0039611

zeny v poklusu_003.qxp 12.02.19 13:02 Stránka 1

J U L I E P R I N T Z A C O VÁ

Ženy v poklusu

LA SOLITUDE DES FEMMES QUI COURENT Copyright © 2017 by Editions Jean-Claude Lattès All rights reserved Translation © Alexandra Pflimpflová, 2019 ISBN 978-80-249-3818-9

Zeny v poklusu.indd 4

07/02/19 14:05

Otci, i tak

Zeny v poklusu.indd 5

07/02/19 14:05

Zeny v poklusu.indd 6

07/02/19 14:05

Vejde malou brankou, pustí se nahoru alejí, zahne doleva. Rudou růži, kterou držela v ruce, položí na náhrobek. Slíbila si to, z lásky, z úcty, ze zvyku, už ani neví. Uplynul čas, ale ta rána je pořád tady, někdy sladkobolná a teskná, někdy živá a hořká. Proč sem ještě chodí? Že by je spojovalo takové pouto? Jejich setkání na zemi bylo krátké, může vůbec mluvit o lásce? Není tenhle muž, kterého milovala, vlastně cizí člověk? Tak či tak si už ani nevzpomíná, jak zněl jeho hlas.

Tenhle zanedbaný a pochmurný hřbitůvek ji přitahuje stále víc, jako by ještě doufala, že bude vnímat nebo cítit jeho přítomnost. Sedne si na okraj hrobu, položí dlaň na starý kámen porostlý mechem, na dotyk teplý. Hledí na otlučené fajánse a pak zvedne zrak k tabulce: Victor Trévise, 1947−1982. Někdy by sem měla zajít a vyčistit ten špinavý a odřený náhrobek, který už vůbec nepřipomíná pěkný kámen, na němž tolikrát rozjímala. Vyndá z kapsy svoje malé zrcátko a prohlíží se: úzká tvář, vystouplé lícní kosti a velké tmavé oči, rozcuchané vlasy.

Usmívá se: „Tak vidíš, jsem tu zase. Nemůžu si pomoct, musím sem chodit. A přece tě někdy nenávidím, strašně se na tebe hněvám. A pak si řeknu, že tvůj život patřil tobě. Tak proč tě soudit? Sobecký, nebo nevázaný? Jak jsem slíbila, donesla jsem rudou růži. Rudá růže věčných milenců. Ne, věř mi, říkám to bez ironie. Život jde dál, a pak, nikdy jsem docela nepochopila tvůj příběh, tvoji volbu i roli všech v téhle tragédii. Mám tě ráda.

7

Zeny v poklusu.indd 7

07/02/19 14:05

Skloní se a políbí kámen. Se slzami na krajíčku vstane, drobnými krůčky zamíří k brance a vyjde z nanteuilského hřbitova. Čeká ji taxík, který ji odveze na nádraží v Saint-Maixent.

8

Zeny v poklusu.indd 8

07/02/19 14:05

1.

POCIT JEMNÉHO KOPNUTÍ DO KOLENE. Otevřu oči. Dcera zase vstala uprostřed noci a vklouzla si ke mně do postele. Už dva roky, od doby, co její otec odešel, ví, že to místo je pořád volné, a myslí si, že patří jí. Spí s tváří obrácenou ke mně. Ráda se na ni dívám, když se propadne do spánku. Zkoumám její velké protáhlé oči, dlouhé tmavé řasy, našpulená ústa i malé ručky způsobně podložené pod hezkou hlavinkou. Adèle je sedm a má dost „svojskou“ povahu. Moje matka má za to, že mě tyranizuje, a já se obávám, že má pravdu. Jenomže Benjamin a já patříme k těm dvěma párům ze tří, které se podle děsivé celostátní statistiky rozvedly, takže se cítím provinile. A navíc nemám autoritu jejího otce, a pokud jde o tohle, nijak zvlášť to nezvládám.

Jsem od přírody úzkostlivá, a tak jsem si vždycky kladla otázku, jestli budu žít svůj partnerský život v poklidu, když vím, že mám šanci jedna ku třem, že to vyjde. Moje kamarádka Ève a její manžel Fred byli pro mě jako pár vzorem, který mi dodával naději, který mi dokazoval, že to možné je. Když se tím nejodpornějším možným způsobem rozešli, myslela jsem, že se z toho nikdy nevzpamatuju. A toho dne jsem si řekla, že pokud se tomu neubránili oni, pak Benjamin a já nemáme žádnou šanci. Na každý pád jsme nikdy neměli valnou naději být jako pár výjimkou.

Po narození Adèle se zdálo, že jsme si přestali rozumět.

Nepoznávala jsem Benjamina, jako kdyby ten, kdo se mnou 9

Zeny v poklusu.indd 9

07/02/19 14:05

teď sdílel život, nebyl tím, s kým jsem se před třemi lety poznala. A tenhle nový model se mi nelíbil. Sebejistý muž, budící důvěru, se proměnil v ustrašeného a zároveň arogantního chlápka. Benjamin prostě nedokázal přijmout skutečnost, že se stal otcem. Nebyl svolný s tím, že by měl nést plnou zodpovědnost za zcela závislou bytost, za svou dceru. Chtěl být i nadále volný, vtipný a svůdný. Zároveň chtěl v očích druhých i sebe samého působit jako příjemný a zdatný otec, v porovnání se mnou, hysterickou matkou. Pokud jde o mě, měla jsem pocit, jako bych naráz vyzrála, připadala jsem si tak zodpovědná, až to hraničilo s posedlostí.

Ocitli jsme se na dvou rozdílných a zároveň nekompatibilních vlnových délkách a jedinými našimi společnými body byla chronická nervozita a strach. První dítě je hodně úzkostná a stresující záležitost, a my jsme stáli proti sobě, místo abychom se podporovali. Náš svazek postupně dostal trhliny. Adèle povyrostla, ale my už k sobě cestu nikdy nenašli.

Je pátek, půl sedmé ráno. Odpoledne vyzvednu Adèlu před školou a pelášíme na nádraží Montparnasse, směr Nanteuil, do vesničky Deux-Sèvres, mé vesničky, kde žije moje kamarádka z dětství Delphine a její dvě děti. Právě v Nanteuil je pohřbený můj otec, vedle svých rodičů a celé spousty předků.

A tam také vyrostl můj děda. V našem rodinném domě jsem spolu s prarodiči a sestrou trávila jako holka všechny prázdniny. Ve vedlejším domě bydlela Delphine, její rodiče a kupa bratrů a sester. Delphine byla moje nejlepší přítelkyně a nikdy jsme se navzájem neztratily z dohledu. Jakmile skončila studia, cestovala se svým manželem Paulem do nejrůznějších zemí světa; pracovali v několika humanitárních organizacích, psali, fotografovali. A pak se jim narodil Tim a po něm Clémentine a Delphine kvůli nim dostala chuť s dobrodružným životem skoncovat. Chtěla se vrátit domů, do své vesnice, a vychovávat děti. Jenomže Paul se odmítal usadit. Jak by 10

Zeny v poklusu.indd 10

07/02/19 14:05

mohl nechat svého reportérského řemesla? Bylo to jeho poslání, jeho malý kamínek na stavbě lidstva, jak s oblibou říkal napůl žertem a napůl docela vážně. Delphine si zoufala, když jí došlo, že pro něho bude mít jeho práce vždycky přednost před rodinou. Ale co mohla dělat? Vrátila se, Paul žil dál svůj život, jejich láska zvolna uvadala. Dnes, myslím, že Delphine Paula pořád miluje, ale vzdala se ho. Strašně se na něho zlobí, i když ho obhajuje. A tak se moje přítelkyně stejně jako já připojila k řadám osamělých matek. Timovi je deset a Clémentine je ve věku Adèly.

Na rozdíl od Delphiny si myslím, že já se už na Benjamina nezlobím. Přestala jsem ho obdivovat, pak milovat a dostala chuť žít zase bez něho. Měla jsem důvod: náš vztah se proměnil v psychická muka. Dnes vím, že mám spoustu šancí, že si můžu vybudovat nový život, a dokonce být i šťastná, když budu chtít.

On sám se svým novým životem nijak neotálel. Rok po našem rozchodu se sestěhoval s jednou krásnou třicítkou, Éléonorou, mým naprostým opakem: nafoukanou a sebevědomou, značně rafinovanou, zkrátka dokonale pasující k dnešnímu Benjaminovi uprostřed společenského vzestupu.

Abych byla upřímná, jejich štěstí jim závidím, ale jejich život bych nechtěla. Neřekla bych, že ten můj bůhvíjak překypuje fantazií, ale svou nezávislost si užívám a nesnažím se podřizovat žádné z těch skupin, k nimž je dobré v naší pařížské společnosti patřit.

Když moje matka v pětatřiceti ovdověla, všechny dveře se před ní zavřely. Z měšťačky, jejíž manžel řídil rodinný podnik, se stala osamělá žena, tudíž volná a nebezpečná. Byla vyškrtnuta ze seznamů zvaných všech večeří pořádaných manželskými páry v okruhu, kam od narození patřila. Matka tou náhlou stigmatizací nejprve trpěla, ale pak se s tím smířila. Celé dětství mi omílala, že je svobodná žena. Myslím, že mě silně ovlivnila, protože teď ve svých pětatřiceti vedu stejný život jako ona 11

Zeny v poklusu.indd 11

07/02/19 14:05

v mém věku: sama vychovávám dceru, skoro nikdy nikam nechodím a držím se díky svým opravdovým kamarádkám.

Většina z nich už jako já nemá muže, který by s nimi žil. A tak, abychom zmírnily dopad téhle absence, jsme se přizpůsobily: držíme při sobě, navzájem si pomáháme, ve všem si radíme a vzájemně si hlídáme děti. Všechny do jedné věříme, že si najdeme nového partnera, zralejšího a zodpovědnějšího, než byl ten předešlý, ale v tomhle se naše názory různí: některé v to pevně věří, jiné, vystřízlivělé, servávají v přesvědčení, že dnešní muž je egoistický tvor a věčný puberťák. Mám-li opět zmínit matku, ta si nakonec našla Jeana. Dokázal ji učinit šťastnou a vrátit jí místo ve společnosti. Moje kamarádky prohlašují, že jsem velmi pozitivní osoba, protože je nepřestávám ujišťovat o tom, že fajn chlapů běhá po světě dost a dost. Je snazší být optimistkou, pokud jde o druhé, než když jde o sebe…

Delphine je moje nejdávnější kamarádka, náš vztah nikdy neochabl navzdory těm rokům, kdy jsem měla problém najít ji na mapě světa. Momentálně bydlí v rodinném domě, kde se narodila. Její rodiče, náruživí lyžaři, zahynuli pod lavinou, právě když žila v zahraničí. Když se vrátila, sama se svými dvěma dětmi, bratři a sestry jí nabídli, aby se tam usadila, než si srovná život. Přešly roky a Delphine by se ráda odstěhovala, i když to příbuzní po ní vůbec nechtějí. Každý si sem přijede, kdykoliv chce, strávit tu prázdniny a všichni do jednoho jsou rádi, že dům je obydlený. Ale Delphine má za to, že už z toho těžila až až a teď se už cítí dost silná na to, aby žila ve vlastním domě. Proto budeme tenhle víkend objíždět nemovitosti, které jsou v Nanteuil a okolních obcích na prodej.

7.30 hod. Jsem skoro hotová. Probudím Adèlu, která reptá a zoufale se chytá polštáře. Stáhnu z ní peřinu a podám jí oblečení, ona se znovu zachumlá pod deku. Odcházím z pokoje, abych se vyhnula prvnímu diplomatickému incidentu dnešního dne. Jak jen to dělají matky, které mají dětí víc?

12

Zeny v poklusu.indd 12

07/02/19 14:05

8.00 hod. Upozorním Adèlu, že jí zbývá jen pět minut na to, aby snědla svůj krajíc, který má před sebou netknutý už od 7.50 hod. „Já nemám hlad.“ „Nepřichází v úvahu, abys šla do školy s prázdným žaludkem.“ Pěkná věta, autoritativní tón, který špatně skrývá mou neschopnost zajistit si poslušnost.

8.15 hod. Už je hodně pozdě, musíme jít. „Adèlo, hned teď vstaneš, vyčistíš si zuby, obuješ tenisky a odcházíme.“ „Ale mami, nic jsem nejedla, mám hlad!“ Cestou do školy se uvolním, Adèle mě rozesmává těmi svými neuvěřitelnými historkami a drby o jiných dětech. Těšíme se, že pojedeme k Delphině, změníme vzduch a bude nám fajn. „Tak zase večer, srdíčko.“ „Večír, mímo!“ Už pár týdnů mě oslovuje touhle ohavnou přezdívkou…

Moje pracovní dny ovládá… stres, hysterie, šéfové, kteří si pořád vymýšlejí nějaké problémy, abychom my, podřízení, nacházeli řešení − až tak, že už máme před sebou jenom frontu naléhavých, středně naléhavých, velmi naléhavých či mimořádně naléhavých úkolů. Můj nejvyšší šéf má za to, že každý požadavek, který osobně vznesl, je nutno vykonat neprodleně a každých deset minut nám posílá mail, aby zjistil, jak jsme s tím daleko.

Pracuji ve velkém internetovém obchodě, v němž kraluje marketing a zisk padá strmě dolů. Dělám v redakčním oddělení, mám za úkol tvořit popisy různých výrobků, které prodáváme, a vymýšlet takové slogany, které by nalákaly zákazníky k jejich koupi. Nabízíme všechno: od zahradních nábytkových sestav po myčky nádobí, přes různé potřeby pro zvířata i oblečení. Moje přímá nadřízená, Véronique, patří 13

Zeny v poklusu.indd 13

07/02/19 14:05

k oněm marketingovým manažerkám, k oněm padesátiletým velekněžkám, které trpí spoustou nervových tiků a jejichž nejoblíbenějším sportem je vám odporovat, i když jste vyslovili stejnou myšlenku jako ona.

Pravidelně si kladu otázku, jak jsem mohla dospět až sem, já, která studovala literaturu. Jako mladá studentka jsem byla přesvědčená, že budu skvělou profesorkou francouzštiny. Ale čím víc se ten čas blížil, tím víc jsem cítila, že jsem se vydala špatným směrem. Nikdy bych se nedokázala postavit před třídu puberťáků. Tak jsem vzala zavděk tímhle podnikem.

Udělala jsem dobře? Po zkušenostech docházím k závěru, že je to svět mnohdy zvrácený, v němž není nikdy radno odhalit svou skutečnou osobnost: nutno skrývat kvality, aby to nevzbudilo závist, a maskovat nedostatky, aby se člověk vyhnul útokům. Velká firma je takové obrovské divadlo, v němž je lepší hrát komedii, všechno odkývat, neupozorňovat na sebe i s tím rizikem, že člověk zapomene, kdo je. Tuhle masku si nasazuju každé ráno, abych mohla čelit své přímé nadřízené.

Ale třeba moje strategie není ta správná?

V marketingu se pohybuje spousta mladých žen kolem pětadvaceti, krásných, flexibilních a ambiciózních. Je znát, že mají namířeno za úspěšnou kariérou. Ve skutečnosti jsou mazanější než my, ženy předchozích generací: hodně brzy jim na prstě vypučí zásnubní prsten, po něm snubní, pak mateřská dovolená, která se neustále protahuje a občas se dokonce promění v trvalou rodičovskou péči podle toho, jak si stojí manžel. Moje kamarádka Chloé, která pracuje v jiném oddělení, a já jsme situaci zhodnotily: tyhle holky všechno pochopily. A zatímco my obětovaly soukromý život práci, nikdy nepočítaly hodiny ani nezaprotestovaly proti hubenému platu, zatímco jsme stoicky snášely nevděk šéfů, tyhle holky, co dnes nastupují do práce a je jim o deset roků míň nebo nemají vůbec žádnou praxi, se dokážou prodat, vyjednat si mnohem lepší platy a dopřát si čas na život. Žádná z nich 14

Zeny v poklusu.indd 14

07/02/19 14:05

se nenechá vykořisťovat nějakou tyranskou šéfovou, ne, to je náš úděl. Nové generace mají jedno jediné heslo: užívat si života a všeho, co nabízí.

V pátek se vždycky koná porada týmu, kterou vede moje šéfka. Véronique nás podrobně seznamuje s úžasným nápadem, který vymyslela a předložila našemu řediteli, a ten ji za to vynáší do nebe. Jsem znechucená: jde o projekt, který jsem šéfce navrhla já sama na počátku týdne a který ona svým typickým tónem kolísajícím mezi lhostejností a opovržením zavrhla. Přesto bych už měla být zvyklá, stává se mi to pořád.

Na oběd se sejdu v našem bufetu se svou kamarádkou Chloé, půvabnou dvaatřicetiletou svobodnou matkou dvou dětí. Tahle zářivě krásná hnědovláska s černýma očima je tak bezelstně upřímná, že jí to vyneslo nemálo problémů a nepřátel, zejména mezi ženským pokolením. Právě teď se Chloé upnula na jednoho strašného hňupa z jejich týmu, takového klátivého chlapíka s ponurou tváří, který jí z kdovíjaké milostné zaslepenosti připadá mimořádně sexy. Kamarádka je posedlá vlastním stárnutím a dennodenně to se mnou řeší. „Víš, že ve dvaatřiceti se už neobnovují žádné buňky? Není divu, že mě Denis nechce. Jsem vyřízená, zůstanu sama až do smrti.“ „Chloé, ty jseš krásná jako panenka a mně je sedmatřicet.

Tak mi, prosím, dovol, abych věřila, že jsem pořád ještě žena, a ne nějaká stará ježibaba. A pak, upřímně, otevři oči! To Denis vypadá jako starej ochechula…, ne ty.“ Tenhle víkend jede Chloé s dětmi ke svému otci, s nímž, jak mi vysvětluje, si vůbec nerozumí. Nezeptám se jí, proč tam jede. Sama jsem otce ztratila, když mi bylo pět, takže problémy mezi otci a dcerami jsou pro mě záhadou. Peklo nebo ne, v podstatě si Chloé neuvědomuje, jaké má vlastně štěstí.

15

Zeny v poklusu.indd 15

07/02/19 14:05

Dnes musím odejít brzo, abych nezmeškala vlak. Přehodila jsem přes sebe kabát, když vtom se jako každý den, když jsem na odchodu, vynoří Véronique, aby mi svěřila důležitou novinu. Není ta nejvhodnější chvíle. Strčím do dveří kanceláře, kterou sdílím se třemi dalšími kolegy, a překročím práh. „Poslouchám tě, Véro, ale už musím na vlak. Probereme to v pondělí! Pěkný víkend!“ Véronique strne s pusou dokořán. Vypadá jako malá ztracená holčička, kterou opustili rodiče.

Před vchodem do školy se mi Adèle vrhne do náruče, jako když ještě chodila do mateřinky. Že by zapomněla na svou předpubertální důstojnost? V poslední době, když pro ni přijdu, na mě totiž obvykle jen znuděně koukne, podá mi svou aktovku a vrací se ke kámoškám. Ještě štěstí, že se o víkendech v Nanteuil karta obrací.

16

Zeny v poklusu.indd 16

07/02/19 14:05

ŽENY V POKLUSU Julia Printzacová Z francouzského originálu La solitude des femmes qui courent, vydaného nakladatelstvím Editions Jean-Claude Lattès v roce 2017, přeložila Alexandra Pflimpflová Obálku zhotovila Gabriela Janovská Redigovala Jana Červená Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 248 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 423. publikaci Sazba TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Tisk EUROPRINT, a.s.

Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

Zeny v poklusu.indd 248

07/02/19 14:05