0039748

Miloš Škorpil & Pavel Kosorin

Běž

a nepřestávej! evangelium pohybu

BĚŽ A NEPŘESTÁVEJ! Evangelium pohybu

Copyright © Miloš Škorpil, Pavel Kosorin, 2018 All rights reserved ISBN 978-80-7549-763-5

Člověk byl zrozen k pohybu. Nikoli k pohybu vzad, ale k pohybu vpřed. Měli bychom to brát vážně, protože v přírodě i v životě přežívá jenom ten, kdo se hýbe a jde stále kupředu.

Miloš Škorpil, Pavel Kosorin

Tři věci nelze skrýt – zaprvé když jste opilí, zadruhé když jste hloupí a zatřetí když nemáte fyzickou kondici.

O čem mluvím, když mluvím o běhání?

Autorem této otázky je japonský spisovatel a maratonec Haruki Murakami. Takže o čem tady chceme mluvit, když budeme mluvit o běhání? O pocitech štěstí a hluboké radosti tryskající z hlubin duše, o vědomí celku a sounáležitosti s přírodou, o zážitku geniálně fungujícího stroje zvaného lidské tělo, o jakési vyšší úrovni vědomí, která se dostavuje, když se ztraceni v hlubokém lese pohybujeme vpřed přesně tím tempem, jaké udýcháme, a také o pocitu nekonečnosti, nesmrtelnosti a nevyčerpatelnosti, který při tom zažíváme.

Když v sobě nosíme velkou touhu, mění se celá naše kapacita, tělesná i mentální.

Podívejme se na ženy, které touží po dítěti, jak se změní jejich proporce, jak se roztáhnou do všech stran, aby se do nich vešlo to, po čem touží. Přesně tak reaguje tělo i duše na všechny naše sny.

Budeme-li toužit doběhnout do cíle maratonu, povede se nám to, i kdyby nás od toho lékaři tisíckrát zrazovali, i kdybychom vážili tři metráky, i kdyby nám bylo sto let.

Jakmile vstoupíte na palubu, jste v cíli.

Tuhle kouzelnou větu jsem zahlédl někde v časopise. Přijde mi jako velmi užitečná ilustrace toho, o co v běhání jde. Jakmile nazujeme běžecké boty a vyběhneme, jsme v cíli, protože všechno ostatní můžeme nechat plavat. Když se tělo a duše spojí, se vším si poradí. Byly stvořeny k pohybu a ke spolupráci, takže je můžeme s důvěrou nechat dělat jejich práci.

5

Když běžíme, vypadáme u toho všichni trochu jinak.

Je to tak v pořádku? No jistě! Věda už nějakou dobu ví, že pohyb každého ze sedmi miliard lidí na Zemi je svým způsobem jedinečný, nikdo z nás se nepohybuje úplně stejně jako někdo druhý. Kriminalisté díky tomu dovedou vypátrat pachatele, my se díky tomu můžeme uvolnit a přestat napodobovat styl někoho jiného. Podstatou života je jedinečnost. Na světě nenajdeme ani dva identické listy na stromě, tak proč by dva běžci měli vypadat úplně stejně?

Surově řečeno, jde o to vytáhnout peníze z lidí, kteří je mají a zatím nečerpají zdravotní péči. A až budou staří a nemocní, nebudou muset platit třeba příplatky za léky, říká prezident České lékařské komory.

Tak konečně kápli božskou a řekli, o co jim jde. Ze zdravých lidí chtějí tahat peníze a z nemocných chtějí vyrobit klienty, kteří budou závislí na jejich péči. Jsi zdravý? Tak plať! Jsi nemocný? Buď zticha a nech se léčit! Co je dobrého v takovém systému? Vůbec nic! Ale jedna věc se jim musí nechat: dělají svoji práci velmi chytře. Česká lékařská komora postupuje jako každá jiná firma na trhu – chce si zajistit maximální množství solventních klientů a zvyšovat svoje zisky. A protože nemocní nepracují, nevydělávají a nemohou platit, je potřeba ekonomicky vyždímat ty zdravé. Takže pokud jste fit, platíte dvakrát: jednak investujete do prevence a provozujete sport, děláte si čas na meditaci a snažíte se zdravě jíst, jednak odvádíte daň v podobě zdravotního pojištění. Zdraví a soběstační lidé nejsou pro naše zdravotnictví zajímaví, proto je zdravotnictví především obchod se strachem: až budete staří, budete nemocní a my vás budeme léčit. Chtějí nás uhranout strachem a vědí proč.

Protože kdo žije v permanentním strachu, má oslabenou imunitu a je mnohem náchylnější nemocem. Když budeme nemocní, uděláme jim radost. Ale řekněme si na rovinu – budou ještě raději,

6

budeme-li nemocní už teď, protože čím víc budou mít klientů, tím víc vzroste jejich důležitost a příjmy. A aby bylo jasno: nechtějí nás uzdravit, ale léčit, protože zdravotní pojišťovny neproplácejí uzdravování, ale léčení. Takže vítejte, vážení pacienti!

Běháte pro zdraví, nebo pro medaile?

Myslím, že je strašně důležité odpovědět si na tuto otázku.

A odpovědět si na ni správně. Protože by bylo hrozně trapné, kdyby se vrcholový sportovec chtěl zúčastnit mistrovství světa v atletice, protože pohyb je zdravý. Všichni víme, že sport ve vrcholovém podání zdravý není a nebude. Je plný zakázaných chemikálií, kterými si moderní gladiátoři pomáhají k vyšším výkonům, je plný negativních emocí, zklamání a frustrace, protože vyhrát může jen jeden. Takový prostě profesionální sport je a jiný nebude. Jde v něm o velké a čím dál větší peníze, je to byznys jako každý jiný.

V případě rekreačního sportu by bylo směšné, aby se účastníci amatérských závodů honili za co nejlepším časem, protože to nemá žádný smysl. I ten nejlepší amatérský čas na maraton vypadá legračně v porovnání s tím nejhorším profesionálním. Jakou cenu má naše zdraví a jakou cenu má medaile? Čas od času nějaký olympijský vítěz prodá svoji medaili. Buď se ocitl v nějaké sociální tísni, nebo je to symbolický akt, protože už prostě nechce mít nic společného se svou minulostí profesionálního sportovce. Když někdo chce na krk pověsit medaili, musí sklonit hlavu, doslova i symbolicky. Musí zapomenout na rozum a usilovat o ni za každou cenu, i za cenu zdraví. Má to smysl? Pro někoho nepochybně ano.

Může báječně vydělat. Roční plat stárnoucího Jágra v Calgary činí milion dolarů plus bonusy. Jágr udělá všechno pro to, aby si své peníze zasloužil, nepochybně bez ohledu na svoje zdraví. Vyplatí se mu to? Asi ano. Ale je klidně možné, že si poškodí zdraví natolik, že ho pak léčba bude stát ten vydělaný milion a že u lékařů nechá i ty bonusy. Amatérský sportovec naopak nesmí sklánět

7

hlavu, nepotřebuje medaile na krku, ale mozek v hlavě, protože jeho odměnou je zdraví. Je to výhodné? Nepochybně! Zdraví má větší hodnotu než milion dolarů, protože na trhu práce není zájem o nemocné. A když budeme zdraví, nebudou nás doktoři stát vůbec nic. Takže nakonec na tom můžeme být stejně jako vrcholový sportovec. Ale musíme se důsledně držet svého a nenapodobovat ho. Protože jakou cenu má medaile, kterou věší v cíli amatérským účastníkům maratonů? Žádnou. Nikdo ji nekoupí. Takže má cenu běhat kvůli ní? Nemá.

Běhání nám může dát mnohem víc než jenom tělesnou kondici a pevné zdraví.

Může nám dát také duševní kondici a duševní zdraví. Takže proč chtít málo, když můžeme mít víc? Pokud chceme prosperovat nejenom tělesně, ale také duševně a duchovně, měli bychom se zajímat o meditaci. Tím nemyslím, abychom začali chodit do nějaké náboženské sekty, ale abychom běhali takovým způsobem, aby se duše mohla setkávat s tělem stejně přirozeně, jako se potkáváme na party se svými přáteli. Běhání je pro meditaci jako stvořené. Je absolutně přirozené, a pokud navíc probíhá v přírodě, tedy v tom nejpřirozenějším prostředí, umí nám rychle a velmi efektivně vracet všechno to, o co nás připravuje pobyt v kancelářích, továrnách, hospodách, nemocnicích a úřadech: radost, lehkost, vhled a pocit, že život má smysl. Běh umí ideálně rozpohybovat naše tělo a meditace umí totéž s naší duší. A nejúžasnější na tom je, že se dají obě tyto roviny velmi snadno propojit, takže benefity, které nám běhání nabízí, mohou být ve výsledku dvojnásobné.

Pěstovat zdravou spiritualitu znamená uvést do pohybu nejenom svoji tělesnou schránku, ale také to, co tato schránka obsahuje, tedy duši.

Běhání je tím nejlepším způsobem, jak to udělat. Evropská spiri-

8

tualita stojí na SLOVĚ, nikoli na nějakých náboženských praktikách. Řecký pojem pro slovo zní LOGOS. Znamená něco jako smysl, řád, informace a je to ten nejlepší lék proti nesmyslu, dezinformacím a chaosu, který panuje v našem světě. Běhání jako fyzická aktivita může být mnohem efektivnější, pokud k němu přistoupíme z hlediska celostních principů a zapojíme i duševní stránku.

Každé slovo skrývá nějaký význam a každé tělo nějakou duši.

Prostřednictvím meditace slova odkrýváme neznámé na tom, co zdánlivě známe, takže všechna naše trápení, starosti a přirozený myšlenkový chaos se během pohybu začnou skládat do nadpřirozeného myšlenkového řádu. Pomalu začneme získávat vhled do věcí, které se nám zdály neuchopitelné, a domů se vracíme nádherně odpočatí, bez chaosu v hlavě. A život se nám začne zdát mnohem lehčí a příjemnější. Člověk bohužel dává přednost tomu, čeho se bojí, před tím, co má rád.

Proto víc nasloucháme manažerům než koučům, lékařům než svému tělu, nadřízeným než přátelům, hlasitým křiklounům kolem nás než tichému hlasu v sobě. Jenže o kvalitě života se dá mluvit teprve od chvíle, kdy projevíme odvahu dělat to opačně.

Maraton je krásný, protože je spravedlivý.

Nezáleží při něm na našich fyzických parametrech (zda je někdo velký nebo malý, šlachovitý nebo svalnatý, mladý nebo starý), ale pouze na naší připravenosti před závodem a vytrvalosti v jeho průběhu. To je neobyčejně užitečná lekce, protože takhle to chodí ve všech ostatních oblastech života.

Proč bychom měli chodit na vzduch i ve dnech, kdy je pod mrakem?

Protože nad těmi mraky je trvale slunečno!

9

Když se ocitneme na dně, je naší povinností se od toho dna odrazit.

V tom může být pravidelné běhání velmi užitečným pomocníkem, protože kdykoli vyběhneme, fixujeme si návyk jít kupředu.

21. století bude o stále rostoucím významu přírodních zdrojů.

Teď nemyslím uhlí, plyn a rašelinu, ani vodu, vzduch a volný prostor, ale duševní klid, fyzické zdraví, kvalitní mezilidské vztahy a smysluplnou práci. I tohle lze považovat za nenahraditelné přírodní zdroje, které žádný průmysl na světě nedokáže vyrobit.

Den před Štědrým dnem jsem při joggingu v lese zakopl a spadl.

Není to pro mě úplně obvyklá situace, něco takového se mi nepřihodilo už mnoho let, takže jsem úplně zapomněl, jaké to je, když člověk spadne. Když jsem několik vteřin ležel na zablácené zemi a psi se na mě nechápavě dívali, cítil jsem se kupodivu neskutečně dobře. Uvědomil jsem si, že mohu upadnout a pak zase vstát. A přišel jsem na to, že tohle vědomí je neskutečně osvobozující!

Nikdy nezapomínejme na to, že běhání je lehká atletika.

Odtud odvozujme všechny jeho principy: od lehkých běžeckých bot až k běžeckému stylu podporujícímu lehkost. Zdravé běhání by do našeho života mělo dodávat trochu zdravé lehkomyslnosti!

Protože je to právě naše mysl, která přímo ovlivňuje miliardy buněk našeho těla. Když bude hlava vysílat do celého těla informace o lehkosti bytí, bude se nám žít mnohem snadněji.

10

Proč nabírám na váze a nenabírám kondici, když jsem tak aktivní a tolik se snažím? ptají se někteří.

Protože jsou příliš aktivní! Abychom něco změnili, třeba svůj fyzický stav, musíme se samozřejmě snažit. Ale zase ne příliš. Pokud jsme v práci workoholici a domníváme se, že to prostě musíme za každou cenu urvat v každé další oblasti života, budeme zklamáni.

Přenášet principy workoholismu z práce do péče o tělo nefunguje. Vede to jen k vyčerpání. Takže? Zvolněme, zklidněme se, uvolněme se. Nechme svoje tělo, aby se spojilo s duší, pokud chceme, aby se něco změnilo v celku. Pokud to neuděláme, bude jakákoli změna povrchní a nestálá. Člověk by měl chodit buď nahý, nebo dobře oblečený, buď bos, nebo dobře obutý, měl by pracovat buď sám, nebo v dobrém týmu, pohodlně sedět, nebo prožívat pohodlí v pohybu.

Obvykle se rekreační sportovci – běžce nevyjímaje – inspirují těmi vrcholovými.

Vybírají si podle nich značky sportovního vybavení, studují jejich techniku, inspirují se jejich mentalitou, přístupem k tréninku a názory na životní styl. Považuji to za strašný omyl. Každý, kdo se jen trochu zajímá o současný vrcholový sport, musí vědět, že je to oblast s vysokou spotřebou zdraví devastujícího dopingu, častým výskytem vážných zranění pohybového aparátu a syndromu vyhoření. Zdravého člověka mezi sportujícími profesionály aby jeden pohledal. Cílem současného vrcholového sportu rozhodně není trvale udržitelná tělesná kondice a funkční výkonnost, jako je tomu v amatérském sportu. Je to především zábava pro davy platících diváků a příležitost k pohádkovému zbohatnutí několika vyvolených gladiátorů, kteří měli to štěstí, že se narodili

11

se specifickým pohybovým talentem, a zároveň jim vydrželo zdraví alespoň pár let. Tím nechci soudit vrcholové sportovce. Je to jejich práce a každý se musí nějak živit. Dali se na vojnu, tak bojují, jak umí, ale to nic nemění na tom, že je to špatná válka. Staré přísloví říká, že kvalitu čehokoli posoudíte nejlépe podle ovoce.

Když se podívám na zdravotní stav vysloužilých vrcholových sportovců – atletů, fotbalistů, hokejistů, vzpěračů, gymnastů –, mám pocit, jako bych se díval na válečné veterány. Když je trenéři s bičem v ruce poháněli ke stále vyšším výkonům, vypadali jako novodobí gladiátoři a strhávali na sebe pozornost davu. Ale jakmile tohle představení skončilo, následovaly obvykle velké zdravotní problémy, potíže se zařazením do běžného života a větší či menší propad společenského statusu. Navíc velká spousta těch bývalých hrdinů rezignovala na jakýkoli pohyb a proměnili se v tělesné trosky. V horším případě nemohou sportovat a udržovat se ve formě, ani kdyby chtěli, protože mají nenávratně poškozené zdraví. To tělesné téměř vždycky a nezřídka také to duševní.

Proto tvrdím, že rekreační sport je v porovnání s tím vrcholovým nesrovnatelně zajímavější, zábavnější a především celoživotně udržitelný. A dodávám, že z pohledu kvality života by se profesionálové měli inspirovat amatéry, nikoli naopak. Protože v porovnání s nekonečnou řadou bezejmenných profesionálů (na stupně vítězů se nikdy nepostaví víc než tři), kterým jejich zaměstnání fatálně ničí zdraví, může být každý amatérský sportovec šťastný, zdravý a plný energie. Prostě může si připadat jako vítěz pokaždé, když nazuje maratonky, sedne na kolo nebo vstoupí na tenisový kurt.

Když se dá člověk do pohybu, jeho mozek na to reaguje.

Dokonce je prokázáno, že mozek reaguje velmi podobným způsobem i ve chvíli, kdy sami nejdeme nebo neběžíme, ale jenom se díváme na jiné lidi v pohybu. To vysvětluje, proč prožíváme takové vzrušení, když se díváme na sportovce v televizi. Někdy

12

naše divácké pocity doslova procházejí celým tělem. Je tomu tak, protože pohyb začíná vždycky v hlavě, v mozku. Nejprve člověk na pohyb myslí a teprve potom jde nebo běží. Těchto nejnovějších poznatků se využívá při rehabilitaci lidí, kteří mají vážně poraněné pohybové ústrojí, ale stejně dobře je mohou využívat i zdraví lidé.

Jak? Když se nám nechce jít běhat nebo když nemůžeme běhat z důvodu pracovní vytíženosti či nemoci, můžeme si představovat ty nejlepší okamžiky, které jsme při běhu zažili – jak jsme vystoupali na vrchol kopce ve chvíli, kdy vycházelo slunce, nebo jak jsme doběhli do cíle maratonu nebo jak jsme běželi bok po boku společně se svou manželkou, dcerou či přítelem. Tato mozková činnost se jakýmsi tajemným způsobem dostává do celého těla a umí nás udržet i když ne přímo ve formě, tak minimálně připravené vyběhnout při první vhodné příležitosti.

Běhání je nejefektivnější pohyb ze všech.

Možná ne nejefektnější, ale nejefektivnější určitě. Žádná jiná fyzická aktivita nemá tak rychlý a důkladný účinek na naši náladu a kondici, nic není tak finančně dostupné a vůbec nic nelze provozovat úplně kdekoli, kdykoli a s kýmkoli tak jako právě běhání.

Všichni víme, že existují nekvalitní potraviny, kterým je lepší se vyhnout, protože při dlouhodobé konzumaci vážně ohrožují naše tělesné zdraví.

Jsou to především ty průmyslově zpracované hromady potravin, kterým by se v některých případech snad ani nemělo říkat jídlo.

Mnohem méně se ale ví, že existují taky nekvalitní informace, které ohrožují naše duševní zdraví. Jsou to především ty hromady informací, které zpracovávají průmyslově řízená média. Chceme-li být zdraví, musíme se naučit nejenom zdravě jíst, ale taky zdravě myslet a vybírat si nejenom to, co vkládáme do úst, ale taky to, co vnímá naše mysl.

13

Na jednom školení manažerů v Praze někdo velmi sugestivně prohlásil, že příčinou našich problémů a nízké výkonnosti je, že zatvrzele setrváváme v komfortní zóně, kterou je třeba opustit a jít kamsi dál.

Jako kdyby komfortní zóna byla nějaký gauč, ze kterého je potřeba vstát a jít konečně pracovat. Je to absolutní nepochopení, co to komfortní zóna vlastně je. A je to mezi manažery velmi rozšířené nepochopení, které má tragické dopady na fyzický i duševní stav mnoha podřízených zaměstnanců. Protože když si někdo myslí, že výkon podávají jenom ti, na které se tlačí, má to velmi negativní vliv na atmosféru v organizaci. Pravda je přesně opačná. Za dlouhodobě špatné výkony nejenom v zaměstnání, ale ve všech dalších oblastech života nemůže primárně naše lenost, neschopnost nebo smůla, ale fakt, že neustále vyskakujeme ze sebe, že opouštíme svoji komfortní zónu, že nejsme sami sebou. Pokud v životě podáváme podprůměrné výkony, necítíme žádnou radost a zabředneme do rutiny, pak je to tím, že jsme mimo svoji komfortní zónu. Ta je totiž naším hlubokým vnitřním já, se kterým je naopak třeba být neustále v kontaktu. Je naším výsostným územím, které bychom za žádnou cenu neměli opouštět, protože pokud to uděláme, hrozí nám zranění, vyčerpání, ztráta kreativity a motivace. Mimo svoji komfortní zónu děláme, co nechceme, jde nám to těžko a necítíme u toho žádnou radost.

Když jsme v komfortní zóně, je tomu přesně naopak. Děláme věci lehce, i když se nejedná o lehké věci. Jsme kreativní a napadají nás nová, zajímavá, vtipná, efektivní řešení i tam, kde je ostatní nevidí.

Pobyt v komfortní zóně je přesně to, co nám zajišťuje kvalitu života. Každý, kdo něco tvoří – umělec, sportovec, manažer, politik, vědec –, vám řekne totéž: chcete-li podávat optimální výkon a být spokojení, musíte především setrvat ve své komfortní zóně.

A pokud ne? Potom pravděpodobně nic kloudného nevymys-

14

líte, nezvládnete řídit firmu, uběhnout maraton, vyřešit problém, odpustit partnerovi. Je to strašně prosté, což je ale paradoxně ten základní důvod, proč to lidem nedochází. Jsme zvyklí na to, že v moderním světě je všechno složité, komplikované a náročné.

Jednoduché věci, které se dějí víceméně samy, si neumíme příliš představit. Jeden izraelský nositel Nobelovy ceny prohlásil: Složité věci nefungují, jednoduché mohou. Je tomu přesně tak. Mobilní telefony víceméně bezproblémově fungovaly pouze do chvíle, kdy byly jednoduché. Pak někoho napadlo, že telefony mají být chytré, a do té doby užitečné a praktické nástroje se proměnily v nespolehlivé, věčně porouchané a vlastně poněkud předražené hračky.

Kdy jsme v komfortní zóně? Když děláme něco, k čemu jsme byli stvořeni, co vychází z nás, co nás vyjadřuje, k čemu máme talent a předpoklady. V takových situacích cítíme lehkost, radost a nedělá nám žádný problém postupovat vpřed, měnit strategii, když si to okolnosti vyžadují, vyvíjet se, řešit problémy. Komfortní zóna je místo, odkud čerpáme energii, inspiraci a radost, s myslí buddhisticky čistou a vyladěnou jako Dean Potter, když leze po skále bez jakéhokoli jištění, ale s velkou jistotou a vnitřním klidem.

Vršek neřeším, prohlásil jeden špičkový český ultramaratonec.

Při vší úctě k němu – je to skvělý chlápek, osobně ho znám a velmi ho obdivuji – nikomu nedoporučuji uvažovat stejně jako on.

Naopak radím, abychom ve fyzické přípravě vždycky začínali přesně opačně než on, tedy odshora. Když říkám odshora, myslím úplně odshora, tedy nikoli od svých bicepsů, tricepsů a břišního svalstva, ale od hlavy. Protože tělo se skládá z hlavy, trupu a končetin a už samotné tyto názvy nám napovídají, v jakém pořadí bychom ke svému tělu měli přistupovat. Začínat ve fyzické přípravě u končetin je jako začínat v četbě románu od konce.

15

Technicky to lze, ale nedává to smysl. Začínat se má od toho, co je hlavní, tedy od hlavy. Pokračovat se má trupem a končit u končetin. Proto svůj každodenní trénink začínám meditací, tedy od posilování hlavy, pak se zaměřím na břišní svalstvo, ruce a záda a končím joggingem, tedy tréninkem dolních končetin. Líbí se mi, jak vznikla sportovní značka ASICS – jako odkaz na staré latinské úsloví Anima Sana In Corpore Sano, což se dá přeložit jako ve zdravém těle zdravý duch. Všechno, co dělá homo sapiens, má začínat od hlavy, nebo chcete-li od duše, prostě uvnitř. Teprve pak se má jít ven. Zkrátka zdravé tělo je produktem zdravého ducha, takže když budeme začínat svůj trénink správnou mentální a duchovní přípravou, dříve nebo později se musíme dostat k úplnému tělu v celé jeho kráse.

Obuvnické firmy nevyrábí boty, ale spíše botičky.

Když ve městě špatně zaparkujeme, nasadí nám policie botičku, která nám zabrání v jízdě. Když si koupíme průměrné boty, jsou v podstatě zkonstruovány podobně jako policejní botičky – brání nám v přirozeném pohybu. Skutečná bota nám umožní jít vpřed, zapojí veškerý potenciál naší nohy a nechá ji pracovat. Neplýtvá materiálem, je v každém ohledu minimalistická, protože jejím posláním je maximalizovat schopnosti naší nohy, nechat ji dělat svou práci a volně u toho dýchat a cítit se po všech stránkách dobře.

Když si vybíráme běžecké boty, nesmíme se nechat doběhnout infantilním marketingem, který doporučuje hlavně pohodlí a žádnou námahu. Buďme na svoje nohy zdravě nároční. Neobalujme je jako sýr, nechceme je přece usmažit. Nechme je dělat to, k čemu byly stvořeny – odmění se nám zdravím a dobrou kondicí.

16

Miloš Škorpil & Pavel Kosorin

Běž a nepřestávej! evangelium pohybu Sazba, návrh obálky a grafická úprava Simona Kosorin Fotografie: Martin Stolař a archiv Běžecké školy Miloše Škorpila Redigoval Jakub Hladík Odpovědný redaktor Filip Hladík Technický redaktor Jiří Staněk Počet stran 216 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub v edici Universum, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9782. publikaci Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz