochopí. Přespat můžete ve služební místnosti ve třetím patře.“ „Je to všechno?“ „To je všechno – prozatím.“ Cleverly si nasadil brýle a jal se studovat nějaký dokument. Legat se vrátil do své kanceláře a ztěžka dosedl za stůl. Otevřel zásuvku, vyndal kalamář a namočil si pero. Nebyl zvyklý, aby ho někdo napomínal. V duchu Cleverlyho proklínal. Ruka se mu lehce třásla a hrot pera zachřestil o skleněnou nádobku na inkoust. Slečna Watsonová si vzdychla, ale nevzhlédla. Legat sáhl do drátěného košíku na levé straně stolu a vzal si složku s telegramy, které v poslední době přišly z ministerstva zahraničních věcí. Než mohl rozvázat růžovou stuhu, objevil se ve dveřích seržant Wren, poslíček pro Downing Street. Jako obvykle byl bez dechu; za války přišel o nohu. „Je tu náčelník Imperiálního generálního štábu, pane.“ Legat ho následoval, zatímco Wren kulhal chodbou do haly. V dálce pod mosaznou lampou stál vikomt Gort a četl telegram. Nohy ve vyleštěných hnědých holínkách měl rozkročené. Byl to atraktivní muž – šlechtic, válečný hrdina, držitel Viktoriina kříže – a očividně nevnímal úřednice, sekretářky a písařky, které náhle objevily

Mnichov_Robert Harris.indd 22

18/12/18 11:10

MNIC HOV

naléhavé důvody, proč projít přes halu, jen aby ho zahlédly. Vstupní dveře se otevřely do kaskády blesků fotografů, z níž se vynořil letecký maršál Newall, po pár vteřinách následovaný vysokým prvním námořním lordem admirálem Backhousem. „Pánové, buďte tak laskaví a následujte mne, prosím,“ požádal je Legat. Cestou do nitra budovy zaslechl Gorta, jak se ptá: „Přijde Duff?“ A Backhouse mu odpověděl: „Ne, premiér si myslí, že donáší Winstonovi.“ „Mohli byste tu chvíli počkat, prosím?“ Místnost kabinetu byla odhlučněná dvojitými dveřmi. Legat otevřel vnější a zlehka zaklepal na vnitřní. Ministerský předseda seděl zády ke dveřím. Naproti němu přes stůl seděli ministr zahraničních věcí Halifax, lord kancléř pokladu Simon a ministr vnitra Hoare. Všichni tři vzhlédli, aby viděli, kdo to vstoupil. V místnosti vládlo naprosté ticho rušené jen tikáním hodin. „Promiňte, pane premiére,“ promluvil Legat. „Jsou tu náčelníci štábu.“ Chamberlain se neotočil. Ruce měl položené na stole, roztažené od sebe, jako by se chystal odstrčit křeslo. Ukazováky pomalu ťukal do leštěné stolní desky. Nakonec svým precizním, lehce staropanenským hlasem řekl: „Dobrá. Sejdeme se znovu, až se vrátí Horác. Poslechneme si, co nám ještě řekne.“ Ministři vzhlédli od papírů – v případě Halifaxe neohrabaně, protože mu levá paže bezvládně visela u boku – a beze slova vstali. Bylo jim přes padesát nebo šedesát, „Velká trojka“ na vrcholu moci – podpořená důstojností přesahující jejich tělesnou velikost. Legat ustoupil stranou, aby mohli projít – „jako trojice nosičů hledajících svou rakev“, jak je později popsal Syersovi. Slyšel je, jak se venku zdraví s náčelníky – tlumenými, vážnými hlasy. „Mám uvést náčelníky štábu, pane premiére?“ zeptal se tiše.

Mnichov_Robert Harris.indd 23

18/12/18 11:10

Robert Harris

Chamberlain se stále ještě neotočil a nepodíval se na něj. Civěl do protější zdi. Jeho krkavčí profil byl tvrdý, umíněný, ba dokonce bojovný. „Ano, ovšem. Ano, uveďte je,“ pronesl nakonec nepřítomně.

* Legat se postavil na druhý konec kabinetního stolu poblíž dórských sloupů podpírajících strop. V knihovnách byly vidět hřbety zákoníků vázaných v hnědé kůži a stříbrno-modrá vydání Hansardu – přepisů debat z parlamentu. Náčelníci štábu odložili čapky na konferenční stolek u dveří a posadili se do křesel, jež uvolnili ministři. Gort jako nejvýše postavený zaujal místo uprostřed. Otevřeli aktovky a rozložili svoje papíry. Všichni tři si zapálili cigaretu. Legat pohlédl na hodiny na krbové římse za premiérovou hlavou. Namočil pero do kalamáře a na velký kancelářský papír napsal MP a NŠ, 14.05. Chamberlain si odkašlal. „Nuže, pánové, obávám se, že situace se výrazně zhoršila. Doufali jsme ve spořádaný převod území Sudet pod Německo na základě plebiscitu – a česká vláda s tím souhlasila. Bohužel Herr Hitler včera večer ohlásil, že nehodlá čekat ani o týden déle a v sobotu tam vpadne. Sir Horác Wilson s ním mluvil dnes dopoledne a soukromě ho velmi důrazně varoval, že pokud Francie splní své smluvní závazky vůči Československu – a my máme stále všechny důvody věřit, že je splní – potom budeme nuceni podpořit Francii.“ Ministerský předseda si nasadil brýle a zvedl telegram. „Po obvyklé šílené tirádě Herr Hitler podle našeho velvyslance v Berlíně odpověděl následujícími slovy: ,Jestli Francie a Anglie zaútočí, aťsi. Je mi to zcela lhostejné. Jsem připravený na všechny eventuality. Mohu jenom vzít na vědomí jejich pozici. Dnes je úterý a do příštího pondělí budeme tedy ve válce.‘ “ Odložil telegram a napil se vody. Legatovo pero létalo po papíře: MP – poslední zprávy z Berlína – selhání hovorů – prudká reakce Herr Hitlera – „příští týden budeme ve válce“ –

Mnichov_Robert Harris.indd 24

18/12/18 11:10

MNIC HOV

„Budu pochopitelně dál usilovat o mírové řešení, pokud takové existuje – i když je v této chvíli těžké přijít s něčím, co by se ještě dalo udělat. Mezitím se ale budeme muset připravit na nejhorší, jak se obávám.“ Gort se podíval na své kolegy. „Pane premiére, sepsali jsme memorandum. Shrnuje náš názor na vojenskou situaci. Mohl bych přečíst nahlas závěr?“ Chamberlain kývl. „Podle našeho názoru žádný tlak, který může Velká Británie a Francie vyvinout na moři, na zemi či ve vzduchu, nemůže zabránit Německu obsadit Bohemii a zasadit Československu rozhodnou porážku. Obnovení ztracené jednoty Československa lze dosáhnout pouze porážkou Německa, jako výsledku dlouhého boje, který je nutné od začátku považovat za neomezenou válku.“ Nikdo nepromluvil. Legat si velice jasně uvědomoval skřípání svého pera. Náhle to znělo hrozně hlasitě. „Toto je noční můra, jíž jsem se celou dobu bál,“ prohlásil náhle Chamberlain. „Jako kdybychom se z poslední války vůbec nepoučili – znovu prožíváme srpen 1914. Země světa do ní budou zataženy jedna po druhé – a k čemu to všechno? Už jsme Čechům řekli, že až zvítězíme, jejich stát nebude moci dál existovat v současné podobě. Tři a půl milionu sudetských Němců musejí mít právo na sebeurčení. Tudíž nebude oddělení Sudet od Německa ani cílem spojenecké války. Za co tedy budeme bojovat?“ „Za vládu práva?“ navrhl Gort. „Za vládu práva. Správně. A pokud na to dojde, uděláme to. Ale proboha, tolik bych si přál, abychom našli jiný způsob, jak to prosadit!“ Ministerský předseda se dotkl čela. Jeho staromódní křídlatý límeček přitahoval pozornost k jeho šlachovitému krku. Obličej měl popelavý vyčerpáním. S námahou se však sebral a pokračoval svým věcným způsobem. „Jaké praktické kroky je nyní nezbytné učinit?“

Mnichov_Robert Harris.indd 25

18/12/18 11:10

Robert Harris

„Okamžitě do Francie pošleme dvě divize,“ odpověděl Gort, „jak jsme se již dohodli, jako ukázku naší solidarity. Na místě mohou být do tří týdnů a připravené k boji osmnáct dní nato. Generál Gamelin však zcela jasně řekl, že Francouzi nehodlají podnikat víc než symbolické nájezdy na Německo, a to do příštího léta. Upřímně řečeno, pochybuji, že udělají byť jen to. Zůstanou za svou Maginotovou linií.“ „Čekají, dokud nedorazíme ve větší síle,“ dodal Newall. „A je letectvo připravené?“ Newall seděl vzpřímeně – muž s úzkým obličejem, hubený, téměř kostnatý, se šedým knírkem. „Musím říci, že to pro nás přichází v té nejhorší době, pane premiére. Na papíře sice máme dvacet šest perutí připravených bránit naši vlast, ale pouze šest má moderní letadla. Jedna má spitfiry, zbývajících pět hurricany.“ „Ale jsou připravené k boji?“ „Některé ano.“ „Některé?“ „Obávám se, že s kulomety na hurricanech je technický problém, pane premiére – nad patnáct tisíc stop zamrzají.“ „Co mi to tu chcete vlastně sdělit?“ Chamberlain se předklonil, jako by dobře neslyšel. „Pracujeme na řešení, ale může to chvíli trvat.“ „Ne, vy tu vlastně říkáte, letecký maršále, že jsme utratili půldruhé miliardy liber na přezbrojení, z větší části na letectvo, a když na to přijde, naše letouny nefungují.“ „Naše plánování bylo vždycky podmíněno tím, že ke konfliktu s Německem nedojde dřív než v roce 1939.“ Ministerský předseda se otočil zpátky k náčelníkovi Imperiálního generálního štábu. „Lorde Gorte? Nemůže armáda sestřelit většinu útočících letounů ze země?“ „Obávám se, že jsme ve stejné pozici jako vrchní letecký maršál, pane premiére. Máme pouze třetinu děl, která jsou podle nás

Mnichov_Robert Harris.indd 26

18/12/18 11:10

MNIC HOV

nezbytná k obraně Londýna, a většina z nich jsou zastaralé kusy z minulé války. A stejně tak máme nedostatek reflektorů. Nemáme žádné zaměřovací či komunikační vybavení… Také jsme spoléhali na to, že budeme mít na přípravy ještě rok.“ V polovině jeho odpovědi přestal Chamberlain poslouchat. Znovu si nasadil brýle a probíral se svými papíry. V místnosti zavládla nepříjemná atmosféra. Legat dál klidně psal a uhlazoval nepříjemná fakta do byrokratické prózy – MP vyjádřil obavy kvůli dostatečnosti letecké obrany – ale jeho spořádaný mozek byl rozrušený. Opět se nedokázal zbavit představy svých dětí v plynových maskách. Chamberlain našel, co hledal. „Spojený zpravodajský výbor odhaduje, že koncem prvního týdne bombardování bude v Londýně jedno sto padesát tisíc obětí. Šest set tisíc po dvou měsících.“ „Není pravděpodobné, že k tomu dojde okamžitě. Předpokládáme, že pro začátek soustředí Němci svoje hlavní bombardovací síly proti Čechům.“ „A až budou Češi poraženi, co pak?“ „To nevíme. Rozhodně bychom měli využít zbývající čas na předběžná opatření a zítra začít s evakuací Londýna.“ „A jak je připravené Válečné námořnictvo?“ První námořní lord byl působivý pán, dobře o hlavu vyšší než ostatní přítomní. V prošedivělých vlasech měl pleš a na obličeji hluboké vrásky, jako by byl příliš dlouho vystaven živlům. „Máme nějaké nedostatky, co se týče eskortních lodí a minolovek. Naše válečné lodě potřebují palivo a výzbroj, některé posádky jsou na dovolené. Budeme muset co nejdřív vyhlásit mobilizaci.“ „Kdy ji musíte vyhlásit, abyste byli prvního října funkční?“ „Dnes.“ Chamberlain se narovnal v křesle a poklepával ukazováky o stůl. „To by pochopitelně znamenalo, že začneme mobilizovat dřív než Němci.“

Mnichov_Robert Harris.indd 27

18/12/18 11:10

Robert Harris

„Jde o částečnou mobilizaci, pane premiére. A je k tomu třeba dodat ještě něco: zapůsobilo by to jako důkaz pro Hitlera, že to myslíme vážně – že když na to přijde, jsme připravení bojovat. Mohlo by ho to dokonce přimět k tomu, aby si to ještě rozmyslel.“ „To by mohlo. Nebo by ho to mohlo dotlačit k válce. Pamatujte, díval jsem se mu do očí při dvou příležitostech, a podle mého soudu, pokud něco opravdu nedokáže tolerovat, tak je to ztráta tváře.“ „Pokud ale máme bojovat, tak je přece důležité, aby o tom nepochyboval, ne? Byla by tragédie, kdyby si vaše odvážné návštěvy a upřímnou snahu o zachování míru vyložil jako známky slabosti. Neudělali snad Němci stejnou chybu v roce 1914? Mysleli si, že to nemyslíme vážně.“ Chamberlain si založil ruce na prsou a civěl do stolu. Legat nepoznal, jestli to u něj znamená, že tu představu zcela odmítá, nebo že o ní uvažuje. Pomyslel si, že od Backhouse bylo mazané, když mu takhle zalichotil. Premiér měl pár očividných slabostí, ale na tak plachého člověka byla jeho nejhorším hříchem překvapivě marnivost. Vteřiny ubíhaly. Nakonec se Chamberlain podíval na Backhouse a kývl. „Nuže dobrá. Vyhlaste mobilizaci.“ První námořní lord típl cigaretu a nacpal si papíry do aktovky. „Radši se vrátím na Admiralitu.“ Ostatní vstali s ním, vděční, že mohou vypadnout. „Rád bych, abyste byli připravení později zpravit ministry,“ zavolal na ně Chamberlain. „Mezitím bychom neměli dělat ani říkat nic, co by přispělo k veřejné panice či dotlačilo Hitlera do pozice, z níž nebude moct vycouvat ani v hodině dvanácté.“ Po odchodu náčelníků štábu Chamberlain dlouze vydechl a podepřel si rukou hlavu. Pohlédl do strany a zřejmě si poprvé všiml Legata. „Dělal jste si ke všemu poznámky?“ „Ano, pane premiére.“ „Zničte je.“

Mnichov_Robert Harris.indd 28

18/12/18 11:10

MNICHOV Robert Harris Z anglického Munich, vydaného nakladatelstvím Hutchinson v Londýně roku 2017, přeložila Dana Krejčová Obálku na základě originálního návrhu zhotovila Soňa Šedivá Redigoval Martin Ďásek Odborná redakce Jiří Soukup Odpovědný redaktor Boris Hokr Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. – Kalibr, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 383 publikaci. Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Mnichov_Robert Harris.indd 312

18/12/18 11:10