0039590

Nenech to byt_001 az 003_Sestava 1 6/4/18 10:36 AM Stránka 3

KNIŽNÍ KLUB

Přeložila Drahomíra Michnová

DON’T LET GO Copyright © 2017 by Harlan Coben. All rights reserved.

Translation © Drahomíra Michnová, 2018

ISBN 978-80-242-6167-6

[ ]

Pour Anne A ma vie de coer entier

POZNÁMKA AUTORA

Vyrůstal jsem v menším městě ve státě New Jersey, o kterém se vyprávěly dvě obecně známé legendy.

Jedna se týkala notoricky známého šéfa mafie, jenž bydlel v honosném sídle chráněném železnou bránou a ozbrojenými strážemi.

V zadní části objektu prý byla pec na spalování odpadků, kterou možná používal jako provizorní krematorium.

Druhá legenda, ta, jež mě inspirovala k napsání této knihy, se týkala toho, že kousek od jeho pozemku a blízko základní školy, za důkladným plotem z ostnatého drátu s výstražnými tabulkami, které přísně zakazovaly vstup, stála vojenská základna s odpalovacím zařízením pro rakety Nike opatřené jadernými hlavicemi.

O mnoho let později jsem se dozvěděl, že obě legendy byly pravdivé.

D

aisy na sobě měla přiléhavé černé šaty s tak hlubokým výstřihem, že se nad ním ledaskomu zatočila hlava.

Zaznamenala svou oběL v podobě muže v šedém proužkovaném obleku, seděl na krajní stoličce u barového pultu. Hmm. Dost starý, aby mohl být jejím otcem. To možná ztíží její hru, ale třeba zrovna ne. U starých fotrů nikdy nevíte. Někteří z nich, hlavně ti čerstvě rozvedení, se s oblibou naparovali a dokazovali, že na to ještě mají, i když na to v první řadě neměli nikdy.

Hlavně když na to nikdy neměli.

Daisy se línou chůzí přesunula k baru a cestou cítila pohledy místních štamgastů, které se jí plazily po nahých nohou jako žížaly. Došla k baru a nenuceně se posadila na stoličku vedle své oběti.

Muž upřeně hleděl do sklenice whisky před sebou jako cikánka do křišLálové koule. Daisy čekala, že k ní otočí hlavu. Neotočil.

Chvilku si pozorně prohlížela jeho profil. Měl husté šedé vousy.

Baňatý nos působil díky své zvláštní tmelové barvě dojmem hollywoodské silikonové masky. Dlouhé rozcuchané vlasy zase připomínaly mop.

Dvakrát ženatý, usoudila. Se vší pravděpodobností podruhé rozvedený.

Dale Miller – tak se jmenoval – zlehka zvedl skleničku. Držel ji v obou dlaních jako zraněné ptáče. „Dobrý večer,“ pozdravila ho a zkušeným pohybem si odhodila pramen vlasů z čela.

[9]

HARLAN COBEN

Miller k ní otočil hlavu. Podíval se jí přímo do očí. Čekala, že pohledem sklouzne k jejímu hlubokému výstřihu – k čertu, vždyL ani ženy neodolaly v případě těchhle šatů – ale ten se ani nezachvěl. „Dobrý večer,“ odpověděl. Pak se zase věnoval své whisky.

Daisy obvykle nechávala další iniciativu na vyhlédnuté oběti. Byl to její běžný postup. Vždycky jen pozdravila, usmála se, muž se pak zeptal, jestli jí může něco objednat. Však to znáte. Ale nevypadalo to, že Miller má chuL flirtovat. Zhluboka se napil, pak ještě jednou.

Vypadalo to dobře. To, s jakou vervou pil. Všechno aspoň půjde jednodušeji. „Můžu pro vás něco udělat?“ zeptal se.

Udělaný, pomyslela si Daisy. Tohle slovo jej přesně vystihovalo.

Proužkovaný oblek nezastřel Millerovu postavu statného motorkáře nebo veterána z vietnamské války, navíc měl hluboký chraplavý hlas. Patřil k těm starším mužům, kteří Daisy připadali zvláštním způsobem sexy, i když v tom pravděpodobně sehrávala významnou roli rozporuplná figura jejího legendárního otce. Daisy se líbili muži, již v ní vyvolávali pocit bezpečí.

Od doby, kdy jednoho takového znala, už uplynulo drahně času.

Je načase zkusit to jinak, pomyslela si. „Nevadí, když si vedle vás jen tak sednu?“ zeptala se, trochu se k němu naklonila, aby se jí mezi ňadry utvořila rýha, a šeptem pokračovala: „Tamhleten týpek…“ „Obtěžuje vás?“ Nádhera. Neřekl to vytahovačným tónem jako většina těch idiotů, s kterými se setkávala. Dale Miller to prohodil klidně, věcně, galantně, dokonce – dokonce jako muž, který ji chce chránit. „Ne, ne… ani ne.“ Začal se rozhlížet. „Který to je?“ Daisy mu položila ruku na předloktí. „O nic vážného nejde. Opravdu. Já jen… jen se tu s vámi cítím v bezpečí, víte?“

[10]

NENECH TO BÝT

Miller se jí zase podíval do očí. Baňatý nos se k jeho obličeji jaksi nehodil, ale skoro byste si toho nevšimli, protože mnohem nápadnější byl pronikavý pohled jeho modrých očí. „Ovšem,“ poznamenal, ale dost obezřetně. „Můžu vám koupit něco k pití?“ Přesně takový začátek Daisy potřebovala. Uměla dobře rozmlouvat s muži a oni – aL byli ženatí, svobodní, před rozvodem nebo rozvedení – se jí snadno svěřovali. Dale Miller k tomu potřeboval o něco víc času, než byla zvyklá – čtvrtou skleničku, jestli dobře počítala – ale nakonec z něj přece jen vypadlo, že se bude rozvádět s Clarou, se svou – no jasně – druhou manželkou, která je o osmnáct let mladší. („Mělo mě to napadnout hned, že to tak dopadne, že? Jsem takový hlupák!“) Po další skleničce se svěřil, že se budou přetahovat o děti, Ryana a Simone, a že pracuje ve finanční sféře.

I ona se musela svěřit. To patřilo k její hře. Připravit zbraň. Přesně pro tyhle příležitosti měla po ruce historku – samozřejmě od základů vymyšlenou – ale něco v Millerově chování ji přimělo, aby ji vylepšila několika pravdivými prvky. Ale pravdu by mu stejně neřekla. Tu znal jedině Rex. A ani on ji neznal celou.

Pil whisky. Ona vodku. Snažila se pít pomalu. Dvakrát odešla s plnou skleničkou na toaletu, vylila vodku do umyvadla a napustila si místo ní vodu. Přesto se jí už trochu točila hlava, když přišla textovka od Rexe.

R?

R jako „ready“. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Miller. „Jistě. Jen jedna kamarádka.“ Odepsala J jako „jo“ a zase se k němu otočila. Nastávala fáze, kdy vždycky dotyčnému muži navrhla, aby šli někam, kde budou mít víc soukromí. Většina z nich po takové příležitosti skočila – jak se dalo už předem předpokládat – ale Daisy si nebyla jistá, jestli tahle

[11]

HARLAN COBEN

přímá cesta bude fungovat i v případě Dalea Millera. Ne že by měla pocit, že nemá zájem. Jen se jí zdálo, že je tak nějak – nevěděla, jak to nazvat – nad věcí. „Můžu se vás na něco zeptat?“ začala.

Usmál se. „VždyL se mě na něco ptáte celý večer.“ Už se mu trochu pletl jazyk. Výborně. „Máte tu auto?“ pokračovala. „Mám. Proč?“ Rozhlédla se po baru. „Mohla bych vás, ehm, požádat, abyste mě odvezl domů? Nebydlím daleko.“ „Jistě, žádný problém.“ Pak: „Asi ale budu potřebovat chvilku střízlivět –“ Daisy sklouzla ze stoličky. „Aha. Nic se neděje. Půjdu teda pěšky.“ Miller se napřímil. „Počkejte, proč?“ „Víte, musím nutně hned domů, ale jestli nemůžete řídit –“ „Ne, ne,“ protestoval a podařilo se mu vstát. „Odvezu vás teZ.“ „Jestli je to problém…“ „Není to problém, Daisy.“ Bingo. Když zamířili ke dveřím, rychle napsala Rexovi: UJ.

Šifra pro „Už jdeme.“ Někdo by tomu mohl říkat bouda nebo podraz, ale Rex tvrdošíjně zastával názor, že jsou to „poctivě“ vydělané peníze. Daisy si tou poctivostí tak jistá nebyla, ale ani ona se necítila nijak provinile. Pohnutky k jejich plánu byly možná sporné, ale jeho provedení bylo jednoduché. Muž a žena se budou rozvádět. Začíná nechutná bitva o to, komu budou jejich děti svěřeny do péče. Obě strany jsou zoufalé.

Manželka – teoreticky by i dotyčný manžel mohl využít jejich služeb, ale zatím se na ně vždycky obrátila rozvádějící se manželka – si najala Rexe, aby jí pomohl tu krvavou bitvu vyhrát. Jak to dělal?

[12]

NENECH TO BÝT

Načapal manžela, jak řídí pod vlivem alkoholu.

Jak lépe dokázat, že takový člověk je nezodpovědný rodič?

Takhle to tedy fungovalo. Daisy měla dva úkoly: ujistit se, že oběL je prokazatelně opilá, a pak muže dostat za volant. Rex, který pracoval jako policista, je pak zastavil, zadržel oběL za řízení pod vlivem alkoholu a šup!, soud pak rozhodl ve prospěch jejich klientky. V této chvíli už Rex čekal v hlídkovém voze o dvě ulice dál. Vždycky našel nějaké opuštěné místo blízko baru, kde jejich oběL rozhodujícího večera popíjela. Čím méně případných svědků, tím lépe. Nestáli o žádný rozruch.

Zastavit toho chlapíka, zatknout ho a pryč.

Vyvrávorali z baru na parkoviště. „Tudy,“ ukázal Miller. „Parkuju támhle.“ Parkoviště bylo vysypané štěrkem. Miller kopal do kamínků a vedl ji k šedé Toyotě Corolla. Stiskl tlačítko na přívěsku klíčů.

Vůz dvakrát tlumeně zapípal. Když Miller zamířil ke dvířkám spolujezdce, Daisy znejistěla. Chce snad, aby řídila ona? Panebože, doufala, že ne. Nebo je snad ztřískaný víc, než si myslela? To se jí zdálo pravděpodobnější. Ale rychle zjistila, že ani jedno, ani druhé.

Dale Miller jí jen otevíral dvířka. Jako opravdový džentlmen.

Daisy se už dlouho nesetkala s opravdovým džentlmenem. Takže v první chvíli nepochopila, co Miller dělá. Podržel jí dvířka. Vklouzla na sedadlo. Dale Miller počkal, až se pohodlně usadila, pak teprve pečlivě zavřel.

Najednou se cítila provinile.

Rex už mnohokrát zdůraznil, že nedělají nic nezákonného nebo dokonce nemorálního. Jednak proto, že jejich plán nevyšel úplně pokaždé. Někteří muži nevytloukají hospody. „V tom případě,“ říkával Rex, „je mimo nebezpečí. Náš člověk však už někde popíjí, že? A ty mu děláš jen takovou příjemnou společnost. Přece nemusí sedat za volant, když pil. VždyL je to jen na něm. Nepřikládáš mu revolver ke spánku.“

[13]

HARLAN COBEN

Daisy si připevnila bezpečnostní pás. Dale Miller udělal totéž.

Nastartoval motor a zařadil zpátečku. Štěrk pod pneumatikami zakřupal. Když Miller z parkovacího místa vyjel, zastavil vůz a dlouze se na Daisy zadíval. Pokusila se o úsměv, ale moc to nevyšlo. „Co skrýváš, Daisy?“ zeptal se.

Zamrazilo ji, ale neodpověděla. „Něco se ti stalo. Vidím ti to na obličeji.“ Nevěděla, co na to říct, tak to přešla krátkým zasmáním. „VždyL jsem ti svůj příběh vyprávěla v tom baru, Dale.“ Miller ještě vteřinu vyčkával, možná dvě, jí to však připadalo jako hodina. Nakonec otočil hlavu dopředu a rozjel se. Cestou přes parkoviště už neřekl ani slovo. „Odboč doleva,“ hlesla Daisy a sama slyšela, jak nervózně to zaznělo. „A pak druhou ulicí doprava.“ Dale Miller mlčel, až moc se soustředil na řízení, jako to dělá člověk, který toho hodně vypil, ale nechce udělat chybu. Toyota Corolla byla čistá a neosobní, odstraňovač pachu působil trochu moc silně. Když Miller odbočil v druhé ulici doprava, Daisy zatajila dech a čekala, až uvidí modré světlo majáčku a uslyší houkačku Rexova vozu.

Toho okamžiku se vždycky bála, protože nikdy nevěděla, jak opilý řidič zareaguje. Jeden týpek se dokonce pokusil ujet, ale uvědomil si marnost svého počínání už před další křižovatkou. Jiní chlapi začali sprostě nadávat. Někteří – a bylo jich až moc – se rozbrečeli.

To bylo nejhorší. Dospělí muži, kteří ji do té chvíle bez ostychu balili, někteří ještě s rukou šátrající po jejím těle, najednou začali bulit jako mimina. Ve zlomku vteřiny si uvědomili vážnost situace.

A to vědomí je srazilo na kolena.

Daisy nevěděla, co v tomhle směru čekat od Dalea Millera.

Rex míval všechno dokonale načasované a teZ se jako na povel rozsvítil modrý majáček a okamžitě se spustila houkačka. Daisy se prudce otočila k Daleovi a snažila se odhadnout jeho reakci. V jeho

[14]

NENECH TO BÝT

tváři se nepohnul ani sval. AL už se lekl nebo jej to překvapilo, nedal to nijak najevo. Zůstal klidný, tvářil se dokonce jaksi odhodlaně.

Zapnul směrovku a potom opatrně zajel k okraji chodníku, kde zastavil a Rex vzápětí za ním.

Houkačka zmlkla, jen majáček se nepřestával točit.

Dale Miller zaparkoval a otočil se k ní. Nevěděla, jak popsat jeho výraz. Překvapení? Soucit? Povzdech „No co se dá dělat?“ „Jo, jo,“ pronesl. „Vypadá to, že nás minulost dohnala, co?“ Jeho slova, jeho tón, jeho výraz ji znervóznily. Chtělo se jí zařvat na Rexe, aby sebou hodil, ale ten si dával na čas, jako to policajti dělají. Dale Miller na ní utkvíval pohledem i poté, co Rex klouby prstů zaLukal na okénko. Pak se pomalu otočil a okénko stáhl. „Něco se děje, pane strážníku?“ „Vaše doklady, prosím.“ Dale Miller mu je podal. „Pil jste před jízdou, pane Millere?“ „Tak asi skleničku,“ odpověděl.

Touhle odpovědí se nijak nelišil od všech ostatních přistižených.

Vždycky lhali. „Mohl byste si na chvilku vystoupit?“ Miller se otočil na Daisy. Snažila se pod jeho zkoumavým pohledem nezachvět. Hleděla přímo před sebe a vyhýbala se očnímu kontaktu.

Rex ho oslovil znovu. „Pane řidiči? Žádal jsem vás –“ „Jistě, pane strážníku.“ Dale Miller otevřel dvířka. Když se ve voze rozsvítilo, Daisy na okamžik zavřela oči. Miller se s heknutím vysoukal z auta. Dvířka nechal otevřená, ale Rex natáhl ruku a zabouchl je. Okénko bylo ještě pootevřené, takže Daisy slyšela, o čem ti dva mluví. „Pane řidiči, chtěl bych vám provést několik testů na alkohol.“ „To bychom mohli přeskočit.“ „Prosím?“

[15]

HARLAN COBEN

„Dejte mi rovnou dýchnout, jestli je to jednodušší.“ Ten návrh Rexe překvapil. Na okamžik se podíval Millerovi přes rameno a zachytil Daisyin pohled. Zlehka pokrčila rameny. „Předpokládám, že máte ve služebním voze tester na alkohol?“ dodal Miller. „Ano, to mám.“ „Tak se neokrádejme o čas. Vy, já i tahle krásná dáma.“ Rex zaváhal. Pak řekl: „Dobrá. Počkejte tady, prosím.“ „Jistě.“ Když se Rex otočil a chtěl se vrátit ke svému vozu, Dale Miller vytáhl zbraň a střelil ho dvakrát do týla. Rex se zhroutil na zem.

Pak Dale Miller namířil zbraní na Daisy.

Jsou zpátky, pomyslela si.

Po všech těch letech mě našli.

[16]

Kapitola 1

S

chovávám si baseballovou pálku za nohu, aby ji Trey – aspoň předpokládám, že je to Trey – neviděl.

Domnělý Trey se ke mně blíží tanečním krokem se svým falešným opálením a emo ofinou, nadmuté bicepsy mu obtáčí nesmyslné tetování. Ellie mi ho popsala jako „superdebila toho nejtěžšího kalibru“. Příchozí odpovídá jejímu popisu.

Přesto musím mít jistotu.

Za ta léta jsem si vypracoval fakt dobrou deduktivní techniku, jak poznat, jestli mám toho pravého. Sleduj a uč se: „Jsi Trey?“ Bytost, u níž se nevyvinul ani základ mozku, se zastaví, obdaří mě zavilým pohledem kromaňonce a rádoby vtipnou replikou: „Kdo to chce vědět?“ „To jako mám říct, že já?“ „He?“ Vzdychnu. Vidíš, s jakými idioty se musím otravovat, Leo? „Odpověděl jsi: ‚Kdo to chce vědět?‘“ pokračuju. „Jako bys nechtěl kápnout božskou. Kdybych zavolal třeba: ‚Miku?‘, tak bys odpověděl: ‚To sis mě s někým spletl, kámo.‘ Ale tím, že jsi odpověděl: ‚Kdo to chce vědět?‘, jsi mi potvrdil, že jsi Trey.“ Měl bys vidět, jak tupě na mě zíral. Byl z toho úplně vedle.

Pokročím blíž, pálku pořád schovávám.

Trey je dle svého mínění každým coulem „gangster“, ale teZ má tak nahnáno, že úplně cítím ty horké vlny strachu, které ke mně

[17]

HARLAN COBEN

vysílá. Není divu. Jsem kus chlapa a ne ženská, která měří sto padesát a kterou může mlátit jako žito, aby si připadal jako pán tvorstva. „Co chceš?“ ptá se mě.

Další krok směrem k němu. „Pokecat si.“ „O čem?“ Rozmáchnu se jednou rukou, protože je to rychlejší. Pálka mu přistane jako rákoska na koleně. Zařve, ale nepadne. TeZ teprve uchopím pálku oběma rukama. Vzpomínáš, jak nás trenér Jauss učil v Malé lize odpal? Pálku dozadu, lokty nahoru. To byla jeho mantra. Kolik nám bylo? Devět, deset? Nezáleží na tom. Dělám jen to, co nás trenér naučil. Napřáhnout pálku co nejvíc dozadu, lokty nahoru, nakročit si.

Dřevo naplocho zasáhne stejné koleno.

Trey padne jako podLatý strom. Jako bych ho střelil. „Prosím…“ Tentokrát zvednu pálku nad hlavu jako sekeru a vší silou tnu opět do toho stejného kolena. A už cítím, že se něco rozletělo na třísky.

Trey zavyje. Znovu zvednu pálku. Trey už se oběma rukama drží za koleno, snaží se ho chránit. Kruci. Co asi tak čekal?

Zaměřím se na kotník. Když rána pálkou dopadne, kotník povolí a rozsype se. Slyším křupavý zvuk, jako když našlapujete na suché větvičky. „Nikdy jsi mě neviděl,“ říkám mu. „Jestli cekneš, vrátím se a zabiju tě.“ Na odpověZ nečekám.

Pamatuješ, jak nás táta poprvé vzal na prvoligový baseballový zápas, Leo? Na stadion Yankee. Seděli jsme na tribuně kousek od třetí mety. Celou dobu jsme oba měli navlečené baseballové rukavice, protože jsme doufali, že nějaký míček po chybném odpalu poletí naším směrem. Samozřejmě neletěl. Vzpomínám si, jak táta nastavoval obličej slunci, měl ty svoje sluneční brýle a ve tváři svůj typický úsměv. Že byl táta bezva? Jako Francouz vůbec neznal

[18]

NENECH TO BÝT

pravidla – i on byl tenkrát na baseballu poprvé – ale bylo mu to úplně fuk. Šel tam proto, aby si užil den se svými kluky dvojčaty.

To mu vždycky stačilo ke štěstí.

O tři ulice dál jsem u jakéhosi obchodu s potravinami zahodil pálku do kontejneru na odpadky. Celou dobu jsem měl rukavice, takže žádné otisky prstů. Tu pálku jsem si koupil už před lety v jednom garážovém výprodeji nedaleko Atlantic City. Je vyloučeno, že by někoho přivedla na stopu. Ne že bych se toho bál. Poldové se totiž vykašlou na to skákat šipku do kontejneru plného upatlaných kelímků od koktejlů kvůli takovému naprostému kreténovi, jako je Trey. V televizi se to možná tak dělá. Ale v reálu si budou myslet, že to schytal od nějaké místní mlátičky nebo drogového dealera, nebo že šlo o vyřizování účtů mezi gamblery či něco podobného, ale že si o to koledoval sám a každopádně si takový výprask zasloužil.

Beru to zpátky a oklikou se vracím k místu, kde jsem zaparkoval.

Na hlavě mám černou kšiltovku s nápisem Brooklyn Nets – docela běžnou – kráčím se skloněnou hlavou. Jak říkám, nepředpokládám, že by někdo z tohohle případu dělal vědu, ale člověk může narazit na nějakého přehorlivého zelenáče, který vytáhne záznam z bezpečnostní kamery nebo tak.

Opatrnost mě nic nestojí.

Nastoupím do auta, vyjedu na mezistátní dálnici 280 a pálím to rovnou zpátky do Westbridge. Zvoní mi mobil – volá Ellie. Jako by věděla, co zrovna provádím. Jako nějaké všudypřítomné svědomí.

Zatím to neberu.

Westbridge je takové provinční město ve stylu amerického snu, média by ho třeba označila jako „ideální pro rodiny s dětmi“, „pro zámožné“ či dokonce „luxusní“, ale do „nóbl“ má ještě daleko. Konají se tu grilovačky pořádané Rotary klubem, oslavy Dne nezávislosti, karnevaly Kiwanis klubu, v sobotu dopoledne si můžete na farmářských trzích nakoupit biopotraviny. Místní děti ještě jezdí do školy na kole. Fotbalová utkání týmu střední školy jsou poměrně

[19]

HARLAN COBEN

hojně navštěvovaná, hlavně když hrajeme proti Livingstonu, našemu nebezpečnému soupeři. Zápasy Malé ligy jsou tu pořád velkou událostí. Trenér Jauss zemřel teprve před pár lety, ale hned po něm pojmenovali jedno baseballové hřiště.

I dnes se tady zastavím, i když už ve služebním autě. Jo, jsem přece ten polda. Myslím na tebe, Leo, na nepřehlédnutelného hráče v pravém poli. Nechtěl jsi hrát baseball – dnes už to vím – ale pochopil jsi, že bych do toho asi bez tebe nešel. Někteří pamětníci dodnes mluví o tom, jak jsem nadhazoval ve státním semifinále a neumožnil soupeři ani jeden úspěšný odpal. Ty jsi nebyl tak dobrý, abys v tom týmu mohl hrát, tak ti dali v Malé lize jiný úkol – vedl jsi statistiku. Možná proto, aby mi nezkazili radost. Myslím, že mi to v té době nedošlo.

Vždycky jsi byl moudřejší, Leo, takový vyzrálejší, takže tobě asi jo.

Přijíždím k domu a zaparkuju na příjezdové cestě.

Moji sousedé Tammy a Ned Walshovi – pro mě je Ned Nedem Flandersem, protože má podobný knírek a chová se vždycky až moc nenuceně – právě čistí okapní žlaby. Oba na mě zamávají. „Ahoj, Nape,“ říká Ned. „Ahoj, Nede,“ odpovím. „Ahoj Tammy.“ Takhle přátelsky se k nim chovám. Jako milý a hodný soused.

Víte, vyjímám se v předměstské čtvrti hodně nezvykle – heterosexuální, svobodný a bezdětný muž je tu něco jako bílá vrána – takže si dávám sakramentsky záležet, abych působil dojmem obyčejného, ničím nezajímavého a spolehlivého člověka.

Který nikoho neohrožuje.

Táta zemřel před pěti lety, takže si myslím, že mě někteří sousedi berou jako toho svobodného mladíka, který pořád bydlí doma a schovává se jako Boo Radley z filmu Jako zabít ptáčka. Proto se snažím, aby dům vypadal udržovaně. Proto dbám na to, abych si sem na noc nevodil žádné ženské, takže je jasné, že takové známosti dlouho nevydrží.

[20]

NENECH TO BÝT

Byly doby, kdy by mě lidi považovali za sympaticky praštěného a zapřisáhlého starého mládence. TeZ mám za to, že se sousedi bojí, že jsem pedofil nebo něco na ten způsob. Takže dělám všechno proto, abych je toho strachu zbavil.

Většina sousedů však zná náš rodinný příběh, a tak jim připadá logické, že tu stále bydlím.

Pořád Nedovi a Tammy mávám. „Jak si vede Brodyho tým?“ ptám se.

Vůbec mě to nezajímá, ale jak říkám, hraju prostě svou roli. „Osm jedna,“ hlásí Tammy. „To je skvělé.“ „Musíš příští středu přijít na zápas.“ „Moc rád,“ ujistím ji.

Stejně tak rád bych si nechal vyoperovat ledvinu vykrajovačem na grapefruit.

Usměju se ještě víc a pořád mávám jako idiot, pak zamířím do domu. Odstěhoval jsem se z našeho bývalého pokoje, Leo. Po té noci – vždycky říkám „ta noc“, protože tu událost nedokážu nazvat „dvojitou sebevraždou“ či „smrtelným úrazem“ nebo dokonce „vraždou“, i když tohle si nikdo nemyslí – nemůžu snést pohled na naši starou palandu. Začal jsem spát dole, v tom malém pokoji, kterému jsme říkali „obýváček“. Jeden z nás to asi měl udělat mnohem dřív, Leo. Náš společný pokoj byl fajn, když jsme byli malí kluci, ale dva puberLáci si tam už šlapali po hlavě.

Mně to však nikdy nevadilo. A myslím, že tobě taky ne.

Když táta zemřel, nastěhoval jsem se nahoru do ložnice. Ellie mi pomohla předělat náš bývalý pokoj na domácí kancelář s vestavěným bílým nábytkem ve stylu, který nazývá „moderní farmářský“.

Stejně doteZ nevím, co to znamená.

Vejdu do ložnice a začnu si svlékat košili, ale vtom se ozve domovní zvonek. Napadne mě, že je to pošLák s balíčkem nebo někdo od UPS. Ti jediní se předem telefonicky neohlašují. Tak se ani

[21]

HARLAN COBEN

nenamáhám sejít dolů. Když zvonek zařinčí znovu, zapátrám v paměti, jestli jsem si objednal něco, k čemu je potřeba můj podpis.

Nic mě nenapadá. Vykouknu tedy z okna.

Poldové.

Jsou v civilu, ale já je vždycky poznám. Nevím, jestli podle pohybů a držení těla nebo je to oblečením či něčím nedefinovatelným, ale myslím, že to není jen proto, že jsem jedním z nich – že jsem taky polda. Dole stojí dvojice, muž a žena. Na okamžik si pomyslím, že jejich návštěva může souviset s Treyem – logická dedukce, že? – ale rychlý pohled na neoznačený policejní vůz, který vypadá tak nenápadně, že by naopak mohl mít z obou stran nastříkaný výrazný nápis „neoznačený policejní vůz“, mi nabízí pensylvánskou poznávací značku.

Bleskově na sebe hodím šedé tepláky a zkontroluju svůj vzhled v zrcadle. Jediné slovo, které mě napadne, je „fešák“.

No, není to jediné slovo, ale dejme tomu. Spěchám ze schodů a už sahám po klice.

Neměl jsem tušení, jak se všechno změní, když ty dveře otevřu.

Neměl jsem tušení, Leo, že mě to zase přivede k tobě.

[22]

Harlan Coben NENECH TO BÝT Z anglického originálu Don’t Let Go, vydaného nakladatelstvím Dutton – Penguin Random House LLC v New Yorku roku 2017, přeložila Drahomíra Michnová Obálku navrhla Soňa Šedivá Redigoval Michal Hrnčíř Odpovědná redaktorka Martina Bekešová Technický redaktor David Dvořák Počet stran 312 Vydala Euromedia Group, a. s. – Knižní klub, Nádražní 30, 150 00 Praha 5, v roce 2018 jako svou 9874. publikaci Sazba SF SOFT, Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví www.knizniklub.cz