Issuu

prej mi domov_001.qxp 19.02.19 9:25 Strรกnka 1

Kay Brattovรก

ห PREJ MI DOMOV

Prej_mi_domov.indd 2

4.2.2019 12:08:03

Pro Cory, historicky nejlepší pracovnici v programu CASA

Prej_mi_domov.indd 3

4.2.2019 12:08:03

Prej_mi_domov.indd 4

4.2.2019 12:08:03

Kapitola první NEOHLÍŽEJ SE, ŘÍK ALA SI V DUCHU. Mysli na něco jiného. Dělej, že se

nic neděje, a on dá pokoj. Nesmíš dopustit, aby tě ten pohled dostal. Ve svých téměř třiceti letech si Kara přála zapomenout na minulost, i sebemenší věc znovu oživila vzpomínky. Ne že by zavolala na psa za svými zády, ale od prvního pohledu si vzpomněla na věci, které by si raději vůbec nepamatovala. Šla dál a pomalu zrychlovala. I v dopravním hluku slyšela lehké oddychování a zvuk tlapek na asfaltu. Dokázala zvětšit odstup, ale nedokázala udělat nic se vzpomínkami, jež v ní pes vyvolával. Dělaly si, co chtěly – přicházely bez vyzvání, tvrdošíjně zůstávaly a připomínaly neutěšené začátky a citový balast, který s sebou vláčela.

Když jim se sestrou Hanou bylo sedm, matka zemřela. A protože otec byl mimo hru a nikdo z rodiny se neměl k tomu, aby si je vzal k sobě, byly umístěny do náhradní rodiny. Tam je předváděli jako nějaké trofeje. Všichni – nejprve obec, pak rodina, a dokonce i církev jako macecha – se chlubili naplněním křesťanské povinnosti, která je vedla k tomu, aby se ujali těch „nebohých bezbranných dvojčátek“. Ale doma, kam nedohlédly zvědavé zraky, s nimi zacházeli úplně jinak než s biologickými dětmi té ženy. K žádnému tělesnému zneužívání nedocházelo a na rozdíl od rodin, ve kterých žily potom, si mohly chodit ven, jak se jim zlíbilo, dostávaly dostatek jídla. Přesto to nebylo dobré umístění. Děti poznají, když jsou nechtěné. Tedy alespoň ona s Hanou to poznaly. A časem se naučily, 5

Prej_mi_domov.indd 5

4.2.2019 12:08:03

že jestliže se k pěstounství nepřistupuje s láskou v srdci a nezištně, ale s touhou po odměně či uznání, většinou to nefunguje. Jenže… v té rodině měli psa. Kara Rena milovala, možná až příliš. Zlatý retrívr, v té době větší než ony, byl prvním zvířetem, se kterým přišly do kontaktu. S Hanou předstíraly, že pes je jejich, a věnovaly mu tolik lásky a pozornosti, že Reno projevoval věrnost a oddanost více jim než ostatním dětem v domě. Večer se vkradl mezi Karu a Hanu do postele a ony měly pocit ochrany. Ostatní děti – které se o psa pranic nestaraly, a už vůbec ho nechtěly v posteli – si začaly stěžovat. To se nevlastní matce nezamlouvalo. Nejprve se jen tvářila přísně, když Kara nebo Hana projevovaly psovi přílišnou lásku. Ale brzy nato se postarala o to, aby dvojčata a pes nemohli být spolu. Když to Reno zkoušel, hned dostal vyhubováno nebo musel za trest za dveře; pak smutně vyl a Kara s Hanou měly výčitky svědomí. Donekonečna to spolu probíraly a nakonec se rozhodly, že raději k Renovi přeruší citové pouto, aby nezůstal izolován od vlastní rodiny. I když to bylo bolestné, začaly se tvářit, že je Reno už vůbec nezajímá. Když vešel do místnosti, nevšímaly si ho a už ho nepustily do postele. Kara svraštila obličej při vzpomínce, jak se obracela k Renovi zády, když si přišel pro pohlazení nebo laskavé slovo – ty prosté věci, po kterých s Hanou toužily a kterých se jim nikdy nedostalo –, a jak se pes tvářil zmateně a ublíženě nad jejím náhlým chladem. Ale byly důsledné a Reno znovu získal své místo v rodině. Opět se stal tichým tvorem v ústraní, ale teď už mu bylo dovoleno být součástí rodiny a nemusel zůstávat venku a pociťovat, že byl vyhoštěn ze smečky. Jakmile pominulo vzrušení z toho, že se pěstounská rodina může pochlubit dvojčaty, poslali je do další rodiny. Bez rozloučení je vystrčili ze dveří se skrovným majetečkem v pytlích na odpadky, které si tiskly k hrudi. Jediný, kdo projevil lítost nad jejich odchodem, byl Reno. Kara na něj nikdy nezapomněla. 6

Prej_mi_domov.indd 6

4.2.2019 12:08:03

Ucítila v očích slzy a rychle zamrkala. Reno a její štace dítěte v pěstounské péči – to bylo dávno pryč. „Musíš to nějak skousnout,“ říkávala sestra. Kara teď měla před sebou dlouhou cestu a potřebovala stát oběma nohama na zemi. Zjistit, kam vlastně kráčí. Něco vymyslet. Něco udělat. Cokoliv. Jenže to nebylo lehké, když ten pes – ten, co jí připomínal Rena – šel pořád za ní. Tvářila se, že si ho nevšimla, a na chvilku přidala do kroku, ale připadala si ohavně, a tak zase zpomalila, aby jí ten kulhavec stačil. Ztrápeně si vzdychla a u milníku chvíli zauvažovala. K příští odbočce je to pět mil. Nemůže se starat o toulavého psa. A vůbec, psi potřebují vodítko. A stravu. A vodu, samozřejmě. Vždyť neunese dost vody ani pro sebe – jak by mohla nést další vodu pro psa? Sama je bez domova a sotva je schopná postarat se o sebe. Copak může mít odpovědnost za jiného tvora? Jeho vyhublé tělo svědčilo o tom, že má sotva co žrát. Ne. Žádné hledání důvodů, proč by si ho měla nechat, jen aby ulehčila své osamělosti. A vlastně, co dělá pes na dálnici? Kulhá – možná ho někdo vyhodil z auta. Jak mohou být lidé tak krutí? Zbavit se psů a dětí, jako by nic neznamenali. Nebo třeba patřil nějakému vidlákovi, co ho vozí na korbě pick-upu, nezajištěného a bez postrojů. To je ono – určitě seskočil z auta – let ke svobodě pryč od lidské hlouposti, který skončil zraněním. Přikázala si nemyslet na psa, jít dál, zaměřit se na něco jiného, například že je na otevřeném prostranství pěkně na ráně, kde ji může každý uvidět. A hlavně si uvědomit, že začíná být na štíru s penězi a nejspíš bude muset někde zastavit a poptat se po práci. Nepotřebovala mnoho, ale jíst se musí. A občas se také osprchovat. Zatím měla štěstí, že obsluha na odpočívadlech jí za poplatek dovolila použít sprchu. Ale pět babek za sprchu je dost, takže moc nerozhazovala. Proto si většinou vystačila s veřejnými toaletami, kde se umyla houbou. Nechtělo se jí vytahovat a počítat peníze za chůze po dálnici, ale pokud ji paměť neklame, zbývá jí tak něco přes tři sta dolarů. 7

Prej_mi_domov.indd 7

4.2.2019 12:08:03

Její život je jeden zlomyslný koloběh nezdarů. Odmítnout nabídku univerzitního vzdělání byla jedna z největších životních chyb. Kdyby Kara měla alespoň vysokou školu – jakoukoliv –, všechno mohlo vypadat úplně jinak. Bylo to už dávno, ale stále si pamatovala jejich osmnácté narozeniny a jak to bylo osudové. Ten den znamenal první příležitost rozhodnout o tom, jaký směr nabere jejich život. Buď zůstanou pod bdělým okem státu a několik dalších let budou využívat jeho dobrodiní při studiu na vysoké, nebo se naprosto emancipují. Tenkrát to bylo snadné rozhodnutí, ale při zpětném pohledu se rozhodly poněkud zbrkle. Mohla za to vinit Hanu, jež ji přemluvila, že potřebují přetnout všechna pouta se systémem, ale pravda je, že i Kara toužila po svobodě. Takže se rozhodly. Když odcházely, Hana na nic nečekala a zamávala sociálce na rozloučenou. Ale jakmile se osamostatnily, Kara si uvědomila, že dosažené vzdělání je jim nanic, protože bez diplomu se pracovní příležitosti smrskly na minimum a ony třely bídu s nouzí. Tak jako řada jiných lidí stojících na prahu dospělosti začaly smažením hamburgerů, ale netrvalo dlouho a byly z brigádníků nejstarší. Bylo ponižující vědět, že většina lidí považuje práci ve fastfoodech jen za odrazový můstek, ale v jejich případě mohly mezi hamburgery zabřednout navždy. Jako první si to jednoho dne uvědomila Hana a nakonec práskla do bot. Karu vzala s sebou. Ano, sestra vždycky Karu do něčeho zatáhla. Nebo z něčeho vytáhla. Jen se na ni podívejte. Kvůli Haně vypadla z města jen s pár stovkami. A teď šlape pěšky po dálnici – cíl neznámý. Situace nemůže být horší. Doufejme…! Nenápadně se ohlédla a viděla, že pes se stále vleče za ní, obchází vysoké trsy trávy a hromádky smetí, opatrně našlapuje na přední pravou tlapu, aby jí stačil. Šla dál. Po debaklu ve fastfoodu Kara pro obě sehnala uklízení v mote8

Prej_mi_domov.indd 8

4.2.2019 12:08:03

lu. Ve skutečnosti to byl hodinový hotel a práce byla ponižující, ale měly na zaplacení bytu. Tedy alespoň do té doby, než jeden z hostů natreﬁl na Hanu samotnou v pokoji a chtěl se na ni vrhnout. Naštěstí se včas objevila Kara a její křik sestru spasil. Tentokrát. Zastavila se, předklonila a zhluboka se nadechla. Na okamžik pocítila nevolnost. Musí myslet na něco jiného. Na cokoliv, jen ne na sestru. Na auto. Kara šla dál. Cítila, jak jí rudnou tváře hanbou, že to auto vzala. Bylo to jejich společné auto. Kéž by si mohla se sestrou promluvit a říct jí, že to stejně byla stará šunka a skončila jako nepojízdný vrak na parkovišti u jídelny Burger King. Po padesáti mílích na něm vůz vydechl naposledy. Být tam sestra s ní, asi by se pěkně vztekala, ale pak by řekla, že to auto stejně stálo za prd a karma s nimi má evidentně jiné plány. Hana a ty její řeči o osudu, karmě, kosmických silách. Jak to, že Hana nevidí, že mají třicítku na krku a zatím je v životě nic pěkného nepotkalo? Karma je evidentně přeskočila a věnovala se dalším lidským bytostem na seznamu. Haně by se určitě moc líbilo, že Kara kráčí vpřed, aniž má konkrétní cíl. Prostě tam, kam ji vítr zanese, hlavně daleko od města Sandy Springs ve státě Georgia. Ale Kara není jako Hana. Kočovat jako cikáni odnikud nikam ji neuspokojovalo. Ona potřebovala plán. Vědět, kam jít, aby mohla nechat minulost za zády, najít místo, kde ukonejší bolavou duši. Potřebovala cíl. Key West. Zůstala stát. Kolem projela dodávka a zatroubila na ni. To už je dneska potřinácté. Ale co je důležitější – odkud se vzal ten nápad? Nikdy nepřemýšlela o tom, že by šla do Key Westu. Vlastně ji to v životě ani nenapadlo. O městě věděla jen to, že leží na nejjižnějším cípu kontinentálních Spojených států na Floridě a Ernest Hemingway tam míval dům. Kara dosud nepřekročila hranice státu Georgia, natož aby se odvážila vydat se tam, kde možná končí svět. 9

Prej_mi_domov.indd 9

4.2.2019 12:08:03

Ale proč ne? Když si pevně stanoví cíl, místo aby se bezcílně plahočila zemí, třeba jí bude cesta ubíhat rychleji. A až tam bude, podívá se do míst, kde Hemingway psal své slavné povídky. Ohlédla se, jestli je za ní ještě to psisko, a jakmile si pes všiml jejího pohledu, okamžitě začal vrtět ocasem. Zastavila a zeptala se ho na názor: „Co si myslíš o Key Westu, pejsku?“ Ohon se začal pohybovat rychleji a pes přidal do kroku, aby zkrátil rozestup. Pak si před Karou sedl na zadní a zafuněl, jako by říkal: To je dost. Nedáme si pauzu? Kara si klekla a pohladila ho po hlavě – psův ocas se pak hned roztančil tak divoce, že měla strach, aby se nezlomil. „Tak ty myslíš, že je to dobrý nápad?“ Zíral na ni, jako by měla odpověď na dávno ztracené tajemství a on čekal na to, až vyjde s pravdou ven. Kara si ho chvíli prohlížela a snažila se uhodnout, co je to za plemeno. Jeho barva se dala nejlépe popsat jako špinavě smetanová, i když popravdě to asi byla jen špína. Stavbou těla připomínal labradora, ale uši měl plandavější a srst hebčí než pravý labrador. Asi měl v sobě něco z ovčáka, i když si nebyla jista, zda existují ovčáci s bílou srstí. Nakonec usoudila, že to bude čistokrevná pouliční směska – jak někde slyšela. „No, to tě nemusí trápit. Já také nemám žádný rodokmen. Kdybych byla pes, našel bys mě v oddělení zlevněných voříšků.“ Kdovíproč se jí sevřelo hrdlo. Obyčejně nejednala unáhleně – nebyla z těch, kteří napřed jednají a pak teprve myslí. Z dvojčat byla ta praktická – ta rozumná, která dělá správná rozhodnutí. A její selský rozum jí říkal, že tulák bez domova se těžko může starat o další živou bytost. Jenomže ta nepraktická polovina mozku jí našeptávala, jaká samota ji čeká na dlouhé cestě. „Tak jo, beru to. Můžeš se mnou jít do Key Westu…“ Ohon se znovu roztančil. „Prohlédneme si dům pana Hemingwaye a pak ti najdeme hezký útulek a oni ti pomůžou najít rodinu.“ Ohon ustrnul. „Žádné řeči. Druhá část dohody zní, že potřebuješ jméno. 10

Prej_mi_domov.indd 10

4.2.2019 12:08:03

Nemůžu ti říkat jen pse. Jasně, až najdeš svoje páníčky, jestli je najdeš, vrátí ti staré jméno, ale prozatím si prostě nějaké vyber.“ Vyčkávala. Vyčkával. „Fajn. Takže ti oﬁciálně dávám jméno Hemingway, protože nic jiného mě nenapadá. Budu ti říkat Hemi, aby to nebylo tak dlouhé.“ Až když to řekla nahlas, uvědomila si, že to zní skoro jako Hana. Možná je to tím, že chce, aby sestra byla s ní. Ale nechtěla se tím zabývat. „Tak co říkáš novému jménu?“ Ocas se znovu začal vrtět, až se Kara rozesmála. Náhle pes bez varování vyskočil, seběhl ze silnice a zamířil po náspu k porostu stromů. „Kam běžíš?“ zavolala, jako by jí mohl odpovědět. Dívala se za ním a uvažovala, má-li ho následovat. Asi by se na to měla vykašlat. Využít příležitost, že se pes nedívá, a nechat ho tu. Nemůže nést odpovědnost za živého tvora. Ale srdce jí říkalo, že ho nemůže opustit. S povzdechem se pustila za psem. Když se zastavila mezi stromy, musela počkat, než si oči přivyknou na šero. Nakonec ho uviděla. Zamířila k němu. Pes prudce oddychoval s vyplazeným jazykem. V tuto jarní dobu bylo chladno a Kara vytušila, že psa něco trápí. Oči jako dvě tmavé skleněnky se jí zavrtávaly přímo do duše. Ten skoro lidský pohled jí napověděl, že pes není nebezpečný, jen se tváří polekaně. Přemýšlela, co se změnilo. Před chvílí tolik stál o její pozornost a teď před ní uhýbá. Hlavou jí prolétla vzpomínka. Ona a sestra vedle sebe u stěny tmavého kumbálu, rukama objímají kolena, odříkávají čarovná slova, která se učily celá léta a která je z toho sterilního studeného domu, do něhož byly umístěny, odnesou pryč zpátky do náruče matky. Kara si uměla představit, že kdyby tenkrát někdo otevřel dveře, tvářily by se stejně jako ten pes, špetka naděje smíšená se strachem. Nikdy se jim to nepovedlo. Kouzlo odmítalo dvěma holčičkám z chudé čtvrti splnit přání. Nikdo dveře neotevřel, protože nikoho 11

Prej_mi_domov.indd 11

4.2.2019 12:08:03

nezajímaly. Sešly z očí, sešly z mysli. V tom kumbálu se cítily v bezpečí. Nakonec ale stejně vylezly, když je k tomu donutila hladová břicha. Kaře jako z udělání právě zakručelo v břiše. Ale to počká. Teď si to musí vyřídit s tím psem. Možná má někde psí známku. Telefonní číslo. Nebo něco. Určitě má někoho, komu schází a kdo si říká, kam se asi zatoulal. Sedla si na zem. Nikdo ji nikde nečeká. Do setmění zbývá nejméně šest hodin, má dost času na to, aby si našla nějaký úkryt. Může počkat, jestli se psovi bude chtít vyjít z lesa. Čekala. Nepohnul se. Jen se na ni díval, v očích ostražitost i odevzdanost. I on byl unavený. Kara si stáhla batoh, položila ho před sebe a rozepla zip. Neměla moc jídla, aby se podělila, ale když něco najde, aspoň mu zkusí nabídnout. Zajela rukou pod srolované ponožky, náhradní oblečení, ohmataný paperback a šampon Family Dollar, dokud její prsty nenahmataly pár tuňákových konzerv na dně báglu. Byla na štíru s rozpočtem, peníze den za dnem ubývaly a tuňák a sušenky nestály moc a dodávaly jí energii. Vytáhla jednu konzervu, odložila batoh a zatáhla za očko na víčku. Opatrně postavila plechovku na zem a chodidlem ji přistrčila ke psovi. Obezřele ji sledoval, ale ani se nepohnul. Reﬂexivně sáhla do batohu pro telefon a pak si vzpomněla, že ho nechala v tom autě. Viděla dost detektivek, aby věděla, že lidi lze vysledovat podle mobilního signálu. Stejně by ho nepoužívala. Domů zavolat nemůže. Neexistují žádní přátelé, kteří by si o ni dělali starost. Upřímně, telefon pro ni nikdy nebyl ničím než otravnou věcí. Textové zprávy byly dobré jen k tomu, aby si lidé sdělovali hnusné věci, které by člověku neřekli do očí. Nerada si to přiznávala, ale s Hanou mnohokrát sváděly esemeskové bitvy. A vůbec, snadnost, s jakou lze vyťukat pár slov, připravuje každého o soukromí, protože pořád je někdo, kdo se zrovna ptá: „Kde jsi? Co děláš? Kdy přijdeš domů?“ Byla ráda, že se ho zbavila. 12

Prej_mi_domov.indd 12

4.2.2019 12:08:03

Tím pádem nemá nikoho, s kým by si povídala. Jen toho psa. „Víš, že Ernest Hemingway jel do války bojovat za naši vlast, a když byl nasazený v Itálii, jezdil se sanitkou? Právě tam potkal Agnes, svoji první lásku. Byla to americká ošetřovatelka, která o něj pečovala, když ho zasáhl minometný granát a ležel v nemocnici.“ Na psa to neudělalo žádný dojem. „Bylo mu teprve devatenáct a Agnes bylo šestadvacet, ale on prohlásil, že až se vrátí do Států, tak se s ní ožení.“ Pes zamrkal a Kara si to vyložila jako pobídku, aby pokračovala. „Agnes mu ten sen zhatila, když mu napsala, že přijala nabídku jiného muže. Říká se, že Hemingway se kvůli Agnes celé roky velice trápil.“ Kara ještě chvíli vykládala, hlas jí slábl a slábl… a nakonec si uvědomila, jak je ve skutečnosti unavená. Vstávala s rozbřeskem, urazila pěšky patnáct mil a do večera měla v plánu ujít ještě nejméně dalších patnáct. Bolela ji lýtka, slyšela projíždějící auta, jejichž hluk tlumila hradba stromů do tichého bzučení, jež ji ukolébávalo ke spánku. Karu už unavovalo čekat, co řekne pes na nabízenou potravu a vyprávění. Všimla si dolíku v zemi vystlaného vrstvou listí. Pomyslela na slova vyrytá do jednoho z mnoha Hemingwayových památníků: „Miloval podzim, to listí žluté v osikových hájích…“ I když nikdy v Idahu nebyla a památník znala jen z fotek, nádherná slova se Kaře navždy vryla do mysli. Dobře rozuměla jeho lásce k přírodě. Poklidné místo uprostřed stromů ji zvalo k tomu, aby ještě chvíli zůstala. Zaváhala a zvažovala lákavou myšlenku. Ano, chvilku si zdřímnout, než se vydá na další dlouhou cestu, to je přesně to, co potřebuje. Na dně báglu měla malou deku přichycenou pásky suchého zipu. Pomalu ji rozbalila, přehodila si ji přes ramena a lehla si na záda. S batohem pod hlavou a za tichých zvuků přírody zavřela oči. Když se nořila do spánku, tichý hlásek jí našeptával, že doufá, že ten pes tam bude, až se probudí. ___

Prej_mi_domov.indd 13

4.2.2019 12:08:03

Pršelo a byla zima. Kara se schoulila a přitáhla si kolena k bradě, nevšímajíc si bolesti v boku, spočívajícího na tvrdé zemi. Listí, které předtím vypadalo tak lákavě, jako by přestalo existovat a její tělo křičelo němou výčitkou. Nedosti na tom, že dešťová kapka, která se jí skutálela na nos, se odmítala pustit a skápnout na zem, i když zatřepala hlavou. Zvedla ruku, aby ji setřela, ale její dlaň se dotkla čehosi neznámého. Otevřela oči a uviděla psa, jenž na ni zíral a jazykem jí znovu olízl chřípí. Nebyl to déšť, pokud nepovažovala za srážky psí sliny. Stmívalo se, obloha byla sotva viditelná skrz vysoké koruny stromů, kývajících se v lehkém větru přísně a stoicky, jako vojáci strážící padlého bratra. Ale ona nepadla. Náhle se posadila a napřáhla ruce na obranu proti nenadálému vpádu do osobního prostoru. Ale stejně rychle je spustila, připadala si trochu hloupě a pak se zastyděla, když pes o pár kroků ucouvl a trhl sebou. V tom chundelatém těle nebylo kouska špatnosti. Ohlédla se po konzervě a s uspokojením zjistila, že je prázdná. Nakonec uvěřil a přišel, aby ji snědl. Ale překvapilo ji to. „Jaký pes může mít rád tuňáka?“ zamumlala si. Nastrašil uši a tázavě naklonil hlavu na stranu. „Nebo máš takový hlad jako já a nemůžeš si vybírat?“ Naklonil hlavu na druhou stranu a sklopil jedno ucho. „Nevadí!“ Svíravý pocit hladu jí připomněl, že má v batohu ještě jednu konzervu. Pohlédla do jeho oduševnělých očí a věděla, že se znovu bude muset rozdělit. Nikdo – natož ona – by nedokázal odolat psímu pohledu plnému naděje. Soudě podle slunce klonícího se k obzoru se blížil čas večeře. Dnes půjde dál potmě, než najde přístřeší. Ale nejdřív zalovila v báglu a vytáhla druhou plechovku a balíček sušenek. Zatímco zápolila s víčkem, pes si sedl a sledoval každý její pohyb. Z batohu vytáhla jednu osamocenou plastovou lžíci, rozetřela kousíček tuňáka na sušenku a položila ji před psa. Tentokrát vyčkal jen pár sekund a pak zvedl oči. 14

Prej_mi_domov.indd 14

4.2.2019 12:08:03

„Jen do toho,“ kývla Kara. Zřejmě pochopil, protože vstal a přikulhal k sušence, vzal ji do tlamy a spolkl na jeden ráz. „Co máš s tlapkou?“ vzpomněla si, že kulhá, a přepadla ji lítost, když viděla, jak drží packu nad zemí, srst slepenou zaschlou krví. Musí se podívat, co se s tím dá dělat, ale napřed potřebuje sama něco do žaludku. Nepatřila k těm, které pohled na krev nebo na cokoliv nepříjemného nechá v klidu. Byla z těch, kteří vždycky zavírají oči při nejstrašidelnějších scénách v hororu, a Hana jí to musela převyprávět. Zase ta ségra. Přála by si, aby se jí Hana v každičkém okamžiku života nevracela. Bylo těžké jít dál, když do její mysli neustále vstupoval její obraz, který nemohla ignorovat. Nicméně bude lehčí podívat se na krvavou packu, když se jí nebude točit hlava hlady. Tuňák rychle zmizel. Ale musela psovi přičíst k dobru, že trpělivě seděl a čekal, až na něj přijde řada, jako by chápal, že každá druhá sušenka je určena jí. A samozřejmě když došlo na poslední kousíček tuňáka, Kara si nedokázala nechat sousto pro sebe a přelomila sušenku napolovic. Za to, že se rozdělila, jí bylo odměnou vděčné vrtění ohonu. Když dojedli, Kara si se založenýma rukama psa měřila. Neviděla žádný obojek, neměl tedy ani známku. Evidentně stejně jako ona cestoval inkognito. Klekla si před něj. S nesmírnou opatrností mu zvedla packu a obrátila ji. Zakňučel, a tak packu pustila. „Nelekej mě a nekňuč, ať se můžu podívat, co s tím máš.“ Znovu uchopila psí packu, tentokrát pevněji. Obrátila ji a s lítostí uviděla, že v tmavorůžovém polštářku tlapky je zaražený dlouhý špičatý střep. Podívala se mu do očí a shledala, že pes odvrací oči od tlapky a zírá jí přímo do obličeje. Důvěřoval jí. Ještě nikdo jí v životě nedůvěřoval. Kromě Hany. Ale může se 15

Prej_mi_domov.indd 15

4.2.2019 12:08:03

Hana počítat? Sestra, se kterou sdílela matčino lůno a která se od ní – když s křikem a kopáním vstoupily do tohoto světa – nikdy ani na okamžik neodloučila? Alespoň to tak cítila. Teď, když se psem strávila nějako dobu, nakrmila ho a zjistila, že je poraněný, si uvědomila, že na sebe prostě nemůže vzít odpovědnost za jeho péči. Unavovalo ji nést odpovědnost. Vždyť se jen podívejte, kam ji to v životě dovedlo. Nikam…! Nebude to snadné, ale musí svůj slib odvolat. „Tak jo, Hemi. Tohle asi bude bolet. Ale budu se snažit ze všech sil, abych tě toho trápení zbavila. Neboj, to není eufemismus pro utracení. Vytáhnu ti to sklo a pak, promiň, kamaráde, si ale půjdeš po svých a já si půjdu také svou cestou.“ Pustila tlapku a poodešla k batohu. Vždycky s sebou nosila dvě láhve s vodou, ale snažila se jí šetřit. Plastové láhve si vymývala a plnila vodou na odpočívadlech a veřejných toaletách a používala je tak dlouho, dokud nebyly úplně na vyhození. Pak si našla další a celý koloběh pokračoval. Z postranní kapsy vytáhla poloprázdnou láhev, odšroubovala víčko a nalila trošku vody do plechovky od tuňáka a postavila ji před psa. Rychle vodu vychlemtal a Kara si dala pár hltů přímo z láhve. Na to, že vodu natočila z kohoutku na benzínce, chutnala opravdu dobře. Z batohu vylovila srolované ponožky, narovnala je a pak si jednu společně se zbývající vodou vzala a otočila se ke psovi. „Asi to budu hodně prožívat, protože na tebe obětuji poslední pár ponožek…“ Položila láhev s vodou a ponožku na zem a znovu vzala do ruky psí packu. Rychle! Dřív než se jí pes stačil vykroutit, sevřela mezi prsty střep a vytáhla ho. Z rány vytryskla čerstvá krev. Při pohledu na jasně červenou krev se jí udělalo slabo a jen stěží se dokázala soustředit na to, aby opláchla ránu zbytkem vody a smyla nečistoty a krev. „Určitě jsi ušel dlouhou cestu. Polštářky máš v hrozném stavu.“ 16

Prej_mi_domov.indd 16

4.2.2019 12:08:03

Začal couvat a chtěl se vysmeknout, ale Kara ho držela pevně. „Kdepak, to nejde. Nemůžeš šlapat na tu špinavou zem. Musím ti na tu packu navléknout ponožku.“ Počínala si rychle. Použila ponožku jako obvaz, omotala ji kolem packy a pevně oba konce svázala. Když skončila a pustila psa, svalil se na zem, ale hned se posadil na zadní a zavrtěl ocasem. Na znamení vděku se po psím způsobu usmál. „Není zač.“ Zbývající osamocenou ponožku vrátila do báglu. Kdoví, kdy se bude zase hodit. Pak vytáhla lopatku, kterou si zakoupila právě k tomuto účelu, vyhloubila v zemi jamku a do ní zahrabala obě plechovky, střep z pivní láhve, kterou měl pes předtím v tlapce, a obal od sušenek. Neměla nic, co by stálo za řeč, ale nenechá po sobě nepořádek. Srolovala deku a důkladně se rozhlédla, aby se ujistila, že tady po ní nic nezůstalo. Deku znovu přivázala na spodek batohu a zajistila pásky suchého zipu, jak nejlépe uměla, a hodila si bágl na rameno. Ještě jednou se pro jistotu rozhlédla kolem sebe, jestli tu nezůstaly někde stopy po její přítomnosti, a její pohled spočinul na psovi. Seděl pořád na jednom místě a pozoroval ji. Kara zvedla údivem obočí, že se pes ani nepokusil kousat si obvaz z ponožky. Zjevně chápal, co je pro něj dobré. Doufala, že do té doby, než ho to začne otravovat a zkusí si obvaz strhnout, bude rána už zavřená a snad se do ní nedostane infekce. Nemohla si nevšimnout, že kromě poraněné tlapy má bílou srst slepenou a zaneřáděnou. Ale byl tak roztomilý. Nedokázala to. Nebyla schopná ho tady nechat. A nedokáže ho donutit, aby šel pryč. Takže se musí rozhodnout sám. Když půjde za ní, má to tak být. Obrátila se k psovi zády a vyšla z lesíku, vylezla na násep a opět se ocitla na krajnici dálnice s vozy svištícími kolem. Pár sekund čekala a pak se ohlédla. Hemi stál přímo za ní a čekal na její další pohyb. Teď má před sebou cíl. A souputníka. 17

Prej_mi_domov.indd 17

4.2.2019 12:08:03

Doufala, že překročení hranic státu nebude představovat problém, pokud jde o nalezení jeho majitelů. Zůstat tady bylo vyloučené a ona musí získat co největší odstup od všeho, co nechala za sebou. Bude doufat, že Hemi má někde na tom zaneřáděném krku zašitý čip a že v nějaké databázi existují jeho údaje a bude stačit jen přečíst ten čip skenem a pak, ejhle, rodinka bude k nalezení. Měla dobrý pocit z toho, že poskytne pomoc ztracenému psu. Po tomto rozhodnutí se cítila tak nějak pevnější v kramﬂecích. Víc sama sebou. Pocit, že její život má smysl, byl jako nádherný doušek čerstvého vzduchu. Mávnutím psa přivolala. „Tak pojď, Hemi. Tamhleta značka říká, že pár mil před námi je mekáč, a při troše štěstí budou mít dolarové menu.“

Prej_mi_domov.indd 18

4.2.2019 12:08:03

Kay Brattová PŘ EJ M I D OMOV Z anglického originálu Wish Me Home, vydaného nakladatelstvím Lake Union Publishing v Seattlu v roce 2017, přeložila Jaroslava Novotná Obálku zhotovila Soňa Šedivá Redigoval Aleš Kysela Odpovědná redaktorka Jana Kubínová Technická redaktorka Halina Kaslová Počet stran 272 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 395. publikaci Sazba TYPA, spol. s r. o., Praha Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání první Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.bux.cz, www.booktook.cz a www.knizniklub.cz.

Prej_mi_domov.indd 272

4.2.2019 12:08:15