0039533

Prolog

DUBEN 2007 Nemohla ho najít.

Ještě před deseti minutami ho přitom viděla, jak si hraje na zemi v dětském pokoji s mladším bratříčkem. Samotné je nechala jenom chvilku.

Prohledala celý dům, odshora dolů. Volala jeho jméno, úpěnlivě, naléhavě. Vystrašeně.

Nic. Už nedokázala potlačit paniku. Sevřelo se jí hrdlo.

To snad ne! Někde tady být musí. Prostě musí! „Adame! Adame!“ Zesinala hrůzou. Měla pocit, že bude zvracet.

Uložila mladšího syna do postýlky. Zdráhal se, plakal. „Kde je Adam, mami? Kde je velký brácha?“ dožadoval se mumlavě a baculatou ručičkou si mnul tvář. „Byl tu nějaký pán…“ Rozbušilo se jí srdce.

Byl tu nějaký pán…

Pokoušela se syna ukonejšit.

Byla to jen chvilička. Chvilička. Naprosté nic… Ale stačilo to, zašeptalo něco v jejím srdci.

Její obavy se měnily v cosi žhavého, v cosi nepříčetného a zvířecího.

Vyběhla z domu. Po temně modré obloze nezřetelně blikotaly první noční hvězdy a stíny se dávno rozpustily v soumraku. Pár metrů od příjezdové cesty 8¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 8

06.10.19 21:34

stál policejní vůz, který ozařovala pouliční lampa. Seděl v něm policista, který je měl hlídat. Vždycky jí říkal uctivě paninko.

S manželem neměli na výběr. Ne po tom, co se stalo posledně. Nemohli syny vystavit takovému riziku.

Zaklepala na skleněné okýnko. Žádná reakce.

Naklonila se blíž. Skrz sklo nebylo z nějakého důvodu…

Odlesk pouliční lampy odhalil nehybnou siluetu postavy zhroucené na volantu. A sklo bylo plné tmavých stříkanců. „Ježíšikristeježíšikristeježíšikriste…“ drmolila.

Policistův obličej byl obrácený směrem k oknu.

Bledá, zkrvavená tvář spočívala na volantu. Týl už neexistoval, pod vlasy se skrývala jen mokvající změť růžové, šedé a bílé.

Tady už není co hlídat, paninko, říkaly vytřeštěné oči. Lehce pootevřené rty.

O krok ucouvla a mírně se zapotácela. Málem uklouzla po kaluži na chodníku. Obyčejné kaluži, došlo jí a málem se začala hystericky smát. Silou vůle se uklidnila a přinutila se od mrtvoly odtrhnout oči. Ty oči měly pravdu, tady už nebylo co.

Vběhla zpátky do domu. Znovu zkontrolovala mladšího syna. Byl stále v postýlce, plakal, zuřivě a bezuzdně. A volal ji. Volal svou mámu. „Maminka je hned u tebe, zlato, jen zavolá tatínka a všechno bude…“ Hledala mobilní telefon. Ležel na stolku, kde ho předtím nechala. Sevřela ho, vypadl jí. „Doprdele!“ uslyšela a došlo jí, že to křičí ona.

Znovu. Mobil. Roztřeseným prstem vyťukala manželovo číslo. ¦9

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 9

06.10.19 21:34

„A jak se teď hodí, že dělá u kriminálky…“ uchechtla se zoufale.

Vyzvánění. Nebo klapot podrážek někde za ní?

Zběsile se rozhlížela. „Co se děje, Evo?“ ozvalo se jí u ucha a ona málem mobil zahodila. „Evo? Haló, E–“ „Adam není v domě, Tomáši! Nemůžu ho nikde najít. Prostě tu není!“ „Uklidni se, jak to myslíš, že není v domě?! Třeba si hra–“ „Prostě tu není,“ utla ho. On tu není. Syn tu není…

Doprdele, je tu ona a on těma kecama nepomáhá! „A ten policajt před domem je mrtvý, Tomáši!“ vyvřískla svůj trumf a skoro zlomyslně si vychutnávala zaražené ticho kdesi na druhé straně města. „Viděla jsem ho. Viděla jsem mu… až do hlavy… Já… Ten policajt je mrtvý…“ Už to nedokázala ovládnout, už ne. „Přijeď domů!“ „Myslíš, že…“ „On ho zabil! Zabil toho policajta a unesl Adama, Tomáši! Ten psychopat nám unesl syna, tak se přestaň blbě ptát a přijeď…“ A pak to spatřila. Pustila mobil. Obrazovka chvíli ještě svítila a pak zhasla. Někde plakalo dítě a ještě někdo.

Ona.

10 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 10

06.10.19 21:34

12 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 12

06.10.19 21:34

¦ 13

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 13

06.10.19 21:34

Část 1 Mrtvá v lese

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 15

06.10.19 21:34

Kapitola 1

Pátek odpoledne, pátý školní den.

Stál jsem se svým mladším bráchou Martinem před velkou budovou gymnázia a vnímal pohledy, které se do mě zabodávaly a zkoumavě si mě měřily.

Na sobě jsem měl tenkou mikinu s kapucí přetaženou přes hlavu. Z nosu se mi řinul pramínek krve, který jsem si otíral hřbetem ruky. Ret jsem měl napuchlý a narudlý. Brácha se mě snad už třikrát zeptal, jestli jsem v pohodě. Reagoval jsem pokaždé stejně. Nic mi není! „Nechceš mu zavolat? Už tu měl bejt,“ pobízel mě Martin. „Nechci. Prostě počkáme,“ odbyl jsem ho a mnul si poraněný nos, když kolem nás prošel neznámý kluk držící se za ruku s holkou a s nepokrytou zvědavostí si mě prohlíželi. „A s kým ses porval?“ vyzvídal Martin a podíval se na hodinky, které mu plandaly na pohublé paži. Na hlavě měl můj hnědovlasý a modrooký rebelský bráška s účesem nakrátko tmavou čepici s kšiltem dozadu a v levém uchu vetknutou malou stříbrnou náušnici.

Hotový pirát z vesnické diskošky. „To je jedno. Prostě to neřeš, jo?“ Upřeně jsem sledoval záhyby stínů vzpínajících se větví, ostrých a spletitých.

16 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 16

06.10.19 21:34

Zářijové slunce jasně svítilo na blankytné obloze, klidně by mohlo ještě patřit létu, kdyby vzduchem nepoletovalo uschlé listí, které se bez jediného hlesnutí spustilo z větví a zlehka napadalo na pěstěné trávníky a udržované předzahrádky; předznamenávalo to neodvratně se blížící podzim. V korunách stromů švitořili ptáci a vzduch se stále ještě tetelil horkem.

Gymnázium Tišiny ve Vinařské ulici stálo na kopci.

Byl to rozlehlý komplex budov vymalovaný na bledě červeno, se školním hřištěm, dvorem a parkovištěm, který zaujímal prostor u okraje lesa, takže ho ze tří stran obklopovaly vzrostlé stromy. Studenti vycházeli z budovy a směstnáni v hloučcích mířili k městu. „Určitě mu nechceš zavolat? Mě už to tu nebaví, a s tím, jak vypadáš, na nás každej čumí jak na debily,“ prohlásil bratr a zabořil ruce do kapes. Dvě holky si na mě ukázaly prstem a jízlivě se zasmály. Provokativně a posměšně. Jo, ještě ho v tom podporujte, pomyslel jsem si. Odvrátil jsem se a… „Už ho vidím,“ oznámil jsem bratrovi rozmrzele.

K obrubníku přijel stříbřitý opel a zastavil přímo před námi.

Nastoupili jsme, aniž bychom komentovali otcovo zpoždění. Zavřel jsem dveře, abych nemusel čelit všem těm pohledům, které se mým směrem stáčely, a všem těm gestům, šepotu a otáčení hlav. „Promiňte, kluci, nestíhal jsem… Co se ti stalo?“ Otec zaznamenal můj pohmožděný obličej a krev na bradě i rukávu. „Ale nic, jeď už,“ řekl jsem mu chladně. Opakovaně jsem mu dal jasně najevo, že nechci, aby se mnou navazoval jakýkoliv kontakt, pokud to nebude nezbytně nutné. Naše konverzace se omezovala pouze na školní a domácí povinnosti. A tak to mělo i zůstat. Bezpodmínečně. ¦ 17

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 17

06.10.19 21:34

„Ty ses s někým popral?“ Ne, takhle vypadám běžně. „Nestarej se. To je moje věc.“ Setřel jsem si krvavou šmouhu pod nosem. „Můžeš mít zlomený nos,“ nadnesl. „Odvezu tě na pohotovost.“ „Jsem v pohodě, jasný?! Nech to prostě bejt,“ zavrčel jsem a záměrně jsem se díval stranou. Hlavně ne na něj. „A jeď už.“ „Nepojedu, dokud mi neřekneš, co se stalo,“ řekl neoblomně. Jenže jeho hlas na mě působil jako rudá na býka. „Fajn, tak já půjdu pěšky,“ vyštěkl jsem a sáhl jsem po klice. „Adame, ne, počkej.“ Pevně mě uchopil za zápěstí, ale já se mu prudce vysmekl. „Nech mě. Už nikdy na mě nešahej!“ Otec zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Dobře, nebudu se tě na nic ptát, ale zůstaň sedět v autě,“ řekl.

Nastartoval, pomalu se rozjel, napojil se na hlavní ulici a přidal plyn. V bočním zrcátku jsem viděl, jak se škola, veškerý shon i všechny ty neustálé pohledy vzdalují a následně mizí. „A jak bylo ve škole, Martine?“ Otec ve zpětném zrcátku pozoroval, jak se bratr uvelebil na zadním sedadle a zarputile se soustředil na svůj dotykový mobil. „Normálka, jako vždycky,“ odpověděl monotónně, načež se předklonil mezi přední sedadla a naklonil se ke mně. „Hej, Adame, jdeš na tu akci k Loukotovým?

Všichni o ní pořád mluví.“ Pokrčil jsem rameny, vyhlédl z okna a sledoval domy, které se míhaly kolem. Vzpomínal jsem na Prahu, kde jsme s bratrem žili dřív; na velkolepé budovy a staré paláce i všudypřítomné věže, na sluneční 18 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 18

06.10.19 21:34

světlo, které se na skleněné fasádě moderních architektonických exhibic lámalo do různobarevných paprsků; na neustálý spěch a hluk, který šuměl v ulicích od turistických atrakcí na Staroměstském náměstí nebo u Karlova mostu až po mumraj v centru a živých okolních čtvrtích. A na Vltavu, do které bych sice nevlezl ani za milion, ale která mi přirostla k srdci i bez Smetany… Praha byla prostě město, které působilo na všechny smysly a každého zcela pohltilo.

Ne jako tahle díra. Bylo těžké vnímat celou tu situaci jako realitu, protože všechno se tvářilo až směšně fiktivně, tak neuvěřitelně smyšleně a cize. A když jsem si třebas na okamžik zkoušel připustit, že bych si na tu změnu dokázal zvyknout, moje mysl hned protestovala a odstřelila ten nápad jak prašivou čivavu na přehlídce zlatých retrívrů.

Jako by někdo zdeformoval skutečnost, jako když někdo náhle umře a my nejsme schopni se s tím sžít. Připadal jsem si osamělý jako poslední pěšák na šachovnici. „Nevím, ještě jsem nad tím nepřemejšlel,“ řekl jsem dutě. „Můžu tam jít, Tomáši?“ zeptal se Martin dychtivě otce. „Je to už za pár týdnů a jde tam snad půlka školy.“ „Říkal jsem ti, ať mi říkáš tati. Můžeš, ale jen když půjde bratr,“ namítl otec. „Je ti patnáct, samotného tě nepustím.“ „Nedělej to,“ řekl jsem tiše, ale důrazně. „Co?“ nechápal otec a zpražil mě pohledem. „Nehraj si na tátu.“ Nedíval jsem se na něj, jako bych mluvil sám k sobě. „Celej život jsi tu pro nás nebyl, tak si teďka nehraj na tátu.“ V autě zavládlo napjaté ticho. Schylovalo se k hádce, vznášela se okolo nás jako nafukovací balónek a já čekal, až splaskne. ¦ 19

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 19

06.10.19 21:34

„Poslyš, Adame, nechci se s tebou zase přít. Řekl jsem ti, že jsme s mámou tenkrát neměli na výběr…“ „Jo, říkáš to pořád dokola. Otázkou je, jestli je to pravda.“ Pozoroval jsem v zrcátku sám sebe. Tu tvář zkřivenou odporem. Znechuceně jsem ohrnul ret.

Na otce jsem se stále nepodíval. Hnusila se mi jeho tvář, výraz i hlas; způsob, jak se snažil být milý, ta přívětivost, kterou se nás pokoušel ukonejšit. „Poslyš, Adame –“ „Ani se nesnaž, stejně mě to nezajímá,“ zarazil jsem ho.

Pan „otec roku“ už nereagoval a radši se soustředil na řízení. Opustil nás, když mi byly čtyři a Martinovi tři. Máma se prý zhroutila a skončila v psychiatrické léčebně, kde jí byla diagnostikována psychická porucha. Nevím přesně, co se stalo pak, ale umřela. Ještě tentýž rok. Mě a Martina v podstatě vychovali mámini rodiče na předměstí Prahy, ti otcovi zemřeli už dávno. Pravda, prvních pár let jsme žili v zahraničí, ale když mi bylo šest, vrátili jsme se do Čech, abych mohl řádně nastoupit do první třídy. Do hlavního města za námi občas jezdívala mámina nevlastní sestra, teta Linda, s níž byli naši prarodiče v úzkém kontaktu.

Oba už ale byli staří a dědu trápilo zdraví. A to vážněji, než bych si byl kdy chtěl přiznat.

Na konci července, když jsem náhodou přišel domů dřív, jsem z kuchyně zaslechl babičku, jak s někým telefonuje. A zpozorněl jsem, když jsem uslyšel jméno svého otce, kterého jsem se od svého dospívání snažil vytlačit z mysli, jako bych byl motýl, který se vylíhnul z kukly, a zapomněl, že byl kdysi housenkou. Zaposlouchal jsem se. „Tomáši, musíš si je vzít k sobě. Jiná možnost není.“ Babička mu nepokrytě a zevrubně vylíčila dědův stav, že jeho nemoc je vážná, nákladná 20 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 20

06.10.19 21:34

a neumožňuje jim se o nás už dál starat. „Říkám ti, že nemáme na výběr. Pokud si je k sobě nevezmeš, skončí v dětském domově. Jsou to tvoji synové. Jsi jejich táta, proboha. Pochopí to. Všechno jim vysvětlím.

Zvyknou si na tebe a ty zase na ně. Vím to. S Robertem jsme se shodli, že to pro ně bude nejlepší. Sbalím je, nemusíš mít starosti. O všechno se postarám. Můžeš k nám přijet příští víkend, abys je viděl. A na všem se domluvíme.“ Byli jsme tedy svěřeni zpátky do jeho péče, přestože jsme ho vůbec neznali. Pro kluka potýkajícího se s pubertou přesně ta životní změna, která přispěje k jeho pohodě, mravní a osobnostní integritě a tak vůbec. Bezva.

A když pár dní nato zaklepal na dveře a babička mu otevřela, poznal jsem jeho tvář z fotografií, které nám prarodiče ukazovali. Stál jsem bez hnutí ve vstupní hale. Bedlivě si mě prohlížel. Babička ho pozvala dál. „To je… Adam?“ zeptal se, když překročil práh. „Naposled jsem tě viděl, když ti byly čtyři. Vypadáš úplně… jinak, než jsem si představoval.“ Slyšel jsem v jeho hlase, kolik mu dalo námahy vyslovit moje jméno. Ale tak to bylo správně, za to, co nám udělal.

Bylo pro něj těžké jen se mi dívat do očí, a já chtěl, aby to takové bylo. Chtěl jsem, aby to bylo to nejtěžší, co v životě udělá.

Zarytě jsem mlčel. Nikdy mu neodpustím, že nás opustil.

Nikdy! „Adame,“ ozval se bratr do zvuků rádia, které otec zapnul a které chrčelo útržky přerušovaných, nesrozumitelných zvuků, jako by k nám promlouvaly bytosti z jiné planety. „Jdu večer s Danem a Matyášem na hřiště a přijdou tam i další kluci ze školy, nechceš jít taky?“ ¦ 21

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 21

06.10.19 21:34

„Ani ne, nemám náladu.“ Stále ve mně kypěl vztek.

A vrátil se i stesk. Moje dny už nebudou rámovat obrazy babiččiných úsměvů nebo dědova hlasu za ranními novinami. Cítil jsem tehdy, jak se můj život přeměňuje a vměstnává se do nových forem, které mě budou tvarovat, křivit… Nové prostředí, nové zážitky, nová bolest… „Měl bys jít, poznat nové kamarády,“ vložil se znovu do konverzace otec a zahnul doleva na Sadařskou, kde instinktivně zpomalil, když zpozoroval, jak přes silnici přebíhají malé děti. „To není tvoje starost,“ odsekl jsem mu. Člověk, který opustil svoje syny, mě bude poučovat o sociálních aspektech změny prostředí adolescenta? Jako fakt?

Ať se do hajzlu nestará! „Jak myslíš,“ řekl otec s povzdechem a dál to nerozváděl.

Když jsme zastavili na příjezdové cestě, vystoupil jsem co nejrychleji z vozu, jako by byl zamořený toxickým odpadem, a vyrazil do koupelny smýt ze sebe tu krev.

22 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 22

06.10.19 21:34

Kapitola 2

Brácha se poslední večer vrátil dost pozdě. A prošlo mu to, i když mu otec před tím zdůrazňoval, jak musí být doma před desátou. Asi chtěl působit dojmem otce-pohodáře. Navázat vztah. Utužit pouto.

Přelít moře čajovou lžičkou. Takže jsem se nedivil, že toho Martin zneužíval.

Probírali to spolu ráno u snídaně, kdy Martin předkládal opatrně volené a přesvědčivé argumenty na svou obhajobu. Tvrdil, že je víkend, je tu nový a chce se začlenit.

Chvilku jsem s ním mluvil, když dorazil, takže jsem o tom věděl své. Seděl jsem zrovna v kuchyni a četl si.

Ze soustředění mě vytrhl hluk, jak se bratr pokoušel být nenápadný a tichý. To by ale nesměl být sťatý jak kanadský dřevorubec v krvácích Stephena Kinga. Otci jsem ale nic neprozradil. Za prvé se neptal a za druhé mě to nezajímalo. Já z něj fotra dělat nebudu. Nejsme na cvičáku.

Teď byla sobota dopoledne. Uvelebený na gauči v obývacím pokoji jsem zakusoval mírně oschlý chlebíček na hranicích chuťové slasti a salmonely a bezmyšlenkovitě přepínal televizní programy. Nuda. Blbost. TV Šlágr. Další nuda. Sračka. Nuda s čárkou. To máme dneska úžasný výběr. Zlatý King. Jenže co dělat, když máte všechno přečtené a jediné knihkupectví ¦ 23

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 23

06.10.19 21:34

ve městě by mělo v sobotu zavřeno. Kdyby teda před údajně třemi lety nezkrachovalo a neuvolnilo místo kebabu.

Domem se rozezněl zvonek. Ani po druhém zvonění ale nikdo nespěchal ke dveřím. Hm, vlastně – otec se zdržoval v garáži a Martin byl ve svém pokoji, kde nepochybně se sluchátky na uších dělal… něco. Neochotně jsem odložil nakousnutý chlebíček na tácek, vstal z pohovky a došel k domovním dveřím. Třeba je to nějaký fotrův ďábelský plán – syna ze mě mít nebude, tak aspoň sluhu? Ale možná je to sériový vrah, který mě vysvobodí. Na prahu stál však kluk přibližně v mém věku. Jeden z těch, co jsem se je včera snažil ve škole od sebe odtr­ hnout. Je to sice blbý, ale musím uznat, že i když rvačky záměrně neprovokuju, až moc často se v nějaké ocitnu.

Nedokážu zkrátka usměrnit svůj vztek. Už od malička.

Kluk byl středního vzrůstu, poměrně hubený a bledý. Měl světle hnědé vlasy střižené na krátko, na bradě mu rašily světlé vousy, oči měl zářivě hnědé. Působil trochu ostýchavě. Kdybych měl předsudky, tak řeknu, že materiál na psychopata. „Čau, hele, přišel jsem…“ Na vteřinu se odmlčel, hledal ta správná slova. Tak jsem se zapřel a nechal ho se v tom hledání koupat. Charita až po poledni. „No… hele…“ Snažil se. „Prostě díky, že ses do toho včera vložil a postavil se za mě.“ Nakonec to zakončil docela smysluplně. Většinou mlčením lidi rozhodím víc. „Chtěl jsem ti to říct už včera, ale ty jsi hned někam zmizel. Takže díky.“ „V pohodě,“ odvětil jsem pečlivě s jasným podtextem: Je mi to volný. „No, víš, oni všichni jenom postávali kolem a koukali,“ zkoušel kluk dál… vyvolat empatii? „Nikdo nic neudělal. Kromě tebe. Nemusels mi pomáhat,“ dospěl 24 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 24

06.10.19 21:34

k pointě svého rétorického cvičení marnosti a poslední tři slova pečlivě odděloval – dokonce na kratičký okamžik pohlédl na žulově šedou oblohu, neměnnou a dusivou, po níž se honily mraky. Asi to mělo mít nějaký efekt. „Ani mě neznáš!“ „Prostě jsem to udělal, teď už je to jedno.“ Proti mé vůli mě ten rozhovor začal fascinovat. „Asi jo,“ připustil rozvážně a zíral na můj pohmožděný nos. „Ale i tak, máš to u mě. Kdybys něco potřeboval, dej vědět. Vím, že seš tu novej, tak kdybys chtěl s něčím pomoct, klidně se na mě obrať.“ Páni, jednočlenná parta Rychlých šípů z prdelákova. To je… vlastně docela milý, uvědomil jsem si. „Dobře,“ vypadlo ze mě. „Já jsem Adam.“ „Já vím. Já jsem…“ „Kdo to je?“ Ke dveřím se přišoural otec, který už asi spravil v garáži sekačku na trávu, jež při sekání vydávala neidentifikovatelné a znepokojující zvuky, dost na to, aby vydávala zvuky identifikovatelné. „Marku, co ty tady děláš?“ „Pane Rajnere…“ zaváhal kluk, „… jen jsem přišel za…“ „Přišel za mnou,“ řekl jsem rezervovaně, abych dal otci najevo, že mě jeho přítomnost popuzuje. „A co se děje?“ nenechal se otec odbýt. Bohužel. „Sháním drogy a nikoho tu neznám,“ odsekl jsem už zlostně. „Adam se mě zastal při jedný rvačce,“ naskočil rychle kluk do hovoru, „tak jsem mu přišel poděkovat.

Vy jste jeho strýc nebo tak něco?“ „Já jsem Adamův táta nebo tak něco,“ informoval ho otec bez obalu a já málem začal křičet vzteky.

Hovno otec, jen debil a zbabělec, co se na nás vykašlal a ani není schopný spravit podělanou sekačku, natož nahodit elektrocentrálu. ¦ 25

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 25

06.10.19 21:34

„Nevěděl jsem, že máte syna,“ divil se Marek a podíval se na mě, jako by očekával, že mu otcova slova potvrdím nebo naopak vyvrátím. „Podle posledního sčítání mám syny hned dva,“ zahlásil otec v pokusu o vtip. Cha-cha, chi-chi, cho-cho.

To teda nemáš! Už dávno ne! Chtělo se mi na něj řvát.

Přejet mu hlavu tou sekačkou a vyleptat mu to rovnou do mozku, aby mu to konečně došlo. „Ještě mám mladšího syna Martina.“ „To je dlouhá historie,“ snažil jsem se utnout rozvíjející se rozhovor. Marně. „Jak se má máma, Marku? Pořád to zvládá?“ ignoroval mě otec s nechutně zúčastněným tónem. „Už jsem ji dlouho neviděl.“ „Snaží se. Však sám víte, nebylo to pro ni lehký.

Hodně jí pomáhá děda.“ Kluk nasadil posmutnělý výraz, takový, který přitáhne vaši pozornost a jen tak vás nepustí. Buď měl těžký život, nebo to byl vážně psychopat. Každopádně zajímavý člověk. „To je dobře.“ „Já už to vyřídím, měl bys dodělat tu sekačku.“ Pohledem jsem otce vyzýval k odchodu. Vypadalo to, že zvažuje možnosti. Nakonec kapituloval. „Máš pravdu, rád jsem tě viděl, Marku. A řekni mámě, že se někdy zastavím, až budu mít čas.“ „I já vás. Vyřídím.“ Jak se otec pomalu vzdaloval, vřískot v mé hlavě polevoval. Kdyby šel dál než do garáže, možná bych se i uklidnil. Třeba by si mohl zabalit všechny ty svoje nevkusné košile a vypravit se na dlouhý výlet do Iráku. „Já už stejně budu muset běžet, jen jsem ti to chtěl říct,“ pronesl Marek a najednou se zase tvářil normálně. „Ale mám čas večer, nechceš někam zajít?“ „Jako kam třeba?“ 26 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 26

06.10.19 21:34

„Já nevím, prostě někam, znám jedno místo, vezmu tě tam,“ navrhnul. „Tak jo. Rád půjdu na nějaké místo,“ odsouhlasil jsem. „Stavím se pro tebe kolem osmé, vyhovuje ti to?“ ověřoval si Marek a tázavě pozvedl obočí. Ironie mu asi nic moc neříkala. „Jasně,“ přisvědčil jsem rezignovaně. „Tak čau,“ rozloučil se a obrátil se k odchodu. „Čau.“ Zavřel jsem dveře. Ze schodů právě scházel Martin.

Vypadalo to, že po snídani ještě nějaký čas polehával v posteli. Jak jinak. „Kdo to byl?“ Marně se pokoušel potlačit zívnutí. „To je jedno. Kdes to včera byl?“ „Ty vole, ani nevím. Na pár místech. Byli tam i starší kluci a měli nějaký pivka, tak jsme popíjeli a kecali a skončili u někoho v garáži. Ani nevím u koho. A Matyáš s Danem jdou taky k Loukotovým, musíš tam jít i ty, jinak mě Tomáš nepustí. Prosím, Adame, dlužíš mi to,“ rozjel se. „Za co? Nic ti nedlužím,“ ohradil jsem se nerudně. „Ty dlužíš mně. A to tolik, že bych si za to klidně mohl koupit svůj vlastní hrací automat.“ Martin se u prarodičů specializoval na průšvihy.

Kolikrát jsem bral vinu na sebe, jen aby se on vyhnul trestu. Ke mně byli totiž prarodiče z nějakého důvodu shovívavější. Nejspíš proto, že jsem jim projevoval víc respektu. A taky proto, že jsem uměl svoje prohřešky lépe zakamuflovat. „A neměl bys to přehánět s tím touláním a popíjením. Nepamatuješ si, co všechno se stalo v Praze?“ Můj hlas přešel do sykotu. „No jo.“ ¦ 27

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 27

06.10.19 21:34

Martin se před čtyřmi měsíci s pár staršími kluky opil a vloupali se do jedné neoznačené budovy. Jenže ve zdánlivě opuštěném starém skladišti nečekaně narazili na hlídače. Do té chvíle ještě dobrý. Klukovina.

Pak ale stařečka jeden z kluků napadl. Blbý. A bonus?

Při útěku to tam zapálili. Nechytli je a Martin měl dost rozumu, aby se svěřil jen mně. Takže policistovi, který u nás téže noci bez ohlášení zazvonil, aby si ověřil bratrovo alibi, jsem prachsprostě lhal a tvrdil, že Martin byl po celou tu dobu se mnou. „Adame, prosím, takhle zapadnem, skoro nikoho tu neznáme,“ zkoušel to s psychologií okoukanou v polospánku ze základů společenských věd – na mě, který má pár pololetí náskok. Pokus, ale dost chabý.

A taky trochu trapný. „Je to prej velká párty. Pořádá se každej podzim. Tam nesmíme chybět. Co, brácho?“ přemlouval mě neústupně a táhl se za mnou jako stín do obýváku, kde jsem opět obsadil své křeslo. „Já nevím,“ řekl jsem. „Pořád po mně něco chceš.

Co za to?“ „To si říkáš brácha? Nemůžeš prostě jít?“ „Ty seš otravnej, nemusím dělat jenom to, co chceš ty,“ rozčílil jsem se. „Adame, já –“ dotíral. „Uvidím, Martine,“ přerušil jsem ho a zakousnul se do znovunalezeného chlebíčku. „Ale nic ti neslibuju.“ „Jak chceš,“ řekl stroze. „Přemluvím Tomáše a půjdu tam i bez tebe.“ A uraženě odpochodoval.

28 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 28

06.10.19 21:34

Kapitola 3

Na dveře mého pokoje někdo zaklepal. „No,“ vyzval jsem dotyčného nevrle. Seděl jsem v křesle a zrovna se mi povedlo začíst se do náramně tlusté knihy. Jen neochotně jsem vzhlédl, když dovnitř vstoupil otec. Naše pohledy se střetly. Jeho byl omluvný a zkoumavý, můj otrávený a rozmrzelý. „Chceš něco?“ zeptal jsem se. Zase. „Potřebuju, abys posekal trávník. Sekačka je už opravená, ale já musím nutně pro něco do práce.

A Martin odešel někam ven. Mohl bys to pro mě udělat?“ Věděl jsem, že trávník zase tak moc posekat nepotřeboval, otec jen hledal záminky, aby se mnou mohl mluvit. „Uvidím, jak budu mít čas,“ opáčil jsem vzdorovitě.

Obrátil jsem na další stránku a sklopil hlavu ke knize.

Otec však nejevil známky toho, že by se chystal odejít. „Sekačku jsem nechal v garáži. Víš, jak se zapíná, ne?“ „Jo, třikrát zvolám: ,Vzplaň, spalovací motore!‘ a obětuju pannu. Nejsem malej.“ Tentokrát jsem od knihy zrak neodvrátil. „Možná ti to tak jenom přijde, když jsi na nás posledních dvanáct a půl roku kašlal.“ „Takhle nemluv,“ pronesl otec klidně, ale do tónu se mu vloudil nepatrný zlomek vzteku. ¦ 29

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 29

06.10.19 21:34

„Jako abych nemluvil pravdu?“ „Nevíš, o čem mluvíš, Adame.“ „Nezajímá mě to. Chtěl jsi ještě něco?“ To by mohl pochopit i on. Musím doufat! „Ne. Co nos? Pořád ho máš opuchlý. Můžu ti dát něco na bolest…“ „Nech toho! Řekl jsem ti, ať se nestaráš! Nic od tebe nepotřebuju. Poradím si sám, tak jako celý ty roky předtím.“ „A co to čteš?“ zajímal se, jako bych nic neřekl.

Jako by byl normální otec na normální návštěvě v synově pokoji. „Nic.“ „Tvoje máma taky ráda četla, vždycky…“ „O mámě nemluv. Nemám žádnou mámu,“ zasyčel jsem. „Adame –“ „Chci bejt sám,“ zpražil jsem ho nevraživým pohledem. „Dobře,“ pronesl poněkud sklesle. „Nezapomeň, prosím tě, na ten trávník. Díky.“ A odešel. Naštvaně jsem zaklapl knihu a hodil ji na postel. Soustředění bylo pryč. Do háje.

Promnul jsem si poraněný nos. Bolelo to, ale nikdy bych otce nepožádal o pomoc. To bych se radši oholil hoblíkem. Vzpomněl jsem si na jednu rvačku před více jak dvěma lety. Zaostřovala se mi v mysli jako obraz na plátně.

Močil jsem do pisoáru a pozoroval tryskající čůrek, jak se po dopadu rozstřikoval, zurčel a nakonec odtékal do ka­ nálku. Lepší než matika. Docela uklidňující zvuk, to vám řeknu. Skoro jako Mozartova sonáta pro klavír a housle C dur. A v tu ránu někdo na záchody vpadl a ozval se řev.

A bylo po skladbě.

30 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 30

06.10.19 21:34

Otočil jsem se a spatřil Pavla Poledníka, jak drapl jednoho mladšího kluka za límec a přirazil ho ke stěně u umyvadel. Pavel byl zrádný, prolhaný a agresivní šmejd, navenek se ale tvářil jako svatoušek. Černé kudrnaté vla­ sy připomínaly trs mořských řas a oči, ty byly plné krutos­ ti. Podezříval jsem jeho rodiče, že na něm občas provádí lobotomii, ale samozřejmě jsem pro svou nepodloženou domněnku neměl kromě jeho debility žádný důkaz. „Kde máš prachy, ty malej zmrde?!“ ušklíbl se Pavel a vylovil z kalhot své oběti koženou peněženku. „Ale já – “ zajíkl se chlapec.

Pavel ho ignoroval. Otevřel peněženku a záchody se náhle nesl cinkot drobných kovových mincí, které rozma­ řile poházel na zem. Pak vsunul prsty do další přihrádky a vytáhl bankovky. „To si beru!“ řekl zlomyslně. Kluk měl ve tváři depri­ movaný výraz, ale neprojevil jediný náznak vzdoru, jen se pohublým a drobným tělem přitiskl k umyvadlu.

Zapnul jsem si poklopec a vyrazil směrem k nim. „Hej, vrať mu ty prachy!“ „Odprejskni, Rajnere!“ ukázal mi vztyčený prostřední­ ček. Originální gesto. „Vrať mu je, ty sráči!“ běsnil jsem a mimoděk se setkal s pohledem vystrašeného kluka. „Nebo co, ty čuráku?!“ „Nebo ti rozbiju hubu!“ „Vypadni, než ti ji rozbiju já.“ Tlemil se na mě, vůbec mu nedocházelo, že to myslím vážně. „Slyšíš? Neser se do toho.“ Rozmáchl se po mně, ale já se mu vyhnul.

Vrhl jsem se na něj, poháněn zlostí, a pěstí ho tvrdě udeřil přímo do úst. Nečekal to. Zakvičel bolestí jako pod­ svinče a s žuchnutím dopadl na vykachlíkovanou podlahu.

Prudce jsem ho obrátil na břicho a hranou dlaně jsem mu hlavu přirazil k dlaždičkám, na kterých ulpěly krůpěje ¦ 31

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 31

06.10.19 21:34

krve. Zkroutil jsem mu ruku za záda a bolestivě mu ji pá­ čil nad kříž. Peníze, které svíral v prstech, pustil na zem. „Pusť mě, ty kokote!“ „Omluv se mu!“ „Jdi do hajzlu!“ „Dělej!“ Sevřel jsem mu prsty a bolestivě mu je zvrátil dozadu.

Zavřeštěl. „Dělej!“ „Jdi do hajzlu, ty zasranej…“ Přitvrdil jsem. Znovu zavyl bolestí. Vztek mě ovládl natolik, že jsem nemyslel na následky, prostupoval mě jako lavina, mohutně, náhle a rychle. Ozvalo se praská­ ní, jak jsem mu prsty ohnul ještě víc; nevydržely ten tlak a zlomily se… Zatracený Mozart, vol. 2.

Druhý den si mě i dědu pozval do kanceláře ředitel zá­ kladní školy pan Najman. Vyzval nás, abychom se usadili do křesel a nechal působit napjaté ticho. Místnost byla prostorná a útulně zařízená. Připadal jsem si jako ve zpovědnici, jako by se mezi těmi zdmi vyjevovala pravda, ukládalo pokání a prznili nevinní. Svým způsobem tomu tak bylo.

Jarní slunce ozařovalo zrnka prachu, vznášející se nad ředitelovým uspořádaným stolem. „Předpokládám, že Vám Adam řekl, co se včera od­ poledne stalo,“ oslovil dědu a loupl po mně zvídavým pohledem. „Víceméně,“ opáčil děda. „Pavel Poledník má rozbitá ústa a zlomené tři prsty.

Paní Poledníková mi včera volala a trvala na tom, že váš vnuk by měl být patřičně potrestán, a žádá po něm veřej­ nou omluvu…“ „Já se omlouvat nebudu,“ odsekl jsem vzdorně. Navíc jsem měl strach, aby ten jeho slepičí mozek pochopil něco 32 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 32

06.10.19 21:34

tak složitého, jako je omluva, a náhodou nezkratoval. „Ten parchant dostal, co si zasloužil…“ „Adame!“ uťal mě děda přísně. „Buď ticho a nech pana ředitele domluvit.“ „Děkuji, pane Milfajte. Váš vnuk tvrdí, že bránil jen mladšího chlapce, ten ale všechno popřel…“ zpochybňoval mou předchozí výpověď ředitel. „Protože má strach, aby ho ten debil nezmlátil znovu, sebral mu peníze a…“ „Adame, ticho!“ Děda mě umlčel nesmlouvavým pohle­ dem, tak přísným, že vylučoval jakýkoliv odpor.

Zaťal jsem prsty do opěradel křesla, ale mlčel jsem. „Vím, že Váš vnuk vyrůstá bez rodičů…“ „To s tím nemá vůbec nic společnýho,“ vstoupil jsem znovu opovážlivě do konverzace, ale rázem jsem umlkl. „Tak,“ řekl ředitel Najman. Nechal větu nedořečenou, aby vybičoval napětí. „Vzhledem k tomu, že nejde o první incident vašeho vnuka, ve kterém hraje hlavní roli, budu muset Adama potrestat podmínečným vyloučením. A na té veřejné omluvě budu muset trvat. Je to poslední varo­ vání, takové chování nebudu ve své škole tolerovat. Dou­ fám, že jsem se vyjádřil zcela jasně.“ „Ale –“ začal jsem protestovat, ale naznal jsem, že žádným argumentem nezvrátím ředitelovo rozhodnutí. „Ano, pane.“ Ředitel nás vyprovodil na chodbu a zavřel za sebou.

Děda byl naštvaný. Nemluvil se mnou, ale doma jsme spolu vedli sáhodlouhý rozhovor o mém nepřiměřeném chování a nezvladatelnosti mého vzteku. Zahlédl jsem u dveří do jedné učebny kluka, kterého jsem bránil. Sledo­ val mě provinilým pohledem plným smutku a zbabělosti.

Přitáhl jsem si kolena k bradě a vyhlédl jsem z okna. Ve skleněné tabulce jsem spatřil svou tvář ¦ 33

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 33

06.10.19 21:34

s podlitinou na nose. Pozoroval jsem ten odraz, jako bych nevěřil, že ho vrhá skutečná bytost, jako bych zíral jen na přelud. A znovu jsem si poraněné místo automaticky promnul a ucítil bolest. Ta byla skutečná.

34 ¦

Pamatuj_na_smrt_125x200_001-408.indd 34

06.10.19 21:34