0039753

A V ÝPRAV VÉ DO LEDO ZEMĚ

Jack_a_geniove_I.indd 1

31.10.2018 11:10:49

BILL NYE a GREGORY MONE Ilustrace

NICK ILUZADA

Jack_a_geniove_I.indd 2

31.10.2018 11:10:50

1

A V ÝPRAV VÉ DO LEDO ZEMĚ

Jack_a_geniove_I.indd 3

31.10.2018 11:10:50

Přeložili Petr a Martin Kotrlovi

AT THE BOTTOM OF THE WORLD: Text Copyright © 2017 Bill Nye and Gregory Mone Jacket and Interior Illustrations Copyright © 2017 Nick Iluzada First published in the English language in 2017 by Amulet, an imprint of Harry N. Abrams, Incorporated, New York Original English title: Jack and the Geniuses: At the Bottom of the World All rights reserved in all countries by Harry N. Abrams, Inc. Translation © Petr Kotrle, 2018 ISBN 978-80-7617-139-8

Jack_a_geniove_I.indd 4

31.10.2018 11:10:51

P RO V Š E C H N Y D Ě T I K A Ž D É H O V Ě KU, K T E R É H L E DA J Í P O Z N Á N Í A DOBRO D RUŽST V Í B. N.

P RO C L A R E G. M.

Jack_a_geniove_I.indd 5

31.10.2018 11:10:51

OBSAH 1 . Ú T O K P I Z Z A B O TA / 8 2 . N E O B V Y K L É P O Z VÁ N Í / 2 8 3 . KOR N E L I O VA C E N A / 4 8 4 . SP O D E K SV Ě TA / 6 1 5 . V E ČE Ř E S N E P Ř Í T E L E M / 7 2 6. NĚJAKÉ POTÍŽE / 86 7. S P O KO J E N Í SV I Š T I / 9 5 8 . TAJ E M N Ý V Z K A Z / 1 1 0 9 . G E N I A L I TA S E P Ř E C E Ň U J E / 1 2 2 10. SPODNÍ STRANA LEDU / 134

Jack_a_geniove_I.indd 6

31.10.2018 11:10:51

1 1 . M Í S T O O Z N AČU J E K RO U Ž E K / 1 4 5 1 2 . Ú P L NĚ N E J H O RŠ Í N Á PA D / 1 5 9 13. SN Ě H O L E T / 1 6 9 1 4 . P O UŠŤ L E D U A S N Ě H U / 1 7 9 1 5 . V O L Á N Í T U L E Ň Ů / 187 1 6 . SV Ě T D I V Ů / 207 1 7. B U D O U C N O S T E N E RG I E / 2 2 0 T O T O J E R E A L I TA , L I D I ! / 2 2 5 D E S E T N A P RO S T O Z Á K L A D N Í C H O TÁ Z E K O A N TA R K T I D Ě / 2 2 8 RO Z D Í L V H U ST O T Ě / 2 3 3

Jack_a_geniove_I.indd 7

31.10.2018 11:10:51

1 ÚTOK PIZZABOTA

F

RED SE VZNÁŠEL V ULI ČCE NAD NÁMI A O ČEK ÁVAL INSTRUKce. Jeho čtyři vrtule bzučely jako vážky. Ava poklepala na popraskaný displej svého starého smartfonu a pak přejela prstem odspodu nahoru. Fred se vznesl výš. „Mám začít?“ zeptala se Ava. „Rozhodně,“ odpověděl jsem.

Matt se naklonil dopředu a podíval se na mě. „Víš jistě, že je to legální, Jacku?“ Nebylo, ani náhodou. Už jsem si to zjišťoval. Tahle věc byla naprosto nezákonná, ale nikdo v sousedství ještě nebyl vzhůru. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by nás mohl načapat, a my jsme prostě museli zjistit, co se v té budově přes ulici děje. „Je to úplně v pohodě,“ zalhal jsem. „Věřte mi.“ Fred se naklonil dopředu a vyrazil směrem ke svému cíli. Zmínil jsem, že je to robot? V podstatě plastová krychle s kamerou, nějakým elektronickým mozkem, motory, baterkami a miniaturními větráčky připevněnými ke čtyřem mechanickým pažím.

Jack_a_geniove_I.indd 9

9

31.10.2018 11:10:51

JACK A GÉNIOVÉ

10

Poměrně jednoduchý dron, než si uvědomíte, že ho má dvanáctiletá sestra postavila od základu z hromady náhradních dílů na našem kuchyňském stole.

Jméno vybrala Ava, ale Matt si myslel, že je to zkratka pro Fantastický robotický elektronický dron. Ona ale tvrdí, že se jí prostě líbilo jméno Fred. Již dříve postavila Pedra, nebezpečně rychlý motorizovaný skateboard, a Boba, mluvící topinkovač. Pedro mě před pár týdny poslal v kotrmelcích do hromady přeplněných odpadkových pytlů a chudák Bob explodoval poté, co se v něm vznítilo pár sezamových semínek. To byla hrozná škoda. Boba jsem měl rád. Uměl přihřívat housky skvěle do křupava.

Zatímco se Fred vznesl výš, bratr a sestra se mačkali u obrazovky jejího notebooku. Já se ale vyplížil z průchodu a pozoroval jsem, jak se robot blíží k té zvláštní budově. Žijeme ve Williamsburgu v Brooklynu, naproti přes East River je New York, a nové bytové domy a kanceláře kolem nás rostou prakticky pořád. Většinou jsou si hodně podobné, ale tahle budova, která se tu objevila před rokem, je prostě divná. Je štíhlá, deset pater vysoká, z vnějšku ji pokrývá šachovnice zrcadlových oken, nejvyšší patro obtáčí prstenec solárních panelů připomínající nějakou hypermoderní čelenku. Nemá žádný vchod vepředu, vzadu ani po stranách. Žádný vchod ani východ. Žád-

Jack_a_geniove_I.indd 10

31.10.2018 11:10:51

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

né okno není nikdy otevřené a kvůli odrazu světla přes ně nejde vidět dovnitř. Ve třetím patře na severní straně je balkon, ale viděli jsme na něm někdy někoho? Starou paní v květinovém županu, jak popíjí kávu? Plešatého chlápka v nátělníku, jak se při protahování škrábe v chlupatém podpaží? Dítě splétající srst své domácí lamy? Ne, ani jednou.

Tak jsme se začali dohadovat, co se děje uvnitř. Formulovat hypotézy, jak by řekl Matt. Já jsem doufal, že nový věžák je sídlem zlého miliardáře plánujícího celosvětovou nadvládu. Ava navrhla, že by mohlo jít o tajné kanceláře proslulé mezinárodní superšpionské organizace. Mattův tip byl typicky logický: podle něho tam nejspíš nějaká společnost má počítačové servery.

Když jsme ani po měsících pozorování té budovy nenarazili na žádnou stopu, poprosil jsem Avu, aby použila Freda. Uplácel jsem ji, žadonil jsem, jednou jsem dokonce předstíral pláč. Nakonec souhlasila, a tak teď náš mechanický špeh stoupal k tomu balkonu ve třetím patře. Spěšně jsem se vrátil do průchodu. Obrazovka Avina notebooku ukazovala obraz z robotovy kamery, takže jsme mohli vše sledovat z Fredovy perspektivy.

Ava ho smarfonem navedla dopředu, abychom si mohli balkon prohlédnout víc zblízka. Zatajil jsem dech.

A povzdechl jsem si. Žádný špionský teleskop, žádná přistávací plošina pro raketový batoh, žádné laserové dělo na otočné věžičce a rozhodně žádná lama.

Jack_a_geniove_I.indd 11

11

31.10.2018 11:10:51

Jack_a_geniove_I.indd 12

31.10.2018 11:10:51

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

„Já vám to říkal,“ prohlásil Matt. „Je to serverovna.“ Ava se ke mně naklonila a začala vysvětlovat. „To je místo, kde mají společnosti servery, které…“ „Já vím.“ Upřímně řečeno, nevěděl jsem to, ale je hrozně otravné poslouchat, jak vás geniální sourozenci neustále o něčem poučují.

Přes Avinu obrazovku se něco mihlo „Počkat, co to bylo?“ zeptala se.

Vyběhl jsem zpět na chodník a podíval jsem se přes ulici. Fred byl pryč. Skleněné dveře na balkon byly poprvé otevřené, ale nikdo tam nebyl a dovnitř jsem taky neviděl. Fred spadl? Na chodníku pod budovou po něm nebyla ani stopa. Zadržel jsem dech a zaposlouchal se, ale neslyšel jsem bzučení jeho vrtulí.

Při návratu do průchodu jsem se podíval sestře přes rameno přesně v okamžiku, kdy robotova kamera přestala fungovat. Signál na notebooku zablikal naposledy. „Frede!“ vykřikla Ava. „Co se to stalo?“ zeptal jsem se. „Já nevím,“ odpověděla. „Myslím, že ho někdo zevnitř chytil.“ Rozbušilo se mi srdce. Ava strávila stavbou robota měsíce. Stálo ji to tolik úsilí a nervů, že jsem ji párkrát zastihl se slzami v očích.

A to moje sestra nepláče nikdy. Ale nenechala se odradit, a když se Fred vznesl do vzduchu, byla tak šťastná, jak jsem ji ještě neviděl.

Teď byl dron pryč – a zavinil jsem to jen a pouze já.

Ava s neobvyklou prudkostí zaklapla notebook, strčila ho do

Jack_a_geniove_I.indd 13

13

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

14

brašny přes rameno a vyrazila do průchodu. Jeden koutek úst jí ohrnulo zlostné zavrčení. „Počkej!“ vyhrkl jsem. „Kam jdeš?“ „Pro Freda.“ Šel jsem ulicí plnou výtluků za ní. „Co chceš dělat?“ Propletla prsty, až klouby zapraskaly. „Křičet, řvát, prostě dělat kravál, dokud někdo nepřijde.“ „Probudíš celou čtvrť.“ „Smůla. Já chci Freda zpátky.“ Protlačili jsme se mezi dvěma auty s pomačkanými nárazníky a já jsem zvedl oči k balkonu. „Počkej, nejdřív něco zkusím.“ „Ta budova žádný vstup nemá,“ ozval se Matt, který byl několik kroků za námi. „Nemůžeš jenom tak přijít a zaklepat.“ To sice ne, ale mohl bych tam vylézt. Měl jsem zkušenosti hlavně se stromy, protože skoro celou třetí a čtvrtou třídu jsem strávil tím, že jsem se svým pěstounům schovával na dubu za domem.

Po domech jsem normálně lezl jen tehdy, když jsme si zabouchli dveře a nemohli se dostat dovnitř, ale tohle byla výjimka. Předběhl jsem Avu a prohlédl jsem si zdi budovy zblízka. Okraje čtvercových oken byly dost hluboké, aby se jich dalo chytit. Budova se směrem nahoru maličko zužovala, takže nepolezu kolmo vzhůru.

Věřil jsem, že to dokážu. A kdyby mě někdo okřikl? Jsem jenom kluk, který se snaží získat zpět svou hračku, robota.

Matt se opřel zády o stěnu, sepnul ruce a podržel si je u pasu.

Utáhl jsem si tkaničky, chytil jsem ho za ramena, pravou nohou

Jack_a_geniove_I.indd 14

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

jsem se mu zapřel o ruce a vyšvihl jsem se nahoru. Starší bratr byl už v patnácti vyšší než většina dospělých, takže mi posloužil jako dobrý žebřík, a šplhání mi šlo snadněji, než jsem čekal.

Okraje oken byly zapuštěné nějakých deset centimetrů. Velký problém byla okna jako taková. Zvenčí přes ně nebylo vidět, ale zároveň byla zvláštně kluzká, jako by je pokrývala nějaká neviditelná mastnota. „Co se děje?“ zeptala se zdola Ava. Řekl jsem jí to. Matt přejel po skle prstem. Potom si jím zamával pod nosem a zlehka se dotkl jazyka. „Zajímavé,“ prohlásil. „Necítím nic. A nemá to ani žádnou chuť.“ Kousek přešel a vyzkoušel prstem další tabulku skla. „Vypadá to, že je to na všech oknech.“ „Proč asi?“ podivila se Ava. „Třeba to má lidem zabránit, aby po tom domě lezli,“ odpověděl. „Dík,“ řekl jsem. „Ty umíš povzbudit.“ Soustředil jsem se na to, abych se pořádně držel, a nespěchal jsem. Mezi patry jsem se zastavil, abych si odpočinul. „Kolik ještě?“ zeptal jsem se. „Tři metry,“ řekl Matt. „Asi tak výška obruče basketbalového koše,“ přeložila Ava. „Dávej pozor, Jacku. Nikam nespěchej.“ „Ale pohni,“ popíchl mě Matt.

Zpoza rohu se vynořilo auto a rozjelo se k nám. „Chovejte se přirozeně,“ zavelela Ava.

Jack_a_geniove_I.indd 15

15

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

16

Dělala, že se směje. Matt ji napodobil. Můj úkol byl trochu složitější. Jak se chcete chovat přirozeně, když v šest ráno visíte na stěně prosklené budovy?

Auto projelo kolem nás, aniž zpomalilo, ale čtvrť každopádně ožívala. Po hlavní třídě o blok dál burácely zásobovací náklaďáky. Majitel německého lahůdkářství na druhé straně ulice se zacinkáním otevřel dveře a nechal je zapřené dokořán. Musel jsem si pospíšit.

Když mi k balkonu zbývalo necelého tři čtvrtě metru, natáhl jsem pravačku k okraji dalšího okna, ale prsty se mi smekly.

V naději, že zastavím zhoupnutí těla, jsem je zkusil přitisknout na sklo. Ale pravá ruka mi klouzala jako puk po zamrzlém rybníce. Prsty levé ruky se neudržely na místě. Nohy ztratily kontakt s budovou. V další sekundě už jsem letěl vzduchem, padal jsem pozpátku – pták bez křídel.

Jako přistávací plocha mi měl posloužit široký čtverec betonu.

Holýma rukama jsem si omotal hlavu a pevně jsem zavřel oči.

Matt zařval.

Ava zaječela.

Ale jejich výkřiky téměř zanikly v prudkém sykotu.

Připravil jsem se na pořádně tvrdý dopad, načež jsem narazil… na něco jiného. Místo abych se rozplácl o beton, odrazil jsem se.

Když jsem se takto znovu ocitl ve vzduchu, otevřel jsem oči a podíval jsem se dolů. Ten sykot patřil k napouštění nějakého polštáře a já jsem čím dál míň poskakoval po něčem, co vypadalo jako skákací hrad z narozeninové oslavy nějakého předškoláka.

Jack_a_geniove_I.indd 16

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

Moji sourozenci měli oči jak golfové míčky. „To se doopravdy stalo?“ zeptala se nevěřícně Ava. „Já bych tě chytil,“ řekl Matt.

Nechytil by mě ani náhodou.

Nato jsme všichni tři polekaně odskočili dozadu, protože záchranný polštář začal rychle splaskávat. Během několika sekund se úplně vypustil. V dalším okamžiku jej budova začala vcucávat jako špagetu, vtahovat ho zpátky škvírou v blízkosti úrovně chodníku, těsně pod první řadou oken. Ava jen oněměle ukázala. Mezera byla užší než škvíra ve schránce na dopisy. Jakmile se polštář zatáhl do budovy úplně, Matt se shýbl, aby do maličkého otvoru nahlédl. Jenže než mohl uvnitř něco uvidět, zaklopil se přes něj ocelový panel. To, co mě zachránilo před zlomenými kostmi nebo ještě horším osudem, zmizelo stejně rychle, jak se to objevilo.

Matt se oběma rukama zatahal za vlasy. „Mně se to nelíbí,“ vyhrkl. „Proč?“ řekl jsem. „Náhodou to bylo super.“ „Někdo nás určitě sleduje.“ Matt se otočil a pátravě se rozhlédl po okolních domech. Pak se zamračil směrem k průchodu na druhé straně ulice. „Tamhle ta kamera, na požárním uniku, byla tam předtím?“ Ukázal na zařízení velké asi jako plechovka od energetického nápoje, s optikou nahoře. Koho zajímá nějaká bezpečnostní kamera? Po desetimetrovém pádu ze stěny baráku mě zachránil kouzelný polštář!

Jack_a_geniove_I.indd 17

17

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

18

„Všimla bych si,“ řekla Ava. Kamera najednou rozvinula dvě černá křídla, seskočila z požárního žebříku a klouzavým letem se snesla dolů. Pak zamávala křídly jako nějaký mechanický jestřáb a jen o chlup minula střechu rezivé dodávky zaparkované na rohu. Nad ulicí se létající kamera vznesla výš, zakroužila nám nad hlavami, potom se znovu spustila dolů a skončila přímo na balkoně naší záhadné budovy. „Páni!“ „Zmizme odsud,“ navrhl Matt. „Vy dva klidně běžte,“ řekla Ava, „ale já chci Freda zpátky.“ Začala budovu obcházet a naklonila se až těsně k ní, aby se pokusila najít další otvor. Na několika místech zaklepala. O jedno okno se zapřela, jako by čekala, že se otevře. Matt se pořád otáčel a díval přes rameno. Možná se bál, že se přiřítí konvoj černých aut, se skřípěním brzd zastaví u obrubníku a vychrlí tucet tajných agentů v tmavých brýlích. Nebo jsem se možná bál jenom já. „Dveře jsme už hledali,“ připomněl jsem Avě. „Třeba jsme něco přehlédli.“ Ava se na Matta významně podívala. „Pomůžeš mi, nebo tam budeš jenom stát a tvářit se vystrašeně?“ „No tak jo,“ odsekl Matt.

Zatímco bratr přešel na druhou stranu ulice, aby si budovu mohl prohlédnout z jiného úhlu, já jsem uvažoval, jestli by se nenašlo jednodušší řešení. Co kdyby stačilo hezký požádat? Vytáhl

Jack_a_geniove_I.indd 18

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

jsem kapesní spirálový zápisník, načmáral stručnou, ale upřímnou omluvu majiteli budovy a stránku jsem vytrhl. U obrubníku jsem našel kousek asfaltu o rozměrech větší kuličky zeleného vína, zabalil jsem ho do papíru, namířil jsem a hodil jsem svůj vzkaz nahoru směrem k balkonu. Omluva doručená rozbitým oknem by asi nebyla tak účinná. Zavřel jsem oči a čekal, až se ozve zvuk tříštěného skla. Naštěstí můj vzkaz přistál beze škod.

Na ulici. Ale na třetí pokus jsem slavil úspěch. A nerozbil jsem ani jedno okno.

Ava se vrátila před budovu. „Cos to udělal?“ zeptala se. „Nic,“ zalhal jsem.

Matt přešel zpátky na naši stranu ulice. „Hej,“ zavolal. „Myslím, že vím, jak se dostat dovnitř.“ „Cože? Jak?“ zeptala se Ava. Počkali jsme, až ulicí kodrcavě projede modrá dodávka. Matt nás převedl přes ulici zpátky k průchodu a cestou se dal do vysvětlování. „Vzpomněl jsem si na králíky.“ „Na králíky?“ „Jo, a hlavně na jejich nory. Jejich domovy mají víc vchodů a východů, a žádné nejsou hned vedle hlavní oblasti, kterou obývají.“ „Ty myslíš, že tady žijí králíci?“ zeptal jsem se. Ale ještě než jsem to dořekl, litoval jsem, že ta slova nemůžu vrátit tam, odkud přišla.

Jack_a_geniove_I.indd 19

19

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

20

„Ne,“ řekl Matt. „Nemyslím si, že v té budově žijí obří hyperinteligentní králíci.“ Snažil jsem se přestat si ty králíky představovat. Neúspěšně. Žrali by ještě mrkev? Objednávali by si mexické plněné placky v podniku s rychlým občerstvením, který byl na ulici o kus dál?

Nosili by smokingy? Ano. Určitě by dávali přednost elegantnímu večernímu oděvu.

Ava přirozeně pochopila, jak to Matt myslí. „Takže hlavní vchod je z druhé strany ulice?“ otázala se. „Ale kde?“ „Králíci své vchody maskují listím a křovím – věcmi, které se normálně dají najít na poli, v trávě nebo na kopci.“ Teď už jsem nechápal vůbec nic.

Ava ukázala. „Popelnice?“ zkusila hádat. „Jo,“ řekl Matt. „Přesně takovou věc by člověk v průchodu čekal. Rychle k ní došel a z boku na ni poklepal. „Podívejte. Ta barva prakticky nemá ani škrábnutí. Vsadím se, že to ani není popelnice. Co když je to ve skutečnosti nějaký výtah?“ Zvedl jsem těžké černé víko. Na můj nos zaútočil hurikán strašlivých pachů. Bylo to jako kombinace hnijících šunkových sendvičů a zkaženého mléka. „Ne, je to na sto procent popelnice.“ Bratr poklesl v ramenou. „Opravdu?“ „Počkat.“ Ava se přikrčila ke spodku. „Ta věc má kolejničky a tady dole je nějaký elektrický motor. Ale nemůžu přijít na to, jak ho zapnout.“

Jack_a_geniove_I.indd 20

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

Ava zkusila hmatat na spodní straně popelnice. Matt ji zkontroloval pod víkem a pak přejel rukama po logu vyvedeném na levé straně. „Co znamená I-H-W?“ zeptal jsem se. „Netuším,“ odpověděl Matt. „Ale podívej se pořádně na to I.“ Tečka nad malým písmenem byla ve skutečnosti čtvereček průhledného plastu, pod kterým se skrývalo červené tlačítko.

Matt a Ava stáli jako přimražení. Buď nedokázali udělat další krok, nebo nechtěli. To je totiž jedna z mých rolí. Když má člověk kolem sebe génie, těžko hledá, jak být užitečný. Proto plánuju. Kuju pikle. Občas sourozence přemluvím, aby udělali něco, do čeho by jinak nešli. Někdy to znamená otestovat raketový skateboard jménem Pedro. Někdy to znamená zmáčknout rafinovaně schované tlačítko a čekat, co se stane. Vypáčil jsem plastovou krytku nehty a palcem jsem stiskl červené tlačítko.

Nato jsem uskočil, neboť popelnice se okamžitě rozjela kolem stěny nalevo ode mne. Odkryla tak v chodníku velký obdélníkový otvor a hliníkové schody. Matt a já jsme jen stáli a zírali, ale Ava nahlédla přímo dolů „Jdu si pro tebe, Frede,“ zavolala. „Počkej…“ začal Mat. Snažit se Avu zastavit nemělo smysl. Boty jí zarachotily na kovových schůdcích, jak zamířila dolů. Matt se vydal za ní. Na třetím schodu zakopl a musel se chytit zábradlí, aby se neskutálel až dolů.

Chudák Matt. Nohy mu od zimy vyrostly o dvě čísla a on se je ještě nenaučil pořádně ovládat. Normálně jsem se zasmál, když

Jack_a_geniove_I.indd 21

21

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

22

zakopl, a on mě okamžitě zpražil pohledem. Zvedl jsem ruce. „Neříkám nic.“ Vzduch uvnitř byl chladivý, ale ne studený. Trochu byl cítit bělidlem. Pod námi se rozlévalo tlumené žluté světlo. V polovině schodů jsem málem nadskočil, když popelnice nahoře najela zpátky na otvor v chodníku. Ale Ava na sobě nedala nic znát, takže jsem určitě nechtěl přiznat, jak moc jsem se lekl.

Schody končily na horním konci obrovského eskalátoru, který sjížděl dolů do naprosté tmy. Zastavili jsme se. Snažil jsem se vypadat drsně, ale nad věcí, jako ti piloti stíhaček ze starých časů, s koženými bundami a tmavými brýlemi. „Jacku, nepotřebuješ na záchod?“ zeptal se Matt. Můj tvrďácký výraz očividně nefungoval. „Tam dolů nepojedeme, že ne?“ zeptal se Matt Avy. „Můžeš zůstat tady, jestli chceš,“ odvětila.

S bratrem jsme se několikrát zhluboka nadechli a vydali se za ní. Před námi se světla začala rozsvěcet a za námi slábnout. Ava měla na tváři úsměv, když se otočila. „Inteligentní osvětlení. Když se člověk přiblíží, senzory aktivují lampy.“ Eskalátor po dvou nebo třech patrech skončil, ale hned vedle něho byl další. Ve vzduchu teď byl cítit prach a kov. Matt odhadl, že budeme nějakých třicet metrů pod ulicí, když jsme se konečně dostali dolů – na čtvercovou plošinku, na jejíž přejití mi stačily tři kroky. Vzduch tady byl chladnější, až jsem se z toho zachvěl. Před námi byly dveře, na pohled úplně normální. Žádný z mých souro-

Jack_a_geniove_I.indd 22

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

zenců se nepohnul. Povytáhl jsem obočí a podíval se na každého z nich. Pokrčili rameny.

Takže to bylo zase na mně.

Opřel jsem se do dveří. Nechaly nás projít a za námi se zavřely. Místnost měla tvar šestiúhelníku a na podlaze byl koberec.

Podél tří stran stály široké, hluboké, pohodlně vypadající modré pohovky.

V další stěně byly dveře, před kterými stál dlouhý stůl. Nalevo od nás byly ocelové dveře, které vypadaly opravdu pevně. Vedle visel obrázek psa. Myslím, že to byl knírač.

Zamířil jsem k těm dveřím. Koberec byl měkký. Voněl novotou. „Žádné jméno firmy nebo něco takového,“ povšimla si Ava. „Třeba je to opravdu sídlo nějakých špionů, Avo,“ řekl jsem.

Přejel jsem očima po hromádce balíčků, dopisů a tlustých katalogů pod obrázkem psa. Každý byl adresován jedné z několika společností patřících pod „I.H.W.“ Jediné, na čem bylo nějaké jméno, byla samolepka se zpáteční adresou na žloutnoucí obálce, která vypadala, jako by se připletla do pouliční rvačky s tuctem dalších dopisů. Byla pomačkaná, na několika místech natržená a pokropená zaschlým blátem. Odesilatelka se jmenovala Anna Donatelliová a zpáteční adresu měla v Antarktidě. „Hele,“ řekl jsem. „Dopis ze severního pólu.“ Matt ke mně přišel. „Antarktida je jižní pól.“ Někdy bych byl raději, kdyby mě jednoduše nechali se splést.

Jack_a_geniove_I.indd 23

23

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

24

Matt přitiskl hlavu ke stěně, aby si prohlédl obrázek psa z boku.

Pak přidržel ruku pod ním. Usmál se a obrázek zdola nadzvedl.

Odklopil se a odkryl ústí kovového potrubí. „To musí být super, dostávat poštu takhle,“ poznamenala Ava. Dveře za stolem se s tichým sykotem otevřely. Potlačil jsem nutkání schovat se za některého ze sourozenců. Čekali jsme. Nestalo se nic. „Haló?“ zavolal Matt. „Omlouvám se, že obtěžujeme, ale snažíme se najít sestřin…“ Nedořekl, protože v tu chvíli vjel do místnosti vysoký červený robot. Po skoro dvou letech života s Avou jsem poznal, že je to humanoid – stroj, který má dvě ruce, hlavu a dvě kamery podobné očím. Ale takového jako tenhle mi na videu nikdy neukázala.

Matt zopakoval omluvu. Mluvil pomalu a zřetelně, aby mu robot rozuměl.

Stroj se monotónním hlasem bez emocí zeptal: „Co tady děláte?

Toto je soukromý majetek.“ Ava se usmála. „Ty umíš mluvit? To je úžasné. Nechtěli jsme rušit, ale přišla jsem o svého…“ „Co tady děláte? Toto je soukromý majetek. Co tady děláte?

Toto je soukromý majetek.“ Robot se začal opakovat, pokaždé o něco rychleji než předtím. „Je nějak špatně naprogramovaný,“ řekla Ava. „Nebo se zlobí,“ nadnesl jsem a couvl jsem ke dveřím na schody.

Zkusil jsem vzít za kliku. „Paráda, ty dveře nejdou otevřít.“

Jack_a_geniove_I.indd 24

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

Robot vyjel na třech velkých kolech zpoza stolu a zamířil k nám.

Svá slova opakoval čím dál rychleji. Na hrudi mu začala blikat červená kontrolka. „Co to znamená, Avo,“ zeptal se Matt. „Jak to mám vědět?“ „Podle mě to znamená, že musíme najít jinou cestu, jak se dostat odsud,“ zhodnotil jsem.

Matt se několika úkroky přesunul k ocelovým dveřím a zmáčkl kulaté tlačítko vedle jejich rámu.

Robotova kontrolka se rozblikala jasněji. Jeho slova teď splývala do jediného bláznivého proudu. „Cotadydělátetotoje…“ Ocelové dveře se s pomalým zavrzáním odsunuly. Za nimi byla starodávná výtahová klec. Matt mě popadl a prakticky mě hodil dovnitř. Pak zatahal Avu zezadu za košili. „Nástup. Dělej, nástup!“ Humanoid si otevřel v hrudi nějakou přihrádku.

Výtahové dveře se zavíraly tempem závodního hlemýždě. Robot z přihrádky něco vytáhl a hodil to po nás. Stačil jsem se sklonit, ale po tmavém dřevěném obložení za mnou se rozstříkl chuchvalec něčeho nažloutlého. Dveře výtahu nebyly zavřené ani z půlky.

Robot se valil blíž. Znovu něco hodil a tentokrát zasáhl Matta do prsou. Bratr se s výkřikem zhroutil na podlahu.

Ava kopla do dveří patou boty. Konečně se zabouchly. Výtah se dal do pohybu a my jsme ucítili, že jedeme nahoru. Matt si chuchvalec žlutavé hmoty strhl z košile a mrštil jím o dřevěné obložení.

S pleskavým zvukem spadl na podlahu.

Jack_a_geniove_I.indd 25

25

31.10.2018 11:10:52

JACK A GÉNIOVÉ

26

„Není ti nic?“ vyhrkl jsem.

Matt se nahrnul ke stěně a přitiskl se k ní. Na Avě bylo vidět spíš údiv než strach. Velký chuchvalec té hmoty visel i na obložení za mnou. Zkusil jsem se ho dotknout. „Jacku, ne!“ zarazil mě Matt. „Může to být jedovaté.“ Naklonil jsem se k tomu a začichal. Ten pach mi něco připomínal. Sloupl jsem to ze stěny, kousek jsem si uždibl, chvilku jsem žvýkal a pak jsem to vyplivl. Jestli se naše nepočetná rodina může chlubit nějakým kuchařem, jsem to já, a tahle zvláštní hmota patřila k jednomu z mých typických jídel. „Je to obyčejné těsto na pizzu,“ řekl jsem. „Takže to byl nějaký pizzabot?“ zeptal se Matt.

Než mohla Ava odpovědět, výtah s cinknutím zastavil. Dveře se odsunuly a my jsme vystoupili do nějakého skladiště. Podél stěn se táhly police. Kolem nás byly sklenice s nakládanou zeleninou a majonézou, plastové tuby s kysaným zelím a bochníky bílého chleba. Matt mě hřbetem ruky plácl do zad. „Vidíš? Víc vchodů a východů, jako králíci.“ Na druhé straně skladiště jsme si všimli dřevěných lítaček. Ava do nich šťouchla, aby se otevřely. Ocitli jsme se v zadní části lahůdkářství provoněného praženou kávou. Německý majitel za pultem, s dlouhým knírem a zástěrou umazanou od hořčice, na nás začal křičet a mávat dlouhým bochníkem nenakrájeného chleba. Tak jsme raději utekli. Předními dveřmi ven z lahůdkářství, kolem průchodu a za roh. Přestože má bratr sportovní postavu, jako běžec je

Jack_a_geniove_I.indd 26

31.10.2018 11:10:52

V Ý P R AVA D O L E D O V É Z E M Ě

hendikepovaný. Normálně by při tak dlouhém sprintu minimálně dvakrát ryl nosem zem. Ale tentokrát jsem byl vážně rád, že nezakopl. Nechali jsme za sebou čtyři bloky, než jsme se zastavili. „Jak se to… u všech všudy… všechno seběhlo?“ lapal po dechu Matt.

Byl jsem pořád tak vylekaný, že jsem se nezmohl na slovo.

Záchranný polštář. Létající bezpečnostní kamera. Vchod do tajné místnosti přes popelnici. Útok robota metajícího těsto na pizzu.

Přiznávám, že jsem to všechno ještě zpracovával a srdce mi prudce bušilo kombinací vzrušení a strachu. Ale moje sestra byla emočně někde jinde. Vzrušení z úniku odpadlo. Zůstalo jenom zklamání.

Oči měla zlehka zavřené. Rty jí tvořily rovnou čárku. Matt a já jsme jen přežili podivné a divoké dobrodružství – ráno jako žádné jiné –, ale Ava ztratila kamaráda. Odpovědný jsem za to byl já.

A musel jsem najít způsob, jak získat Freda zpět.

Jack_a_geniove_I.indd 27

27

31.10.2018 11:10:52