0039741

001-003 Sama v cernem lese_Sestava 1 6/5/18 4:16 PM Strรกnka 3

CASS G R E E N OVร

IN A COTTAGE IN A WOOD Copyright © Caroline Green 2017 All rights reserved Translation © Šárka Kadlecová, 2018 Cover layout design © HarperCollinsPublishers Ltd 2017 Cover photographs © Mark Owen / Trevillion Image (main image); Shutterstock.com (trees) ISBN 978-80-249-3642-0

Sama_v_cernem_lese.indd 4

12.6.2018 0:38:22

Všem sirotkům, které znám, i těm, s nimiž jsem se nikdy nesetkala.

Sama_v_cernem_lese.indd 5

12.6.2018 0:38:22

1 Neve zírá na strop zažloutlý od nikotinu a myslí na to, jak to má odsud daleko do své vlastní postele. Tedy spíš na rozkládací pohovku v bytě své sestry.

Strašně ráda by si teď dala ledovou dietní kolu a paracetamol. Začíná ji už bolet hlava a vůbec nespala. A moc se jí chce čůrat.

Zamžourá na cestovní budíček, který neodbytně bliká neonovým světlem na nočním stolku, je 3.00. Dorazili sem zhruba ve dvě. Sex jim zabral tak patnáct minut, víc to nebylo. Možná přece jen na chvilku usnula.

Jaksejenjmenuje vzdychne a lehce si pšoukne ze spaní.

Kristepane.

Tvrdil jí, že vlastní softwarovou společnost a do Londýna přijel na konferenci. To ale nesedělo. Copak někdo pořádá konferenci pár dní před Vánocemi? Navíc řekl „pacifický“ místo „specifický“ a na některé její jízlivější poznámky reagoval s nepřítomným nechápavým úsměvem. Nezdál se dost chytrý na to, aby měl vlastní firmu.

Neve se začne pomalu vyhrabávat z postele, nahá chodidla položí na hrubý prošlapaný koberec. Je na omak 7

Sama_v_cernem_lese.indd 7

12.6.2018 0:38:22

mastný a plný smetí. Neve zkroutí odporem prsty u nohou a zrak jí padne na splasklý proužek kondomu, povalující se vedle postele.

Ve vzduchu je cítit horký prach z rozžhaveného radiátoru, který je na dosah od postele, se stopou vlhka.

Zvenčí vypadal hotel – vznešeně nazvaný Intercontinental – docela dobře, s tou veselou modrobílou markýzou, rostlinami v květináčích a okny osvětlenými blikajícími žárovičkami.

Neve byla odjakživa blázen do blikajících světýlek.

Jenže pokoj, s chatrným stolem z dřevotřísky a miniaturní konvicí, působí jako místo, kam se uchýlí obchodní cestující, když chce spáchat sebevraždu. Středem podlahy se vine bílá prodlužovačka a Neve si v duchu říká, že si musí dát pozor, aby o ni nezakopla, až půjde do koupelny.

Tapeta je strukturovaná, jak to bylo populární v sedmdesátých letech, a pocákaná hrudkami nezdravě nažloutlého slizu.

Na židli u stolu leží otevřený kufr pana Jaksejenjmenuje. (Greg? Gary? Tak nějak.) Z kufru visí zplihlý rukáv svetru. Neve si pana Jaksejenjmenuje představí, jak se na tohle chystal, vybíral košili, ve které bude mít největší šanci dostat někoho do postele. No jo, ale fungovalo to.

Je sama sebou tak znechucená, že to v ní vře. Nějak se jí v tomhle scénáři podařilo vyhnout se otupělé bohorovnosti a přejít rovnou ke kocovině a výčitkám svědomí. Najednou se zděsí možnosti, že se pan Jaksejenjmenuje probudí a řekne jí, ať se vrátí do postele. Anebo ještě hůř, bude si chtít povídat.

Předtím se to celé zdálo jako dobrý nápad.

Její flám s kolegyněmi z kanceláře – večeře v nezajímavé italské restauraci, po které následovaly drinky v baru kou8

Sama_v_cernem_lese.indd 8

12.6.2018 0:38:22

sek od Waterloo – skončil brzy, protože aspoň podle jejího názoru byly kolegyně samí srabi, do jedné se vymlouvaly na hlídání dětí a noční autobus nebo že už toho vypily nějak moc, ty ne? Ona tedy očividně ne.

Její obvyklá spojenkyně a nejlepší kamarádka Miri byla natolik těhotná, že nevydržela déle než do osmi, a Neve se musela držet, aby nepronesla nějakou malichernou poznámku o tom, jak si spolu kdysi flámování užívaly.

Bylo jí jasné, že to co nevidět bude, jako by Miri emigrovala na druhý konec světa. Nic už mezi nimi nebude jako dřív. Když Neve sledovala, jak se jí Miri vzdaluje a po krůčkách vstupuje do toho nového světa, prožívala muka skutečného žalu.

A tak když k ní přistoupil někdo, kdo vypadal slušně a koupil jí další dvojku merlotu, neodmítla to. Nehledě k tomu, že neměla kontaktní čočky a byla tak opilá, že na každém shledávala něco atraktivního. A byl to Ir, což bylo exotické. Úplně teď slyší Lou, jak jí říká: „Vždyť už ti, Neve, bylo třicet,“ a špulí přitom pusu jako kočičí zadek, jak si to schovává pro svou jedinou sestru.

Propadá se hanbou, a tak opatrně vstane a začne hledat v oblečení poházeném na podlaze svoje kalhotky. Najde je ležet jako opuštěnou osmičku na místě, kde je ze sebe předtím setřásla.

Už tehdy si říkala, jestli nedělá chybu. Líbání – když s ní venku praštil o dveře od baru – nebylo nijak zvlášť slibné.

Jazyk jí jak svalnatého slimáka cpal a zajížděl s ním do úst, jako na nějaké průzkumné výpravě.

Moří se s podprsenkou, a když ji má konečně na sobě, sáhne po zlatém hedvábném topu, který si na ten flám schválně koupila. V tu chvíli z něj měla velkou radost, protože byl za poloviční cenu, ale když si ho pak vzala na 9

Sama_v_cernem_lese.indd 9

12.6.2018 0:38:22

sebe, zjistila, že se v něm potí v podpaždí. Navíc si ho už polila červeným vínem. Nakrčí nos, když si ho přetahuje přes hlavu a shrnuje po těle. „Už jdeš?“ Při tom hlase sebou trhne. Otočí se a vidí, že ji pan Jaksejenjmenuje pozoruje ze zválené postele a opírá se o bledá svalnatá předloktí. „Jo,“ opáčí. „No… radši půjdu.“ Usměje se, jako by si spolu jen zašli na kafe, místo aby bez chuti a opilí souložili. „Jenom si…“ Ukáže palcem směrem ke koupelně a zajde dovnitř. Zavře za sebou dveře a vymočí se.

Rychle si opláchne ruce a vyhne se pohledu do zrcadla, dobře ví, že by jí to za daných okolností jenom přitížilo.

Asi je hotová rychleji, než čekal, protože když se chvilku nato vrátí do pokoje, pan Jaksejenjmenuje se vyklání z postele a zuřivě prohledává kapsy svých kalhot, které se válejí vedle na zemi.

Zarazí se a podívá se na ni, rozpačitě pokrčí rameny.

Neve polije hanba. „Co to má kurva znamenat?“ vyhrkne. „Snad sis nemyslel, že jsem ti sebrala peněženku?!“ Na to, aby mluvila takhle hlasitě, ji moc bolí hlava. Ale pořád to je lepší než přetáhnout ho po hlavě cestovní konvicí, což by jinak mohla udělat. „Vždyť tě ani neznám,“ opáčí on a trucovitě vystrčí bradu. „To teda fakt neznáš,“ zasyčí Neve, zatímco hledá kabelku, a souká se do kabátu. Připadá jí, že jí obojí trvá mnohem déle, než by mohlo.

Konečně je ve stavu, kdy může udělat těch pár kroků ke dveřím od pokoje. „Mimochodem, v posteli stojíš za hovno,“ řekne mu, když rozrazí dveře. „Veselé Vánoce, debile!“ Chce jimi za sebou třísknout, jenže jsou to takové ty 10

Sama_v_cernem_lese.indd 10

12.6.2018 0:38:22

na bezpečnostních pantech, takže se zase lehce přitáhnou a k jejímu zklamání si jen povzdechnou.

Než se dovřou, proklouzne jimi slovo „kráva“.

Venku na ulici si Neve přitáhne ke krku umělý kožíšek.

Cloumá jí zlost. Tak trochu si říká, jestli se tam nemá vrátit a říct mu pěkně od plic, co si o něm myslí.

Ale nakonec jde dál a přitom jí na chodníku, který je od předešlého deště namrzlý, zvoní vysoké podpatky. Polyká v sobě sebelítost a usilovně mrká, jak se snaží soustředit na to, kudy má jít.

Má hrozný smysl pro orientaci. Pár jejích milenců i Lou prohlašovali, že tak hrozné to s ní přece být nemůže, jako kdyby bloudění byla nějaká její záliba. Jako kdyby se sama rozhodla, že bude zažívat ten pocit volného pádu, kdy člověk vůbec netuší, kam to sakra jde.

Na konci ulice se zastaví a zvažuje, na kterou stranu zahnout.

Na protějším rohu je nějaká továrna a Neve si je jistá, že kolem ní předtím šli. A tak se vydá tím směrem a doufá, že ji to dovede někam poblíž Waterloo. Pokud se dostane přes řeku na nábřeží, snad se jí povede najít noční autobus.

Vzadu ji na patách dřou střevíce a zima je tak štiplavá, že jí drkotají zuby. Pan Jaksejenjmenuje měl módní bradku a Neve má teď pocit, jako by jí po bradě jezdil struhadlem na sýr. Musí si na to naplácat dermatologický krém, hned jak dorazí domů, jinak bude vypadat, jako když se spálila od sluníčka. A Lou bude mít ráno kecy.

Jako by jí už zase bylo sedmnáct, jen ne v tom dobrém smyslu.

Znovu zahne a začnou ji trápit známé obavy, že jde úplně jiným směrem, než má. Ale jde dál a brzy se ocitne ve slibně široké ulici. Po obou stranách se tyčí vysoké hnědé 11

Sama_v_cernem_lese.indd 11

12.6.2018 0:38:22

budovy, prosklené výlohy jsou bez života a jako unavené stádo tu odpočívá dlouhá řada kol k zapůjčení.

Než se naděje, vidí nezaměnitelný skleněný válec budovy IMAXu u Waterloo. Vydechne úlevou a dech se před ní vine v mrazivém vzduchu.

Je vděčná za to, že má teď kolem sebe nějaké lidi, ať jde o hýřily ověnčené pozlátkem, kteří na sebe se smíchem pokřikují, nebo o neviditelnou armádu londýnských pracujících, kteří v levných praktických bundách a se sklopenou hlavou pospíchají od jedné práce ke druhé.

Neve se nebojí chodit v noci sama po Londýně. Kvůli něčemu takovému by kdysi její rodiče vyšilovali, ale teď… teď je tu jen Lou a ta snad spí. Obětí zločinu se Neve stala jen jednou, když jí v nočním klubu ukradli z kabelky telefon. Nakonec zloděj zřejmě usoudil, že ani nestojí za to, aby si ho nechával, protože ho zahodil do špíny a rozlitého piva, kde ho našel vyhazovač.

Pospíchá dál a v duchu si říká, jestli tohle Miri, až jí to zítra bude vyprávět, pobaví, nebo si ji její kamarádka přeměří tím svým novým pohledem, skoro jako by ji chtěla pokárat.

Snaží se rozpomenout, odkud vlastně jede noční autobus do Kentish Townu, když vtom se jí žaludek sevře zlou předtuchou. Vzpomene si, že si ráno z kabelky vyndala klíče, protože jí v přední kapsičce pustilo pero. Najednou je vidí, jak pořád ještě leží na velkém kuchyňském stole. Začne zběsile prohmatávat vnitřek kabelky, ale z toho, jak je kapsa na potěžkání lehká, je jasné, že tam nejsou. Zavře na okamžik oči a uleví si. „Do prdele, do prdele a do prdele.“ Lou si ji pořádně vychutná. Vzbudí celý dům.

Neve ji úplně slyší, jak říká s tím svým mučednickým výrazem: „Je na čase, aby sis uspořádala život.“ *** 12

Sama_v_cernem_lese.indd 12

12.6.2018 0:38:22

U své sestry, švagra a jejich dvou dětí bydlí Neve od té doby, co se před šesti týdny rozešla s Danielem. Zdá se, že je to mnohem déle.

Kdyby mohla jít do práce a přespat tam pod svým stolem, udělá to, jenže k tomu by taky potřebovala klíče. Na to, aby se jen tak někde courala, je moc zima, ale stejně nejspíš potrvá věčnost, než se dostane domů. Třeba bude tou dobou už sestra vzhůru s miminkem.

Neve vyrazí k mostu Waterloo.

13

Sama_v_cernem_lese.indd 13

12.6.2018 0:38:22

2 Na mostě vládne překvapivé ticho. Kromě nějakého vozu, který tu a tam prosviští po vlhké vozovce, má Neve most pro sebe. Vleče se přes něj a ignoruje zářivě modrou korónu Londýnského oka po své levici i tlumeně osvětlený ciferník Big Bena na druhé straně řeky. Jindy je z pohledu na obojí nadšená, ráda si potvrzuje, že už nežije v maličké vísce u Leedsu. Ale teď je na to moc zima a moc pozdě.

Tady, na mostě, ji nic nechrání před větrem, který je tak řezavý, jako by jí to dělal naschvál, a tak se snaží zachumlat do kabátu jako želva do krunýře.

Když před sebou spatří postavu, zmocní se jí nepříjemný pocit, že je to halucinace, nebo dokonce něco strašidelného. Je to zčásti způsobené tím, jak má ta žena bledou pokožku a světlé vlasy, což ještě umocňují její přiléhavé šaty v barvě slonové kosti. Možná za to může i čirá nevěřícnost, s jakou Neve vnímá skutečnost, že je ta žena v prosinci a takhle nad ránem bez kabátu. Žena stojí na levé straně, čelem k mostu Blackfriars a zlatě nasvícenému parlamentu, a zírá přes vodní hladinu.

Je prakticky nehybná.

14

Sama_v_cernem_lese.indd 14

12.6.2018 0:38:22

Neve se bezděčně otřese při pohledu na její hubené, holé paže, které má svěšené po stranách. V jedné ruce drží malé stříbrné psaníčko.

Když Neve přijde blíž, žena se k ní dychtivě otočí. Neve se navzdory brzké hodině a zvláštním okolnostem jejich setkání zmocní rozpaky typické pro Londýňany. Honem sklopí hlavu, ale je si vědoma toho, že ji ta žena pozoruje.

Neochotně se k ní zase obrátí. „Hele, jste v pořádku?“ zeptá se jí. Hlas má ochraptělý od cigaret, které vykouřila s panem Jaksejenjmenuje. „To nemáte nic jiného, co byste si oblékla?“ Žena rychle a prudce zavrtí hlavou a pak se usměje s výrazem, který připomíná soucit. Skoro jako by tu Neve byla ta divná a zranitelná, jako by tomu nebylo obráceně.

Je nenalíčená až na šmouhu šarlatové rtěnky, a přesto úchvatně krásná, s velkýma bledýma očima a plnými rty.

Její vlasy jsou ve srovnání s Nevinou tmavě blonďatou hřívou tak světlé, že jsou téměř bělostné. Má je po stranách zachycené sponkami a v hedvábných vlnách jí spadají na hubená bílá ramena. Voskovou pleť má od mrazu namodralou.

Očividně není chudá, pomyslí si Neve, když si ji prohlíží. Její šaty, ušité z jakéhosi šedavého hedvábí, jí hladce splývají po štíhlé postavě. Působí málem nepřirozeně, jak se jí u chodidel rozvírají do kruhu. Šaty pro princeznu. Ta slova se Neve vynoří v hlavě z nějakého dětinského koutku její mysli a ona se za ně trochu zastydí. „Co tu děláte?“ zeptá se s povzdechem. Tenhle kratičký rozhovor znamená, že vůči té ženě teď cítí zodpovědnost.

To proto se v Londýně obvykle nikdo neobtěžuje.

Jako by to nevěděla. Sáhne do kabelky a vytáhne peněženku. „Podívejte, moc u sebe nemám,“ řekne, „ale na noční autobus vás asi založit můžu. Kam se poděl váš kabát?“ 15

Sama_v_cernem_lese.indd 15

12.6.2018 0:38:22

Přes most se přežene mimořádně silný poryv větru a přiměje obě ženy ustoupit ke straně. Neve už z mrazivého chladu třeští hlava a mlčení té ženské jí začíná lézt na nervy. Co když nemluví anglicky?

Neve toho má dost a chystá se odejít, když ta druhá konečně promluví. „Jste moc milá,“ řekne. Nejenže je to Angličanka, ale má takový ten kultivovaný, uhlazený projev dívek, které se na Neve ve škole vždycky dívaly spatra. Kterým padaly vlasy do očí a v šesté třídě vládly společenské místnosti. „Nejsem, to ani ne.“ Neve ten kompliment kupodivu naštve. „Jen vidím, jak jste promrzlá.“ Na chvilku se odmlčí. „Heleďte, já mám taky za sebou večer, který stál úplně za hovno. Jde o chlapa? S někým jste se pohádala?“ Žena vydá neurčitý zvuk, Neve si to vysvětlí jako souhlas a přistoupí k ní blíž. „Nestojí za to,“ řekne jí. „Věřte mi. A nechci se vás dotknout, ty šaty jsou rozhodně krásné, ale když se tu v nich budete takhle procházet, hrozí vám podchlazení.“ „Jak se jmenujete?“ zeptá se žena tiše. Neve si znovu povzdychne. Proč se do tohohle rozhovoru vůbec pouštěla? Má chuť té ženské říct, ať se stará o sebe, ale je na to už moc utahaná. Bolí ji paty. Třeští jí hlava. Mrzne. „Neve.“ Obemkne se pažemi, protože ji roztřásl chlad, a potlačí zívnutí. „Neve… a jak dál?“ vyzvídá ta žena.

Neve na ni zůstane civět. „Proč?“ „Prosím,“ naléhá ta žena a oči se jí třpytí. Z hrdla jí vyjde tiché zaúpění. Neve k ní udělá další krok. „Ale no tak,“ řekne jí. „Neplačte.“ „Prosím,“ zopakuje ta žena neodbytně. „Můžete mi říct, jak se jmenujete?“ 16

Sama_v_cernem_lese.indd 16

12.6.2018 0:38:22

Neve na ni chvilku zírá, než jí odpoví. „Neve… Neve Careyová. A jak vy?“ „Isabelle,“ zašeptá, že je to sotva slyšet, a pak dodá hlasitěji: „Neve, uděláte pro mě něco?“ Neve si představí, jak s touhle strašidelnou bytostí jede nočním autobusem a společně přepadají Lou. Odkašle si a musí se hodně snažit, aby nemluvila podrážděně. „No, asi ano,“ odpoví. „Ale záleží na tom, co to bude.“ Isabelle otevře svoje psaníčko a vytáhne z něj malou hnědou obálku. „Chci, abyste si tohle vzala.“ Neve váhá a podezřívavě si obálku prohlíží. „Co to je?“ „Je to dárek. Za to, že jste na mě tak hodná.“ Neve před ní couvne a rozpřáhne ruce. „Heleďte, vždyť jsem nic neudělala. Jen nechci mít na svědomí, že tu umrznete. Hodná moc nejsem, to mi věřte. Jsem vlastně pěkná kráva. Můžete se zeptat kohokoli.“ „Jste hodná,“ řekne Isabelle tiše. „Vidím to na vás. Vyhovíte mi a vezmete si to? Řekněte, že ano. Řekněte to.“ Neve jí oplácí upřený pohled, z toho jejího divného naléhání je celá v rozpacích.

Kolem projede auto a zalije je předními světly. Na okamžik je Isabelle mrtvolně bledá, oči se jí topí v hlubokých stínech. „Je to důležité,“ prohlásí s vervou. „Prosím.“ Neve už je tak vysílená, že jen napřáhne ruku a obálku si převezme.

Isabelle svěsí ramena a jako by se celá schoulila do sebe. „Děkuju,“ pronese tiše. „Moc vám děkuju.“ Šátrá v kabelce, a když z ní vyloví mobilní telefon, odvrátí se a něco do něj šeptá. Pak mobil vrátí do kabelky a podívá se na Neve. Oči se jí lesknou, jako by neměla daleko k slzám.

17

Sama_v_cernem_lese.indd 17

12.6.2018 0:38:22

„Měla byste jít,“ vypraví ze sebe. „Já budu v pořádku.“ Je to lákavé.

Neve si ztěžka povzdechne. „Ale no tak,“ řekne. „Pojďme už vypadnout z toho mostu, je tu příšerná zima. Kam se potřebujete dostat? Můžu –“ „Ne,“ odsekne žena tak příkře, že Neve zalapá po dechu. „Je mi líto, ale teď musíte odejít. Nechte mě tady. Neměla byste –“ Větu uťala uprostřed, a teprve teď na ní Neve vidí, že je vyděšená tak, že takhle vyděšeného člověka ve skutečném životě ještě neviděla. „To nepřichází v úvahu,“ prohlásí. „Nenechám vás tu.

Je příšerná zima a –“ Zajíkne se, protože se k ní Isabelle vrhne a studenými, suchými rty ji letmo políbí na obě tváře. Její sevření je překvapivě pevné. Neve se poleká, když se jí Isabelliny rty otřou o ucho. „Omlouvám se. Odpusť mi to prosím. A tohle si nech, jestli to sneseš.“ Pak se obrátí k vodě, jediným hladkým pohybem překoná zábradlí a skočí do řeky.

18

Sama_v_cernem_lese.indd 18

12.6.2018 0:38:22

3 Neve sedí na zadním sedadle policejního auta zabalená do stříbrné záchranářské deky a po oknech se rytmicky přelévá modré světlo. Praskání a syčení rádia tlumí ledový déšť, který začal bušit do střechy vozu.

Nejdřív dorazil záchranný člun a zaskočil ji svým veselým logem, myslela si, že tihle lidé zachraňují na moři.

Dostavili se po jejím telefonátu překvapivě brzy. Až později se Neve dozvěděla, že mají jednu z pohotovostí poblíž mostu Waterloo.

Byli tu dřív než policie. Neve chcípl telefon, ještě než domluvila s operátorkou, a tak těch neskutečných deset minut, než přijel policejní vůz, stála na mostě sama a dívala se, jak se dole v temnotě člun pomalu otáčí do kruhu a přejíždí světly sem a tam. Už si říkala, jestli odsud nemá vypadnout a nechat to na nich. Připadalo jí ale k uzoufání smutné, že by tu ta cizí žena neměla nikoho kromě záchranářů, komu by záleželo na tom, jestli se najde.

A tak tu držela hlídku a zírala do hlubin pod sebou.

Poskočilo jí srdce, když zahlédla, jak se na hladině nadouvá a převaluje cosi bílého, ale pak si uvědomila, že to je jen vel19

Sama_v_cernem_lese.indd 19

12.6.2018 0:38:22

ká plastová nádoba. Samou úlevou, že tam nemusí skočit a pokusit se o záchranu, se jí málem podlomila kolena.

Teprve časem pochopí, že od ní – od člověka, který plave sotva průměrně – nikdo nečekal, že by se snažila zachraňovat ženu, která se v zimě topí v Temži. Zatím se ale v pravidelných intervalech dostavují výčitky, jako zřetelné, ostré dloubnutí do žeber. Tohle je aspoň pocit, jaký dobře zná.

Když přijela policie, trhaně a otřeseně na ně vychrlila, co se stalo. Jemně ji pobídli, ať začne znovu od začátku a celé jim to vylíčí.

A tak je teď tady, za těchhle podivných okolností, a nemůže se přestat třást. Každou chvíli se rozklepe tak silně, že musí zatnout čelist. Děsí ji to. Kdesi četla, že šok může být nějak fyzicky nebezpečný, a i když moc nechápe jak, říká si, jestli by neměla o něco požádat posádku sanitky.

Vyhlédne z okna a přes zamlžení a kapky deště vidí, že jeden ze záchranářů z člunu mluví s policistkou. Je to drobná seveřanka s tuhými kudrnami a působí velmi schopně.

Policistka přikývne a pak se podívá na auto. Neve se odtáhne od okna, jako by ji přistihli při něčem nevhodném.

Dveře auta se otevřou, ale hlavu do nich strčí druhý policista, mladý černoch, a podívá se na ni. „Jste v pořádku, zlato?“ zeptá se mírně. Má hezké oči, s hustými řasami, a rýmu, která mu zastírá hlas a nutí ho hledat kapesník. Zatroubí do něj a znovu se na Neve podívá.

Neve přikývne. „Víte,“ začne policista, „záchranáři nás informovali, že je dnes večer obzvlášť silný příliv a počasí se zhoršuje. Rozhodli se, že v pátrání nebudou pokračovat.“ Odmlčí se. „Chápete, jak to myslím?“ 20

Sama_v_cernem_lese.indd 20

12.6.2018 0:38:22

Formalitu slov vyvažuje laskavý výraz v jeho obličeji. „Asi ano,“ pípne Neve. „Není naděje. To tam dole prostě… zůstane?“ Policista protáhne obličej. „To nejspíš ne,“ odpoví, „ale někdy chvíli trvá, než Temže v tomhle úseku lidi, ehm, vyplaví.“ Opět se odmlčí. „Byla to vaše kamarádka? Ta žena, která tam skočila?“ Neve polkne, když si ten okamžik znovu vybaví.

Jak hrozně rychle se to celé odehrálo. Ten chladný dotek suchých rtů na její tváři a ruce, které jí jako pařáty sevřely ramena. Jak se jí zaleskly ty šaty, než se převrátila přes zábradlí a přepadla do černé vody. „Jen jsem šla kolem,“ odpoví Neve. „Ani ji neznám.

Jenom jsem… šla domů a ona tu byla. Dala jsem se s ní do řeči. A ona pak…“ Znovu polkne. „Najednou to udělala.

Přímo před mýma očima.“ Policista vydá neurčitý zvuk na znamení soucitu a nakloní hlavu ke straně.

Teprve tehdy si Neve vzpomene na tu obálku a uvědomí si, že ji v tom šoku musela upustit na chodník. „Heleďte, ona mi něco dala,“ řekne. „Nějakou obálku? Bylo na tom něco hrozně divného. Vzala jsem si ji, jen aby přestala vyšilovat.“ Znovu polyká, uvědomuje si, že se začíná otřásat, a vzápětí se rozesměje, nahlas a nevhodně. „Jenže to moc nepomohlo, viďte!“ Policista přikývne. „Máme ji, i její telefon a kabelku.

Za chvilku s vámi sepíšeme výpověď a pak vás odvezeme domů. Pěkně drsná noc. Zítra vám bude líp.“ Neve vděčně kývá hlavou a do očí se jí řinou slzy.

21

Sama_v_cernem_lese.indd 21

12.6.2018 0:38:22

Cass Greenová SA M A V ČER NÉM LE SE Z anglického originálu In a Cottage in a Wood, vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers v Londýně roku 2017, přeložila Šárka Kadlecová Obálku podle originální předlohy zhotovila Jana Šťastná Redigovala Markéta Hofmeisterová Odpovědný redaktor Vojtěch Staněk Technická redaktorka Růžena Hedrichová Počet stran 320 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9915. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz.

Sama_v_cernem_lese.indd 319

12.6.2018 0:38:35