0039774

Mezi koly_vstup.qxd

4.4.2018

8:55

StrÆnka 2

mezi koly

KNIŽNÍ KLUB

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 4

DRIVING FORCE

Copyright © Dick Francis, 1992 All rights reserved Translation © Jaroslava Moserová-Davidová – dědicové, 1995 ISBN 978-80-242-6092-1

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 5

Kapitola 1

řikázal jsem svým řidičům, aby za žádných okolností nebrali stopaře. Samozřejmě mě jednoho krásného dne neposlechli a stopaře vzali. Než s ním přijeli před můj dům, byl

P

mrtvý. Žiju sám, a tak jsem si právě k večeři ohříval nezajímavé dušené hovězí, když zazvonil zvonek. Ani jsem si pořádně nepovzdechl, neměl jsem žádné zlé tušení. Vypnul jsem vařič, odstavil pánev a šel se podívat, kdo to jde. Přátelé většinou vcházeli rovnou a ode dveří na mě volali, zaměstnanci zaklepali a taky vcházeli bez vyzvání. Jen cizí lidé zazvonili a čekali.

Tentokrát to bylo jiné. Když jsem otevřel dveře, dopadlo žluté světlo z domu na vyděšené, vytřeštěné oči mých dvou zaměstnanců. Stáli nejistě na prahu, přešlapovali z nohy na nohu a byli očividně vystrašení. Čekali, že spustím bouřku.

Jakmile jsem spatřil ty neklamné známky nějaké pohromy, hned mi jako obvykle stoupl adrenalin. Vždycky jsem tak reagoval, přestože jsem pohrom zažil už tolik. „Co se děje?“ zeptal jsem se. „Co se stalo?“ Zadíval jsem se za oba muže na obrys velkého přepravního boxu, stojícího na tmavém parkovišti. Na stříbřitém laku jeho boku se odráželo světlo. No co, v příkopu neskončili, dojeli až sem, tak to nemůže být tak zlé. „Poslyš, Freddie,“ bědoval Dave Yates, „my za to nemůžeme.“ „Za co nemůžete?“ „Za toho chlápka, co jsme ho svezli...“ „Co že jste?“

(5

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 6

Ozval se mladší z těch dvou: „Já ti říkal, že bysme ho brát neměli, Dave.“ Mladší z nich, Brett Gardner, vysloveně kvílel. Vždycky se ze všeho snažil vykroutit. Přijal jsem ho, protože měl sílu a byl slušný mechanik, nemohl jsem tušit, jakou má nesnášenlivou a věčně nespokojenou povahu. Dobíhala mu tříměsíční zkušební lhůta a já ho natrvalo přijmout nehodlal.

Byl to pozorný řidič, ale několik z dobrých zákazníků mě požádalo, abych Bretta s jejich koňmi na dostihy neposílal, že kolem sebe šíří nespokojenost jako infekci. Stájníci prý, když se vrátí z jízdy s Brettem, vždycky dělají doma potíže a majitele to dráždí. „Přece jsme nevezli koně,“ hájil se Dave Yates, „jeli jsme jen my dva, sami.“ Mnohokrát jsem řidičům vtloukal do hlavy, že když vezmou do vozu stopaře při jízdě s koňmi, přestává nás pojišťovna krýt. Taky jsem jim říkal, že kdyby se v tomhle prohřešili, okamžitě letí, a že vůbec nikdy, za žádných okolností nesmějí stopaře brát, i kdyby o svezení škemral někdo z jejich známých. Jistě Freddie, přikyvovali. V tu chvíli by mě zajímalo, kolikrát a jak často se proti tomu zákazu prohřešovali. „Tak jak to bylo s tím člověkem?“ zeptal jsem se dopáleně. „K čemu vlastně došlo?“ Dave řekl nešťastně: „Je mrtvej.“ „Vy pitomci...“ Došla mi slova. Dostal jsem strašný vztek a nejraději bych Davea praštil. Viděl to na mně a podvědomě ustoupil.

Měl strach. Hlavou se mi hnaly různé katastrofické scénáře, všechny směřující k velkým nepříjemnostem a soudům. „Co provedl?

Pokusil se vyskočit za jízdy? Snad jste ho nepřejeli...“ Probůh ne, jen to ne!

Dave udiveně zavrtěl hlavou a mně se hned ulevilo. „Je v boxu,“ řekl. „Leží na sicu. Když jsme dojeli do Newbury, snažili jsme se ho vzbudit, že už má vystoupit, jenže to nešlo. Chci říct... byl mrtvej.“ „Jste si jistí?“ Oba neochotně přikývli.

Rozsvítil jsem venku na parkovišti a šel se s těmi dvěma podívat, co se stalo. Šli každý z jedné strany vedle mě, poskakovali bokem, nešťastně mávali rukama, snažili se shodit ze sebe vinu, ospravedl-

6)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 7

nit se, toužili, abych vzal na vědomí, že to byla hrozná smůla, a jak říkal Dave – oni za nic nemůžou.

Dave byl asi stejně velký jako já, sto osmdesát pět, stejně starý (mezi třiceti a čtyřiceti), vyznal se v koních líp než v autech a jezdil většinou s transporty zvířat, s nimiž jejich majitelé z nějakého důvodu neposlali stájníka. To ráno jsem byl při tom, když s Brettem odjížděl pro devět dvouletých hříbat určených do Newmarketu.

Majitel stěhoval všechny své koně od jednoho dobrého trenéra k jinému, protože se s tím původním nepohodl. Nebylo to poprvé, dotyčný majitel přesunoval koně už víckrát a jistě ne naposledy.

Včera jsem stěhoval jeho tříletky, zítra máme vézt jeho klisny. Ten majitel měl víc peněz než rozumu.

Věděl jsem, že jeho dvouletí dorazili k cíli v pořádku, protože mi z jejich nového domova Brett zatelefonoval, jak bylo zvykem po dojezdu na místo určení, než se vydal na zpáteční cestu. Ve všech boxech byly mobilní telefony. Telefonická hlášení byla samozřejmost, i když je starší řidiči považovali za zbytečná. Je možné, že mi za mými zády přezdívají Opatrný Freddie, ale já si skutečně nemůžu dovolit neopatrnost nebo nedbalost, když moje vozy po celé zemi převážejí milionové hodnoty ve čtyřnohé podobě.

Přední kabiny boxu byly velké, pohodlné a vešlo se tam kromě jednoho nebo dvou řidičů i několik pomocníků. Kabiny ve vozech pro devět koní byly až pro osm lidí. Pravda, žádný luxus to nebyl, ale přece jen to bylo lepší než místa k stání. Za sedadlem řidiče a předním sedadlem pro spolujezdce bylo rozměrné zadní sedadlo, na něž se mohlo natěsnat až pět sedacích částí, pokud byly menší. Na zadním sedadle, po celé jeho délce, ležel na zádech, nohama směrem ke mně, člověk. Tichý, čas už ho netrápil.

Vyšplhal jsem se do kabiny a zadíval se na něho.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem očekával ošuntělého trampa, někoho neoholeného, v propocené bundě, starých džínách, prostě chudáka. Nepředpokládal jsem, že uvidím celkem dobře vyhlížejícího padesátníka se zlatým prstenem s onyxem, naleštěné boty s koženou podrážkou, jejichž špičky trčely k nebi. Mrtvý nevypadal jako někdo, kdo si nemůže dovolit veřejnou dopravu. Že byl po smrti, o tom nebylo pochyb. Ani jsem se nepokoušel mu nahmatat pulz, zdvihnout skleslou bradu nebo zatlačit oči za silnými brýlemi. Pod hlavou měl složenou přikrývku. Jedna paže

(7

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 8

mu sklesle visela podél těla, ruka s prstenem až u podlahy, kousek od černé aktovky. Seskočil jsem z kabiny, zabouchl za sebou a zadíval se na ustarané tváře obou mužů. Do očí se mi nepodívali. „Kolik vám zaplatil?“ zeptal jsem se. „Freddie!“ Dave se kroutil rozpaky, pokoušel se zapírat. Jindy býval v dobré náladě, trochu lehkomyslný. Moudrosti moc nepobral. „Já přece nikdy...“ Brett se začal pohoršeně ohrazovat, ale rychle mu došel dech.

Znechuceně jsem se na něj podíval. „Kde jste ho nabrali, proč jel stopem a kolik vám nabídl?“ „To domlouval Dave,“ žaloval Brett. „Jo, ale podíl sis vzal.“ To mi bylo jasné. „Brett dokonce chtěl, aby zaplatil víc,“ vztekal se Dave. „Řek si o to.“ „Dobře, dobře, teď se uklidněte.“ Vykročil jsem k domu. „Radši si rozmyslete, co řeknete policii. Pověděl vám vůbec, jak se jmenuje?“ „Ne,“ odpověděl Dave. „Nebo proč jede stopem?“ „Říkal, že se mu podělalo auto,“ vysvětloval Dave. „U pumpy v South Mimms přecházel sem a tam, motal se kolem čerpadel s naftou, snažil se ukecat řidiče jedný cisterny, aby ho vzal do Bristolu.“ „A dál?“ „No, prachy držel v ruce, jenže ta cisterna jela na jih, snad do Southamptonu.“ „Co jste vůbec u té pumpy dělali?“ Tankovat nemuseli, na cestu do Newmarketu a zpět jim nafta v nádrži stačila. „My tam stavěli,“ řekl Dave neurčitě. „Dave měl bolení,“ dodal Brett, „křeče v břiše, tak jsme museli někde zastavit a něco mu na to sehnat.“ „Jo, živočišný uhlí,“ přikyvoval Dave. „Právě jsem se kolem pumpy vracel...“ Otráveně jsem zamířil zpět domů a vedl je přes halu, zadem, do velkého obývacího pokoje, kde jsem trávil většinu času. Roztáhl jsem záclony, takže bylo dobře vidět na dopravní box na betonové ploše. Zůstal jsem u okna a díval se ven, zatímco jsem telefonoval na policii.

8)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 9

Vzal to místní konstábl, můj dobrý známý, oba jsme strávili valnou část života v dostihovém centru Pixhill, velké vesnici nebo malém městečku v širokém údolí v Hampshiru, jižně od Newbury. „Sandy?“ oslovil jsem ho, když se ozval. „Tady je Freddie Croft.

Mám takový menší problém... Jeden z mých vozů svezl stopaře a ten cestou umřel, jak se zdá. Mohl by ses tu prosím zastavit? Ten člověk je tady, u mě před domem, ne na farmě.“ „Chceš říct, že je mrtvý?“ zeptal se Sandy váhavě po jisté chvilce mlčení. „Ano, chci říct, že je mrtvý. Jako že nedýchá.“ Odkašlal si. „Hele, neutahuješ si ze mě?“ „Bohužel ne.“ „Dobře. Jsem tam za deset minut.“ Pixhillská policie sestávala jen ze Sandyho, jako na Divokém západě jediné ruky spravedlnosti a pořádku. Policejní stanici pak tvořila jedna malá kancelář v Sandyho domě, kde vlastně nedělal skoro nic jiného, než že zapisoval denní obchůzky. Po pracovní době se Sandy v pohodlném oblečení díval na televizi, popíjel pivo a občas se pomazlil s matkou svých dětí, s buclatou paní věčně nazutou v pantoflích.

Během deseti minut čekání, než Sandy dorazil (úředním autem, všechny majáky důležitě rozsvícené a blikající), jsem se mnoho nového o našem nevítaném hostu nedozvěděl. „Jak jsem mohl tušit, že nám umře?“ bědoval Dave, když jsem položil telefon. „No přece uznejte... Jo, jasně, já vím, že jste nám mockrát říkal, ať nikoho neberem, když ale on nedal pokoj, že prej musí do Bristolu, že se mu vdává dcera nebo co...“ Užasle jsem se na něho zadíval. „Ale fakt, jak jsem moh tušit, co bude?“ hájil se Dave. „Byl to Daveův nápad,“ žaloval Brett. „Ty buď zticha,“ vztekal se Dave. „Stačilo, kdybys nechtěl vyjet, kdybys řek, že s ním nepojedeš, ale pokud se dobře pamatuju, nic takovýho jsem neslyšel.“ „Takže vy jste si ani jeden, ani druhý nevšimli, že umírá?“ Ta představa jim nebyla příjemná, ale jak se zdálo, skutečně si ničeho nevšimli. „My mysleli, že spí,“ řekl Dave a Brett přikyvoval. „No a pak, když jsme ho nemohli vzbudit... přece jste viděl, jak vypadá... uhnuli jsme z dálnice před křižovatkou na Newbury... Chtěli jsme

(9

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 10

ho vysadit u chieveleyský pumpy, ať si tam stopne něco do Bristolu... no a byl mrtvej. Přece jsme ho nemohli dost dobře vyhodit na silnici.“ Ne, to tedy opravdu nemohli. Takže mi ho přivezli před práh, jako nosí kočka domů mrtvé ptáčky. „Dave ho chtěl vyhodit,“ žaloval naříkavě Brett. „Fakt chtěl, já mu to ale vymluvil.“ Dave se na něho rozzuřeně podíval. „Co kecáš, jen jsme vo tom mluvili, nic víc.“ „To kdybyste udělali, měli byste průšvih nejen u mě,“ poznamenal jsem.

V tu chvíli veledůležitě dorazil Sandy. Ještě si dopínal knoflíky uniformy. Podíval se na mrtvého a ihned začal rádiem přivolávat posily. Za chvilku se na scéně objevil lékař a my čelili spoustě otázek, na které jsme neuměli odpovědět.

Jak se ukázalo, měl náš mrtvý aspoň jméno, uvedené na všech možných kartách uložených v náprsní tašce. Sandy ji přinesl z vozu a ukázal mi ji. „K. K. Ogden. Kevin Keith Ogden.“ Krátkými silnými prsty se probíral kartami. „Bydlí v Nottinghamu. Říká ti to něco?“ „Ne, v životě jsem o něm neslyšel.“ S tím Sandy počítal. „Na co umřel?“ zeptal jsem se. „Možná na mrtvici. To nám teď doktor neřekne, až po pitvě.

Ale žádný známky násilí ani nic jinýho podezřelýho nenašel, jestli ti jde o tohle.“ Tenhle výrok jsem slyšel věru rád. „Může ten vůz zítra vyjet?“ zeptal jsem se. „Nevidím důvod, proč by neměl.“ Zamyslel se. „Asi ho budete chtít vyčistit, ne?“ „Jo, vždycky vozy myjeme.“ Úkosem se na mě podíval. „Já myslel, že zásadně stopaře neberete.“ „Dave a Brett mají průšvih.“ Zadíval se na ty dva, čekající u vchodu do domu, s nepatrnou dávkou soucitu. „Však taky nemáš jen tak pro nic za nic pověst šéfa se železnou pěstí.“ „Jo, ale v sametové rukavici.“ „To taky.“

10)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 11

Čtyřicátník Sandy začínal mít bříško, kulatý obličej a vzbuzoval klamný dojem venkovské prostoty. Jeho nadřízení ho svého času z Pixhillu přeložili podle teorie, že je-li policista moc dlouho na jednom místě, příliš tam zdomácní a není dost důsledný. Tehdy do Pixhillu posílali pravidelně policejní hlídky odjinud. V Sandyho nepřítomnosti však náhle stoupl počet drobných trestných činů, zatímco došetřenost naopak výrazně klesla. Tak milého konstábla Smithe zase tiše přeložili nazpět, k nemalé nelibosti všech místních darebáků.

Chytrý, mladý a elegantní doktor Bruce Farway se do Pixhillu přistěhoval před krátkou dobou, ale už si svým povýšeným chováním stačil znepřátelit polovinu pacientů. Slezl z kabiny a přísně mi přikázal, abych s mrtvým nehýbal, dokud nezařídí odvoz. „Ve snu mě nenapadlo na něj sahat,“ namítl jsem klidně.

Nemilosrdně se na mě zadíval. Nepadli jsme si do oka od prvního okamžiku, kdy se mi před několika měsíci nelíbila jeho diagnóza u jednoho z mých řidičů. Povolal jsem si tenkrát jiného lékaře, podle něhož se Farway skutečně zmýlil. Kdepak, pan doktor Farway neznal pokoru a příliš lidského citu taky neměl. Slyšel jsem však, že se hezky chová k nemocným dětem.

Opustili jsme ho se Sandym v okamžiku, kdy z auta telefonicky udílel úsečné pokyny. Šli jsme ke mně domů, kde Sandy krátce vyslechl Davea a Bretta a sepsal s nimi protokoly. Řekl jim, že se uskuteční koronerovo líčení, ale že je to nejspíš moc nezdrží.

Bude je to stát čas, říkal jsem si dopáleně, a ti dva na mně poznali, co si myslím. Pak jsem jim řekl, že si promluvíme ráno. Moc se z toho neradovali.

O chvíli později je Sandy propustil, ať si jdou do hospody (kde bezpochyby okamžitě všechno roztroubí). Sandy zavřel notes, ušklíbl se na mě a odjel domů, aby zavolal policii v místě bydliště mrtvého. Na místě zůstal už jen doktor Bruce Farway, čekající u svého auta, až přijedou pro Kevina Keitha Ogdena. Šel jsem se ho zeptat, co je nového. „Představte si, že chtěli přijet až zítra,“ řekl pohoršeně. „My se Sandym jsme ale trvali na tom, aby přijeli ještě teď.“ Za to jsem mu byl vděčný. Pozval jsem ho dál. S váhavým pokrčením ramen pozvání přijal. Ve velkém obývacím pokoji jsem mu nabídl alkohol, kolu a kávu. Nechtěl nic.

Se svěšenými koutky úst si prohlížel zarámované fotografie z do-

(11

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 12

stihů. Většinou jsem na nich byl v sedle koně ve skoku. Naše vesnice byla oddaná dostihovému sportu, protože čtyřnozí aristokraté skýtali víc práce a prosperity než cokoli jiného. Pan doktor Farway se nicméně nechal slyšet, že životy věnované dostihům jsou životy promarněné. Za smysluplný považoval výhradně život věnovaný nezištné pomoci druhým, jakou poskytují lékaři a sestry. Podle něho si žokejové za úrazy mohli sami. Nikdo z nás nechápal, proč se s takovými názory nastěhoval právě do Pixhillu.

Napadlo mě, že bych se ho na to zeptal. Překvapeně se na mě ohlédl, pak přešel k oknu a krátce se zadíval na vychládající dopravní box. „Věřím ve všeobecné lékařství, věřím v rodinné lékaře na malém městě, věřím, že lékař musí v první řadě znát a léčit rodinu jako takovou.“ Ano, říkal jsem si, znělo by to krásně, kdyby se na mě přitom nedíval tak povýšeně. „Na co zemřel ten náš mrtvý?“ zeptal jsem se.

Stiskl úzké rty. „Nejspíš na obezitu a kouření.“ Žít v jiném století, nejspíš by pálil čarodějnice. Samozřejmě by je upaloval pro jejich duševní blaho.

Hubený, zanícený, puntičkářský. Netrpělivě postával u okna, a pak na oplátku položil otázku on mně. „Proč jste žokej?“ Odpověď byla příliš složitá. Zjednodušil jsem si to. „Narodil jsem se pro to povolání. Můj otec trénoval steeplery.“ „Proto to snad bylo nevyhnutelné?“ „Ne, můj bratr je námořní kapitán a sestra dělá fyziku.“ Odvrátil se od okna a užasle se na mě zadíval. „Opravdu?“ „Ano, proč se vám to nezdá?“ Nic chytrého ho nenapadalo, zachránilo ho však zvonění telefonu. Zdvihl jsem to a ozval se mi udýchaný Sandy, listující v notesu. „Nottinghamská policie by ráda věděla, kde je South Mimms.“ „Přece mají mapu!“ „No tak, Freddie...“ S úsměvem jsem ustoupil. „Čerpací stanice South Mimms je severně od Londýna na silnici M25. A něco ti řeknu, kamaráde, náš přítel Kevin Keith Ogden necestoval přímo z Nottinghamu do Bristolu. Ono se z Nottinghamu do Bristolu přes South Mimms

12)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 13

nejede ani náhodou. Takže sděl kolegům v Nottinghamu, ať pozůstalé vyrozumí opatrně. Nevíme, co náš mrtvý v South Mimms dělal, ale určitě necestoval z domova na svatbu své dcery nejkratší cestou.“ Zvolna informaci strávil. „Jo, to jim musím říct.“ Položil jsem telefon. Doktor Farway se zeptal: „Na jakou svatbu?“ Vyprávěl jsem mu, jak stopař údajně přemluvil Davea, aby ho svezl, ačkoli to bylo proti mému výslovnému zákazu.

Farway se zamračil. „Vy na tu dceru a svatbu nevěříte, co?“ „Moc ne.“ „Ono na tom asi nezáleží, proč vlastně byl... jak se to jmenuje... v South Mimms.“ „Jemu už na tom určitě nezáleží,“ přikývl jsem. „Moje řidiče to zdrží od práce. Bude vyšetřování a tak.“ „Ten člověk přece nemůže za to, že zemřel,“ namítl Farway. „Způsobil nám ale pěkné nepříjemnosti.“ Doktor Farway pohoršeně odešel hlídkovat k oknu. Čas se vlekl.

Dal jsem si skotskou s vodou. (Ne, děkuji, pravil Farway.) Hladově jsem vzpomínal na své nedojedené, vystydlé hovězí a vyřídil jsem dva telefony.

Zpráva se šířila závratnou rychlostí. První, kdo si vyžádal informace, byl majitel oněch dvouletých hříbat, která moji lidé vezli do Newmarketu, druhý jejich bývalý trenér, jenž musel přihlížet, jak mu je odvážejí.

Majitel, Jericho Rich, se nikdy nezdržoval zbytečnými zdvořilostmi. Šel rovnou k věci: „Co to slyším o mrtvole ve vašem autě?“ Byl podrážděný, vznětlivý a útočný a stejně tak i mluvil. Podle úředních listin se jmenoval Jerry Colin Rich, ale Jericho se k němu hodilo líp, už pro tu hlučnost připomínající trouby z Jericha.

Vyprávěl jsem mu, co se přihodilo, a v duchu jsem ho viděl, jak jsem ho znal ze závodišť, menšího šedovlasého suveréna s oblibou šermujícího ukazováčkem. „Dobře mě poslouchejte, kamaráde,“ hulákal. „Pokud jezdíte pro mě, tak žádný stopaři, je to jasný? To bylo vždycky vaše pravidlo a tak se mi to líbí. Když povezete moje koně, tak jenom ty moje, a ne aby se s nima vezl někdo cizí. Tak jsme to vždycky měli dojednáno a já na tom nehodlám nic měnit.“ Napadlo mě, že až všechny jeho koně odvozím do Newmarketu, už toho pro něj stejně moc nenajezdím, nebylo by však moudré si

(13

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 14

toho starého mrzouta proti sobě popudit. Za rok za dva jeho koně možná zase povezu zpátky. „A co víc,“ pokračoval, „až zítra povezete moje klisny, tak jiným boxem, koně cítí smrt, jak víte, a já nechci, aby moje klisny byly nervózní.“ Ubezpečil jsem ho, že pošlu jiný vůz a nenamáhal jsem se mu vysvětlit, že inkriminovaný box bude ráno cítit hlavně dezinfekcí, nikoli smrtí. „A pošlete jinýho řidiče.“ Nemělo smysl se s ním hádat. „Dobře,“ řekl jsem.

Docházela mu pára a začal se opakovat. Já mu na všechno kývl, protože tím člověk nejrychleji otupí ostří hněvu, zvlášť když se něco omílá už potřetí nebo počtvrté. Prošli jsme si to ještě dvakrát.

Znovu jsem mu slíbil, že pošlu jiný box i jiného řidiče. Potom konečně přestal brblat. Spokojený sice nebyl, ale zavěsil.

Vlastnil v minulosti pět nebo šest proutěnkářů a já pro něho pravidelně jezdil. Nálady a výbuchy Jericha Riche jsem dobře znal, byl jsem proti nim obrněný a uměl jsem je snášet.

Díky tomu, že Rich tak hulákal, slyšel Farway celou konverzaci a k mému překvapení řekl, co si o tom myslí. „Přece nemůžete za to, že vaši lidé vzali stopaře.“ „Možná ne,“ odmlčel jsem se. „Jenže jak říká můj bratr, kapitán se potápí s lodí.“ Zadíval se na mě. „Chcete říct, že se za to cítíte odpovědný?“ Připadlo mi, že na takovou filozofickou debatu není právě nejvhodnější okamžik. Litoval jsem, že Kevin Keith Ogden nevypustil duši někde jinde. Škoda, říkal jsem si, že ta cisterna jela do Southamptonu.

Na rozdíl od Jericha Riche mluvil Michael Watermead civilizovaně a zdvořile. Nejprve se zeptal, jestli dvouletá hříbata, která byla jeho péči odebrána, dojela v pořádku do Newmarketu.

Ubezpečil jsem ho o tom, i když jsem tušil, že už to stejně ví.

Bylo by přirozené, kdyby Michael byl zatrpklý, protože mu vzali koně, jenže on se uměl chovat a ovládal se.

Tento asi padesátiletý, vysoký, plavovlasý muž s přezdvořilým chováním byl ve skutečnosti velmi schopný a dobře vládl stájím středního kalibru, kde měl šedesát pěkných stání na třech hezkých dvorech. Stáje byly většinou zdravě obsazené. Koně ho měli rádi, což je velmi dobré doporučení. Třeli se mu nosem o krk, když se

14)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 15

ocitl nablízku, vykukovali z vrátek, jakmile na dvoře zaslechli jeho krok. Nikdy jsem pro něho nejezdil, neboť trénoval výhradně rovináře, ale od doby, kdy jsem si pořídil transportní firmu, jsem se s ním sblížil. Byli jsme přinejmenším obchodní přátelé.

Třetí baronův syn trénoval taky pro jednoho člena královské rodiny, byť byl až na třicátém místě od trůnu, což se líbilo snobům a taky to k němu přilákalo Riche. Nutno říct, že lidí, jako je Rich, majitelů tak velkého počtu nadějných koní, je málo. Oboustranné počáteční nadšení u majitele i u trenéra však velmi brzy opadlo, lépe řečeno dočista se rozpadlo. Oba pánové si mi pak občas jeden na druhého stěžovali. „Ten chlap je nemožný,“ zlobil se Michael, když si Jericho vymyslel zvláštní podmínky dopravy. „Počíná si úplně nesmyslně.“ „Můj kůň prošvihnul dostih ve Skotsku kvůli dlouhý cestě,“ stěžoval si Rich. „Proč posílá koně tak daleko? Stojí to fůru peněz a koně jsou pak unavený.“ Zcela pominul skutečnost, že Michael měl se stejnými koňmi nemalé úspěchy až ve Francii.

Při všech sporech mezi majitelem a trenérem jsem zachovával z pudu sebezáchovy přísnou neutralitu. Už na počátku své jezdecké kariéry jsem zjistil, že neuváženě vyslovená kritika snadno kruhem doputuje ke kritizovanému. Tehdy mě to málem stálo místo.

Od té doby jsem se naučil dávat najevo pochopení, aniž bych řekl slovo, dokonce i v rozhovoru s přáteli.

Umění dosáhnout svého cestou smíru mi určitě usnadnilo život a posloužilo mi v podniku. Uměl jsem mnohem líp chlácholit než útočit, přemlouvat než přikazovat. Zřídkakdy jsem prohrál.

Michael se váhavě zeptal: „Je pravda, že tvůj box vezl... mrtvého člověka?“ „Obávám se, že ano.“ „Koho?“ Znovu jsem vyprávěl historii o K. K. Ogdenovi. Taky jsem Michaelovi řekl, že Jericho trvá na tom, abych pro jeho klisny poslal jiný box s jiným řidičem. „Hrozný chlap. Mám bez jeho koní ve stájích díru, ale stejně jsem rád, že jsem se ho zbavil. Vzteklý idiot.“ „Podaří se ti zaplnit ty díry?“ „Časem určitě. Momentálně tam mám deset koní umístěných externě, ty můžu hned stáhnout zpátky. Ztratit Jericha je sice otrava, ale tragédie to není.“

(15

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 16

„To jsem rád.“ „Nepřijdeš v neděli na oběd? Maudie ti ještě zavolá.“ „Výborně.“ „Tak zatím...“ V modrých očích Maudie Watermeadová by se člověk snadno utopil a její nedělní obědy byly slavné.

Farway, stále stojící u okna, začínal být netrpělivý. Opakovaně se díval na hodinky, jako by tím mohl čas popohnat. „Skotskou?“ zkusil jsem mu znovu nabídnout. „Já nepiju.“ Nechutná mu to, nebo býval alkoholik? Spíš prostě pití neschvaluje.

Rozhlédl jsem se po svém prostorném obývacím pokoji, jako bych se díval jeho očima. Šedá krytina, na ní tu a tam perské koberce. Světlé stěny. Fotografie z dostihů. Maminčina sbírka porcelánových papoušků ve výklenku. Edvardiánský mahagonový psací stůl, zelené, kůží čalouněné otočné křeslo.

Pohovky se starými, vybledlými květovanými potahy, na servírovacím stolku tác s pitím, těžké, světlé, dvojité závěsy na oknech, všude možně stolní lampy, poličky na knihy a zeleň v květináčích.

Nic kvetoucího. Zabydlený pokoj, nijak zvlášť uklizený, ale taky ne jako od architekta.

Prostě domov.

Na parkoviště loudavým tempem přijel černý vůz a zastavil mezi dopravním boxem a vchodem do domu. Byla to dlouhá černá limuzína bez oken a já si teprve v tu chvíli uvědomil, že to je pohřební vůz. Za ním dorazil Sandy se svým úředním autem.

Farway vykřikl a běžel naproti Sandymu i třem mužům, kteří pomalu lezli z černého vozu a chystali se dát do díla. Vydal jsem se za ním a díval se, jak muži vykládají úzká nosítka pokrytá mohutnými vrstvami černého plátna s koženými řemínky.

Muž, který akci velel, oznámil, že je z koronerova úřadu, a podal Farwayovi formuláře k vyplnění.

Další dva muži s nosítky vylezli do kabiny boxu, za nimi Sandy.

Ten se za okamžik vrátil. Nesl cestovní brašnu a aktovku. Obě zavazadla byla kožená, omšelá, ale kvalitní. „Svršky mrtvého?“ zeptal se úředník.

Farway řekl, že asi ano. „Mým lidem to nepatří,“ dodal jsem.

16)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 17

Sandy položil zavazadla na zem a znovu vylezl do kabiny. Tentokrát se vrátil s igelitovým sáčkem obsahujícím předměty, které měl mrtvý u sebe. Hodinky, zapalovač, balíček cigaret, hřeben, pilník na nehty, kapesník, brýle a zlatý prsten s onyxem.

Nahlas předměty vyjmenoval a koronerův úředník si je zapsal.

Pak na sáček přilepil nálepku s nápisem „Majetek K. K. Ogdena“ a odnesl si ho do vozu.

Sandy s koronerovým úředníkem nastoupili znovu do kabiny.

Já si mezitím sedl na bobek vedle zavazadel a rozevřel zip brašny. „To byste myslím neměl,“ namítl Farway.

Brašna byla poloprázdná. Našel jsem v ní jen věci na přespání, holení, pyžamo, čistou košili. Nic z toho nebylo nové ani ničím zvláštní. Zase jsem brašnu zavřel a otevřel aktovku. Nebyla zamčená. „No tak, no tak!“ káral mě Farway.

Když někdo umře na mém teritoriu, chci se s ním seznámit,“ namítl jsem věcně. „Nemáte právo...“ Zadíval jsem se na chudý, nic neříkající obsah. Kapesní kalkulačka. Prázdný, nepopsaný notes. Svazek pohlednic svázaný gumičkou, všechny stejné, s obrázkem jakéhosi hotelu, zřejmě reklamní. Krabička aspirinů, krabička zažívacích tabletek, dvě malé lahvičky vodky, jaké se rozdávají v letadle, obě plné. „Poslyšte...“ Farway ze mě byl celý nesvůj.

Zavřel jsem aktovku a vstal. „Je vaše,“ řekl jsem.

Pohřebáci si dali načas. Nakonec Kevina Keitha Ogdena vynesli předními dvířky, ne těmi u zadního sedadla. Ukázalo se, že tělo smrtí náležitě ztuhlo a nešlo zadem vymanévrovat ven z auta. Museli je přeložit na nosítka na přední sedadlo. Kevina Keitha Ogdena vynesli zahaleného v černém plátně připevněném řemínky, nohama napřed.

Jak jsem se dozvěděl, mrtvý byl nadprůměrně těžký a obtížně manipulovatelný, protože měl jednu paži ohnutou tak, že nešla narovnat. Nezaznamenal jsem při té akci žádnou úctu k mrtvým, zřízenci prostě jen řešili hlavolam a dostávali ježka z klece. Asi to jinak nejde, sběrači mrtvých musí být otrlí. Oba muži si vyměňovali poznámky jako „zaber“ nebo „máš tu ruku ve dveřích, bacha“.

Jeden z nich pak probíral šance svého oblíbeného fotbalového klubu na příští sobotu. Bez velkých cavyků nosítka do černého vozu

(17

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 18

zastrčili, jako by tam házeli pytle s odpadky. Pak Ogdena zabaleného v černém přeložili z nosítek do kovové rakve.

Farway se na celou proceduru díval věcně, na mrtvé byl zvyklý.

Sdělil mi, že pitvu provede sám a že si myslí, že to skutečně byla srdeční mrtvice. Smůla. Koronerovo líčení prý bude ryze formální.

Přednese ohledací zprávu a mě prý možná ani nepředvolají.

Věcně mi popřál dobrou noc, nasoukal se do auta a odjel. Za ním pak vyjel i pohřební vůz. Poslední odjel Sandy. Vzal s sebou aktovku a brašnu mrtvého.

Najednou bylo ticho. Zadíval jsem se na hvězdy, svědky naší pomíjivosti. Přemýšlel jsem, jestli Kevin Keith Ogden věděl, že umírá, když ležel na koženkou potaženém sedadle za hučícím motorem.

Asi ne, nejspíš nevěděl nic. Při pádech na dostizích se mi několikrát stalo, že poslední, co jsem si pamatoval, byl rozmazaný pohled na nebe, na trávu a pak nic. Pokud by se člověk pádem zabil, nevěděl by to. Když jsem se pak probral k vědomí, říkal jsem si, že taková smrt, kterou si dotyčný neuvědomuje, by vlastně byla milosrdenstvím.

Vydal jsem se znovu do kabiny boxu. Na složené přikrývce byl ještě dolík po Ogdenově hlavě a na sedadle byla ošklivá skvrna.

S tou se zítra bude muset něco udělat, říkal jsem si. Čert vem toho nešťastníka.

Brett nechal klíčky v zapalování, další zásadní prohřešek. Přelezl jsem dopředu a klíčky vyndal. Taky jsem zkontroloval, jestli jsou zatažené brzdy a zda je všechno kromě stropního světla v kabině zhasnuté. Nakonec jsem zhasl i to, seskočil z vozu a zamkl za sebou dvířka u spolujezdce.

K oběma předním dvířkům byl stejný klíč jako do zapalování, velký a složitý, který dodává výrobce vozu. Zamkl jsem ještě dvířka u řidiče – Brett je nechal otevřená – a druhým klíčkem na kroužku, podstatně jednodušším, jsem zamkl dvířka u zadního sedadla kabiny. Třetí klíček byl od malé přihrádky pod přístrojovou deskou, kam jsem ukládal přípojku na mobilní telefon a všelijaké doklady.

Ověřil jsem si, že tam je všechno, co tam má být.

Ještě jednou jsem celý box pro jistotu obešel. Všechno v pořádku. Obě rampy zdvižené a správně připevněné. Pět dvířek pro lidi – dvě vpředu, tři vzadu, pro pomocníky a stájníky, všechna bezpečně zamčená. Posledním klíčkem na kroužku se zamykala příklopka na uzávěru nádrže, aby se k naftě nedostali zloději.

18)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 19

Stejně jsem byl nesvůj. Zvolna jsem se vrátil domů a zamkl zadní vchod, což obyčejně nedělám. Natáhl jsem se, že venku zhasnu, ale pak jsem si to zase rozmyslel.

Moje vozy obvykle nocovaly na dvoře velké přestavěné farmy, na jejíž bráně byly masivní visací zámky. Velký přepravní box pro devět koní, osaměle stojící na mém parkovišti před domem, mi připadal příliš zranitelný, přestože jsem věděl, že velká nákladní auta se kradou jen zřídka. V takovém voze je příliš mnoho čísel na různých součástkách, nemluvě o tom, že na tom mém je nejméně na šesti místech na karoserii jméno firmy Croft Raceways, které je jen těžko k přehlédnutí.

Ohřál jsem si zbytek hovězího, přilil tam trochu červeného vína pro chuť a výsledný pokrm snědl u okna se záclonou roztaženou tak, abych viděl na vůz venku.

Nic se nedělo. Postupně jsem se uklidnil a připsal svůj nepříjemný pocit setkání se smrtí.

Vyřídil jsem několik telefonátů. Nejdřív ze všeho jsem si ověřil u svého vedoucího řidiče, že se všechny vozy vrátily v pořádku na farmu. Dozvěděl jsem se, že ostatní jízdy ten den proběhly podle harmonogramu a bez zvláštních příhod. Časy se nepopletly, motory nevynechaly, nikdo nikde nikoho a nic nezapomněl. Všichni řidiči vyplnili stazky a hodili je, jak se patří, do zvláštní schránky v kanceláři. Brána zamčená. Ke klíčům nemá nikdo přístup. Navzdory mrtvému cestujícímu to na závěr dne vypadalo, že si šéf může jít v klidu lehnout. Šéf si nakonec skutečně lehnout šel. Ložnici jsem měl nad obývacím pokojem, z okna jsem dobře viděl na jasně osvětlený zaparkovaný box. Záclony jsem nechal roztažené. Každou chvíli jsem se budil, protože se venku svítilo, a na to jsem nebyl zvyklý. Pak mě probudil mihotavý záblesk světla na stropě, jak mi pronikl zavřenými víčky.

Poslední dobou bylo pěkné počasí, přestože byl teprve začátek března, ale mně se najednou zdálo, jako by se v uplynulých hodinách ochladilo o několik stupňů. Bosý, v šortkách na spaní, jsem se šel podívat z okna. Třásl jsem se zimou.

Na první pohled se nic nezměnilo. Pokrčil jsem rameny a už už jsem se chystal jít si zase lehnout, když vtom jsem se polekaně zarazil.

Dvířka u sedadel pro stájníky, jimiž jsme postupně všichni lezli

(19

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 20

do kabiny devítky, byla pootevřená. Předtím jsem je sám zamykal.

Otevřená dvířka!

Znovu jsem se pořádně podíval. Nebylo pochyb, při okraji dvířek byla úzká, tmavá škvíra. Záblesk světla na stropě nejspíš pocházel od okénka, jak se dvířka otvírala.

Na oblékání jsem ani nepomyslel. Utíkal jsem rychle dolů k zadním dveřím, kde jsem si nazul holínky a z věšáku sundal plášť do deště. Navlékl jsem si ho za běhu. Dvířka jsem otevřel dokořán.

Uvnitř kabiny se pohybovala tmavá postava. Ten člověk se mě lekl stejně jako já jeho. V prvním okamžiku mě neviděl, to teprve když se prudce obrátil. Křikl, jako by měl vyražený dech. Zahlédl jsem, že má na hlavě černou kuklu, v kulatých otvorech jiskřící oči, karikatura lupiče nebo teroristy. „Co tu k sakru děláte?“ zařval jsem a splašeně, jak blázen jsem se snažil vyšplhat nahoru. V holínkách to byla samozřejmě pitomost, schůdky byly příliš úzké. Člověk v černém vzal složenou přikrývku, rychle ji roztřepl a hodil ji po mně, když jsem byl v půlce schůdků. Uklouzl jsem, udělal krok zpět, ztratil rovnováhu a spadl na betonovou plochu. Černá postava splývající s tmou přeskočila sedadlo pro řidiče, zevnitř odemkla dvířka, pružně seskočila z kabiny a rychle a hbitě zmizela v temnotě.

Mít tenisky, pokusil bych se ho dohonit. V holínkách a rozepnutém plášti jsem neměl šanci. Znechuceně jsem vstal, vymotal se z přikrývky, zapnul si konečně plášť a marně poslouchal, jestli neuslyším uprchlíkovy kroky.

Všechno mi to připadalo bláznivé, i to, že stojím uprostřed noci venku skoro nahý a třesu se zimou. V boxu nebylo nic, co by stálo za krádež, snad jen rádio a telefon, ale ten člověk v černém po těch přístrojích nešel... Vlastně v kabině nedělal vůbec nic. Když jsem si ho vybavil, jen tak tam stál, zády ke mně. Měl špinavé, zaprášené šaty. Nezdálo se, že by něco nesl. Neměl žádné nářadí, dokonce ani baterku. Pokud dvířka otevřel nějakým nástrojem, nejspíš ho strčil do kapsy.

Zámek byl přímo v klice, žádný klíček jsem v něm však nenašel.

Neviděl jsem ani žádný škrábanec, žádné stopy násilí.

Promrzlý a otrávený jsem přikrývku hodil zpět na sedadlo, zavřel zadní dvířka a dvířka u řidiče a šel si domů pro klíčky, abych zase všechno pozamykal.

20)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 21

Z úcty ke svým kobercům jsem si vyzul holínky a běžel přes halu do obývacího pokoje. Ani jsem se nenamáhal s rozsvěcováním, protože v pokoji bylo dost světla zvenku. Vzal jsem si ze zásuvky psacího stolu klíčky, vrátil se pro holínky a klopýtal znovu k vozu.

Když jsem došel blíž, s úžasem vidím, že se v kabině zase pohybuje tmavá postava. To snad není možné! Co tam ten chlap dělá? Stál za sedadlem řidiče a rukama šmátral v polici na zavazadla.

Hluboká, široká police byla nad celou šíří kabiny, nad předními sedadly, a sloužila spoustě stájníků a jiných zaměstnanců k ukládání věcí, převlečení, někdy i spacích pytlů a polštářů. Byla tam i standardní matrace, na ní někteří řidiči občas spávali, když někde museli přenocovat. Bylo jim to milejší než spát v laciném hotelu.

Brett si stěžoval, že mu to není dost dobré. Namítl jsem, že má přece možnost volby. Člověk v kabině mě zahlédl a zmizel, než jsem měl čas k němu dojít. Snažil jsem ho pracně dohonit, ale klopýtal jsem, jako bych se brodil sirupem, a bosé nohy se mi při každém kroku vyzouvaly z holínek. Běžel k příjezdové cestě a zmizel mezi tmavými keři a stromy u silnice.

Celkem zbytečně jsem šel až na silnici. Nebylo po něm ani stopy. Běžná venkovská silnička, ze které odbočovaly cesty k domům.

Stromů a keřů tam byly stovky, možností úkrytu nekonečné množství. Aby toho chlapa člověk našel, potřeboval by celou armádu.

K boxu jsem se vracel zmatený a rozzlobený. Dvířka u řidiče nechal dotyčný zeširoka otevřená. Nemotorně jsem se vyšplhal nahoru za sedadlo řidiče, přesně tam, kde stál ten vetřelec, a jako on jsem si prohlížel polici na zavazadla. V kabině jsem rozsvítil, aby bylo líp vidět.

Police byla skoro prázdná, našel jsem tam jen matraci a igelitový sáček. Ten, jak jsem zjistil při bližším nahlédnutí, obsahoval zbytky po jídle, což vypadalo na Bretta. Zmačkané obaly od čokolády, prázdná průhledná trojhranná krabička na sendviče s nápisem „Hovězí s rajskými jablíčky“ a dvě prázdné plechovky od koly.

Vrátil jsem sáček na polici, přece nebudu uklízet po Brettovi – je na řidiči, jak si vůz udržuje v pořádku. Ať už Dave s Brettem dnes dělali cokoli, vzít stopaře na umření byl jen jeden z jejich hříchů. Ti dva mi toho ráno budou muset vysvětlit hodně, pomyslel jsem si.

Znovu jsem pečlivě zamkl a vrátil se domů. Doma jsem však ne-

(21

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 22

přestával mít nepříjemný pocit. Ten šikovný vetřelec se už poprvé dostal do boxu lehce a bez použití násilí. Zřejmě si tak mohl do vozu zjednat přístup, kdykoli se mu zlíbí.

Neměl jsem sebemenší tušení, o co tomu člověku jde, ale nelíbila se mi představa, že by se do vozu vloupal potřetí. Taky mě napadlo – a vůbec mě to netěšilo –, že do auta chce něco dát nebo že snad chce něco zničit či celý box vyřadit z provozu. Vyděšeně jsem odkopl holínky, svlékl plášť a běžel se nahoru pořádně obléct.

Natáhl jsem si džíny, dva svetry, ponožky, obul si dobré sportovní boty a pak jsem z přístěnku vyndal starý spací pytel, ještě jednou se podíval z okna, jestli právě nedochází ke třetímu vloupání – ne, zdálo se že ne – a šel si dolů pro bundu a rukavice. Řádně vyzbrojený proti zimě jsem se znovu vydal k boxu a usadil se vpředu na sedadle pro závozníka. Měl jsem to tam docela pohodlné, jen duševní pohoda mi chyběla. Čas plynul.

Usnul jsem.

Nikdo se nedostavil.

22)

mezi koly.qxp_Sestava 1 12.03.18 8:20 Stránka 270

Dick Francis

Mezi koly Z anglického originálu Driving Force, vydaného nakladatelstvím Michael Joseph, Ltd., v Londýně roku 1992, přeložila Jaroslava Moserová-Davidová Obálku navrhl Robin Brichta Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9663. publikaci Sazba Spojené Grafické Továrny, Dobříš Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání čtvrté, v Euromedii první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.