Issuu

Anna Musilovรก

ฤ e r nook รก

Mé sestře Marcele

Prolog

Lípy se němě krčí nad prázdnou silnicí. Při krajnici neparkují žádná auta, za okny rozlehlých domů tak typických pro tuto část města se rozprostírá tma, nikde není ani živáčka. Město prostupuje jen všudypřítomná zima. Zahnu do postranní uličky, vím, že tak se nejrychleji dostanu do centra, blíž k lidem, kteří mě zbaví té tísnivé samoty, jež mě bolestivě pálí na prsou stejně jako mráz. Pak se zarazím. Jak si můžu být jistá, že jsem doma? Jen kvůli holým lípám, které jimi dost možná vůbec nejsou, protože bez listů to poznám jen těžko, tichým svědkyním každodenního života pražské periferie, povědomým vilám, které působí tak chladně a nepřístupně, jako by v jejich útrobách nikdy nebylo živé duše? Kvůli známým záhybům ulic, rozeklaným dlážkám chodníků, oranžovému smogu přikrývajícímu město jako špinavá poklice? Jakmile zpochybním fakt, že se nacházím ve svém rodném městě, začne se mi okolí, nebo aspoň jeho vnímání, měnit před očima. Praha mi byla po osmnáct let života domovem, a díky svému sklonu trávit od jisté doby každou volnou chvilku touláním po okolí znám téměř každičké zákoutí, každou ulici i to, kam / 7

vede. Kdyby mě někdo se zavázanýma očima odvezl na jakékoliv místo ve městě a vysadil mě tam, mohla bych snad jen podle hluku a pachu okolí říct, kde přibližně jsem. Takže pokud jsem teď v Praze, jak je možné, že si tím najednou nejsem jistá? Jsem ztracená. Bloudím těmi neznámými ulicemi, mrazem a prázdnotou a čas jako by neubíhal. Stojí neúprosně na místě a mně připadá, že se jen točím v začarovaných kruzích. Kolem téhle modré vily s mramorovými sloupy podpírajícími balkon jsem už šla. Tenhle mohutný strom s rozeklaným kmenem, jako by do něj někdo vetnul sekeru s úmyslem skácet ho, ale pak si to rozmyslel a nechal ho poklidně a odevzdaně existovat dál, už jsem taky viděla. Ale je to jen pocit. Jistá si nejsem. Sáhnu do kapsy pro mobil, abych zavolala tátovi. Přijede a odveze mě domů, všechno bude v pořádku. Jenomže nemůžu přístroj nahmatat. Obrátím kapsy naruby. Není tam. Nemám u sebe zhola nic. Je hluboká noc, nemám hodinky, abych se podívala na čas, ale řekla bych, že bude kolem jedné. Lidé pravděpodobně budou doma, všude je tma jenom proto, že všichni tvrdě spí. Prostě zaklepu na něčí dveře a zeptám se na cestu. Poradí mi kudy jít, možná mi půjčí telefon, abych zavolala tátovi. Nechci je vyrušovat, ale nemám na výběr. Takhle bych tu mohla bloudit donekonečna. Zastavím se u domu, který od okolního světa dělí jen živý plot se zející dírou místo branky. Projdu jím a chvilku sbírám odvahu, než přiměju svůj ukazováček, aby stiskl zvonek vedle dveří. Zhluboka se / 8

nadechnu, abych se zbavila nervozity. Určitě si budou myslet, že jsem šílenec, kdo jiný by zvonil na cizí lidi uprostřed noci? Ale nikdo nepřichází. Zazvoním znovu, tentokrát podržím zvonek o trochu déle a ustoupím dál od dveří, abych viděla, jestli se za některým oknem náhodou nerozsvítilo. Jenomže za skly zůstává tma. Asi jsem si vybrala špatný dům. O pár minut později se ale opakuje stejný scénář u domu opodál. Je to ta velká modrá vila. Když nikdo nereaguje na zvonek, sevřu v dlani klepadlo tepané do tvaru lví hlavy a zabuším jím o dveře. Jak to, že nikdo není doma? Pak mě napadne něco nemyslitelného. Sunu roztřesenou ruku ke klice a zaberu za ni. K mému velkému překvapení jsou vstupní dveře otevřené, stejně jako těžká ocelová brána. To ale znamená, že někdo v domě bude. Přece by neodjeli a nenechali dům otevřený dokořán a napospas světu. Možná bych neměla chodit dál. Kroky by je mohly vzbudit a mysleli by si, že jsem zloděj. Mohla bych snadno přijít k újmě. Ale nemám zbytí. Opatrně otevřu dveře a vejdu. Dům je prostorný a vybavený nábytkem ve viktoriánském stylu, řekla bych. Ale jistá si nejsem. Bledý měsíc a měkké světlo pouličních lamp mi neposkytují mnoho příležitostí k prohlížení detailů. Pod podrážkou bot cítím koberec, je silný a měkký, takže moje kroky naštěstí nejsou téměř slyšet. Překročím práh místnosti vpravo od předsíně, když se rozsvítí světlo. Škubnu sebou a začnu se / 9

rozhlížet kolem sebe ve snaze najít něčí siluetu. Čekám muže v hedvábném županu s brokovnicí v podpaží. Ale vůbec nikdo tu není. Ztěžka vydechnu. Čidlo automatického spínače osvětlení muselo zachytit můj pohyb. Na kuchyňském ostrůvku, nad nímž visí nespočet sklenic různých tvarů a velikostí, stojí v malé krabičce telefon, pevná linka připomínající spíš mobily v době jejich počátků. Vytočím tátovo číslo a čekám. Jakmile začne telefon vyzvánět, uslyším zvonit jiný někde v patře vily. Zkontroluju displej. Je na něm tátovo číslo. Ať už je to shoda náhod, nebo ne, položím to a rozhodnu se zmizet odsud dřív, než někdo s brokovnicí opravdu přijde. Jenomže jakmile zavěsím, telefon nahoře okamžitě utichne. To je divné. Opustím kuchyni a nechám světlo zhasnout. Domu opět vládne černočerná tma. A ticho. Zdá se, že tu skutečně nikdo není, neslyším kroky ani zavrzání podlahy, neslyším ničí oddychování, ani smítko na skříni se nepohne. Vyjdu po schodech nahoru. Patro je snad ještě prostornější než přízemí, pokud je to vůbec možné. Některé dveře jsou otevřené, některé zavřené, a jiné dokonce pod zámkem, ale s každým krokem je jasnější, že jsem v celém tomhle paláci úplně sama. Vejdu do pokoje, asi je to pracovna. Nerozsvěcím, i když by to podle všeho bylo jedno, ale pořád mám jisté zábrany. Na stole je telefon, přesná kopie toho kuchyňského, displej modře poblikává. Nepřijatý hovor. Zkusím zavolat zpátky. Ozve se telefon dole v kuchyni. Mají tu dvě pevné linky, každou s jiným číslem. / 10

Mohla jsem se zmýlit a místo tátova čísla vytočit druhé číslo patřící k téhle vile? Jak velká je to pravděpodobnost? Úplně nepatrná, ale přesto… jakmile chci zavěsit, telefon někdo vezme. Ztuhnu. Nedokážu ani zmáčknout červený telefonek. „Ahoj, Viktorie,“ ozve se na druhém konci. Zajíknu se, neschopná odpovědi, pohybu nebo prostého nádechu. „Copak je, ty se mnou nechceš mluvit?“ „Kdo je to?“ vykoktám ze sebe. „To poznáš,“ řekne mladá žena, její hlas je mi povědomý, jako bych ho poslouchala denně, a přitom ho ještě nikdy doopravdy neslyšela. Telefon ohluchne. Možná je to šok, strach nebo zvědavost. Možná je to kombinace všeho, která mě probere ze strnulosti a žene mě dolů ze schodů do kuchyně, abych pohlédla neznámé do tváře. Světlo se zase ostře rozsvítí a já se očima zastavím na telefonu. Je položený na místě tak, jak jsem ho tam nechala, zdá se nedotčený. Po ženě ani stopy. Najednou mi tohle místo začne nahánět hrůzu, cítím se tu nesvá, jako by mě někdo měl každou chvíli napadnout zezadu, nic netušící a důvěřivou. Musím odtud vypadnout, přece v téhle ulici musí být aspoň jeden dům, kde budou žít normální lidé, co mě, ač možná trochu rozespalí a rozmrzelí, pozvou dál, uvaří mi čaj a nechají mě si zavolat. Po dalším kolečku kolem bloku už začínám být promrzlá na kost, stále – zatím neúspěšně – hledám lidi. Člověka. Jakéhokoliv. Je mi to jedno, potřebuju už konečně najít cestu domů. Ale přestože jsou / 11

všechny dveře odemčené, nikdo neotvírá. Je mi do breku. Bezútěšně vejdu do jiného domu, má jen přízemí a malé, stísněné prostory, jako by do téhle ulice ani nepatřil. Telefon je hned za vchodovými dveřmi, položený na vysokém stolku, nad kterým je pověšené zrcadlo. Dívám se na sebe, zatímco telefon vyzvání. Měsíc prostupující otevřenými dveřmi mi ozařuje pobledlou tvář a oči zarudlé od potlačovaného pláče. Pak se hovor spojí a já se klepu nedočkavostí, až uslyším tátův hlas. Za chvíli už budu doma. „Nemůžeš se mu dovolat, copak tomu nerozumíš?“ „Zase vy?“ s trhnutím se otočím čelem do místnosti, hledám ji očima, i když vím, že je nemožné, aby tu byla, ať už je to kdokoliv. Aspoň doufám. „Už to prostě vzdej.“ „Kdo jste?“ Ticho. „Jen mi řekněte, kdo jste!“ zlomí se mi hlas. Nikdy jsem nebyla příliš odolná. „Řekla jsem ti, že uvidíš,“ odvětí, v hlase jí zní stoický klid. „Ale kdy? Proč se mi neukážete?“ „Stačí, když se otočíš.“ Srdce mi usedne. Stojí za mnou? Možná si to nalhávám, ale skoro jako bych její oči cítila na zádech. Pomalu se obrátím o sto osmdesát stupňů a pohlédnu mezi dveře. Nikdo v nich nestojí. S telefonem křečovitě přitisknutým k uchu udělám pár kroků k prahu, a vtom mě zaujme něco jiného, co vnímám rozostřeným periferním viděním. Můj odraz v zrcadle se ani nepohne. Střelím po něm očima. Sluchátko drží ledabyle, na rtech mu pohrává úsměv a odráží se v jeho / 12

očích. V jejích očích, které ale nepatří mně. Nemají bělmo, světle modrou duhovku ani jasně viditelnou zornici. Splývají v jedinou pohlcující čerň, z níž sálá cosi zlého. Krve by se ve mně v ten moment nedořezal, přesto praštím s telefonem o zem tak prudce, že se musel rozskočit napůl, a vyběhnu z domu. Už se u žádného dalšího nezastavuju, prostě běžím dál a dál po nekonečné ulici, dokud cítím svaly a stačí mi dech. Když už nemůžu, vyčerpaně padnu na zem, zády se opírám o studený cihlový sloup a vydechuju hustá oblaka páry. Nohy mám ledové, že je skoro necítím, srdce zvolna zpomaluje svůj tlukot. Chci odsud pryč, chci domů… Než stihnu své přání vyslovit nahlas, z domu za mými zády se začne ozývat tichá hudba, jako by někdo pustil rádio nebo položil desku na gramofon. Upoutá to mou pozornost, avšak rychle uhasím plamínek naděje, který ve mně začne plát. Co když je to jen léčka té dívky s černýma očima? Už se odsud nehnu. Jsem rozhodnutá zůstat sedět na místě, dokud se nerozední a neobjeví se lidé. Po chvilce ale začnu rozeznávat jednotlivé tóny, poté i slova, která z domu zní čím dál hlasitěji, až mě ta něžná, tklivá píseň, co je mi tak povědomá, obklopí docela. A pak, když se denní světlo vkrade pod má víčka, si uvědomím, že tu písničku opravdu znám…

/ 13

Anna Musilová

Č E R NO OK Á Obálku s použitím ilustrace Leny Vítkové upravil a sazbu zhotovil David Dvořák Redigoval Jiří Popiolek Odpovědná redaktorka Jana Balharová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 288 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici YOLI, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2018 jako svou 9781. publikaci Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz