0039479

Stiny._str.3.qxp_REMARQUE 30.11.18 10:25 Stránka 1

ERICH MARIA

REMARQUE

Stíny v ráji

STINY V RAJI.indd 1

29.11.18 15:33

Erich Maria Remarque SCHATTEN IM PARADIES Copyright © 1971 by New York University, successor-in-interest to the litarary rights of The Estate of the Late Paulette Goddard Remarque Alle Rechte vorbehalten Translation © 1975, 2019 by Věra and Karel Houbovi, heier ISBN 978-80-249-3686-4

STINY V RAJI.indd 2

29.11.18 15:33

/Prolog/

K

onec poslední války jsem prožil v New Yorku. Končiny kolem 57. ulice se mi, bezdomovci, jen nevalně ovládajícímu řeč této země, staly takřka domovem.

Měl jsem za sebou dlouhou, nebezpečnou cestu, viu dolo­ rosu všech těch, kteří museli prchat před hitlerovským režimem. Cesta utrpení vedla z Holandska, Belgie a severní Francie do Paříže. Tam se rozdělovala. Jedna mířila přes Lyon na po­ břeží Středozemního moře, druhá přes Bordeaux a Pyreneje do Španělska, Portugalska a do lisabonského přístavu.

Vydal jsem se touto cestou jako spousta těch, kteří unikli gestapu. Ale ani v zemích, přes něž jsme utíkali, jsme nebyli v bezpečí, protože jen málokdo měl platný průkaz nebo vízum.

Když nás chytili četníci, byli jsme zavřeni, odsouzeni do vězení a vyhoštěni. Některé země byly však přece jen natolik lidské, že nás alespoň neodsunovaly přes německé hranice; kde bychom zahynuli v koncentračních táborech.

Protože jen málo uprchlíků se mohlo vykázat platnými pasy, byli jsme skoro ustavičně na útěku. Bez papírů jsme také nemohli nikde legálně pracovat. Většina z nás hladověla, živořila a žila osaměle; proto jsme cestu našeho putování nazvali via d ­ olorosa.

Našimi stanicemi byly poštovní úřady v malých městečkách a bílé zdi ulic. Na poštovních úřadech jsme se snažili najít poste restante uložené zprávy od příbuzných a přátel; zdi a domy v ulicích se staly našimi novinami, křídou nebo uhlem, na nichž 3

STINY V RAJI.indd 3

29.11.18 15:33

byly napsány zprávy zmizelých, kteří se vzájemně hledali, ­adresy, varování, vzkazy, výkřiky do prázdna v období všeobecné lhostejnosti, kterou měla brzy vystřídat epocha nelidskosti: válka, v níž gestapo, milice a často i četníci táhli za jeden provaz při lovu na nás nešťastníky.

4

STINY V RAJI.indd 4

29.11.18 15:33

/I/

P

řed několika měsíci jsem připlul do Ameriky nákladní lodí z Lisabonu a uměl jen málo anglicky – bylo to, jako by mě sem vysadili napůl němého a napůl hluchého z nějaké jiné planety. Taky to byla jiná planeta, protože v Evropě zuřila válka.

Navíc jsem neměl v pořádku papíry. Díky mnoha zázrakům jsem sice měl platné americké vízum, na něž jsem přicestoval; můj pas však zněl na jiné jméno, než bylo moje. Emigrační úřady byly nedůvěřivé a internovaly mě na Ellis Islandu. Po šesti týdnech mi vydaly povolení k pobytu na tři měsíce. Za tu dobu jsem si měl obstarat vstupní povolení do jiné země. Tohle jsem znal z Evropy. Takhle jsem tam vegetoval léta – ne z jednoho měsíce, ale z jednoho dne na druhý. Jako německý emigrant jsem stejně byl od roku 1933 úředně mrtvý. Nemuset teď tři ­měsíce utíkat byl přímo neuvěřitelný sen.

Taky mi už dávno nepřipadalo divné mít jiné jméno a žít s pasem mrtvého – naopak, spíš se mi to hodilo. Ten pas jsem zdědil ve Frankfurtu; muž, který mi jej daroval přesně ten den, kdy zemřel, se jmenoval Ross. A tak jsem se taky jmenoval Ross.

Své pravé jméno jsem skoro zapomněl. Člověk dokáže zapo­ menout strašně moc, když jde o holý život.

Na Ellis Islandu jsem se setkal s Turkem, který byl před deseti lety už jednou v Americe. Nevěděl jsem, proč ho sem teď nechtěli pustit, a ani jsem se ho na to neptal. Příliš často jsem zažil, že někoho vyhostili prostě proto, že se jim nehodil do žádné kolonky v dotazníku. Turek mi dal adresu jednoho Rusa, jenž bydlel v New Yorku a kterého znal z dřívějších dob.

5

STINY V RAJI.indd 5

29.11.18 15:33

Nevěděl ovšem, jestli ještě žije. Nicméně jsem se tam vypravil, hned jak mě propustili. Bylo samozřejmé, že jsem to udělal; takhle jsem totiž žil už léta. Lidé na útěku přežívali jen díky náhodám, a čím byly nepravděpodobnější, tím připadaly ­člověku samozřejmější. Byly to pohádky dneška; nebyly příliš povzbuzující, ale kupodivu končívaly často líp, než člověk očekával.

Rus pracoval v malém, velmi zchátralém hotýlku poblíž Broadwaye. Jmenoval se Melikov, mluvil německy a hned se mě ujal. Jako starý emigrant měl čich pro to, co mi chybí: přístřeší a práce. Přístřeší se našlo snadno; měl ještě jednu postel, kterou umístil ve svém pokoji. S turistickým vízem jsem však nesměl pracovat; k tomu bych musel mít jiné: vstupní vízum s číslem povolené kvóty. Musel jsem tedy dělat načerno. Znal jsem to už z Evropy a nijak zvlášť mi to nevadilo. Taky jsem ještě měl trochu peněz. „Máte nějakou představu, z čeho tu budete živ?“ zeptal se mě Melikov. „Ve Francii jsem naposled dělal roznašeče u obchodníků s pochybnými obrazy a falešnými starožitnostmi.“ „Rozumíte tomu trochu?“ „Moc ne, mám jen takové ty běžné zkušenosti.“ „Kde jste je získal?“ „Byl jsem dva roky v muzeu v Bruselu.“ „Zaměstnaný?“ podivil se Melikov. „Schovaný,“ odpověděl jsem. „Před Němci?“ „Před Němci, kteří obsadili Belgii.“ „Dva roky?“ dodal Melikov. „A nenašli vás?“ „Mě ne. Zato toho muže, který mě skrýval.“ Melikov se na mě podíval. „Podařilo se vám utéct?“ „Ano.“ „Slyšel jste ještě něco o tom druhém?“ „Obvyklé věci. Poslali ho do lágru.“ „Byl to Němec?“ „Belgičan. Ředitel muzea.“ Melikov přikývl. „Jak jste dokázal, že vás tak dlouho neobjevili?“ zeptal se pak. „Copak do muzea nechodili návštěvníci?“ 6

STINY V RAJI.indd 6

29.11.18 15:33

„Chodili. Ale přes den jsem byl zamčený ve sklepě ve skladišti. Večer přišel ředitel, přinesl mi jídlo a na noc můj úkryt odemkl. Zůstával jsem v muzeu, ale mohl jsem ze sklepa. Rozsvítit jsem ovšem nesměl.“ „Věděli o tom ostatní zaměstnanci?“ „Ne. Skladiště bylo bez oken. Když někdo přišel do sklepa, musel jsem být zticha. Největší starosti jsem měl s tím, abych nekýchl v nevhodnou chvíli.“ „Takže na vás nepřišli?“ „Ne. Ale někomu bylo divné, že ředitel zůstává večer tak ­často v muzeu nebo že se tam znovu vrací.“ „Rozumím,“ řekl Melikov. „Mohl jste číst?“ „Jen v noci, v létě, a když svítil měsíc.“ „A v noci jste chodil po muzeu a prohlížel si obrazy?“ „Pokud na ně bylo vidět.“ Melikov se usmál. „Když jsem utíkal z Ruska, musel jsem jednou na finských hranicích ležet šest dní pod hromadou dříví u nějakého srubu. Když jsem vylezl, připadalo mi, že to trvalo mnohem déle, nejmíň čtrnáct dní. Jenže tenkrát jsem byl mladý, a to ubíhá čas tak jako tak pomaleji. Nemáte hlad?“ zeptal se zničehonic. „Mám,“ přiznal jsem, „jako vlk.“ „To jsem si myslel. Člověk má vždycky hlad, když ho pustí.

Půjdeme se najíst do lékárny.“ „Do lékárny?“ „Do drugstoru. To je jedna ze zdejších zvláštností. Můžete si tam koupit aspirin i se najíst.“ „A co jste v tom muzeu dělal přes den, abyste se nezbláznil?“ zeptal se Melikov.

Přelétl jsem pohledem řadu lidí, kteří chvatně jedli u dlouhého pultu a před sebou měli reklamy a láhve na léky. „Co si dáme?“ zeptal jsem se nejdřív. „Hamburgery. Ty se tu vedle párků jedí nejvíc. Steaky jsou pro obyčejného smrtelníka moc drahé.“ „Čekal jsem na večer. Využíval jsem pochopitelně všeho 7

STINY V RAJI.indd 7

29.11.18 15:33

možného, abych nemusel ustavičně myslet na nebezpečí, v němž jsem byl. To bych se brzy zbláznil. Ale měl jsem v tom už trochu trénink, protože jsem byl na útěku několik let, z toho rok v Německu. Vyvaroval jsem se každé myšlenky na to, že jsem udělal něco špatně. Lítost totiž rozežírá uši důkladněji než kyselina solná – lítost se hodí pro klidné časy. Pořád jsem si opakoval svou francouzštinu a sám jsem si dával nesčetné kondice. Pak jsem se začal v noci potulovat sály muzea, prohlížel jsem si obrazy a vštěpoval si je do paměti. Brzy jsem je znal všechny. Potom jsem si je v té své denní tmě v komoře vybavoval. Postupoval jsem přitom systematicky, obraz za obrazem, ne libovolně, jak by mě napadlo, a často jsem na jedno jediné plátno potřeboval mnoho dnů. Někdy jsem míval záchvaty zoufalství, ale nepolevil jsem a začínal znova. Kdybych se na obrazy jenom díval, byl bych zoufalý asi častěji. Ale tím, že jsem si z toho udělal jakési cvičení paměti, jsem měl naději, že se můj stav zlepší. Už jsem se nevrhal proti zdi, ale stoupal po schodech vzhůru. Rozumíte mi?“ „Nepřestal jste být činný,“ podotkl Melikov. „Měl jste cíl.

To vás zachránilo.“ „Celé léto jsem žil s Cézannem a několika Degasy. Při­ rozeně to byly obrazy, které jsem si v duchu představoval a v duchu srovnával. Ale přece jen to bylo srovnávání, a tím se staly jakousi výzvou. Učil jsem se nazpaměť barvy a kom­ pozice, a přitom jsem ty barvy nikdy neviděl ve dne. Byli to Cézan­nové měsíčního svitu a Degasové noci, srovnával jsem je a vštěpoval si je navždy do paměti v barvách tlumených ­šerem. V knihovně jsem později našel knihy o umění. Sedával jsem u okna a studoval je. Byl to strašidelný svět, ale aspoň nějaký svět.“ „V muzeu nikdo nehlídal?“ „Jen ve dne. Večer ho zavírali. To bylo moje štěstí.“ „A neštěstí toho, co vám nosil jídlo.“ Podíval jsem se na Melikova. „A neštěstí toho, co mě skrýval,“ zopakoval jsem klidně. Viděl jsem, že to myslí dobře; ­nechtěl mi nic vyčítat. Konstatoval fakta, nic víc. „Tady si nemůžete začít vydělávat nějakým mytím nádobí,“ 8

STINY V RAJI.indd 8

29.11.18 15:33

řekl. „O tom se píše jen v románech a od té doby, co existují ­odbory, to už ani nejde. Jak dlouho vydržíte, abyste neumřel hlady?“ „Dlouho ne. Kolik stojí oběd?“ „Půldruhého dolaru. Co je válka, všecko podražilo.“ „Válka?“ opáčil jsem. „Ale tady přece žádná válka není.“ „Ale je!“ odpověděl Melikov. „A to je zase jednou vaše štěstí.

Potřebujou tu lidi. Nezaměstnanost už neexistuje. Teď aspoň snadněji něco seženete.“ „Za dva měsíce budu muset zase odtud.“ Melikov se dal do smíchu a zavřel malá očka. „Amerika je veliká. A je válka. Zase k vašemu štěstí. Kde jste se narodil?“ „Podle mého pasu v Hamburku. Ve skutečnosti ale v Hannoveru,“ odpověděl jsem.

Melikov řekl: „Ani kvůli jednomu, nebo druhému vás ­nemůžou vyhostit. Ale mohl byste se dostat do internačního tábora.“ Pokrčil jsem rameny. „Ve Francii jsem v jednom byl.“ „Utekl jste?“ „Spíš jsem jednoho dne odešel. Ve všeobecném zmatku p ­ orážky.“ Melikov přikývl. „Taky jsem byl ve Francii. Ve všeobecném zmatku vítězství, které bylo jen teoretické. V osmnáctém roce.

Přišel jsem z Ruska – přes Finsko a Německo. V první vlně malého stěhování národů. Co byste řekl kapce vodky?“ „Naučil jsem se alkoholu nedůvěřovat,“ namítl jsem. „Několikrát mě dohnal k tomu, že jsem si až příliš věřil. Dvakrát s ohavným výsledkem – vězení s všelijakou havětí.“ „Ve Španělsku?“ „V severní Africe.“ „Přesto to zkusme potřetí. Zdejší věznice jsou čisté. Mám vodku v hotelu. Tady se nic nedostane. Jste romantik?“ zeptal se ještě Melikov. „Zřídkakdy. Romantika chytne policie snáz než ostatní.“ „Ale na to teď přece nemusíte pár měsíců myslet.“ „Máte pravdu. Ještě jsem si na to nezvykl.“ Šli jsme do hotelu, kde Melikov bydlel, ale dlouho jsem to 9

STINY V RAJI.indd 9

29.11.18 15:33

tam nevydržel. Neměl jsem chuť pít ani tam vysedávat na ošuntělém plyši, a Melikovův pokojík byl příliš malý. Měl jsem chuť podívat se ještě ven. Dost dlouho mě zavírali. I Ellis Island bylo vězení, i když komfortní. Ještě mi v hlavě zněla Melikovova ­poznámka, že pro nejbližší dva měsíce se nemusím policie bát.

Byla to neuvěřitelně dlouhá doba. „Na jak dlouho bych se mohl jít ještě projít?“ „Na jak dlouho chcete.“ „Kdy chodíte spát?“ Melikov jen mávl rukou. „Až k ránu. Mám ještě co dělat. Nechcete snad jít za nějakou ženskou? V New Yorku to není tak jednoduché jako v Paříži. A je to mnohem nebezpečnější.“ „Ne. Chci se jenom ještě chvilku projít.“ „Ženskou najdete spíš tady v hotelu.“ „Žádnou nepotřebuju.“ „Nějakou člověk potřebuje vždycky.“ „Dnes ne.“ „Přece jenom jste romantik,“ podotkl Melikov. „Zapama­ tujte si číslo téhle ulice a jméno hotelu: hotel Reuben. V New Yorku se snadno vyznáte, skoro všechny ulice tu mají čísla, jen málo jich má jména.“ Tak jako já, pomyslel jsem si – číslo s nějakým jménem. Byla to blahodárná anonymita; jména mi už nadělala dost potíží.

Vydal jsem se anonymním městem, jehož světlý kouř stoupal k nebi. Ponurý ohnivý sloup za noci a sloup mračen za dne – neukázal podobným způsobem Bůh prvnímu národu emigrantů cestu v poušti? Procházel jsem deštěm slov, hluku, smíchu a křiku, který mrtvě doléhal k mým uším – vnímal jsem jen hluk, nikoli smysl. Po temných letech v Evropě mi tu každý připadal jako Prométheus – upocený, elektrickým světlem oblitý muž, který ke mně zapřísahavě vztahoval ze dveří krámu ruku plnou ponožek a kapesníků, abych si něco koupil, právě tak jako kuchař, který na velké pánvi opékal pizzu, ozářen jiskřivou sprškou jako nějaký neapolský bůh. Protože jsem jim nerozuměl, byli všichni v jakémsi takřka symbolickém smyslu svého počí10

STINY V RAJI.indd 10

29.11.18 15:33

nání vysvlečeni: připadali mi, jako by stáli na jevišti. Byli nejenom číšníky, kuchaři a pouličními prodavači, ale současně i loutkami, jež spolu hrály jakousi nesrozumitelnou hru, z níž jsem byl vyloučen a vnímal jen její obrysy. Byl jsem uprostřed nich, a přece k nim nepatřil, byl jsem od toho všeho oddělen čímsi neviditelným, ne nějakou skleněnou stěnou ani vzdáleností, ani nepřátelskostí, ani cizotou, ale čímsi, co se týkalo jen mě samotného a co vycházelo ze mne. Nejasně jsem chápal, že je to jedinečný okamžik a jako takový se nikdy nevrátí. Už zítra bude trošku rozmlžený – ne že bych se všemu tady nějak přiblížil, naopak – je docela možné, že už zítra mě čeká boj s kušněním a smlouváním a podfukařením a s oněmi plody pololží, z nichž se skládá každý den, avšak dnes v noci mi město ukazovalo svou neúčastnou tvář.

Náhle jsem věděl, že teď, kdy jsem přistál na tomto cizím pobřeží, jsem ještě nepřestál nebezpečí, naopak, že teprve teď pro mne doopravdy začíná. Ne vnější nebezpečí, ale to vnitřní ve mně. Příliš dlouho jsem se musel starat jenom o to, abych přežil, a to pro mě bylo současně i jakousi záštitou. Bylo to primitivní přežívání, jako v nastalé panice, když se potápí loď, kdy nikomu nejde o nic jiného, než aby se zachránil. Teď, už od zítřka, dokonce od této podivuhodné chvíle, se přede mnou bude život opět rozevírat jako vějíř, opět bude mít budoucnost, ale taky minulost, která mě snadno zahubí, jestliže na ni nezapomenu nebo ji nepřemůžu. Náhle jsem věděl, že led, který se vytvořil, bude ještě dlouho příliš tenký, abych po něm mohl bezpečně vykročit. Probořil bych se. A tomu musím zabránit.

Můžu doufat, že začnu nový život, zároveň s řečí, novou a mně neznámou, čekající, až k ní proniknu, a nebude to zradou, vraždou, dvojnásobnou vraždou spáchanou na všech těch mrtvých, které jsem měl rád?

Rychle jsem se obrátil a vracel zpátky, zmatený a hluboce ­rozechvělý, už jsem se nerozhlížel a skoro bez dechu stanul před hotelem, který se přede mnou netyčil široký a dlouhý a nápadný jako ostatní hotely, ale úzký a nenápadný.

Prošel jsem dveřmi, zohyzděnými rámy z umělého mra­ moru, a zahlédl Melikova, jak podřimuje v houpací židli 11

STINY V RAJI.indd 11

29.11.18 15:33

za pultem. Otevřel oči, které na okamžik vypadaly, jako by byly bez víček, a podobaly se očím starého papouška, ale pak zmodraly a zjasnily se. „Hrajete šachy?“ zeptal se a vstal. „Jako každý emigrant.“ „Dobrá. Dojdu pro vodku.“ Vyšel po schodech nahoru. Rozhlédl jsem se. Náhle jsem měl pocit, jako bych přišel domů. Ten, kdo není nikde doma, to pocítí snadno.

12

STINY V RAJI.indd 12

29.11.18 15:33

Erich Maria Remarque STÍNY V RÁJI Z německého originálu Schatten im Paradies, vydaného nakladatelstvím Droemer Knaur ve Stuttgartu v roce 1971 přeložili Věra a Karel Houbovi Obálku navrhl Miloslav Disman Redigovala Ivana Parkmanová Technická redaktorka Lenka Gregorová Počet stran 392 Vydala Euromedia Group, a. s. – Ikar, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2019 jako svou 10 136. publikaci Sazbu zhotovila Helena Hyanová Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica Vydání šesté (v Euromedia Group druhé) Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5 Zelená linka: 800 103 203 Tel.: 296 536 111 Fax: 296 536 246 objednavky-vo@euromedia.cz Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích www.booktook.cz a www.knizniklub.cz

STINY V RAJI.indd 392

29.11.18 15:33