0039705

navrat dr.001_003_navratg dr.-titul.list 12/14/17 8:55 AM Stránka 2

Hartwig Hausdorf

Návrat draků Na stopě posledním žijícím dinosaurům

NAVRAT DRAKU.qxd

13.12.2017

8:50

StrÆnka 4

Hartwig Hausdorf DIE RÜCKKEHR DER DRACHEN Den letzten lebenden Dinosauriern auf der Spur Copyright © 2003 by F. A. Herbig Verlagsbuchhandlung GmbH, Stuttgart, Germany Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr. 1, D-69469 Weinheim Alle Rechte vorbehalten www.herbig.net Translation © 2005, 2018 by Milan Soška ISBN 978-80-7549-657-7

Obsah

Předmluva Bílá místa na našich mapách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

1 Omyly se opakují Částečně neznámé: svět a jeho fauna . . . . . . . . . . . . . . .

14

Pohádkové zvíře získává podobu – Pátrání po trpasličích slonech – Mnoho bílých míst na našich mapách – Nepřemožitelný Vietnam – Jídlo z legendárního „žlutého prasete“ – Drobný živočich – Dodatek 2 Žijící fosilie Pravěký svět nezanikl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

25

Přežil 45 milionů let – Znovuzrození latimerií podivných – Král moře – Přežití v bahně – Mosty mezi miliony let – Zfušováno v evoluci? – Varan, dravý svědek pravěku – Přežili z geologického období křídy?

3 Případ s draky Dlouhověké nestvůry a legendy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

37

Columbanus a mořská nestvůra – Podzemní záhady – Zmatená teorie – Člověk doby kamenné potkává pravěkého ještěra – Sošky od Acambara – Dědictví doktora Cabrery – Nejenom padělky – Nazca: nové znaky pro věčnost – Pravěký ptakoještěr jako dekorace helmy 5

4 To, co syčí…

Pravěké hadí obludy nás učí strachu . . . . . . . . . . . . . . .

54

Hrozivé setkání plukovníka van Lierda – Hadí obludy v Amazonce – Sucuriju – Tragédie na rybolovu – Evropské děsivé sny – Lidové pověsti získávají tvář – Zlý pohled – Alpský chodící mlok, nebo beznohá ještěrka? – Smrtelní červi – Smrt na řece Araguaia 5 Hrozivá setkání s vyhynulým druhem Démoni létající přes „zakázaný močál“ . . . . . . . . . . . . .

69

Ovládli nebe – Na stopě kongamata – Olitiau – Zlý duch z Kilimandžára – Pátrání po tradičním vysvětlení – V močálech Rio Grande – Drápy v masu – Jednička ve Vídeňském lese – Pravěký létající ještěr na Aljašce?

6 Tajemství hlubin Cizí vesmír v našich mořích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

83

Nohy na hlavě – Mezi Skyllou a Charybdou – Postrach všech ztroskotaných – Ztroskotání – Námořní bitva se sépií – Mateřská školka obřích kalmárů – Něco z Tasmánie – Živý tvor se rozpouští v nic 7 Ruku v ruce s minulostí O jezerních hadech a mořských pravěkých ještěrech . . . . .

97

Mezi Kapským městem a Svatou Helenou – Pod náporem vědy – Poslední plavba Monongahely – „…velká hlava vystoupila z vody“ – Kde jste zůstali? – Hrozivé setkání v Tongue of Ocean (Jazyk oceánu) – Pravěký ještěr na udici – Nessie jižního moře – Hádanka z Bungalow Beach – Sibiřská nestvůra – Smaragdově zelená noční můra – „Mořský had“ na videu 8 V pekle Likoualy Na stopě posledním žijícím dinosaurům . . . . . . . . . . . . . 116 Nestvůra z Viktoriina jezera – Sežrat a být sežrán – Mokele m’bembe – Smrtelná hostina – Těžký šok – Smůla – 6

Obrovská ještěrka nebo „malý“ dinosaurus? – Hřiště pro předpotopního obra – Hororoví hadi… – …a obrovský krokodýl – Nestvůra z Umzimhlavy 9 Kde se zastavil čas Ostrovy s deštným pralesem a obrovskými ještěrkami v Austrálii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Hodiny Země – Tak starý jako veškerá pevnina na zemském povrchu – Pravěký ještěr na ostrovech nad deštným pralesem? – Čerstvé stopy – Tajemství Wattaganských hor – Jeden kmen stromu ožil – Hrozné noční zvuky – Megalonia žije – Archaičtí giganti – Neprozkoumaný ostrov 10 Na tichých perutích do „ztraceného světa“ V předvečer světoborného objevu . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Neobvyklé vozidlo – Jen nedělat žádný hluk – Rozloučení s těžkým omylem Příloha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 Na stopě mokele m’bembe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Vysvětlení pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163 Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 Prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

7

Věnováno všem mezi námi, jejichž bystrý rozum si nechává prostor pro záhady a dobrodružství, a těm, kdo nepodléhají osudovému bludu, že nám svět už vyjevil všechna svá tajemství.

„Kdyby dinosauři přežili, bylo by to po zásluze.“ David M. Raup: „Černá hvězda.

Jak umírali dinosauři.“

Předmluva Bílá místa na našich mapách

Mohutný, pradávný plaz se na mne upřeně zahleděl a také já nemohl od té stvůry odtrhnout oči. S nevšední směsicí mrazení a fascinace jsem upřeně pozoroval mohutného krokodýla, jehož zubaté čelisti mohly člověka usmrtit několika stisky.

Ne, neprobudil jsem se propocený ve své posteli s úlevou, že tento děsivý obraz byl jen noční můrou. A tím méně jsem byl nějakým strojem času přemístěn do nejnebezpečnějšího období dějin Země, abych byl odklizen jako nepohodlný autor literatury faktu, jehož neustálé útoky na náš zcela zastaralý obraz světa jenom nastolují nepohodlné otázky. Řešení hádanky je však značně všednější.

Nacházím se docela reálně a poměrně bez rozruchu v pavilonu plazů v pekingské zoologické zahradě a Číňané mi musí odpustit, že si u mne vynutil mnohem větší okouzlení severoaustralský slanovodní krokodýl než roztomilé pandy (které se, pokud vůbec, pohybovaly tak nemotorně, že mne to uvádělo v pokušení hledat jim na hřbetě zdrhovadlo). Při podívané na respekt vzbuzující obrovskou ještěrku se svými dobrými osmi metry délky a jedním metrem šířky v ramenech věřím skutečně v přemisťování v čase, který je od nás vzdálen miliony let.

Tento mohutný slanovodní krokodýl z pekingské zoo se svými rozměry, s nimiž by dokonce i v čase velkých dinosaurů představoval obdivuhodné zjevení, probudil můj zájem o žijící pradávné obry. Jestliže byli takoví giganti schopni přežít veliké 11

vyhynutí druhů, které zapříčinila před 60 miliony lety kosmická Nemesis a smetla přitom rod dinosaurů z tohoto světa, naskýtá se jedna otázka: je myslitelné, aby v nějakém koutu Země našli prostor k přežití ještě větší tvorové? „Ale ve věku satelitní kontroly jsou přece známy i ty poslední skryté kouty naší planety,“ slyším námitku ode všech, pro které se víra v techniku a vědu stala krédem našeho, ach, tak moderního času, jíž se není možné vzdát.

Skutečně? Jsem si jist, že realita těmto vědeckým důvěřivcům způsobí životní šok.

Kdyby nějaká skupina vědců z jakékoliv planety z hlubin vesmíru přistála na Zemi a prosila o detailní informace o naší rodné planetě, nemohli bychom kvůli našim potížím vůbec udělat dobrý dojem. Vždyť bychom nemohli obejít trapnost, že musíme svým návštěvníkům z jiné planety vysvětlit, proč člověk ani nezná celý povrch své planety, i když se označuje za jejího neomezeného vládce.

Bílá místa jak v atlase geografického výzkumu, tak i v našem poznání jsou početnější, než si umíme představit. Celý kontinent – Antarktida – je nám z větší části neznámý. Právě tak málo známe mnohá území Jižní Ameriky a Austrálie. Téměř nikdo nepronikl do vnitrozemí Nové Guineje nebo do neschůdných bažinatých oblastí střední Afriky a četných dalších regionů naší stále ještě neznámé planety. A co s těmi dobrými sedmdesáti procenty, které jsou pokryty oceány? O povrchu Měsíce víme víc než o tom, co se ukrývá v neprozkoumané hloubce Země.

Může se, ba musí se vycházet z toho, že obrovské části zemské plochy pro nás představují zcela panenskou půdu! Že v těchto částech světa mohou přežívat pravěcí živočichové v něčem jako v ekologické nice, této myšlence se přiznává stále vyšší stupeň pravděpodobnosti. Podobné scénáře už nejsou nadále výlučnou doménou romanopisců plných fantazie, jako třeba Arthura Conana Doyla, který svými vyprávěními o „ztraceném světě“ uměl fascinovat celou generaci čtenářů. Už v roce 1959 razil belgický výzkumník Bernard Heuvelmans (1916–2001) pojem kryptozoologie pro vědu o fauně, která existuje v skrytu a čeká na své odhalení.

12

Kryptozoologie, i když co do počtu let velice mladá věda, může vykázat během pár dekád své existence nadprůměrně mnoho úspěchů. Kdo by mohl například tušit, že v období mezi roky 1950 a 2000 by mohlo být poprvé popsáno více než 500 (!) nových druhů savců, kteří budou rovněž zařazeni do vědecké klasifikace? K tomu přivedlo 20. století na denní světlo nesmírný počet zvířat, které by se dříve odkazovaly do říše bajek. A odhalení početných žijících fosilií – lalokoploutvých, z nichž jsme od roku 1998 dodnes poznali dva různé druhy, stále ještě platící za „přehlídkového koně“ – by mělo zástupce přírodních věd nabádat k větší otevřenosti v jejich konvenčních představách.

Na následujících stránkách chci ukázat, že od dob velkých dobrodruhů a objevitelů až dodnes byla objevena stvoření, o nichž by se zoologové sotva odvážili snít. Tito živočichové tu byli vždycky, v našich mýtech a tradicích byli jako draci a nestvůry nesmrtelní. Odtud je už jen malý krok k fantasticky znějící možnosti, že v mnoha neprozkoumaných regionech naší Země přežívají také zástupci druhů, pod jejichž mocnými kroky se jednou zachvěje zem.

Zvu vás, vážené čtenářky a čtenáři, k napínavé cestě do tajemné historie naší planety, jejíž svědkové jsou ještě přítomni na místech, která se vzpírají pochopení našemu až dosud úspěšnému, člověku vrozenému, badatelskému nutkání. Vždyť den pro nejsenzačnější odhalení všech dob není příliš vzdálený.

Hartwig Hausdorf

13

1 Omyly se opakují Částečně neznámé: svět a jeho fauna

Bohužel, historie nám nezachovala jeho jméno, a to je škoda.

Zastával post ředitele amerického Patent Office (patentového úřadu) a byl to on, kdo tak říkajíc rozezněl poplašný zvon. V roce 1875 si podal na ministerstvu obchodu Spojených států žádost o propuštění, neboť podle jeho nejspíš dobře uváženého názoru se už nedalo nic dalšího vynalézt. Proč, pro všechno na světě, tento dobrý muž už nemohl zůstat déle ve svém úřadu?

O dvanáct let dříve, v roce 1887, píše známý francouzský chemik Marcelin Berthelot (1827–1907), jako kdyby už měl s Bohem a se světem dávno skončit: „Svět už od teď nemá žádné tajemství.“1 A jeho neméně známý krajan, paleontolog a přírodovědec Georges Cuvier (1769–1832), již na začátku 19. století postuloval, že svět zvířat na naší planetě je tak dokonale znám, že s nálezy nových zvířecích druhů nejspíš nelze více počítat.2 Naštěstí ale můžeme vycházet z toho, že svět zůstává obestřen tajemstvími – s největší jistotou ještě ukrývá mysteria, o nichž se nám zatím ani nesnilo. A zřídka je nějaký renomovaný vědec tak důkladně odtržen od reality jako Georges Cuvier. Vždyť následující roky se vyznačovaly takovým počtem objevů až dosud neznámých druhů zvířat, že poznámka francouzského učence musela působit jako špatný vtip. Toto období nových objevů v oblasti zoologie mělo jako naschvál počátek v 19. století. A 20. století – bylo v něm objeveno 40 procent všech do té doby známých savců – vyneslo na denní světlo celou řadu zvířat, která se předtím 14

považovala za pohádkové bytosti. A další objevy, o tom nemám žádné pochybnosti, se potáhnou ještě dál do 21. století. Ohromující na celé situaci je počet velkých zvířecích druhů, jejichž existence nebyla po tak dlouhou dobu vůbec odhalena.

Pohádkové zvíře získává podobu Když Sir Henry Morton Stanley (1841–1904) šel v letech 1887 až 1889 ze západního pobřeží proti proudu Konga, aby přispěchal na pomoc emíru Pašovi, obléhanému kvůli mahdistickému povstání v rovníkové provincii tehdejšího egyptského Súdánu, prošel přes východní část bývalé belgické kolonie. Od Pygmejů, kteří tam byli usídleni, se Stanley dozvěděl, že v džungli prý žije velké hnědé zvíře s černobíle pruhovanýma nohama. On sám je také potkal, ale považoval je tehdy za osla.3 O tomto obskurním zvířeti, které většina zoologů opovržlivě odbyla jako výplod fantazie a pověry, se v roce 1900 dozvěděl cestovatel po Africe Henry Hamilton Johnston. Noviny, které o tom tehdy referovaly, to označovaly za „opozdilý aprílový žert“. Přesto Johnston dostal od jednoho belgického koloniálního důstojníka několik kousků kožešiny, a tak o existenci oné pohádkové bytosti získal první konkrétní důkaz.

Zoologové ji nejprve s nechutí považovali za dosud neznámou zebru a dali nově objevenému zvířeti latinské označení Equus johnstoni. Přesto už v následujícím roce – 1901 – poslal poručík Erikson Johnstonovi kožešinu a kostru jednoho exempláře, který skolili Pygmejové. Pečlivé prozkoumání nyní ukázalo, že se jedná o menší příbuznou žirafy, která byla v africké stepi široce rozšířená.

Tak byla na prahu 20. století konečně objevena okapi (Okapia johnstoni). Krátkokrká žirafa, která žije na rozsáhlém rovníkovém zalesněném území severně od Konga, především na jeho přítocích Ituri, Itimbiri a Mongala. Když do našeho civilizovaného světa po celá léta pronikaly více či méně pravidelné zprávy coby pohádky a legendy z „černého kontinentu“, vynořila se pro vlastní ospravedlnění jednoho dne z hlubokých lesů tajemstvím opředená stvoření.

15

Významně déle než okapi – totiž až do dnešních dnů – si hraje na schovávanou s lovci a zoology jiné africké zvíře. Domorodci věří s obdivuhodnou tvrdohlavostí, že v pralese Konga existují sloni v malém vydání. Tento druh slonů by se měl skutečně zdržovat v řekách a močálech středoafrické konžské pánve a ukrývat na území s nejhustším pralesem. Ale existence tohoto vzrůstem malého chobotnatého zvířete je mezi odborníky nadále vášnivě diskutovaná, třebaže se nedá déle vzhledem k předloženým indiciím a pozorováním spolehlivých svědků seriózně oddiskutovat.

Pátrání po trpasličích slonech Již v roce 1905 přivezl obchodník se zvířaty Karl Hagenbeck, který měl v Africe políčeno ještě na další fantastická stvoření, vzrůstem malého, přibližně šest let starého sloního samce do Hamburku. Prodal ho do newyorské zoologické zahrady, kde za nic na světě nechtěl upustit od jeho trpasličího vzrůstu. „Odborníci“ ho přesto označovali stejně tvrdohlavě jako falešně za „potrat“.

Pověsti o trpasličích slonech nedopřály klidu belgickému nadporučíkovi Franssenovi a naposledy ho stály dokonce i život. S domorodými pomocníky se vydal do pralesa, z něhož se po měsíci vrátil s vysokou horečkou a se smrtí na jazyku. Přinejmenším se nevrátil z divočiny s prázdnýma rukama: přinesl kůži a kly sloního samce v miniaturní velikosti. Přestože se toto zvíře podle Franssenových informací počítalo k těm největším ve stádu, mělo v ramenech výšku kolem 1,5 metru – to je právě polovina výšky u nás nejznámějšího sloního druhu. Proto mělo skolené zvíře působivé kly o délce 66 centimetrů. Brzy po svém návratu nadporučík zemřel v přesvědčení, že objevil nový druh.

A v novější době, přesněji řečeno v roce 1982, se tehdejšímu německému velvyslanci v republice Kongo Haraldu Nestroyovi podařilo během fotografického safari na severu tohoto státu na zabahněné pralesní mýtině pořídit několik záběrů Pygmejů mezi tlustokožci. Tím vytrhnul toto zvíře ze sféry mýtů a legend. Vedle uznávaného stepního slona a nám méně obvyklého lesního slona drobného vzrůstu je toto třetí druh slona na černém kontinentu.4,5 16

Ve srovnání s tím došlo k úspěšnému závěru pátrání po jiném zvířecím druhu rychleji. Známý africký badatel německého původu major Hans Schomburgk – podám o něm podrobnější zprávu v některé z pozdějších kapitol – vyrazil v roce 1909 do Libérie, aby tam hledal „černé obří prase“. Prošlo hezkých pár let, než je konečně našel: bylo velké, černé a skvostné, přesto patrně příbuzné s hrochem a nikoli s prasetem. Protože je na své expedici v roce 1909 nemohl najít, musel se vrátit domů s prázdnýma rukama a byl silně kritizován od nezbytných skeptiků.

A přece už v roce 1912 odjel znova do Afriky – a tentokrát mohl odbornému světu dodat důkaz, poněvadž se vrátil s pěti hrošíky. Každý z nich měl průměrnou váhu kolem 200 kilogramů – to je právě desetina váhy normálního hrocha.6 Ještě dnes, na začátku 21. století, by bylo dosti troufalé tvrdit, že v částečně tajemných dálavách Afriky nejsou objevy nových zvířat vůbec možné. Cestovatel, který je z jakéhokoliv důvodu zahnán okolnostmi do Kinshasy, hlavního města současné republiky Zaire, by mohl s ohledem na strmějící výškové budovy a kancelářské bloky podlehnout prvnímu dojmu, že urbanizace ovládla také srdce Afriky. Přesto zdání klame: Kinshasa není Káhira nebo Kapské město. A na protilehlém břehu řeky Kongo leží Brazzaville, hlavní město republiky Kongo. Odtamtud vede nejedna štěrková cesta, nemluvě o přiměřeném silničním spojení s odlehlejšími částmi země. Směrem na Pointe Noire, atlantský přístav chudého třetího světa, neexistuje ani jedna silnice. Pralesem vede jediná železnice, vydupaná ze země bývalou koloniální mocností Francií až na začátku 20. století. A Bangui, zchátralé hlavní město Středoafrické republiky, sousedí už na periferii se sotva prozkoumanou džunglí, která se táhne do takové dáli, až les přechází v savanu a nakonec všechno v poušť.

Mnoho bílých míst na našich mapách V Jižní Americe existují dokonce ještě rozsáhlejší území, která musíme zcela po právu zakreslit do svých map jako bílá místa. Sice se tu a tam rozprostírají přes široké vozovky amazonské transkon17

tinentální dálnice, ale přesto světu zvířat slouží, navzdory velkoplošnému mýcení, jako neomezená možnost útočiště a početný ekologický životní prostor.

Na severu Jižní Ameriky od Kolumbie přes Venezuelu až po Guayanu leží celé souostroví „ztracených světů“. Tepui: to jsou strmé a nepřístupné, roklemi zvrásněné skalní ostrovy, které vyčnívají z džungle až do výše 1000 metrů. V tomto podsvětí skoro stále zataženém mraky a s vlajícími cáry mlh se nalézají nejvyšší vodopády na Zemi. Prakticky jen helikoptérou dosažitelné tabulové hory poskytují útočiště, jak víme teprve krátký čas, takzvané endemické fauně: srozumitelnými slovy to znamená, že se tam vyskytují druhy zvířat (a přirozeně i rostlin), které nelze najít na žádném jiném místě na zeměkouli.

Na základě seznamu, vyhotoveném anglickou Society for Scientific Discoveries (Společnost pro vědecké objevy) na počátku roku 2000, jsem vypracoval následující výčet neprobádaných oblastí na naší Zemi.7 Uměl bych je doplnit ještě o některé další oblasti: – části amazonského deštného pralesa v Brazílii, Peru, Bolívii a Ekvádoru – jih Venezuely právě tak jako sousední území Kolumbie a Guayany – dodnes téměř nepřístupné bažinaté oblasti konžské pánve ve Středoafrické republice, Zaire a republice Kongo – části dalších afrických zemí jako je Gabun a Kamerun, také Angoly, Zambie a Zimbabwe – velká část namibijské a kalaharijské stepi – střední Tibet a severozápadní Čína – severní Indie a neprozkoumané oblasti v západním Bengálsku mezi deltou Gangu a Rádžmahalskými horami nedaleko hranic s Bangladéšem – velká část četných ostrovů Indonésie a vnitrozemí Nové Guineje – jihovýchodní části Barmy, Laosu, Kambodži a Vietnamu (zvláště těžko přístupná národní rezervace Vu-Quang) – řada australských a novozélandských oblastí pralesního typu.

18

Když ještě uvážíme, že také rozlehlé polární oblasti Země jsou v zásadě neprozkoumané – jak v Grónsku, tak také v Antarktidě můžeme počítat s řadou absolutně bezledových zón –, bude dostatečně jasné, že se úroveň našeho poznání nijak podstatně neliší od úrovně nějakého středověkého učence.

A skutečně, většina všech zoologických objevů mezi roky 1990 a 2000 byla učiněna v oblastech z uvedeného seznamu. Uvedu zde ve vší stručnosti ty nejdůležitější: 1990 – australský noční papoušek 1991 – stepní bradavičnaté prase v Etiopii 1992 – lesní antilopa saola z Vu-Quangu ve Vietnamu a sousedních oblastí Laosu a Kambodži 1993 – dosud neznámý druh kivi, pštrosovitý ptačí druh z Nového Zélandu 1994 – stromový klokan dingiso na Nové Guineji a obří muntžak ve Vietnamu 1995 – dosud neznámý druh prasete Sus bucculentus v Laosu 1996 – Edwardův bažant ve Vietnamu 1997 – dva druhy seychellských želv a sýček stužkový v Indii; v moři dosud neznámý druh zobákovité velryby Mesoplodon bahamondi 1998 – nový druh lalokoploutvé ryby ve vodách ostrova Celebes (Sulawesi) (viz také následující kapitola) 1999 – čtyři druhy rybích rodů Notothenoidae ve vodách Antarktidy 2000 – velký druh varana na Filipínách.

Nepřemožitelný Vietnam Člověk by to stěží považoval za možné, ale také daleko bližší luhy nám přinesly absolutně nový druh. Na La Gomeře, Kanárském ostrově oblíbeném obzvlášť mezi stoupenci alternativních dovolených, byl objeven dosud neznámý druh velké ještěrky.

Avšak jako skutečné naleziště pro zoologickou říši stínů, které přežívají v úkrytu z větší části jak nepoznané, tak i neznámé, se ukázal v pravém světle trojúhelník Laosu, Kambodži a Vietnamu.

19

Obtížně přístupný, klimaticky vražedný vůči badatelům z mírného pásma, právě tak jako těžce zkoušený dlouhými roky války – tyto tři faktory uchránily mnoho zvířecích druhů před tím, aby byly odhaleny dříve. Teprve v roce 1937 tam byl objeven kouprey, urostlý skot s rohy ve tvaru lyry. S opravdovým zázrakem hraničí, že se ve Vietnamu, hustě osídlené zemi o velikosti sjednoceného Německa, zdržovala do roku 1988 nepoznaná malá populace javanských nosorožců. A to navzdory nespočetným tunám trhavých a napalmových bomb, které Spojené státy na utrpením zkoušenou zemi v Indočíně svrhly!

Nejpodivuhodnější objevy se však podařily před nedávnem v národní rezervaci Vu-Quang. Tento region, vedený od devadesátých let jako přírodní chráněná oblast, leží v provincii Ha-Tinh v severozápadním Vietnamu a táhne se podél hranice se sousedním Laosem. Skoro neustále tam prší, řeky jsou splavné jen stěží a k tomu se dají těžko překročit. Obrovské stromy se střídají s mechem porostlými skalami o velikosti domů. V uvedené krajině se to hemží jedovatými hady, tygry, leopardy a medvědy, jež do jednoho chtějí být nasyceni. A v bažinách jsou hejna lačných pijavic, permanentně hledajících potravu. Jinak řečeno: nijak zvlášť příjemný kout.

Povstalci, kteří na konci 19. století pod vedením Phan Dinh Phunga bojovali proti Francouzům, měli svůj hlavní stan v Khe Sa Vachu, západně od oblasti Vu-Quang. Avšak skoro jako jimi nenáviděná koloniální moc, také Vietnamci do této zóny nevstupovali. Během neblahé vietnamské války, kterou Spojené státy nikdy nemohly vyhrát, tam americké vzdušné síly neshodily žádnou bombu, protože tam nebylo co bombardovat. Ani tam nenasadili agent orange, defoliant, prostředek na rychlé odumírání a opadávání listů, který je na jiných místech odpovědný za poškození životního prostředí a následné škody. V národní rezervaci Vu-Quang nežijí téměř žádní lidé dokonce ani v současnosti, přestože země kolem je poměrně hustě osídlena.

A v tomto tajuplném, neprozkoumaném „zeleném pekle“ byla objevena teprve v roce 1992 vuquanská lesní antilopa (Pseudoryx nghetinhensis), která byla až do té doby vědeckému světu úplně neznámá. Společný vědecký tým vietnamského ministerstva les20

ního hospodářství a World Fund for Nature (Celosvětový fond přírody) náhodně objevil u jednoho lovce trofej – rohy a kožešinu takového zvířete. Po následném pátrání nalezli badatelé ještě dvacet dalších zbylých exemplářů, takže byli s to pořídit přesný popis lesní antilopy saoly z Vu-Quangu.

Podobá se trochu přímorožci (Oryx), podčeledi afrických antilop, a v plecích je vysoký mezi osmdesáti a devadesáti centimetry.

Má hnědavě zabarvenou kožešinu s bílými skvrnami v oblasti hlavy a rovné rohy až padesát centimetrů dlouhé. Předpokládá se, že dospělé zvíře váží až sto kilogramů. V březnu 1993 vědci zveřejnili, že v tomto skotu, ve Vietnamu nazývaném son duong, byl nově objeven další velký savec. Ještě se zdůrazňuje, že lesní antilopa saola z Vu-Quangu představuje jakýsi spojovací článek mezi antilopami a tury, a nahlíženo z hlediska dějinného vývoje je velice starým druhem.8,9,10 Jídlo z legendárního „žlutého prasete“ V září 1993 se konečně podařilo chytit dvě živá a nezraněná mladá zvířata. Teprve nedávno zoologové poznali platnost prozkoumání dospělého exempláře. V dalším případě se nepochybně prokázalo, že velké zvířecí druhy stále čekají na své objevení – jak to vyplývá z tabulky na straně 19. A právě tak zřetelně se potvrdilo, že zprávy domorodého obyvatelstva o zvířatech do té doby neznámých se nesmějí v žádném případě lehkomyslně odbývat nebo mlčky přecházet.

Mimo skotu Vu-Quang vynesli zoologičtí stopaři v posledních letech na světlo také obřího muntžaka, druh jelena z jihovýchodní Asie, s krátkým šesterákovým parožím a dlouhými horními špičáky. Nikde jinde na světě není ani zebrovitě pruhovaný zajíc, který byl nalezen v tomtéž vietnamském regionu.

Na konci devadesátých let americký biolog a ochránce živočišných druhů George B. Schaller z New York Zoological Society (Newyorské zoologické společnosti) vyšťáral v jedné chudobné laoské chatrči půl hlavy a uzenou nohu nějakého prasete a maso z nich pak snědl. Později provedená genetická analýza zbývajících 21

kostí odhalila, že se známý badatel pustil do zbytků „žlutého prasete“, které bylo poprvé popsáno v roce 1892 jezuitským řádovým knězem, ovšem do našich do dnů ještě nikdy nebylo spatřeno živé. Maličkost, nemyslel tím nic zlého: nejeden z badatelů, kteří procestovali dálavy sibiřské tajgy, si dopřával mamutího masa, jež sebral z největšího mrazáku naší přírody.

V neposlední řadě tu zůstává další „vietnamský fenomén“, jako je vícero druhů opic z rodu hulmanovitých, živících se listím stromů, které dokázaly přestát válečné odlisťování, právě tak jako plošné bombardování americkými bojovými silami – a byly na sklonku dvacátého století objeveny.4 A teď se přesuneme z téměř nepřístupné divočiny v Indočíně zpět do domácích luhů, které na nás čekají takřka s překvapením.

Drobný živočich Dokonce i v německém, bezmála do posledního koutu osídleném státě existují nové, dosud neobjevené živočišné druhy – přestože rozhodně ne tak velké jako jinde. A tak list Passauer Neue Presse k mé velké radosti v prosinci 2002 informuje o objevu nějakého předtím neznámého druhu pakomára v jihovýchodním bavorském Alztalu. Místo nálezu je jen pár kilometrů od mého bydliště – tedy do jisté míry za dveřmi.

Pakomár je až sedm milimetrů dlouhý hmyz s lesklým, téměř průsvitným tělem. Patří do čeledi bohaté na množství druhů, která si hledá životní prostor většinou u vody. Bioložka Susanne Michielsová nalezla dosud neobjevený druh nedaleko osady Hohenwart v chráněné krajinné oblasti dolní Alz. V rámci naučné práce o hmyzu, jíž ji pověřila Státní zoologická sbírka v Mnichově, už v roce 1998 společně s jedním kolegou odebrala vzorky na různých místech z vodního dna a mikroskopicky je prozkoumala.

V usazeninách našli larvy hmyzu, které nebylo možné nikam zatřídit. Tyto larvy, které slouží v přírodě jako rybí potrava, byly laboratorně kultivovány a pozorovány. Když se hmyz vylíhl a jeho tvar se zdál badatelům neznámý, vznikla domněnka, že se musí jednat o zcela nový druh.

22

Co pak následovalo, byla zdlouhavá a systematická studijní práce. Muselo se totiž nepochybně dokázat, že tito malí živočichové ještě nebyli v průběhu uplynulých 250 let zoologie nikým objeveni a popsáni. Aby se toto mohlo vyloučit, srovnávali oba badatelé početné historické preparáty ve všech evropských sbírkách a muzeích. K přezkoumání byli přizváni také dva externí experti.

Když bylo bezpečně stanoveno, že se skutečně jedná o vědě dosud neznámý druh, byly organismy pečlivě proměřeny a popsány. Spolu s asi 12 000 dalšími kartami hmyzu jsou uloženy v prostorách Státních zoologických sbírek v bavorském zemském hlavním městě. Tam slouží zoologům z celého světa jako srovnávací materiál pro studenty. V budoucnosti se o nich dočteme také v naučných pracích o hmyzu.

Hrdá objevitelka dala novému druhu komára latinské jméno Conchapelopia hittmairorum. Hmyz měří šest až sedm milimetrů a provádí se svýma dlouhýma, jako tykadlo dopředu vysunutýma předníma nohama trhavé pohyby. V protikladu k obtěžujícím komárům písklavým jsou tito drobní živočichové zcela neškodní.11 Dodatek Ve středoevropském prostoru se naštěstí nemusíme spokojit jen s objevy takových drobných živočichů. Krátce před dokončením této knihy se ke mně dostaly následující informace, které bych v žádném případě nechtěl svým čtenářům upřít.

Mnohé německé deníky rozšířily 31. března 2003 zprávu, že francouzští a němečtí biologové objevili v Alpách zcela nový druh netopýra. Badatel Andreas Kiefer z univerzity Johannese Gutenberga v Mainzu mohl „alpského ušatce“ na základě genetického zkoumání zařadit jako dosud neznámého.

Již v srpnu 2001 objevil úředník francouzské lesní správy mrtvý exemplář druhu, který je od nynějška vědecky pojmenován Plecotus alpinus, a to v blízkosti alpské vesnice Ristolas. Od té doby se tito malí netopýři s nápadnými dlouhými ušními boltci našli také v jiných horských oblastech ve výšce nad tisíc metrů – například v Pyrenejích a na Balkáně.

23

Teprve v polovině března 2003 objevili biologové z univerzity v Mainzu společně s kolegy ze středomořského ostrova Sardinie „sardinského ušatce“. Před oběma novými objevy byly v Evropě známy jen čtyři druhy ušatých netopýrů; nyní už jich je šest.

Toto takřka neuvěřitelné množství neustále nových objevů v živočišném světě by vlastně mělo přesvědčit poslední skeptiky o tom, že bílá místa na mapách našeho vědění nebude ještě dlouho možné vymazat. Vzdor tomu se dnes nacházíme opět na stejném místě jako úvodem zmíněné „kapacity“, které jsou se svými „pečlivě uváženými“ odhady zásadně vedle.

Mezitím byly na celém světě stále objevovány nové, do té doby neznámé druhy. Ale také mnohé „staré“ druhy vycházejí zcela neočekávaně na denní světlo. Člověku by se chtělo konstatovat, že se nic nemůže ztratit…

24

Rejstřík abu markub 76 Acambaro 46 agent orange 20, 163 Agnagna, Marcellin 127, 161 Amazonie 55, 116, 133, 135 anakonda 54–55, 58–59 Andrias scheuchzeri 23 Antarktida 12 Araguaia 6, 67 Aramberri 111 archaeocetus 111 Architeuthis 85, 90, 97 Aristoteles 97 Assumbské hory 73 Austrálie 12, 28, 31, 34–35, 93, 116, 135, 143, 146, 149 Auyán tepui 136, 140–142, 154 Balaeniceps rex 76 Bangweolské jezero 74, 120, 124 Barro do Garcas 67 Berthelot, Marcelin 14 bergstutz 61 Bigbendský národní park 80 Blavatská, Helena P. 44 blobster 95 Blue Mountains 146–147, 149 Bölsche, Wilhelm 132 Bong-Son (řeka) 105 Brosno (jezero) 113–114 Bungalow Beach 110–111 Cabrera, Janvier dr. 50 centrosaurus 130 Cerocebus galeritus 161 Cessnock 143, 145, 147 Coelacanthidae 27, 29–30 Columbanus st. 39–40 Cook, James 32, 96, 151 Copiapo 77 Courtenay-Latimer, Marjorie 28 Cousteau, Jacques 115 Crossopterigii viz lalokoploutví Cuvier, Georges 14 čáp (se sedlovým zobákem) 76 čáp (se střevícovým zobákem) 76 Dacqué, Edgar 43 Daedalus, H.M.S. (loď) 98–101

Däniken, Erich von 48, 51–52 Darwin, Charles Robert 31, 33, 163 deep submerge research vessel 107 dimetrodon 149 dingiso 19 dinosaurus 118, 120, 123, 126, 128, 130, 138, 154–155, 159–163 Dinsdale, Tim 38 Doyle, Arthur Conan 12, 142, 155 druhohory 44, 47, 52, 54, 59, 69–71, 80, 93, 96, 108, 113, 117, 130, 136, 138, 141, 143, 149, 158, 163, 165 dvojdyšní 30–31, 157 dynastie Ming 53 edaphosaurus 149 Egede, Hans 98 emela n’touka 129 eocén 147 eozoikum 158, 165 Eunectes murinus 54–55 evoluční teorie 31, 33, 117, 139, 163 Fawcett, Percy H. 169 fosilie (žijící) 34–36, 43–45, 85, 101, 111, 116, 118, 129–130, 137–138, 140, 143, 158, 163, 165 Galapágy 139 Gesner, Conrad 42 Gilroy, Rex 146, 167 gladiátor 25–27, 157, 167 globster 95 Gondwana 138 gorila 134 Gran Sabana 135, 139, 142 Greenwell, Richard 161 Hagenbeck, Karl 16, 120, 159 Hallé, Francis 151–154 haterie 32–34, 116, 157 Heloderma horridum 62 Heloderma suspectum 62 Hennig, Edwin 129 Herbert, Frank 66 Herrán, Eduardo 51–52 Heuvelmans, Bernard 12, 74, 164, 167 hlavonožec 85, 89–90, 92, 106 Homér 86 hrošík 17, 120

173

hroznýš královský 54–55 Chajirské jezero 112 Chalcides chalcides 64 Charroux, Robert 49, 135 chiméry 33 chipekve 119 chobotnice 85–88, 90, 92–93, 97 Chrysaora achylos 84 Ica 49–50 Ichthyosaurus 34, 111–113 jaco-nini 119, 160 Jano, Mičihiko 109 Jiundské bažiny 71–72 Johnston, Henry Hamilton 15 Julsrud, Waldemar 46–47 Jura (horský masiv) 40 Jura (skotský ostrov) 41 Jurský park 155 kalmáři 85, 88, 90, 92–93, 157 kentrurosaurus 130 Kilimandžáro 73–74 Kolosimo, Peter 65 komodští varani 35, 116–117, 126, 143 Komsomolskaja pravda 112 kongamato 71, 73, 76 Kongo (řeka) 15, 17, 120, 159 kouprey 20 Kozak, Unal 114–115 kryptozoologie 12–13, 164 Kupe 93 Kuskokwim Mountains 82 kvartér 157, 163 Labynkyrské jezero 112 Lac Telé 125–128, 132, 154, 160–162 Laguna Madre 77 Laguna Salada 77 Laime, Alexander 140 lalokoploutví 13, 19, 28–30, 116–117, 157 Langelaan, Georges 41 Latimeria chalumnae 28, 30 Latimeria menadoensis 30 lesní antilopa saola z Vu–Quangu 19, 21, 164 Lierde, René van 55–56 Likoualské bažiny 122, 125, 127, 129–132, 135, 154 Linnaean Society (Linnéova společnost) 28 Loch Ness 37–40, 106, 109, 134, 164

174

lukvata 119 M’Quhae, Peter 98, 100–101 Mackal, Roy P. 75, 125, 127–129, 160–161 Mann’s Hill Beach 110 Mantophasmatodea 26 Mariánský příkop 83, 165 Marsh, Othniel Charles 70–71 Massachusetts Institute of Technology (MIT) 38, 164 Megalobatrachus japonicus 64 Megalonia prisca 143,146–147, 157 Melland, Frank 71–72 Mesoplodon bahamondi 19 mezozoikum 48, 147, 157–158, 164 mlok (severoamerický) 64 mokele m’bembe 122–123, 125–129, 157, 159–162 mongolský smrtící červ viz olgoj chorgoj monoclonius 130 Monongahela (loď) 101–103 Morgiou (mys) 45 mořský had 34, 99–105, 114 mosasaurus 111 Mwerské jezero 121 n’yamala 160 národní rezervace Vu–Quang 18, 20 National Institute of Water and Atmospheric Research (NIWA) 92 Nazca 49, 51–52 Německá východní Afrika 130 Neopiliana galathea 27, 157 neozoikum 143, 147, 157–158, 164 Nessiteras rhombopteryx 39 New South Wales 35, 143, 146 Ngorongoro (kráter) 74 ngumamonene 131 Notothenoidae 19 Nová Guinea 12, 18–19, 135, 146, 149–150 Nový Foundland 95 Nový Zéland 31–32, 92–93, 108 Octopus 85 Octopus dofleini 92 Odysseus 86 okapi 15–16, 117, 157 Okapia johnstoni 15 Olaus Magnus 87, 97 olgoj chorchoj 66 olitiau 72–73

Orinoko 136 Owen, Sir Richard 30, 101 Oyapock (řeka) 58 pakomár 22 paleontologie 69, 119, 165 paleozoikum 27, 157–158, 165 Percy-Sladenova expedice 72, 160 Piccard, Jacques 83 Planck Max 134 Plecotus alpinus 23 plesiosaurus 34, 39, 45, 96, 106, 108–112, 140–141, 157 Plinius st. 86–87 pliosaurus 111–112 Pontoppidan, Erik 87 Powell, James H. 125, 127, 160 prapták 165 Protopterus annectens 30 Pseudoryx nghetinhensis 20 ptakoještěr (pravěký létající ještěr) 45, 52, 76, 80–81, 165 Pteranodon 45, 71, 78, 80 pterodaktyl 69–71, 75, 77, 79, 81, 106, 157 pteropus 75 pterosaurus 69–70, 74–75 Pygmejové 15–16 python 55, 127, 161 Queensland 35, 143, 146 Quorrobulong 144 raja la’ut 30 Raup, David M. 155 Regusters, Hermann 160 reliktní endemismus 139–140 Rhynchocephalia 32 Ridgway,John 105, 115 Rines, Robert 38, 164 Sanderson, Ivan T. 72–72, 125, 160 sépie 85, 89, 91–92, 108, 112 Shuker, Karl P. N. 111 Schaller, George B. 21 Schomburgk, Hans 17, 120–121 Sierra Magualida 175 smíšené bytosti 33 Smith, Dr.J. L. B. 28–29 Smithsonian Institute 124, 159

Society for Scientific Discoveries 18 Sphenodon punctatus 32, 157 Ssombo (řeka) 123, 159 Stanley, Henry Morton 15 stegosaurus 47, 130 Stein z Lausnitz, svobodný pán 122, 159 stepní slon 16 stromový vor 153–154 střední Afrika 12, 77, 118, 131, 159 sucuriju 56, 58–59 Sus bucculentus 19 Tasmánie 93–94, 165 tatzelwurm 61–65 Tendaguru (pahorek) 139 tepui 18, 135–142, 154 termoluminiscenční metoda 48, 164 TERRA-X 141 thalatosuchus 111 Thaumatopoea processionea 66 Tien-an-men (náměstí) 52 Tongue of Ocean (Jazyk oceánu) 106–108 Transkei 133 trpasličí slon 16 tuatera 32 Tyrannosaurus rex 45, 163 Ubangi (řeka) 159 Umzimhlava (řeka) 133 Unmak (ostrov) 103 uran 137 Valhalla (loď) 103–104 Valle encantado 140 Van (jezero) 114 varan 19, 34, 106, 117, 143–144 Vätter (jezero) 41 Velikonoční ostrov 151 Victoria (stát v Australském společenství) 35, 143 Vietnam 18–22, 105, 163 Viktoriino jezero 118–119, 121 vzducholoď 152–155, 166 Wattaganské hory 142, 144–146 Werrikimbský národní park 149 Wilkinson, Justin 127, 161 Zuiyo-Maru (loď) 108–110 žluté prase 21–22

175