Issuu

001-003 Cerveny adresar.qxp_Sestava 1 08.08.18 13:52 Strรกnka 3

Sofia Lundbergovรก

Cerveny adresar.indd 4

08/08/18 13:49

Věnováno Doris, nejúžasnějšímu andělovi. Díky Tobě dýchám, díky Tobě mi narostla křídla. A Oskarovi, mému nádhernému pokladu.

Cerveny adresar.indd 5

08/08/18 13:49

SLÁNKA. ZÁSOBNÍK NA PILULKY. Miska s bonbony proti kašli. Tlakoměr v oválném plastovém pouzdře. Lupa ovázaná vánoční stuhou se třemi velkými uzly. Telefon s velkými tlačítky. Červený adresář v ošoupaných kožených deskách a se zohýbanými rohy od listování zažloutlými stránkami. Pokaždé všechny věci pečlivě srovná uprostřed kuchyňského stolu. Musí ležet úhledně na svých místech. A nesmí tvořit varhánky na vymandlovaném světlemodrém ubrusu. Potom chvilka ticha, zahledí se na ulici a do deštivé šedi. Lidé chvátají kolem, někteří s deštníky, někteří bez nich. Holé stromy. Blátivé louže na asfaltu, potůčky vody hledající svou cestu. V očích se jí objeví drobný záblesk radosti, když na větvi zahlédne veverku. Nakloní se, aby mohla nejasný obrys drobného tvora sledovat pohledem. Veverka se obratně pohybuje mezi větvemi a její huňatý ocas se pohupuje ze strany na stranu. Nakonec seskočí na cestu a rychle se jí ztratí z očí. Utíká za dalším dobrodružstvím. Brzy bude oběd, pomyslí si a pohladí si břicho. Třesoucí se rukou uchopí lupu a přidrží ji nad zlatými náramkovými hodinkami. Číslice jsou však stejně příliš malé, musí to vzdát. Sepne ruce v klíně, zavře oči a chvíli tiše čeká na dobře známý zvuk ohlašující, že se otvírají dveře bytu. „Vy spíte, Doris?“ Zbytečně silný hlas ji okamžitě vytrhne ze spánku. Ucítí stisk ruky na rameni a ospale se pokusí usmát na mladou pečovatelku, která se nad ní sklání.

Cerveny adresar.indd 7

08/08/18 13:49

Sofia Lundbergová „Asi jsem na chvilku usnula.“ Slova se jí vzpouzejí v krku, musí si odkašlat. „Tady, napijte se trochu.“ Pečovatelka se vzápětí objeví se sklenicí vody a Doris vypije pár doušků. „Díky... Promiňte, ale zapomněla jsem, jak se jmenujete.“ Je to zase nová dívka. Ta minulá skončila, aby mohla dál studovat. „Ale Doris, to jsem přece já, Ulrika. Jak se dneska cítíte?“ zeptá se dívka, ale nezastaví se, aby vyslechla odpověď. A ta se ani neozve. Doris pozoruje, jak se Ulrika rychle pohybuje po kuchyni. Sleduje, jak sbírá kuličky černého pepře a jak bere do ruky slánku a ukládá ji do kredence. Na ubrusu za ní zůstává vlnobití. „Říkala jsem přece, že si nemáte jídlo dosolovat,“ řekne Ulrika s krabičkou jídla v ruce a přísně na ni pohlédne. Doris s povzdechem přikývne. Ulrika odtrhne z krabičky fólii. Omáčka, brambory, ryba a bylinky, všechno smíchané do jedné kaše, kterou vyklopí na hnědý keramický talíř. Postaví jej do mikrovlnné trouby a nastaví čas na dvě minuty. Stroj se tlumeně rozhučí a bytem se pomalu začne šířit vůně ryby. Ulrika si krátí čekání ukládáním jejích věcí: poštu a noviny složí nedbale na hromádku, vyndá nádobí z myčky. „Je venku chladno?“ Doris zalétne pohledem k pošmournému vlhku za oknem. Ani si nevzpomíná, kdy se naposledy prošla venku. Bylo to v létě. Nebo možná na jaře. „To teda je. Zima začne už brzo. Místo deště jako by padaly malé kousíčky ledu. Naštěstí mám auto a nemusím chodit pěšky. Podařilo se mi zaparkovat na ulici hned před domem. S parkováním je to rozhodně lepší na předměstí, kde bydlím. Tady ve městě je skoro bez šance najít místo, ale někdy má člověk štěstí.“ Slova proudí Ulrice z úst a přejdou v tiché pobrukování. Je to písnička, kterou Doris zná z rádia. Dívka dál pobíhá po bytě. Vysává v ložnici. Doris slyší lomoz a zadoufá, že Ulrika nepřevrhne vázu, tu ručně malovanou, o kterou se tolik bojí.

Cerveny adresar.indd 8

08/08/18 13:49

Červený adresář Za chvíli je zpátky s Dorisinými šaty přehozenými přes rameno. Jsou to ty vlněné, vínově rudé se žmolky na rukávech a s nitkou, která visí z dolního lemu. Když si je naposledy oblékala, pokusila se ji odtrhnout, ale kvůli bolesti zad až ke kolenům nedosáhla. Natáhne nyní ruku, aby nitku zachytila, ale jenom mávne prsty ve vzduchu, protože Ulrika se nečekaně otočí a přehodí šaty přes židli. Potom k ní přikročí a začne Doris rozepínat župan. Opatrně jí stáhne rukávy a Doris tiše zaúpí, bolest vystřeluje ze zad do ramen. Doprovází ji neustále, ve dne i v noci. Trvalá připomínka jejího stárnoucího těla. „Teď musíte vstát. Na tři vás zvednu, ano?“ Ulrika ji jednou paží obejme, pomůže jí na nohy a stáhne župan. Doris stojí jenom v prádle v chladné kuchyni zalité světlem. I prádlo se musí vyměnit. Když jí Ulrika rozepne podprsenku, Doris si jednou paží zakryje prsa ochable visící k břichu. „Určitě vám je zima! Pojďte, přejdeme do koupelny.“ Ulrika vezme Doris za ruku a ta ji opatrnými, váhavými kroky následuje. Cítí, jak se jí prsa pohupují, a tiskne si je volnou rukou k tělu. V koupelně je tepleji, podlaha je vyhřívaná. Doris si vyzuje pantofle a užívá si pocit tepla pod chodidly. „Teď vám obléknu šaty. Zvedněte ruce.“ Poslechne, ale paže zvedne jenom do výšky hrudníku. Ulrika s látkou chvíli bojuje a nakonec jí šaty navlékne přes hlavu. Když Doris vykoukne z výstřihu, usměje se na ni. „Kuk! To je ale pěkná barva, sluší vám. Chcete taky rtěnku? A trochu barvy na tváře?“ Šminky leží na stolku vedle umyvadla. Ulrika vezme do ruky rtěnku, ale Doris zavrtí hlavou a odvrátí se. „Co jídlo?“ zeptá se cestou zpátky do kuchyně. „Jídlo! Jéje! Jsem já to ale, úplně jsem na něj zapomněla. Musím ho ohřát znovu.“ Ulrika pospíchá k mikrovlnné troubě, otevře dvířka a zase je přibouchne. Čas nastaví na minutu. Potom nalije do skleničky

Cerveny adresar.indd 9

08/08/18 13:49

Sofia Lundbergová brusinkový džus a talíř s jídlem postaví na stůl. Doris se při pohledu na kaši zamračí, ale hlad ji přiměje zvednout vidličku k ústům. Ulrika se usadí naproti ní se šálkem v ruce. S tím ručně malovaným s růžovými růžičkami. S tím, který Doris nikdy nepoužívá, protože se o něj bojí. „Káva, nic lepšího neznám,“ usměje se Ulrika. „Že jo?“ Doris přikývne, ale hrnek přitom nespouští z očí. Hlavně ať ho neupustí. „Najedla jste se dost?“ zeptá se Ulrika po chvíli ticha. Doris přikývne a dívka vstane a odnese talíř. Vrátí se s druhým hrnkem kávy pro Doris. Je to ten tmavomodrý z Höganäsu. „Prosím. A teď si trochu vydechnem, viďte?“ Ulrika se usměje a zase se posadí. „To je teda počasí, prší, prší a prší. Jako by to vůbec nemělo konce.“ Doris už se chystá něco poznamenat, ale Ulrika bezstarostně pokračuje: „Doufám, že jsem dala synovi do školky náhradní punčocháče. Určitě budou všichni úplně promočení. Asi tam mají i nějaké na půjčení. Jinak půjde chudáček domů bosky. Starosti s dětmi, ty prostě nikdy nekončí. Určitě víte, co mám na mysli. Kolik jste měla dětí?“ Doris zavrtí hlavou. „Ale! Vůbec žádné? Chudinko, to vás asi nikdo nenavštěvuje! Vy jste nebyla nikdy vdaná?“ Doris prostořekost ošetřovatelky překvapí. Obvykle takové nebývají, rozhodně ne tak přímočaré. „Ale jistě máte přátele? Určitě za vámi občas zajdou. Ten adresář je rozhodně celý popsaný,“ ukáže na červenou knihu na stole. Doris neodpovídá. Jenom sklouzne pohledem k Jennyině fotografii vystavené v předsíni. Té si však pečovatelka nikdy nevšimla. Jenny. Je tak daleko, a přitom v myšlenkách stále tak blízko. „Proboha,“ pokračuje Ulrika, „musím už zase běžet. Popovídáme si příště.“

Cerveny adresar.indd 10

08/08/18 13:49

Červený adresář Uloží hrnky od kávy do myčky, i ten ručně malovaný. Potom hadříkem několikrát přejede po kuchyňské lince, zapne myčku, a než stačí Doris cokoli říct, už je venku ze dveří. Oknem ještě zahlédne, jak si Ulrika při chůzi rychle natahuje bundu a mizí v malém červeném autě se znakem obce na dveřích. Doris dojde drobnými krůčky k myčce a přeruší program. Vytáhne ručně malovaný hrnek, pečlivě ho ve dřezu opláchne a potom jej schová hluboko do kredence, za dezertní misky. Zkontroluje ze všech úhlů, že není vidět. Spokojeně se posadí zpátky ke stolu a rukou uhladí ubrus. A urovná věci. Zásobník na léky, bonbony, tlakoměr v pouzdře, lupu a telefon, všechno vrátí na správné místo. Když dojde k adresáři, zastaví se uprostřed pohybu a spočine na knize dlaní. Už dlouho jej nevzala do ruky. Teď knihu otevře a podívá se na jména na první straně. Všechna jsou přeškrtnutá. Ke všem připsala tiskacími písmeny totéž slovo. ZEMŘEL.

Cerveny adresar.indd 11

08/08/18 13:49

Červený adresář A. ALM, ERIC

ČLOVĚK SE ZA život setká s tolika jmény. Napadlo tě to někdy, Jenny? Všechna ta jména, která přijdou a zase odejdou. Zlomí člověku srdce a přinutí ho plakat. Některá si zamiluješ, jiná nenávidíš. Občas listuji ve svém adresáři. Je jako mapa mého života. Chci ti toho o něm trochu napsat. Abys mohla vzpomínat i na můj život, až na mě budeš jako jediná vzpomínat. Bude to něco jako můj odkaz. Daruji ti svoje vzpomínky. Jsou to nejhezčí, co mám.

Bylo to v roce 1928. Měla jsem ten den narozeniny, desáté. Už když jsem balíček dostala, věděla jsem, že je v něm něco důležitého. Viděla jsem to tátovi na očích. Jeho tmavé oči se většinou soustředily na něco jiného, ale tehdy napjatě očekávaly mou reakci. Dárek byl zabalený v krásném hedvábném papíru. Pohladila jsem prsty jeho strukturu. Žilkovaná změť nejrůznějších tvarů. A stuha: silná, z červeného hedvábí. Byl to nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy viděla. „Rozbal ho!“ Moje mladší sestra Agnes se opírala lokty o stůl a dychtivě se přes něj nakláněla. Máma ji napomínala. „Ano, už ho rozbal!“ Dokonce i táta byl tehdy netrpělivý. Než jsem sevřela oba konce mašle a rozvázala ji, ještě jsem stuhu pohladila palcem. V balíčku se skrýval adresář vázaný v lesklé červené kůži. Pronikavě voněl po použité barvě. „Budeš si do něho sbírat svoje přátele,“ usmál se táta, „všechny, které v životě potkáš. Na všech úžasných místech, která navštívíš. Abys na ně nezapomněla.“

Cerveny adresar.indd 12

08/08/18 13:49

Červený adresář Vzal mi knihu z ruky a otevřel ji. Pod písmeno A už zapsal svoje vlastní jméno. Eric Alm. A k němu adresu a telefon do dílny. Číslo, které mu nedávno připojili a na které byl tak hrdý. Doma jsme zatím telefon neměli. Můj táta byl velký muž. Ne tělesně, to vůbec. Ale jeho myšlenky jako by se k nám domů nevešly, jako by stále odplouval kamsi do světa, pryč na neznámá místa. Často jsem měla pocit, že s námi vlastně vůbec být nechce. Neměl rád drobnosti a každodennost. Dychtil po vědění a zaplňoval náš domov knihami. Nepamatuji se, že by si s námi moc povídal. Dokonce ani s maminkou ne. Jenom tam vysedával se svými knihami. Občas jsem mu vylezla na klín, když seděl ve svém křesle. Nikdy nic nenamítal, jenom mě posunul ke straně, abych mu nezakrývala písmenka a obrázky, které zrovna upoutávaly jeho pozornost. Voněl sladce po dřevu, vlasy měl vždycky pokryté vrstvou prachu z broušení, takže vypadaly šedé. Ruce měl veliké a rozpraskané. Každý večer si je důkladně namazal vazelínou a spal v tenkých bavlněných rukavicích. Moje ruce. Držívala jsem ho kolem krku, opatrně jsem ho objímala. Sedávali jsme tak v našem vlastním světě. Otáčel stránky a já v duchu sledovala cesty, o kterých snil. Četl o zemích a kulturách, zapichoval špendlíky do velké mapy světa, kterou zavěsil na zeď. Jako by to byla místa, která už navštívil. Jednoho dne, říkával, jednoho dne prý vyrazí do světa. A potom špendlíky ještě označil čísly. Jedničkami, dvojkami a trojkami. Podle toho, jakou důležitost místům přisuzoval. Možná měl být spíš cestovatelem? Snad by se jím stal, nebýt dědečkovy dílny. Dědictví, kterého se ujal. Povinnosti, kterou plnil. Chodil do dílny věrně každé ráno, i po dědově smrti. Stál tam vedle svého učně, v nevlídné místnosti s hromadami prken podél stěn, obklopený štiplavou vůní terpentýnu. My děti jsme většinou směly stát jenom ve dveřích a dívat se. Mezi bílými popínavými růžemi na pozadí tmavohnědé fasády. Když jejich lístky opadaly, sbíraly jsme je a ukládaly do misek s vodou – vyráběly jsme si vlastní parfém, kterým jsme se pak navoněly.

Cerveny adresar.indd 13

08/08/18 13:49

Sofia Lundbergová Vybavuji si rozpracované stoly a židle; prach při broušení a piliny; nástroje zavěšené na stěnách: dláta, pily, truhlářské nože, kladiva. Všechno mělo své přesné místo. Ze svého stanoviště za ponkem měl táta dokonalý přehled. Pokaždé tam stál s tužkou za uchem a v zástěře ze silné tmavohnědé kůže. Pracoval každý den do setmění, v zimě i v létě. A potom přišel domů. Domů do svého křesla. Táta. Jeho duše je stále se mnou. Pod hromádkou novin na židli, kterou vyrobil, se sedákem, jejž upletla maminka. Nepřál si nic než vyrazit do světa. A přitom zanechal jenom otisky mezi čtyřmi stěnami našeho domova. Řemeslné pomníčky: krásně zdobené houpací křeslo, které vyrobil pro maminku. Dřevěné ozdoby, které pečlivě vyřezal. Knihovna, v níž ještě stále stojí některé z jeho knih. Můj táta.

Cerveny adresar.indd 14

08/08/18 13:49

I NEJMENŠÍ POHYB ji stojí spoustu soustředění i fyzického úsilí. Doris posune nohy o několik milimetrů vpřed a na chvilku si odpočine. Položí ruce na područky. Jednu po druhé. Přestávka. Zapře se nohama. Jednou rukou sevře područku a druhou se opře o stůl. Pomalu rozkomíhá trup dopředu a dozadu, aby snáze vstala. Sedí na židli s vysokým, měkkým opěradlem a s podloženýma nohama, aby byla o několik centimetrů vyšší. Přesto trvá dlouho, než se dokáže postavit. Napotřetí se to podaří. Potom musí zůstat chvilku nehybně stát se skloněnou hlavou a počkat, až ji přejde závrať. Každodenní pohyb. Procházka po dvou místnostech bytu. Z kuchyně do předsíně, okolo pohovky v obývacím pokoji. Zastávka u červené begónie na okně, která potřebuje otrhat povadlé listy. A potom dál do ložnice a k psacímu stolu. K počítači, který začal být tak důležitý. Opatrně se posadí na židli, i ta má podložené nohy. Je tak vysoká, že se Doris pod stůl sotva vejdou stehna. Otevře počítač. Harddisk probuzený k životu vydá dobře známý bzučivý zvuk. Doris klikne na ikonu Exploreru na ploše a na obrazovce se otevře hlavní stránka deníku Dagens Nyheter. Každý den se Doris podivuje nad tím, že se do tak malého přístroje vejde celý svět. Že ona, osamělá žena ve Stockholmu, může navázat kontakt s lidmi po celém světě, stačí chtít. Počítačová technologie naplňuje její dny. Čekání na smrt je díky ní o něco snesitelnější. Sedává tady každé odpoledne a někdy i brzy ráno a pozdě večer, když nemůže spát. Maria, předchozí pečovatelka, ji naučila, jak všechno funguje.

Cerveny adresar.indd 15

08/08/18 13:49

Sofia Lundbergová Skype, Facebook, mail. Prohlásila, že nikdo není příliš starý na to, aby se nemohl naučit něco nového. Doris s ní souhlasila a dodala, že nikdo není příliš starý na to, aby mohl uskutečnit své sny. Krátce na to dala Maria výpověď a začala studovat. Ulrika tolik zájmu neprojevuje. K počítači se nikdy nevyjádřila ani se nezeptala, k čemu ho Doris má. Pokaždé z něho jenom otře prach, když přechází po pokoji a v duchu si odškrtává splněné úkoly ze seznamu, který umí nazpaměť. Možná je i ona na Facebooku? Zřejmě je tam většina lidí. I Doris tam má účet, který jí Maria založila. A tři přátele. Marii, Jenny, vnučku své sestry, která žije v San Francisku, a Jacka, Jennyina nejstaršího syna. Tu a tam nahlíží do jejich životů, sleduje příběhy a obrázky z jiného světa. A někdy nahlédne i do životů jejich přátel. Pokud mají otevřený profil. Prsty jí ještě fungují. Jsou jen trochu pomalejší než dřív a někdy začnou bolet, takže si musí udělat přestávku. Píše, aby sesbírala svoje vzpomínky. Aby zachytila, jaký byl její život. Přeje si, aby po její smrti všechno našla Jenny. Aby to byla ona, kdo bude její vzpomínky číst a usmívat se nad fotografiemi. A aby právě ona zdědila všechny ty krásné věci: nábytek, obrazy, ručně malovaný hrnek. Nenaházejí přece všechno hned do kontejneru? Při té myšlence Doris přeběhne mráz po zádech, položí prsty na klávesnici a začne psát, aby nepříjemnému pocitu unikla. Mezi bílými popínavými růžemi na pozadí tmavohnědé dřevěné fasády, píše dnes. Jedna věta. Potom klid a chvíle hledání v moři vzpomínek.

Cerveny adresar.indd 16

08/08/18 13:49

Červený adresář A. ALM, ERIC zemřel

JENNY, SLYŠELA JSI UŽ někdy opravdu srdceryvný křik? Vřískot, který pramení v zoufalství? Takový, který vychází z hloubi srdce a proniká do nitra každičkého atomu a nikoho nenechá chladným? Já jich slyšela několik, ale pokaždé mi to připomnělo ten první, nejstrašnější. Ozýval se ze dvora. Stál tam táta. Jeho křik se rozléhal mezi kamennými zdmi a z ruky mu prýštila krev, která barvila trávu pokrytou jinovatkou do ruda. V zápěstí měl zaražený nebozez. Křik se nakonec vytratil a on klesl k zemi. Všichni jsme seběhli po schodech dolů a ven na dvůr k němu. Máma mu ovázala zápěstí zástěrou a držela mu ruku ve výšce. Křičela o pomoc právě tak hlasitě jako předtím on. Tátův obličej byl děsivě bledý, rty měl světle fialové. Všechno, co se dělo potom, vidím jenom jako v mlze. Muži, kteří ho vynesli na ulici. Auto, které přijelo a odvezlo ho pryč. Jediná uschlá bílá růže na keři pnoucím se po stěně domu a mráz, jenž ji obemknul. I když všichni už zmizeli, zůstala jsem sedět na zemi a zírala na ni. Ta růže byla bojovnice. A já se modlila k Bohu, aby měl můj táta tolik síly jako ona. Následovaly týdny neklidného čekání. Každý den jsem viděla maminku, jak po snídani balí zbytky, ovesnou kaši, chléb a mléko a odchází do nemocnice. Často se vracela s nedotčeným jídlem. Jednoho dne přišla s tátovým oblečením přehozeným přes koš ještě plným jídla. Oči měla nateklé a rudé od pláče. Rudé jako tatínkova otrávená krev.

Cerveny adresar.indd 17

08/08/18 13:49

Sofia Lundbergová Všechno se zastavilo. Život skončil. Nejenom pro tátu, ale pro nás všechny. Srdceryvný vřískot onoho listopadového rána nemilosrdně ohlašoval konec mého dětství.

Cerveny adresar.indd 18

08/08/18 13:49

Sofia Lundbergová ČERVENÝ ADRESÁŘ Z švédského originálu Den röda adressboken, vydaného nakladatelstvím Forum ve Stockholmu v roce 2017, přeložila Karolína Kloučková Obálku zhotovila Jana Šťastná Redigovala Viola Somogyi Odpovědná redaktorka Anna Urbanová Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 10 085. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz

Cerveny adresar.indd 288

08/08/18 13:49