Issuu

ZUZANA ˇ RUŽICKOVÁ WENDY HOLDENOVÁ

STO

ZÁZRAKU ° ˇ Z KONCENTRACNÍCH TÁBORU NA MEZINÁRODNÍ KONCERTNÍ PÓDIA

Sto zazraku 001-003.indd 3

08/03/19 15:00

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 4

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 5

Věnováno Johannu Sebastianu Bachovi, jehož hudba je nadčasovým svědectvím o kráse

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 6

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 7

Obsah

Poznámka autorky 11. kapitola Sibiu, Transylvánie, 1960 12. kapitola Plzeň, 1927 13. kapitola Praha, 1949 14. kapitola Plzeň, 1938 15. kapitola Ostrava, 1954 16. kapitola Terezín, 1942 17. kapitola Mnichov, 1956 18. kapitola Osvětim II-Březinka, 1943 19. kapitola Paříž, 1965 10. kapitola Hamburk, 1944 11. kapitola Jindřichův Hradec, Československo, 1968 12. kapitola Bergen-Belsen, 1945 13. kapitola Plzeň, 1945 14. kapitola Praha, 1989 Epilog Zuzana: Dvakrát očima přátel Bibliograﬁe Poděkování Poznámka překladatelky

9 13 28 58 89 110 132 164 186 222 247 274 305 327 358 393 407 410 414

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 9

Poznámka autorky

Psaním těchto pamětí jsem na sebe vzala neobvyklý a často hodně náročný závazek. V letech po druhé světové válce Zuzana skoro nikdy neodmítala žádosti o rozhovory. Poskytovala je osobně, po telefonu, natočením videa, ﬁlmovým dokumentaristům, do televizních a rozhlasových pořadů, a to všechno v několika různých jazycích – hlavně česky, ale také německy, francouzsky a anglicky. Když mi navrhla, že bych mohla všechny tyto záznamy shromáždit a napsat podle nich její paměti, vypravila jsem se v září 2017 do Prahy, abychom to spolu podrobněji probraly. Setkaly jsme se u ní doma dva týdny před tím, než zemřela. Zuzana byla drobounká, připomínala ptáčka s kouřově šedýma očima a přívětivým, upřímným výrazem ve tváři. Když se usmála, zajiskřilo jí v očích šibalstvím a rozpustilostí. Byla náruživá kuřačka, a když jsme seděly dlouhé hodiny v jejím starobyle zařízeném bytě nebo v nějaké místní hospůdce, kde vždycky spořádala překvapivě obrovské množství jídla, zapalovala si jednu cigaretu od druhé. Třebaže se ve svých devadesáti letech už docela rychle unavila, byla ochotna zodpovídat stránky a stránky mých otázek založených na existujícím materiálu a mých vlastních intenzivních rešerších. Pokud si nemohla nějaké detaily, jako data nebo jména, vybavit úplně přesně, nalila nám oběma něco k pití a požádala mě, abych si to dohledala sama. Když nastal čas rozloučit se, stiskla mi ruku

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 10

Sto z á z ra ků

a zeptala se mě, jestli mám všechno, co potřebuji. Ujistila jsem ji, že ano, alespoň prozatím, a že za několik měsíců za ní ještě přijedu. Usmála se a řekla mi goodbye. Bohužel to bylo naposledy, kdy jsme se viděly. Když týden nato nečekaně zemřela, všichni, kdo o našem společném projektu věděli, se ptali, jestli mám dost materiálu, abych mohla pokračovat. Zajímalo to pochopitelně i mého agenta a různé mezinárodní vydavatele, navíc její rodina a přátelé doufali, že se ten projekt podaří dotáhnout do zdárného konce. Znovu jsem si všechno pečlivě prošla a byla jsem ráda, že jim mohu říci: ano, dá se to. Zuzana mluvila téměř plynně anglicky a její pozoruhodný životní příběh tak, jak je vylíčen v této knize, je sestaven z toho, co mi odvyprávěla vlastními slovy, z přepisů odpovědí na mé otázky i na otázky, které jí pokládali ti, jimž poskytovala rozhovory přede mnou v uplynulých mnoha desetiletích. Na řadu věcí se jí lidé ptali opakovaně a ona po letech vyprávění stále stejných příběhů pořád a pořád dokola popisovala události téměř shodně, slovo od slova. V něčem si protiřečila, což se stává, když člověk vzpomíná na události v hluboké minulosti. Čas od času, jak jí roky přibývaly, už si sem tam něco nepamatovala. V několika rozhovorech uvedla, že si na nějakou událost nemůže vzpomenout, zatímco v jiných byla schopna ji popsat až neuvěřitelně přesně. V několika málo případech, kdy jsem narazila na nějakou nesrovnalost, jsem hledala v jejích konciznějších rozhovorech a dohledávala si přesný sled událostí s přispěním jejích soukromých dopisů, esejů, přednášek a rovněž článků, archivních materiálů, stručných deníkových zápisků, které si pořizovala v Osvětimi, a dalších historických dokumentů. Spolehla jsem se také na svědectví několika lidí, kteří podstoupili za druhé světové války i po ní tytéž nebo podobné zkušenosti jako ona a byli s to objasnit mi to, co bych jinak nedokázala popsat tak přesně.

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 11

P oz nám ka au tor ky

Pospojovat všechen ten materiál, z něhož většinu bylo potřeba přeložit z originálu, byla hodně náročná práce. Děkuji všem, kdo se Zuzanou pořizovali rozhovory přede mnou, za jejich velkorysost. Nesmírně mi pomohli, stejně jako historikové, archiváři, dokumentaristé, přátelé, rodina, překladatelé a hudebníci z celého světa. Všichni projevili obrovskou trpělivost. Vzpomínky v této knize jsou zaznamenány tak, jak si je Zuzana pamatovala. Poskládala jsem je, jak nejlépe jsem dokázala a jak, doufám, by to Zuzana schválila. Jsem přesvědčená, že Zuzana stála o to zanechat svědectví historii. Nejen o válečných letech, ale také o desetiletích po válce, která byla často mimořádně složitá. Navždycky se skláním před její odvahou a houževnatostí tváří v tvář utrpení, předsudkům a těžkostem. Navzdory tomu všemu vytrvala, uchovala si radost ze života a byla – a zůstává – velkou inspirací pro všechny, kteří stojí o to, aby se svět dozvěděl, že jejím lékem byla hudba a láska její matky a manžela. Považuji si za privilegium, že jsem mohla toto její přání naplnit. Wendy Holdenová Londýn, 2018

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 13

Sibiu, Transylvánie, 1960

„Zdravím, soudružko!“ Ředitel kulturního centra v odlehlém transylvánském městě Sibiu mě přivítal vřele jako vždycky. „Tisíceré díky, že jsi zase přijela. Všichni se na tvůj koncert už moc těšíme.“ Bylo to na sklonku roku 1960 a měla jsem za sebou cestu z Kyjeva, která trvala skoro celý den. Cestovala jsem sama, nejdřív letadlem do Bukurešti a pak starým vlakem s parní lokomotivou, který, jak se mi zdálo, jel tak pomalu, že jsem se bála, že se přes tu velkou zemi nikdy nepřeplazí. Když jsem konečně dorazila, byla jsem unavená a měla jsem ukrutný hlad. Byla už tuhá zima a Rumunsko bylo poslední štací na mém mimořádně vyčerpávajícím třítýdenním turné po továrnách, loděnicích, školách, univerzitách a vládních budovách – toho roku desátém – přes Polsko a Sovětský svaz, jehož součástí byla tenkrát Ukrajina. V Kyjevě to bylo nejhorší. Měli tam dost svérázného ředitele, který se zatvrdil, a vypadalo to, že mi nevyplatí honorář. V tu chvíli bych se nejraději vrátila domů, do Prahy, ke své rodině. Byl to toho roku můj předposlední koncert pro soudruhy. Ze svých předchozích návštěv středověkého Sibiu jsem věděla, že od ubytování a toužebně očekávané večeře si nemohu nic moc slibovat. Naštěstí jsem měla v kufru scho-

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 14

Sto z á z ra ků

vaný ještě kus salámu, plechovku sardinek a také zásobu ruských cigaret. Ze všech zemí východního bloku, v nichž jsem za socialismu vystupovala, bylo Rumunsko nejhůř poznamenané otřesnou chudobou a všeprostupujícím pocitem beznaděje. Kontakty se světem měli ještě menší než my v Československu. V té době byl prezidentem Gheorghiu-Dej a jeho pravou rukou člen politbyra a první tajemník ústředního výboru Rumunské dělnické strany Nicolae Ceauşescu. V Transylvánii, která svého času patřila pod Uhry, to bylo nejhorší. Vzpomínám si na výlet do Temešváru, kde mě ubytovali v příšerném hotelu, v pokoji s tak neskutečně špinavou koupelnou, že jsem se bála, abych tam nechytla nějakou havěť. Otevřela jsem kufr, který mi pečlivě zabalila moje milovaná maminka, a rozbrečela jsem se nad ním. A říkala jsem si: ještě že maminka nevidí, v jakém pelechu ten kufřík vybaluju. V Sibiu to bylo skoro stejné, ale hudební ředitel – který se třásl na příjezd každého umělce v rámci vládního kulturního programu – byl pokaždé tak vděčný, že jsem zase zahrnula vystoupení v jeho městě do svého itineráře, že se mu vždycky nějak podařilo zvednout mi náladu. „Vaše apartmá je připraveno,“ ubezpečil mě slovy, která mě tolik zahřála u srdce při mé první návštěvě města před několika lety – dokud jsem nespatřila svůj nevytopený pokoj. V předpovědi počasí mluvili o blížící se sněhové bouři, takže dobrá, té mrazivé listopadové noci budu nejspíš zase spát v kabátě. Druhého dne večer jsem měla vystoupit na koncertě staré hudby v sále budovy, která sloužila zároveň jako kino. Doprovázet mě měl místní ﬁlharmonický orchestr, nečekala jsem, že to bude nějaké obzvlášť památné vystoupení, ale věděla jsem, že přijetí bude upřímné a srdečné. Se značným předstihem jsem si oblékla tmavě zelené

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 15

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

večerní šaty, které mi nechala ušít moje matka u své švadleny, protože nejdřív mě ještě chtěli vyfotografovat s představiteli dělnické strany v sídle vlády a potom mě vzali jako obvykle na projížďku po městě, jejíž součástí byly i návštěvy továren a škol. Děti byly při takových setkáních vždycky velmi pozorné, zejména ty, které měly vztah k hudbě, hleděly na mě tak, že jsem si připadala skoro jako celebrita. V jedné třídě jsem mluvila se skupinou studentů, kteří byli stejně staří jako já v době, když Hitler vpadl do Československa – dvanáct let. Jako vždycky jsem jim vyprávěla o své lásce k hudbě a hlubokém vztahu k Johannu Sebastianu Bachovi. „Bacha jsem slyšela poprvé, když mi bylo devět, a byla to láska na první poslech,“ říkala jsem jim. Měli spoustu otázek a já jsem jim vysvětlovala nejen, proč jsem se rozhodla věnovat život hudbě, ale také proč jsem vyměnila klavír za cembalo. „O cembalu se mluví jako o dřevěném artefaktu ze šestnáctého století, který patří do muzea, považuje se za feudální přežitek, ale pro mě je to velmi životaschopný hudební nástroj,“ vysvětlovala jsem jim. „Bach komponoval své rané klávesové skladby u varhan a u cembala a velmi často speciﬁkoval, na který nástroj konkrétně by se ta která skladba měla hrát. Abych byla autentická a dostála Bachovu záměru, hraji na cembalo.“ Zvedla se jedna ruka a jakýsi zvědavý chlapec se zeptal: „A co je tak mimořádného zrovna na Bachovi? Proč ne třeba Beethoven?“ Usmála jsem se. „Beethoven hrozí pěstí k nebesům,“ zvedla jsem sevřenou pěst. „V Bachově hudbě je čirá radost ze života i ten úplně nejhlubší smutek. Člověk z ní vždycky cítí hluboké člověčenství.“ Vrátila jsem se do svého pokoje připravit se na večerní koncert. Zrovna jsem si zapálila další cigaretu, když se

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 16

Sto z á z ra ků

ozvalo zaklepání na dveře. Jedna ze zaměstnankyň hotelu, která měla za úkol mě sledovat a hlásit cokoliv podezřelého, mi přišla říci, že mám u ní telefon. Vyplašilo mě to, utíkala jsem do jejího pokoje a popadla jsem sluchátko. A málem mi vypadlo z ruky, když se z něho ozval hlas mého manžela. Proč mi Viktor volá? A odkud? Doma jsme telefon neměli. Skoro nikdo ho v Praze neměl. Stalo se něco mé matce? „Všechno je v pořádku, Zuzano,“ ubezpečil mě, protože věděl, že jsem strašpytel. „Poslouchali jsme s tvou maminkou předpověď počasí, žene se sněhová bouře a my bychom byli rádi, kdybys změnila plán cesty. Kdybys zkrátka neletěla letadlem a místo toho jela vlakem. Myslíš, že to půjde zařídit?“ Vyhlédla jsem z okna, sněhové vločky vířily kolem rozsvícené pouliční lampy. Nepřipadalo mi to o nic horší, než když jsem přijela, a už jsem to Viktorovi chtěla začít vyvracet. Potom jsem zaslechla matku, naléhala na něho, ať mě přemlouvá dál, a uvědomila jsem si, jak daleko museli oba jít, aby mi mohli zavolat z telefonní budky. „Tak dobře,“ odpověděla jsem trochu neochotně, protože to znamenalo, že cesta mi bude trvat nejméně dvakrát tak dlouho a hned po návratu bych měla začít nahrávat novou desku. „Zeptám se v koncertní agentuře, co se s tím dá dělat.“ Za pomoci ředitele mi v agentuře zařídili změnu rozpisu zpáteční cesty. Našli mi spojení přes Arad na hranicích s Maďarskem. Na příslušném odboru mi to potvrdili. „Nemusíte se vracet přes Bukurešť,“ řekla mi jedna referentka. „Můžete jet půlnočním vlakem přes hranice do Budapešti, je v něm zařazen i český vagon.“ Dopsala něco na moji jízdenku, přidala razítko a mohla jsem jít. Když jsem večer na koncertě usedla za cembalo a chvíli jsem, jak mám ve zvyku, jen tak seděla a koncentrovala se,

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 17

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

všimla jsem si, že v první řadě sedí několik dětí, s nimiž jsem mluvila ve škole, s tvářemi zvědavě vyvrácenými ke mně. Začala jsem hrát Bachův Italský koncert a ony velmi pozorně naslouchaly. Na svých koncertech v různých, zejména východoevropských městech jsem byla nucena hrát na všelijaké nástroje, ale tento byl, k mé velké radosti, dobře naladěný. Rychle jsem se ponořila do hudby a dostala se do polomeditativního stavu, což se mi děje pokaždé, jakmile položím prsty na klávesy. Vždycky, když hraji Bacha, je to totéž. Ve struktuře jeho hudby je nesmírná krása. Mám spíše tektonickou nežli fotograﬁckou paměť, a když se začne odvíjet melodická linka, evokuje mi to v představě budovu. Vím, kde je to, co je důležité, a kde to, co je méně důležité. Bachovy modulace mě vedou jako chodby. Vím naprosto přesně, kde a kdy zahnout za roh. Vím instinktivně, jak je to vystavěné. Rozumím té architektuře a vím, kam to směřuje – chodby vedou k místnostem, schody vedou do vyšších pater a všechno cílí k závěrečné frázi, která celou strukturu dokonale završí. Když zahraji poslední tón nebo souzvuk, nechám ho doznívat do ticha a vždycky mi ještě nějakou chvíli trvá, než se vzpamatuji – a než se mohu jít uklonit. ◆ ◆ ◆

Dostala jsem jako vždycky kytici a – v zákulisí – mi ředitel předal obálku s mým honorářem v rumunských lei. Otevřít jsem ji nesměla, protože jsem měla přikázáno odevzdat ji do čtyřiadvaceti hodin po návratu do Prahy státním orgánům zároveň s mým cestovním pasem a ostatními honoráři z turné. Pan ředitel v Sibiu určitě tušil, že od těch, kdo mi sestavují můj program, dostanu z celkové částky jen malý díl, protože mě ještě jednou vřele objal. „Nemůžeme ti po-

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 18

Sto z á z ra ků

skytnout mnoho, soudružko Růžičková,“ řekl, „ale až tě budeme chtít pozvat znovu, neříkej, prosím, ne. Nesmírně si vážíme možnosti mít tu někoho, jako jsi ty.“ Někoho, jako jsi ty. Podívala jsem se mu do očí a uvažovala jsem, proč zvolil právě tato slova. Pochybuji, že věděl něco o mé minulosti. Mám za to, že odkazoval ke skutečnosti, že do jeho kraje jen zřídka zavítá některý z nemnoha hudebníků z této strany železné opony, který může nahrávat desky a – čas od času – dokonce vycestovat na západ. Ujistila jsem ho, že ráda přijedu, a on mi nabídl, že mě odveze ještě téhož dne v noci na nádraží. Hustě sněžilo. Středověké centrum města Sibiu vypadalo mimořádně malebně, ale v předměstských čtvrtích bylo na první pohled vidět, že pro většinu obyvatel znamená zima jen další protivnou lapálii. Když jsme šli na nástupiště, museli jsme obcházet lidi, kteří byli tak chudí, že měli místo bot kolem nohou omotané kusy hadrů. Vlak přijel přesně, několik minut před půlnocí přisupěl zahalený do oblaku páry. Rumunská agentura mi nemohla zajistit místo v českém vagonu, hrnula jsem se tedy do posledního, rumunského, ale průvodčí mi sdělil, že moje lůžko je už od Bukurešti obsazené. „Lituji, ale nemůžu vás nechat nastoupit.“ Málem jsem se rozplakala. Už jsem chtěla být v Praze, ve městě, v němž jsem po válce našla svůj domov, a strašně se mi stýskalo po Viktorovi a mé matce. Nepřála jsem si nic jiného než vrátit se do našeho dvoupokojového bytu, kde měla postel jen maminka, kdežto můj manžel a já jsme spali na matraci pod klavírem. „Ale já se musím vrátit zpátky do Prahy,“ protestovala jsem, „a jinak se odtud teď dostat nemůžu.“ Ředitel se pokusil zapůsobit na průvodčího z pozice své autority: „Soudruhu, to je Zuzana Růžičková, cembalová

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 19

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

virtuoska. Je tu na pozvání strany. Vynasnaž se jí prosím pomoct.“ S průvodčím to nepohnulo. Možná není členem komunistické strany, pomyslela jsem si. I my s Viktorem jsme do ní odmítli vstoupit. Mezitím k nám přišel i český průvodčí. „Nemohla bych jet vaším vagonem?“ zkusila jsem to ještě jednou. „Tak dobře,“ svolil s povzdechem. „Ale může se vám stát, že cestou nastoupí někdo s platnou místenkou a vyhodí vás.“ Poděkovala jsem mu a spěchala do vagonu, na který mi ukázal, aby si to náhodou ještě nerozmyslel. S vynaložením všech svých sil jsem vyzvedla kufr na horní polici. Měla jsem v něm knihy a noty, večerní šaty a vezla jsem si v něm i jídlo. Neměřím ani metr a půl a s méně než padesáti kilogramy jsem nikdy nebyla fyzicky zdatná – k velkému zklamání mého otce, který vždycky doufal, že bude mít sportovně nadané dítě. Zamávala jsem z okénka starostlivému řediteli, který stál na nástupišti v oblaku páry z lokomotivy a padajícího sněhu, vlak sebou škubnul, rozjel se a můj průvodce mi zmizel z dohledu. Vzpomněla jsem si na své předchozí loučení na nádraží. Doprovázel mě ředitel Kyjevské ﬁlharmonie, který byl pro mě – abych tak řekla – tak trochu „záhadou“. ◆ ◆ ◆

Stejně jako do Sibiu jsem do hlavního města Ukrajinské sovětské socialistické republiky dorazila pozdě a unavená. Chtěla jsem se co nejdřív ubytovat a najíst – hlad jsem měla vždycky – což znamenalo co nejdřív sehnat ředitele a vyřídit s ním papíry. Zastihla jsem ho, jak sedí v malé kanceláři vytápěné kamínky. Byla to scéna jako vystřižená z nějakého ﬁlmu. Ředitel

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 20

Sto z á z ra ků

byl hromotluk, seděl za obrovským stolem a měl černé klotové rukávy, aby si neušpinil bílou košili. V rohu seděla jeho sekretářka, šedivá myška. V místnosti bylo příšerné vedro a dusno. „Dobrý den, pane řediteli. Jsem Zuzana Růžičková a ráda vás poznávám,“ představila jsem se s úsměvem. Potom jsem mu předložila nezbytné formuláře, aby příslušní úředníci mohli určit, jaké srážky odečíst, než mi vyplatí můj honorář. Ředitel zbrunátněl. „Co to má být?“ vyštěkl a zabodl do mých lejster prst. „Moje smlouva, soudruhu,“ vysvětlovala jsem mu. „Je potřeba, abyste ji podepsal.“ Bez jediného dalšího slova popadl mé papíry a vyhodil je do vzduchu. Pak vyskočil a začal řvát: „Nic vám nepodepíšu. Odmítám cokoliv dalšího podepisovat. Už mám toho papírování dost, nebaví mě trčet v téhle kanceláři, kde se nedá dýchat!“ Odpochodoval ke dveřím, kde se ještě otočil a zaječel: „Jdu se projít. Chci být chvíli sám.“ Chtěla jsem se začít ohrazovat, ale jeho sekretářka to postřehla, zavrtěla hlavou a položila si prst na ústa. Dveře se s prásknutím zavřely a my jsme slyšely, jak ředitel dupe po chodbě. Pomohla mi rozházené papíry sebrat. „Nebojte se,“ uklidňovala mě, jako kdyby tu takové scény byly na denním pořádku. „Já to zařídím.“ „Vážně? Tak to vám moc děkuju.“ Urovnala si formuláře na svém stole, ale ve chvíli, kdy se chystala opatřit je úředním razítkem, se otevřely dveře dokořán a ředitel vpadl dovnitř. Z očí mu sršely blesky. „Co to děláte? Nic nebudeme podepisovat! Zakazuju to. Je mi jedno, jestli mě vyhodí z práce. Stávkuju!“ „Ale pane řediteli,“ rozbrečela jsem se, „bez těchhle papírů budu mít velký problém a nedostanu zaplaceno.“ Nedojalo ho to, zase vypochodoval ven a nechal mě tam ne-

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 21

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

schopnou slova stát. Jeho sekretářka si z něho naštěstí nic nedělala a během pár minut už jsem uháněla z jeho kanceláře s platnou smlouvou. Následujícího večera, když jsem stoupala po širokém schodišti koncertního domu, kde jsem měla vystupovat, se tatáž žena vynořila ze stínu a řekla mi, že pan ředitel mě zve po recitálu na večeři. „Cože? Po tom, jak se ke mně zachoval?“ „On vás musí vzít na večeři,“ objasnila mi to. Ztišila hlas a dodala: „Čeká se to od něho.“ Nezbylo mi než pozvání přijmout. Koncert proběhl dobře, ale později jsme v hotelové restauraci seděli, já a pan ředitel, naproti sobě a mlčeli jako zařezaní. Nakonec řekl: „Vím, že jsem se k tobě nechoval zrovna pěkně, soudružko, ale zkus mě pochopit. Nežije se mi tu snadno – protože jsem Žid.“ Zhluboka jsem se nadechla, podívala jsem se mu do očí a řekla jsem: „Já taky.“ Chvíli na mě mžoural, podezíravě mi pátral v tváři a pak prohlásil: „Dokažte to.“ Rozhlédla jsem se po poloprázdné restauraci, nevěděla jsem dost dobře, co dělat. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst, tak jsem si vyhrnula levý rukáv a ukázala jsem mu číslo, které jsem měla vytetované na předloktí – výsledek svědomité práce jedné citu zbavené ženy v pruhovaném stejnokroji v Osvětimi. Ředitel mávl přezíravě rukou. „Ach, to má spousta lidí!“ Než jsem se stačila ohradit, předklonil se ke mně a sykl: „Ukažte mi cestovní pas.“ Vytáhla jsem z kabelky doklad, který po mně žádal, ale ani to ho neuspokojilo. Ke svému znechucení seznal, že z mých československých dokumentů nelze vyčíst nic jiného než údaj o mém občanství. Hodil mi pas zpátky přes stůl a nařídil mi: „Řekněte něco v jidiš.“

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 22

Sto z á z ra ků

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Bylo mi třiatřicet let, a přestože hebrejsky jsem trochu uměla, v jidiš jsem nikdy v životě nepronesla ani slovo. Se svými bohatými, a pokud jde o náboženskou praxi, jen velmi vlažnými rodiči jsem chodila v Plzni do synagogy pouze při zvláštních příležitostech a na velké svátky. Byli jsme asimilovaná rodina, každý rok jsme slavili chanuku, ale stejně tak i Vánoce se vším všudy včetně nastrojeného stromečku. Uměla jsem trochu hebrejsky od mého dědečka, který zpíval na rodinných oslavách, ale s lidmi, kteří mluvili jidiš, jsem přišla do kontaktu jenom v koncentračních a pracovních táborech v Terezíně, Osvětimi, Hamburku a Bergen-Belsenu. Zapnula jsem mozek, zavřela oči a odněkud z hloubi nevědomí se mi vynořila slova z doby, na kterou jsem se ze všech sil snažila zapomenout. „Mešuge!“ vyhrkla jsem. „Ó, a co to znamená?“ zeptal se pan ředitel. Zkoušel mě z jazyka, který zjevně sám dobře znal. „Blázen?“ „A co dál?“ „Kveč?“ zkusila jsem to. „To, myslím, znamená fňukat.“ Přikývl. „Ach, a ještě menč, to znamená dobrý člověk.“ Pana ředitele to očividně uspokojilo a poprvé se na mě usmál, což ho kompletně proměnilo. „Vítej v Kyjevě, soudružko,“ zahalekal a podal mi ruku velkou jako medvědí tlapa. „Rád bych tě představil své židovské rodině.“ Myslela jsem si, že to řekl jako vtip, a to až do chvíle, kdy jsem druhého dne ráno odlétala z Kyjeva do Bukurešti, z níž jsem měla vlakem pokračovat do Sibiu. Byl na letišti, čekal tam na mě a spolu s ním obrovský zástup lidí, které mi hrdě představil jako své rodiče, prarodiče, tety, bratrance, sestřenice a děti. Všichni se kolem mě tlačili, jako bych byla nějaká ﬁlmová hvězda.

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 23

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

„Pozval jsem je sem všechny, aby ti řekli sbohem!“ hřímal jim nad hlavami. „Přijeď, prosím, zase brzy.“ Do Kyjeva jsem se vrátila za několik let, ale pana ředitele jsem tam už nezastihla. Nejspíš ho vyhodili. ◆ ◆ ◆

Můj vlak přejel rumunsko-maďarské hranice a pomalu se šinul k Budapešti. Pořád jsem čekala, kdy mě někdo s platnou místenkou z vlaku vykáže, ale nestalo se a po čase jsme se v pořádku dostali až na české území. Chvílemi jsem si četla, sem tam jsem něco pojedla, občas jsem si zapálila cigaretu a v jednu chvíli jsem i usnula – náhle mě něco shodilo ze sedadla. První, co jsem si uvědomila, když jsem dopadla na podlahu, byla strašlivá rána. Potom se z police na zavazadla zřítil můj kufr. Pokusila jsem se vstát, ale zjistila jsem, že mé zavazadlo leží šikmo přese mě a já jsem neměla dost sil, abych takovou tíhu ze svých zad vzepřela. Nemám zdání, jak dlouho jsem tam ležela uvězněná, ale když se mi konečně podařilo vykroutit se, donesly se ke mně výkřiky a skřípění kovu o kov. Následujících několik hodin proběhlo jako v nějakém bolestném omámení. Kdosi mi pomohl z vlaku, přičemž jsem mermomocí trvala na tom, že musím mít s sebou i svůj kufr. Když jsem konečně z vagonu, respektive z toho, co z něho zbylo, vystoupila, neviděla jsem nic než hustou mlhu. Všude byly trosky. Musela jsem se brodit skrz rozbité sklo a zbytky vagonů rozmetané všude kolem jako rozsypané sirky. Ve sněhu se válela bezvládná těla. Ztratila jsem pojem o čase a nevím, jestli byl den nebo noc, ale mám dojem, že byla tma. Pro ty z nás, kteří to přežili, si přišli příslušníci Veřejné bezpečnosti a odvedli nás do nevytopené nádražní budovy na nejbližší vlakové stanici. Místní občané nám donesli

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 24

Sto z á z ra ků

vodu, chleba a rum na zahřátí a pak pospíchali k místu srážky. Zůstali jsme tam sami a v šoku jsme se klepali zimou. Lidé měli všelijaká zranění. V jednu chvíli tam přišel nějaký muž postarat se o raněné a řekl nám, co se stalo. Kvůli sněhovým bouřím vysadilo signalizační zařízení a do našeho vlaku zezadu narazil Ostravan. I když jsem měla pohmožděná záda, odmítla jsem lékařské ošetření a trvala jsem na tom, že se musím co nejdřív dostat do Prahy. „Mám tam důležitou schůzku,“ opakovala jsem pořád. „Potřebuju se dostat domů.“ Trvalo to celou noc, bylo to komplikované – nakonec nás do Prahy odvezli náhradním autobusem – ale stihla jsem to. Do Prahy jsem dorazila ve velmi časných ranních hodinách. Když mě Viktor, promrzlý z celonočního čekání před nádražím, uviděl vystupovat z autobusu, díval se na mě v první chvíli jako na nějaké zjevení. „Ty jsi naživu!“ vykřikl a objal mě. Můj úžasný manžel, skladatel, který se před lety přes všechna má varování oženil s mladou Židovkou čerstvě navrácenou z koncentračních táborů, nemohl uvěřit svým očím. Ustoupil, znovu si mě prohlédl a prohlásil: „To je zmrtvýchvstání! Unikla jsi smrti, Zuzano – už zase!“ Přikývla jsem, byla mi zima a byla jsem příliš vyčerpaná, abych to nějak komentovala. Odjeli jsme spolu domů. Vyšplhat se po schodech do šestého patra, kde byl náš byt, mě stálo všechny mé síly, v neposlední řadě i proto, že mě strašně bolela ta záda. Viktor pomalu stoupal vedle mě a vyprávěl mi, že s matkou poslouchali rozhlas po drátě a slyšeli krátkou zprávu o železniční nehodě, ale žádné další podrobnosti nebyly k dispozici. Z koncertní agentury mu potvrdili, že v havarovaném vlaku jsem nejspíš jela i já. Na nádraží mu pak řekli, že při té nehodě došlo k velkým ztrátám na životech. Když jsem se doplazila na poslední schod, stála tam

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 25

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

moje matka, navzdory brzké hodině normálně oblečená, a čekala s otevřenou náručí. „Zuzanko,“ zašeptala a pak už na mě jen hleděla, víc toho ze sebe nedokázala vypravit. Už mě s Viktorem oplakali. Vyčítali si, že mě poslali bezděčně na smrt, když mě přemluvili, abych si nechala letadlo změnit na vlak, a byli zdrcení. Když jsme si s Viktorem lehli na naši matraci pod klavírem, už svítalo, ale já jsem ho stejně požádala, aby natáhl budík. „Proboha proč?“ ptal se udiveně. „Musím hned ráno do Domoviny,“ připomněla jsem mu. „Mají objednané studio na nahrávání a všichni na mě budou čekat.“ Začal něco namítat, ale pak se mi podíval do očí. Neumím lhát. Neuměla jsem to už ani jako malá holčička. Je to vlastnost, kterou jsem podědila po svém otci. Viktor věděl, na co myslím. Ani jsem to nemusela říkat nahlas: Co by udělal Bach? Překulil se a natáhl budík. Přesto jsem jeden ústupek přece jen musela udělat, protože o mě měl starost, a sice vstát ještě o něco dřív a zajít do nemocnice nechat se vyšetřit. „Možná je to ústřel nebo mám pohmožděná záda,“ sdělila jsem lékaři, který mě přijal, a dodala jsem jenom: „Spadl na mě kufr.“ Poslal mě na rentgen a slíbil, že jakmile bude mít výsledky, dá mi vědět. ◆ ◆ ◆

Už si nevzpomínám, jakou skladbu jsem tenkrát ve studiu nahrávala – bylo to pro Supraphon, české hudební vydavatelství, které se stalo mou domovskou „stájí“. Zpětně bych si tipla, že to možná bylo něco od Domenica Scarlattiho, Bachova italského současníka a významného autora skladeb pro cembalo. Podle sleevenotů z té doby to však vypadá spíš na Goldbergovy variace, jednu z nejnáročnějších Bachových skladeb, kterou jsem toužila nahrávat už od svých dětských let. Údajně si ji od Bacha ob-

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 26

Sto z á z ra ků

jednal jeden ruský kníže, který trpěl nespavostí a chtěl, aby mu jeho cembalista a varhaník Johann Gottlieb Goldberg tuto hudbu večer hrál pro rozptýlení. Jsou to variace, matematicky naprosto dokonalé, s neuvěřitelným množstvím numerologické symboliky ve strukturách, a Bach sám se o nich vyjádřil jako o „zhotovených pro potěchu duše milovníků hudby“. Nepamatuji si, že bych si svou práci toho dne nějak obzvlášť užívala. Vím jen, že jsem dostála všem svým povinnostem a navzdory bolesti jsem vytrvala u nástroje čtyři nebo pět hodin. Moji kolegové hudebníci i svědomitý natáčecí tým mi pomáhali jako vždycky. Když režisér usoudil, že už mají materiálu pro nahrávku dost, a zeptal se mě, jestli tam chci ještě zůstat a poslechnout si, co až dosud nahráli, zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem pocit, že na mě něco leze, a řekla jsem mu: „Díky, ale jsem po všem tom cestování docela unavená a mám dojem, že jsem se velmi nachladila. Raději už půjdu domů.“ Musela jsem ještě do agentury, odevzdat zahraniční měnu a cestovní pas jako po každém výjezdu do zahraničí. Potom jsem nastoupila do tramvaje a jela zpátky do našeho bytu na Vinohradech poblíž Flory, šestiposchoďového hotelu z první poloviny dvacátého století, kam jsme s Viktorem často chodili na oběd (dokud ho nezbourali a nepostavili na jeho místě obchodní centrum a stanici metra). Sotva jsem zahnula za roh do naší ulice, spatřila jsem před naším domem stát sanitku s otevřenými dveřmi. Zrychlila jsem. Co se děje? Před vchodem do našeho domu stál lékař, s nímž jsem se viděla ráno v nemocnici. „Kde jste, paní Růžičková?“ Vypadal hodně znepokojeně. „Čekáme tu na vás.“ „Proč? Děje se něco?“ zeptala jsem se. Jako první mě napadlo, jestli není něco s mou matkou.

sto zázraků.qxp_Sestava 1 12.03.19 18:48 Stránka 27

S ibiu, tranSy lván ie , 196 0

„Máme výsledky z vašeho rentgenu,“ vysvětloval mi lékař. „Musíte okamžitě do nemocnice.“ Nechápavě jsem se zeptala: „Cože? Proč?“ „Propána, soudružko, máte naštípnutý krční obratel.“ A dodal, že mám štěstí, že jsem neochrnula. Pod přísným zákazem hýbat se jsem strávila následující tři týdny v nemocnici vleže na zádech jako prkno a ještě několik dalších týdnů jsem musela nosit speciální krční korzet. Z vydavatelství mi poslali obrovskou kytici se vzkazem, že nahrávka, i přes mé bolesti, dopadla velmi dobře. Avšak mým největším štěstím bylo, že mě mé zranění neomezilo v hraní a – stejně jako jsem se uzdravila v roce 1945 – dostala jsem se z toho zase. Zhmožděná, ale neohnutá jsem se už nemohla dočkat, až se vrátím domů k Viktorovi a mamince. Děkovala jsem za další zázrak, který mi dovolil strávit Vánoce se dvěma lidmi, kteří pro mě znamenali víc než život sám.

sto zázraků.qxp_Sestava 1 18.03.19 13:31 Stránka 416

Zuzana Růžičková, Wendy Holdenová

STO ZÁZRAKŮ Z anglického originálu One Hundred Miracles, A Memoir of Music and Survival, vydaného nakladatelstvím Bloomsbury Publishing Plc v Londýně v roce 2019, přeložila Wanda Dobrovská Odborná konzultace Aleš Březina Obálku upravila Lenka Gregorová Redigovala Květuše Hrachová Odpovědná redaktorka Leona Macháčková Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 416 + 16 stran přílohy Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 584. publikaci Sazba Spojené Graﬁcké Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.knizniklub.cz a www.booktook.cz