0039778

003_Holcici pravidla 4_CABOTOVA 1/17/18 10:56 AM Strรกnka 3

MEG CABOTOVร

PRAVIDLA 4 1

Přeložila Dana Jelínková

Allie Finkle’s Rules for Girls 4 (Stage Fright) Copyright © 2010 by Meg Cabot, LLC All rights reserved Translation © Dana Jelínková, 2012, 2018 Illustrations © Jitka Římánková, 2012, 2018

ISBN 978-80-7549-693-5

Všem čtenářům a čtenářkám, kteří o něčem sní

Je důležité dělat kamarádkám radost, jak jen to jde.

Budou vás pak mít radši.

Nedokážu pochopit, že jeden den můžete být úplně normální holka, ale pak se něco semele a vám to převrátí život vzhůru nohama.

Bez legrace. Jednu chvíli jste prostě obyčejná, nijak zvláštní holka… ne kdovíjak nudná, jasně že ne, protože vám přece jde matika a přírodopis a jste skvělou sestrou svým dost příšerným bráchům – navíc se umíte perfektně starat o kotě a jednoho dne chcete být zvěrolékařka – ale taky ne kdovíjak úžasná… a pak se něco stane a všechno je jinak.

Ne že by najednou přiletěli mimozemšMani a oznámili vám, že jste jejich dávno ztracená královna, že už kvůli vám léta pročesávají vesmír a že ta zvláštní piha, co máte na lokti, je poznávací znamení a důkaz, že patříte k nim.

A pak vás požádají, abyste se s nimi vrátila na planetu 7

Voltron, kde je všechno z bonbonů, a vy se stanete vládkyní Voltronu, budete si muset pořídit domácího jednorožce s křídly a stanete se zvěrolékařkou a přitom nemusíte chodit šest let na veterinu a ještě k tomu strávit tři nebo čtyři roky na stážích, což je doba, kterou potřebujete k tomu, aby z vás byla diplomovaná veterinářka na planetě Zemi.

I když by to bylo hodně, ale hodně hustý.

Asi tak hustý, jako když se třeba z vaší mámy stane hvězda televizní obrazovky.

No dobře, hvězda moje máma zrovna není, to ne. „Právě jsem v naší kabelovce dostala nabídku dělat na částečný úvazek filmové recenze pro pořad Dobrá zpráva!“ oznámila nám u večeře, když se vrátila z druhé práce, totiž z univerzity, kde na půl úvazku pracuje jako poradkyně (radí studentům, jaké přednášky si mají vybrat. Například počítače, co učí můj táta).

Když s tím máma vyrukovala, nejdřív zavládlo ohromené ticho. Nikdo z nás totiž neměl ani ponětí, že by o místo filmové recenzentky v pořadu Dobrá zpráva!, který je superslavný, vůbec žádala. Jasně že není slavný všude na světě. Třeba babička, když k nám přijela na návštěvu, o něm v životě neslyšela. Dobrá zpráva! se totiž vysílá jen na našem místním kabelovém kanálu č. 4.

8

Nicméně v našem městě superslavná je. Moje nejlepší kamarádka Erika už v ní vystupovala. Dobrá zpráva! jednou navštívila jejich gymnastický oddíl a natočila, jak všichni nacvičují sestavy na velké celostátní závody (kterých se Erika neúčastnila, ale v televizi bylo vidět, jak podává křídu jedné holce, která závodila a skončila dvacátá).

A Eričina starší sestra Missy se v Dobré zprávě! objevila už mockrát, jelikož dělá mažoretku při soutěžních pochodech jejich střední školy a v tomhle pořadu vždycky takovéhle soutěže vysílají. Jednou taky dávali závod v pojídání koláčů na okresním trhu, kterého se zúčastnil Eričin starší bratr John (až na to, že ho diskvalifikovali

poté, co se o tom dověděla Eričina maminka a oznámila porotě, že není plnoletý).

Dobrá zpráva! se vysílá hned po zprávách hlavních.

Dokonce v ní vystupuje ta samá hlasatelka jako v hlavních zprávách, slavná Lynn Martinezová. Jen si sundá brýle, co nosí při čtení hlavních zpráv, převlíkne se do lesklejší blůzy, trochu si rozcuchá vlasy a z hlavních zpráv je najednou v sedm hodin Dobrá zpráva! Takže můžete v klidu zapomenout na všechny špatné zprávy, co jste právě slyšeli, a soustředit se na tu dobrou, kterou vám Lynn sdělí, jako třeba že se ve městě budou otvírat nové restaurace, místní divadlo uvádí nové hry, senioři v domově důchodců se učí tancovat hip-hop nebo že se něčí kočka stará o chudinku opuštěnou srnečku a někdo jezdí po kraji a sbírá tenisky pro chudáky v Africe, co si nemůžou dovolit koupit vlastní.

Chápete? To všechno jsou dobré zprávy. Proto se ten pořad tak jmenuje.

A moje máma v něm bude vystupovat! V nejlepším televizním pořadu!

No já vím, je to super, viTte?Jsem dcerou hvězdy šoubyznysu. „Teda Elizabeto,“ pronesl s hrdým, ale trochu zaskočeným výrazem ve tváři táta. „Netušil jsem, že se zajímáš o televizní žurnalistiku.“ 10

„No co,“ prohodila máma, vysoukala se z kabátu a načechrala si vlasy. „V novinách jsem si přečetla inzerát a napadlo mě, že by to mohla být zábava, tak jsem se přihlásila. Pamatuješ, jak jsem na škole psala recenze do školního časopisu? Číst je na kameru bude něco trošku jiného, ale v podstatě jde o totéž. Těším se, že zas budu psát.“ No dobře, máma možná není zrovna hvězda, jelikož Dobrá zpráva! se nevysílá po celé Americe.

Ale zdá se nad slunce jasnější, že díky její práci přestanu žít normálním životem. Nepotrvá dlouho a kolem domu nám začnou rejdit fotografové. Možná si budeme muset pořídit i osobní strážce! Když vaše máma pracuje v televizi, něco to přece znamená. „Pravda je, že jsem nejspíš jediná, kdo o to místo požádal,“ dodala máma, „protože mi ho nabídli hned po konkurzu. Mám pocit, že tohle město zrovna nepřekypuje lidmi, co touží psát o filmech pro místní kabelovku.“ Jenže to není pravda. Tuhle práci dostala, protože je to ta nejlepší a nejkrásnější máma na světě. Vím, o čem mluvím, protože jsem viděla mámy spousty jiných dětí.

No dobře, máma mojí bývalé nejlepší kamarádky Mary-Kay Shinerové pracovala ve vyhlášené právnické firmě a do mobilu vždycky sypala věty typu: „Ale 11

Nancy, ty svědecké vypovědi jsem tu měla mít už včera!“ A máma mojí další bývalé kamarádky Brittany Hauserové má výstavní kočku Lady Serenu Archibald a fantastické boty s vysokými podpatky a peříčky.

Ale ani jedna není tak skvělá jako ta moje, která předělává starý dům, aby zas vypadal pěkně (i když jí to podle mě trvá pěkně dlouho. Ale já mám ze všech holek nejhezčí pokoj, a když ke mně přijdou na návštěvu a vidí ho poprvé, můžou se z tapet a krajkových záclon úplně pominout).

Takže chápete, co tím myslím. „Tomu nevěřím,“ ujišMoval táta mámu poté, co zavtipkovala na vlastní adresu o tom, že byla jedinou uchazečkou. Právě vybaloval pizzy, které máma na oslavu své nové práce přinesla. Koupila je v Pizza Expressu, kde zrovna pracuje můj strejda Jay. Ukázalo se, že rozvážet pizzy je zatím nejlepší práce, jakou kdy měl, přestože jeho přítelkyně Laura byla nejdřív jiného názoru.

Strejda může sníst každou pizzu, s kterou ho pošlou na špatnou adresu – a zadarmo!

Ale dneska večer, i když strejda přišel na večeři, jsme měli pizzu, za kterou jsme zaplatili, protože šlo o slavnostní příležitost. „Nepochybuju, že o to místo zažádala spousta nadaných lidí,“ chlácholil mámu táta. „A tobě se ten konkurz 12

prostě vyvedl nejlíp ze všech. Recenze, co jsi psala na škole, měly vždycky hlavu a patu. Svět médií a šoubyznysu jsi prostě odjakživa znala do hloubky.“ „Jasně, mami,‘“ přidala jsem se, zatímco jsem si z roztaveného sýra na své pizze seškrabovala rajčatovou šMávu. K mým pravidlům totiž patří Nikdy nejezte nic červeného. Věřte mi, mnohem radši mám bílou pizzu, ale jelikož jsem v naší rodině jediná, dostanu ji, jen když ji strejda někomu přiveze a pak se ukáže, že to v Pizza Expressu spletli a že si takovou pizzu nikdo neobjednal. „O Hanně Montaně toho vždycky víš spoustu.“ „No,“ zamyslela se máma, „asi máš pravdu.“ „Do jakého filmu se pustíš nejdřív?“ zajímalo strejdu Jaye. Sice u nás nebydlí, ale každou chvíli se objeví, i když má přítelkyni a práci a ještě k tomu chodí na univerzitu.

Máma mrkla na papír, který jí dali lidi v Dobré zprávě! „Jmenuje se Rekviem za náměsíčníka,“ oznámila. „Ajajaj,“ zaúpěl strejda, asi proto, že Rekviem za náměsíčníka se mu nějak nepozdávalo. Popravdě řečeno se nezdálo ani mně. „No těbůh,“ odfrkl táta. „Ale věřím, že k takovému filmu budeš mít spoustu co říct.“ „A my budeme taky v televizi?“ vyptával se mladší brácha Kevin.

13

„Proč bychom my měli být s mámou v televizi?“ ozval se můj další mladší brácha, který, jak bylo jeho zvykem, právě něco žvýkal s otevřenou pusou. A taky mluvil s otevřenou pusou, čímž porušil hned dvě z mých pravidel, Nejezte s otevřenou pusou a Nejdřív spolkněte, co máte v puse, a pak mluvte. Soužití s dvěma mladšími bráchy, co se nedokážou u jídla řídit běžnými pravidly slušného chování, je prostě peklo na zemi. „Děti filmových hvězd jsou v televizi docela často,“ prohlásil Kevin. „Třeba jak jdou na premiéru.“ Na ně jsem úplně zapomněla! Samozřejmě že budeme chodit na spoustu premiér. Filmoví kritici vždycky vidí film dřív než všichni ostatní. Musejí. Jak jinak by lidi varovali, aby nechodili na ty špatné?

A můžou to dokázat jen tak, že chodí na premiéry.

Nejspíš se seznámíme s celou spoustou hvězd. Například s Miley Cyrusovou. „Ne, na premiéry mě opravdu zvát nebudou, broučku,“ podotkla máma. „Dobrá zpráva! není zas tak důležitý pořad. Většina premiér se navíc koná v Hollywoodu a my od něho bydlíme dost daleko.“ To bylo tedy zklamání. Já jsem si totiž stejně jako Kevin dělala naděje, že se do mámina pořadu taky dostanu. Nebo že se mi odteTka aspoň změní celý život, když ze mě bude dcera slavné filmové kritičky 14

a ne jenom univerzitního profesora a studentské poradkyně.

Ne že by mi na těch zaměstnáních něco vadilo. Ovšem ve srovnání s kariérou filmové hvězdy působí malinko nudně.

Když jsem šla večer spát, svěřila jsem svému kocourku Izíkovi, který roste jako z vody a už teT váží tři kila, což je podle naší veterinářky výjimečné, že naděje na to, že budeme slavní, jsou víceméně nulové. „Vypadá to, že zůstaneš obyčejným Izíkem,“ oznámila jsem mu, když mi jako každý večer skočil na krk a začal příst. Těžko se tak usíná, ale je to stejně prima. „Izík, hvězdné kotě, z tebe nebude.“ Ale když jsem se s máminou novinkou druhý den cestou ze školy svěřila svým nejlepším kamarádkám Erice, Sofii a Karolíně, byly jiného názoru. „Vsadím se, že si tě pozve jako hosta,“ prohlásila Sofie. „Až bude doporučovat film pro děti.“ „Jú!“ vyjekla jsem. To mě nenapadlo. „Myslíš?“ „Tutově,“ potvrdila Sofie. „Jestli svojí práci rozumí, bude chtít slyšet, co si myslí cílový divák. To je jasný jako facka.“ O cílových divácích jsme se dověděly z časopisů Eričiny starší sestry Missy, která nám je sice nikdy přesně řečeno nepůjčila, ale když je na závodech mažoretek nebo když v koupelně testuje nové pří16

pravky proti pupínkům, tajně si je půjčujeme z jejího pokoje.

Díky Sofii jsem se z máminy nové práce znovu začala radovat. Ještě víc, než kdybych zjistila, že jsem se stala královnou nějakých mimozemšManů. Protože Sofie prohlásila, když jsem se o tom zmínila – a Karolína se Sofií souhlasily – že mít mámu, která dělá pro televizi filmové recenze, je zajímavější než být královnou mimozemšManů. Je to totiž víc ze života. „Ty máš ale štěstí,“ povzdechla si Erika. „Kéž by i moje máma měla vlastní televizní pořad. Jenže ta nemá nic jiného než obchod se starožitnostmi.“ „A co moje máma?“ povzdechla si Karolína. „Je jen děkankou na vysoké pro ženy. Ve státě Maine.“ Shodly jsme se, že ve srovnání s prací mojí mámy je to strašné zaměstnání. „Třeba si nás máma do svého pořadu pozve všechny,“ podotkla jsem. Vlastně jsem to říkala jen proto, abych je potěšila. Doopravdy jsem nevěřila, že by si mě i všechny moje kámošky někdy pozvala. Je důležité dělat kamarádkám radost, jak jen to jde. Budou vás pak mít radši. To je pravidlo. „Až budu s mámou v televizi já, vezmu si sametový kalhoty,“ ozval se Kevin. Každý den ho musím vodit do školy (a ze školy jakbysmet), protože chodí teprve 17

do školky a já jsem nejstarší. Vlastně mi to ale nevadí, jelikož všechny páMačky Kevina zbožňujou, což mě už párkrát zachránilo před výpraskem. Aspoň od páMaček. „Vezmi si, co chceš, Kevine,“ nechtěla jsem se hádat.

Sametové kalhoty ani nemá, i když se jich neustále dožaduje. Zatím má jen manšestrové a dělá, jako by byly ze sametu. „Ale o tom, co si vezmeme na sebe, už můžeme začít přemýšlet,“ uznala Sofie a Kevina si už nevšímala. „Pro všechny případy. Od posledního Halloweenu mám doma úžasný legíny se stříbrnýma pavučinama a ty by se skvěle hodily k tvojí zvonový sukni, Allie –“ V tu chvíli jsme vkročily na školní hřiště, které bylo celé prosáklé vodou, protože večer pršelo. Nohy se nám začaly bořit do bláta a v tu chvíli jsme si všimly, jak u chodníku vedle školy zabrzdilo auto. Otevřely se dveře spolujezdce a z auta vystoupila Žaneta O’Malleyová, nejnovější holka z naší třídy (přistěhovala se z Kanady, jelikož si její táta vzal volno z práce), oblečená do jasně růžového pršipláště a s růžovým deštníkem v ruce pro případ, že by se znovu rozpršelo. Zabouchla za sebou dveře, vykročila směrem k svým kamarádkám Marianě a Dominice, které na ni čekaly u houpaček, a když nás míjela, pravou nohou obutou do holínky s růžovými 18

srdíčky dupla do ohromné louže na chodníku a celé nás postříkala.

Naschvál. „Ale pardón!“ omluvila se nám se smíchem, zatímco jsme si prohlížely špinavé skvrny na šatech. „S tím bohužel musíte počítat, když vás nemůžou vozit rodiče a vy musíte do školy pěšky.“ Nato se rozběhla k Mari a Domi (tak Marianě a Dominice říká), které se nad fórkem, který nám Žaneta vyvedla, začaly řehtat jako šílenci. Žaneta se taky na oplátku zdvořile zařehtala. Potom se začaly bavit o tom, co se dělo včera večer v Americkém supertrosečníkovi nebo nějaké jiné virtuální reality show. „Víš, Allie,“ zamyslila se Sofie, zatímco se snažila otřepat si z kabátu stříkance špinavé vody, „to, že máš mámu, co vystupuje v televizi, ti v naší škole zvýší popularitu. Nikdo tu slavné rodiče nemá. Ani Žaneta, i když je to nejoblíbenější holka ze školy.“ „Žaneta není vůbec nejoblíbenější,“ zaprotestovala Karolína. „Jen o sobě dává nejvíc vědět.“ „Na oblíbenosti nesejde,“ řekla jsem. „Záleží na tom, jestli se k lidem chováte laskavě a ohleduplně.“ To je pravidlo. „Souhlasím,“ řekla Sofie. „Jen říkám, že to nemůže škodit. Kdy tvojí mamince ten pořad začíná?“ 19

„Hm,“ zamyslela jsem se, „myslím, že ve čtvrtek večer. Aby lidi věděli, na jaký filmy se mají jít o víkendu podívat.“ „To je perfektní,“ prohlásila Sofie. „V pátek ráno budeš nejoblíbenější holka ty.“ „Fakt si to myslíš?“ Ne že by na oblíbenosti nějak záleželo, pochopitelně.

Najednou jsem si představila, jak by bylo super, kdybych se ve škole objevila jinak, než jen jak se tu brodím v bahně a táhnu mladšího bratra za zpocenou a ušmudlanou ruku. Jaké by to bylo, kdybychom se s Erikou, Sofií a Karolínou najednou vylouply před školou ve sněhobílé dlouhé limuzíně a nemusely chodit pěšky? Co by řekla Žaneta i její kamarádky Mari a Domi, kdyby viděly tohle?

Jestli vás to zajímá, tak by to bylo lepší, než kdyby tu přistáli mimozemšMani a odvezli si mě na tu svou planetu, kde bych dostala okřídleného jednorožce a všechno by tam bylo z bonbonů.

Jenže je nějaká šance, že se to stane?

Nejspíš si budu muset počkat a pak se uvidí.

20

Meg Cabotová ALLIE FINKLOVÁ Hurá na scénu!

Holčičí pravidla 4 Z anglického originálu Allie Finkle’s Rules for Girls (Stage Fright), vydaného nakladatelstvím Scholastic Press v New Yorku v roce 2010, přeložila Dana Jelínková Ilustrovala Jitka Římánková Obálku podle původního vydání upravila Jana ŠHastná Odpovědná redaktorka Jana Kotrlová Technický redaktor David Dvořák Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Pikola, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9628. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk FINIDR, s r. o., Český Těšín Počet stran 208 Vydání druhé PRO ČTENÁŘKY OD 8 LET Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz. www.knihyzpikoly.cz